6 C 33/2025 - 118

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1/ [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2/ [Jméno žalované B], [datum] bytem [Adresa žalované B] o zaplacení částky 39 384,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 28 595 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 595 Kč ode dne 21. 11. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 200 Kč, poslední splátka ve zbytku, splatných vždy k poslednímu dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení pod ztrátou výhody splátek při neuhrazení byť i jediné splátky řádně a včas.

II. V rozsahu co do zaplacení částky 10 789,50 Kč spolu s úrokem ve výši 3 678,70 Kč a ve výši 14,75 % ročně z částky 39 384,50 Kč ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, dále s úrokem z prodlení ve výši 3 633,43 Kč a ve výši 14,75 % ročně z částky 39 384,50 Kč ode dne 12. 11. 2024 do 20. 11. 2024 a z částky 10 789,50 Kč ode dne 21. 11. 2024 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 28 595 Kč ode dne 21. 11. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení v částce 3 583,68 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 300 Kč, poslední splátka ve zbytku, splatných vždy k poslednímu dni každého měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení pod ztrátou výhody splátek při neurazení byť i jediné splátky řádně a včas, a to k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [právnická osoba], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 2. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovaným zavázaným společně a nerozdílně zaplacení celkové částky 39 384,50 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 2. 3. 2023. Tvrdila, že na základě této smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a ceník, se zavázala poskytnout žalovaným neúčelový nezajištěný spotřebitelský úvěr v celkové výši 55 000 Kč a žalovaní se zavázali poskytnutý úvěr včetně smluvních úroků, sjednaných ve výši 19,99 % ročně (avšak žalobkyní nyní požadovaných pouze ve výši 14,75 % ročně), řádně splatit ve 23 pravidelných měsíčních anuitních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy 16. den každého kalendářního měsíce. Schopnost žalovaným tento úvěr splácet pak žalobkyně zkoumala ještě před uzavřením smlouvy na základě informací poskytnutých jí žalovanými v žádosti o úvěr a dále na základě transakčních pohybů na osobním účtu žalovaných. Porovnala jejich pravidelné měsíční příjmy a náklady na živobytí a výši úvěrové splátky, přičemž zohlednila též veškeré interní i externí závazky žalovaných a prověřila je v dostupných registrech, z nichž nevyplynuly žádné takové skutečnosti odůvodňující neposkytnutí úvěru a ani to, že by žalovaní měli více dluhů, které nejsou schopni splácet, ani že by jejich platební morálka neodpovídala požadavkům žalobkyně. Žalobkyně proto dospěla k závěru, že je v možnostech žalovaných úvěr splatit, a proto jejich žádost schválila. Úvěr byl splácen inkasem z bankovního účtu s tím, že se žalovaní zavázali až do úplného splacení všech pohledávek žalobkyně z úvěrové smlouvy udržovat na tomto splátkovém účtu dostatečný disponibilní zůstatek a aby nebyl souhlas s inkasem zrušen. Protože se žalovaní opakovaně dostali do prodlení s plněním splátek, naposledy pak s více než dvěma splátkami splatnými do dne zesplatnění úvěru a nereagovali ani na výzvy k úhradě, žalobkyně v důsledku tohoto porušení smluvních podmínek využila svého práva a ke dni 30. 3. 2024 prohlásila úvěr za okamžitě splatný, pročež žalované vyzvala k zaplacení celé dlužné částky je dni zesplatnění ve výši 44 385 Kč. Žalovaní pak nereagovali ani na následnou předžalobní výzvu k plnění, a proto žalobkyně přistoupila k vymáhání své pohledávky, sestávající z jistiny v částce 39 384,50 Kč spolu se smluvním úrokem z této částky, kapitalizovaným za období ode dne 31. 3. 2024 do 11. 11. 2024 částkou 3 678,70 Kč a dále jdoucím v sazbě 14,75 % ročně z dlužné jistiny ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, a spolu se zákonným úrokem z prodlení rovněž z dlužné jistiny, kapitalizovaným za dobu od data 31. 3. 2024 do 11. 11. 2024 částkou 3 633,43 Kč a dále jdoucím ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, soudní cestou.

