6 C 42/2024 - 29

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Barochovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 28 374,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p. a. od 1. 2. 2024 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 20 625,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p. a. od 1. 2. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v částce 17 488 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se původně domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 69 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že se domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup služebních orgánů, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, spočívající v nepřiměřené délce řízení. Žalobce, který vykonává službu vojáka z povolání podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „VojZ“), byl personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. [č. účtu], ode dne 1. 7. 2020 podle ust. § 10 odst. 2 písm. a) VojZ určen do dispozice ředitele Agentury personalistiky, protože nebylo možné rozhodnout o jeho služebním zařazení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém bylo personálním rozkazem rozhodnuto tak, že bylo zamítnuto, a napadený personální rozkaz byl potvrzen. Žalobce se proti rozhodnutí služebních orgánů bránil správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, přičemž řízení o podané žalobě bylo zahájeno dne 9. 9. 2020 pod sp. zn. 15 Ad 12/2020 a rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 24. 3. 2022. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost, přičemž řízení o stížnosti bylo zahájeno dne 1. 4. 2022 pod sp. zn. 2 As 81/2022 a bylo skončeno vydáním rozsudku dne 26. 7. 2023. Řízení před správními soudy tedy probíhalo od 9. 9. 2020 do 31. 7. 2023, tj. bezmála tři roky (35 měsíců). Kromě celkové nepřiměřené délky řízení spočívá nesprávný úřední postup soudů i v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a v existenci jednotlivých průtahů v řízení. Ve věci se nekonala jednání, neprovádělo se dokazování nad rámec obsahu správního spisu, a u každého z obou stupňů soudní soustavy byla věc projednávána pouze jednou. Za neodůvodněný průtah lze považovat jak celou dobu, po kterou probíhalo řízení u Městského soudu v Praze, tak dobu, po kterou bylo vedeno řízení o kasační stížnosti. Za nepřiměřenou délku řízení požadoval žalobce přiměřené zadostiučinění v penězích, jehož výši vyčíslil původně na částku 69 000 Kč, když jiná forma zadostiučinění není podle žalobce vzhledem k okolnostem případu a zejména ke skutečnosti, že se jedná o pracovněprávní záležitost, vhodná (k tomu žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1263/17 nebo IV. ÚS 2058/20). Ohledně výše částky přiměřeného zadostiučinění žalobce odkázal na závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 s tím, že částky uváděné v tomto stanovisku je nutné valorizovat. Žalobce proto měl za to, že v jeho případě by měla být základní částka zadostiučinění za jeden rok řízení stanovena na 20 000 Kč a za celkovou dobu soudního řízení (tj. 35 měsíců) by se proto mělo při dalších úpravách výše zadostiučinění vycházet ze základní částky 38 333 Kč. Tato základní částka by měla být navýšena o 80 % s přihlédnutím k minimální procesní právní složitosti věci (+ 20 %), opakovaným jednotlivým průtahům v řízení přesahujícím jeden rok (+ 20 %), nulovému podílu žalobce na délce řízení (+ 20 %) a významu věci pro žalobce (+ 20 %). Výši přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení proto žalobce vyčíslil na 69 000 Kč.

2. Žalovaná se k nároku uplatněnému žalobou vyjádřila tak, že jej neuznává a navrhla žalobu zamítnout. Své stanovisko odůvodnila tím, že s odkazem na vyjádření [právnická osoba] ze dne 2. 10. 2023 žalobci při vyřízení jeho žádosti o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení sdělila, že v rámci řízení vedených před Městským soudem pod sp. zn. 15 Ad 12/2020 a Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“) pod sp. zn. 2 As 81/2022 došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Žalovaná přitom shledala, že konstatování porušení práva žalobce je postačující formou zadostiučinění a není třeba přiznat zadostiučinění v penězích. Žalovaná v této souvislosti uvedla, že v souladu s judikaturou ESLP i Nejvyššího soudu vycházela z presumpce zvýšeného významu řízení týkajících se služebního poměru (obdobně jako v pracovněprávních věcech), nicméně uvedla, že presumpce zvýšeného významu řízení nemusí platit vzhledem k okolnostem případu bezvýjimečně. V dané věci byl po vydání napadeného personálního rozkazu Agentury personalistiky AČR s žalobcem dne 7. 7. 2020 realizován personální pohovor týkající se změny jeho ČVO z 82 na 42 a zařazení na služební místo vedoucí starší důstojník-specialista oddělení interoperability odboru řízení informatizace a architektur informačních technologií SKIS, a to ke dni 1. 8. 2020. S tímto žalobce vyslovil souhlas. Dne 13. 7. 2020 pak byl vydán personální rozkaz ředitele Agentury personalistiky AČR sp. zn. [č. účtu]. Tímto personálním rozkazem byl žalobce dnem 1. 8. 2020 zařazen na výše popsané nové služební místo. S ohledem na uvedené je zřejmé, že zařazení žalobce do dispozice trvalo po dobu jednoho měsíce, otázka jeho služebního zařazení byla vyřešena vydáním personálního rozkazu ze dne 13. 7. 2020, kterým byl dnem 1. 8. 2020 nově služebně zařazen. V průběhu soudního řízení, které bylo zahájeno podáním žaloby dne 9. 9. 2020, tedy více než měsíc po novém služebním zařazení, nemohl žalobce pociťovat jakoukoliv nejistotu ohledně existence či doby trvání služebního poměru nebo jeho služebního zařazení. S přihlédnutím k tomu, že všechny relevantní otázky vztahující se ke služebnímu poměru, a to včetně nového zařazení, byly před podáním žaloby vyřešeny, nelze řízení před správními soudy hodnotit jako řízení, která by pro žalobce měla větší význam. Při stanovení formy zadostiučinění pak bylo vycházeno především z toho, že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. S ohledem na uvedené nelze hovořit o jakékoliv nejistotě v průběhu soudních řízení na straně žalobce, tudíž nebylo na místě přiznat finanční zadostiučinění. Nad rámec uvedeného žalovaná uvedla, že žalobce vedl či vede se žalovanou mnoho soudních sporů, přičemž s odkazem na konstantní judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3110/2014, je třeba dodat, že množství žalobcem iniciovaných soudních sporů zeslabuje intenzitu prožívání újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich.

3. V replice k vyjádření žalované žalobce zdůraznil, že význam odškodňovaného řízení pro žalobce je nezpochybnitelný. Žalobce byl přeložen na systemizované služební místo, které bylo mimo jeho původní odbornost (právní služba), a to na základě opět zjevně osobně motivovaného rozhodnutí funkcionářů Ministerstva obrany. Služební místo, které do té doby zastával, bylo v jeho hodnosti zřízeno pouze krátce před jeho zrušením, z čehož lze usuzovat na účelovost celého opatření, jehož cílem bylo buď žalobce připravit o jeho vojenskou hodnost, nebo ho vyloučit z příslušnost k vojenské odbornosti (právní služba). Žalobce až do skončení soudního řízení věřil tomu, že mu soudy poskytnou před postupy služebních orgánů patřičnou ochranu, a on se bude moci vrátit na své původní systemizované místo v odbornosti právní služba. Význam řízení pro žalobce tedy vyplývá zejména z pracovněprávního charakteru sporu, přičemž těmto typům sporů by měla dle judikatury ESLP být věnována zvláštní pozornost a jejich význam pro účastníky řízení je presumován.

4. Žalobce rovněž tímto podáním ze dne 12. 4. 2024 vzal žalobu částečně zpět co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím tak, že se po žalobci nadále domáhal již jen částky 49 000 Kč s příslušenstvím. O zastavení v řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby rozhodl soud usnesením ze dne 4. 9. 2024 č. j. 6 C 42/2024-27.

5. Ve své závěrečné řeči potom žalobce upřesnil, že za nepřiměřenou délku řízení žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 49 000 Kč, přičemž ohledně výše částky přiměřeného zadostiučinění žalobce uvedl, že vychází ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení za řízení před soudy. Tuto částku je potřeba navýšit o 10 % z důvodu zvýšeného významu, o dalších 10 % z důvodu banálního řízení v nízké složitosti a o dalších 10 % z důvodu existence jednotlivých průtahů.

6. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu, když provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.

7. Žalobce, který vykonával službu vojáka z povolání, byl personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. [č. účtu], ode dne 1. 7. 2020 podle ust. § 10 odst. 2 písm. a) VojZ přeložen do podřízenosti jiného služebního orgánu ve stejném místě výkonu služby a dále dnem 1. 7. 2020 nejdéle do 31. 12. 2020 určen do dispozice ředitele Agentury Personalistky s místem výkonu služby posádka[Anonymizováno][adresa]. /prokázáno personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. [č. účtu]/ Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém bylo personálním rozkazem Velení Armády ČR ze dne 20. 8. 2020 č. j. MO [č. účtu]-2230 rozhodnuto tak, že bylo zamítnuto, a napadený personální rozkaz byl potvrzen. /prokázáno personálním rozkazem Velení Armády ČR ze dne 20. 8. 2020 č. j. MO [č. účtu]-2230/. Žalobce se proti rozhodnutí služebních orgánů bránil správní žalobou ze dne 9. 9. 2020 podanou k Městskému soudu v Praze, přičemž řízení o podané žalobě bylo zahájeno dne 9. 9. 2020 pod sp. zn. 15 Ad 12/2020 a probíhalo následovně: usnesením ze dne 22. 9. 2020 č. j. 15 Ad 12/2020-14 byl právní zástupce žalobce vyzván k doložení plné moci, jinak bude žaloba odmítnuta. Plná moc byla soudu zaslána dne 30. 9. 2020. Usnesením ze dne 5. 10. 2020 byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku, který byl uhrazen dne 12. 10. 2020. Dne 6. 1. 2021 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 5. 2. 2021. Vyjádření žalované bylo přeposláno žalobci dne 2. 3. 2021, přičemž dne 3. 3. 2021 žalobce zaslal soudu repliku k vyjádření. Následně předseda senátu urgoval žalovanou k zaslání správního spisu, který byl soudu doručen dne 23. 3. 2021. Dne 19. 5. 2021 soud doručil repliku žalobce žalované, která se k ní vyjádřila podáním došlým osudu dne2. 6. 2021. Dne 28. 7. 2021 soud vyjádření k replice přeposlal žalobci s tím, že žádná další podání již od účastníků neočekává. Dne 24. 3. 2022 Městský soud rozhodl o podané žalobě tak, že ji zamítl, přičemž toto rozhodnutí doručil žalobci dne 28. 3. 2022. Dne 1. 4. 2022 obdržel NSS kasační stížnost a následně si vyžádal přípisem ze dne 11. 4. 2022 soudní spis od Městského soudu v Praze, který mu byl předložen dne 19. 4. 2022. O kasační stížnosti rozhodl NSS dne 26. 7. 2023 tak, že ji zamítl, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 8. 2023. /prokázáno obsahem soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Ad 12/2020/. Žalobce uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup služebních orgánů a Městského soudu v Praze spočívající v nepřiměřené délce řízení v žádosti ze dne 31. 7. 2023 adresované žalované, přičemž v žádosti uplatnil nárok ve výši 69 000 Kč. /prokázáno žádostí o přiměřené zadostiučinění ze dne 31. 7. 2023/ Žalovaná neuhradila žalobci na jeho žádost ničeho, nicméně dopisem ze dne 29. 1. 2024 od Velení Armády ČR, generálporučíka [tituly před jménem] [jméno FO], bylo žalobci sděleno, že lze konstatovat, že v rámci řízení vedených před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 Ad 12/2020 a NSS pod sp. zn. 2 As 81/2022 došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, přičemž toto konstatování se s ohledem na okolnosti případu jeví jako postačující forma zadostiučinění a není třeba přiznat zadostiučinění v penězích. /prokázáno dopisem genpor. [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 29. 1. 2024 č.j. MO [č. účtu]-1304 adresovaným žalobci/. Mezi účastníky nebylo sporu, že se žalobcem byl dne 7. 7. 2020 realizován personální pohovor týkající se zařazení na služební místo vedoucí starší důstojník-specialista oddělení interoperability odboru řízení informatizace a architektur informačních technologií SKIS, a to ke dni 1. 8. 2020, a že dne 13. 7. 2020 pak byl vydán personální rozkaz ředitele Agentury personalistiky AČR sp. zn. [č. účtu], kterým byl žalobce dnem 1. 8. 2020 zařazen na výše popsané nové služební místo.

8. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil pro své rozhodnutí, které se zakládá na důvodech uvedených níže, žádné skutečnosti nezbytné pro rozhodující skutková zjištění nebo po právní posouzení věci, a proto je dále nehodnotil.

9. Na základě výše uvedeného skutkového stavu soud posoudil věc následovně.

10. Soud nejprve konstatuje, že žalobce svůj nárok na náhradu škody předběžně uplatnil u žalované ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být podle § 15 odst. 2 OdpŠk projednána před soudem.

11. Obecně platí, že stát podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a OdpŠk platí, že bez ohledu na skutečnost, byla-li způsobena nesprávným úředním postupem škoda, stát poskytuje poškozenému rovněž přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Toto zadostiučinění se poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě (viz § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. V projednávané věci soudní řízení vedené před správními soudy, za které se žalobce domáhá poskytnutí zadostiučinění, probíhalo od 9. 9. 2020 do 31. 7. 2023, tj. od podání žaloby do právní moci rozhodnutí NSS o kasační stížnosti. Celkově tedy trvalo 2 roky 10 měsíců a 21 dnů. Vzhledem k charakteru věci a absenci přispění žalobce na průtazích řízení lze souhlasit s tím, že se jedná o dobu nepřiměřeně dlouhou. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 OdpŠk, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Nepřiměřeně dlouhá doba byla zapříčiněna zejména dlouhými prodlevami mezi vyjádřeními účastníků (k výzvám soudu) u Městského soudu v Praze a větší časovou prodlevou před vydáním rozhodnutí ve věci jak u Městského soudu v Praze, tak u Nejvyššího správního soudu. O nepřiměřenosti délky soudního řízení ostatně není mezi účastníky řízení sporu. Žalovaná pochybení správních soudů při projednávání žaloby žalobce v rámci předsoudního stádia kompenzačního řízení uznala a porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě přiznala.

14. Soud však na rozdíl od žalované dospěl k závěru, že porušením práva žalobce na projednání věci v přiměřené době žalobci vznikla nemajetková újma, kterou je žalovaná povinna mu odškodnit poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích, když konstatování porušení práva ze strany žalované v dané věci není pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobci dostačující. Vznik nemajetkové újmy se v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení presumuje – srov. závěry Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93, či rozsudek ve věci [jméno FO] a [jméno FO] de [jméno FO] proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06, § 53), Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 14, či nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 , body 2 3 a ž 2 8) nebo Nejvyššího soudu (zejména stanovisko ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a na něj navazující judikaturu). Žalovaná sice tvrdila, že vzhledem k pozdějšímu zařazení na jiné služební místo nejistota žalobce trvala pouze necelý jeden měsíc, soudní řízení bylo zahájeno až poté, co byl žalobce přidělen na jiné služební místo a žalobce vede více soudních sporů proti žalované, což zeslabuje intenzitu prožívání újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich, soud však uvedené skutečnosti, nepovažuje za dostatečné k vyvrácení domněnky vzniku újmy žalobce. V soudním řízení byly projednávány otázky související se služebním zařazením žalobce a žalobce musel být po celou dobu vedení soudního řízení v právní nejistotě ohledně jeho služebního zařazení. Žalovaná netvrdila, že by například vedení soudního řízení ze strany žalobce bylo motivováno nepoctivým záměrem nebo netvrdila jiný závažný důvod, pro který by bylo namístě vyloučit vznik nemajetkové újmy, která v případě nesprávného úředního postupu vzniká už jen samotným porušením práva žalobce na projednání věci v přiměřené době. Stejné okolnosti soud hodnotil i při posouzení formy náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jejíž kritéria stanovuje § 31a OdpŠk. Jak přitom opakovaně judikoval i Nejvyšší soud, k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva lze přistoupit jen za zcela výjimečných okolností – např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020 a v něm citovaná rozhodnutí nebo ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Takové výjimečné okolnosti soud však v projednávané věci neshledal a je proto nutné uzavřít, že v posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce.

15. Soud se dále zabýval otázkou stanovení výše peněžitého zadostiučinění, která není zákonem stanovena pevnými částkami (srov. § 31a odst. 3 OdpŠk) a je ponecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Konstantní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023, a v nich odkazovanou, resp. na ně navazující judikaturu) přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý další rok řízení (tzn. že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, a to včetně například zcela zjevně nepřiměřené (extrémní) délky posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud v této věci za odpovídající, aby základní částka ročního odškodnění pro řízení trvající 2 roky 10 měsíců a 21 dní činila 15 000 Kč, tedy za žalované období 28 374,86 Kč.

16. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné poměřit okolnostmi konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

17. V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk). Lze konstatovat, že soudní řízení bylo složitější po stránce právní, nikoliv však po stránce skutkové a procesní, a probíhalo ve dvou instancích, což si vyžádá určitou časovou náročnost. Soud z těchto důvodů částku odškodnění snížil o 20 %, což dle názoru soudu odpovídá zejména právní a instanční složitosti soudního řízení.

18. Ohledně kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) soud dospěl k závěru, že žalobce se svým chováním na délce řízení nijak významně nepodílel. Soud proto základní částku nijak nemodifikoval.

19. Pro kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) soud zvýšil základní částku o 10 %. V daném případě není dostačující, aby byly průtahy v posuzovaném řízení zohledněny pouze v závěru o nesprávném úředním postupu. Městský soud v Praze jako soud I. stupně posuzovaného řízení se dopustil průtahů v řízení spočívajících v dlouhých prodlevách mezi vyjádřeními účastníků a před vydáním rozhodnutí ve věci. Obdobně lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou dobu i dobu před vydáním rozhodnutí u Nejvyššího správního soudu. Soud proto z důvodu tohoto kritéria základní částku uvedeným způsobem zvýšil o 10 %. Pro srovnání soud vycházel z navýšení základní částky v obdobných případech – srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 72 Co 314/2022-160, ve kterém obdobná délka nečinnosti v délce cca 2,5 roku vedla k navýšení základní částky o 10 %.

20. K významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soud uvádí, že Evropský soud pro lidská práva řadí řízení ve věcech pracovněprávních mezi řízení se zásadně zvýšeným významem pro žalobce. Obdobně i Nejvyšší soud judikoval, že skutečnost, že se jedná o pracovněprávní věc, je zcela zásadní a význam pro účastníka řízení je presumován (srov. viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). V projednávané věci se jednalo o spor svou povahou blízký pracovněprávnímu sporu a z tohoto důvodu soud navýšil základní částku o 10 %. Žalovaná v této souvislosti nenabídla přesvědčivé argumenty k vyvrácení domněnky zvýšeného významu řízení pro žalobce. Vzhledem ke skutečnosti, že v předmětném soudním řízení byly projednávány otázky související se služebním zařazením žalobce, je zcela odůvodněná úvaha, že žalobce musel být po celou dobu vedení soudního řízení v právní nejistotě ohledně jeho služebního zařazení. V otázce míry navýšení základní částky v řízeních se zvýšenou důležitostí pro poškozeného soud vycházel pro srovnání např. z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 13 C 8/2022-48, ve kterém byla řešena otázka pracovněprávní, či Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2023, č. j. 22 C 126/2023-35, ve které byla řešena otázka rodinněprávní. V tomto ohledu soud rovněž zohlednil i námitky žalované, že žalobce byl v průběhu celého soudního řízení již pracovně umístěn na jiném služebním místě, a to konkrétně na místě vedoucího staršího důstojníka-specialistu oddělení interoperability odboru řízení informatizace a architektur informačních technologií SKIS s účinností od 1. 8. 2020 – tj. více než jeden měsíc před zahájením soudního řízení. Soud má za to, že tato skutečnost nevylučuje zvýšený zájem žalobce na výsledku řízení vyplývající zejména z pracovněprávní, resp. služebněprávní, povahy předmětu řízení, avšak na druhou stranu určitý vliv na významnost řízení pro žalobce tato skutečnost má. S ohledem na předchozí uvedené soud dospěl k závěru o adekvátnosti zvýšení základní částky právě o 10 %.

21. Po zohlednění kritérií rozhodných pro navýšení či snížení základní částky tak soud dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v projednávané věci je „základní“ částka 28 374,86 Kč.

22. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni uplynutí šestiměsíční lhůty, ve které měla žalovaná uplatněný nárok žalobce posoudit (tato lhůta uplynula k 31. 1. 2024).

23. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobce domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 49 000 Kč s příslušenstvím, soud ve zbývající části, specifikované ve výroku II. rozsudku, žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí soudu o výši plnění záleželo na úvaze soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16). Soud tak přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 488 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 374,86 Kč (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015) sestávající z částky 2 260 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. převzetí zastoupení žalobce; předžalobní výzva, resp. mimosoudní uplatnění nároku u žalované; podání žaloby; replika k vyjádření žalované; účast na jednání soudu dne 4. 9. 2024) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 800 Kč ve výši 2 688 Kč.

25. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalobci zaplatit žalované náklady řízení na účet jejího právního zástupce.

Poučení