6 C 289/2017-452

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Knapčokovou, Ph.D., ve věci žalobce: ; [země] [anonymizována tři slova] [země], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] [právnická osoba] sídlem [adresa vedlejší účastnice] o zaplacení 7 254 289,54 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 528 860,10 Kč -) s 8,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 3 200 594 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, -) s 8,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 57 503,80 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, -) s 8,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 2 556 335 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení, -) s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 13 841 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení, -) s 9% úrokem z prodlení p.a. z částky 200 371,60 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, -) s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z částky 500 214,70 Kč od 30. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky 725 429,44 Kč a úroků z prodlení požadovaných nad rámec úroků přiznaných ve výroku I., zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice, na účet Okresního soudu ve Svitavách, soudní poplatek ve výši 326 444 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice, na účet Okresního soudu ve Svitavách, náklady řízení ve výši 136 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 12. 12. 2017 domáhal po žalovaném zaplacení částky 6 460 481,19 Kč s příslušenstvím z titulu postihu za částky vyplacené žalobcem panu [titul] et [titul] [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum] (dále poškozenému), který byl zaměstnancem žalobce, jako náhrad za pracovní úraz způsobený poškozenému uklouznutím na zledovatělém chodníku par. [číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalovaného. K pracovnímu úrazu došlo dne 28. 11. 2013 v 9:35 hodin na zledovatělém chodníku před budovou kontaktního pracoviště [anonymizována tři slova] v [obec]. V důsledku pádu poškozený utrpěl závažné zranění páteře, které vedlo k úplnému ochrnutí dolních i horních končetin. Aby si poškozený mohl obstarat základní životní potřeby, je zcela odkázán na péči třetí osoby. Vzhledem k tomu, že k poškození zdraví došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, žalobce, jako zaměstnavatel, vyplatil poškozenému škodu vzniklou tímto pracovním úrazem. Poškozenému byla vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění a účelně vynaložené náklady léčení. Žalobce se domáhal náhrady za plnění, které svému zaměstnanci [titul] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] poskytl na odškodnění pracovního úrazu, a to na náhradě bolestného 517 280 Kč, náhradě za ztížení společenského uplatnění 4 291 418,80 Kč, náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 845 928,65 Kč a náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 1 043 868 Kč.

2. Výše uvedené újmy vznikly dle tvrzení žalobce v důsledku závady ve schůdnosti v podobě namrzlého chodníku ve vlastnictví žalovaného vzniklé povětrnostní situací mající svůj původ v počasí. Z údajů poskytnutých [anonymizována čtyři slova] [územní celek] vyplývá, že předmětný den na území [obec] minimálně od 6:00 do 10:00 hodin mrzlo a cca od 8:00 hodin do 14:00 hodin mrholilo. V době pádu tak byly vytvořeny podmínky pro tvorbu zledovatělého povrchu, který nemusel být chodcům patrný. Předmětný chodník je tvořen betonovými dlažebními kostkami, které mají relativně vysokou měrnou tepelnou kapacitu, což znamená, že vlhkost ihned zledovatí. Dalším faktorem ovlivňujícím kluzkost chodníku byla i skutečnost, že od 8 hodin mrholilo, což mělo za následek jednak rozšíření již vzniklé ledové vrstvy a jednak vytvoření kapalné vrstvy na již vzniklé ledové vrstvě, čímž se značně zvýšila kluzkost chodníku, aniž by byla takováto námraza pozorovatelná. Tvorba námrazy byla pro žalovaného předvídatelná a žalovaný nemůže splnit podmínky pro liberaci, jelikož zcela opomenul učinit v dané době účinná opatření k zamezení nebo zmírnění závad ve schůdnosti, ani neučinil obdobná opatření spočívající v upozornění chodců, ačkoliv to bylo zcela jistě v jeho možnostech.

3. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 6 C 289/2017-208 žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 6 028 646 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 3 200 594 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 57 503,80 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 2 556 335 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení z částky 13 841 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení, s 9% úrokem z prodlení z částky 200 371,60 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky 669 849,45 Kč a úroků z prodlení požadovaných nad rámec úroků přiznaných, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 28. 11. 2013 od časných ranních hodin byla v [obec] teplota pod nulou, beze srážek. Kolem půl osmé ráno začalo mrholit a vlhkost na podchlazeném zemském povrchu namrzala. Poškozený přišel na své pracoviště do budovy [anonymizována dvě slova] v [obec] kolem sedmé hodiny ranní, v té době bylo mrazivo a sucho. Poškozený [titul] et [titul] [jméno] [příjmení] dne 28. 11. 2013 v 9:35 hodin uklouzl a upadl před budovou [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [země] v [obec] na chodníku v přímém směru od východu z budovy směrem k chodníku vedoucímu podél silnice (na spojovacím chodníku). Spojovací chodník se nachází na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], ve vlastnictví žalovaného. Jedná se o mírně svažitý chodník z betonových dlažebních kostek před budovou, navazující na schody do budovy, který spojuje východ z budovy s chodníkem, vedoucím podél silnice. Přístupová cesta před vchodem do úřadu je částečně krytá stříškou, pod ní byla cesta suchá a dále byla pokryta ledovkou, na jejímž začátku poškozený upadl. Poškozený utrpěl úraz páteře, a to frakturu obratle C5-C6, který vedl k ochrnutí dolních i horních končetin. Poškozený byl zaměstnancem žalobce, dohodou ze dne 17. 12. 2014 došlo k ukončení pracovního poměru a poškozenému byla dne 31. 10. 2014 přiznána invalidita třetího stupně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 29 C 479/2015-33 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 23 Co 298/2017-77 bylo poškozenému přiznáno zvýšení ztížení společenského uplatnění v částce 4 137 000 Kč. Nebylo prokázáno, že by v době úrazu byla cesta, jež je ve vlastnictví žalovaného, ošetřena posypem. Vyplacení shora uvedených částek žalobcem poškozenému ani oprávněnost jejich výše nebyly mezi účastníky spornými. Okresní soud s odkazem na § 2917 o. z. uzavřel, že žalobce, který nahradila škodu svému zaměstnanci, má regresní nárok vůči žalovanému, jenž je podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 4. 2014, osobou odpovědnou za škodu, která poškozenému dne 28. 11. 2013 vznikla. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, neshledal soud důvodnou, neboť regresní nárok žalobce vznikl až okamžikem vyplacení náhrady bolestného poškozenému dne 19. 12. 2014 (a dalšími platbami v letech 2015 až 2018), a žaloba byla podána 12. 12. 2017, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, poměřoval soud míru, jakou se na vzniku škody podílela závada ve schůdnosti chodníku a do jaké míry sám poškozený nedostatečnou předvídavostí ohledně stavu komunikace, případně nevhodnou obuví. Po zjištění, že nebyla prokázána nevhodná obuv poškozeného pro dané roční období, uzavřel, že je dána odpovědnost žalovaného za závadu ve schůdnosti podle § 27 odst. 3 silničního zákona z 90 % a žalovaný se na vzniku škody podílí v rozsahu 10 %, neboť dostatečně nevyhodnotil vliv změny počasí a nepohyboval se dost opatrně, když vznik náledí při mrholení na prochladlém povrchu mohl v daném ročním období předpokládat. Okresní soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobci 90 % požadované náhrady.

4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění okresního soudu, že dne 28. 11. 2013 v 9:35 hodin, kdy došlo k úrazu poškozeného, byla na pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného ledovka, způsobená povětrnostní situací, neboť ráno mrzlo a poté začalo mrholit. Nebylo prokázáno, že by žalovaný komunikaci ošetřil nebo na její neschůdnost upozornil, a u poškozeného nebyla prokázána nevhodná obuv. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry okresního soudu ohledně hodnocení námitky promlčení i ohledně důvodnosti postižního práva podle § 2917 o. z. Shodně s okresním soudem uzavřel, že ledovka představovala závadu ve schůdnosti komunikace, za kterou žalovaný odpovídá podle § 27 odst. 3 silničního zákona v souladu se způsobem, jímž toto ustanovení vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015. Odpovědnost žalovaného podle citovaného ustanovení je objektivní a žalovaný neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech závadu odstranit, zmírnit nebo na ni upozornit. V této souvislosti odvolací soud poukázal na nelogičnost procesní obrany žalovaného, který současně popíral výskyt ledovky na komunikaci a současně tvrdil, že komunikaci ošetřil posypem. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem i ve stanovení 10% podílu poškozeného na vzniku škody nedostatečně obezřetným způsobem chůze, který neodpovídal ročnímu období a povětrnostním podmínkám.

5. Na základě dovolání podaného žalovaným Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 25 Cdo 574/2020-319 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V rozhodnutí uvedl, že zásady posuzování nároků na náhradu škody (resp. v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, újmy) způsobené pádem chodce na komunikaci byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020. V projednávané věci podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§ 241a odst. 1, odst. 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla poškozenému újma na zdraví poté, co vstoupil z krytého prostoru pod vstupní stříškou úřadu na nekrytý a ledovkou pokrytý chodník ve vlastnictví žalovaného, uklouzl a upadl. Jestliže na sklonku listopadu v dopoledních hodinách mrholilo na promrzlý povrch a na chodnících se vytvářela jednolitá ledovka, nepředstavuje tento stav komunikací znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením § 26 odst. 7 silničního zákona, a nezakládá objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 téhož zákona. Za dané situace proto bylo na místě posoudit, zda žalovaný neodpovídá za vzniklou újmu podle obecné úpravy v občanském zákoníku (§ 420 obč. zák.), zejména, zda ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku (místní komunikace) tak, aby umožňoval bezpečný pohyb chodců, což odvolací soud vzhledem k závěru o odpovědnosti žalovaného podle § 27 silničního zákona neučinil. V dalším řízení má soud posoudit naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 a § 415 obč. zák. a vypořádat se s otázkou, zda a v jakém rozsahu se na vzniku škody podílel sám poškozený (§ 441 obč. zák.).

6. Z rozhodnutí výše uvedeného zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci a podle § 26 odst. 1 a § 27 odst. 2 silničního zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§ 27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v § 26 odst. 2 silničního zákona (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v § 26 odst. 6 silničního zákona). Závadou, s níž se jedině pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona a vymezení povahy závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí vyložil. Tak již v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněném pod č. 140/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pak přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Míra předvídatelnosti coby definiční znak„ závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý. Závadou ve schůdnosti (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace. Nelze-li stav komunikace, jenž byl příčinou škody, v konkrétním případě podle shora popsaných kritérií označit za závadu ve schůdnosti, pak může přicházet v úvahu obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Silniční zákon totiž upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, sp. zn. 25 Cdo 580/2014 nebo sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Kombinace obou typů odpovědnosti umožňuje postihovat jak případy škod způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák.). V obou případech (jak u objektivní odpovědnosti podle silničního zákona, tak u obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku) bude vždy přicházet v úvahu i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení škody, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 441 obč. zák.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). V tomto směru je tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod. U objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti musí být spoluzpůsobení si újmy poškozeným nazíráno z poněkud užšího hlediska, kdy se požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka, orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti. Oproti tomu z hlediska § 441 obč. zák. je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě splňujícím označení„ závada ve schůdnosti“.

7. Soud v řízení před zrušením rozhodnutí Nejvyšším soudem provedl obsáhlé dokazování, které z důvodu ekonomičnosti shrnuje následujícím způsobem:

8. Poškozený [titul] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] jako svědek vypověděl, že když vycházel z úřadu, bylo pod stříškou sucho, dále viděl, že bylo po dešti. Šel pomalu, poté si na nic již nevzpomíná, obě nohy mu vyletěly najednou, spadl na záda a na hlavu. Pád nečekal. Pokud by byl chodník posypán, cítil by pod nohami křupání. Poté k němu přiběhla paní [příjmení]. Na nohou měl zimní kotníčkové boty, neboť byl konec listopadu a v polobotkách se již nedalo chodit. Do práce šel ráno na 7. hodinu, přijel do [obec] autobusem. Tehdy nezaznamenal, že by to klouzalo.

9. Žalovaný na podporu svého tvrzení, že prováděl řádnou údržbu spojovacího chodníku, předložil nařízení [územní celek] [číslo] ze dne 1. 11. 2009, o obecně závazné vyhlášce upravující rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti, a dále navrhl výslechy zaměstnanců [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Podle obecně závazné vyhlášky mají být závady vzniklé v nočních hodinách odstraněny do 7:00 hodin ráno a v průběhu dne bez zbytečného odkladu. Časový limit pro zahájení prací pro zmírnění závad je v pracovní době nejdéle do 30 minut. Podle přílohy vyhlášky 5. okruh místních komunikací tvoří ulice [příjmení], [anonymizována tři slova], [ulice] (kam patří i budova [anonymizována dvě slova] na adrese [adresa]). Ruční čištění je zahrnuto ve 3. okruhu pod bodem 41 - [ulice] - schody + chodník. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] (jednatel [anonymizována dvě slova] [právnická osoba]) popisoval způsob provádění údržby. Svědek [jméno] [příjmení] předložil deník práce ze dne 28. 11. 2013, podle něhož trasu kolem úřadu práce udržoval [obec] Krátký se sypačem M26 a ruční dočištění ulice [ulice] a schodů na [ulice] prováděli [jméno] [příjmení] a pan [příjmení]. Podle záznamů v deníku práce mělo být ruční čistění provedeno v období od 8:45 do 8:52 hodin. Svědek [příjmení] [příjmení] si na konkrétní den nevzpomínal, po předložení deníku práce vypověděl, že on sám čistil pouze chodník, nikoliv plochu mezi vchodem do budovy a chodníkem. Svědek [jméno] [příjmení] uvedl, že si na den 28. 11. 2013 nepamatuje, po předložení deníku práce uvedl, že byl vyslán na ruční čištění. Vchod do úřadu práce patří pod položku 41. Obvykle se provádí ošetření celého prostoru mezi chodníkem a vchodem do budovy. Někdy se stává, že je prostor uklizen. Poté tam již neuklízí.

10. Další provedené důkazy, především provedené výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] budou zohledněny v dalším odůvodnění.

11. Po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu podal žalobce soudu podnět k návrhu na zrušení ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, z důvodu rozdílné interpretace pojmu závada ve schůdnosti Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem Okresní soud neshledal důvody pro předložení tohoto návrhu Ústavnímu soudu ČR, neboť se domnívá, že tyto rozdílné názory lze překlenout judikatorními závěry.

12. Žalobce následně podáním ze dne 31. 8. 2021 rozšířil žalobu o částku 555 794,09 Kč s příslušenstvím. Jedná se o částku, která byla vyplacena poškozenému [titul] [anonymizována dvě slova] [příjmení] z titulu náhrady škody na zdraví za období od 21. 6. 2018 do 13. 7. 2021. V roce 2018 byla vyplacena na náhradě 107 127,66 Kč, v roce 2019 bylo vyplaceno 183 358,47 Kč, v roce 2020 byla vyplacena částka 78 668,95 Kč a v roce 2021 (do 13. 7. 2021) částka 186 639,01 Kč, vše za náklady spojené s léčením a péčí. Žalobce požaduje z částky 555 794,09 Kč zákonný úrok z prodlení od 30. 7. 2021 s ohledem na to, že žalovaný ve svém dopise ze dne 30. 7. 2021 potvrzuje přijetí výzvy. Celkem tedy je nyní po žalovaném požadováno zaplacení částky 7 254 289,54 Kč. Soud při jednání dne 1. 2. 2022 změnu žaloby připustil.

13. Soud následně provedl i další důkazy navržené účastníky po zrušení rozsudku Nejvyšším soudem.

14. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tento svědek pracuje jako správce budov na [anonymizována dvě slova] v [obec] od ledna 2002, jeho kancelář je v budově [stát. instituce] na adrese [adresa], kdy byla velká ledovka, kdy začalo kolem 9 hodiny pršet a hned to namrzalo. Ví, že během 15 minut se udělala ledovka ve výšce zhruba 1 cm. Chodili za ním lidi okolo 9 hodiny, že to strašně klouže a on následně šel očistit chodníky solí a štěrkem v okolí budovy [anonymizována dvě slova] na [ulice a číslo]. Až následně se dozvěděl, že před odborem dopravy spadl nějaký pán. Domluvil se i s kolegou, který je na odboru dopravy, na adrese [ulice a číslo], aby také, pokud přijde do práce dřív, tak tu půlku chodníku mezi stříškou a chodníkem očistil.

15. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tento pracuje od roku 2004 na odboru [anonymizována dvě slova], který sídlí v budově, kde je i [anonymizována dvě slova] v [obec]. Svědek uvedl, že do práce chodí okolo 5:50 hodin ráno a jelikož má chvíli čas a je zvyklý i z domu sníh uklízet, tak pokud je sníh, tak prostor od stříšky směrem k chodníku a malý chodníček – rampu pro vozíčkáře – uklidí. Uklízí to v celé šíři. Občas se stane, že uklidil a pak přijely i městské služby. Pamatuje si, že ten den 28. 11. 2013 byl v práci. Jediné, co si pamatuje a ví, že viděl pána, co ležel na chodníku, a čekalo se na příjezd záchranné služby. Ví, že kostky byly šedivé, tudíž sníh nebyl, a lidé povídali, že je to namrzlé. On sám ten den ledovku nezaregistroval. Ten den neuklízel, neboť nebyl sníh. Ráno nic namrzlé nebylo, nebyl důvod nic sypat. Pokud sněží víc, tak se mu asi 2x stalo za celou dobu, že šel uklidit ještě o polední pauze. Nestalo se mu, že by někdy vyšel z budovy a zjistil, že chodník není městskými službami uklizen. Vždy, když byl sníh, takto traktůrkem vyhrnuli. Dále chodník sypou. Pokud městské služby chodník sypají, tak sypají chodník podél silnice, vstup mezi chodníkem a vchodem nesypají. Ví, že před budovou je bedna s pískem, několikrát to sypal. Několikrát také ale viděl někoho z městských služeb, kteří sypají lopatou prostor mezi chodníkem a vchodem. Pokud jedou městské služby s multikárou, tak vepředu odhrnují a vzadu mají sypač. Jedou pouze po chodníku podél silnice. Pokud tam někdo ručně vysypává, takto je v prostoru od chodníku do vchodu do budovy. S multikárou do prostoru od chodníku do vchodu do budovy nezajíždí.

16. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] byl lékařem záchranářského týmu, který poskytoval poškozenému [titul] [anonymizována dvě slova] [příjmení] první pomoc dne 28. 11. 2013. V té době pracoval na záchrance v [obec]. Na ten den si svědek dobře pamatoval, protože běžných pádů tohoto typu s tak velkými následky není moc. [anonymizována dvě slova] vyšel před úřad, je tam stříška a ve chvíli, kdy vyšel zpod stříšky na nekrytý chodník, tak spadl na záda. Podle následků zřejmě spadl rovně na záda, tak tam i ležel, když přijeli. Přijeli poměrně rychle, protože nemocnice je hned naproti. Pán ležel na zádech, říkal, že necítí vůbec nohy. Byla velmi špatná i motorika rukou. Byl velký problém pána naložit, měli problém dostat ho na lehátko, protože je tam malý kopeček a vyjet s lehátkem byl problém, neboť ten den to byl jeden led. Chodník byl celý namrzlý, lehátko jim ujíždělo a měli velký problém, aby pacienta šetrně naložili. Chtěli volat vrtulník, neboť převoz by byl rychlý i vzhledem k počasí, ale vrtulník jim odmítli, již nevěděl proč. Proto s pacientem jeli sanitkou do [obec], kdy jim sdělovali, že přijedou o něco později, protože byla na místě ledovka. Určitě v tu dobu, co pacienta nakládali, tak žádný posyp na chodníku nebyl. Všímal si pouze prostoru, kde ležel pan [příjmení], tedy od chodníku směrem ke vchodu do budovy, a tam to rozhodně posypáno nebylo. Žádného upozornění, že by mohla být ledovka, si svědek nevšiml. Pád pana [příjmení] a následky tohoto pádu odpovídají smeknutí se na kluzkém povrchu, u něho tam určitou roli hrála i choroba páteře. Pan [anonymizováno] jim říkal, že zapomněl nějaké dokumenty, pro které se vracel do auta. Do zaměstnání svědek [příjmení] nastupoval od 7:00 hodin ráno do 15:30 hodin, dojíždí z [obec] a pamatoval si, že ten den, kdy jel do práce, tak už byla námraza minimálně v úseku od [obec] na [obec], kde se musí zdolat velký kopec. Do sanitky nasedají v garáži a vlastně se s počasím setká až v okamžiku, kdy vystupuje z auta.

17. Soud k návrhu žalobce opakovaně vyslechl svědkyni [jméno] [příjmení], současnou vedoucí [anonymizována dvě slova] v [obec]. Její opakovaná výpověď nepřinesla nic nového. Svědkyně zopakovala, že ten den, když šla do práce, tak bylo náledí, vycházela z domu okolo 7:30 hodin, pršelo a déšť namrzal. Už když vyšla z domů, tak na cestě byla ledovka. Po pevném povrchu se nedalo jít nebo s obtížemi. Šla i po trávě, kde to bylo lepší. Do práce vešla zadním vchodem, takže se nemohla vyjádřit ke stavu chodníku u vchodu do budovy.

18. Dne 13. 12. 2021 (pondělí) soud provedl ohledání místa samého. V ten den bylo v [obec] pošmourno, ve čtvrtek a v pátek sněžilo. Sníh byl z celého prostoru chodníku před vchodem do budovy [anonymizována dvě slova] odstraněn. Venkovní teplota byla 1°C. Chodník vedoucí podél silnice byl mokrý a posypán kamennou drtí, tato drť zasahovala ještě maximálně do vzdálenosti 1 metru od chodníku směrem ke vchodu do budovy. Nebyla však po celé této ploše. Před vchodem do budovy byla zámková dlažba již částečně suchá, tento prostor nebyl posypán. Rampa pro vozíčkáře byla mokrá, nebyla posypaná.

19. Žalovaný předložil soudu odborné vyjádření k věci mrholení na promrzlý chodník zpracované společností [právnická osoba] dne 24. 2. 2022, z něhož vyplývá, že mrznoucí mrholení je definováno jako mrholení, jehož kapičky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazován. Průvodním jevem mrznoucího mrholení na povrchu je ledovka, tj. souvislá, zpravidla homogenní průhledná ledová vrstva vysoké kluzkosti. Intenzita ledovky či ledové vrstvy na povrchu je úměrná intenzitě mrholení a délce jeho trvání. Pokud je před příchodem mrznoucího mrholení aplikován na vozovku tzv. preventivní chemický posyp, anebo se na vozovce nachází zbytková sůl z předchozích zásahů, může zejména v počátku mrznoucího mrholení přítomnost chemických rozmrazovacích materiálů zmírnit projevy ledovky. Pokud však mrznoucí mrholení trvá, resp. svou intenzitou přesahuje množství aplikovaných rozmrazovacích materiálů, je k zajištění sjízdnosti obvykle nutný opakovaný zásah zimní údržby. Na chodnících, kde se zpravidla schůdnost zajišťuje odmetením nebo odhrnutím sněhu, oškrábáním zmrazků a posypem zdrsňovacími materiály je preventivní zdrsňovací posyp méně účinný, protože potenciálně dokáže snižovat kluzkost pouze do chvíle, než jej shora překryje vrstva nově napadeného sněhu či vrstva ledovky. Ošetřování povrchu zdrsňovacím posypem je ze své podstaty reaktivní technikou zimní údržby, nikoliv preventivní. To znamená, že standardním přístupem je aplikace zdrsňovacího posypu shora na vrstvu ledu či sněhu. Nicméně pokud intenzita mrholení a vzniklá ledovka přesáhne ve vrstvě níže položená zrna zdrsňovacího posypu, je zřejmé, že se takový povrch stane opět kluzkým, což opětovně vyvolá potřebu dalšího zásahu zimní údržby. Časový průběh tvorby ledovky může být v závislosti na povětrnostních podmínkách a podmínkách na zemském povrchu velice rychlý. To znamená, že i po ošetření povrchu zdrsňovacím materiálem se povrch může opětovně stát kluzkým, a to v řádu minut v případě pokračujícího mrznoucího mrholení. Dále žalovaný předložil i vyjádření [anonymizována čtyři slova] [územní celek] ze dne 28. 11. 2013, z něhož vyplývá, že v 6:00 hodin ráno bylo zataženo, v 8:00 hodin mrholilo (teplota -1°C), a to až minimálně do 12 hodiny (od 8:00 hodin do 14:00 hodin byla teplota 0°C), ve 14:00 hodin bylo zataženo – mlhavo a od 16:00 hodin již jen zataženo. [anonymizována čtyři slova] [územní celek] dále uvedla, že pokud na pozemní komunikaci posypanou inertním posypovým materiálem mrholí a jsou splněny předpoklady pro tvorbu ledovky (promrzlý povrch, teploty blížící se 0°C), začne se ledovka vytvářet i na částicích inertního posypového materiálu, který může i obalit tak, že sníží zdrsňovací účinek. Při pokračujícím mrholení preventivní posyp před začátkem mrholení nebo po začátku mrholení nezajistí úplnou sjízdnost pozemní komunikace na dlouhou dobu (na několik hodin) a postupem času se povrch komunikace může opět stát kluzkým, a to v závislosti na intenzitě srážek, průběhu teplot a intenzitě provozu na povrchu komunikace. Jedná se o obvyklý přirozený jev, protože inertní zdrsňovací posyp nemá žádný rozmrazovací účinek a vzniklé náledí ani ledovku neroztaví. V případě intenzivního mrholení může docházet k rychlému vzniku ledovky na povrchu komunikace. Vznik ledovky může být skutečně záležitostí pouze několika desítek minut a stejně je tomu tak v případě, kdy je povrch vozovky ošetřen inertním materiálem. I po ošetření vozovky inertním posypovým materiálem se může v případě pokračujícího mrholení stát povrch komunikace opět kluzkým, a to v řádu desítek minut, v závislosti na intenzitě spadu srážek, průběhu teplot a také intenzitě provozu po povrchu komunikace.

20. Žalovaný i vedlejší účastník uvedli, že nezaznamenali žádné zásadní problémy týkající se výpočtu proplacených náhrad. Základní položky byly buď vyplaceny dobrovolně či na základě soudního rozhodnutí a jsou v pořádku. Výši nesporovali, sporují stále oprávněnost nároku. Stejně tak žalovaný ani vedlejší účastník nesporovali výši částky 555 794,09 Kč, o kterou byla rozšířena žaloba dne 1. 2. 2022 a která je tvořena částkami vyplacenými poškozenému za období let 2018 2021 za léčebnou péči. K vyplaceným částkám soud provedl důkazy pracovní smlouvou, záznamem o úrazu, dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 17. 12. 2014, lékařským posudkem, posudkem o invaliditě ze dne 31. 10. 2014, stanovení měsíční náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pro rok 2015, 2016, 2017, 2018, oznámení o výplatě invalidního důchodu třetího stupně, znaleckými posudky o bolestném, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 29 C 479/2015-33 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 23 Co 298/2017-77 o přiznání ztížení společenského uplatnění, doklady o vyplacení náhrady nákladů léčení a doklady za nákup léků, rehabilitace apod.

21. Všechny částky, které žalobce požaduje proplatit, byly obsaženy ve výzvách k úhradě a doručené žalovanému.

22. V závěrečném návrhu žalobce odkázal na provedené dokazování, z něhož vyplynulo, že předmětný chodník byl v daný den zledovatělý a nebyl jakkoli ošetřen. V důsledku porušení povinností žalovaného ošetřit předmětný chodník, poškozený uklouzl. Jeho úraz odpovídá smeknutí se na zledovatělém povrchu. Poškozenému vznikla újma, a to v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného. Žalovaný tak odpovídá za vzniklou újmu poškozeného. Z dokazování nevyplynulo, že by byl chodník jakkoli ošetřen, chodník nebyl ošetřen. I kdyby, jak tvrdí žalovaný, byl ošetřen inertním materiálem, který znovu namrzl, což se ale neprokázalo, tak i v takovém případě došlo k porušení povinností žalovaného, neboť žalovaný měl s náležitou péčí i v této hypotetické situaci chodník ošetřit tak, aby byl schůdný a nehrozily úrazy a újmy chodcům. Kupříkladu mohl být chodník ošetřen solí, která by způsobila rozmrazení ledovky. Ani to se nestalo.

23. Žalovaný v obsáhlém závěrečném návrhu mimo jiné uvedl, že k posypu inertním materiálem v den nehody před úrazem na předmětném chodníku došlo, což vyplývá z dosud provedeného dokazování. Skutečnost, že se několik desítek minut poté stalo místo úrazu opět kluzkým, na této skutečnosti podle názoru žalovaného nic nemění. V uvedený den mrholilo dlouze, intenzivně a vytrvale, což způsobilo ve spojení s promrzlou zemí rychlý vznik ledovky a pokračování ledovky i po ošetření posypem inertního materiálu. K prokázání této skutečnosti byla žalovaným předložena vyjádření společnosti [právnická osoba] a [anonymizována čtyři slova] [územní celek]. Závěr o tom, že povrch komunikace byl ošetřen posypem inertního materiálu, je plně v souladu s důkazy v podobě výpovědí pracovníků [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a s písemným výkazem jejich pracovní činnosti. Dále žalovaný uváděl skutečnosti svědčící pro jeho vyvinění z odpovědnosti. Žalovaný prokázal, že komunikaci před úrazem ošetřil, prokázal rovněž, že nepříznivý stav komunikace zmírnil nebo alespoň prokázal, že přes provedené ošetření takové zmírnění nebylo kvůli pokračující kalamitě ledovky možné. V případě povětrnostní kalamity není možné po vlastníkovi komunikace spravedlivě požadovat, aby okamžitě uvedl veškeré spravované komunikace mobilizací lidí a techniky do bezvadného stavu a v tomto stavu je přes nepřízeň počasí udržel. Ani stovky pracovníků by nebyly schopny udržet desítky kilometrů komunikací a chodníků schůdné a sjízdné. Vždy musí docházet k tomu, že právě ošetřený povrch je opět zapadáván sněhem či ledovkou a s nutným časovým intervalem se k němu pracovníci vrací. Dále se žalovaný vyjádřil k podílu poškozeného na vzniku škody. Svědek [příjmení] uvedl, že mu poškozený říkal, že se vracel do auta pro nějaké dokumenty. Toto tvrzení tedy zásadně mění pohled soudu na chování poškozeného před nehodou. Z výpovědi svědka vyplývá, že poškozený musel být ještě před úrazem nejméně jednou venku. Nutně tedy musel vědět, jaké je venku počasí, že mrholí a že se venku dělá ledovka. Kromě skutečnosti, že se poškozený choval neopatrně, bylo svědeckou výpovědí prokázáno, že poškozený měl ten den obuté nízké polobotky. Přestože poškozený tvrdí, že vzhledem k ročnímu období„ musel mít“ zimní boty. Současně je zřejmé, že neexistuje jediná cesta z budovy. Pokud by se poškozený vydal (a klimatické podmínky k tomu vybízely) jinou cestou, nejlépe rampou pro handicapované osoby, k úrazu by pravděpodobně nikdy nedošlo. Žalovaný spravuje desítky kilometrů komunikací a chodníků. Činí tak každý den, rok za rokem. Tuto činnost vykonávají podle ročního období desítky zaměstnanců. Uvedený den nebyl v jejich činnosti ničím výjimečným. Přišla kalamita, oni nastoupili, provedli svoji práci. Zapsali výkon své práce do písemného výkazu a šli domů. Vůbec netušili, že se v jejich rajónu něco stalo, natož něco s takto vážnými následky. Kdyby o této skutečnosti byli informováni, byl by dán prostor na to, aby si majitel komunikace opatřil potřebné důkazy v podobě výpovědí svědků či jiné podklady. Nic z toho se nestalo. Namísto toho žalobce vyčkával až do posledního možného okamžiku s podáním žaloby vůči žalovanému. Žalovaný tak začal čelit žalobnímu nároku po čtyřech letech od nešťastného úrazu. V době, kdy je prakticky nereálné, aby si svědci z řad zaměstnanců [anonymizována dvě slova] na něco konkrétního vzpomněli. Žalovaný je přesvědčen, že při úvaze soudu o míře odpovědnosti by měla být pro výkon práv v rozporu s dobrými mravy zohledněna i délka, která uplynula od události a tím žalobcem záměrně snížená možnost žalovaného pro relevantní obranu. Žalovaný má za to, že neodpovídá za způsobenou škodu a její následky. Navrhl, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, případně aby byla odpovědnost žalovaného města v maximální možné míře snížena.

24. Vedlejší účastník setrvával na stanoviscích shodných s žalovaným.

25. V mezidobí vydal Nejvyšší soud ČR dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 rozsudek velkého senátu, který se zabýval otázkou závad ve schůdnosti. Velký senát mimo jiné uzavřel, že neshledal důvody pro přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení silničního zákona, zejména pojmu„ závady ve schůdnosti“ ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona a jeho právních důsledků. Nadále tedy platí, že silniční zákon zakládá přísnou, tzv. objektivní, odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je však spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (viz výklad shora). Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Silniční zákon (totiž) upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku tedy nebude v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (podle čl. 11 odst. 3 věty první Listiny vlastnictví zavazuje), potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost, jíž svědčí právo tzv. obecného užívání pozemních komunikací (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 obč. zák.), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 580/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1216/2017), potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona. V případě obou typů odpovědnosti pak bude přicházet v úvahu i závěr o tzv. spoluzpůsobení či výlučném způsobení újmy ze strany poškozeného ve smyslu § 2918 o. z. (dříve § 441 obč. zák.). Nastíněné pojetí, vycházející z možné kumulace objektivní odpovědnosti za nepředvídatelné závady ve schůdnosti chodníku (místní komunikace) a obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku, nejen že nejlépe odpovídá jazykovému výkladu rozhodné právní úpravy obsažené v silničním zákoně (jež legální pojem závady ve schůdnosti výslovně definuje jako takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou chodec nemůže při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům předvídat), nýbrž naplňuje i její smysl a účel (jímž je dosažení co možná nejspravedlivějšího uspořádání vztahů mezi vlastníky a uživateli příslušných pozemních komunikací). Současně jde o výraz důsledného rozlišení obou typů odpovědnosti, mezi nimiž existují podstatné rozdíly, ať už co do zákonných předpokladů jejich uplatnění, tak co do podmínek, které povinný subjekt zprošťují povinnosti k náhradě. Odpovědnost za závady ve schůdnosti, jak je upravena ustanovením § 27 odst. 3 silničního zákona, má (totiž) objektivní charakter, když její vznik se pojí výhradně k určitému konkrétnímu výsledku potenciálně vedoucímu ke vzniku újmy (tj. k existenci nepředvídatelné závady ve schůdnosti), za nějž vlastník komunikace odpovídá bez ohledu na protiprávnost a zavinění. Vznik obecné„ subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost. Jinak řečeno, pojetí, vycházející z možné kombinace obou typů odpovědnosti, umožňuje postihovat jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.). Judikaturou (rozebranou výše) potvrzené řešení umožňující chodcům domoci se plné náhrady vzniklé újmy i v situacích silničním zákonem výslovně neupravených, též brání v tom, aby poškozeným chodcům byla nespravedlivě odpírána či krácena jejich ústavně zaručená práva. Jazykový výklad právní úpravy silničního zákona, založený na kritériu předvídatelnosti změny schůdnosti pozemní komunikace z pohledu chodce, sám o sobě rozpor s ústavním pořádkem nezakládá, a vhodné doplnění této úpravy co do možnosti poškozených osob domáhat se svých práv i v případech újem způsobených zhoršeními terénu, jež bylo možno předpokládat (byť podle jiného právního předpisu), nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi ústavně zaručenými právy dotčených osob. V úvahu bude vždy přicházet i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení újmy, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 2918 o. z.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). V tomto směru bude tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod.

26. Soud nicméně považuje za nutné zmínit nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/2020, v němž ústavní soud odkázal na své rozhodnutí ve věci I. ÚS 2315/2015 Ústavní soud se ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 podrobně věnoval problematice náhrady újmy za úraz vzniklý stavem chodníku a související judikatuře Nejvyššího soudu. I když Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že závadou ve schůdnosti se rozumí "natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat", neaplikoval tuto definici důsledně. Klíčové totiž bylo, zda chodec mohl předpokládat stav komunikace, nikoliv to, zda na něj mohl účinně reagovat. Je-li tedy komunikace namrzlá v důsledku "mrazivého počasí", nebo je-li chodník "zasněžený, kluzký a delší dobu neudržovaný", podle Nejvyššího soudu nemůže jít o závadu ve schůdnosti, neboť stav komunikace se dá předpokládat - není tedy ani dána odpovědnost za závady ve schůdnosti. Otázka, zda mohl chodec na stav chodníku účinně reagovat, přitom nebyla Nejvyšším soudem zkoumána. Naopak závadou ve schůdnosti mohla být podle názoru Nejvyššího soudu například námraza na přechodu, která nebyla "pouhým okem rozpoznatelná" (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15). Část judikatury Nejvyššího soudu sice připouštěla možnost domáhat se náhrady újmy podle obecné úpravy odpovědnosti v občanském zákoníku, a dovolat se tak náhrady i tam, kde nešlo ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu o závadu ve schůdnosti, ovšem dle jiné části judikatury Nejvyššího soudu byla tato možnost vyloučena. Ústavní soud proto vytkl Nejvyššímu soudu nejednotnost jeho judikatury a dospěl k závěru, že ani jedna z linií judikatury Nejvyššího soudu není ústavně konformní. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 102, Ústavní soud vyložil, že " (d) omáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu chodníku (místní komunikace), je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny Tyto své závěry pak musí obecné soudy promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, jak ji upravuje § 27 zákona o pozemních komunikacích, v konkrétním případě. Pojem závada ve schůdnosti upravený v § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích nemá nad rámec popsaných kritérií žádný další zvláštní obsah, má pouze zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi vlastníků a uživatelů pozemních komunikací. Tato speciální právní úprava tak činí aplikaci obecných ustanovení o odpovědnosti podle občanského zákoníku nadbytečnou." Budou-li obecné soudy vycházet z toho, že úrazy na chodníku je třeba řešit z hlediska odpovědnosti za závady ve schůdnosti (vykládané dle Nejvyššího soudu) ve spojení s obecnou odpovědností dle občanského zákoníku, je v prvé řadě nezbytné, aby obecné soudy dbaly své poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. V případě, že budou mít odlišný názor na právní posouzení věci - tedy i odlišný názor na režim odpovědnosti ve vztahu k újmě vzniklé úrazem na chodníku -musí poučit o tomto názoru účastníka řízení a vyzvat ho, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845), bod 39; nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 34/88 SbNU 479), body 36-38; nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019 (N 61/93 SbNU 281), bod 19). Dále bude v některých případech nutné zohlednit informační asymetrii mezi vlastníkem (správcem) komunikace a chodcem. Chodce v režimu obecné odpovědnosti dle občanského zákoníku tíží důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že při (nedostatečném) ošetření chodníku byla ze strany vlastníka (správce) porušena zákonná povinnost. Informační deficit lze kompenzovat například institutem tzv. speciální vysvětlovací povinnosti uložené vlastníkovi (správci) komunikace za situace, kdy žalobce (chodec) předloží alespoň tzv. opěrné body svých tvrzení (ke speciální vysvětlovací povinnosti viz nález sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495), bod 16). Při posouzení pasivní legitimace je přitom třeba i pro účely určení škůdce podle občanského zákoníku vycházet analogicky z § 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích a považovat za škůdce vlastníka či správce ve smyslu tohoto ustanovení; opačný výklad by mohl vést k neshodě mezi pasivně legitimovanými subjekty při uplatnění fakticky stejného nároku a ve svých důsledcích i k odepření spravedlnosti tam, kde by soud právní režim nároku posoudil jinak než žalobce. Ústavní soud tedy shrnuje, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník (správce) komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. Jak již bylo vyloženo, z ústavněprávního pohledu není samo o sobě rozhodující, v jakém odpovědnostním režimu z hlediska podústavního práva toto hodnocení proběhne. Ústavní soud podotýká, že jednou z cest, jak dostát výše shrnutým požadavkům, je zabývat se při posuzování, zda se na komunikaci vyskytla závada ve schůdnosti, tím, zda chodec mohl na předmětný stav komunikace "účinně reagovat". Toto hledisko je ostatně součástí judikatury Nejvyššího soudu (viz shrnutí v bodě 15 výše a rovněž již citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1621/2020-138, bod 24). Tento přístup by umožňoval komplexně se vypořádat s náhradou újmy již v režimu odpovědnosti za závady ve schůdnosti.

27. V daném případě se jedná o situaci, kdy poškozenému [příjmení] [jméno] [příjmení] byla jeho zaměstnavatelem – žalobcem vyplacena náhrada škody za pracovní úraz. K pádu na chodníku došlo v souvislosti s plněním pracovních úkolů, žalobce tuto skutečnost nesporoval a náhradu škody za vzniklý pracovní úraz poškozenému uhradil. To, co uhradil, kromě náhrady škody za ztrátu na výdělku do skončení pracovní neschopnosti, potom požaduje po žalovaném, kterého považuje za osobu odpovědnou za úraz svého zaměstnance.

28. Vzhledem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR, podle kterého nepředstavoval stav komunikace, kdy na sklonku listopadu v dopoledních hodinách mrholí na promrzlý povrch a na chodnících se vytváří jednolitá ledovka, znaky závady ve schůdnosti a není založena objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 silničního zákona, bude soud nadále posuzovat naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 a § 415 obč. zák.

29. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o regresní nárok, vztahující se ke škodě vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

30. Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 441 obč. zák., byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

31. Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

32. V řešeném případě dospěl soud na základě provedeného dokazování k následujícímu skutkovému stavu.

33. Dne 28. 11. 2013 [titul] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] odjížděl brzy ráno autobusem ze [obec] do [obec], kde pracoval od 7 hodin. To ráno bylo ve [obec] i v [obec] sucho, teplota vzduchu se pohybovala okolo -1°C až -2°C. Okolo 7-8 hodiny začalo v [obec] mrholit a s ohledem na teplotu pod nulou začaly tyto srážky na povrchu namrzat. Z provedených důkazů, a to ze zprávy ČHMÚ, záznamu [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], deníku práce [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] ze dne 28. 11. 2013 i z výpovědi poškozeného [titul] [anonymizována dvě slova] [příjmení] i svědků [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že v ranních hodinách dne 28. 11. 2013 došlo v důsledku mrholení na území [územní celek] ke vzniku ledovky. Na ulicích ani chodnících nebyly žádné zbytky sněhu či zmrazky. Poškozený okolo 9.35 hodin vyšel z budovy úřadu práce, sešel po dvou schodech u vchodu a mířil přímo prostředkem cesty (dále spojovací chodník) k chodníku vedoucímu podél ulice [ulice]. Z fotografie založené na č. l. 64 a 65 spisu je patrno, že vchod do úřadu práce je opatřen poměrně velkou stříškou, která částečně zasahuje i nad spojovací chodník a dle shodného vyjádření účastníků i poškozeného i ze samotného ohledání soudem se ve směru k silnici mírně svažuje. Ze sdělení svědkyně [jméno] [příjmení] vyplývá, že poškozený uklouzl asi v polovině spojovacího chodníku tak, že poté, co k němu přiběhla, ležel na zemi a nohy mu směřovaly směrem k chodníku a hlava směrem ke vchodu do budovy. Podle tvrzení poškozeného mu podklouzly obě nohy současně, vylétly mu nahoru a on spadl dozadu na záda a na hlavu. Při tomto pádu si způsobil velmi závažná zranění, a to frakturu obratle C5-C6 a praktickou kvadruplegii (vše blíže popsáno v lékařských zprávách a v posudku o invaliditě). Následkem tohoto úrazu došlo u poškozeného ke vzniku invalidity třetího stupně, a to od 31. 10. 2014 a k poklesu jeho pracovní schopnosti nejméně o 70 %. Úraz poškozeného byl řešen jako pracovní úraz a jeho zaměstnavatel – [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] jej odškodnil. Žalovaný předložil výpis o ručním čištění (oblast okolo úřadu byla uvedena pod bodem 41 – [ulice] – schody + chodník). Podle něj měl být úklid v tomto místě prováděn [jméno] [příjmení] a panem [příjmení] v době od 8:45 do 8:52 hodin. Svědek [jméno] [příjmení] si ale na daný den nepamatoval a svoji výpověď upravil podle předložených záznamů. Ačkoliv uvedl, že celý úsek spojovacího chodníku před úřadem práce je běžně ošetřován v rámci ruční údržby, tak v této konkrétní věci pouze na základě záznamů dovodil, že úsek před úřadem práce posypal. Žádné jiné důkazy k tomu, že by prostor před úřadem práce byl ten den posypán, k dispozici nejsou. Poškozený posyp vyloučil s tím, že jinak by mu pod nohami křupaly kamínky. Svědkyně [jméno] [příjmení] si ničeho nevšimla, a to ani náledí. Její výpověď okresní soud hodnotil zdrženlivě, neboť svědkyně byla ve vypjaté psychické situaci a věnovala pozornost poškozenému. Svědkyně [jméno] [příjmení] naopak potvrdila, že ten den byla ledovka již při její cestě do zaměstnání, vycházela z domu o půl osmé. Jelikož do budovy [anonymizována dvě slova] vstupovala z druhé strany, nemohla se vyjádřit k prostoru hlavního vchodu, nicméně z její výpovědi vyplývá, že ledovka byla po celé [obec]. Ledovku na spojovacím chodníku potvrdil i zasahující lékař záchranné zdravotnické služby [titul] [jméno] [příjmení], který poškozeného ten den [titul] [příjmení] neshledal, že by byl povrch chodníku posypaný, záchranáři nemohli pořádně použít lehátko, které jim na povrchu klouzalo. Výskyt ledovky potvrdily záznamy [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] a zpráva Českého hydrometeorologického ústavu. Soud vyšel i z již provedeného nařízení [územní celek] [číslo] ze dne 1. 11. 2009. Tato obecně závazná vyhláška upravuje rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků a místních komunikací a průjezdných úseků silnic. V zimním období by závady ve schůdnosti způsobené sněhem a náledím v nočních hodinách na samostatných chodnících a ostatních místních komunikacích měly být odstraněny do 7:00 hodin ráno. V průběhu dne musí být tato závada odstraněna bez zbytečného odkladu. Časový limit pro zahájení prací v případě posypu inertními materiály (chemickými materiály) pro zmírnění závad kluzkosti je v pracovní době nejdéle do 30 minut po zjištění, že se na místních komunikacích zhoršila sjízdnost nebo schůdnost vytvořením kluzkosti. V daném případě je zřejmé, že pracovníci byli vysláni na ošetření povrchu zřejmě krátce poté, co začalo mrholit. Ošetření na ulici [ulice] zapsali do podkladů, to ale neprokazuje, zda skutečně ošetření povrchu mezi chodníkem a vchodem do budovy provedli či zda toto ošetření bylo provedeno řádně po celé délce a šířce spojovacího chodníku.

34. Soud ze svědeckých výpovědí [titul] [příjmení] a samotného poškozeného dovolil, že povrch chodníku na spojnici mezi budovou [anonymizována dvě slova] a chodníkem vedoucím podél silnice nebyl nijak ošetřen. Svědectví [titul] [příjmení] soud považuje za klíčové, jedná se o svědka, který poskytoval krátce po úrazu poškozenému první pomoc a nemá žádný vztah k žádnému z účastníků. Jeho výpověď soud hodnotil jako věrohodnou, a to i s ohledem na časový úsek, který od úrazu již uběhl. Problémy s ošetřením spojovacího chodníku uváděl i svědek [příjmení] (ne vždy byl tento prostor ošetřen). Soudu se jeví velmi nepravděpodobné, že by od údajného ošetření chodníku, které dle záznamů mělo být ukončeno v 8:52 hodin, do 9:35 hodin chodník opětovně tak namrzl, že by zarovnal všechny nerovnosti a všechen inertní materiál, který měl být na chodníku vysypán. Soudu byla předložena vyjádření společnosti [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [územní celek], z nichž vyplývá, že v případě intenzivního mrholení může docházet k rychlému vzniku ledovky na povrchu komunikace. V závislosti na intenzitě srážek, průběhu teplot a na intenzitě povrchu po komunikaci se může stát povrch kluzkým rychle, v řádu desítek minut až několik hodin (sdělení [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [územní celek]). Soud s těmito stanovisky souhlasí, znalecké posudky proto nezadával. Z výpovědi svědkyně [příjmení] i svědka [příjmení] [příjmení] vyplývá, že mrholit muselo začít po 7 hodině ranní, neboť již když svědkyně [příjmení] vycházela v 7:30 hodin z domu, tak již byla ledovka. Za této situace již pracovníci žalovaného museli být se situací seznámeni a s ohledem na vývoj předpovědi počasí měli počítat s možností tvorby ledovky a připravit posypovou směs tak, aby co nejlépe a nejrychleji případné namrzající srážky rozpouštěla. Žalovaný se snaží prokázat, že nebylo v jeho možnostech komunikaci ošetřit, neboť po ošetření, které proběhlo v čase od 8:45 do 8:52 hodin, komunikace opět namrzla tak, že se vytvořila souvislá vrstva ledovky. Toto tvrzení žalovaného nebylo ničím prokázáno. Podle soudu totiž nebylo prokázáno, že by povrch spojovacího chodníku byl vůbec ošetřen. Za této situace je potom nadbytečné zabývat se úvahami o tom, zda a v jakém časovém rozmezí mohlo dojít k opakovanému vzniku ledovky. Pokud mrholení pokračovalo a povrch i po ošetření, které žalovaný tvrdí, že bylo provedeno, se opět stal kluzkým, tak měl žalovaný přistoupit k dalšímu zásahu zimní údržby a provést opakované zdrsnění stavu komunikace. Byla-li situace v [obec] ten den tak kalamitní, jak se žalovaný snaží prokázat, není soudu jasné, proč nebyly v dopoledních hodinách vyslány další čety k odstranění závad ve schůdnosti. Soudu byl předložen pouze záznam z ranního ošetření chodníků, žádný další záznam ze stejného dne předložen nebyl, z čehož soud dovozuje, že k žádnému dalšímu zásahu úklidové čety nedošlo. Intenzita mrholení tudíž dle názoru soudu nedosahovala takové míry, aby byl nutný opakovaný zásah a aby se prokázalo tvrzení žalovaného, že během půl hodiny došlo k obalení inertního posypového materiálu a k opakovanému vzniku ledovky na již posypaném chodníku. I pokud by soud připustil, že žalovaný provedl ošetření povrchu spojovacího chodníku, tak toto ošetření nebylo provedeno řádně. Svědek [příjmení] [příjmení] vyloučil, že by povrch byl ošetřen, na komunikaci byla ledovka. Za této situace dospěl soud k závěru, že žalovaný porušil svoji preventivní povinnost chránit život a zdraví občanů a tím, že nezajistil řádnou schůdnost komunikace v jeho vlastnictví, zavinil vznik škody na zdraví poškozeného [titul] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení]. Soud v daném případě shledal všechny podmínky vzniku škody, tedy zaviněné porušení právní povinnosti starat se o svůj majetek tak, aby nevznikaly škody na životech a zdraví ani majetku jiných osob, když povinnost pečovat o místní komunikace a chodníky je vlastníkovi uložena zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V důsledku nedostatečné údržby došlo ke vzniku škody na zdraví poškozeného, která je předmětem tohoto řízení. Zavinění žalovaného spatřuje soud minimálně ve formě vědomé nedbalosti. Žalovaný měl mít informace o meteorologické situaci, věděl, že jsou hlášeny srážky a že teplota je okolo nuly, tedy že je promrzlý povrch a srážky by mohly namrzat. Měl tedy této situaci zajištěním vhodného posypového materiálu zabránit či její následky zmírnit, a to i opakovaným zásahem svých pracovníků.

35. Následně se soud zabýval otázkou možného spoluzavinění poškozeného na pádu. Chodci mají povinnost obecně usilovat o to, aby jim žádná újma nevznikla. V daném případě poškozený zvolil tu nejvhodnější cestu z budovy, šel přímou cestou od východu z budovy, prostředkem spojovacího chodníku směrem k chodníku vedoucímu podél silnice. Nikam nezacházel, zvolil pro něj nejbezpečnější a nejpřímější cestu. Tvrzení žalovaného, že pokud by použil rampu pro vozíčkáře, tak by ke škodě nedošlo, není důvodné. Rampa pro vozíčkáře je určena pro vozíčkáře, slouží k překonání schodů vedoucích od vchodu ke spojovacímu chodníku a chodec nemá žádnou povinnost po ní chodit za situace, kdy má k dispozici dostatečně široký chodník určený pro chodce a je schopen sejít pár schodů. Navíc cesta po rampě je mnohem delší, než zcela zřetelně viditelný široký spojovací chodník vedoucí od chodníku k hlavnímu vchodu do budovy, který je určený pro pohyb chodců. Podle svědků se poškozený obecně nechoval roztržitě či unáhleně. Poškozený uvedl, že normálně šel, neběžel. Soud se domnívá, že poškozený uklouzl právě v okamžiku, kdy vstoupil na zámkovou dlažbu spojovacího chodníku zřejmě v místech, kam již nezasahovala stříška od vchodu, která chránila část chodníku před deštěm. Co se týká obuvi poškozeného, tak soud k dispozici jeho obuv neměl, neboť manželka poškozeného po úrazu všechno oblečení, co měl její manžel v době úrazu na sobě, vyhodila. Toto jednání soud považuje za zcela omluvitelné vzhledem k situaci, v níž se rodina poškozeného nacházela. Svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že poškozený měl ten den polobotky. Všimla si jich proto, že vypadaly draze a tím ji zaujaly. Nicméně bližší podrobnosti k botám ani k jejich podrážce si již nepamatovala. Svědci manželé [příjmení] popřeli, že by poškozený ten den jel v polobotkách, měl zimní pevné boty, protože již byl konec listopadu a navíc ten den nejel autem a šel pěšky na nádraží ve [obec]. Po provedených důkazech soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by poškozený měl obuv nevhodnou pro dané roční období. V současné době a i v době úrazu již existoval velký výběr pánské obuvi vhodné i pro zimní období, které na první pohled vypadají jako polobotky a hodí se i k obleku. Zimní pánská obuv nemusí být nutně vysoká a s hrubou„ traktorovou“ podrážkou. Svědkyně [příjmení] si bohužel kromě uvedení„ drahých polobotek“ jiných podrobností obuvi nevšimla. Dle názoru soudu je zásadní podrážka, a k té žádná tvrzení nebyla poskytnuta. Nad rámec výše uvedeného si však soud dovolí ještě poznamenat, že za situace, kdy je na chodníku ledovka, tak kloužou všechny typy obuvi, i ty s „ traktorovou“ podrážkou. Žalovaný následně upozornil na to, že poškozený musel být ten den již venku, neboť svědkovi [příjmení] [příjmení] říkal, že se vracel do auta pro nějaké dokumenty. Musel si tedy být vědom počasí a mrholení. Soud tato tvrzení nepovažuje za prokázaná, poškozený nevypovídal o tom, že by ten den již jednou venku byl, nebyl prokázán čas, kdy by k tomu mělo dojít. Opakovaný výslech poškozeného k této okolnosti soud ani nepovažuje za nutný, neboť jistou míru opatrnosti soud poškozenému vytknul v dalším bodě odůvodnění při stanovení míry zavinění poškozeného. Soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozený zvolil pro dané roční období nevhodnou obuv, že by byl neopatrný či zvolil nevhodnou trasu.

36. Soud, stejně jako ve svém prvním rozhodnutí, může poškozenému vytknout jen tu skutečnost, že poškozený mohl s ohledem na roční období a venkovní teploty předpokládat možný výskyt náledí právě s ohledem na skutečnost, že mžilo, či pršelo, což bylo seznatelné a teploty se ten den pohybovaly okolo 0°C. Soud souhlasí s žalobcem, že ledovka je na zámkové dlažbě velmi špatně zjistitelná a okem se jeví jako by bylo mokro, po dešti. Tak tuto situaci vnímal i svědek [jméno] [příjmení], když viděl poškozeného ležet na chodníku. Lidé obvykle nesledují pokaždé před odchodem ven venkovní teplotu, průměrně opatrný člověk před odchodem z domu pohlédne na cestu, a pokud je nasněženo, tak tomu přizpůsobí svoji chůzi i obuv. Pokud nasněženo není, tak náledí je velmi těžko zjistitelné, povrch vypadá jako mokrý a ke zjištění kluzkosti dochází až poté, co na namrzlý povrch člověk stoupne. Pokud kluzkost zjistí, měl by následně postupovat mnohem pomaleji a s mnohem větší opatrností. Bohužel v daném případě se stalo to, že poškozený zjistil ledovku až ve chvíli, kdy upadl. Z hlediska možné předvídatelnosti stavu komunikace soud shledal zavinění poškozeného na vzniku úrazu ve výši 10 %. Poškozený měl být při přechodu ze suché části chodníku na mokrý zvlášť opatrný a třeba i na mokrý povrch zkusmo našlápnout a zjistit, zda není kluzký. Míra zavinění poškozeného však podle názoru soudu není vyšší než 10 %. Toto ovšem nic nemění na skutečnosti, že plnou informovanost o počasí a o stavu komunikace měl žalovaný, který stavu komunikace měl přizpůsobit i její údržbu.

