6 C 69/2020 - 158

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Vrchou, MBA, v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] právně zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [anonymizováno], narozený dne [datum] bytem [adresa] právně zastoupený [anonymizováno], advokátkou se sídlem [Anonymizováno] o zaplacení částky 239 050,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 239 050,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 239 050 Kč od 10. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů prvoinstančního a odvolacího řízení částku 69 112 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne 20. 4. 2020 - coby podílová spoluvlastnice dále označeného nemovitého majetku v rozsahu id. [Anonymizováno] - podala u zdejšího soudu žalobu o zaplacení částky 239 050,50 Kč s příslušenstvím - zákonným úrokem z prodlení z částky 239 050 Kč od 10. 4. 2020 do zaplacení, která podle jejího žalobního tvrzení představuje výši bezdůvodného obohacení žalovaného – spoluvlastníka dále označeného nemovitého majetku v rozsahu id. [Anonymizováno] - za jeho „nadužívání“ nemovitostí – pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] rodinný dům v části obce [adresa], a pozemku p. č. [hodnota], vše zapsané v katastrálním území [adresa] (dále též „nemovité věci“, nebo „nemovitosti“ anebo „nemovitý majetek“).

2. Rozsah užívání nemovitostí je dán jejich strukturou, kdy nemovitosti lze rozdělit na dvě obytné části, a to na rodinný dům a dále na dvorní budovu. Obytná část užívaná žalobkyní v rodinném domě má výměru [Anonymizováno] m a sklep [Anonymizováno] m. Dvorní budova užívaná výlučně žalovaným má výměru obytné části [Anonymizováno] m a skladových prostor [Anonymizováno] m.

3. Tím, že žalovaný užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, mu vzniká bezdůvodné obohacení, za které je povinen poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno.

4. S odkazem na znalecký posudek (vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO]) ohledně obvyklého nájemného v daném místě a čase a propočty uvedené v žalobě, v situaci, kdy před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní vyzván k uhrazení tohoto bezdůvodného obohacení, žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je povinen jí vydat (zaplatit) bezdůvodné obohacení ve výši 239 050,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 239 050 Kč.

5. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě (na č. l. 39-43) vyslovil nesouhlas s tímto žalobním požadavkem žalobkyně. Odmítl tvrzení žalobkyně, že by předmětné nemovitosti nadužíval, neboť žalobkyně výlučně užívá rodinný dům, jehož obytná část má výměru [Anonymizováno] m a sklep o výměře [Anonymizováno] m, kdežto žalovaný užíval obytnou část dvorní budovy o výměře [Anonymizováno] m, přičemž „ze společné nemovitosti ke dni 26. 7. 2020 byl nucen (se) odstěhovat.“ 6. Dále žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že původně tyto nemovitosti vlastnili rodiče účastníků – pan [Jméno žalovaného A], který již zemřel, a paní [jméno FO], která bydlí v rodinném domě, tj. v přední části tohoto nemovitého majetku. Žalovaný měl již před 30 lety od svých rodičů souhlas k tomu, aby začal užívat obytnou část dvorní budovy, v níž si pro sebe a pro svou rodinu vybudoval vlastní bydlení, přičemž rodiči mu bylo přislíbeno, že se předmětné nemovitosti stanou jeho (výlučným) vlastnictvím, k čemuž nakonec nedošlo. „Ústní dohoda v naší rodině…byla taková, že já budu žít v nemovitosti v [adresa], s nemovitostí budu oběma rodičům/či jednomu z nich v případě úmrtí druhého ve stáří pomáhat a o rodinný majetek budu pečovat a udržovat jej a každý z mých rodičů zde samozřejmě bude mít právo na klidné stáří a důstojné dožití.“ Po smrti otce žalovaného však nastala situace, kdy nemovitosti byly ve spoluvlastnictví matky, žalobkyně a žalovaného. „Dohoda byla taková, že na dohodě mezi rodiči a mnou o užívání předmětných nemovitostí ani na uspořádání spoluvlastnických vztahů nic měnit nebudeme, já budu o předmětné nemovitosti pečovat a zajišťovat jejich údržbu, vč. oprav, budu je spolu s matkou užívat, s tím, že otázku vlastnictví vyřešíme později. Žalovaná s tímto byla srozuměna a souhlasila s tím.“ V roce [Anonymizováno] ovšem matka žalovaného darovala svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech žalobkyni, která se tak stala spoluvlastnicí v rozsahu id. [Anonymizováno], kdežto žalovaný vlastnil id. [Anonymizováno].

7. Za popsané situace a s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolací věci sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, má žalovaný za to, že žalobní požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je nedůvodný, neboť žalobkyně by měla být vázána obsahem dříve uzavřené dohody o užívání předmětných nemovitostí.

8. Žalovaný kromě toho rozporuje žalobkyní předložený znalecký posudek vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO] a na podporu svého tvrzení, že obvyklá cena předmětných nemovitostí dosahuje částky ve výši 6 000 000 Kč, s odkazem na předložený posudek tvrdí, že obvyklá cena jeho spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech činí 1 000 000 Kč.

9. V návaznosti na výše uvedené pak žalovaný v rámci svého podání učinil (podal) vzájemnou žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku (na č. l. 42-43).

10. Zdejší soud (dále též jen „soud“) po provedeném řízení rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. [spisová značka], výrokem I. žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 239 050,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 239 050 Kč od 10. 4. 2020 do zaplacení, zamítl, výrokem II. rovněž zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem, a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

11. Pokud jde o odůvodnění meritorního výroku I. rozsudku, soud vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný na základě konkludentní dohody se svými rodiči byl oprávněn bezúplatně užívat objekt ve dvoře na pozemku p. č. [hodnota], přičemž po smrti otce žalovaného pana [anonymizováno] v roce [Anonymizováno] žalovaný se souhlasem své matky [jméno FO] nadále bezúplatně užíval ve stejném rozsahu jako doposud předmětné nemovitosti. Žalovaný se z předmětného objektu bydlení ve dvoře odstěhoval dne 26. 7. 2020.

12. Zjištěný skutkový stav pak soud posoudil následovně: 13. „Pokud jde o žalobu o vydání bezdůvodného obohacení žalovaného za nadužívání nemovitého majetku, který spoluvlastní toliko v rozsahu id. [Anonymizováno], soud dospěl k závěru, že jde o nedůvodně podanou žalobu.

14. Soud předně předestírá, že nepovažoval za nezbytné opětovně přistupovat k výslechu svědkyně [jméno FO], matky účastníků, které je v současné době [Anonymizováno][Anonymizováno]let (v [Anonymizováno] jí bude [Anonymizováno] let), je podle tvrzení žalobkyně imobilní a v předchozí době byla již zdejším soudem vyslechnuta.

15. V procesní situaci, kdy proti výslechu této svědkyně nebylo ze strany účastníků námitek, nebylo podle názoru soudu zapotřebí opětovně (jen z důvodu změny v obsazení soudu) přistupovat k tomuto výslechu, byť předchozí výslech byl učiněn asistentkou předchozího samosoudce. Podstatné zde totiž je, že to, co bylo při výslechu svědkyně (matky účastníků) zaprotokolováno, účastníky nebylo zpochybňováno.

