6 C 62/2023-61

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 33 230,53 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 230,53 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 3. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Dle žalobních tvrzení uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 27. 6. 2019 smlouvu o úvěru č. 9102224712, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr 100 000 Kč. Jelikož žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, došlo k zesplatnění celého úvěru, což žalobkyně žalovanému oznámil dopisem ze dne 26. 1. 2020 - tím vznikla nová jistina úvěru sestávající z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka 110 290,03 Kč. Žalovaný se zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího zaplacení, přičemž souhrn všech smluvních pokut nesmí dosáhnout součinu čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč Okresní soud v Havlíčkově Brodě vydal platební rozkaz ze dne 29. 6. 2020, č. j. 114 C 13/2020-37, v němž žalovanému uložil povinnost zaplatit mimo jiné smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 15 771,47 Kč (tato částka představovala smluvní pokutu vzniklou do 18. 6. 2020). Prodlení žalovaného trvalo i po 18. 6. 2020, žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty i za následující období. Žalobkyně proto po žalovaném nyní projednávanou žalobou nárokovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 110 290,03 Kč od 19. 6. 2020 do 21. 1. 2021, ve výši 0,1 % denně z částky 107 290,03 Kč od 22. 1. 2021 do 22. 2. 2021, ve výši 0,1 % denně z částky 102 550,03 Kč od 23. 2. 2021 do 10. 3. 2021, ve výši 0,1 % denně z částky 97 550,03 Kč od 11. 3. 2021 do 24. 2. 2023, a to s ohledem na ujednání ve smlouvě a na § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“), v celkové výši 33 230,53 Kč. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o úvěru č. 9102224712 ze dne 27. 6. 2019 plyne, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 100 000 Kč. Tento úvěr se žalovaný zavázal uhradit 18 měsíčními splátkami po 11 063 Kč. Zápůjční roční úroková sazba i RPSN činily 167,74 %. Účastníci si sjednali smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, u níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to do zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěru, jež bylo sjednáno jako automatické po 65 dnech prodlení s kteroukoliv splátkou, byla sjednána povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to do maximální výše poloviny poskytnutého úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

5. Z dopisu ze dne 29. 10. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovaného, že neobdržela úhradu splátky č. 4 splatné dne 22. 10. 2019, vyzvala ho k její okamžité úhradě a upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru.

6. Z dopisu ze dne 26. 1. 2020 se podává, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění pohledávky.

7. Z platebního rozkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 6. 2020, č. j. 114 C 13/2020-37 (v právní moci ode dne 21. 7. 2020), se podává, že soud žalovanému na základě předmětné smlouvy uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 111 888 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 111 888 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu 15 771,47 Kč, úroky ve výši 102,64 % ročně z částky 88 506,74 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, nejvýše do částky 239 392 Kč, a náhradu nákladů řízení ve výši 16 574 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to vše do 15 dnů od jeho doručení.

8. Z dopisu ze dne 24. 2. 2023 a poštovního podacího archu z téhož dne plyne, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k zaplacení smluvní pokuty 33 230,53 Kč.

9. Ze společného prohlášení žalovaného a [jméno] [příjmení] plyne, že tito souhlasili s vyplacením úvěru na účet č. [bankovní účet], souhlasili, aby z tohoto účtu byly žalovaným hrazeny splátky úvěru, a souhlasili se zpracováním svých osobních údajů žalobkyní. Z informací o účtu plyne, že tento účet je veden na [jméno] [příjmení].

10. Z výpisu z živnostenského rejstříku se podává, že žalovaný je v živnostenském rejstříku zapsán s předmětem podnikání„ Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, pro obory činnosti„ Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti“, a to od 1. 8. 2014 na dobu neurčitou.

11. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 25. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný zde měl uvedenou dlužnou částku po splatnosti 6 536 Kč. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací se podává, že žalovaný dosáhl skóre 323, tedy byl v kategorii II (vyšší body do interní Score Card, menší riziko, lepší segment klientů).

12. V hodnocení klienta ze dne 27. 6. 2019 podepsaném zprostředkovatelem úvěru a žalovaným jsou uvedeny čisté měsíční příjmy žalovaného jako OSVČ 31 300 Kč; jako výdaje jsou uvedeny částky: 3 410 Kč jako životní minimum, 2 000 Kč za jedno dítě v domácnosti, 1 400 Kč na bydlení, celkem 6 810 Kč, volné zdroje tak mají činit 23 490 Kč. Jako formu bydlení žalovaný uvedl„ vlastní“.

13. Z kopií občanského průkazu a daňového přiznání je zřejmé, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného a dále jeho daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018. V něm jsou uvedeny příjmy žalovaného podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 941 427 Kč, výdaje 564 856 Kč, rozdíl (a současně základ daně) 376 571 Kč; žalovaný vyčíslil svoji daňovou povinnost k doplacení ve výši 16 456 Kč.

14. Na základě provedeného dokazování soud přijal následující závěr o skutkovém stavu: Účastníci řízení dne 27. 6. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru č. 9102224712, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 100 000 Kč, vyplatila ji na účet [jméno] [příjmení] (s jejím souhlasem). Tento úvěr se žalovaný zavázal uhradit 18 měsíčními splátkami po 11 063 Kč. Zápůjční roční úroková sazba i RPSN činily 167,74 %. Účastníci si sjednali smluvní pokutu 499 Kč za každou splátku, u níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to do zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěru, jež bylo sjednáno jako automatické po 65 dnech prodlení s kteroukoliv splátkou, byla sjednána povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to do maximální výše poloviny poskytnutého úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného, výpis z živnostenského rejstříku, jeho daňové přiznání o rozdílu mezi příjmy a výdaji (základu daně) za rok 2018 ve výši 376 571 Kč, informace z registru SOLUS, kde byla uvedena dlužná částka po splatnosti 6 536 Kč, a z Nebankovního registru klientských informací, podle něhož u žalovaného mělo být menší riziko nesplácení. Dále žalobkyně měla k dispozici formulář od žalovaného s jím uvedenými měsíčními čistými příjmy 31 300 Kč; jako výdaje jsou uvedeny částky: 3 410 Kč jako životní minimum, 2 000 Kč za jedno dítě v domácnosti, 1 400 Kč na bydlení, celkem 6 810 Kč, volné zdroje tak mají činit 23 490 Kč. Jako formu bydlení žalovaný uvedl„ vlastní“.

15. Platebním rozkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 6. 2020, č. j. 114 C 13/2020-37, zdejší soud pravomocně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jako plnění z předmětné smlouvy částku 111 888 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 111 888 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu 15 771,47 Kč, úroky ve výši 102,64 % ročně z částky 88 506,74 Kč od 28. 1. 2020 do zaplacení, nejvýše do částky 239 392 Kč, a náhradu nákladů řízení ve výši 16 574 Kč. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše úroků u úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu (UK 2) v červnu 2019 činila 8,37 % ročně.

16. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele (z žádné okolnosti uvedené ve spise se nepodává, že by úvěr byl poskytnut žalovanému v souvislosti s jeho podnikatelskou činností; naopak úvěr byl vyplacen na bankovní účet jiné osoby, patrně jeho přítelkyně), srov. § 419 o. z., podle něhož je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 20. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

21. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

22. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

24. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2019.

25. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2019 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

27. Žalobkyně tvrdila (a do určité míry i prokázala), že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

28. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany žalobkyně nedostatečně. Žalobkyně sice měla k dispozici daňové přiznání žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018, z něhož plyne čistý měsíční příjem žalovaného přesahující 30 000 Kč, dle závěru soud však nedostatečně zkoumala především výdaje žalovaného. U výdajů žalovaného je uvedena částka 3 410 Kč jako životní minimum, 2 000 Kč za jedno dítě v domácnosti, 1 400 Kč na bydlení, celkem 6 810 Kč Tyto částky soud považuje za podezřele nízké - i kdyby žalovaný bydlel„ ve vlastním“ (což žalobkyně měla ověřit, ovšem neučinila tak), soud má za to, že uvedené výdaje žalovaného, nadto v domácnosti s jedním nezletilým dítětem, nemohou odpovídat realitě. I kdyby se odečetly výdaje na dítě ve výši toliko 2 000 Kč, výdaje na žalovaného by představovaly pouze 4 810 Kč. Tuto částku soud nepovažuje za reálnou, a to ani v ekonomické situaci, jež se v této zemi odehrávala v roce 2019. Tato částka nemůže odpovídat veškerým nákladům na stravu a ošacení žalovaného (či případně na léky), nákladům na energie a vodu, daň z nemovitosti apod. Žalobkyně se měla snažit ověřit skutečné výdaje žalovaného, nadto, když měla informaci o tom, že žalovaný má záznam v registru dlužníků [příjmení]. Žalobkyně se však spokojila s údaji uvedenými žalovaným. Žalobkyně pak nepředložila žádné listiny, které by svědčily o dalším zkoumání majetkových poměrů žalovaného v době před uzavřením smlouvy - např. výpisy z bankovního účtu či doklady o jeho výdajích apod. Žalobkyně tak z předložených listin nemohla učinit kvalifikovaný závěr o tom, zda je žalovaný schopen řádně splnit svoje povinnosti ze smlouvy.

29. Žalobkyně tak v této otázce (předchozí ověřování schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr) neunesla břemeno důkazní, přičemž se svou neúčastí na jednání (omluvila se, nepožádala však o odročení) dobrovolně vzdala možnosti poučení ze strany soudu dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též „o. s. ř.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1277/2012, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 585/22).

30. Soud má za to, že žalobkyně neprokázala svoje tvrzení o řádném ověřování úvěruschopnosti žalovaného. Vyšel proto z toho, že žalobkyně toto kritérium neověřovala dostatečně. Předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Soud nicméně shledal i další důvod absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

31. Sjednaná roční úroková sazba i RPSN ve výši 167,74 % byla rozporná s dobrými mravy.

32. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

33. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

34. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („ novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium„ zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

35. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše úroků u úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu (UK 2) v červnu 2019 činila 8,37 % ročně. Sjednaná výše úroku (167,74 % ročně) tedy v dané věci dosahovala více než dvacetinásobku obvyklé úrokové míry. I ve spojení se sjednanou značnou smluvní pokutou soud uzavřel, že ujednání o smluvním úroku, jakož i o veškerých sankcích spojených s prodlením žalovaného, ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele, tyto závěry soudu by však bylo možno vztáhnout i na podnikatele - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020, nebo ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Jednotlivá ujednání soud posuzuje ve vzájemném kontextu, kdy žalovaný se zavázal k placení zjevně nepřiměřeného úroku a dále i vysoké smluvní pokuty. Proto soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku. V opačném případě by poskytovatelům spotřebitelských úvěrů nic nebránilo co nejvíce„ nadsazovat“ smluvní úrok a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a„ riskovali“ by toliko snížení úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele spotřebitelských úvěrů nabízet spotřebitelům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

36. Smlouva může být shledána absolutně neplatnou jako celek i pro její celkovou lichevní povahu (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Rozdíl mezi lichevní smlouvou a jen jediným neplatným ujednáním pro rozpor s dobrými mravy (úroky) lze spatřovat zejména v celkové konstrukci smlouvy, kdy lichevní smlouva je konstruována tak, že se v podstatě dopředu předpokládá, že ji úvěrovaný nebude moci splácet, proto jsou zde nastaveny vysoké úroky a smluvní pokuty. Účelem této smlouvy je především uspokojit se z úroků, pokut a poplatků, které vzniknou nesplácením smlouvy. Jejich charakteristikou je nastavení vysokých úrokových měr a poplatků, tedy celkových nákladů na úvěr („ RPSN“), které znesnadňují či přímo i znemožňují včasné splacení dluhu, které ve spojení s vysokými pokutami a úroky za prodlení dále jen prohlubovaly„ dluhovou past“ úvěrovaného. Dříve byla smlouva často opatřena i rozhodčí doložkou, která spotřebiteli znemožňovala domáhání se práva u soudu, nicméně to již v rámci spotřebitelských smluv není možné od účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., kterým byl změněn zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

37. Důležitým ukazatelem přitom je již výše zmíněná RPSN, jež zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). V daném případě činí RPSN 167,74 %, což je, jak shora uvedeno, částka představující více než 20násobek běžné úrokové sazby v době uzavření smlouvy, kdy úroky jsou v podstatě cenou úvěru. Smluvní pokuta, byť sama o sobě nárokovaná ve výši souladné s § 122 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru, tak ve spojení s nepřiměřeně vysokým úrokem navyšuje plnění, jež jsou po žalovaném jako spotřebiteli vyžadována, že se tato plnění ze smlouvy o úvěru dostávají již nad únosnou mez. Smlouvu tak soud shledal lichevní jako celek, a proto rovněž celkově absolutně neplatnou (srov. podobně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 155/2022; ve vztahu k obdobně vysokým plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).

38. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byla ochotna uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznala (ve vztahu k téže žalobkyni srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

39. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy i pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. Na tom nic nemění ani to, že zdejší soud vydal platební rozkaz ze dne 29. 6. 2020, č. j. 114 C 13/2020-37, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v žalobě nárokované plnění na základě předmětné smlouvy. Platební rozkaz žádné úvahy v tomto směru neobsahuje (neboť v něm z povahy věci absentuje odůvodnění) a soud shora vyložil již dostatečné množství důvodů, pro něž dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy.

40. Soud podotýká, že žalobkyně vyplatila žalovanému jistinu 100 000 Kč. Platebním rozkazem č. j. 114 C 13/2020-37 již bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni plnění, které včetně smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení ke dni vydání nynějšího rozsudku již dosahuje několikanásobku původně poskytnuté částky úvěru. Pokud by soud poskytl ochranu požadavku žalobkyně na další smluvní pokutu přirostlou po datu 18. 6. 2020, zjevně by nedbal spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků. Nynější řízení by tak nepředstavovalo záruku spravedlnosti a práva (srov. § 1 a § 3 o. s. ř.). Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu zamítl.

41. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný, měl by tak právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl nicméně v průběhu řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.