2. V průběhu řízení pak žalobkyně k výzvě soudu nad rámec svých shora uvedených tvrzení k otázce posouzení schopnosti žalovaných splácet spotřebitelský úvěr doplnila, že si potřebné údaje aktivně vyžadovala použitím standardizovaného formulářem nespoléhala se pouze na informace poskytnuté jí žalovanými a tyto ověřovala v souladu se zákonnými požadavky, přičemž vzala v úvahu také veřejně dostupné údaje např. o tehdejší výši životního a existenčního minima. Ze žádosti o úvěr a z výpisů z pohybů na běžných účtech žalovaných tak žalobkyně zjistila, že příjmy žalovaných činily celkem 35 880 Kč (tj. 15 437 Kč u 1/ žalovaného a 20 443 Kč u 2/ žalované), dále z výpisu z rejstříku CBCB prověřila jejich splátkovou morálku a úvěrové zatížení, provedla lustraci žalovaných v insolvenčním rejstříku a ve své interní evidenci klientů. Protože žalovaní uvedli, že nemají žádné měsíční výdaje, stanovila žalobkyně jejich životní výdaje po zohlednění jejich individuální situace na základě dat uváděných žalovanými a podle svého interního ekonomického modelu s využitím statistických dat a normativních nákladů na výslednou částku 15 965 Kč, přičemž při výpočtu disponibilního příjmu žalovaných stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení. Pokud se jedná o splátky jiných závazků, tyto oba žalovaní rovněž uvedli ve výši 0 Kč. Žalobkyně pak dotazem do CCB a z vlastních systémů zjistila, že 1/ žalovaný neměl v době žádosti o úvěr žádné poskytnuté úvěry, 2/ žalovaná pak měla zřízený kontokorentní úvěr u žalobkyně s limitem 30 000 Kč a s orientační splátkou ve výši 900 Kč. Protože splátka aktuálně poskytnutého úvěru činila 3 000 Kč, představovalo nyní splátkové zatížení žalovaných celkem 3 900 Kč. Žalovaní tak po odečtení těchto splátek měsíčně disponovali nejméně částkou 31 980 Kč k pokrytí svých životních výdajů. Závěrem žalobkyně odkázala na odborný výklad týkající se otázky zkoumání výdajové stránky úvěruschopnosti dlužníků s tím, že poskytovatelé úvěru nejsou povinni systematicky kontrolovat pravdivost informací poskytnutých spotřebitelem a že užití ekonomického modelu, zohledňujícího náklady a výdaje úvěrovaného subjektu, je přípustné, pokud jeho výstupem byla absence důvodných pochybností o schopnosti úvěrovaného úvěr splácet. Konečně pak žalobkyně doplnila, že k uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] dne 2. 3. 2023 pak došlo elektronicky na základě žádosti žalovaných, jejichž totožnost byla ověřena prostřednictvím jejich bankovní identity, o poskytnutí úvěrového produktu přes interní klientské call centrum ze dne 2. 3. 2023. Vzhledem k výše uvedených skutečnostem tedy žalobkyně měla za to, že splnila veškeré povinnosti ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaní byli v době uzavření smlouvy dostatečně bonitní pro splácení úvěru, žalobkyně se nespolehla na osobní prohlášení žalovaných ohledně jejich poměrů a veškerá tvrzení dle svých nejlepších možností dále prověřovala. Z celého procesu sjednávání úvěru pak nevyplynuly žádné zásadní důvody pro to, že by žalovaní neměli dostát svým závazkům a sjednaným podmínkám.

