6 C 249/2021

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Bartošem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba o poskytnutí písemné omluvy ve znění: Omlouvám se [celé jméno žalobce], [datum narození] za svůj výrok:„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“, publikovaný na serveru [webová adresa] v článku autora [jméno] [příjmení] dne [datum] v 07:38 hod. pojmenovaném jako„ Zradili mě a okradli o firmy.“ Uprchlému českému miliardáři se drolí skryté impérium.

II. Zamítá se žaloba o uveřejnění omluvy na serveru [webová adresa] ve znění:„ OMLUVA [právnická osoba]: Omlouvám se [celé jméno žalobce], [datum narození] za svůj výrok:„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“, publikovaný na serveru [webová adresa] v článku autora [jméno] [příjmení] dne [datum] v 07:38 hod. pojmenovaném jako„ Zradili mě a okradli o firmy.“ Uprchlému českému miliardáři se drolí skryté impérium. [jméno] [příjmení].

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 164 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany osobnostních práv s tvrzením, že žalovaný o žalobci pronesl difamující výrok„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“, který byl následně publikován na serveru [webová adresa] v článku autora [jméno] [příjmení] dne [datum] v 07:38 hod. pojmenovaném jako„ Zradili mě a okradli o firmy.“ Uprchlému českému miliardáři se drolí skryté impérium. Tvrdil, že žalovaný řadu let poskytoval žalobci právní služby, zastupoval žalobcem vlastněné společnosti a kromě služeb právních poskytoval žalobci také služby nominee, tzn. sám zastával funkce v orgánech společností žalobce, které donedávna vlastnil, a ve prospěch žalobce. Žalobce jako konečný vlastník ovládal uskupení společností v rámci tzv. Autoskupiny skrze [právnická osoba] [anonymizováno] LTD., detailně také popsal její strukturu a fungování, včetně činnosti žalovaného, kterého pověřil hájením zájmů [právnická osoba] [anonymizováno] LTD. K předmětnému článku žalobce uvedl, že ke dni podání žaloby je článek včetně shora citovaného vyjádření žalovaného stále zveřejněn s tím, že žalovaný vyjádření poskytl, ačkoliv prokazatelně věděl, že žalobce v rozhodné době byl skutečným vlastníkem [anonymizováno] a akcionářem [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení]. a tedy i věděl, že dění kolem žalobce a žalobcova tvrzení v předmětném článku mají reálný základ. Žalovaný nepochybně věděl i to, že informace poskytuje novináři za účelem jejich zveřejnění a že mu bylo předestřeno, o čem bude článek pojednávat. Žalovaný svým výrokem nepravdivě nařkl žalobce, že„ špiní“, tedy hanobí jeho jméno, žalobce ovšem v žádném případě jméno žalovaného nešpinil, když pouze konstatoval fakta. Konkrétně se mělo jednat o (autorem článku převzaté) sdělení žalobce, že jej zradili spolupracovníci včetně žalovaného, přičemž toto sdělení žalobce je pravdivé. Výrok žalovaného se opírá o nepravdivě interpretované okolnosti („ …od člověka, který je na útěku…“), kdy žalovaný toto spojení zneužívá ke zvýšení závažnosti dopadu svého jednání do práv žalobce, neboť nepravdivá informace, že je někdo„ na útěku“ zvyšuje atraktivitu této informace pro veřejnost. Žalobce přitom v době výroku žalovaného nebyl„ na útěku“ a dokonce ani nebyl trestně stíhán jako uprchlý dle § 302 a násl. trestního řádu. Žalovaný završil své vyjádření pro tisk naprosto nekonkrétním hodnocením„ Podívejte se, co za ním zůstalo.“, ač prokazatelně měl možnost své vyjádření rozvést, neboť podle autora článku si žalovaný vyžádal otázky písemně, avšak nakonec se nevyjádřil. Jeho kritika je tedy nekonkrétní, obecná a nikoliv věcná (není kritizováno žádné konkrétní jednání či jeho výsledek přičitatelný žalobci). Z toho je evidentní snaha žalovaného o„ skandalizaci“ za účelem zvýšit zájem médií, když si žalovaný byl vědom skutečnosti, že medializace je efektivnějším prostředkem společenské dehonestace žalobce a bude mít závažnější dopady do jeho osobnostní sféry než nepravdivá informace či nezákonná kritika pronesená v úzkém kruhu osob, tedy aby žalobce na základě vyjádření žalovaného odsoudila i veřejnost. Celý výrok pronesený žalovaným představuje citelný neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti, neboť je lživý, rádoby skandalizující, a použité slovní vyjádření je hanlivé a urážlivé. Žalobce v rámci své argumentace odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 24, 30 Cdo 2455/2010 a zdůraznil, že žalovaný vyjádřil své skutkové hodnocení (ve vztahu k osobě žalobce negativní), aniž poskytl možnost podřadit takový soud pod konkrétně existující objektivní skutečnosti, které by znevažující soud žalovaného ospravedlnily. Žalobce je přesvědčen, že dosah napadeného výroku u veřejnosti je značný, neboť bezprostředně po zveřejnění článku a v souvislosti s ním až dosud se na žalobce obraceli a obracejí další osoby, a to včetně okruhu jeho přátel a rodiny, a zjišťují, zda má pravdu žalobce nebo žalovaný. Žalobce tak čelí nutnosti uvádět výroky žalovaného na pravou míru, přičemž i tak není s to odstranit následky vyvolané žalovaným, neboť jeho výrok byl a dodnes je medializován prostřednictvím internetu renomovaným a seriózním zpravodajským serverem [webová adresa]. Všech těchto dopadů si byl žalovaný vzhledem k znalosti prostředí, v němž se žalobce pohybuje, vědom, ba dokonce byl zásah s výrokem spojený cílem jeho jednání, tj. chtěl jej vyvolat úmyslně. Žalovaný tak de facto zneužil autorem předmětného článku poskytnutou„ možnost k věci se vyjádřit“ k prosazení svých vlastních, nezákonných a bezohledných zájmů, kdy obsah a účinky výroků žalovaného je nutno hodnotit s přihlédnutím k postavení žalovaného coby někdejšího důvěrníka a právního zástupce žalobce, který znal pravdu a měl hájit zájmy žalobce. Napadený výrok tak postrádá charakter korektního úsudku, a co do formy (způsobu vyjádření), i obsahu (nepravdivé tvrzení, resp. hodnotící soud postavený na záměrně předestřené nepravdivé informaci) se ocitá mimo meze v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, resp. mimo meze ústavní ochrany svobody slova (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 359/96). Žalobce má tak za to, že pro poskytnutí soudní ochrany osobnostních práv žalobce byly splněny všechny zákonné podmínky, totiž existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu - porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě; neoprávněnosti tohoto zásahu a příčinné souvislosti. Navrhl proto, aby byl žalovaný uznán povinným poskytnout žalobci písemnou omluvu ve [anonymizováno] uvedeném ve výrokové části rozsudku a nechat uveřejnit omluvu na své náklady na severu [webová adresa].

2. Žalovaný nárok uplatněný předmětnou žalobou ani zčásti neuznal a uvedl, že žalobce z vlastní iniciativy zaslal redakci serveru [webová adresa] prohlášení o tom, že žalobce byl vlastníkem tzv. [anonymizováno] a tato mu byla„ ukradena“, že žalobce pověřil žalovaného jako advokáta, který pro něho dlouhodobě pracoval, zajištění navrácení [anonymizováno], a že žalovaný přestal jednat v zájmu žalobce, čímž ho zradil. S těmito tvrzeními žalobce byl žalovaný poprvé konfrontován při telefonickém hovoru s redaktorem zmíněné redakce, přičemž v bezprostřední reakci žalovaný souhlasil s vyjádřením k těmto tvrzením. V souvislosti s tímto rozhovorem byl následně v článku citován výrok žalovaného:„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“ K následným písemným dotazům redakce se žalovaný následně nevyjádřil s ohledem na probíhající vyšetřování několika trestních oznámení a žalovaným podepsané prohlášení povinnosti mlčenlivosti v těchto řízeních. V této souvislosti podal žalobce trestní oznámení, které bylo ovšem dle sdělení policie již odloženo. Dále žalobce z důvodu tvrzených porušení povinností advokáta podal na žalovaného stížnost k České advokátní komoře, která byla ovšem také odložena pro nedůvodnost, přičemž dle závěru kontrolní rady České advokátní komory žalobce neprokázal, že by mu žalovaný poskytoval právní služby. Žalobce v nyní podané žalobě zopakoval svá tvrzení, která jsou obsahem předmětného článku. Žalovaný s těmito tvrzeními zásadně nesouhlasí, přičemž je to žalovaný, komu bylo zveřejněním článku zasaženo do osobnostních práv, jelikož byl označen za zrádce a podvodníka, přičemž v rámci trestního řízení a podané stížnosti nebyla tvrzení žalobce prokázána. Žalovaný dále upozorňuje na kontext, ve kterém byl posuzovaný výrok žalovaného vysloven, tedy v reakci na tvrzení žalobce v telefonickém rozhovoru s redaktorem, čemuž odpovídá i systematika článku. Byl to tedy žalobce, který svými výroky zaútočil na žalovaného, přičemž žalovaný se tomuto útoku bezprostředně bránil. Dále se žalovaný odmítl k tvrzením žalobce vyjádřit, což sdělil redakci před zveřejněním článku. Zveřejnění bezprostřední reakce žalovaného tedy nemůže jít k jeho tíži a není dána podmínka neoprávněného zásahu vlastním zaviněním žalovaného. Žalovaný upozornil na skutečnost, že tvrzení žalobce byla zpochybněna v článku samotnou redakcí v části nazvané„ Dá se věřit stíhanému?“, s čímž se však žalobce nijak ve své žalobě nevypořádal. Žalobce také nijak neodůvodnil více než dvouletý odstup od tvrzeného zásahu do osobnostního práva a podáním předmětné žaloby. Současná žaloba je s ohledem na uvedené jen snahou žalobce žalovanému škodit, jelikož ani v minulosti ani nyní žalobce nenavrhl žádné důkazy způsobilé k prokázání jeho tvrzení, vyjma výslechu žalovaného. Zákonné podmínky pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy tedy nebyly splněny. Skutečnost, že redakce zveřejnila bezprostřední reakci žalovaného, ačkoli se on písemně odmítl k věci vyjádřit, dle žalovaného vylučuje jeho zavinění k žalobcem tvrzenému protiprávnímu jednání. Dále není dána příčinná souvislost mezi vyjádřením žalovaného a tvrzenou újmou žalobce, jelikož tvrzení žalobce poskytnutá redakci jsou zpochybňována touto redakcí v předmětném článku s ohledem na trestní stíhání žalobce a skutečnosti, že se k podnikatelským aktivitám v České republice dříve nikdy nepřihlásil. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu (viz nález sp.zn. II. ÚS 94/05), žalovaný argumentuje, že v daném případě nejde z jeho strany o neoprávněný zásah, jelikož se jedná o legitimní výkon práva na vyjádření názoru, a to zejména s ohledem na skutečnost, že se jedná o vyjádření k předchozímu tvrzení, které lze považovat za nepravdivé (vzhledem k jejich předchozím prověřováním v trestním řízení a řízení o stížnosti u ČAK). Dále žalobce poukázal, že při posuzování závadnosti určitého výroku je nutné zkoumat (viz nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2051/14) 1. povahu výroku, 2. obsah výroku, 3. formu výroku, 4. postavení kritizované osoby, 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry osoby, 6. chován kritizované osoby, 7. kdo výrok pronáší, 8. kdy tak učiní a současně je nutné vzít v úvahu celý kontext věci. V této souvislosti uvedl, že jeho výrok není skutkovým tvrzením a nelze tedy prokazovat jeho pravdivost, současně jej však nelze považovat za standardní hodnotový soud, jelikož jde o bezprostřední nesouhlasnou reakci na tvrzení žalobce a následně, přičemž následně se žalovaný k těmto tvrzením vyjádřit odmítl. Obsah jeho výroku odpovídá kontextu, avšak následnou reakci si žalovaný rozmyslel z objektivních důvodů a nelze tedy souhlasit s označením jeho kritiky jako bezobsažné. Forma jeho výroku není expresivní, ale vzhledem k tvrzení žalobce v rámci mezí běžné slušnosti a to i s ohledem na skutečnost, že se jednalo o bezprostřední reakci žalovaného. Žalobce, jako veřejně známá osoba (což je patrné i ze samotného článku a podané žaloby), je povinen snášet vyšší míru kritiky (viz nález Ústavního soudu I. ÚS 367/03) a současně má možnost tvrzený zásah do osobnostního práva řešit prostřednictvím medií, do nichž má přístup, což je považováno za vhodnější prostředek ochrany těchto práv, než civilní žaloba (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1109/2005). Výrok se dotýká veřejné sféry žalobce, která požívá nižší ochrany než soukromá sféra, přičemž to byl právě žalobce, který svá tvrzení zveřejnil a medializoval. Pokud by žalobce svá tvrzení nemedializoval, žalovaný by ani svůj výrok nevyslovil, tedy svým jednání žalovaného k danému výroku vyprovokoval. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o bezprostřední reakci na telefonický dotaz, je nutné žalovaného považovat v této situaci za běžného občana reagující na tvrzení dosahující trestněprávního rozměru, přičemž současně žalovaný se běžně s novináři či politiky nesetkává. Z uvedených důvodů tedy výrok nemohl představovat nepřiměřený zásah do osobnostního práva žalobce. Ohledně tvrzené nemajetkové újmy lze uvést, že žalobce předmětný výrok nepovažoval za neoprávněný zásah do osobnostního práva způsobilého vzniku nemajetkové újmy, neboť k podání žaloby se uchýlil až po více než dvou letech od zveřejnění článku. Nad rámec uvedeného v průběhu řízení doplnil, že není pasivně věcně legitimován, tím však může být autor článku, resp. vydavatel. Z uvedených důvodů žalovaný považuje nárok žalobce za nedůvodný a navrhl žalobu zamítnout.

3. Za nespornou vzal soud skutečnost, že žalovaný o žalobci pronesl výrok„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“ Spornými skutečnostmi zůstávají zejména okolnosti, za kterých žalovaný tento výrok pronesl, včetně pohnutky, a dále tvrzení žalobce, kterými podporuje oprávněnost své počáteční kritiky vůči žalovanému.

4. V rámci dokazování soud k důkazu provedl toliko předmětný článek zveřejněný na serveru [webová adresa] s názvem:„ Zradili mě a okradli o firmy.“ Uprchlému českému miliardáři se drolí skryté impérium.

5. Z článku publikovaného na [webová adresa], jehož autorem je [jméno] [příjmení], je patrné, že se na redakci s informacemi o tvrzené„ krádeži“ jeho obchodních společností ([anonymizováno]) obrátil sám žalobce a jako zloděje označil skupinu [anonymizována tři slova]) obchodníka [jméno] [příjmení]. Dle vyjádření žalobce v důsledku toho přišel o majetek v hodnotě až 500 milionů Kč. Za viníka tvrzené krádeže označil manažera [příjmení] (který byl jednatelem dotčených společnosti), který měl hluboko pod cenou prodat všechny společnosti skupině [anonymizována tři slova]). Následně ze zrady obvinil i advokáta [celé jméno žalovaného], který jej měl v této souvislosti zastupovat, ale následně přeběhnout na druhou stranu. V článku je uveden nesouhlasný a vysvětlující komentář obchodní skupiny [anonymizována tři slova]), s tím, že se žalobcem nemají žádný obchodní vztah a o jeho vlastnictví [anonymizováno] jim není nic známo. Sám autor článku v pasáži nadepsané„ Dá se věřit stíhanému?“ zpochybňuje tvrzení žalobce s poukazem na to, že tento je již několik let fakticky na útěku před českou policií a justicí, přičemž již na úvod článku zmínil, že se žalobce vyhýbá trestnímu stíhání pobytem ve [příjmení] [jméno], kde soudy rozhodly o jeho vydání do Česka, ke kterému však ještě nedošlo. Kromě toho také zmiňuje, že se již dříve mluvilo o žalobcově vlivu na několik velkých společností, k nimž se však oficiálně nehlásil, což nyní nutí k ostražitosti ohledně současných tvrzení žalobce. Současně však, pokud by žalobce o„ ukradených“ společnostech lhal, skupina [anonymizováno] by to nepřešla jen tak. V článku je obsaženo i další vyjádření manažera [příjmení], který se k tvrzením žalobce vyjádřil prostřednictvím emailu poměrně ironicky s tím, že jde zřejmě o další spiknutí proti němu. V dalším zaslaném emailu pak [příjmení] zmínil obchodní aktivity (čerpání úvěrů) jedné ze [právnická osoba], které nebyly možné bez doložení koncového vlastníka, přičemž žalobce na předmětných dokumentech nevystupuje. Ze závěru článku je také patrné, že se žalovaný v bezprostřední reakci na obvinění žalobce sdělené mu autorem článku telefonicky ohradil napadeným výrokem„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“, nicméně k písemně zaslaným otázkám komentář odmítl podat, ačkoli svůj záměr se písemně vyjádřit v telefonu sdělil. Změnu názoru však odůvodnil s poukazem na probíhající vyšetřování policie, které se předmětné věci týká, a jeho povinnost mlčenlivosti.

6. Další důkazy nebyly soudem provedeny, jelikož ke zjištění skutkového stavu a závěru o případné důvodnosti žaloby z pohledu právní kvalifikace projednávaného skutku, resp. o tom, zda je za jeho zveřejnění odpovědný žalovaný, případně zda byl redakcí převzatý výrok žalovaného způsobilý přivodit zásah do osobnostního práva žalobce, nebylo jejich provedení potřebné. Uvedený závěr platí pro listiny navržené žalobcem k prokázání struktury tzv. [anonymizováno], a zejména pro navržené svědky ze strany žalobce (včetně autora předmětného článku), když výpovědi svědků byly navrženy k prokázání tvrzení o propojení mezi účastníky a činnosti a roli žalovaného v rámci vztahu mezi účastníky, resp. k prokázání pravdivosti tvrzení žalobce uveřejněná v předmětném článku, což soud vyhodnotil z pohledu právní kvalifikace sporu jako skutečnost bezvýznamnou. Důkazy navržené žalovaným soud neprováděl z důvodu nadbytečnosti.

