6 C 266/2021- 64

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michala Poláka a přísedících JUDr. Jaromíra Šíra a Jiřího Erbena ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupen [titul] [jméno] [příjmení] advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupena [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul]. advokátem se sídlem [adresa] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3. 9. 2021 podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, dané žalovanou žalobci a doručené žalobci 7. 9. 2021, je neplatné.

II. Žalobce je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované náklady řízení ve výši 16 130,50 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení neplatnosti ve výroku specifikovaného okamžitého zrušení pracovního poměru. Uvedl, že byl u žalované zaměstnán od 1. 3. 2017. Dne 7. 9. 2021 převzal od žalované okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, když se od 10. 5. 2021 nedostavil na pracoviště bez omluvy. Podle žalobce nebyly pro okamžité zrušení pracovního poměry dány zákonné podmínky a jednak toto ukončení vykazuje formální nedostatky a vady. Žalobce v daném období sjednanou práci skutečně nevykonával, avšak dělo se tak po dohodě se zaměstnavatelem, kdy žalobce čerpal neplacené volno. Ostatně lze si jen těžko představit, že by zaměstnavatel toleroval dlouhodobou absenci (cca 5 měsíců), aniž by mu takové chování vytkl. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem se podle judikatury Nejvyššího soudu považuje neomluvené zameškání práce v délce 5 dnů. Za situace, kdy neomluvená absence trvala již od 10. 5. 2021, nastal důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru nejpozději 14. 5. 2021. Došlo-li k okamžitému zrušení pracovního poměru až 3. 9. 2021, pak se tak stalo po uplynutí propadné lhůty 2 měsíců ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Nesporovala, že žalobce zaměstnávala od 1. 3. 2017 a dne 7. 9. 2021 mu doručila okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu neomluvené absence v době od 10. 5. 2021 do vyhotovení listiny o okamžitém zrušení pracovního poměru dne 3. 9. 2021. Uvedla však, že žalovaný se dne 20. 4. 2021 dostavil do práce, hrubě nadával přítomným a odevzdal své pracovní věci a uvedl, že podává okamžitou výpověď. Dvě hodiny poté přinesl žádost o poskytnutí neplaceného pracovního volna od 20. 4. 2021 do 1. 5. 2021, kterou zaměstnavatel akceptoval. Po uplynutí uvedené doby se žalobce do práce nedostavil a 4. 5. 2021 požádal o dovolenou, čemuž zaměstnavatel vyhověl. Od 4. 5. 2021 do 7. 5. 2021 žalobce docházel do práce a dne 10. 5. 2021 hrubě napadl pracovníky [právnická osoba] [anonymizováno], kteří prováděli povinné testování, odmítl podstoupit test a odešel domů. V návaznosti na chování žalobce žalovaná požádala [státní instituce] [územní celek] o doporučení, jak ve věci postupovat. Dne 1. 7. 2021 povinnost testování zaměstnanců skončila, ale žalobce se opět do zaměstnání nedostavil. Žalovaná znovu učinila dotazy na [státní instituce] a [státní instituce], jak postupovat. V době od 23. 7. 2021 do 9. 8. 2021 probíhala celozávodní dovolená. K žádosti žalované přislíbil žalobce svou přítomnost v práci dne 30. 8. 2021. Pro tuto příležitost si žalovaná připravila upozornění na možnost výpovědi pro zvlášť hrubé porušení pracovních povinností, nicméně žalobce se opět nedostavil. Přišel až 2. 9. 2021, kdy byla žalobcem řešena jeho dlouhodobá nepřítomnost a byla mu nabídnuta možnost ukončení pracovního poměru dohodou, což žalobce odmítl. Zároveň jej žalovaná upozornila na možnost jednostranného ukončení pracovního poměru, k čemuž došlo doručením okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaná dále namítla uplynutí lhůty k podání žaloby podle § 72 zákoníku práce.