3. Žalovaní se k žalobě písemně nevyjádřili s tím, že rozhodnutí ve věci ponechali na úvaze soudu a pro případ, že by jim byla uložena povinnost k peněžitému plnění, žádali o možnost uhradit toto plnění v přiměřených splátkách. V této souvislosti pak při jednání před soudem ve věci ústně do protokolu ke svým poměrům uvedli, že 1/ žalovaný je nyní zaměstnán na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou jako pokrývač s čistým měsíčním příjmem ve výši 20 000 Kč. V souvislosti s bydlením hradil až do července 2025 nájemné ve výši 15 500 Kč měsíčně, nyní žije u svého dědy, jemuž bude přispívat na bydlení částkou 5 000 Kč měsíčně. Nehradí si žádné penzijní ani životní pojištění či spoření a očekává, že vůči němu bude vedena exekuce pro vymožení dluhu na zdravotním a sociálním pojištění zhruba ve výši 60 000 Kč, neboť za 1/ žalovaného nebyly řádně prováděny odvody či uzavřeny příslušné smlouvy. Zbývající část příjmu 1/ žalovaného zcela pokryjí náklady na jeho základní životní potřeby. Druhá žalovaná pracuje rovněž na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jako ošetřovatelka v [adresa] s čistým měsíčním příjmem okolo 20 000 Kč. Náklady na bydlení v nájmu činí 15 500 Kč měsíčně a dále k tomu 2/ žalovaná pravidelně hradí vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s bydlením a dále též internet, za který platí 2 500 Kč měsíčně. Vzhledem k výši těchto nákladů a výši svého příjmu si 2/ žalovaná zajistila spolubydlícího, který část těchto nákladů ponese. Kromě kontokorentního úvěru na svém běžném účtu u [právnická osoba]., má 2/ žalovaná ještě další dluh ve výši 105 000 Kč z titulu úvěru vůči žalobkyni, který však rovněž nebyla schopna splácet; úvěr byl zesplatněn a 2/ žalovaná očekává, že bude vymáhán soudně. Ani jeden ze žalovaných pak nemá žádnou vyživovací povinnost ani žádný majetek vyšší hodnoty. Dlužnou částku by v tomto případě byli schopni žalobkyni splácet společně a nerozdílně po 1 200 Kč měsíčně tak, aby byl dluh uhrazen v přiměřené době dvou let.

4. Jelikož se žalobkyně ani její zástupce k jednání soudu bez omluvy své neúčasti nedostavili, soud ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 2. 3. 2023 tak bylo zjištěno, že 1/ žalovaný jako žadatel o úvěr u žalobkyně (jejíž existence je dokládána výpisem z obchodního rejstříku) ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a každý ze tří členů této domácnosti disponuje vlastním pravidelným příjmem. Ze svého pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou u zaměstnavatele [právnická osoba]. dosahoval čistého měsíčního příjmu ve výši 15 437 Kč, který byl doložen „sporožirovým účtem bez potvrzení o příjmu“, jiný příjem neměl a splácel ani žádné jiné závazky mimo žalobkyně. Neměl pak ani žádné výdaje v souvislosti s hrazením nájemného ani jiné pravidelné výdaje např. na výživné, srážky ze mzdy či léky. Žalovaná 2/ pak do své žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že žije v družském poměru u rodičů a že jeden z členů této tříčlenné domácnosti nemá pravidelný příjem. Byla zaměstnána u zaměstnavatele [právnická osoba]. na dobu určitou ode dne 1. 9. 2022 do 1. 9. 2023 a její čistý měsíční příjem činil 20 443 Kč – opět doložen sporožirovým účtem bez potvrzení o příjmu. Kategorie výdajů včetně jiných závazků v žádosti o úvěr u 2/ žalované zcela absentuje. Obě žádosti pak nebyly opatřeny žádnou formou podpisů smluvních stran, doloženy však byly dvě smlouvy o bankovní identitě, uzavřené mezi žalobkyní a 1/ žalovaným dne 28. 1. 2020, resp. 2/ žalovanou dne 13. 6. 2018, na jejichž základě žalobkyně zřídila žalovaným tzv. Bankovní Identitu tvořenou uživatelským jménem a mobilním telefonním číslem, za jejíž pomoci mohli žalovaní používat vybrané aplikace internetového bankovnictví 6. Dále pak byly doloženy výpisy z běžných účtů žalovaných včetně výpisu poplatků za rok 2022 (z něhož soud nezjistil žádné pro věc relevantní skutečnosti), a to v případě 1/ žalovaného za období listopadu 2022 až ledna 2023 a v případě 2/ žalované za období září 2022 až leden 2023. Z výpisů z účtu 1/ žalovaného soud zjistil, že disponibilní zůstatky na tomto účtu byly v uvedených měsících zcela mizivé (0,80 Kč, 45,53 Kč, 0 Kč), neboť k účtu byla zřízena rezervace pro exekuce (v listopadu 2022 co do částky 11 329,90 Kč, přičemž dne 29. 12. 2022 bylo v rámci exekuce uvedené zde pod sp. zn. [spisová značka] z účtu 1/ žalovaného odesláno celkem 11 319,77 Kč, a že na uvedený účet byla poukazována vyplacená mzda 1/ žalovaného (za uvedené měsíce v částkách 7 926 Kč, 15 163 Kč a 15 566 Kč). Naproti tomu, pokud se jedná o odchozí platby, 1/ žalovaný vynakládal značné množství prostředků na sázení (s jedinou připsanou výhrou v částce 2 300 Kč oproti prosázeným 3 749 Kč jen za leden 2023). Hrazení pravidelných větších výdajů (na bydlení) z výpisů patrné není. Z výpisů z běžného účtu 2/ žalované pak soud zjistil, že stav prostředků na tomto účtu vykazoval nepřetržitě záporné zůstatky s ohledem na k tomuto účtu sjednaný kontokorent s výší limitu 30 000 Kč, který žalovaná zcela vyčerpala a s výjimkou ledna 2023 se jí tuto částku vyčerpaného úvěrového limitu nepodařilo ponížit. Na uvedený účet byla 2/ žalované poukazována mzda od jejího zaměstnavatele (za uvedené období v částkách 14 110 Kč, 19 411 Kč, 24 283 Kč, 18 352 Kč a 22 706 Kč), jinak z něj byly hrazeny jen výdaje na drobné nákupy (včetně několika případů sázení) a prováděny výběry hotovosti z bankomatu. Disponibilní zůstatky na tomto účtu pak byly rovněž minimální (pokud se vůbec pohybovaly v kladných částkách).

7. Posouzením úvěruschopnosti klienta žalobkyně shrnula svůj postup při ověřování údajů uvedených žalovanými v žádostech o úvěr, s tím, že výše příjmů byla ověřena dle výpisů z účtů žalovaných (příchozí transakce), dále byla provedena lustrace žalovaných v insolvenčním rejstříku (s negativním výsledkem) a byla ověřena předchozí splátková morálka žalovaných z informací z CBCB a z interní evidence žalobkyně, dle níž u žalovaných nebyly vedena relevantní negativní informace jako např. záznam o exekučním řízení. Životní výdaje, které žalovaní v žádosti o úvěru stanovili částkou 0 Kč, žalobkyně určila částkou 15 965 Kč na základě klienty sdělených dat o způsobu bydlení a počtu vyživovaných osob v kombinaci se svými interními informacemi s využitím statistických dat, údajů o aktuálních životních nákladech a normativních nákladů na bydlení. Dále pak stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, kdy zhodnotila, že 1/ žalovaný neměl v rozhodné době žádné jiné poskytnuté úvěry a 2/ žalované byl poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 30 000 Kč a s orientační splátkou 900 Kč. Dovodila tak, že příjem žalovaných byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, na které jim mělo po odečtení splátkového zatížení ve výši 3 900 Kč zbýt 31 980 Kč.

8. Ze smlouvy o úvěru datované 2. 3. 2023, jež měla být podepsána elektronickými podpisy smluvních stran, pak soud zjistil, že na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným úvěr v celkové výši 55 000 Kč s tím, že žalovaní se zavázali takto poskytnuté prostředky spolu se sjednaným úrokem ve výši 19,99 % ročně žalobkyni splatit společně a nerozdílně formou inkasa ze splátkového účtu nejpozději do 17. 2. 2025 v 23 měsíčních splátkách po 3 000 Kč; celkem tak měla být splacena částka 67 086 Kč. Pro případ prodlení se splacením jedné splátky úvěru po dobu delší než tři měsíce nebo se splacením více než dvou splátek pak bylo sjednáno oprávnění žalobkyně prohlásit celý úvěr za splatný ve stanovené lhůtě a účtovat z nesplacené částky úrok z prodlení v zákonné výši. Úvěrová smlouva pak byla uzavřena prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví. Odborným vyjádřením pak žalobkyně dokládala způsob jednání a podepisování smlouvy ve svém internetovém bankovnictví coby dostatečně průkazný.

9. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecní obchodní podmínky žalobkyně – Soukromá klientela a ceníky produktů. Dle nich je případě dokumentu v prostřední internetového bankovnictví takový dokument za žalobkyní podepsán elektronickým podpisem a případě opatřen také elektronickou pečetí a druhá smluvní strana se může elektronicky podepsat buď prostřednictvím autorizačního kódu zaslaného v autorizační SMS zprávě, prostřednictvím unikátního elektronického otisku mobilní aplikace, nebo prostřednictvím svého elektronického certifikátu. Ceny i úroky jsou pak upraveny v ceníku, dle něhož činí poplatek za náklady spojené s prodlením 300 Kč za 10 dní prodlení; účtovány budou vždy k 10., 40. a 70. dni v prodlení ve výši 300, 900 a 900 Kč.

10. Z výpisu z úvěrového účtu č. [č. účtu], vedeného na 1/ žalovaného, za období 2. 3. 2023 – 31. 12. 2023 bylo dále zjištěno, že úvěr poskytnutý žalobkyní byl v plné výši 55 000 Kč čerpán dne 2. 3. 2023, přičemž bylo za uvedené období splaceno celkem 26 405 Kč, z toho na jistině úvěru 24 002 Kč a na poplatcích (ve výši dle ceníku v souvislosti se sjednaným pojištěním 1/ žalovaného pro případ neschopnosti úvěr splácet) pak 2 403 Kč. Konečný zůstatek potom činil 39 841,70 Kč.

11. Z podkladů pro soudní jednání – platební bilance bylo zjištěno, že poskytnutý úvěr byl čerpán v plné výši 55 000 Kč dne 2. 3. 2023 a za dobu trvání smluvního vztahu byly sjednané splátky hrazeny po splatnosti (s výjimkou prvé splátky), a žalobkyně proto opakovaně účtovala též náklady spojené s prodlením. Ke dni 30. 3. 2024 pak byl zůstatek úvěru zesplatněn s tím, že pohledávka na úvěrovém účtu – jistina úvěru – k tomuto datu činila celkem 39 384,50, řádný úrok 4 001,50 Kč a úrok z prodlení 4 198,21 Kč, celkem tedy 47 584,21 Kč.

12. Z posledních výzev k úhradě dlužné částky ze dne 27. 2. 2024 soud zjistil, že žalobkyně tímto vyzvala oba žalované k úhradě dluhu po splatnosti s upozorněním na možnost okamžitého zesplatnění úvěru.

13. Oznámeními ze dne 31. 3. 2024 následně žalobkyně vyrozuměla každého ze žalovaných o zesplatnění pohledávky na úvěrovém účtu č. [č. účtu] ode dne 30. 3. 2024 a o povinnosti k úhradě částky 44 385 Kč, navyšované o řádný úrok i úrok z prodlení.

14. Nakonec pak žalobkyně vyzvala žalované prostřednictvím svého zástupce dopisy ze dne 11. 11. 2024 k úhradě dlužné částky v dodatečně stanovené lhůtě pěti dnů od doručení této výzvy s upozorněním na možnost vymáhání těchto závazků soudní cestou. Odeslání této písemnosti do dispoziční sféry žalovaných je dokládáno kopií poštovního podacího archu.

15. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně poskytla žalovaným na základě jejich žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 2. 3. 2023 a na základě smlouvy o úvěru z téhož dne částku 55 000 Kč, kterou se žalovaní zavázali žalobkyni splatit společně a nerozdílně jako spoludlužníci spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně, celkem tedy 67 086 Kč, ve stanovených 23 měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy žalobkyně vycházela z údajů o poměrech žalovaných uvedených v žádostech o úvěr, tedy že 1/ žalovaný je svobodný, žije u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání činil 15 437 Kč a byl doložen výpisy z bankovního účtu 1/ žalovaného. Prvý žalovaný neuvedl žádné měsíční výdaje ani splátky jiných úvěrů či zápůjček. Druhá žalovaná pak uvedla pouze to, že žije v družském poměru u rodičů a že je zaměstnána na dobu určitou do data 1. 9. 2023 s čistým měsíčním příjmem 20 443 Kč. Výdaje, vyživovací povinnosti ani jiné závazky v žádosti o úvěr nespecifikovala. Takto zjištěné údaje o příjmech žalobkyně porovnala s výpisy z účtů žalovaných, přičemž výši výdajů žalovaných stanovila na základě takto sdělených informací, statistických dat a normativních nákladů na bydlení částkou 15 965 Kč a dovodila, že při zjištěném splátkovém zatížení částkou 3 900 Kč (po prověření, že 2/ žalovaná má vůči ní další závazek z titulu kontokorentního úvěru s limitem 30 000 Kč a splátkou 900 Kč) činí společný disponibilní příjem k pokrytí životních nákladů žalovaných 31 980 Kč. Přitom je však z doložených výpisů z běžných účtů žalovaných patrné, že žalovaní se svými příjmy nevycházeli, že 1/ žalovaný vynakládal značné částky na sázení a že z jeho účtu byly poukázány prostředky na úhradu exekuce a 2/ žalovaná poskytnutý kontokorentní úvěr již zcela vyčerpala a nezbývaly jí prostředky k jeho doplacení; zůstatky na účtech žalovaných tedy byly zcela zanedbatelné, přičemž z nich nebylo vůbec patrné, že by žalovaní hradili pravidelné větší výdaje. Za dobu od čerpání poskytnutého úvěru pak žalovaní splatili s prodlením pouze celkem 26 405 Kč. Protože se dostali s tímto svým peněžitým závazkem do prodlení a nereagovali adekvátně ani na upomínku k zaplacení dluhu po splatnosti, přistoupila žalobkyně k zesplatnění celého doposud nesplaceného zůstatku dlužné částky ke dni 30. 3. 2024, o čemž žalované informovala svým dopisem ze dne 31. 3. 2024, s tím, že dluh na jistině úvěru ke dni zesplatnění činil celkem 39 384,50, na řádném úroku 4 001,50 Kč a na úroku z prodlení 4 198,21 Kč, celkem tedy 47 584,21 Kč. Žalovaní nicméně dluh neuhradili ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a jsou tedy se splněním svého peněžitého závazku vůči žalobkyni v prodlení.

16. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

18. Dle ustanovení § 1872 odst. 1 občanského zákoníku je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

19. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

20. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

25. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložil a neprokázal, že by mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Důvody této neplatnosti soud shledává v závěru, že z předložených důkazů vyplynula existence zcela důvodných pochybností o schopnosti žalovaných splatit spotřebitelský úvěr, a že tedy žalobkyně jakožto úvěrující, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, nedostála své zákonné povinnosti a řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaných s odbornou péčí. Uvedené závěry soud opírá o zjištění, že ač žalovaní v žádosti o úvěr neuvedli žádné své pravidelné měsíční výdaje a v případě 2/ žalované pak ani existenci jiného svého závazku z titulu (kontokorentního úvěru), žalobkyně od žalovaných nepožadovala žádné bližší údaje či doklady, jejich tvrzení (vyjma příjmů) neověřovala a vycházela při stanovení výdajů výhradně a pouze ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení. Přitom sama disponovala výpisy z účtů žalovaných, kdy u 1/ žalovaného, jehož lze zcela jednoznačně hodnotit jako nízkopříjmového jedince (mzda 1/ žalovaného činila cca 15 000 Kč měsíčně) bylo zcela patrné, že nemalou část svého příjmu (cca pětinu) vynakládal na poměrně intenzivní sázení, což vzhledem k výši příjmu představovalo zcela likvidační výdaje; 2/ žalovaná pak rovněž pobírala ze svého pracovního poměru sjednaného pouze na dobu určitou velice nízký příjem v průměru okolo 20 000 Kč měsíčně, z něhož nebyla schopna doplatit převážně již zcela přečerpaný kontokorentní úvěr. Disponibilní zůstatky na účtech obou žalovaných se pak pravidelně pohybovaly v mizivých částkách a bylo tedy zcela zřejmé, že žalovaní se svými příjmy nejsou schopni vyjít, a to ani za situace, kdy v žádostech o úvěr uváděli, že – i jako výdělečně činní – bydlí u rodičů (nebylo zřejmé, zda společně, či zda každý u svých rodičů). Nelze tedy předpokládat, že by ani tak neměli vůbec žádné výdaje – to konečně nevyplývá ani z doložených výpisů z účtů; i pokud by se žalovaní nějakým způsobem nepodíleli na nákladech na bydlení formou příspěvku na energie či provoz domácnosti, stále by zde přetrvávala nutnost hrazení nezbytných nákladů na stravování, oblečení, zdravotní péči či dopravu do zaměstnání apod. Jestliže se tedy žalobkyně spolehla se pouze na nepodložená a především zcela nerealistická prohlášení žalovaných o nulových výdajích (ty pak u 2/ žalované ani blíže nezkoumala) a vycházela v tomto směru pouze ze statistických dat a z normativních nákladů na bydlení, které stanovila společně pro oba žalované jako žadatele o úvěr (byť 1/ žalovaný ke svému rodinnému stavu uvedl, že je svobodný, 2/ žalovaná naproti tomu uvedla, že žije v družském poměru, každý z nich pak s jinou adresou bydliště), aniž by jakkoliv zohlednila reálnou finanční situaci žalovaných dle stavů jejich bankovních účtů a ani by přihlédla ke skladbě jednotlivých výdajových položek ve výpisech z účtů (přičemž rizikové výdaje zcela ignorovala), svědčí takový postup jedině o tom, že žalobkyně nejednala v dané věci dostatečně obezřetně a tvrzení žalovaných nijak neověřovala a nežádala jejich prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Obezřetnost jakožto součást odborné péče poskytovatele úvěru pak byla v daném případě více než na místě již právě vzhledem ke zjištěním uvedeným shora, jež samy o sobě vzbuzovaly pochybnosti o skutečných poměrech žalovaných. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele takový úvěr splácet. Soud vzhledem ke shora uvedených skutečnostem dospěl k jedinému možnému závěru, a to že u žalovaných byly již v době jejich žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru zcela důvodné pochybnosti o jejich schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet, s nimiž se žalobkyně nevypořádala, a i přes zjevně nepříznivou finanční situaci žalovaných posoudila jejich schopnost splácet poskytnutou částku jako dostatečnou.