7. Dle ust. § 81 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění pozdějších předpisů, platí, že chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

8. Dle ust. § 2910 o. z. platí, že škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

9. Při posouzení odpovědnosti za převzatou citaci vydavatelem novinového článku nelze bez dalšího vyloučit občanskoprávní odpovědnost vydavatele a naopak odpovědnost uplatňovat výhradně vůči původci výroku. V rámci posouzení odpovědnosti vydavatele za převzaté citace je nutné rozlišovat různé kategorie citací (např. kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, sdělení o projevech státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti orgánů veřejné moci i názory třetích osob apod.). Současně nelze mít za to, že publikováním rozhovoru vydavatel plnil pouze svoji povinnost informovat veřejnost (ve smyslu čl. 17 Listiny základních práva s svobod), jelikož to byl právě on, kdo měl posoudit povahu a případné následky zveřejněné citace a současně byl tím, kdo rozhovor vedl, resp. inicioval (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 214/2000).

10. K obdobným závěrům došel Ústavní soud i v později přijatém nálezu sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne [datum], kde uvedl, že při řešení střetu mezi právem na ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny) a svobodou projevu (čl. 17 Listiny) platí, že vydavatel je odpovědný za uveřejnění i tzv. převzatých tvrzení. Současně je však třeba přihlédnout též k tomu, kdo je autorem původního tvrzení, převzatého novinářem. Jiná je totiž situace, kdy novinář převezme názor„ nahodilé třetí osoby“, a jiná, cituje-li názor člověka, který o dané věci musel mít dostatečné a relevantní informace (neboť se jakožto odborník v daném oboru přímo podílel na vypracování znaleckého posudku). Od novináře, který je laikem a nikoliv specialistou na danou oblast a který nemá a v konečném důsledku ani nemá mít ambici informovat čtenáře o odborných záležitostech, jelikož daný článek je určen pro nejširší okruh čtenářů a nikoliv pro odborníky, nelze ostatně ani důvodně očekávat, že jím poskytované informace a jejich celkové vyznění bude zcela přesné a objektivní.

11. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 abstrahoval Ústavní soud ze své relevantní judikatury s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva obecná východiska pro nalezení spravedlivé rovnováhy v případě konkrétní kolize mezi svobodou projevu a ochranou osobnostních práv, kdy při řešení této kolize musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či o hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou - typicky "hvězdy či hvězdičky showbyznisu"), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Z provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků je patrné, že žalobce poskytl redakci [webová adresa] vyjádření ohledně svých podnikatelských aktivit v oboru prodeje automobilů, přičemž současně obvinil své dřívější spolupracovníky, mezi nimi i žalovaného, že se podíleli na vyvedení dotčených obchodních společností z jeho sféry vlivu, resp. přímo z jejich krádeže. Žalovaný, poté co s tímto tvrzením žalobce byl konfrontován redaktorem v telefonickém rozhovoru, uvedl:„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“ Ze samotného článku je patrné, že žalovaný napadený výrok pronesl jako bezprostřední reakci na informaci volajícího novináře k tvrzení žalobce týkajícího se jeho údajné zrady jakožto advokáta žalobce. Vzhledem ke skutečnosti, že při tomto telefonickém rozhovoru uvedl, že se ve věci rád vyjádří na písemně položené otázky (tedy zjevně v budoucnu), nemohl rozumně předpokládat, že by jeho okamžitá reakce měla být použita v připravovaném článku. Tento závěr nejenže nevyvrací, ale naopak potvrzuje jeho následné logicky odůvodněné sdělení, že se k písemným dotazům nevyjádří. [příjmení] článek je tvořen tak, že jádro představuje sdělení žalobce ohledně jeho podnikatelských aktivit a obvinění jeho dřívějších (údajných) spolupracovníku z toho, že ho zradili, přičemž autor článku celkem pochopitelně umožnil žalobcem zmíněným osobám (které obvinil z nepravostí) se ve věci vyjádřit, čehož využili jak skupina [anonymizováno], tak i manažer [jméno] [příjmení], a to poměrně obšírně. Žalovaný se však oficiálně vyjádřit odmítl. Vzhledem ke skutečnosti, že sám autor článku v textu polemizuje s tvrzením žalobce a uvádí, že je na útěku, nelze ve vztahu k celkovému vyznění článku považovat nyní napadaný výrok žalovaného za skandální či pobuřující. Slovy, že si nenechá špinit jméno, žalovaný vyjádřil svůj nesouhlas s obviněním žalobce, o útěku žalobce mluvil i sám autor článku, a závěrečné prohlášení„ podívejte se, co po něm zůstalo“, je zcela vágní a neurčité.

14. Z uvedeného skutkového stavu je především patrné, že nelze činit odpovědným za zveřejnění napadeného výroku žalovaného, když tento jej učinil jako bezprostřední reakci na obvinění žalobce a s výhradou, že se k věci vyjádří v písemné podobě, byť si toto následně rozmyslel (ovšem s uvedením logických důvodů). Nemohl tedy rozumně předpokládat, že daný výrok bude autorem článku použit a zveřejněn. Svým jednáním (předmětnou bezprostřední reakcí v rámci de facto soukromého rozhovoru s novinářem) se tedy nemohl dopustit zásahu do práv žalobce. V důsledku uvedeného není dána ani příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzenou újmou žalobce.

15. Naproti tomu autor článku zjevně prvotní reakci žalovaného použil ke zvýšení atraktivity tohoto textu, jelikož obsahuje citově zabarvené sdělení, a to přesto, že mu žalovaný sdělil, že se ve věci nebude vyjadřovat a proč. Nasnadě je tedy uplatňovat případnou odpovědnost právě ve vztahu k vydavateli či autorovi článku (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02), který bezúčelně reakci žalovaného zveřejnil, neboť soud je názoru, že seriózně pojednávající článek o daném tématu měl obsahovat věcná vyjádření všech zúčastněných stran k předmětu článku, kterým je údajná„ krádež“ majetku ve vlastnictví žalobce ze strany jím jmenovaných osob v období jeho pobytu v [anonymizováno], případně uvedení dalších podstatných okolností, které se k němu vztahují. Zveřejnil-li tedy autor článku namísto věcného vyjádření žalovaného (obdobně jako u ostatních osob) emotivně zabarvenou reakci žalovaného v rámci privátního rozhovoru s autorem článku, která nemohla jakkoli přispět k objasnění předmětného„ sporu“ mezi žalobcem a osobami, které z předmětné krádeže viní, je nutné tuto skutečnost klást případně k tíži autora článku, nikoli žalovaného.

16. Zda předmětný výrok žalovaného pronesený v telefonickém rozhovoru byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce, je nutné posoudit s ohledem celkový kontext případu patrný z uveřejněného článku (kritéria způsobilosti zásahu výroku o práva na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce nastínil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14). Předně je zjevné, že výrok žalovaného zazněl jako reakce na vyjádření žalobce poskytnuté redakci [webová adresa], které bylo vůči žalovanému útočné, toto své„ vyjádření“ poskytl mediím a byl to tedy primárně žalobce, který předmětnou reakci žalovaného vyvolal. Pokud se týče osoby žalobce, je nutné uzavřít, že jej lze považovat za osobu veřejně činnou, což je patrné nejen z obecně známých skutečností o osobě žalobce, ale také z údajů, které o sobě žalobce uvádí v žalobě a současně i z povahy předmětného sporu, ve kterém svůj tvrzený nárok žalobce prezentoval prostřednictvím médií, resp. media byly ochotné jeho tvrzení zveřejnit. Z této skutečnosti také plyne, že pokud by žalobce prostřednictvím medií neprezentoval svůj pohled na věc a současně neobviňoval další subjekty z nepravostí, novináři by nezjišťovali postoje zmíněných osob, resp. tito by neměli potřebu se vůči obvinění žalobce vymezovat. Současně pak žalobce, jako osoba veřejně činná, je povinen snést vyšší míru kritiky, zvláště pokud k nyní kritizované reakci dal podnět. Pokud žalobce ve skutečnosti, že žalovaný vyslovil záměr se ve věci vyjádřit, ale následně tak neučinil, spatřuje zlovolný úmysl, pak lze pouze konstatovat, že se jedná čistě o subjektivní hodnocení žalobce, kdy z objektivních okolností (z pohledu nezaujatého čtenáře) žádný takový závěr nevyplývá.

17. Obsahově se výrok nevymyká hodnocení obsaženému v článku, a to zejména ze strany jeho autora, který sám zpochybňuje tvrzení žalobce a informuje o jeho trestním stíhání s tím, že je na útěku, resp. se trestnímu stíhání vyhýbá. Žalovaný tedy svým výrokem mohl reagovat také na autorem článku popsanou situaci v rámci trestního stíhání vedeného proti osobě žalobce.

18. Ani forma výroku žalovaného není nikterak vulgární či urážlivá, a to i vzhledem k obviněním žalobce ve vztahu k žalovanému, které on sám ze svého popudu redakci zaslal.

19. V daném případě tedy v tzv. testu proporcionality s ohledem na obsahovou náplň posuzovaného článku a zcela zanedbatelnou míru ingerence ze strany žalovaného se nutně prosadí svoboda slova nad právem na ochranu osobnosti, přičemž v podrobnostech lze odkázat na právní argumentaci žalovaného stran odůvodnění závěru, proč nemůže být za zásah odpovědný, s níž se soud plně ztotožňuje.