16. Je sice pravdou, že před tímto výslechem svědkyně podala dne 4. 9. 2020 dvě písemná čestná prohlášení, přičemž v druhém z nich (na č. l. 76-78) mj. uvedla, že: „synovi (roz. žalovanému) bylo pouze přislíbeno bydlení ve dvorní budově s trvalým pobytem, a to za úplatu, nikoliv že předmětné nemovitosti se stanou jeho vlastnictvím“, avšak uvedené formulace v tomto četném prohlášení v porovnání se způsobem vyjadřování svědkyně při jejím výslechu u zdejšího soudu, a to již po předchozím poučení též o trestních následcích křivé výpovědi, jednoznačně působí formulačně asymetricky, kdy čestné prohlášení zjevně neodpovídá následnému vyjadřování svědkyně (vycházeje dle protokolu o jejím výslechu) před soudem. Kromě toho svědkyně při svém výslechu zcela jednoznačně popsala, že žalovaný bezúplatně užíval mj. objekt bydlení ve dvoře, a i když svědkyně explicitně nehovořila o dohodě či se výslovně nevyjadřovala o mezi nimi (tj. mezi svědkyní a žalovaným) uzavřené dohodě coby tehdejšími spoluvlastníky (svědkyní – majoritní spoluvlastnicí a žalovaným – minoritním spoluvlastníkem), není žádných pochyb o tom, že k takovéto ústní dohodě mezi svědkyní a žalovaným – ohledně bezúplatného užívání mj. objektu bydlení ve dvoře žalovaným – vskutku došlo (viz výpověď svědkyně – protokol o jejím výslechu na č. l. 84-88).

17. Je očividné, že žalobkyně při podání žaloby nepředpokládala, že byla dříve ohledně užívání těchto nemovitostí mezi původním spoluvlastníky těchto nemovitostí (rodiči žalovaného), resp. matkou žalovaného paní [jméno FO] a žalovaným uzavřena dohoda (jak vyplývá z následně provedeného výslechu matky obou účastníků), přičemž ani z výslechu svědkyně [jméno FO], matky účastníků, která se po smrti svého manžela stala majoritní vlastnicí těchto nemovitostí, a to v rozsahu id. [Anonymizováno], zatímco žalovaný byl jejich minoritním spoluvlastníkem v rozsahu id. [Anonymizováno], nebylo zjištěno, že by původní dohodu o užívání nemovitostí (ve dvorní části) žalovaným změnila, tj. dohodu mezi rodiči žalovaného a žalovaným mezi matkou a jejím synem změnila.

18. Takže předžalobní výzva žalobkyně, aby jí žalovaný uhradil žalovanou částku představující tvrzené bezdůvodné obohacení žalovaného za užívání nemovitého majetku nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu, nemohla podle názoru zdejšího soudu založit právní účinky ve vztahu k samotné dohodě o užívání tohoto nemovitého majetku, jelikož této výzvě nepředcházelo rozhodnutí většinového spoluvlastníka, tj. žalobkyně, že se mění dosavadní dohodu a pro futuro rozhodla stran užívání těchto nemovitostí jinak, a jak.

19. V tomto případě je třeba přihlédnout k judikatuře Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, vyložil, že původní dohoda o užívání společné věci může být nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítanou podle velikosti jejich podílů. Z tohoto rozhodnutí tedy plyne, že „nový“ většinový spoluvlastník bez dalšího nemůže se domáhat po minoritním spoluvlastníkovi vydání bezdůvodného obohacení, pakliže ten doposud užíval nemovitou věc z titulu dříve uzavřené dohody, která nebyla nahrazena pozdější dohodou či rozhodnutím většinového spoluvlastníka, kdy za takové rozhodnutí je třeba považovat zcela jednoznačné, určité a srozumitelné právní jednání, z něhož je zřejmá vůle většinového spoluvlastníka, že ruší, případně s jakou účinností, dosavadní dohodu právního předchůdce většinového spoluvlastníka s menšinovým spoluvlastníkem.

20. V posuzované věci žalobkyně takto nepostupovala a rovnou požadovala po žalovaném coby menšinovém spoluvlastníkovi vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv tomu žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo (vzniknout nemohlo), protože dosud nemovitou věc užíval dle dosavadní dohody, k jejímuž zrušení explicite nedošlo. Pokud žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného na č. l. 71 verte a násl. namítá, že: „Tvrzení žalovaného o ústní dohodě je navíc s ohledem na projev vůle matky bezpředmětné, když tyto nemovitosti darovala dceři, která opakovaně žalovaného vyzývala k úhradě nákladů na společné nemovitosti a k vydání bezdůvodného obohacení“, pak si neuvědomuje, že zde chybí (vlastní) akt zrušení této dohody, a že její právní názor, že darování předmětného podílu matkou účastníků žalobkyně předchozí dohodu ruší, se neuplatní.

21. Z těchto důvodů proto soud žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.“ 22. Mj. k odvolání žalobkyně do meritorního výroku I. a nákladového výroku III., v procesní situaci, kdy [Anonymizováno] proti meritornímu výroku II. i proti nákladového výroku III. podal zase žalovaný, Krajský soud v [Anonymizováno] (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 3. 2023, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

23. V návaznosti na uvedené kasační usnesení soud usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. [spisová značka], rozhodl o tom, že vzájemnou žalobu žalovaného o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitým věcem vyloučil k samostatnému řízení, které bude probíhat u soudu pod sp. zn. [spisová značka].

24. Pokud jde o označené kasační usnesení na č. l. 136-137, soud ve vztahu k předmětu tohoto řízení konstatuje, že v kasačním usnesení odvolací soud učinil následující závěry:

25. Odvolací soud (bod č. 8 písemného vyhotovení odůvodnění kasačního usnesení) se shoduje s důvodnými a právně relevantními odvolacími námitkami účastníků, jak jsou vyloženy v jejich odůvodnění, což ve vztahu k předmětu tohoto řízení znamená, že se odvolací soud ztotožňuje s obsahem odvolání žalobkyně proti prvně vydanému rozsudku zdejšího soudu.

26. Vzhledem k tomu, že odvolací soud plně odkazuje na obsah odvolání žalobkyně, v odůvodnění kasačního usnesení již kasační důvody dále rozebrány nejsou.

27. Dále odvolací soud v bodě č. 9 odůvodnění svého kasačního usnesení konstatuje, že ve vztahu k výroku I. rozsudku soudu, tj. výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil částku 239 050,50 Kč s příslušenstvím, považuje odůvodnění napadeného rozsudku, zejména s ohledem na jeho bod č. 24, za nepřezkoumatelné pro jeho nesrozumitelnost a stejně jako žalobkyně odvolací soud nerozumí odůvodnění v bodu č. 24 prvoinstančního rozsudku, zejména v tomto bodě soudem užité citace, jak žalobkyně namítá ve svém odvolání.

28. Soud konstatuje, že i když odvolací soud výrok I. rozsudku soudu zjevně věcně přezkoumal, neboť zcela odkázal na relevantní odvolání žalobkyně, a uložil soudu v rámci závazného právního názoru, jak má soud v dalším řízení postupovat, jaké má provádět důkazy atd., jako důvodu kasace ovšem uvedl § 219a odst. b) o. s. ř., tj. že prvoinstanční rozhodnutí je nepřezkoumatelné, přičemž z obsahu kasačního usnesení se podává, že důvodem nepřezkoumatelnosti rozsudku byla jeho nesrozumitelnost.

29. Jelikož i pro kasační usnesení platí kritéria řádného odůvodnění, je třeba uvést, že zreferované kasační usnesení odvolacího soudu vyznívá pro soud, jenž se jím má řídit, problematicky potud, že na straně jedné odvolací soud přezkoumává napadené prvoinstanční rozhodnutí, což lze odvodit od toho, že odvolací soud plně sdílí jako právně relevantní odvolací argumentaci žalobkyně a v kontextu toho také formuluje pro zdejší soud závazný právní názor, což ovšem nelze jinak, než při věcném přezkumu napadeného rozsudku, avšak na straně druhé – nelogicky proti prvně uvedenému závěru – zase uvádí, že napadené prvoinstanční rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (s ohledem na jeho bod č. 24 odůvodnění), kterýžto dílčí závěr vytěsňuje odvolacím soudem učiněný závěr první. Je totiž notorietou plynoucí z judikatury vyšších soudů i Ústavního soudu, že je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné, tak z povahy věci jej nelze přezkoumávat a pokud za této procesní situace přesto odvolací soud k takovému přezkumu přistoupí, jsou jeho závěry v tomto směru zcela bezcenné.

30. Soud tedy musí konstatovat, že zreferované kasační usnesení odvolacího soudu obsahuje dva elementární protimluvy, a v takovém případě je prvoinstanční soud povinen vycházet primárně ze závěru, že platí závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí, neboť by bylo nelogické setrvávat na názoru, že nepřezkoumatelné rozhodnutí lze přesto věcně přezkoumat. Kromě toho pokud by v takové situaci odvolací soud ještě v rámci svého právního názoru ukládal soudu prvního stupně provést či zopakovat předmětné důkazy, aniž by si sám učinil vhled do skutkových poměrů věci, neboť prvoinstanční rozsudek považuje za rozhodnutí nepřezkoumatelné, případně aniž by poukázal na konkrétní defekty při dokazování či hodnocení důkazů, pak nelze při tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu přistupovat k jeho věcnému přezkumu a v rámci toho prvoinstančnímu soudu ukládat povinnosti, a to včetně nezbytnosti dalšího dokazování či zopakování některých důkazů v dalším řízení.

31. Pokud jde o závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí, není soud pochopitelně oprávněn takto učiněný právní závěr hodnotit, posuzovat či snad kritizovat, ale ve vazbě na odvolacím soudem učiněný právní názor pro další řízení byl soud povinen jej interpretovat potud, aby mohl vyvodit, jaké z něj pro soud v dalším prvoinstančním řízení vlastně plynou povinnosti.

32. Z bodu č. 9 odůvodnění kasačního usnesení lze ovšem toliko vyvodit, že (ještě jednou citováno), odvolací soud výrok I. prvoinstančního rozhodnutí považuje (cituje se nyní) „zejména s ohledem na bod č. 24, za nepřezkoumatelné pro jeho nesrozumitelnost a stejně jako žalobkyně nerozumí odůvodnění v bodu 24, zejména shora uvedené citaci z tohoto odůvodnění, jak je žalobkyní namítáno.“ Odvolací soud tedy nijak své úvahy v tomto směru nerozvedl, striktně odkázal na odvolací argumentaci žalobkyně. Tím se tedy přesouvá interpretační pole na předmětné pasáže odvolání žalobkyně.

33. Z toho pro soud v dalším řízení plynula povinnost interpretovat dosah odvolací argumentace žalobkyně, jak byla užita ve vztahu k bodu č. 24 odůvodnění prvně vydaného rozsudku soudu, pro který odvolací soud v kasačním usnesení shledal celý rozsudek nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost.

34. Žalobkyně v odvolání ze dne 14. 4. 2022 (na č. l. 113-115), doručeném soudu dne 19. 4. 2022, mj. uvedla: 35. „Soud konstatoval (domnělý) rozpor ve výpovědi svědkyně s jejím čestným prohlášením odkazem na vágní a nepřezkoumatelné tvrzení o tom, že obě formy výpovědi ‚jednoznačně působí formulačně asymetricky‘. Není jasné, zda chce soud zpochybnit čestné prohlášení svědkyně, či má výhrady k jejímu ústnímu vyjadřování. Každopádně obsah obojího podává jednoznačnou odpověď na to, že žalovaný nikdy neměl dovoleno užívat bezplatně předmětné nemovité věci… 36. Soud při hodnocení skutkových okolností nedokázal odlišit dvě podstatné věci, a to že: 1) Žalovaný neměl dovoleno užívat bezplatně předmětné nemovité věci. 2) Žalovaný je přesto protiprávně zdarma užíval.

37. Soud zaměnil následek za příčinu, když z protiprávního následku (nehrazení částky za užívání) usuzoval na počáteční příčinu, kterou dle následku upravil, a to i za cenu rozporu s písemnými důkazy i svědeckou výpovědí. Zbytek hodnocení výpovědi v bodě 24 rozsudku je již subjektivní předpoklad soudu o tom, co si mohla svědkyně myslet, aniž by to mělo oporu v protokolu, v dokazování. Soud používá vlastní sugestivní předpoklady o tom, že není žádných pochyb o tom, že k takovéto ústní dohodě mezi svědkyní a žalovaným – ohledně bezúplatného užívání mj. objektu bydlení ve dvoře žalovaným – vskutku došlo.“ Soud nemůže (navíc v prokázaném rozporu se skutečností) dotvářet myšlení a vůli ani svědků ani účastníků ohledně jejich právních jednání, nota bene pokud tato právní jednání byla zjevně projevena jinak a existují o tom písemné záznamy.“ 38. Z vyložené části odvolání žalobkyně je zřejmé, že se netýká jen bodu č. 24, ale vychází z vlastní verze žalobkyní vnímaného skutkového stavu, z jejího úsudku o výsledcích provedeného dokazování, kterýžto závěr pak konfrontuje (ve prospěch svého žalobou uplatněného nároku) se závěrem učiněným soudem v písemném vyhotovení odůvodnění jeho rozsudku.

39. Neboť odvolací soud tento zjevný přesah odvolací argumentace nad rozsah bodu č. 24 odůvodnění rozsudku soudu ve svém kasačním usnesení nijak nehodnotí, nerozebírá, plynula z toho pro soud povinnost tento bod č. 24 odůvodnění rozsudku interpretovat, aby vlastně pochopil dosah kasačního rozhodnutí pro další řízení. K tomu lze pak uvést následující:

40. V odůvodnění (bod č. 24) prvoinstančního rozsudku se uvádí: 41. „Je sice pravdou, že před tímto výslechem svědkyně podala dne 4. 9. 2020 dvě písemná čestná prohlášení, přičemž v druhém z nich (na č. l. 76-78) mj. uvedla, že: ‚synovi (roz. žalovanému) bylo pouze přislíbeno bydlení ve dvorní budově s trvalým pobytem, a to za úplatu, nikoliv že předmětné nemovitosti se stanou jeho vlastnictvím‘, avšak uvedené formulace v tomto čestném prohlášení v porovnání se způsobem vyjadřování svědkyně při jejím výslechu u zdejšího soudu, a to již po předchozím poučení též o trestních následcích křivé výpovědi, jednoznačně působí formulačně asymetricky, kdy čestné prohlášení zjevně neodpovídá následného vyjadřování svědkyně (vycházeje dle protokolu o jejím výslechu) před soudem.“ 42. Soud tuto část interpretoval pochopitelně ve smyslu logických zásad. V textu je poukazováno na to, že způsob formulace a vyjadřování svědkyně v čestných prohlášeních, sepsaných před jejím výslechem, je zcela odlišný, od způsobu vyjadřování svědkyně při jejím výslechu, jak byl zaznamenám v předmětném protokolu. Bod č. 24 tak navazoval na soudem učiněná dílčí skutková zjištění, zejména, že: a) žalovaný původně dle dohody svědkyně a jejího manžela bezúplatně užíval objekt ve dvoře sestávající z bytové včetně pozemku, b) po smrti manžela, poté co žalovaný z dědictví nabyl id. [Anonymizováno] předmětných nemovitostí, svědkyně s žalovaným neuzavřela žádnou písemnou dohodu o užívání nemovitostí, ale žalovaný s jejím souhlasem užíval objekt bydlení ve dvoře, bezúplatně, v rozsahu, v jakém jej užíval v době, kdy žil ještě manžel svědkyně a jako manželé nemovitosti vlastnili v [Anonymizováno], neboť (jak svědkyně uvedla) „to bylo samozřejmé, když tam bydlíme“.

43. Soud tedy zcela logicky vycházel ze svědecké výpovědi svědkyně, která mluvou odpovídající jejímu věku se „po svém“ k předmětné záležitosti vyjadřovala, kdežto formulace v čestném prohlášení naopak od tohoto způsobu vyjadřování se odlišují, a byly navíc učiněny před výslechem svědkyně a jejím poučení o trestně právních následcích v případě křivé výpovědi. Jde tedy o výsledek hodnocení důkazů soudem.

44. Z uvedeného vyplynulo, že bod č. 24 odůvodnění rozsudku bylo nezbytné interpretovat na související jiné části odůvodnění, a to ve vazbě na soudem učiněná dílčí skutková zjištění, z nichž byl posléze učiněn závěr o skutkovém stavu.

45. Samotný nesouhlas žalobkyně s tímto hodnocením je bezcenný, neboť měl-li by mít relevanci, musel by odvolací soud přistoupit ke zopakování dokazování, anebo vyjasnit, jakými defekty při dokazování je zatíženo nalézací řízení, což odvolací soud ve svém kasačním usnesení neučinil.

46. Z vyloženého tedy soud pro další řízení ve vazbě na obsah kasačního usnesení odvolacího soudu vyvozuje to, že odvolací soud plně odkázal na odvolací argumentaci žalobkyně, která ovšem své závěry současně ve vztahu k bodu č. 24 mísí se svou skutkovou verzí, jež dle jejího názoru správně měla být soudem zjištěna a podrobena právnímu posouzení věci vedoucímu k vyhovění žaloby, což ovšem pro další řízení – neboť v tomto odvolací soud ve svém kasačním usnesení zcela mlčí – není nijak pro soud zavazující.

47. S přihlédnutím k výše uvedenému proto soud v dalším řízení opětovně důsledně posuzoval mj. též obsahový rozdíl mezi zmíněnými čestnými prohlášeními a výpovědí svědkyně [jméno FO], jistěže s přihlédnutím k argumentům, které žalobkyně vyložila v odůvodnění svého odvolání a jež dosud nebyly (primárně v odvolacím řízení) konzumovány, to vše s přihlédnutím k dalším důkazům, které byly v dalším řízení učiněny a soudem vyhodnoceny jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

48. Z odvolací argumentace žalobkyně přitom plyne, že svědkyně ať již ve svých čestných prohlášeních, tak i ve své svědecké výpovědi neuvedla, že by žalovaný v předmětnou dobu byl oprávněn dle nějaké dohody předmětné nemovitosti užívat bezúplatně.

49. Soud současně připomíná, že žalovaný v rámci své procesní obrany proti žalobě ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 4. 8. 2020 na č. l. 40 verte mj. uvedl, že: „Já jsem asi před [Anonymizováno] (lety) od rodičů dostal souhlas s tím, aby začal užívat obytnou část dvorní budovy…s tímto byli všichni členové naší rodiny srozuměni a ztotožněni a respektovali to. Ústní domluva v naší rodině, která byla taková, že já budu žít v nemovitosti v [adresa], nemovitostí budu oběma rodičům/či jednomu z nich v případě úmrtí toho druhého ve stáří pomáhat a o rodinný majetek budu pečovat a udržovat jej.“ 50. Dále soud připomíná, že pokud žalovaný v témže podání na č. l. 40 uvádí, že: „Bohužel před [Anonymizováno] lety otec [Anonymizováno] zahynul, s tím, že v rámci dědického řízení matka nabyla předmětných nemovitostí z titulu zaniklého SJM, a dále matka, žalobkyně a já po 1/3 předmětných nemovitostí. Dohoda byla taková, že na dohodě mezi rodiči a mnou o užívání předmětných nemovitostí ani na uspořádání spoluvlastnických vztahů nic měnit nebudeme…Žalovaná s tímto byla srozuměna a souhlasil…“, pak soud již v předchozím řízení vyšel z toho, že tímto tvrzením žalovaný nepoukazuje na nějakou změnu předcházející dohody, a proto dokazování nebylo ani zaměřeno na žalovaným označovanou „dohodu v rámci dědického řízení“, neboť k žádné ani nedošlo, pakliže měla být stále realizována předcházející dohoda o užívání nemovitostí.

51. Taktéž soud připomíná, že v uvedeném podání žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně vyložil – s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - svou právní argumentaci k těmto tvrzeným okolnostem s tím, že: „dohoda je primárním způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků…může být uzavřena ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvní projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků…Žalobkyně je vázána obsahem dohody o užívání předmětné nemovitosti, uzavřené jejími právními předchůdci a žalovanými…Změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci.“ 52. Konečně soud připomíná z obsahu spisu, že toto ve stručnosti zreferované podání žalovaného bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 27. 8. 2020, který podáním ze dne 2. 9. 2020 (na č. l. 70), doručeným zdejšímu soudu dne 3. 9. 2020, požádal o prodloužení lhůty k vyjádření na dobu 30 dnů, přičemž k následně zaslanému podání – „vyjádření žalobkyně k odporu žalovaného“ ze dne 6. 10. 2020 (na č. l. 71-73), doručeného soudu dne 8. 10. 2020 - připojil zmíněná dvě čestná prohlášení [jméno FO], a to jednak čestné prohlášení ze dne 4. 9. 2020 (na č. l. 74) s ověřeným podpisem [jméno FO] dne 9. 9. 2020, a dále čestné prohlášení ze dne 4. 9. 2020, rovněž s ověřeným podpisem jmenované dne 9. 9. 2020.

53. Soud na základě provedeného dokazování zjistil následující (dílčí) skutková zjištění.

54. Z výpisu z katastru nemovitostí, jakož i z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobkyně je spoluvlastnicí v rozsahu id. [Anonymizováno] a žalovaný v rozsahu id. [Anonymizováno] nemovitostí - pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] rodinný dům v části obce [adresa], a pozemku p. č. [hodnota], vše zapsané v katastrálním území [adresa], přičemž spoluvlastnický podíl id. [Anonymizováno] žalovaného byl v katastru nemovitostí zapsán na základě usnesení zdejšího soudu o schválení dědického dohody ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kdy poté vedle žalovaného byla spoluvlastnicí tohoto nemovitého majetku v rozsahu id. [Anonymizováno] jeho matka paní [jméno FO], která posléze tento svůj spoluvlastnický podíl darovala žalobkyni, a to darovací smlouvou (sepsanou formou notářského zápisu) ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], s právními účinky zápisu v katastru nemovitostí k okamžiku [datum] – [Anonymizováno] hod. (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví na č. l. 9).

55. Konkrétní popis mj. obytných částí uvedeného nemovitého majetku vyplývá ze znaleckého posudku, který na základě objednávky žalobkyně vypracoval dne 12. 2. 2020 pod č. [Anonymizováno] za účelem stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí [tituly před jménem] [jméno FO], znalec pro obor ekonomika, pro odvětví ceny a odhady nemovitostí. Soud z tohoto posudku, stran popisu a dispozic obytných částí nemovitého majetku zjistil, že dům č. p. [Anonymizováno] je na pozemku p. č. [hodnota] v obci [adresa], část obce a k. ú [adresa], jehož je součástí, „je charakteru dvoupodlažního rodinného domu s příslušenstvím, se sklonitou střechou, monolitické technologie s přibližně obdélníkovým půdorysem, má v suterénu pod částí domu dva sklepy, v přízemí je na levé straně průjezd do dvora a v pravé části je byt, který má směrem do dvora kuchyni a příslušenství a do ulice pokoje. V podstřeší je neobytná půda. Příslušenství hlavní stavby tvoří vedlejší stavba samostatně v katastru nezapsaná, ale zakreslená v katastrální mapě, jako původní živnostenská stavba stopařské dílny, přízemní obdélníková stavba se sklonitou střechou. Později byla po určité době neužívání v přední části této provozní stavby směrem ke dvoru upravena část na bydlení vytvořením bytu obsahujícím vstupní část s WC a sprchou, plyn. topidly. Zadní část této provozní budovy je ponechána v původním stavu. Dále je na stavebním pozemku další příslušenství, a to drobné stavby – jednoduchý přístřešek mezi rod. domem a vedlejší budovou, dále zděná přízemní kolna na levé straně dvora a přístřešek za dílnou, které jsou nezapsané ani nejsou zakreslené v katastr. mapě. Dále jsou na stavebním pozemku venkovní úpravy u domu, vjezd, studna, zděná udírna, chodníky, oplocení a přípojky na inž. sítě…Nemovitost tedy obsahuje dva byty, respektive dvougenerační bydlení, protože byty nejsou vymezeny dle zákona č. 72/1994 Sb. ani dle obč. zákona“ (zjištěn z cit. posudku na č. l. 10-24).

56. Z protokolu o výslechu svědkyně [jméno FO], narozené dne [datum] (viz protokol o výslechu svědka mimo jednání na č. l. 84-88), matky účastníků, soud zjistil, že předmětné nemovitosti byly původně v bezpodílovém spoluvlastnictví svědkyně a jejího manžela, a po jeho smrti (v důsledku dědění a vypořádání zaniklého [Anonymizováno]) byly ve spoluvlastnictví svědkyně (v rozsahu id. [Anonymizováno]) a žalovaného (v rozsahu id. [Anonymizováno]). Žalovaný původně dle konkludentní dohody svědkyně a jejího manželka (tj. v období, kdy nemovitosti byly v [Anonymizováno] svědkyně a jejího manžela) bezúplatně užíval objekt ve dvoře sestávající z bytové jednotky včetně pozemku, a po určitou dobu i sklep v přední budově, zatímco svědkyně s manželem, a po smrti manžela pak svědkyně sama užívala přední budovu – rodinný dům (k otázce uzavření této konkludentní dohody viz odůvodnění níže). Po smrti manžela, poté co žalovaný z dědictví nabyl id. [Anonymizováno] předmětných nemovitostí, svědkyně s žalovaným neuzavřela žádnou písemnou dohodu o užívání nemovitostí, ale žalovaný s jejím souhlasem užíval objekt bydlení ve dvoře, bezúplatně, v rozsahu, v jakém jej užíval v době, kdy žil ještě manžel svědkyně a jako manželé nemovitosti vlastnili v [Anonymizováno], neboť (jak uvedla svědkyně) „to bylo samozřejmé, když tam bydlíme.“ Svědkyně v době výslechu v rodinném domě bydlela, zatímco žalovaný se z dvorního objektu odstěhoval dne 27. 7. 2020.

57. Z výslechu žalovaného (viz protokol o jednání na č. l. 94 a násl.) soud zjistil, že po nabytí id. [Anonymizováno] spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem v důsledku dědění po jeho zemřelém otci, mu matka ([jméno FO]) sdělila, že byt (roz. objekt bydlení ve dvoře) může stále bezúplatně užívat. Žalovaný kromě bytu užíval také dílny a ve sklepě v rodinném domě, kde bydlela jeho matka, měl vyčleněn k užívání jeden regál. Žalovaný nemovitost užíval do 25. 7. 2021. Poté, co jeho matka převedla svůj spoluvlastnický podíl na žalobkyni, žalovaný žalobkyni dvakrát kontaktoval ohledně dohody, jakým způsobem „to tam bude dál fungovat, jak se domluvím, ta absolutně nereagovala na moji nabídku…Potom přišla až ta výzva“, tj. výzva k vydání (zaplacení) nyní žalovaného bezdůvodného obohacení.

58. Z doplňujícího výslechu žalovaného v dalším řízení (při jednání konaném u soudu dne 22. 5. 2023) soud zjistil, že žalovaný se po rozvodu svého manželství přestěhoval ke svým rodičům, neboť rodiče ještě před rozvodem mu sdělili, aby se k nim nastěhoval, ať se k nim vrátí. Rodiče po žalovaném nepožadovali žádnou platbu nájemného, měl pouze přispívat otci na případné opravy nemovitostí. K bydlení si zrekonstruoval stavbu ve dvorním traktu. Takto bezúplatně nemovité věci užíval až do doby, kdy se žalobkyně stala spoluvlastnicí těchto nemovitostí.

59. Dopisem ze dne 14. 10. 2019, který byl adresován a doručen žalovanému dne 16. 10. 2019 (viz kopie doručenky na č. l. 6), žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce sdělila žalovanému, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí v rozsahu id. [Anonymizováno] a že žalovaný jako spoluvlastník stejného nemovitého majetku v rozsahu id. [Anonymizováno] užívá větší část nemovitostí, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu [neboť užívá „celou zadní budovu a část přední budovy (sklep)“], přičemž nadužívání „předmětných nemovitých věcí (pozemku par. č. [hodnota] včetně budovy č. p. [Anonymizováno]) je v rozsahu cca 60 % celkové plochy nemovitostí“ a „nadužívání nemovitostí (domu a zahrady) je v rozsahu cca 40 %...“ Dále žalobkyně v tomto dopise sděluje žalovanému, že: „dle dostupných informací je tržní cena nájemného v daném místě a čase za užívání předmětných nemovitých věcí ve výši 26 000 Kč (v domě se nachází dvě samostatné bytové jednotky)“, což v rozsahu 40 % nadužívání žalovaným činí 11 000 Kč měsíčně a „za dobu od 1. 10. 2016 ve výši 396 000 (tj. 36 x 11 000 K). Tuto částku uhraďte do 7 dnů“ na označený účet žalobkyně (zjištěno z cit. dopisu na č. l. 5).

60. Žalovaný byl posléze adresátem předžalobní výzvy ze dne 31. 3. 2020 (č. l. 7), doručené téhož dne žalovanému (viz kopie doručenky na č. l. 8), v níž žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce), vyzvala žalovaného, aby z důvodů v tomto dopise podrobně rozvedených zaplatil žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí „za dobu od 1. 4. 2017 ve výši 239 125,50 Kč do 7 dnů“ na označený inkasní účet, a dále aby žalovaný „hradil částku (ve) výši 6 577,79 Kč měsíčně k rukám mé klientky, počínaje 1. dubnem 2020.“, včetně specifikované odměny právního zástupce žalobkyně (za sepis této předžalobní výzvy), jinak žalobkyně přistoupí k podání žaloby o zaplacení předmětných částek.

61. Soud i v dalším řízení dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalovaný na základě konkludentní dohody se svými rodiči byl oprávněn bezúplatně užívat předmětné nemovitosti, zejména objekt ve dvoře na pozemku p. č. [hodnota], přičemž po smrti otce žalovaného pana [anonymizováno] v roce [Anonymizováno] žalovaný se souhlasem své matky [jméno FO] nadále bezúplatně užíval ve stejném rozsahu jako doposud předmětné nemovitosti. Žalovaný se z předmětného objektu bydlení ve dvoře odstěhoval dne 26. 7. 2020.

62. Soud z dále uvedených (v řízení, případně v dalším řízení) provedených důkazů neučinil dílčí skutková zjištění z následujících důvodů.

63. Čestné prohlášení matky účastníků paní [jméno FO] ze dne 4. 9. 2020 na č. l. 74-75 ohledně toho, že v předmětné nemovitosti nebyla v dubnu 2019 provedena žádná oprava elektroinstalace a nedošlo zde k žádné havárii v elektrické síti a k jejímu vyhoření:

64. Tvrzení paní [jméno FO] v této části je zcela bez významu k meritu věci, neboť v této věci šlo o to, zda žalovaný byl legitimován k bezúplatnému užívání předmětných nemovitostí, či nikoliv.

65. Čestné prohlášení matky účastníků paní [jméno FO] ze dne 4. 9. 2020 na č. l. 76-78 ohledně tvrzení jmenované, že jmenovanou a jejím manželem [anonymizováno] bylo ústně dohodnuto, že žalovaný může dočasně bydlet v bytě 2 + 1 situovaném ve dvorní budově na pozemku p. č. [hodnota], a to s tím, že bude hradit nájemné a také přispívat „do fondu oprav“:

66. Tvrzení v tomto čestném prohlášení jsou v rozporu se svědeckou výpovědí jmenované (viz shora učiněné dílčí skutkové zjištění z této její svědecké výpovědi) a podle názoru soudu s pravděpodobností rovnající se jistotě jde o účelové tvrzení jmenované pod vlivem žalobkyně, která v předmětnou dobu zajišťovala pro jmenovanou přepis tohoto čestného prohlášení, zprvu při své účastnické výpovědi uvedla, že si vše, co jí sdělila její matka, napsala, poté text (bez dalšího) přepsala na počítači a následně vyhotovení textu prohlášení předala matce k přečtení, která poté text tohoto čestného prohlášení podepsala, aby v další části výslechu připustila, že určité korekce v textu přece jen prováděla, konkrétně text ohledně specifikace předmětného nemovitého majetku. Soud zdůrazňuje, že styl vyjadřování paní [jméno FO] v tomto či v dalším (níže rovněž rozvedeném) čestném prohlášení neodpovídá stylu jejího vyjadřování při jejím svědeckém výslechu, kdy shora uvedený text čestného prohlášení zjevně neodpovídá stylu staré ženy, ale spíše vyjadřování v tzv. úřednickém stylu, kdežto formulace jmenované při jejím svědeckém výslechu naopak plně odpovídají vyjadřovacímu stylu osoby v jejím věku. Kromě toho čestné prohlášení bylo koncipováno bezprostředně poté, co žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně ve svém vyjádření, jež bylo následně doručeno žalobkyni prostřednictvím jejího právního zástupce, k žalobě formuloval svou právní obranu a v rámci ní se mj. zmínil o existenci předmětné dohody o bezúplatném užívání předmětných nemovitostí av návaznosti na tuto okolnost pak též odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž právě v textu tohoto prohlášení je v zásadě elasticky reagováno v opačném gardu na obranu žalovaného.

67. Čestné prohlášení matky účastníků paní [jméno FO] ze dne 12. 4. 2022 na č. l. 130-131, v němž jmenovaná kriticky reaguje na rozsudek soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a neguje závěry soudu s tím, že k žádné dohodě o bezúplatném užívání nemovitých věcí žalovaným nedošlo:

68. Rovněž i text tohoto čestného prohlášení je stran použitého stylu paní [jméno FO] zcela odlišný od stylu, jak se jmenovaná vyjadřovala při svědeckém výslechu. Elasticky opět i v tomto textu prohlášení reaguje jmenovaná na další okolnost, kterou předtím neobjasnila ve svých dvou předešlých čestných prohlášeních, zejména pak při svědeckém výslechu, kdy nyní jmenovaná mj. uvedla: „…bylo ústně dohodnuté, že bude (roz. žalovaný) hradit náklady, nájemné a tím přispívat do fondu oprav, ale syn ústní dohodu nedodržel a nikdy nic neuhradil. Totéž jsem vyžadovala i po úmrtí manžela, kde syn žil již s jeho manželkou a dospělým nevlastním synem, aby se hradilo měsíčně alespoň 1 500 Kč za osobu s trvalým pobytem, abych mohla uhradit náklady za údržbu domu a zahrady.“ Žalobkyně i v tuto dobu byla se svou matkou v kontaktu, umožnila jí seznámit se s obsahem uvedeného rozsudku, přičemž s pravděpodobností rovnající se jistotě i v tomto případě lze předpokládat, že text tohoto prohlášení musel být žalobkyní upraven, neboť tímto stylem se její matka při svědeckém výslechu nevyjadřovala, ani nesdělila následně v tomto prohlášení zásadní okolnost, že předmětem dohody s žalovaným bylo mj. užívání nemovitých věcí za úplatu ve výši 1 500 Kč za osobu s trvalým pobytem, tj. jak pro žalovaného, tak i pro jeho manželku a zletilého nevlastního syna.

69. V případě účastnického výslechu žalobkyně soud neuvěřil její výpovědi ohledně okolností týkající se otázek stran (ne)uzavření dohody o (bez)úplatném užívání nemovitých věcí žalovaným. Žalobkyně na soud nepůsobila jistě, v dotazované části ohledně přípravy konceptu čestného prohlášení ad 65 v úvodní části nemluvila pravdu, teprve poté, co se soud zaměřil na otázku, jak je možné, že ve svědecké výpovědi se matka žalobkyně vyjadřovala stylem souznícím s jejím věkem ohledně označení předmětného nemovitého majetku, kdežto v čestném prohlášení byla schopna perfektně označit nemovité věci plně v souladu s údaji evidovanými v katastru nemovitostí, žalobkyně připustila, že v této části textu čestné prohlášení odpovídajícím způsobem přece jen upravila, tedy že nejde o vlastní slova její matky. Rovněž mimoverbální chování žalobkyně při účastnickém výslechu na samosoudce nepůsobilo věrohodně ve smyslu, že to, co žalobkyně ohledně tvrzené neexistence dohody o užívání předmětných nemovitostí žalovaným uvádí, je pravdivé. Celkově soud hodnotí její výpověď za nevěrohodnou, a proto z ní soud neučinil pro rozhodnutí žádné dílčí skutkové zjištění.

70. Je očividné, že žalobkyně při podání žaloby nepředpokládala, že byla dříve ohledně užívání těchto nemovitostí mezi původním spoluvlastníky těchto nemovitostí (rodiči žalovaného) uzavřena dohoda o bezúplatném užívání předmětných nemovitostí žalovaným, která byla následně matkou žalovaného paní [jméno FO] a žalovaným respektována, respektive dále realizována i po smrti otce žalovaného pana [anonymizováno]. Přitom ani z výslechu svědkyně [jméno FO], matky účastníků, která se po smrti svého manžela stala majoritní vlastnicí těchto nemovitostí, a to v rozsahu id. [Anonymizováno], zatímco žalovaný byl jejich minoritním spoluvlastníkem v rozsahu id. [Anonymizováno], nebylo zjištěno, že by původní dohodu o užívání nemovitostí (ve dvorní části) žalovaným změnila, tj. dohodu mezi rodiči žalovaného a žalovaným mezi matkou a jejím synem změnila.

71. Soud má tedy za to, že v blíže neurčené době mezi rodiči žalovaného a žalovaným, zcela jistě však krátce po rozvodu prvního manželství žalovaného, došlo mezi rodiči žalovaného ([anonymizováno] a [jméno FO]) a žalovaným ke konkludentní dohodě, dle které bylo žalovanému umožněno bezúplatně užívat, tj. bez jakéhokoliv požadavku na nájemné, předmětné nemovitosti, primárně především stavbu v dvorním traktu na pozemku p. č. [hodnota].

72. Ke konkludentní dohodě došlo ještě hluboko za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdejším znění („obč. zák.“), který v § 35 odst. 1 stanovil, že projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

73. Konkludentní právní úkon představuje právně relevantní jednání, s nímž zákon spojuje právní následek (následky). Osoba, která činí (zde v poměrech předchozí civilní úpravy) konkludentní právní úkon nemusí ani znát právní kvalifikaci svého jednání, tedy nemusí vlastně ani tušit, že tímto svým úkonem může dojít k založení právem upraveného právního vztahu. Aby se ovšem jednalo o právní úkon (či v poměrech stávající nové civilní úpravy o konkludentní právní jednání), je nezbytné, aby projev vůle byl vysloven (realizován, učiněn). Přitom projev vůle musí být natolik určitý, aby bylo možné z něj zjistit, o jaké právní úkon se jedná, jakého je obsahu.

74. Právní úkony učiněné jinak než slovy, tj. konkludentně, musí být vykládány podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Pro konkludentní projev není stanovena zvláštní forma, tj. ke konkludentnímu úkonu může dojít až vykonáním faktické činnosti, přitom je potřebné přihlížet na vůli jednacího, stejně jako na ochranu dobré víry a očekávání adresáta (sorv. např. Bajánková, Dulak, Fečík, Sedlačko, Števček, Tomašovič a kol. Občianský zákonník I. Komentár. Bratislav: C. H. Beck 2019, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu Slovenské republiky ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 2San/á7/2019, in https://nssud.sk).

75. Poznání obsahu konkludentního právního úkonu, respektive právně relevantního střetu návrhu a akceptace, vše učiněné konkludentně, zpravidla bývá z hlediska prokázání vzniku takového vztahu velmi problematické, obzvláště pokud se takový obsah má verifikovat v rámci soudního řízení s mnohaletým odstupem od tvrzeného jednání. I zde však platí pravidlo, že při konkludentně uzavřené smlouvě či dohodě atd. je nezbytné, aby byla zjištěna vůle stran sjednat podstatné náležitosti smlouvy. Z toho tedy plyne, že z objektivně vyznívajících okolností musí být takový projev zřejmý minimálně potud, že nevzbuzuje pochybnosti o tom, k čemu směřovali účastníci svými takto učiněnými úkony. tj. co vlastně chtěli projevit.

76. Nejvyšší soud si této posledně popsané složitosti při verifikaci právně rozhodných skutkových okolností, jež se mají upínat k obsahu právního vztahu založeného konkludentními úkony dotčených účastníků, byl vědom, a proto v tomto směru zaujal např. ve svém rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, právní názor, že při zkoumání právně relevantní vůle účastníků je třeba vyjít i z jejich následného chování, neboť lze důvodně přepokládat, že takové chování bude odpovídat posuzované vůli. V případě, že se jedná o právní úkon učiněný v ústní formě či konkludentně, je při sporu jen obtížně zjistitelné, jak strany tohoto úkonu zamýšlely upravit svá práva a povinnosti. Přihlédne-li soud k následnému chování účastníků, jež vyloží v souladu se zásadami logiky a při zohlednění toho, jak by za daných okolností obvykle postupovali jiní racionální účastníci právního úkonu, není důvodu tomuto postupu cokoliv vytýkat. Trvat za všech okolností na vyčerpávajícím doložení přesného znění daného smluvního ujednání by znamenalo v podstatě popření možnosti uzavírání smluv v jiné než písemné podobě i v případě, kdy ji zákon nevyžaduje. I v rámci soudního řízení je pak třeba uzpůsobit nároky kladené na prokázání smluvního ujednání dikci zákona a společenské realitě.

77. Konkludentní projev vůle je jednání učiněné jinak než výslovně, tedy vyjadřuje projev vůle jinak než výslovně. Podstatné zde je, že musí vyjadřovat vůli jednajícího, a to takovým způsobem, že nepřipouští pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

78. Nutno přitom zdůraznit, že již v dřívější (starší) judikatuře Nejvyššího soudu bylo zdůrazňováno, že ustanovení § 35 obč. zák. zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní je naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly.

79. I v tomto případě je zapotřebí vycházet z logiky věci, kdy prostřednictvím důkazů se mají zjišťovat skutečnosti, k nimž došlo před více jak třiceti lety, a z toho pak posuzovat, zda tato jednání měla takovou relevanci, že v tom kterém svém styčném bodě mj. podle tehdejšího práva naplnila podmínky pro uzavření dohody konkludentním způsobem, respektive v důsledku právně relevantního střetu konkludentních projevů vůle došlo k uzavření předmětné dohody. Tj. ve skutkových poměrech věci na straně jedné návrh rodičů žalovaného, aby předmětné nemovité věci užíval bezúplatně, a na straně druhé akceptace žalovaného s tímto návrhem, to vše formu konkludentních projevů vůle. Důsledek takového jednání povětšinou navenek vyústí, respektive vyúsťuje v tom, že se dotčení účastníci takové smlouvy či dohody v intencích těchto konkludentních projevů (dlouhodobě a nerušeně) chovají, čímž tedy (jinými slovy řečeno) naplňují mezi nimi konkludentně uzavřenou dohodu, zde ohledně předmětu bezúplatného užívání nemovitého majetku.

80. Z dokazování vyplynulo, že se v předmětnou dobu účastníci takto vskutku zachovali, tj. rodiče žalovaného a žalovaný, a po smrti otce žalovaného pak matka žalovaného a žalovaný, který uvedenou dohodu svým jednáním nadále naplňovali.

81. Do tohoto rámce pak rušivě vstoupila žalobkyně podanou žalobou s tvrzením, že žalovaný jí neuhradil bezdůvodné obohacení za nadužívání předmětných nemovitých věcí, což v sobě implicitně obsahuje jakýsi předpoklad, že žalobkyně nevycházela z informace či závěru, že by dříve, než se stala majoritní spoluvlastnicí uvedeného nemovitého majetku, zde existovala a dlouhodobě byla naplňována konkludentním způsobem uzavřená dohoda shora již opakovaně uvedeného obsahu, jakkoliv jí muselo být známo, že žalovaný – její bratr přece z nějakého důvodu byl oprávněn v předmětné budově ve dvorním traktu nemovitých rodičů jejích rodičů bydlet.

82. Jakmile se však žalobkyně v průběhu řízení seznámila s právní obranou žalovaného (existence dohody, jež uzavřel se svými rodiči a odkaz na judikaturu Nejvyššího soud), počala soudu předkládat čestná prohlášení své matky (viz odůvodnění shora) a tvrdit, že ve skutečnosti žádná dohoda o bezúplatném užívání nemovitých věcí uzavřena nebyla. Jenže ani matka účastníků paní [jméno FO] při svědeckém výslechu nevypovídala žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné odvíjet či interpretovat dílčí závěr, že žalovaný byl povinen svým rodičům platit nájemné. Způsob, jakým se matka účastníků při svědeckém výslechu vyjadřovala k okolnostem užívání nemovitých věcí žalovaným podle soudu jednoznačně vede k závěru, že žádná úplatnost za užívání nemovitých věcí žalovaným sjednána nebyla ani po žalovaném po celá dlouhá léta požadovaná. Žalovaný tedy ve smyslu této konkludentně uzavřené dohody se svými rodiči (tehdejšími vlastníky nemovitých věc v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů) byl oprávněn užívat objekt ve dvoře domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa], včetně pozemků a s částečným užíváním i sklepa v uvedeném domě.

83. Žalobkyní předložená čestná prohlášení i její účastnická výpověď tak ve vztahu k dlouhodobému chování rodičů účastníků a žalovaného ve vztahu k užívání předmětného nemovitého majetku působí nelogicky, neboť je v nich tvrzeno, že se tak účastníci vlastně ve skutečnosti nechovali a že rodiče žalovaného trpěli, respektive po smrti otce žalovaného pak již jen matka žalovaného trpěla bezúplatné užívání nemovitých věcí žalovaným, ačkoliv po něm požadovala úhradu nájemného.

84. Podstatným prvkem, který vnesl poměrně jasno do této spletité rodinné situace vyostřené žalobkyní skrze jí podanou žalobu, je právě výslech svědkyně [jméno FO], matky účastníků. Ta zcela lapidárně, svým stylem a mluvou staré ženy, matky účastníků uvedla, jak se tehdy věci ve skutečnosti „měly“, když k otázce důvodu a užívání nemovitých věcí žalovaným uvedla: „On tam bydlel, tak tam byl“, „nedělali jsme žádnou dohodu (roz. ohledně užívání nemovitostí žalovaným jsme nesepisovali, neuzavírali, tj. rodiče žalovaného s žalovaným), to bylo samozřejmé, když tam bydlíme“, „On se prostě vrátil zpátky, jako dom (roz. po rozvodu a návratu z [Anonymizováno]), bez jakýchkoliv omezení, žádné omezení nebyly“, (k otázce: „Vy jste to s ním nějakým způsobem neřešili – jak dlouho tam bude bydlet, jak to bude probíhat?) „Nijak jsme to neřešili“, „manžel mu řekl (roz. žalovanému), že…tam může bydlet, že mu prostě dá k dispozici bydlení…“ 85. Soud zdůrazňuje, že okolnost, že dle matky žalovaného měl žalovaný přispívat do „fondu oprav“, nelze ztotožňovat s úplatností dohody, stejně jako okolnost, že žalovanému byla jeho rodiči učiněna nabídka, aby nemovité věci po rozvodu mohl užívat, lze považovat za jakýsi segment návrhu ústní dohody, která ovšem nebyla naplněna, respektive uzavřena. Alespoň v intencích skutkového základu zjištěného soudem.

86. Jinými slovy řečeno, sama okolnost, že [jméno FO], matka účastníků popisuje, co měl její manžel a tedy otec žalovaného pan [Jméno žalovaného A] sdělit žalovanému v době, kdy se žalovaný rozváděl a musel se odstěhovat z [Anonymizováno], ještě nevypovídá o prokázání ústní dohody o užívání předmětných nemovitostí žalovaným, avšak zcela jistě vnáší světlo v tom směru, že rodiče žalovaného chtěli umožnit žalovanému bydlení v jejich nemovitém majetku, k čemuž nakonec konkludentním chováním [anonymizováno], [jméno FO] a žalovaného došlo a bylo dlouhodobě naplňováno, respektive realizováno, a to i po smrti pana [anonymizováno]. Ke změně této konkludentní formou uzavřené dohody umožňující bezúplatné užívání nemovitého předmětného majetku žalovaným nedošlo ani poté, co se stala žalobkyně majoritní podílovou spoluvlastnicí těchto nemovitostí, neboť – podle názoru soudu – si tuto především právní souvislost vůbec neuvědomila a reagovala na ni až v průběhu již zahájeného soudního řízení, jakmile zjistila gros právní obrany žalovaného, který prostřednictvím své právní zástupkyně ve shora již zmíněném vyjádření relevantně odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu.

87. Podstatné podle názoru soudu ohledně existence uzavření konkludentní dohody o bezúplatném užívání nemovitých věcí žalovaným tedy je, že se rodiče žalovaného a žalovaný v intencích takovéto dohody dlouhodobě chovali. Žalovaný žil po dlouhou dobu v objektu bydlení ve dvoře, kde si upravoval obytné místnosti a ze svých finančních prostředků si zajišťoval rekonstrukci a jeho rodiče toto jeho bezúplatné užívání nemovitého majetku akceptovali, nijak proti němu nebrojili, stejně jako po smrti otce žalovaného tak činila i jeho matka, až do konfliktu žalovaného s žalobkyní, což se posléze vyhrotilo právě podanou žalobou žalobkyně proti žalovanému v této právní věci.

88. Takže předžalobní výzva žalobkyně, aby jí žalovaný uhradil žalovanou částku představující tvrzené bezdůvodné obohacení žalovaného za užívání nemovitého majetku nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu, nemohla podle názoru zdejšího soudu založit právní účinky ve vztahu k samotné dohodě o užívání tohoto nemovitého majetku, jelikož této výzvě nepředcházelo rozhodnutí většinového spoluvlastníka, tj. žalobkyně, že se mění dosavadní dohodu a pro futuro rozhodla stran užívání těchto nemovitostí jinak, a jak.

89. V tomto případě je třeba přihlédnout k judikatuře Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017, vyložil, že původní dohoda o užívání společné věci může být nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítanou podle velikosti jejich podílů. Z tohoto rozhodnutí tedy plyne, že „nový“ většinový spoluvlastník bez dalšího nemůže se domáhat po minoritním spoluvlastníkovi vydání bezdůvodného obohacení, pakliže ten doposud užíval nemovitou věc z titulu dříve uzavřené dohody, která nebyla nahrazena pozdější dohodou či rozhodnutím většinového spoluvlastníka, kdy za takové rozhodnutí je třeba považovat zcela jednoznačné, určité a srozumitelné právní jednání, z něhož je zřejmá vůle většinového spoluvlastníka, že ruší, případně s jakou účinností, dosavadní dohodu právního předchůdce většinového spoluvlastníka s menšinovým spoluvlastníkem.

90. V posuzované věci žalobkyně takto nepostupovala a rovnou požadovala po žalovaném coby menšinovém spoluvlastníkovi vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv tomu žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo (vzniknout nemohlo), protože dosud nemovitou věc užíval dle dosavadní dohody, k jejímuž zrušení explicite nedošlo. Pokud žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného na č. l. 71 verte a násl. namítá, že: „Tvrzení žalovaného o ústní dohodě je navíc s ohledem na projev vůle matky bezpředmětné, když tyto nemovitosti darovala dceři, která opakovaně žalovaného vyzývala k úhradě nákladů na společné nemovitosti a k vydání bezdůvodného obohacení“, pak si neuvědomuje, že zde chybí (vlastní) akt zrušení této dohody, a že její právní názor, že darování předmětného podílu matkou účastníků žalobkyně předchozí dohodu ruší, se neuplatní.

91. K námitce žalobkyně učiněné prostřednictvím jejího právního zástupce při jednání před soudem konaným dne 22. 5. 2023 a vztahující se k soudem signalizovanému náhledu nutno uvést, že samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).

92. Z těchto důvodů proto soud žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl.

93. Žalovaný měl v tomto řízení plný procesní úspěch, v důsledku čehož je žalobkyně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. (stanovící, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl) mu povinna nahradit v plném rozsahu náklady prvoinstančního i odvolacího řízení, které činí celkem 69 112 Kč a sestávající se z:

94. A) z odměny právní zástupkyně (advokátky) žalovaného: 95. aa) dle § 6 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „AT“), § 7 bod 6 AT (z tarifní hodnoty 239 050,50 Kč) za celkem 7 úkonů právní služby po 9 260 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a/ AT, 2. odpor proti vydanému platebnímu rozkazu dle § 11 odst. 1 písm. d/ AT, 3. vyjádření k žalobě dle § 11 odst. 1 písm. d/ AT, 4. účast advokátky žalovaného na výslechu svědkyně [jméno FO] konaném v místě bydliště svědkyně v [adresa] dne 14. 5. 2021 v době od 9:00 hod. do 10:00 hod. dle § 11 odst. 1 písm. g/ AT, 5. účast advokátky žalovaného na jednání před soudem konaném dne 21. 2. 2022 v době od 9:00 hod. do 10:28 hod. dle § 11 odst. 1 písm. g/ AT, 6. podání odvolání proti prvně vydanému rozsudku soudu dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, a 7. účast advokátky žalovaného na jednání před soudem v dalším řízení konaném dne 22. 5. 2023 v době od 9:00 od do 11:20 hod. dle § 11 odst. 1 písm. g/ AT), tj. 7 x 9 260 Kč = 64 820 Kč; 96. ab) ze 7 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. celkem ve výši 2 100 Kč; 97. B) z cestovného: 98. ba) k výslechu svědkyně [jméno FO] dne 14. 5. 2021 v [adresa], a to ze sídla právního zástupkyně žalovaného ([adresa] a zpět, za užití trasování dle www.mapy.cz , tj. 2 x 25 km, celkem [hodnota] km, při použití osobního automobilu (dále již „OA“) zn. [anonymizováno] RZ [SPZ], při průměrné spotřebě 7,2 l BA/100 km, při ceně BA 95 – 33,80 Kč/1 l dle vyhl. č. 589/2020 Sb., při paušální náhrada za 1 km ve výši 4,40 Kč/1 km = 381 Kč (z toho za pohonné hmoty 121 Kč a za opotřebení OA 260 Kč); 99. bb) k jednání před soudem konaným dne 21. 2. 2022 v době od 9:00 hod. do 10:28 hod., ze sídla advokátky ad 98 k soudu a zpět, tj. 2 x 36 km = 78 km, při použití OA a prům. spotřebě paliva ad 98, při ceně BA 95 – 37,10 Kč/1 l, při paušální náhradě za 1 km 4,70 Kč, tj. celkem 574 Kč; 100. bc) k jednání před soudem konaným dne 22. 5. 2022 v době od 9:00 do 11:15 hod., ze sídla advokátky ad 98 k soudu a zpět, celkem 78 km, při použití OA a prům. spotřebě paliva ad 98, při ceně BA 95 41,20 Kč/1 l, při paušální náhradě za 1 km ve výši 5,70 Kč, celkem 637 Kč; 101. C) z náhrady za ztrátu času za 6 půlhodin po 100 Kč za cesty právní zástupkyně žalovaného dle ad 98 – 100, a to dle § 14 odst. 3 AT za každou započatou půlhodinu ve výši 100 Kč, v celkové výši (6 x 100 Kč=) 600 Kč.

102. Soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl k tomu, že právní zástupkyně žalovaného v podání – vyčíslení náhrady nákladů řízení ze dne 25. 5. 2023 uvedla, že není plátkyní daně z přidané hodnoty.

103. Náklady řízení dle výroku II. je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně (§ 149 odst. 2 o. s. ř.).

104. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.