6 C 321/2021-85

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Knapčokovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 184 970,36 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 191 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 11. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 132 779,36 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 1 849 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 18. 12. 2021 domáhá po žalovaném zaplacení 184 970,36 Kč s příslušenstvím z titulu uznání dluhu [číslo] dohody o splátkovém kalendáři. V rámci tohoto uznání žalovaný uznal dluh žalobkyně ve výši 184 970,36 Kč a zavázal se jej uhradit ve 122 měsíčních splátkách po 1 500 Kč od 15. 2. 2021 vždy ke každému 15. dni v měsíci. Na dluh nebylo uhrazeno ničeho.

2. K jednání nařízenému na 29. 3. 2022 se žalobkyně dostavila, na podané žalobě trvala. Žalovanému byla písemnost obsahující předvolání k jednání se stejnopisem žaloby zaslána na adresu vedenou v příslušné evidenci jako jeho bydliště. Písemnost byla dne 16. 3. 2022 vhozena do domovní schránky žalovaného. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud tedy jednal v jeho nepřítomnosti.

3. Žalobkyně při jednání odkázala na uznání dluhu, které žalovaný podepsal, tato listina splňuje všechny náležitosti, současně se v ní žalovaný zavázal, že dluh splatí ve splátkovém kalendáři. Existuje tedy právní domněnka, že dluh v době uznání existoval a je tedy na žalovaném, aby dluh vyvrátil. K nařízenému soudnímu jednání se žalovaný nedostavil a dluh nevyvracel. Není možné, aby soud vyvracel vůli žalovaného. V rámci uznání dluhu žalovaný nezaplatil ani jednu splátku. Základní domněnkou tedy je, že dluh existoval v době uznání a věřitel tedy nemusí prokazovat existenci dluhu. Proto veškeré výzvy soudu považuje žalobkyně za nadbytečné. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dlužník musí neexistenci či zánik závazku prokázat, nestačí, aby existenci dluhu pouze popřel. Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoliv, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky.

4. Z dohody o uznání dluhu [číslo] dohody o splátkovém kalendáři, kterou uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 19. 1. 2021, soud zjistil, že žalovaný uznal dluh vůči žalobkyni vzniklý na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 9. 2. 2020 ve výši 184 970,36 Kč a zavázal se jej splácet v pravidelných splátkách po 1 500 Kč měsíčně od 15. 2. 2021 s tím, že celý bude nejpozději uhrazen do 15. 4. 2031. Jako dlužník uznal zbylou část jistiny ve výši 51 914 Kč, náklady na upomínání ve výši 1 300 Kč, smluvní pokutu ve výši 25 957,02 Kč, zbylou část úroků ve výši 38 631,30 Kč, doplňkovou službu [anonymizováno] ve výši 47 168 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 20 000 Kč. Podpis žalovaného na tomto uznání dluhu byl úředně ověřen.

5. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 3. 12. 2021 k úhradě částky 184 970,36 Kč do 7 dní od doručení výzvy.

6. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 9. 2. 2020 soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 55 000 Kč tak, že částka 30 345 Kč bude na základě žádosti spotřebitele vyplacena ve prospěch žalobkyně za účelem úplné úhrady předchozího závazku ze smlouvy [číslo] ze dne 23. 7. 2019. Částka 13 905 Kč bude vyplacena na účet spotřebitele a částka 10 750 Kč bude započtena na náklady poskytovatele (náklady na lustrum v evidencích ve výši 650 Kč a administrativní náklady ve výši 10 100 Kč). Spotřebitel se zavázal kromě úvěru zaplatit i úrok ve výši 46 864 Kč. Na základě smlouvy je tedy spotřebitel povinen zaplatit celkovou dlužnou částku úvěru ve výši 101 864 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 1 415 Kč. Úroková sazba činí 23 % p. a., RPSN potom 38,34 %. V bodě 5.3 byla sjednána pro případ prodlení spotřebitele smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout 50 % zůstatku jistiny, nejvýše však 200 000 Kč. Přílohu ke smlouvě tvoří tabulka umoření a smlouva o inkasní službě, v níž se žalovaný zavázal za výkon inkasní služby zaplatit poskytovateli po dobu trvání úvěru částku ve výši 16 344 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 227 Kč. Inkaso bude zřízeno za částku 7 137 Kč. Dále účastníci uzavřeli smlouvu o zřízení [anonymizována tři slova]. Za tuto službu měl žalovaný zaplatit po dobu trvání úvěru částku 53 064 Kč, a to v měsíčních splátkách po 737 Kč, která bude hrazena současně s měsíční splátkou úvěru. [anonymizována tři slova] zahrnuje možnost využití tří služeb, a to odkladu tří splátek úvěru ročně o jeden kalendářní měsíc, možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě úrazu, závažného onemocnění, hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Tento úvěr byl žalobkyní zesplatněn dopisem ze dne 21. 12. 2020 v částce 179 715,75 Kč (zbývající část jistiny ve výši 51 914,04 Kč, zbývající část úroků ve výši 38 631,30 Kč, zbývající část inkasní služby ve výši 14 528 Kč, zbývající část [anonymizována tři slova] – odklad ve výši 10 688 Kč, zbývající část [anonymizována tři slova] – nemoc ve výši 18 240 Kč, zbývající část [anonymizována tři slova] – práce ve výši 18 240 Kč, náklady na upomínání ve výši 1 300 Kč, smluvní úroky za prodlení úvěru ve výši 200,54 Kč, smluvní úroky za prodlení inkasní služby ve výši 16,34 Kč a smluvní pokuta ve výši 25 957,02 Kč.

7. Soud si dále od žalobkyně vyžádal smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 23. 7. 2019. Z ní zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částka 24 000 Kč byla vyplacena na účet spotřebitele a částka 6 000 Kč byla započtena na náklady poskytovatele (náklady na lustrum v evidencích ve výši 650 Kč a administrativní náklady ve výši 5 350 Kč). Spotřebitel se zavázal kromě úvěru zaplatit i úrok ve výši 25 562 Kč. Na základě smlouvy byl tedy spotřebitel povinen zaplatit celkovou dlužnou částku úvěru ve výši 55 562 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 772 Kč. Úroková sazba činila 23 % p. a., RPSN potom 38,34 %. V bodě 5.3 byla sjednána pro případ prodlení spotřebitele smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout 50 % zůstatku jistiny, nejvýše však 200 000 Kč. Přílohu ke smlouvě tvoří tabulka umoření a smlouva o inkasní službě, v níž se žalovaný zavázal za výkon inkasní služby zaplatit poskytovateli po dobu trvání úvěru částku ve výši 8 856 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 123 Kč. Inkaso bude zřízeno za částku 3 894 Kč. Dále účastníci uzavřeli smlouvu o zřízení [anonymizována tři slova]. Za tuto službu měl žalovaný zaplatit po dobu trvání úvěru částku 29 016 Kč, a to v měsíčních splátkách po 403 Kč, která bude hrazena současně s měsíční splátkou úvěru. [anonymizována tři slova] zahrnuje možnost využití tří služeb, a to odkladu tří splátek úvěru ročně o jeden kalendářní měsíc, možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě úrazu, závažného onemocnění, hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání.

8. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 8 o. z. platí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 433 odst. 1 a 2 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1812 odst. 1 o. z. platí, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Podle § 3 odst. 2 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí celkovou částkou, kterou má spotřebitel zaplatit, součet celkové výše spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Podle § 117 odst. z. s. ú. platí, že spotřebitel je oprávněn spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru. V takovém případě má spotřebitel právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Podle § 122 odst. 2 z. s. ú. platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Podle § 122 odst. 3 z. s. ú. souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Podle § 124 z. s. ú. platí, že stane-li se spotřebitelský úvěr v důsledku prodlení spotřebitele splatným, týká se tato splatnost pouze nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoli i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Věřitel spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, vyzve k uhrazení dlužné splátky a poskytne mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů.

9. V daném případě nárok žalobkyně nelze opřít pouze o samotné uznání dluhu (čemuž odpovídala tvrzení v původní žalobě), neboť uznání dluhu není samostatným právním titulem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005). V žalobě je tedy třeba tvrdit právní důvod vzniku dluhu, který je uznáním utvrzen. To žalobkyně k výzvě soudu učinila. Z jejích tvrzení pak vyplynuly skutečnosti, které si vyžádaly provedení dalších důkazů (z tvrzení bylo patrné, že ve smlouvě bude potřeba posuzovat otázky absolutní neplatnosti či zdánlivosti některých ujednání, tedy otázky, které je soud povinen posuzovat ex offo). Po přezkoumání smlouvy o úvěru dospěl soud k závěru, že nelze vycházet z uznání závazku učiněným žalovaným, neboť částka, která byla žalovaným uznána, odporuje dobrým mravům ve smyslu obecných zásad soukromého práva uvedených v hlavě I, díl 1 občanského zákoníku. Soud tedy posuzoval uzavřené smlouvy o úvěru. Judikatura, na kterou žalobkyně odkazovala, se týká jiných právních jednání. V daném případě byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kdy spotřebitele je nutno více chránit než ostatní účastníky právních jednání. I za situace, kdy žalovaný dlužnou částku uznal, nelze z tohoto uznání vycházet, když bylo soudem zjištěno, že byla uznána i částka, která podle názoru soudu vznikla na základě neplatného právního jednání.

10. Mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru, které jsou zároveň spotřebitelskými smlouvami ve smyslu ust. § 1810 o. z., neboť je žalobkyně uzavírala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Zároveň se jednalo o smlouvy uzavřené adhezním způsobem, neboť její základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

11. V úvěrové smlouvě [číslo] ze dne 9. 2. 2020 se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 55 000 Kč. Z takto sjednané výše úvěru bylo přímo žalovanému vyplaceno pouze 13 905 Kč Částku 10 750 Kč si žalobkyně započetla na náklady, které měla vynaložit v souvislosti s vyřizováním úvěru, a částka 30 345 Kč pak měla být použita na úhradu dluhu žalovaného vůči žalobkyni z dříve uzavřené úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 23. 7. 2019.

12. Otázkou, jaké položky lze zahrnout pod pojem„ celková výše úvěru“ ve smyslu čl. 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a.s., C -377/14 ze dne 21. 4. 2016 a dospěl k závěru, že do celkové výše úvěru nelze zahrnout žádnou z částek sloužících jako odměna za závazky sjednané z důvodu dotčeného úvěru, jako jsou administrativní poplatky, úroky, provize a veškeré další poplatky, které spotřebitel musí zaplatit. Tedy za jistinu úvěru je možné považovat pouze takové finanční prostředky, které byly spotřebiteli skutečně poskytnuty, se kterými mohl spotřebitel reálně nakládat.

13. V souladu s citovaným závěrem Soudního dvora Evropské unie tedy částku 10 750 Kč, mající představovat administrativní náklady žalobkyně na vyřizování úvěru (náklady za zaslání smlouvy, na lustrum v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru odcizených dokladů, v registrech spojených s AML, v nebankovním registru a ostatní administrativní náklady), nelze považovat za součást jistiny úvěru, neboť tato nebyla žalovanému reálně poskytnuta.

14. Za jistinu úvěru pak nelze považovat ani celou částku 30 345 Kč, která byla určena na úhradu závazku žalovaného ze smlouvy [číslo] ze dne 23. 7. 2019. Podle této smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, z nichž 24 000 Kč bylo vyplaceno žalovanému a 6 000 Kč mělo být použito na administrativní náklady žalobkyně v souvislosti k poskytnutím úvěru. Při úrokové sazbě 23 % p. a. činil úrok 25 562 Kč. Žalovaný měl úvěr spolu s poplatkem za inkasní službu a za službu [anonymizováno] splatit v 72 měsíčních splátkách po 722 Kč vždy k 15. dni v kalendářním měsíci. Žalovaný řádně splácel poskytnutý úvěr, do prodlení se nedostal. Žalovaný uhradil celkem 6 splátek po 1 298 Kč (celkem tedy 7 788 Kč), přičemž ke dni splatnosti 7. splátky byl dluh uhrazen převodem peněžních prostředků z nově uzavřené úvěrové smlouvy. Jednalo se tedy o předčasné splacení dluhu ve smyslu § 117 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSPÚ“), podle něhož lze spotřebitelský úvěr zcela splatit kdykoliv po dobu trvání úvěru za současného snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, že by k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru nedošlo.

15. Za jistinu z první úvěrové smlouvy tedy lze v souladu se shora citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie považovat pouze částku 24 000 Kč, která byla žalovanému reálně poskytnuta, a nikoliv nominálně ujednanou jistinu 30 000 Kč, neboť z této byla částka 6 000 Kč započtena na administrativní náklady žalobkyně na vyřizování úvěru. Ke dni 9. 2. 2020, tj. ke dni převodu 30 345 Kč k úhradě dluhu z první úvěrové smlouvy, tedy měla být ve smyslu § 117 odst. 1 z. s. ú uhrazena jen jistina úvěru, nikoliv další náklady úvěru. Z převedené částky 30 345 Kč proto lze za jistinu druhého úvěru považovat jen částku 24 000 Kč.

16. Vzhledem k výše uvedenému lze za jistinu druhého úvěru tedy považovat pouze částku 37 905 Kč, tj. součet reálně poskytnutých peněžních prostředků z první smlouvy ve výši 24 000 Kč a z druhé smlouvy ve výši 13 905 Kč.

17. Úroková sazba byla sjednána ve výši 23 % p. a. a úrok za 72 měsíců trvání úvěrového vztahu při jistině 55 000 Kč odpovídal 46 864 Kč. Ačkoliv se nárok žalobkyně na poskytnutí smluvních úroků z úvěru opírá o § 2395 o. z., tak se soud dále zabýval otázkou přiměřenosti ujednání o smluvním úroku.

18. Za účelem posouzení mravnosti ujednaného úroku soud nahlédl do časových řad ARAD České národní banky a přitom zjistil, že úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v nových obchodech v době uzavření úvěrové smlouvy, tj. v únoru 2020, činila 8,39 % p. a. V červenci 2019 činila úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v nových obchodech 8,92 % p. a. Přitom podle ustálené judikatury platí, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku.

19. S přihlédnutím k těmto stanoviskům a okolnostem daného případu, kdy úroková sazba byla sjednána ve výši necelého trojnásobku úrokové sazby poskytované bankami, soud nepovažuje sjednanou úrokovou sazbu ve výši 23 % p. a. za extrémně vysokou, a proto ujednání o výši smluvní sazby považuje za souladné s dobrými mravy.

20. I přes shora uvedené však nelze vyhovět požadavku žalobkyně na úhradu dosud neuhrazených kapitalizovaných úroků, neboť jejich výše odpovídá nominální jistině úvěru 55 000 Kč, a nikoliv reálně poskytnuté jistině 37 905 Kč. Reálně poskytnuté jistině 37 905 Kč odpovídá úrok 23 % ročně za celých 72 měsíců trvání smlouvy ve výši 32 297,48 Kč.

21. Navíc žalobkyně požaduje kapitalizované úroky za celou dobu trvání smlouvy, tj. za 72 měsíců, ačkoliv ke dni tohoto rozhodnutí jsou splatné úroky pouze za 26 měsíců. Dle § 154 odst. 2 o. s. ř. se jedná o opětující se dávky, ohledně kterých lze uložit povinnost k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu. Nicméně podle § 124 z. s. ú. při zesplatnění úvěru dochází pouze k zesplatnění jistiny úvěru, nikoliv dalších nákladů úvěru. Žalobkyně tedy nemůže požadovat kapitalizované úroky za období 4 let do budoucna, když není zřejmé, kdy dlužník dlužné peněžní prostředky žalobkyni vrátí. Z uvedených důvodů tedy žalobě není možno vyhovět nad rámec částky odpovídající úrokům za splátky, které ke dni rozhodnutí soudu dosud nejsou splatné. Ke dni tohoto rozhodnutí - tedy do konce března 2022 - by byly úroky splatné v částce 17 075,33 Kč dle umořovací tabulky založené ve spise za 26 měsíců od února 2020 do března 2022.

22. Poplatky za upomínání v celkové výši 1 300 Kč soud považuje za oprávněné, jejich výše není nepřiměřená vzhledem k výši dlužné částky.

23. Pokud jde o úhradu poplatků za službu [anonymizováno], tak soud žalobu v této části za oprávněnou nepovažuje. Žalobkyně požaduje pouze poplatek za službu [anonymizováno], nepožaduje poplatek za inkasní službu, proto se soud zabývá pouze poplatkem za službu [anonymizováno].

24. Smlouvu o službě [anonymizováno] soud považuje za absolutně neplatnou podle § 588 o. z., neboť tato se zjevně příčí dobrým mravům. Na základě této smlouvy měl žalovaný získat možnost odkladu tří splátek úvěru vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, možnost přerušení splácení do dobu až devíti měsíců v případě úrazu, závažného onemocnění, hospitalizace nebo v případě nezaviněné ztráty zaměstnání, a to za poplatek v celkové výši 53 064 Kč, který byl splatný spolu s měsíčními splátkami úvěru v částce 772 Kč. Přitom již ze samotné úvěrové smlouvy, konkrétně dle čl. V. odst. 5.15 plynulo pro žalovaného oprávnění nejvýše jednou za rok požádat žalobkyni o odklad jedné splátky, a to bez jakýchkoliv sankcí či dalších nákladů. Rovněž podle čl. V. odst. 5.

13. úvěrové smlouvy byl žalovaný v případě závažné životní situace způsobené zdravotními důvody spojenými s hospitalizací nejméně po dobu 30 dnů, ztrátou zaměstnání bez nároku na odstupné apod. oprávněn požádat žalobkyni o přerušení splácení úvěru na dobu nejdéle tří měsíců. 25. [anonymizována tři slova] tedy rozšiřovala oprávnění žalovaného upravená v úvěrové smlouvě stran odkladu či přerušení splácení. Tuto službu by tedy bylo možno chápat jako vstřícný krok žalobkyně ve prospěch žalovaného jako spotřebitele, avšak nikoliv za situace, kdy poplatek za tuto službu přesahuje jistinu reálně poskytnutého úvěru. Navíc cena za doplňkovou službu přesahuje sankce, které by žalovaného stíhaly v případě nezaplacení splátky podle čl. V. odst. 5.

3. úvěrové smlouvy, a poplatky za upomínky čl. V. odst. 5.

4. úvěrové smlouvy.

26. Výši úhrady za službu [anonymizováno] tedy soud nepovažuje za přiměřenou ani poskytnutému protiplnění za tuto službu, ale i výši poskytnutého úvěru. Smlouvu o službě [anonymizováno] tedy soud považuje za nemravnou a z tohoto důvodu neplatnou podle § 588 o. z.

27. Splátky žalovaného na úhradu dluhu tedy nemohly být započítávány na úhradu žádné z doplňkových služeb, neboť na tyto nemá žalobkyně nárok.

28. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na svůj dluh ze smlouvy [číslo] ze dne 23. 7. 2019 uhradil do dne splacení částku 7 788 Kč a na dluh ze smlouvy [číslo] ze dne 9. 2. 2020 uhradil ke dni zesplatnění celkem 3 086 Kč (55 000 Kč – 51 914,04 Kč). Úroky z jistiny zjištěné soudem ve výši 37 905 Kč činily do dne zesplatnění úvěru [číslo] částku 17 075,33 Kč, jak již bylo uvedeno výše. Žalovaný tedy dluží na jistině 27 031 Kč (jistina 37 905 Kč – uhrazená částka 10 874 Kč) a na úrocích částku 17 075,33 Kč.

29. Žalobkyně v neposlední řadě požaduje smluvní pokutu dle čl. V. odst. 5.. úvěrové smlouvy ve výši 25 957,02 Kč jakožto jednorázovou smluvní pokutu ve výši nepřesahující 50 % jistiny úvěru. Taková výše smluvní pokuty však neodpovídá maximální možné smluvní pokutě dle § 122 odst. 3 z. s. ú. při jistině 37 905 Kč ani omezení výše smluvní pokuty na 0,1 % denně dle § 122 odst. 2 téhož zákona Smluvní pokuta je požadována za období do zesplatnění úvěru [číslo]. Vzhledem k tomu, že není známo, od kdy je žalovaný v prodlení, tak s ohledem na výši částky, která byla na tento úvěr žalovaným zaplacena (částka 3 086 Kč), soud usoudil, že může být v prodlení od splatnosti třetí splátky, tedy od 15. 4. 2020. Od 15. 4. 2020 do okamžiku zesplatnění 21. 12. 2020 potom činí smluvní pokuta částku 6 784,70 Kč (0,1 % denně z dlužné jistiny 27 031 Kč).

30. Soud se tedy domnívá, že žalovaný by měl být ke dni tohoto rozhodnutí povinen zaplatit dlužnou jistinu 27 031 Kč, úrok ve výši 17 075,33 Kč, poplatek za upomínky 1 300 Kč a smluvní pokutu 6 784,70 Kč, tj. částku v celkové výši 52 191 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 11. 12. 2021 do zaplacení.

31. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení vychází z § 1970 o. z., jeho výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

32. Jelikož se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 184 970,36 Kč s 8,5 % ročním úrokem z prodlení z částky 184 970,36 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, tak soud ve zbylé části 132 779,36 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

33. Pokud jde o náklady řízení, žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a právo na náhradu nákladů by měl žalovaný. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, soud proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

34. Žalobkyně uhradila za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 7 400 Kč. Vzhledem k tomu, že soud ve věci nevydal elektronický platební rozkaz, postupoval podle položky 2, bodu 2 sazebníku soudních poplatků a soudní poplatek doměřil v konečném rozhodnutí. Podle položky 1 činí výše soudního poplatku z žalované částky 184 970,36 Kč částku 9 249 Kč. K doplacení tedy zbývá částky 1 849 Kč. Soud proto žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 1 849 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

35. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.