6 C 290/2024 - 47

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Slámovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 21.727 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 14.562 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14.562 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 7.165 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.602,90 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.221,25 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14.768,24 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 3. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 206,24 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,17 % ročně z částky 14.768,24 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.813,10 Kč, a to k rukám zástupce žalobce, advokáta [tituly před jménem]

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 4. 4. 2024, doplněnou podáním ze dne 20. 10. 2024, soudu doručeným dne 22. 10. 2024, vůči žalované domáhal zaplacení částky 21.727 Kč spolu s příslušenstvím, představovaným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.602,90 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2.221,25 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14.768,24 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úrokem 18,17 % ročně z částky 14.768,24 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovanou došlo dne 4. 12. 2021 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce dále částku 7.735 Kč, sestávající z úroku 18,17 % ročně za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3.593 Kč, částky za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1.082 Kč, a dále z pojistného (bylo-li sjednáno), a to zároveň s poskytnutou jistinou v 52 týdenních splátkách po 438 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 12. 2022. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, poslední platba na pohledávku byla ze strany žalované uhrazena dne 29. 3. 2022. Žalovaná celkově právnímu předchůdci žalobce zaplatila částku 438 Kč, žalobci neuhradila ničeho. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 žalobci jako novému věřiteli a postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná.

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti.

5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], datované dnem 4. 12. 2021, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost [právnická osoba], jako úvěrující, a žalovaná jako zákazník. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla v hotovosti žalované částku 15.000 Kč jako peněžitou zápůjčku, přičemž žalovaná se zavázala vrátit tuto částku, úrok ve výši 3.593 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1.500 Kč a částku za rozšířenou službu flexibilního splácení ve výši 1.082 Kč, tedy celkem částku 6.175 Kč, a dále pojistné za doplňkové pojištění ve výši 1.560 Kč, tedy celkem celkovou dlužnou částku ve výši 22.735 Kč, a to v 52 týdenních hotovostních splátkách, první až předposlední po 438 Kč, poslední ve výši 397 Kč.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru shora, z tabulky umoření k této smlouvě ze dne 2. 10. 2023 a ze sdělení žalobce bylo zjištěno, že částka čerpaná žalovanou činila 15.000 Kč a žalovanou uhrazené platby právnímu předchůdci žalobce, resp. žalobci činily celkem částku 438 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, z přílohy k této smlouvě – seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 29. 9. 2023, adresovaného žalované, a z poštovního podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 soud zjistil, že pohledávka věřitele [právnická osoba] z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena žalobci, žalovaná byla o této skutečnosti informována, a že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení žalované pohledávky.

8. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 15. 2. 2024, adresované žalované, a z poštovního podacího lístku ze dne 15. 2. 2024 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovanou k zaplacení žalovaných pohledávek a současně ji upozornil na další postup v případě jejich neuhrazení, včetně možnosti jejich vymáhání soudní cestou.

9. V odpovědi na výzvu soudu, aby označil důkazy, na jejichž základě si jeho právní předchůdce ověřil tvrzení žalované ohledně výše jejích měsíčních příjmů a výdajů, uvedená v zákaznické kartě, resp. na jejichž základě zkoumal schopnost žalované splácet úvěr, žalobce soudu podáním ze dne 20. 10. 2024, soudu doručeným dne 22. 10. 2024, sdělil, že žalobcův právní předchůdce posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, resp. zápůjčku, na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Současně si z insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná uvedla, že má příjem ze státní podpory, její měsíční příjem činí 35.100 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

10. Ze zákaznické karty ze dne 4. 12. 2021 soud mimo jiné zjistil, že žalovaná byla svobodná, druh bydlení nájemník, počet vyživovaných osob 2, majitel auta – ano, zdroje příjmů – finančních prostředků – mateřská/rodičovská dovolená (MD), její čistý pravidelný měsíční příjem měl činit částku 8.100 Kč při počtu zdrojů příjmu 1, další čisté příjmy domácnosti 27.000 Kč, příjmy celkem 35.100 Kč. Její běžné měsíční výdaje činily, jako odhadované měsíční výdaje žadatele, celkem 1.500 Kč. Externí splátky dle žadatele a interní splátky [Anonymizováno] činily 0, resp. tyto kolonky jsou v kartě nevyplněny. Jako ověřené dokumenty byly uvedeny jiné – 12. 10., 10. 11. 2021. Jako důvod zápůjčky uvedeno vybavení domácnosti.