27. Důsledkem výše uvedeného nedostatečného postupu žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je proto ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti (k výše uvedenému výkladu soud zcela odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 Co 279/2019, kde se soud touto problematikou podrobně zabývá).

28. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně poskytla žalovaným peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to bezhotovostním převodem částky 55 000 Kč ve prospěch účtu solidárně zavázaného 1/ žalovaného. Žalovaní jako dlužníci zavázaní společně a nerozdílně tak jsou v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinni vydat toto plnění, ponížené o provedené úhrady. Pokud tedy žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 39 384,50 (spolu s příslušenstvím), pak má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovanými splaceno, tedy na částku 28 595 Kč (tj. poskytnuté prostředky ve výši 55 000 Kč ponížené o částečnou úhradu ze strany žalovaných ve výši 26 405 Kč dle doloženého výpisu z úvěrového účtu), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. v tomto případě na zaplacení smluvního úroku.

29. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovaným, kteří se k žalobě nevyjádřili a neuvedli na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv jinak zpochybnili (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobkyni výše uvedený obnos 28 595 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (12,75 % ročně) z této částky, jdoucím oproti žalobnímu návrhu až ode dne 21. 11. 2024 do zaplacení, tedy v návaznosti na výzvu k plnění ve smyslu § 1958 občanského zákoníku, obsaženou ve výzvě k úhradě dluhu ze dne 11. 11. 2024 (dřívější datum výzvy k plnění nebylo doloženo) s prokazatelným datem odeslání 12. 11. 2024 a došlé v souladu s § 573 občanského zákoníku (upravující zákonnou domněnku doby dojití) třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 15. 11. 2024, s tím, že v této výzvě byla žalovaným stanovena pětidenní lhůta pro zaplacení, která marně uplynula dnem 20. 11. 2024; teprve dnem následujícím se žalovaní dostali do prodlení se zaplacením dlužné částky. Povinnost k úhradě pak byla žalovaným uložena v souladu s ustanovením § 1872 odst. 1 občanského zákoníku solidárně, tedy rukou společnou a nerozdílnou, a to s ohledem na povahu vzniku závazku.

30. Ohledně lhůty k plnění ve výroku I. pak soud vycházel ze skutečností uvedených žalovanými k jejich poměrům, jak jsou popsány shora v odstavci 3. odůvodnění tohoto rozsudku, tedy že 1/ žalovaný nyní dosahuje čistého měsíčního výdělku ve výši 20 000 Kč, z něhož hradí náklady na bydlení ve výši 15 500 Kč, resp. 5 000 Kč měsíčně, a na zdravotním a sociální pojištění dluží cca 60 000 Kč. Příjem 2/ žalované se pak oproti žalobě nijak nezměnil, nicméně žalovaná z něj hradí za pomoci spolubydlícího náklady na nájemní bydlení ve výši 15 500 Kč měsíčně, jakož i služby a internet (2 500 Kč měsíčně), a vedle kontokorentního úvěru dlužní žalobkyni z titulu úvěru dalších 105 000 Kč, které také nebyla schopna splácet. Soud pak přihlédl k aktuální výši žalovaného nároku a k postoji žalovaných k jeho úhradě formou splátek přiměřených jejich poměrům, přičemž současně zohlednil i to, že žalobkyně je právnickou osobou, kterou povaha její činnosti nečiní existenčně závislou na neprodlené úhradě její pohledávky. Dospěl tak k závěru, že je zde ještě dán prostor pro uložení peněžitého plnění ve splátkách v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., jejichž výši určil částkou 1 200 Kč měsíčně tak, aby pohledávka žalobkyně byla splacena v přiměřené době (tj. do dvou let počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení), to vše s výhradou ztráty výhody těchto splátek, pokud žalovaní neuhradí byť i jedinou z nich v plné výši a ve lhůtě její splatnosti. Na okraj pak soud poznamenává, že ani nadále stranám nic nebrání sjednat v této věci mimosoudně individuální splátkový kalendář dle konkrétní situace.

31. Ve zbývajícím rozsahu pak soud výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl, tedy co do částky 10 789,50 Kč, představující rozdíl mezi původně žalovanou pohledávkou a oprávněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, jakož i co do celého žalovaného úroku ve výši 3 678,70 Kč a dále jdoucího ve výši 14,75 % ročně z částky 39 384,50 Kč ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení (který má základ v neplatně sjednané smlouvě), jakož i co do zákonného úroku z prodlení jednak v kapitalizované částce 3 633,43 Kč a jednak jdoucího v sazbě 14,75 % ročně z částky 39 384,50 Kč ode dne 12. 11. 2024 do 20. 11. 2024, neboť za tuto dobu žalovaní ještě nebyli v prodlení, dále z částky 10 789,50 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, za dobu ode dne 21. 11. 2024 do zaplacení a konečně pak ve výši 2 % ročně, tedy ve výši přesahující zákonnou sazbu tohoto příslušenství, z částky 28 595 Kč za dobu ode dne 21. 11. 2024 až do zaplacení.

32. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která byla ve věci úspěšná pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 45,20 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 39 384,50 Kč (k příslušenství se při hodnocení procesního úspěchu té které strany nepřihlíží), žalobkyně byla úspěšnou pouze v částce 28 595 Kč, tedy v rozsahu 72,60 %, a neúspěšná co do částky 10 789,50 Kč, ohledně které byla žaloba zamítnuta, tj. co do 27,40 %. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobkyně) ve výši 72,60 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 27,40 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 45,20 %, pak má žalobkyně právo, aby jí žalovaní nahradili náklady vynaložené při účelném uplatňování jejího práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 3 583,68 Kč, tzn. poměrná 45,20procentní část nákladů řízení ve výši 7 928,50 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 1 576 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v celkové výši 4 400 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) za jeden úkon právní služby po 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení dle doložené plné moci) a dva úkony po 250 Kč (2x jednoduchá výzva k plnění) dle § 14b odst. 1 bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále za jeden úkon právní služby po 700 Kč (sepis žaloby) dle § 14b odst. 1 bod 3. advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a za jeden úkon právní služby po 2 700 Kč (sepis doplnění žaloby) dle § 14b odst. 4 a § 7 bod 5. advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 850 Kč, a to za čtyři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, resp. dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a za jeden úkon právní služby po 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 1 102,50 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty.

33. Lhůta k plnění ve splátkách ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. s tím, že soud v plném rozsahu odkazuje na důvody uvedené shora v odstavci 30., přičemž výše splátek 300 Kč měsíčně byla i v tomto případě stanovena s ohledem na poměry žalovaných a jejich možnosti. Ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. jsou žalovaní povinni zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.

Poučení