3. Ke zjištění skutkového stavu provedl soud následující důkazy.

4. Podle předložené pracovní smlouvy byl mezi účastníky sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou s datem nástupu žalobce do práce dne 1. 3. 2017. Jako druh práce byly sjednány stavební práce a výrobní a montážní práce s plasty v provozovně [obec a číslo]. Dopisem ze dne 3. 9. 2021 žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k výkonu práce zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že se od 10. 5. 2021 do dnešního dne nedostavil na pracoviště bez jakéhokoliv omluvení. Odeslání listiny je doloženo poštovní dodejkou, podle které byla zásilka podána 3. 9. 2021. V popisu závažného porušení je uvedeno: Z důvodu uzavření škol a školek byl [celé jméno žalobce] v domácnosti, kdy se staral o děti. Od 1. 6. 2021, kdy již byly otevřeny speciální školky, přišel s tím, že děti nenechá testovat a nebude docházet do zaměstnání. Poslední týden v červnu [celé jméno žalobce] nastoupil do práce a při povinném testování zaměstnanců od [právnická osoba] [anonymizováno] hrubým způsobem před svědky urážel pracovníky [právnická osoba] [příjmení] a odmítl testování. Po těchto urážkách, kdy Vám bylo sděleno, že v případě odmítnutí testování nemůžete setrvávat na pracovním místě s ostatními zaměstnanci (toto sdělení Vám řekl pracovník [právnická osoba] [příjmení]) [celé jméno žalobce] se bez jakékoliv komunikace se zaměstnavatelem sebral a okamžitě opustil pracoviště. Pouze sdělil, že se nikdy testovat nenechá. Od 1. 7. 2021, kdy nebylo již povinné testování nařízeno, se do zaměstnání nedostavil, jakoukoliv omluvu neuvedl, v průběhu měsíce července ještě obdržel ze strany zaměstnavatele na místě pracoviště doplatek za zbývající dovolenou, kterou si osobně převzal. Ani při této konzultaci nebyl [celé jméno žalobce] schopen říci, jaký postup dále bude následovat, zda bude na pracoviště docházet nebo zda již má jinou práci u jiné firmy, kde bylo [celé jméno žalobce] [příjmení] v průběhu těchto dvou měsíců vidět. Pracovní neschopnost v těchto měsících [celé jméno žalobce] zřejmě nemohl čerpat, protože se aktivně podílel na všech veřejných shromážděních [politické hnutí] [anonymizováno] a autogramiády [jméno] [příjmení] v [obec]. Majitel firmy p. [příjmení] byl v průběhu těchto měsíců dvakrát v místě bydliště [celé jméno žalobce], kde ale nikoho nezastihl. Jelikož tento stav již trvá déle než dva měsíce neomluvené absence, pozvali jsme [celé jméno žalobce] k osobnímu jednání na den 3. 9. 2021 na místo pracoviště, kde bylo [celé jméno žalobce] před svědky nabídnuto podepsat rozvázání pracovního poměru, tento dokument si přečetl a odmítl podepsat a bez jakéhokoliv vysvětlení odešel. Jelikož se jedná o hrubé porušení pracovní kázně, jsme nuceni ke dni 2021 pracovní poměr ukončit.

5. Listinou ze dne 20. 4. 2021 je doložena žádost žalobce na poskytnutí neplaceného volna bez náhrady příjmu z důvodu vzniklé překážky ve výkonu zaměstnání. Tímto důvodem je celodenní řádná péče o děti i osobní důvody vyplývající z této situace. O volno je žádáno od 20. 4. 2021 do 1. 5. 2021. Listina je opatřena pouze podpisem žalobce, nikoliv žalované.

6. V protokolu o antigenním testování ze dne 10. 5. 2021 v provozovně žalované [obec a číslo] je u jména žalobce uvedeno, že testování odmítl. V listině ze dne 10. 5. 2021 opatřené podpisem žalobce je uvedeno, že žalobce testování odmítl i po opakovaném zdůraznění nutnosti testování zaměstnanců [právnická osoba] [anonymizováno].

7. Emailem ze dne 11. 5. 2021 a 26. 5. 2021 se žalobkyně dotazovala [státní instituce] [územní celek], co si počít se zaměstnancem, který se odmítá testovat, zda lze provést ukončení pracovního poměru, zda se jedná o překážku na straně zaměstnance či zaměstnavatele a kdo bude platit zdravotní a sociální pojištění. Rovněž emailem ze dne 7. 7. 2021 se žalovaná dotazovala [státní instituce] a [státní instituce], co si počít se zaměstnancem, který po skončení povinného testování nenastoupil do zaměstnání.

8. Pracovnice žalované [jméno] [příjmení] jako svědkyně uvedla, že žalobce přestal asi v květnu 2021 chodit do zaměstnání, kdy se odmítl nechat otestovat od [právnická osoba] [anonymizováno]. S jejími pracovníky se pohádal a už se nikdy nedostavil s výjimkou, kdy byl asi v září přizván k podpisu nějaké dohody nebo výpovědi. Tehdy přišel ke stolu kolegyně, podíval se na listinu, řekl, jestli je to vše a odešel. Bylo to rychlé. Celozávodní dovolená probíhá vždy poslední týden v červenci a první týden v srpnu. Při absenci žalobce se ho zaměstnavatel, konkrétně pan [příjmení] a paní [příjmení], snažili telefonicky kontaktovat, protože byly nasmlouvané zakázky a každou chvíli vypadl nějaký pracovník kvůli karanténě. Možná se žalobci posílal i nějaký dopis. Svědkyni nebylo známo nic o tom, že by měl žalobce sjednanou dohodu o neplaceném volnu. Domnívala se, že až skončí povinné testování, tak se žalobce vrátí do práce. Testování podstoupili všichni zaměstnanci kromě žalobce, který to odmítl, pohádal se s pracovníky [právnická osoba] [anonymizováno] a odešel pryč. S nikým ze strany zaměstnavatel tehdy nemluvil. Svědkyně má v zaměstnání na starost agendu ochranných pomůcek a nářadí. Asi v dubnu 2021 za ní přišel žalobce a odevzdal ji nafasované nářadí, že okamžitě končí. Druhý den ale zase přišel do práce. Z doslechu ví, že žalobce vedle zaměstnání chodil i na brigády. 9. [jméno] [příjmení] jako jednatel žalované při účastnické výpovědi uvedl, že se žalobce snažili udržet v zaměstnání poté, co žalobce dvakrát odevzdal své věci a chtěl skončit, protože byl šikovný řemeslník. Řešil to hlavně s jeho ženou, která mu vždy domluvila. Když napadl pracovníky [právnická osoba] [anonymizováno], tak u toho p. [příjmení] nebyl, žalobce uklidňovali ostatní pracovníci. Domů ho nikdo z vedení neposlal, žalobce odešel sám, že se testovat nebude. P. [příjmení] ho pouze požádal o podpis na protokolu. Co se týče žádosti žalobce o neplacené volno, přinesl to napsané na svačinovém papíru. K tomu p. [příjmení] uvedl, že mají nasmlouvané zakázky a žádost nepodepsal. Přesto žalobce zůstal doma a chodil na nějaké brigádu. Říkali si, že se to třeba v dubnu uklidní a v květnu žalobce přijde. Na květen žádné volno domluveno nebylo. Do práce se žalobce vrátil začátkem června, kdy se uvolnili školky. V práci se pak pohádal s pracovníky [právnická osoba] [anonymizováno] a od té doby ho neviděli. Přišel si pouze pro peníze. Neměli o něm žádné zprávy a volali i na zdravotní pojišťovnu, zda si žalobce platí pojištění, neboť žalovaná ho neplatila. Pojišťovna jim sdělila, že si pojištění žalobce platí sám. Několikrát volal manželce žalobce a byl u něj doma. Žalobce byl na 30. 8. 2021 pozvaný do zaměstnání. Dostavil se 2. 9. 2021 k paní [příjmení], která mu sdělila, že buď se vrátí do zaměstnání nebo to ukončí dohodou, která byla připravená. To žalobce odmítl a odešel. Druhý den proto sepsali okamžitou výpověď, ve které byly popsány všechny návaznosti a poslali ji žalobci. Co se týče pojištění, přestali ho za žalobce platit od té doby, co v dubnu přinesl papír, že si ho bude platit sám. Ještě si to na pojišťovně ověřovali, protože nechtěli nic dlužit. Výplatnice žalobce i nadále dostával.