20. Pokud se týče námitky žalobce, že článek je stále dostupný, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalovanému, který na dostupnost článku zveřejněnému serverem [webová adresa] může mít pramalý vliv. K tomu soud uvádí, že žalobce přesvědčivým způsobem nevysvětlil, proč dva roky otálel s podáním žaloby v situaci, kdy mu měla být proneseným výrokem způsobena závažná nemajetková újma na svých právech, kterou je třeba odčinit morální satisfakcí ve znění navržené omluvy, když plynutí času (délka časového odstupu od tvrzeného zásahu) je z pohledu naplnění předpokladů (preventivně-sankční povaha náhrady nemajetkové újmy) pro přiznání morálního zadostiučinění významnou okolností.

21. Právní argumentace žalobce, že výrok žalovaného je lživý, rádoby skandalizující, použité slovní spojení je hanlivé a urážlivé, je tedy na daný případ zcela nepřiléhavá, jelikož skutečnosti, o které svoji argumentaci opírá, nebyly zjištěny, resp. je nelze klást k tíži žalovaného, který neměl na zveřejnění výroku vliv a objektivně to ani nemohl předpokládat. Byť je z obsahu předmětného článku jasně patrný názorový spor obou účastníků ohledně tématu, o kterém článek pojednává, nelze z proneseného výroku a priori dovozovat zlý úmysl žalovaného s cílem poškodit jméno žalobce. Jakkoli je pohnutka či motiv osoby výrok pronášející jedním z kritérií, které se posuzují v rámci tzv. testu proporcionality při střetu mezi svobodou projevu a ochranou osobnostních práv, je nutno vycházet z objektivně vnímaných okolností, za kterých byl výrok učiněn. V daném případě nešlo žalovanému zjevně o úmysl škodit a dehonostovat osobu žalobce, neboť napadený výrok je reakcí (tedy obranou) na obvinění ze strany žalobce a stal se tak v přípustných mezích součástí krátkého diskurzu mezi účastníky, kdy žalobce žalovaného obvinil z„ krádeže“ a„ zrady“ a žalovaný na to bezprostředně, zjevně spontánně a dle názoru zcela přiměřeně reagoval slovy„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“ Reakce žalovaného je přitom natolik vágní, že běžný, nezaujatý čtenář vlastně ani nemůže z předmětného výroku vyvodit konkrétní názor (stanovisko) autora výroku, který jinými slovy novináři sdělil, že se nenechá někým, kdo je na útěku, obviňovat (očerňovat). Svůj výrok zakončil opět neurčitým odkazem na„ to, co po žalobci zůstalo.“, z čehož běžný adresát nemůže ničeho dovodit, leda to, co jako fakt (trestní stíhání žalobce za daňové úniky) vyplývá z kontextu předmětného článku. Tyto části předmětného výroku soud považuje vzhledem k uvedenému za naprosto nezpůsobilé k zásahu do osobnostních práv žalobce.

22. Jde-li o skutkové tvrzení, že je žalobce„ na útěku“, zde soud v obecné rovině souhlasí s právním názorem žalobce, že tu potencionalita zásahu do osobnostních práv hrozí, neboť skutečně může taková informace vzbudit v běžném čtenáři předmětného článku dojem, že se žalobce vyhýbá („ útěkem“) své odpovědnosti za protiprávní či jinak závadnou činnost. V poměrech projednávané věci je nicméně soud přesvědčen, že s přihlédnutím k okolnostem, za kterých došlo k vyřčení tohoto tvrzení, nelze ani ve vztahu k této části napadeného výroku uzavřít, že by se mohlo jednat o možný zásah do osobnostních práv žalobce, když žalovaný sám toto tvrzení nešířil (tj. nepublikoval mezi veřejností) a sdělil jej pouze v rámci telefonického rozhovoru s novinářem, který si měl takovou informaci nepochybně z dalších zdrojů ověřit (viz nález sp. zn. II. ÚS 2296/14), obzvláště v situaci, kdy se následně žalovaný k věci odmítl vyjádřit a své negativní stanovisko patřičně zdůvodnil, čímž dal zároveň autorovi článku najevo, že se veřejně k předmětné„ kauze“ vyjadřovat nehodlá. Konečně je třeba opětovně okázat na kontext předmětného článku, z něhož nevyplývá, že by jeho autor při konstatování, že se žalobce„ vyhýbá trestnímu stíhání“ vycházel výlučně z vyjádření žalovaného.

23. Pro rozhodnutí ve věci nebylo právně významné, zda se žalobcova tvrzení, kterými inicioval zrod předmětného článku, zakládají na pravdivém základě, neboť i v případě, že by se o pravdivá tvrzení jednalo, což žalovaný popíral, byly pro posouzení způsobilosti zásahu proneseným výrokem rozhodné jiné faktory, které soud vypíchl shora. Zejména soud opětovně zdůrazňuje skutečnost, že žalovaný výrok nepronesl jako věcné vyjádření k tvrzením žalobce, nýbrž jako bezprostřední reakci na tvrzení žalobce v předmětném článku, které mu byly v rámci zjišťování jeho stanoviska prostřednictvím telefonického rozhovoru s autorem článku předestřena.

24. Soud nesouhlasí s interpretací předmětného článku žalobcem, který poukazuje na to, že žalovaný věděl, že bude jeho vyjádření, které autorovi článku poskytl, zveřejněno, a měl si tak být vědom i důsledků z toho vyplývajících, když z předmětného článku plyne toliko, jak žalovaný prvotně („ nejdříve“) zareagoval s tím, že autor do článku převzal citaci předmětného výroku. Žalovaný měl autorovi článku říct, že se rád k vzneseným obviněním vyjádří s žádostí o zaslání otázek v písemné podobě, aby autor článku na závěr sdělil, že se žalovaný nakonec konkrétně nevyjádřil, opět s převzetím citace žalovaného, která obsahovala doslovnou odpověď žalovaného zaslanou autorovi článku o pár hodin později emailem. Z písemné odpovědi žalovaného vyplývají i důvody, proč se žalovaný nakonec ve věci nevyjádřil (neskončené vyšetřování ze strany policie spojené s převzetím povinnosti mlčenlivosti). Každý rozumně smýšlející adresát tohoto převzatého prohlášení (čtenář článku) tak mohl dospět ke zcela racionálnímu závěru, že se jednoduše vzato žalovaný k předmětným obviněním nevyjádřil, a k publikovanému výroku žalovaného tak logicky přistupovat s jistou rezervou právě proto, že z kontextu článku vyplývá, že žalovaný předmětný výrok pronesl pouze jako bezprostřední reakci na vznesená obvinění ze strany žalobce. V tomto směru soud opětovně podotýká, že tím není dotčena odpovědnost autora předmětného článku (či provozovatele předmětného média) za zveřejnění prvotní telefonicky sdělené reakce žalovaným (která v sobě neimplikovala konkrétní vyjádření ve věci) za případný zásah do osobnostního práva žalobce, neboť to byl právě autor článku, kdo měl posoudit povahu a případné následky zveřejněné citace, a současně byl tím, kdo rozhovor vedl, resp. inicioval (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02).

25. Odkazoval-li žalobce na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu ohledně mezí výkonu práva tzv.„ oprávněné kritiky“, kdy poukázal na to, že napadený výrok postrádá charakter korektního úsudku jak co do formy (způsobu vyjádření), tak i obsahu (nepravdivé tvrzení, resp. hodnotící soud postavený na záměrně předestřené nepravdivé informaci), je potřeba zdůraznit, že obsahově se nejedná kritiku v pravém slova smyslu, neboť žalovaný se k problematice pojednávající v předmětném článku věcně nevyjadřuje. Pronesený výrok nelze považovat za nekorektní úsudek, neboť jej žalovaný učinil, jak již bylo soudem mnohokráte zdůrazněno, jako bezprostřední (mírně emotivní) reakci na obvinění ze strany samotného žalobce, které mu zjevně autor článku v rámci telefonického rozhovoru předestřel. Na možnou (ne) korektnost úsudku s přihlédnutím ke kritériím, které byly jako meze výkonu oprávněné kritiky formulovány judikaturou, by bylo možno usuzovat pouze ve věcném stanovisku žalovaného k vyjádření žalobce, které nakonec žalovaný novináři neposkytl a změnu svého postoje takové řádně a logicky zdůvodnil.

26. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že se žalovaný výrokem„ Nevidím důvod, proč bych si měl nechat špinit jméno od člověka, který je na útěku. Podívejte se, co za ním zůstalo.“, publikovaným na serveru [webová adresa] v článku autora [jméno] [příjmení] dne [datum] v 07:38 hod. -„ Zradili mě a okradli o firmy.“ Uprchlému českému miliardáři se drolí skryté impérium. - nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, soud proto shledal žalobní nárok nedůvodným a žalobu tak v plném rozsahu zamítl.

27. Vzhledem k plnému úspěchu žalovaného ve věci přiznal mu soud dle ust. § 142 občanského soudního řádu náhradu nákladů řízení. Dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“) přiznal soud žalovanému náhradu za 3 úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé a účast u jednání u soudu dne 10. 6. 2022, přičemž za tarifní hodnotu se považuje částka 35 000 Kč /dle § 9 odst. 3 písm. d) AT) a výše odměny za jeden úkon činí 2 500 Kč (§ 7 AT) /. Současně žalovanému náleží náhrada hotových výdajů v souvislosti se třemi úkony právní služby dle § 13 odst. 1, 4 AT. Právní zástupce žalovaného je plátcem DPH, a proto byla výše vypočítané odměny a náhrady hotových výdajů zástupce navýšena o hodnotu 21 % Celkem bylo tedy žalovanému přiznáno na náhradě nákladů řízení 10 164 Kč O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení