6 C 50/2018-223

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Bartošem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 25 000 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 25 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 8. 2006 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 538 805,74 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně, která do 24. 8. 2013 vystupovala pod [právnická osoba] CZ, a.s., se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 13. 12. 2017 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 25 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 8. 1. 2015 do zaplacení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež spatřuje v tom, že plnila z právního důvodu, který odpadl. Tvrdila, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací], byla žalobkyni uložena povinnost uhradit [jméno] [jméno] částku ve výši 64 000 000 Kč s příslušenstvím. Před nabytím právní moci uvedeného rozhodnutí se na žalobkyni obrátil žalovaný, který předložil plnou moc ze dne 14. 5. 2006 (dále jen„ plná moc“), dle které ho [jméno] [jméno] zmocnil, aby jej zastupoval ve věci uzavření mimosoudní dohody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003, zejména aby sjednal novou částku, kterou bude dluh uhrazen bez dalších nároků, podepsal mimosoudní dohodu, převzal finanční částku na úhradu dluhu a aby ho zastoupil ve věci zpětvzetí žaloby. Společně s plnou mocí předložil žalovaný žalobkyni také Smlouvu o vyrovnání závazku uzavřenou podle § 51 obč. zákoníku mezi žalovaným a [jméno] [jméno], ve které smluvní strany potvrzují existenci plné moci, dohodu o podmínkách narovnání, jak má být s částkou naloženo a dále pojednává o vyrovnání dluhu [jméno] [jméno] ve výši 75 000 000 Kč vůči žalovanému. Na základě uvedené plné moci, uzavřela žalobkyně s [jméno] [jméno] zastoupeným žalovaným dne 5. 6. 2006 (tj. před nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací]) Dohodu o narovnání (dále jen„ Dohoda“), jejímž obsahem bylo ujednání, že žalobkyně namísto 75 000 000 Kč s příslušenstvím zaplatí 25 000 000 Kč na bankovní účet [bankovní účet], čímž zanikne závazek žalobkyně u [jméno] [jméno]. [příjmení] ve výši 12 500 000 Kč byla na základě Dohody o narovnání uvolněna dne 29. 6. 2006, zbývající částka byla vyplacena ve lhůtě do 3 dnů po nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], tj. do tří dnů od 13. 7. 2006. K uvedenému bankovnímu účtu měl podpisové oprávnění jak žalovaný (tj. obecný zmocněnec [jméno] [jméno]), tak předseda představenstva žalobkyně [jméno] [příjmení]. Žalovaný v souladu s Dohodou o narovnání následně podal návrh na zastavení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], na jehož základě Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací], zrušil svůj rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací], a řízení zastavil. Proti uvedenému usnesení podal [jméno] [jméno] odvolání s tím, že popřel pravost podpisu na plné moci pro žalovaného ze dne 14. 5. 2006 a tvrdil, že tuto plnou moc nikdy žalovanému neudělil, a tedy žalovaný nebyl oprávněn za něj uzavřít Dohodu o narovnání, podat návrh na zastavení řízení a následně příslušné usnesení o zastavení řízení převzít. Z tohoto důvodu byl vypracován dne 25. 4. 2008 znalecký posudek Kriminalistickým ústavem v Praze a dne 18. 9. 2009 revizní znalecký posudek Vysokou školou Karlovy Vary, přičemž z obou znaleckých posudků vyplynulo, že podpis na plné moci je pravděpodobně podpisem [jméno] [jméno] a podpis na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku je s velkou pravděpodobností rovněž podpisem [jméno] [jméno]. Proto Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2010, č.j. [číslo jednací], rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací], o zastavení řízení potvrdil. Vzhledem k závěrům znaleckých posudků neměla žalobkyně důvod se domnívat, že by měl Vrchní soud v Praze rozhodnout jakkoliv jinak. [jméno] [jméno] proti uvedenému usnesení podal ústavní stížnost. Ústavní soud svým nálezem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. [ústavní nález], usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil z důvodu porušení práv [jméno] [jméno] na spravedlivý proces, když soud nenařídil ústní jednání a neprovedl důkazy jím navržené. Ústavní soud se nikterak nevyjádřil ke sporu po věcné stránce. Po opětovném posouzení případu Vrchním soudem v Praze bylo usnesením ze dne 26. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací], potvrzeno. Vrchní soud opět shledal, že podpisy na plné moci a na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku náleží [jméno] [jméno], zároveň neshledal důvod, proč by žalovaný nemohl za [jméno] [jméno] jednat ve smyslu § 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když odvolacím soudem zjištěné okolnosti vylučovaly protikladnost zájmů zmíněných osob. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], podal [jméno] [jméno] dovolání, přičemž svou obranu postavil i na tvrzení, že jeho zájmy byly v rozporu se zájmy žalovaného. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací], bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č.j. [číslo jednací], a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i když jsou podpisy [jméno] [jméno] na plné moci a na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku pravé, plná moc je absolutně neplatná, jelikož zájmy žalovaného byly v rozporu se zájmy [jméno] [jméno]. Uvedené usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 8. 1. 2016. Žalobkyně se závěrem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací], nesouhlasí, avšak nemůže vyloučit, že v průběhu dalšího řízení u Vrchního soudu v Praze vedeného pod sp. zn. [spisová značka], bude Dohoda prohlášena za absolutně neplatnou, což by ve svém důsledku znamenalo, že by se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o 25 000 000 Kč.

2. Žalovaný namítl nedostatek pasivní legitimace, což odůvodnil tím, že veškeré právní úkony činil jako zmocněnec [jméno] [jméno], a tedy veškerá plnění přijal na jeho účet a nikoliv na svůj. Popřel, že by existoval jakýkoliv rozpor mezi jeho zájmy a zájmy [jméno] [příjmení] Smlouva o narovnání závazku uzavřená podle § 51 občanského zákoníku ze dne 14. 5. 2006 jednoznačně prokazuje, že žádný rozpor mezi zájmy žalovaného a [jméno] [jméno] nebyl, a tudíž právní názor Nejvyššího soudu je nesprávný. Odkázal zejména na tam uvedený závazek, který měl být vyrovnán tím, že si žalovaný ponechá částku, kterou vyjedná v rámci dohody o vyrovnání s žalobkyní. Domnívá se rovněž, že rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho právní názor jej nemůže zavazovat v tomto soudním řízení, neboť nebyl účastněn řízení, v rámci kterého k vyslovení tohoto názoru došlo. Dále žalovaný namítl, že ve věci došlo k promlčení nároku, a to jednak z hlediska objektivní promlčecí lhůty, ale rovněž i z hlediska subjektivní promlčecí lhůty, neboť má za to, že tato začala plynout v okamžiku, kdy žalobkyni bylo doručeno odvolání [jméno] [jméno] proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací].

3. Žalobkyně ve své replice a ve svém vyjádření k předběžnému názoru soudu zopakovala, že nesouhlasí s vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky a tuto žalobu tak podala pouze z opatrnosti v souladu se zásadou péče řádného hospodáře. Co se týče námitky nedostatku pasivní legitimace, uvedla, že pokud by soud shledal, že plná moc i Dohoda o narovnání ze dne 5. 6. 2006 jsou neplatné, vznikalo by bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a nikoliv na straně [jméno] [jméno], přičemž odkázala na právní názor vyjádřený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 5. 2018, č.j. [číslo jednací]. Námitku promlčení považovala žalobkyně rovněž za nedůvodnou. Žalobkyně při uzavírání Dohody byla v dobré víře, že jedná s osobou oprávněnou jednat za [jméno] [jméno], když se žalovaný prokázal plnou mocí. [jméno] [jméno] sice pravost podpisů sporoval, o čemž se žalobkyně dozvěděla dne 5. 1. 2007, tj. doručením jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. 13 Cm 86/2003-137, žalobkyně měla však posléze k dispozici znalecký posudek Kriminalistického ústavu v [obec] ze dne 25. 4. 2008 a znalecký posudek Vysoké školy Karlovy Vary ze dne 18. 9. 2009, ze kterých vyplynulo, že podpis na plné moci a podpis na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku jsou pravděpodobně podpisem [jméno] [jméno]. Neměla tedy důvod pochybovat o tom, že jednala s osobou oprávněnou, s čímž se ve svých rozhodnutích ztotožnil i Vrchní soud v Praze, a to nejdříve ve svém rozhodnutí ze dne 22. 3. 2010 a posléze ve svém rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013. Žalobkyně nemohla z žádných indicií dospět k závěru, že by se v budoucnu celá transakce měla prohlásit za neplatnou z důvodu v rozporu v zájmech mezi žalovaným a [jméno] [jméno], když teprve až v rámci dovolání postavil [jméno] [jméno] svou obranu výlučně na tvrzení, že jeho zájmy byly v rozporu se zájmy žalovaného. Ve schopnostech žalobkyně nebylo možno rozpoznat tvrzený rozpor v zájmech dříve, obzvláště za situace, když ani Vrchní soud tento rozpor nerozpoznal, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. [ústavní nález], který chrání dobrou víru jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Poukázala také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka], z něhož analogicky dovozuje, že se o vzniku bezdůvodného obohacení nemohla sama dozvědět dříve, než bylo pravomocně konstatováno, že předmětná plná moc je neplatná. Jelikož o rozporu v zájmech se žalobkyně dozvěděla až doručením usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací], tj. dne 7. 1. 2016, považuje uvedené datum za rozhodné pro běh subjektivní promlčecí lhůty, přičemž žalobu podala dne 13. 12. 2017, tedy před jejím promlčením. K možnému uplynutí objektivní promlčecí lhůty se žalobkyně vyjádřila tak, že pokud by objektivní promlčecí lhůta započala běžet od okamžiku poskytnutí plnění, tj. v roce 2006, uplynula by v celém rozsahu dříve, než započala běžet subjektivní promlčecí lhůta. Žalobkyně má za to, že v takovém případě by se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům, jelikož ona sama marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila a rovněž by se příčilo s důvody, pro které své právo včas neuplatnila, přičemž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. [anonymizováno] Cdo [číslo]; ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. [spisová značka]; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. [spisová značka]; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. [spisová značka]; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. [spisová značka] a ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. [spisová značka]. Taktéž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. [spisová značka], z něhož vyvozuje, že objektivní promlčecí lhůta rovněž počala běžet až od dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací], tj. dne 7. 1. 2016. Žalobkyně dále poukázala na právní zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastní nepoctivosti. Žalobkyně má za to, že žalovaný nejednal v dobré víře, když jednal za [jméno] [jméno], i když mohl a měl vědět, že jsou jejich zájmy v rozporu a tedy právě žalovaný zavinil neplatnost závazkového vztahu. V daném případě má žalobkyně za to, že žalovaný úmyslně předložil žalobkyni plnou moc a vystupoval jako oprávněný zástupce [jméno] [jméno] a tedy se na daný případ bude vztahovat objektivní promlčecí lhůta v délce 15 let podle § 638 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vyhověním námitce promlčení by tak žalovanému vznikl prospěch z vlastní nepoctivosti, což se příčí základním právním zásadám, a proto by jí neměl soud vyhovět. Kdyby nebyla žalobkyně z důvodu námitky promlčení v tomto řízení úspěšná, stejně jako by neměla být úspěšná v řízení vedeném pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], vedla by tato situace k odepření spravedlnosti, jelikož by tak nemohla získat zpět částku ve výši 25 000 000 Kč s příslušenstvím a zároveň by byla povinna zaplatit [jméno] [jméno] 64 000 000 Kč s příslušenstvím, což by bylo vzhledem k výše uvedeným skutkovým okolnostem zjevně nespravedlivé. Žalobkyně má totiž za to, že i kdyby podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení dříve, žalovaný by s nejvyšší pravděpodobností navrhl zamítnutí žaloby poté, co rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. [číslo jednací], bylo řízení pravomocně zastaveno. V takovém případě by se naopak žalobkyně přivedla do mnohem horší situace, jelikož by v té době s největší pravděpodobností s žalobou na vydání bezdůvodného obohacení neuspěla a v současné době by nárok nemohla uplatnit pro překážku věci rozsouzené.

4. Soud ve věci rozhoduje podruhé, když rozsudek ze dne 9. 10. 2019 č. j. 6 C 50/2018-174 byl zrušen a věc byla soudu prvého stupně vrácena k dalšímu řízení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020 č. j. 22 Co 87/2020-210. Důvodem zrušení rozsudku byla absence rozhodnutí o změně žaloby podaná žalobkyní dne 3. 12. 2018, kterou rozšířila předmět sporu o tam specifikované zákonné úroky z prodlení.

5. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 10. 2020 č. j. 6 C 50/2018-213, které nabylo právní moci dne 21. 10. 2020, soud změnu žaloby uplatněnou žalobkyní v podání ze dne 3. 12. 2018 připustil.

6. Vzhledem k tomu, že jediným důvodem kasace prvního ve věci vydaného rozhodnutí byla existence procesní vady (nerozhodnutí o změně žaloby), kterou soud následně napravil (změnu žaloby připustil), nemá soud důvod se odchylovat od právního názoru vysloveného ve zrušeném rozhodnutí, který jej vedl k zamítnutí žaloby.

7. Skutkové okolnosti, tak jak je popsala žalobkyně, a které žalovaný nikterak nerozporoval, má soud za prokázané dohodou o narovnání ze dne 5. 6. 2006, plnou mocí ze dne 14. 5. 2006, dodatkem [číslo] k dohodě o narovnání ze dne 5. 6. 2006, smlouvou o narovnání závazku uzavřené podle § 51 občanského zákoníku ze dne 14. 5. 2006, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací], usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací], usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. [číslo jednací], nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. [ústavní nález], usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. [číslo jednací], usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Cdo 1593/2014-678 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. [číslo jednací].

8. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací] soud zejména zjistil, že žalobkyni byla nepravomocně uložena povinnost zaplatit [jméno] [jméno] částku ve výši 64 000 000 Kč s příslušenstvím, vzájemný návrh žalobkyně o zaplacení částky ve výši 11 000 000 Kč s příslušenstvím byl zamítnut a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

9. Z plné moci ze dne 14. 5. 2006 bylo zjištěno, že [jméno] [jméno] žalovaného zmocnil, aby jej zastupoval ve věci uzavření mimosoudní dohody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], zejména aby sjednal novou částku, kterou bude dluh uhrazen bez dalších nároků, podepsal mimosoudní dohodu, převzal finanční částku na úhradu dluhu a aby ho zastoupil ve věci zpětvzetí žaloby.

10. Ze smlouvy o vyrovnání závazku uzavřené dne 14. 5. 2006 mezi žalovaným a [jméno] [jméno] soud zjistil, že smluvní strany potvrdily existenci plné moci, podmínky narovnání, jak má být s narovnávanou částkou naloženo a dále tato listina pojednává o vyrovnání dluhu [jméno] [jméno] ve výši 75 000 000 Kč vůči žalovanému.

11. Z Dohody o narovnání uzavřené mezi žalobkyní a [jméno] [jméno] (zastoupeným žalovaným) dne 5. 6. 2006 soud zjistil, že jejím obsahem bylo ujednání, že žalobkyně namísto 75 000 000 Kč s příslušenstvím zaplatí 25 000 000 Kč na bankovní účet [bankovní účet], čímž zanikne závazek žalobkyně u [jméno] [jméno] s tím, že ve lhůtě do 29. 6. 2006 bude uvolněna částka 12 500 000 Kč dle dispozic žalovaného, zbývající částka bude vyplacena ve lhůtě do 3 dnů po nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. K uvedenému bankovnímu účtu měl podpisové oprávnění jak žalovaný (tj. obecný zmocněnec [jméno] [jméno]), tak předseda představenstva žalobkyně [jméno] [příjmení].

12. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. [číslo jednací] byl zrušen a řízení bylo (z důvodu zpětvzetí žaloby) zastaveno.

13. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. [číslo jednací] bylo zjištěno, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací] o zastavení řízení bylo potvrzeno. Z odůvodnění označeného rozhodnutí se pak podává, že [jméno] [jméno] brojil proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací] mj. i argumentem o rozporech v zájmech mezi jím a žalovaným, coby důvodu pro který neměl soud prvého stupně přihlížet k plné moci ze dne 14. 5. 2006.

14. Z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. [ústavní nález] soud zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. [číslo jednací] bylo zrušeno z důvodu porušení práv [jméno] [jméno] na spravedlivý proces, když soud nenařídil ústní jednání a neprovedl důkazy jím navržené.

15. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. [číslo jednací] bylo opětovně potvrzeno, když odvolací soud opětovně shledal, že podpisy na plné moci a na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku náleží [jméno] [jméno], zároveň neshledal důvod, proč by žalovaný nemohl za [jméno] [jméno] jednat ve smyslu § 32 odst. 2 o.s.ř., když odvolacím soudem zjištěné okolnosti vylučovaly protikladnost zájmů zmíněných osob.

16. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2015, č. j. [číslo jednací] soud zjistil, že Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, č. j. [číslo jednací], a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i když jsou podpisy [jméno] [jméno] na plné moci a na Smlouvě o vyrovnání závazku uzavřené podle § 51 obč. zákoníku pravé, plná moc je absolutně neplatná, jelikož zájmy žalovaného byly v rozporu se zájmy [jméno] [jméno].

17. Žalovaný navrhl dále k důkazu provést svůj účastnický výslech, výslech předsedy představenstva žalobkyně a výslech [jméno] [jméno], a to k okolnostem uzavírání předmětné Dohody o narovnání. Soud provedení těchto důkazů pro nadbytečnost zamítl, jelikož okolnosti uzavření Dohody o narovnání má soud za prokázané obsahem rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. 18. [příjmení] pro právní posouzení věci je vyhodnocení, zda dohoda o zastoupení uzavřená mezi [jméno] [jméno] a žalovaným a následně Dohoda o narovnání uzavřená mezi žalobkyní a [jméno] [jméno] zastoupeným žalovaným byly uzavřeny platně. Jelikož dohoda o zastoupení byla uzavřena dne 14. 5. 2006 a Dohoda o narovnání byla uzavřena dne 5. 6. 2006 je nutno podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) postupovat podle zákona účinného v té době, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“).

19. Tato otázka přitom byla (a stále je) posuzována v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] (potažmo v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]), přičemž v daném řízení se k této otázce vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2015, č.j. [číslo jednací]. Ten vyjádřil právní názor, že i když podpis [jméno] [jméno] na plné moci je pravý, v dané věci existoval rozpor zájmů žalovaného a [jméno] [jméno], který má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci. O uvedeném svědčí to, že žalovaný vyjednal pouze zaplacení částky 25 000 000 Kč, přestože žalobkyni bylo uloženo nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 zaplatit [jméno] [jméno] částku 64 000 000 Kč s příslušenstvím, a to na účet, k němuž měl podpisové právo žalovaný a zástupce žalobkyně (a nikoliv tedy [jméno] [jméno]). Listiny vystavené v prosinci 1998 a 2001 přitom nevypovídají nic o tom, jaké byly zájmy žalovaného a [jméno] [jméno] k datu vystavení plné moci. Stejně tak neidentifikovatelná pohledávka žalovaného za [jméno] [jméno] a povaha obchodů žalovaného není způsobilá zpochybnit rozpor v zájmech zmíněných osob, který jednoznačně plyne již z obsahu plné moci a dohody o narovnání. Tento právní názor je pro Městský soud v Praze a pro Vrchní soud v Praze závazný.

20. Pro rozhodnutí v souzené věci však není podstatné, zda právní názor Nejvyššího soudu je správný či nikoli, neboť tak či tak by soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Pokud by se soud neměl ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu (a naopak měl by se souhlasit s právní argumentací účastníků tohoto řízení), byl by dán nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť v případě platně uzavřené Dohody o narovnání by nebylo možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně.

21. Pokud by soud z právního názoru Nejvyššího soudu vycházel, je třeba z hlediska dikce § 39 obč. zák. ve spojení s § 40a obč. zák. Dohodu o narovnání považovat za absolutně neplatný právní úkon, jelikož ji uzavřel za [jméno] [jméno] žalovaný, byť k tomu dle zákona nebyl oprávněn. Následky absolutní neplatnosti právního úkonu nastávají přímo ze zákona (ex lege) a působí od počátku (ex tunc), takže subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevznikly. Pokud tedy žalobkyně vyplatila žalovanému 25 000 000 Kč na základě Dohody o narovnání, plnila tak na základě od počátku neplatného právního úkonu (nikoliv na základě právního důvodu, který odpadl, jak uváděla žalobkyně) a na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Pasivně legitimován je tak v daném případě žalovaný a nikoliv [jméno] [jméno], jelikož žalovaný vzhledem k neplatné plné moci, nejednal na účet [jméno] [jméno].

22. K závěru o pasivní legitimaci žalovaného se sluší poznamenat, že nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014 (o. z.) by danou otázku řešila jinak, jak ostatně uváděla i žalobkyně. Dle ust. § 437 odst. 1 o. z. totiž nemůže zastoupit jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. K výkladu tohoto ustanovení ve vazbě na předchozí právní úpravu se prozatím neváže žádné publikované rozhodnutí vyšších soudů, nicméně lze poukázat na odbornou i komentářovou literaturu, jež převážně dospěla k závěru, že se jedná o poměrně zásadní změnu ohledně důsledků neplatné plné moci pro rozpor mezi zájmy zastoupeného a jeho zástupce. Jediným (akademickým) názorem, který se odchyluje, je názor publikovaný v komentáři k občanskému zákoníku ([příjmení], J.; [příjmení], J.; [příjmení], J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. [obec]: [právnická osoba], 2014, s. [číslo]), kde autor vyjadřuje názor, že„ Podle nové úpravy není smluvnímu (nikoliv zákonnému zastoupení nebo opatrovnictví) zastoupení na překážku, jestliže zájem zástupce je v rozporu se zájmy zastoupeného a zmocnitel o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Tato na první pohled zásadní změna však navazuje na starší judikaturu, která dospěla k témuž závěru, bez ohledu na gramatickou dikci dřívějšího § 22 zák. č. 40/1964 Sb. Princip převahy vůle zmocnitele tedy již dříve převážil nad potřebou jeho ochrany pro případ, že si je možného střetu svých zájmů se zájmem zmocněnce vědom.“ Podle názoru soudu se jedná o ojedinělý názor, navíc nepodepřený konkrétními odkazy na onu„ starší judikaturu“, která snad měla dospět k názoru nyní explicitně vyjádřenému v ustanovení § 437 odst. o. z. Naopak např. v odborném komentáři - [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo] - [číslo] je vyjádřen opačný názor, že …„ Dále je formulována výjimka u smluvního zastoupení, kdy zájmy zástupce a zastoupeného mohou být v rozporu, pokud zastoupený o tomto věděl nebo musel vědět. Zákon tak dává přednost autonomii vůle zastoupeného a jedná se o odlišnost od úpravy § 22 odst. 2 obč. zák., neboť zde byl zastoupený chráněn vždy (tedy v předchozí právní úpravě formulovaná výjimka neexistovala) …“. K názoru prezentovanému v komentáři C.H. Beck se kloní většina autorů, kteří publikovali své články k právní úpravě smluvního zastoupení dle o. z. (viz např. článek Mgr. [jméno] [příjmení] publikovaný na [webová adresa]).

23. Soud tedy ve shodě s převažujícími názory odborné veřejnosti dospěl k závěru, že právní úprava obč. zák. neumožňovala výjimku z pravidla, že jednání zástupce na základě rozporu zájmů mezi jím a zastupovaným zavazuje pouze tohoto zástupce a nikoli zastoupeného. Tím je dána i pasivní legitimace žalovaného v souzené věci, kdy tento vystupoval z pozice zástupce ve vztahu k žalobkyni při uzavírání (neplatné) Dohody o narovnání.

24. Vzhledem k podané námitce promlčení se soud primárně zabýval důvodností této námitky, aby dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v podobě zaplacení částky 25 000 000 Kč je promlčený.

25. Podle ust. § 3036 o. z. se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, v daném případě se tedy opět uplatní ustanovení obč. zák.

26. Podle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky, přičemž počátek běhu lhůty je stanoven ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní promlčecí lhůta).

27. V ust. § 107 odst. 2 obč. zák. je stanovena objektivní promlčecí lhůta, a to tak, že nejpozději se právo na vydání bezdůvodného obohacené promlčí za tři roky, v případě úmyslného bezdůvodného obohacení, je objektivní promlčecí lhůta prodloužena na deset let, přičemž v obou případech počte promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

28. Jelikož je Dohoda o narovnání neplatným právním úkonem od samého počátku, jakékoliv plnění na jejím základě poskytnuté, je od tohoto okamžiku plněním z neplatného právního úkonu, tj. bezdůvodným obohacením, a tímto okamžikem také začíná plynout objektivní lhůta pro jeho vydání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 158/99, (68/2000 USn.)).

29. Dále je možné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, podle kterého okamžikem, od kterého se počátek běhu objektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. odvíjí, je okamžik vzniku odpovědnostního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.

30. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, na které poukázala žalobkyně, na daný případ typově nedopadá.

31. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný přijal částku ve výši 12 500 000 Kč dne 29. 6. 2006 a částku ve výši 12 500 000 Kč nejpozději dne 17. 7. 2006, od těchto dat tedy počala pro jednotlivá plnění běžet objektivní promlčecí lhůta. V daném případě objektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dnem 18. 7. 2016, a to i za předpokladu způsobení úmyslného bezdůvodného obohacení (čímž se však soud v řízení nezabýval a dokazování neprováděl vzhledem k uplynutí i této lhůty). Jelikož žalobkyně podala žalobu dne 13. 12. 2017, shledal soud námitku promlčení za důvodnou.

32. Soud se nezabýval námitkami žalobkyně a jejími odkazy na judikáty upravující počátek běhu subjektivní lhůty, neboť pro závěr soudu o promlčení nároku postačí, že marně uplynula objektivní promlčecí lhůta. 33. „ Vzájemný vztah objektivní a subjektivní promlčecí lhůty je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že by poškozenému ještě běžela i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí dobu jako nejzazší mez nelze v žádném případě překročit. Právo na náhradu škody (bezdůvodné obohacení) se s ohledem na požadavek právní jistoty promlčí nejpozději jednak za tři roky, jde-li o škodu (bezdůvodné obohacení) způsobenou z nedbalosti, popř. o škodu, za kterou se odpovídá objektivně, nebo za deset let, jde-li o škodu (bezdůvodné obohacení) způsobenou úmyslně. V obou těchto případech objektivní promlčecí doba začíná běžet od události, z níž vznikla škoda (vzniklo bezdůvodné obohacení) …“ - (viz Švestka, [příjmení], [příjmení], [příjmení] a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 602 – 612).

34. K tomuto pojetí se konstantě hlásí i soudní praxe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1896/2009 nebo již zmiňované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, které nadto v odůvodnění jasně deklarovalo, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014).

35. Pokud tedy má být běh obou lhůt na sobě nezávislý, lze bez dalšího přijmout závěr, že objektivní promlčecí lhůta může uplynout dříve, než vůbec započne běžet lhůta subjektivní. Soudu v této souvislosti není známo žádné rozhodnutí vyšších soudů, které by v obecné rovině tento závěr prolamovalo.

36. Jen pro úplnost soud konstatuje, že smyslem tzv. objektivní promlčecí lhůty je preference zásady právní jistoty obohaceného, která se v průběhu delšího časového období z podstaty věci výrazně oslabuje. Z tohoto důvodu i zákonodárce stanovil delší lhůtu pro„ objektivní promlčení“, které nastává zcela bez ohledu na vědomost věřitele ohledně vzniku bezdůvodného obohacení, jeho případné výše a osoby obohaceného. Pro případ závažnějších případů, kdy obohacený získal předmět bezdůvodného obohacení ve formě přímého či nepřímého úmyslu, pak zákonodárce výrazně prodloužil délku promlčecí doby s tím, že princip právní jistoty převáží až po uplynutí této„ prodloužené“ lhůty. V poměrech projednávané věci to znamená, že by žalovaný musel vracet částku 25 000 000 Kč po téměř 14 letech.

37. Žalobkyně se pro tento případ bránila rozporem s dobrými mravy, přičemž odkázala na bohatou judikaturu. Rozpor s dobrými mravy je základně vyjádřen samotnou právní úpravou, a to prodloužením objektivním promlčecí lhůty v případě úmyslného bezdůvodného obohacení, když úmyslné bezdůvodné obohacení pojmově zahrnuje i rozpor s dobrými mravy. Proto pouze ve zcela výjimečných případech může soud námitku promlčení nepřipustit pro rozpor s dobrými mravy. Musí se však jednat o zcela výjimečné případy zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000), což koresponduje s právní zásadou, že práva náleží bdělým.

38. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 1839/2000).

39. Soud má za to, že žalobkyně přinejmenším zčásti marné uplynutí objektivní promlčecí lhůty zavinila, když s podáním žaloby dle názoru soudu otálela. Žalobkyně totiž mohla žalobu na vydání bezdůvodného obohacení z procesní opatrnosti podat poté, co se dozvěděla o tom, že [jméno] [jméno] podal dne 5. 1. 2007 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. [číslo jednací] odvolání, kterým platnost Dohody o narovnání začal sporovat. Na tom nic nemění okolnost, že ve věci byly následně nařízeny znalecké posudky, které deklarovaly pravost podpisu [jméno] [jméno] na plné moci a Dohodě o narovnání. Vrchní soud v Praze totiž ve věci poprvé rozhodl dne 22. 3. 2010, tedy stejně až po uplynutí„ základní“ tříleté objektivní promlčecí lhůty. Žalobkyně nemohla mít tehdy jistotu, že Vrchní soud v Praze rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdí, třeba například i proto, že Vrchní soud již tehdy mohl sám odhalit v průběhu řízení kolizi zájmu mezi zástupcem a zastoupeným, jak to později učinil dovolací soud, nebo pouze z toho důvodu, že výsledky znaleckého zkoumání dopadnou ve prospěch [jméno] [jméno]. Jak se ostatně podává z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. [číslo jednací], poslední ze znaleckých posudků zpracovávaných v odvolací věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] je datován k 18. 9. 2009, tj. opět po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty. Žalobkyně nemohla mít tehdy jistotu, že by se případně prokázal úmysl žalovaného (a tím se prodloužila základní objektivní promlčecí lhůta ze tří na deset let), když v tu dobu plnou moc považovala (a jak plyne z jejího vyjádření, stále považuje) za platnou. Nutno mít dále na paměti, že [jméno] [jméno] začal na rozpor mezi zájmy upozorňovat již v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze, nikoli až v rámci dovolacího řízení (jak také vyplynulo z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, č. j. [číslo jednací]).

40. V této souvislosti je potřeba se vypořádat s námitkou žalobkyně, že by dřívější podání žaloby nehrálo roli, neboť by žaloba musela být zamítnuta. Žalobkyně při této úvaze přehlíží, že na rozdíl od žaloby podané v souzené věci, by tu byly dle přesvědčení soudu dány důvody pro přerušení řízení, neboť v té době by probíhalo řízení, v rámci které by se řešila platnost Dohody o narovnání, jak z pohledu pravosti jejího podpisu ze strany [jméno] [jméno], tak případně i z pohledu rozporu mezi zájmy [jméno] [jméno] a žalovaného. Žaloba by tehdy byla podávána tzv. z opatrnosti, neboť by v případě posouzení Dohody o narovnání jako neplatně uzavřené přicházelo do úvahy právo na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k žalovanému, který by později mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení (což ostatně učinil v souzené věci). Tím by dle názoru soudu žalobkyně předešla případnému promlčení nároku z důvodu možného uplynutí objektivní promlčecí lhůty, která, jak již bylo řečeno, běží zcela nezávisle na běhu subjektivní promlčecí lhůty.

41. Jinými slovy, žalobkyně i přes pochybnosti ohledně uzavření Dohody o narovnání vznesené [jméno] [jméno] spoléhala, že rozhodnutí soudu vyzní v její prospěch, což se stalo v případě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nikoli však v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byť jej žalobkyně považovala a stále považuje za překvapivé a nesprávné. Pro účely běhu promlčecí doby a korektivu dobrých mravů je však třeba takový přístup žalobkyni vytknout, neboť jak již soud vylíčil, žalobkyni nebránila žádná překážka, aby pro případ, že rozhodnutí soudu v její prospěch nevyzní, podala z procesní opatrnosti žalobu proti žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení.

42. Soud pro úplnost uvádí, že v projednávané věci již nepřistoupil k přerušení řízení, neboť v každém případě by žaloba musela být zamítnuta, a to buď z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného, nebo z důvodu promlčení.

43. K námitce žalobkyně, že by v konečném důsledku nemohla z dříve (v promlčecí době) podanou žalobu proti žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení uspět, neboť by došlo k zamítnutí žaloby a tím i ke vzniku překážky tzv. věci rozsouzené, lze poukázat na institut žaloby na obnovu řízení, se kterou by žalobkyně mohla být úspěšná poté, co by jako důvod pro obnovu řízení předložila rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 1593/2014-678. Dle ust. § 228 odst. 1 o. s. ř. totiž platí, že žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Původní řízení o žalobě proti žalovanému by tak dle názoru soudu mohlo být na základě mimořádného opravného prostředku úspěšně obnoveno s tím, že by současně došlo k hmotněprávnímu„ obnovení“ stavení promlčecí doby k datu podání„ původní“ žaloby.

44. Konečně se pak žalobkyně bránila zásadou zákazu odepření spravedlnosti, které by spatřovala v zamítnutí žaloby, jelikož by tak nemohla získat zpět částku ve výši 25 000 000 Kč s příslušenstvím a zároveň by byla s nejvyšší pravděpodobností povinna zaplatit [jméno] [jméno] 64 000 000 Kč s příslušenstvím.

45. Vzhledem k zjištěným skutkovým okolnostem soud nepovažuje zamítnutí žaloby za nespravedlivé, a to s přihlédnutím k následujícím skutečnostem.

46. Žalobkyně uzavřela Dohodu o narovnání, na základě které vyplatila žalovanému 25 000 000 Kč, v rozporu se zásadou obezřetného jednání, když jednala s osobou jí neznámou, aniž by jakkoliv znala její poměry k [jméno] [jméno]. [jméno] žalobkyně mohla pojmout podezření, že žalovaný jedná v rozporu se zájmy [jméno] [jméno], když vyjednal zaplacení částky ve výši 25 000 000 Kč, i když podle nepravomocného rozsudku měla žalobkyně [jméno] [jméno] zaplatit 64 000 000 Kč s příslušenstvím, tedy částku zhruba 2,5 x vyšší. [jméno] [jméno] byl po celou dobu zastoupen advokátem, přesto žalobkyně plně jednala v dané věci pouze s žalovaným coby obecným zmocněncem, aniž by ukončení právního zastupování řádně ověřila. Žalobkyně dále (aniž by si uvedené opět ověřila u [jméno] [jméno] či jeho advokáta) zaslala sjednanou částku na účet, k němuž [jméno] [jméno] ani jeho advokát neměli dispoziční oprávnění, naopak k tomuto účtu měl dispoziční oprávnění nejen žalovaný, ale taktéž předseda představenstva žalobkyně, což soud opět nepovažuje za zcela standardní. Žalobkyně zjevně nevyžadovala úředně ověřené podpisy [jméno] [jméno], aby případné riziko spojené s pravostí předkládaných a uzavíraných dokumentů eliminovala.

47. Konečně nelze přehlédnout ani fakt, že žalobkyně nepostupovala s maximální obezřetností ani po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (dne 8. 1. 2016). Pokud se totiž žalobkyně na straně jedné seznámila s právním názorem Nejvyššího soudu stran rozporu v zájmech mezi [jméno] [jméno] a žalovaným s tím, že popírala (zpochybňovala) dobrou víru žalovaného, mohla včasnějším podáním žaloby alespoň zabránit uplynutí desetileté promlčecí doby stanovené pro úmyslné získání bezdůvodného obohacení a pokusit se otázku úmyslu žalovaného v soudním řízení prokazovat.

48. Pokud se tedy žalobkyně dovolávala tzv. principu převahy vůle, lze poukázat na výše zmíněné okolnosti, které zpochybňují„ dobrou víru“ žalobkyně při uzavírání Dohody o narovnání.

49. Soud tedy dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení nelze přiznat, neboť žalovaný uplatnil námitku promlčení, kterou soud vyhodnotil jako opodstatněnou, když právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo v tříleté (či případně desetileté) objektivní promlčecí době běžící od přijetí plnění žalovaným (rok 2006), neboť žaloba byla podána až dne 13. 12. 2017.

50. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu (ve znění soudem připuštěné změny) jako nedůvodnou zamítl.

51. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci zcela úspěšnému žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení. Náklady žalovaného sestávají z nákladů zastoupení advokátem, které představuje odměna za 8 úkonů právní služby /převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření, účast u jednání soudu dne 2. 11. 2018, účast u jednání soudu dne 9. 1. 2019, účast na jednání soudu dne 9. 10. 2019, vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 8. 2020 a účast na jednání dne 22. 1. 2021) po 54 300 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb v platném znění (dále jen„ advokátní tarif“), hotových výdajů v paušální výši 300 Kč za 1 úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy ve výši 2 400 Kč (8 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas ve výši 3 000 Kč (5x 600 Kč) v souvislosti s účastí na 5 soudních jednáních podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady za použití silničního vozidla za účast na jednání konaného dne 2. 11. 2018 ve výši 1 055 Kč, na jednáních konaných dne 9. 1. 2019, 9. 10. 2019 a 11. 8. 2020 ve výši 3 336 Kč /3x 1 112 Kč a na jednání konaného dne 22. 1. 2021 ve výši 1 103 Kč Tyto náklady právního zastoupení jsou podle § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšeny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 % Celkem tak soud přiznal částku ve výši 538 805,74 Kč.

Poučení