10. Žalobce vypověděl, že od doby, kdy začátkem června po odmítnutí testu opustil pracoviště, byl v práci pouze jednou pro výplatu dovolené. Přitom ho p. [příjmení] oslovil, jak to vidí s návratem do zaměstnání. Na to mu žalobce řekl, že nemá s návratem problém, když se po něm nebude vyžadovat testování. Na to p. [příjmení] nereagoval, proto se vrátil na neplacené volno. Na konci srpna ho p. [příjmení] kontaktoval, že si nepřeje jeho návrat do práce a navrhl dohodu o rozvázání pracovního poměru. S dohodou souhlasil po podmínkou, že bude připravena k oboustranné spokojenosti. Na začátku září přišel do zaměstnání k paní [příjmení], nabízenou dohodu však odmítl podepsat, protože pro něj nebyla výhodná po finanční stránce. Kromě setkání při výplatě dovolené ho po celou dobu nikdo nevyzval k návratu do zaměstnání. Má za to, že od začátku června byl na neplaceném volnu, na které byl poslání za svůj odmítavý postoj k testování. Pojištění si platil sám až do výpovědi v září 2021. Zaměstnavatel tedy po celou dobu věděl, že je na neplaceném volnu a neměl s tím problém. Pojištění si hradil proto, že si nebyl jistý, zda ho za něj zaměstnavatel skutečně platí. Tuto skutečnost si však u zaměstnavatele nezjišťoval, platil to jen pro jistotu, aby neměl dluhy. Dále upřesnil, že v zaměstnání nebyl od 20. 4. 2021 do 1. 5.2021. Poté do práce docházel až do 10. 5. 2021, kdy se odmítl testovat. Tehdy mu pracovník [právnická osoba] [anonymizováno] a p. [příjmení] řekli, že musí nastoupit na neplacené volno, když se odmítá testovat. Jinak hrozila zaměstnavateli pokuta až půl milionu korun. Od té doby v zaměstnání nebyl a čerpal neplacené volno. O skončení povinného testování nevěděl.

11. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Navrhovaný důkaz výpisem z účtu zdravotní pojišťovny ani výpověď navržených svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] k prokázání výzev žalované adresované žalobci k nástupu do zaměstnání soud neprovedl pro nadbytečnost, když zjištění těchto skutečností není pro rozhodnutí ve věci významné.

12. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

13. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

14. Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

15. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

16. Podle Mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví MZDR 47828/2020-22 MIN/KAN ze dne 15. 3. 2021 všichni zaměstnavatelé na území České republiky, kteří jsou podnikatelem nebo státním nebo národním podnikem a zaměstnávají 10 až 49 osob, smí nejpozději od 26. března 2021 umožnit svým zaměstnancům osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele pouze za předpokladu, že zaměstnanec podstoupil v posledních 7 dnech RT-PCR test na přítomnost viru SARS-CoV-2, POC antigenní test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo na pracovišti zaměstnavatele preventivní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 prostřednictvím testu poskytnutého mu zaměstnavatelem, není-li v čl. IV stanoveno jinak, a jeho výsledek je negativní.

17. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce byl u žalované v pracovním poměru a žalobci byla dne 7. 9. 2021 doručena listina označená jako Okamžité zrušení pracovního poměru uvedená v bodu 5. odůvodnění rozsudku. Jestliže žalobce podal žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dne 8. 11. 2021, podal ji včas ve dvouměsíční zákonné lhůtě podle § 72 zákoníku práce, neboť 7. 11. 2021 byla neděle a podle § 607 o. z. ve spojení s § 4 zákoníku práce připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Okamžité zrušení pracovního poměru splňuje formální náležitosti podle § 60 zákoníku práce, neboť dostatečně určitě (i přes nepřesnost v podobě uvedení měsíce června namísto května) vymezuje důvod, pro který byl pracovní poměr ukončen, a to neomluvenou absenci od 10. 5. 2021 do okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru. Neomluvená absence zaměstnance po dobu více než 5 pracovních dnů představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2542/2007). Nepřítomnost žalobce v zaměstnání od 10. 5. 2021 do doručení okamžitého zrušení pracovního poměru 7. 9. 2021 nebyla mezi účastníky sporná. Sporné bylo tvrzení žalobce, že do práce nechodil z důvodu neplaceného volna poskytnutého zaměstnavatelem. K tomu doložil písemnou žádost o poskytnutí neplaceného volna na dobu od 20. 4. 2021 do 1. 5. 2021, která je však irelevantní vzhledem k rozhodnému období, kdy je žalobci vytýkána absence v době od 10. 5. 2021. Prokázáno naopak bylo, že dne 10. 5. 2021 odmítl žalobce podstoupit povinné testování dle Mimořádného opatření MZDR 47828/2020-22 MIN/KAN a odešel ze zaměstnání, kam se nevrátil ani po skončení povinného testování dne 1. 7. 2021, kdy bylo Mimořádné opatření zrušeno. Z uvedeného má soud za zjištěné, že důvodem absence žalobce v zaměstnání v daném období byl primárně jeho nesouhlas s testováním, bez kterého však až výjimky nemohl zaměstnavatel zaměstnanci umožnit osobní přítomnost na pracovišti. Následky odmítnutí testování na straně zaměstnance nebyly Mimořádným opatření definovány a ani žalobkyně neměla v daném okamžiku představu, jak s odmítnutím žalobce naložit, když se následně dotazovala [státní instituce] na doporučený postup. Nicméně žádné konkrétní opatření v podobě poskytnutí dovolené či neplaceného volna vůči žalobci žalovaná v době od 10. 5. 2021 do 1. 7. 2021 nepřijala a jeho absenci následně vyhodnotila jako neomluvenou, která ji vedla k okamžitému zrušení pracovního poměru dne 3. 9. 2021. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce pokračoval v neomluvené absenci i po skončení povinného testování až do okamžiku 3. 9. 2021, tedy další dva měsíce, aniž by mu v tom bránila nějaká překážka, soud se z důvodu procesní ekonomie a stručnosti rozsudku nezabýval hodnocením pracovně-právních následků absence vzniklé v důsledku odmítnutí testování, neboť takový právní závěr by si vyžádal pečlivé a rozsáhlé právní zhodnocení. V daném případě však i absence v období od 1. 7. 2021 do 3. 9. 2021 představuje důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, která tak byla žalobci dána v souladu se zákonem a judikovaným závěrem, že neomluvená absence zaměstnance po dobu více než 5 pracovních dnů odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jestliže je v okamžitém zrušení pracovního poměru nad rámec období od 1. 7. 2021 do 3. 9. 2021 ještě poukazováno na absenci od 10. 5. 2021 do 30. 6. 2021, pak to nemá na platnost okamžitého rozvázání pracovního poměru vliv. K tomu lze odkázat například na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2375/2004 a 21 Cdo 4950/2008, podle kterých pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy„ méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“,„ závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“. Dvouměsíční neomluvená absence pak nepochybně může být podřazena pod porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Navíc za situace, kdy podle svědkyně měla žalovaná nasmlouvané zakázky a potýkala se s nedostatkem pracovníků v důsledku karantény. Pokud žalobce uvedl, že o skončení povinnosti testování nevěděl, pak mu to soud neuvěřil.

18. Jestliže žalobce namítal, že žalované uplynula dvouměsíční lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce k okamžitému zrušení pracovního poměru, odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 910/2001, podle kterého jestliže důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) z. č. 65/1965 Sb. spočívá v dlouhodobém neomluveném zameškávání práce zaměstnancem, neskončí jednoměsíční lhůta k tomuto zrušovacímu projevu vůle uvedená v ustanovení § 53 odst. 2 z. č. 65/1965 Sb. dříve, než po uplynutí jednoho měsíce ode dne následujícího po posledním zameškání práce. Byť byl tento závěr přijat před účinností zákona č. 262/2006 Sb., lze na něj odkázat pro fakticky totožnou právní úpravu obsaženou v § 53 odst. 1 písm. b) z. č. 65/1965 Sb. Jinými slovy pokud v době okamžitého zrušení pracovního poměru dne 3. 9. 2021 trvala neomluvená absence žalobce, pak dvouměsíční lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce nezačala plynout a žalovaná nepřistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru po jejím uběhnutí.

19. Žalobce poukázal na skutečnost, že mu zaměstnavatel absenci po celou dobu nevytkl. K tomuto soud uvádí, že z účastnických výpovědí vyplynulo, že se p. [příjmení] snažil žalobce kontaktovat přinejmenším přes jeho manželku. Dotaz p. [příjmení] na návrat žalobce do zaměstnání, když se žalobce dostavil z důvodu vyplacení náhrady za dovolenou, potvrdil i sám žalobce ve své výpovědi. Kromě toho nebylo zákonnou povinností žalované jako zaměstnavatele před okamžitým zrušením pracovního poměru vyzývat žalobce k návratu do práce, neboť písemná výzva je nutná pouze při výpovědi podle § 52 písm. f) a g) zákoníku práce. Ostatně každý zaměstnanec si musí být vědom své primární povinnosti chodit od zaměstnání a vykonávat práci přidělenou zaměstnavatelem, neboť výkon práce zaměstnancem představuje základní prvek pracovního vztahu mezi ním a zaměstnavatelem, kvůli kterému je pracovní poměr uzavírán. Pouze v chování žalované, která k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila až téměř po 4 měsících, pak nelze spatřovat důkaz toho, že žalobci poskytla (třeba i konkludentně) neplacené volno. Žalobce tuto skutečnost kromě své účastnické výpovědi nijak neprokázal a je to i v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Z emailové korespondence totiž vyplývá, že žalovaná nepřítomnost žalobce řešila s kompetentními orgány a žádala po nich radu, jak naložit se zaměstnancem, kterým odmítá testování, například zda je možné s ním ukončit pracovní poměr. Takový postup nevypovídá o tom, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o neplaceném volnu, ale naopak z toho vyplývá nesouhlas žalované s nepřítomností žalobce v práci. Ani nehrazení pojistného za strany žalované nelze považovat za důkaz dohody o neplaceném volnu, když je povinností zaměstnavatele i během neplaceného volna zdravotní pojištění platit s odkazem na § 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Sociální pojištění se při neplaceném volnu nehradí, neboť zaměstnanec nemá žádný příjem, a proto není z čeho vypočítat sociální pojištění. Neomluvená absence v práci po judikovanou dobu minimálně 5 pracovních dnů je pro svou intenzitu považováno za zvlášť hrubé porušení pracovních povinností. Je přitom na zcela vyhodnocení zaměstnavatele, zda k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupí bezprostředně po uplynutí 5 dnů nebo tak učiní až po delší době či tohoto práva vůbec nevyužije. V daném případě byla nepřítomnost žalobce od 10. 5. 2021 do 30. 6. 2021 spojena s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, které provázela legislativní a právní nejistota v podobě rušených opatření a od 23. 7. 2021 do 9. 8. 2021 probíhala celozávodní dovolená. Pokud k tomu připočteme snahu žalované zachovat pracovní poměr žalobce pro jeho šikovnost a rodinný charakter společnosti s osobními vazbami vedení na zaměstnance mající za následek snahu o domluvu či nalezení jiného řešení v podobě rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než výjimečným okamžitým zrušením pracovního poměru, nelze prodlevu žalované, po které přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, považovat za utvrzování žalobce v tom, že jeho svévolné chování žalovaná jakkoliv tolerovala.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení tvoří mimosmluvní odměna advokáta za 4 úkony právní služby po 2 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání převyšující 2 hodiny - § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále žalované náleží podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., vyhlášky č. 511/2021 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla cestovné 1 531 Kč za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět k jednání u zdejšího soudu v celkové délce 2 x 105 km (spotřeba 5,5 l /100 km, cena za 1 l motorové nafty 47,10 Kč, náhrada za použití automobilu 4,70 Kč km), náhrada za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět v rozsahu 6 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a náhrada 21 % DPH v částce 2 799,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem náklady řízení činí 16 130,50 Kč a žalovaný je povinen nahradit je žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní.

Poučení