11. Dokazování dalšími žalobcem předloženými listinnými důkazy, jimiž bylo zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne 4. 12. 2021, soud z důvodu nadbytečnosti neprováděl.

12. Žádné jiné doklady ohledně ověření úvěruschopnosti žalované nebyly soudu předloženy ani žalobcem tvrzeny.

13. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), podle zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), jako spotřebitelský úvěr.

14. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Podle § 2392 odst. 1 věta první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

17. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

18. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

19. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

20. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

21. Podle § 104 z. s. ú. platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

22. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

27. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 ([právnická osoba]), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

29. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

30. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně zabýval úvěruschopností žalované při uzavírání smluv o zápůjčce, resp. spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smluv o zápůjčce právní předchůdce žalobce řádně ověřoval úvěruschopnost žalované, jak mu to ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, neboť tento dle názoru soudu potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Žalobce soudu nepředložil (kromě zákaznické karty shora) žádné konkrétní dokumenty, ze kterých právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel, resp. jím uváděné dokumenty řádně nekonkretizoval (i co se týče skutečností z nich zjištěných). K příjmům žalované soud ze zákaznické karty zjistil, že tyto měly plynout z dávek pobíraných v rámci mateřské, resp. rodičovské dovolené, ověřených z dokumentů v kartě označených jako jiné – 12. 10., 10. 11. 2021, žádná z těchto listin však nebyla soudu předložena. Dále jsou v zákaznické kartě shora jako příjmy, zahrnuté do celkových příjmů žalované, uvedeny další čisté příjmy domácnosti ve výši 27.000 Kč. Tyto údaje nejsou ani doloženy, ani nijak upřesněny a konkretizovány (kdo tvoří onu domácnost, kdo je zdrojem a příjemcem těchto dalších příjmů), což se soudu jeví jako tvrzení účelové a naprosto nepřezkoumatelné. Ohledně výdajů žalované byly jako její jediné běžné měsíční výdaje uvedeny v zákaznické kartě odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 1.500 Kč, opět bez jakéhokoli bližšího upřesnění a konkretizace co do výše a charakteru jednotlivých druhů těchto výdajů, a bez uvedení zdrojů a způsobu verifikace těchto údajů, což již samo o sobě nevzbuzuje důvěru ve validitu těchto údajů. Tyto jsou tak naprosto neprůkazné a nepřezkoumatelné, z pohledu soudu jen účelově, resp. pro forma uváděné. Ze zákaznické karty nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce vůbec nějak ověřoval uváděné výdaje žalované, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření výdajové stránky žalované. Tyto údaje jsou dle názoru soudu navíc ve zcela zjevném rozporu s dalšími údaji uvedenými v zákaznické kartě (žalovaná bydlela v nájmu, měla 2 vyživované osoby, vlastnila automobil), resp. se skutečnostmi z nich vyplývajícími, když dle názoru soudu si lze jen stěží (či spíše přesněji si ani nelze) představit, že by žalovaná (a obecně i jakákoli jiná osoba v její situaci – nájem, vyživované osoby, vlastnictví, resp. provoz automobilu) neměla v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje, než výdaje v uváděné výši 1.500 Kč, resp. že by tyto uváděné částky postačily na úhradu jen samotnou žalovanou uvedených důvodů jejích výdajů (náklady na její vyživovací povinnost, nájemné a jiné náklady spojené s bydlením, náklady spojené s vlastnictvím, resp. provozem automobilu), nemluvě o těch nezmiňovaných (strava, oblečení apod.). Údaje o výdajích žalované jsou tak dle názoru soudu neúplné, naprosto nereálné, skutečný stav nepostihující, a soudu se jeví ve vztahu k finanční realitě žalované (v její předpokládané pestrosti) jako očividně účelové a postrádající elementární výpovědní hodnotu. Soud tak dospěl k závěru, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalované se právní předchůdce žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalované, kdy tato byla dle názoru soudu zmíněna, resp. prověřena jen velmi zběžně a pro forma, a tedy naprosto nedostatečně. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o úvěru dle citovaných ustanovení příslušného zákona o spotřebitelském úvěru, platného v době uzavírání předmětné smlouvy, a úvěruschopnost žalované zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

31. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalované částku 15.000 Kč. Žalovaná na poskytnutou částku zaplatila 438 Kč, proto je povinna nesplacenou částku jistiny ve výši 14.562 Kč žalobci jakožto postupníkovi vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 14.562 Kč za dobu od 2. 3. 2024 do zaplacení, neboť má za to, že do prodlení se žalovaná dostala prokazatelně právě až dnem 2. 3. 2024, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě dlužné částky, obsažené ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 15. 2. 2024, jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalované výzvu odeslal dne 15. 2. 2024, ve výzvě stanovil lhůtu k plnění do 1. 3. 2024, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 20. 2. 2024 považuje výzva za doručenou, splatnost tedy nastala dne 1. 3. 2024 a v prodlení je tak žalovaná od 2. 3. 2024). Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni prvého pololetí roku 2024, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 6,75 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně. Žalobce však požadoval úrok z prodlení pouze ve výši 11,75 %, a proto mu byl přiznán v této jím uplatněné výši. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

32. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny a příslušenství soud žalobu s ohledem na shora uvedené jako nedůvodnou zamítl, neboť z neplatné smlouvy nemohou žalobci náležet žádné další smluvní nároky (smluvní úrok). Soud rovněž zamítl žalobu v části požadovaného úroku z prodlení z důvodu, že prvním žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem prokazatelně doloženým odesláním výzvy k úhradě dlužné částky bylo odeslání výzvy obsažené ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 15. 2. 2024, jak je blíže popsáno shora.

33. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalované žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva sestávají z nákladů za zastoupení advokátem stanovených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), dle níž náleží právnímu zástupci žalobce odměna dle § 14b odst. 1 bod 2. a. t. za tři úkony právní pomoci dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, sepis a podání žaloby) ve výši 300 Kč za úkon, dle § 14b odst. 3 a § 7 bod 5. a. t. za jeden úkon právní pomoci dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. (účast na jednání před soudem dne 16. 12. 2024 v délce nepřesahující dvě hodiny) ve výši 1.980 Kč za úkon (vše počítáno z tarifní hodnoty 21.727 Kč dle § 8 odst. 1 a. t.), tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a jedna paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 3 písm. b) a. t., tj. celkem 3.480 Kč. Dále náklady právního zastoupení sestávají z náhrady cestovních výdajů, ve výši jedné třetiny nákladů vynaložených na dopravu ke třem nařízeným jednáním u téhož soudu, a to za cestu za účelem účasti na jednání dne 16. 12. 2024 z [adresa] a zpět, v celkové vzdálenosti 46 km, při průměrné spotřebě motorové nafty 8,5 l/100 km, při ceně motorové nafty 38,70 Kč/l a při sazbě základní náhrady na 1 km jízdy 5,60 Kč dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., celkem ve výši podílu 136,31 Kč. Dále náklady právního zastoupení sestávají z náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 a odst. 3 a. t. za čas strávený cestou do místa jednání a zpět, za jedno jednání v rozsahu dvou (2 x 1) půlhodin po 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu, ve výši jedné třetiny náhrady za čas strávený cestou do místa jednání a zpět ke třem nařízeným jednáním u téhož soudu, celkem ve výši podílu 66,66 Kč. Náklady za právní zastoupení žalobce tak činí celkem 3.682,97 Kč. Právnímu zástupci žalobce přitom náleží též daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3.682,97 Kč, což činí částku 773,42 Kč. Náklady za právní zastoupení žalobce tak činí včetně daně z přidané hodnoty celkem 4.456,39 Kč. Žalobci dále bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 870 Kč za jím zaplacený soudní poplatek z žaloby. Celková částka nákladů řízení účelně vynaložená žalobcem tak činí částku 5.326,39 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 34,04 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaná povinna zaplatit žalobci, činí částku 1.813,10 Kč. Právo na náhradu nákladů řízení za písemné podání ve věci samé ze dne 20. 10. 2024 soud žalobci nepřiznal, neboť povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání označit důkazy má žalobce již v samotné žalobě, pokud tak neučiní a je následně soudem vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, nelze náklady vynaložené na sepis takového podání považovat za účelně vynaložené. Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení