6 C 60/2025 - 58

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] o zaplacení 537 951,34 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 345 494,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 345 494,30 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 192 457,04 Kč, úroku ve výši 3,9 % ročně z částky 523 329,54 Kč od 5. 3. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 523 329,54 Kč od 5. 3. 2024 do 6. 11. 2024, úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 523 329,54 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 177 835,24 Kč od 7. 11. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 477 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 537 951,34 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. SACSL190001493, číslo úvěru 255999, uzavřené dne 1. 10. 2019 mezi [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou. V této smlouvě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované úvěr 960 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit a uhradit sjednaný úrok 3,9 % p. a. v pravidelných měsíčních splátkách po 12 546 Kč počínaje 20. 10. 2019. V důsledku převodu závodu z právního předchůdce žalobkyně ke dni 5. 4. 2023 nabyla i předmětnou pohledávku. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto žalobkyně úvěr ke dni 4. 3. 2024 zesplatnila. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení částky 537 951,34 Kč skládající se z jistiny 523 329,54 Kč, úroku 3,9 % ročně z jistiny do 4. 3. 2024 v částce 8 701,80 Kč a poplatků ve výši 5 920 Kč, a dále úroku 3,9 % ročně z jistiny od 5. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z jistiny od 5. 3. 2024 do zaplacení. Žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně 524 553 Kč, žalobkyni 89 952,70 Kč, celkem 614 505,70 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k jejich prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně (kromě dotazu na dostupné registry) její právní předchůdce před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřil (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtu, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.

4. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalované hodnotil příjmovou stránku na základě tvrzení žalované o výši příjmu 31 915 Kč a daňového přiznání žalované. Právní předchůdce žalobkyně mimo jiné ověřil, že žalovaná nebyla v době žádosti v aktivním insolvenčním řízení, a nedohledal relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení apod. Žalovaná v žádosti neuvedla nezbytné výdaje, právní předchůdce žalobkyně je stanovil dle statistického modelu na 14 044 Kč. Celkové měsíční splátky nyní činily 14 613 Kč měsíčně. Příjem žalované tedy byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení splátkového zatížení od příjmů žalované zbylo 17 302 Kč k pokrytí životních nákladů.

5. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

6. V návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru podaném žalovanou dne 30. 9. 2019 je uvedena žádost o spotřebitelský úvěr 960 000 Kč, typ úvěru Spotřebitelský úvěr – FÉR Konsolidace. Zápůjční úroková sazba 3,9 % p. a., RPSN 4,03 %. Počet měsíčních splátek 96, výše měsíční splátky 12 546 Kč. Ohledně žalované je uvedeno, že je „Podnikatel/Svobodné povolání“, zahájení činnosti 26. 3. 2018, celkový měsíční příjem z podnikání činí 31 915 Kč. Ve výdajích jsou uvedeny pouze celkové splátky (včetně splátek leasingu) 15 038 Kč měsíčně, jiné výdaje nikoliv. Z dopisu ze dne 1. 10. 2019 plyne, že právní předchůdce žalobkyně akceptoval návrh smlouvy č. SACSL190001493 a potvrdil uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 255999.

7. Z notářského zápisu [tituly před jménem] [jméno FO], notáře se sídlem [Anonymizováno] dne 4. 4. 2023, sp. zn. NZ 101/2023, plyne, že žalobkyně koupila obchodní závod právního předchůdce žalobkyně. O tom byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 5. 4. 2023.

8. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 31. 12. 2019 se podává, že právní předchůdce žalobkyně dne 1. 10. 2019 zaplatil žalované částku 960 000 Kč.

9. První výzva k plnění, jež byla prokazatelně zaslána žalované, je předžalobní výzva ze dne 22. 10. 2024, v níž žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení do 6. 11. 2024. Zásilka byla žalované uložena na poště dne 25. 10. 2024, poté se vrátila žalobkyni jako nevyzvednutá.

10. V daňovém přiznání žalované k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019 jsou uvedeny v příloze č. 1 příjmy podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 2 133 318 Kč a výdaje související s těmito příjmy ve výši 1 735 054 Kč. Dílčí základ daně tak činil 439 904 Kč.

11. V protokolu žalobkyně o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od právního předchůdce žalobkyně je uvedeno, že příjem žalobkyně činí 31 915 Kč, výdaje představují splátky závazků 15 038 Kč, výdaje ostatní 14 044 Kč (obsahuje náklady na bydlení, ošacení, hygienu, příp. alimenty apod.). Celkové výdaje tak činí 29 082 Kč, úvěr je proto možné poskytnout. Žalovaná byla dle protokolu prověřena v různých dlužnických rejstřících s negativním výsledkem.

12. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne 1. 10. 2019 se právní předchůdce žalobkyně a žalovaná dohodli, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalované konsolidační spotřebitelský úvěr 960 000 Kč (dne 1. 10. 2019 žalovaná tento úvěr skutečně čerpala). Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami po 12 546 Kč měsíčně. Obchodní závod právního předchůdce žalobkyně v dubnu 2023 koupila žalobkyně. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, žalobkyně úvěr prohlásila za splatný. Žalovaná za celou dobu vrátila žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci 614 505,70 Kč, dále již nezaplatila ničeho ani přes výzvu. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalované odeslána v říjnu 2024 s termínem splatnosti do 6. 11. 2024. Právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy pravděpodobně ověřil čistý příjem žalované cca 32 000 Kč měsíčně (byť žalobkyně předložila až daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019 podané v lednu 2020, tedy až po uzavření smlouvy, z potvrzení o elektronickém podání je však zřejmé, že patrně měl k dispozici i daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018 podané v březnu 2019). Výdaje však právní předchůdce žalobkyně nikterak neověřoval a vycházel z ekonomického a statistického modelu.

13. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

15. Koupí závodu se žalobkyně stala věřitelem pohledávek a dlužníkem dluhů, které k závodu náleží (§ 2177 odst. 1 o. z.), o čemž byla žalovaná řádně vyrozuměna.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 19. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená v roce 2019 trpěla sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

20. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

22. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

23. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

24. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

25. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalované v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

26. Z tvrzení žalobkyně je jednoznačné, že její právní předchůdce dostatečně neposuzoval splnění podmínky úvěruschopnosti žalované. Právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici toliko ověřený údaj (za ověřený i v době před uzavřením předmětné smlouvy ovšem tento údaj lze označit jen se silným přimhouřením obou očí) o výši čistého měsíčního příjmu žalované ve výši cca 32 000 Kč. Výdaje žalované pak nezjišťoval vůbec. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovanou uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti právního předchůdce žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit.

27. Zdejší soud si je vědom existence rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. další spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých, úvěry od nebankovních subjektů s vysokými smluvními plněními apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem. Nadto lze podotknout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 jsou v rozporu s východisky obsaženými v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, kde je uvedeno, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

28. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

29. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky či pojistné) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 960 000 Kč. Jak plyne z vlastního tvrzení žalobkyně, žalovaná žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci již vrátila celkem 614 505,70 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 345 494,30 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

30. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně zaslaná výzva k plnění byla žalované odeslána v říjnu 2024 a splatnost dluhu v ní byla stanovena na 6. 11. 2024. Od 7. 11. 2024 je tak žalovaná v prodlení. Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení od 7. 11. 2024 do zaplacení, avšak pouze z částky bezdůvodného obohacení ve výši 345 494,30 Kč. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v listopadu 2024, činil 12,75 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Z výše uvedených důvodů soud žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení ani za dobu před 7. 11. 2024, ani ve výši nad 12,75 % ročně, ani z částky přesahující 345 494,30 Kč. Ve zbývající části proto žalobkyní uplatněný nárok na úrok z prodlení výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

31. Stejně tak soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítl žalobu i ohledně smluvních plnění z absolutně neplatné smlouvy (smluvní úrok, poplatky, pojistné apod.).

32. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

33. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byla žalobkyně procesně úspěšná co do částky 390 568,49 Kč (55,6 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 311 908,53 Kč (44,4 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 11,2 % nákladů řízení (55,6 % minus 44,4 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 21 519 Kč a náklady nezastoupeného účastníka řízení za dva úkony po 300 Kč, konkrétně za předžalobní výzvu a sepis žaloby dle § 1 odst. 3 písm. a), § 3 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Plná náhrada nákladů řízení by činila 22 119 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 2 477 Kč (11,2 % z částky 22 119 Kč).

34. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).

Poučení