37. Ačkoliv může být povinnost zimní údržby komunikací uložená obcím velmi náročná, je třeba vycházet z toho, že zákonodárce nemínil snížit šanci osob, které v důsledku nedostatečné zimní údržby pozemních komunikací utrpí úraz, na náhradu újmy. Zákonodárce zatížil vlastnictví obcí dalším břemenem spočívajícím mimo jiné v nutnosti zajistit poškozeným chodcům finanční náhradu. Soudy musí vycházet z toho, že záměrem zákonodárce bylo zajistit chodcům náhradu újmy i v případech, kdy by pro obec bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu chodce předejít. Obce však nemohou rezignovat na údržbu chodníků, neboť údržbou komunikací snižují možnost pádu dalších chodců a snižují tak riziko vzniku další újmy.

38. Soud tedy uzavřel, že žalovaný odpovídá podle § 420 obč. zák. za škodu vzniklou žalobci vyplacením náhrady svému poškozenému zaměstnanci.

39. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému povinnost zaplatit 90 % požadované náhrady. Co se týká výše náhrady, tak princip výpočtu náhrad a jejich vyplacená výše nebyla žalovaným ani vedlejším účastníkem na jeho straně sporována, proto soud vyšel při výpočtu z celkové požadované částky 7 254 289,54 Kč, která je tvořena vyplaceným bolestným ve výši 517 280 Kč, ztížením společenského uplatnění ve výši 4 291 418,80 Kč, náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 1 043 868 Kč (906 142 Kč + 137 726 Kč dle rozšíření žaloby) a účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 845 928,65 Kč (745 640,39 + 100 288,26 Kč dle rozšíření žaloby), dále částky po rozšíření žaloby za náklady spojené s léčením ve výši 555 794,09 Kč. Z této částky představuje 90 % po zaokrouhlení částku 6 528 860 Kč, která byla soudem žalobci přiznána jako regresní náhrada.

40. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení, je ve smyslu § 1970 o. z. povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení, výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce požadoval přiznání úroků z prodlení již od doby sepsání výzvy k plnění, soud však přiznal zákonné úroky z prodlení od doby prodlení žalovaného, tedy od uplynutí lhůty k zaplacení obsažené v jednotlivých výzvách. Při stanovení úroků z prodlení vycházel soud ze znění rozšíření žaloby ze dne 31. 7. 2018 a částky, z nichž žalobce požaduje placení úroků z prodlení, také ponížil o 10 %. Žalobce požadoval úroky z prodlení z částky 3 556 215,95 Kč od 26. 4. 2017 do zaplacení. Částku soud ponížil o 10 % na částku 3 200 594 Kč a úroky z prodlení přiznal nikoliv ode dne sepsání výzvy (26. 4. 2017), ale ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění uvedené ve výzvě. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k zaplacení do 15. 5. 2017, v prodlení je tedy od 16. 5. 2017. Dále žalobce požadoval úroky z částky 63 893,10 Kč od 3. 7. 2017 do zaplacení. Zde soud opět ponížil částku o 10 % na 57 503,80 Kč a úroky z prodlení přiznal nikoliv ode dne sepsání výzvy (3. 7. 2017), ale ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění uvedené ve výzvě. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k zaplacení do 31. 7. 2017, v prodlení je tedy od 1. 8. 2017. U úroků z prodlení z částky 2 840 372,14 Kč požadoval žalobce úroky z prodlení od 4. 12. 2017 do zaplacení. Soud opět ponížil částku o 10 % na 2 556 335 Kč a úroky z prodlení přiznal nikoliv ode dne sepsání výzvy (4. 12. 2017), ale ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění uvedené ve výzvě. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k zaplacení do 7 dnů od doručení výzvy, v prodlení je tedy nejpozději od 15. 12. 2017. Při jednání dne 21. 6. 2018 žalobce rozšířil žalobu o částku 15 379,13 Kč. Soud přiznal žalobci úroky z prodlení z 90 % této částky, tedy z částky 13 841 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení. Žalovaný i vedlejší účastník byli jednání dne 21. 6. 2018 přítomni. Dále požadoval žalobce úroky z prodlení z částky 222 635,13 Kč od 31. 7. 2018, kdy soudu doručil rozšíření žaloby. Soud opět ponížil částku o 10 % na 200 371,60 Kč a úroky z prodlení přiznal nikoliv ode dne doručení rozšíření žaloby k soudu, ale až ode dne následujícího po doručení rozšíření žaloby žalovanému. Tomu bylo rozšíření žaloby doručeno dne 20. 8. 2018, úroky z prodlení potom byly přiznány od 21. 8. 2018 do zaplacení. Úroky z posledního rozšíření žaloby o částku 555 794,09 Kč požadoval žalobce od 30. 7. 2021 s ohledem na to, že žalovaný ve svém dopise ze dne 30. 7. 2021 potvrzuje přijetí výzvy a současně uvádí, že ničeho nezaplatí. Tyto úroky z prodlení byly tedy přiznány. Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. K 1. 1. 2017 činila repo sazba 0,05 %, k 1. 1. 2018 byla sazba 0,5 %, k 1. 7. 2018 byla sazba 1 % a k 1. 7. 2021 byla sazba 0,5 %.

41. Ve zbylé části, tedy co do 725 429,44 Kč a co do rozdílu mezi požadovanými úroky z prodlení a úroky přiznanými, ve výroku I. soud žalobu zamítl.

42. Co se týká práva na náhradu nákladů řízení, tak soud postupoval podle již výše zmíněného ústavního nálezu ze dne 12. 4. 2016, č. I. ÚS 2315/15, v němž se Ústavní soud ČR zabýval i otázkou náhrady nákladů řízení za zastoupení účastníka – státu, advokátem. Úřad práce je správní úřad podřízený Ministerstvu práce a sociálních věcí a lze jej považovat za organizační složku státu. Podle výše zmíněného nálezu Ústavního soudu při posuzování otázky, zda lze náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené, musí soudy vzít v úvahu i to, kdo se advokátem nechal v řízení zastoupit (personální kritérium). Pokud jde o stát, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že "tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené" (nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429), bod 10; shodně nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)). Ústavní soud opakoval, že nebude tolerovat postupy, při nichž "se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a (při kterých) dochází... k neúměrnému navyšování nákladů řízení" (nález sp. zn. II. ÚS 3855/14). Ústavní soud v daném nálezu řešil zastupování statutárních měst advokátem v řízeních o náhradu škody. Shledal, že tyto úřady by měly být dostatečně personálně i materiálně vybaveny na to, aby je v těchto sporech zastupoval zaměstnanec města. Tím spíše by toto mělo platit pro orgány státu.

43. Zastoupení státu advokátem lze akceptovat jen za zcela výjimečných okolností, které soud však v tomto případě neshledal. Jedná se sice o případ odpovědnosti za závady ve schůdnosti komunikací, tedy oborově jiný případ než obvykle řeší úřady práce, nicméně soud se domnívá, že nejde o událost natolik výjimečnou, že by i právník úřadu, který se na tuto oblast nespecializuje, nebyl schopen zastupovat žalobce v tomto řízení. Pokud i přesto žalobce neměl vhodné právníky, mohl se obrátit na jinou organizační složku státu s žádostí o poskytnutí právního zastoupení (např. na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových či MPSV). I v řízení o navýšení ztížení společenského uplatnění, které vedl proti žalobci poškozený [titul] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], nebyl žalobce zastoupen advokátem. Z výše uvedených důvodů soud nepřiznal žalobci, ač měl ve věci převážný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, a to proto, že tyto náklady řízení nepovažuje za účelně vynaložené.

44. Žalobce byl osvobozen od placení soudního poplatku z žaloby podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění a protože jeho žalobě bylo převážně vyhověno, přešla povinnost zaplatit soudní poplatek dle ustanovení § 2 odst. 3 citovaného zákona na žalovaného a vedlejšího účastníka. Soudní poplatek z žaloby z přisouzené částky 6 528 860,10 Kč potom činí částku 326 444 Kč a soud uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit České republice tento soudní poplatek na účet Okresního soudu ve Svitavách do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 7 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb.). Poplatek byl přitom vyměřen dle položky 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.

45. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ve věci soud vyplatil svědečné svědkyni [jméno] [příjmení] ve výši 136 Kč. Jelikož žalovaný byl v řízení převážně neúspěšný, uložil soud jemu a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně zaplatit České republice, na účet Okresního soudu ve Svitavách, náklady řízení ve výši 136 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení