6 C 73/2023 - 33

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem [adresa], Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 17.955 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13.000 Kč ode dne 21. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 4.955 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.785 Kč ode dne 12. 8. 2022 do 20. 3. 2023 a z částky 4.955 Kč ode dne 21. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 2.076,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 5. 2023 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 17.955 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru a dalších nároků na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12. 7. 2022. Tvrdil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru vyplněním příslušné žádosti a poskytl údaje o svých osobních, rodinných a výdělkových poměrech včetně náhledu na bankovní účet, na jejichž základě žalobce – po ověření údajů o žalovaném v dostupných registrech – posoudil v souladu s metodikou schválenou ČNB a se zákonem č. 257/2016 Sb. jeho schopnost úvěr splatit a poskytnutí úvěru mu schválil. Smlouva byla se žalovaným uzavřena elektronicky s tím, že identifikace žalovaného byla provedena zpřístupněním jeho bankovního účtu za účelem získání informací a bankovním účtu a o jeho majiteli. Na základě uzavřené smlouvy, sjednané distančně prostřednictvím internetových stránek [webová adresa], se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 13.000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný pak byl povinen takto poskytnuté prostředky žalobci vrátit spolu s příslušenstvím sjednaným v článcích IV. a IX. smlouvy ke sjednanému datu splatnosti, tedy dne 11. 8. 2022. Nedílnou součástí smlouvy pak byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník, s nimiž byl žalovaný před podpisem smlouvy seznámen, vyslovil s nimi souhlas a přijal zejména následky vyplývající z porušení smlouvy a sankce v těchto dokumentech stanovené. Za poskytnutí úvěru se pak žalovaný zavázal uhradit žalobci poplatek a další poplatky i za objednané volitelné služby (služba„ Klidné spaní“ za 110 Kč, služba„ Presto“ za 165 Kč) za podmínek stanovených v článku II. smlouvy a článku 2. sazebníku. Prostředky z poskytnutého úvěru pak byly žalovanému vyplaceny v plné výši 13.000 Kč dne 12. 7. 2022 převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný na tento svůj závazek neplnil ani částečně, a nadále tak žalobci dluží celkovou částku 16.785 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 13.000 Kč, z poplatků (uvedených shora) v částkách 3.510 Kč (za poskytnutí úvěru) a 110 Kč a 165 Kč (volitelné služby – odklad splatnosti, a expresní vyplacení úvěru a ze zákonného úroku z prodlení, jenž byl nárokován z částky 16.785 Kč ode dne 12. 8. 2022 až do zaplacení. Do prodlení s plněním svého peněžitého závazku se žalovaný dostal dnem 12. 8. 2022, kdy neuhradil částku 13.000 Kč, a proto byl žalobce oprávněn požadovat pro tento případ sjednanou smluvní pokutu (dle článku 6.4 všeobecných obchodních podmínek a článku 3 sazebníku) ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení dluhu, kdy je tato sankce uplatňována pouze za prvních 90 dnů prodlení, a to celkovou částkou 1.170 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nereagoval ani na zaslanou předžalobní upomínku, obrátil se žalobce se svým takto vyčísleným nárokem na soud.

2. V průběhu řízení pak žalobce dále k výzvě soudu doplnil ve vztahu k ověření totožnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl své osobní a kontaktní údaje spolu s údaji o své majetkové situaci a číslo dokladu totožnosti. Současně pak poskytl též kopii svého občanského průkazu, který žalobce poté prověřil v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Dále pak žalobce uvedl, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného zjišťoval celkový počet společně se žalovaným hospodařících členů jeho domácnosti a jejich příjem, pravidelné měsíční výdaje, čisté měsíční příjmy uvedené žalovaným a jeho ověřené čisté měsíční příjmy. Poslední údaj představoval částku 25.548 Kč a dle žalobce umožňoval bezproblémové splácení úvěru v požadované výši. Souhlas s úvěrovou smlouvou a obchodnímu podmínkami pak žalovaný potvrdil prostřednictvím klientského profilu, do něhož se přihlásil pomocí dvoufaktorového ověření. V klientském profilu pak nejprve odsouhlasil jemu zpřístupněný formulář SECCI (tj. standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru), a poté i návrh úvěrové smlouvy kliknutím na opt-in volbu„ Podepisuji“. Smlouva i formulář pak byly následně automaticky zaslány žalovanému na jím uvedenou emailovou adresu.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupce žalobce svou neúčast omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování listinami založenými do spisu, z nichž zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, opatřené pouze naskenovaným podpisem za věřitele, avšak nikoliv již podpisem žalovaného ať již ve formě elektronického kódu na samotné listině či v podobě elektronické přílohy k tomuto dokumentu, tak zjistil, že dle této smlouvy se žalovaný zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 13.000 Kč s možností postupného čerpání bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný si pak v rámci smlouvy sjednal volitelné služby„ Klidné spaní“ a„ Presto“, za něž se zavázal hradit žalobci sjednané poplatky v částkách 110 Kč měsíčně a 165 Kč, dále se pak zavázal uhradit též poplatek za sjednání úvěru ve výši 3.510 Kč (při čerpání celého úvěrového limitu). Čerpanou částku úvěru spolu s poplatky, celkem tedy 16.785 Kč, se pak žalovaný zavázal splatit nejpozději do data 11. 8. 2022.

6. Dále byly soudu předloženy předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru (prostá listina neopatřená podpisy smluvních stran), obsahující vysvětlení jednotlivých pojmů a podmínek uvedených v úvěrové smlouvě. Podle toho dokumentu byl žalovaný povinen uhradit žalobci jednu celkovou splátku ve výši 13.000 Kč + 3.510 Kč, splatnou k 30. dni ode dne čerpání úvěru. Výše zápůjční úrokové sazby činila 0 % denně, RPSN pak 1 732,08 %. Dále pak uvedený dokument obsahuje ujednání o nákladech v případě opožděných plateb, podle něhož v případě nezaplacení úvěru ve stanovené době splatnosti je klient povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu za prodlení s úhradou každé splátky ve výši 0,1 % denně jistiny, dále úrok z prodlení v zákonné výši a náhradu účelně vynaložených nákladů (ty v tomto případě nejsou předmětem žaloby).

7. Ze všeobecných obchodních podmínek (opět neopatřených podpisy smluvních stran) soud dále zjistil, že dlužník potvrzuje seznámení se se smlouvou o úvěru a s těmito podmínkami zveřejněnými na internetové stránce žalobce vyplněním žádosti o úvěru a zaškrtnutím příslušného políčka. Dále je zde obsaženo mimo jiné opět ujednání o sankcích v podobě náhrady účelně vynaložených nákladů (s odkazem na sazebník) a smluvní pokuty (0,1 % denně z celkové dlužné částky).

8. Podle sazebníku činil poplatek za poskytnutí úvěru 27 % z částky půjčené na 30 dní, dále byly stanoveny poplatky za volitelné služby – odklad splatnosti úvěru o dva měsíce („ Klidné spaní“), expresní vyplacení úvěru (služba„ Presto“) a informační SMS servis – odpovídající těmto údajům uvedeným v samotné smlouvě o úvěru. Opět je pak uvedeno též ujednání o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru (0,1 % denně z celkové dlužné částky po splatnosti). Ani sazebník neobsahuje žádný údaj o tom, že by jej žalovaný opatřil svým podpisem či by jinak potvrdil, že se s jeho obsahem seznámil.

9. Obecnými principy posuzování a filozofií Společnosti ve spojení s formulářem souhlasu se zpracováním osobních údajů žalobce dokládal svá tvrzení o způsobu prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr (interní pravidla), dle nichž vycházel z doložených nezbytných dokladů ze strany spotřebitele, jehož identifikaci zároveň stanoveným způsobem ověřil (občanským průkazem, bankovní identitou, výpisem z účtu či zprostředkovaným přístupem k transakční historii účtu klienta a jeho identitě) ve spojení s informacemi získanými z dostupných databází.

10. Z výpisu o posouzení úvěru schopnosti pod identifikačním číslem případu [číslo] ve spojení s výpisem identifikovaných příjmů z bankovního výpisu bylo zjištěno, že k datu 12. 7. 2022 nežila ve společné domácnosti se žalovaným žádná jiná osoba. Na bydlení a na hrazení půjček bylo vynakládáno celkem 15.330 Kč (tj. 13.330 Kč a 2.000 Kč), další nezbytné výdaje představovaly částku 0 Kč a zbytné výdaje pak 4.000 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25.548 Kč oproti jím uváděnému v částce 29.700 Kč. Disponibilní příjem pak činil 9.700 Kč. Žalobce měl k dispozici přehled příjmových transakcí na účtu žalovaného.

11. Autorizací ověření totožnosti žalovaného žalobce dokládal, že tak učinil prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] (bankovní identita).

12. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že dne 12. 7. 2022 byla na účet žalovaného poukázána částka 13.000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] (číslo úvěrového případu); úvěr byl tedy čerpán jednorázově v plné výši.

13. Z výpisu ze spořicího a z běžného účtu žalovaného (pořízeny automatizovaným systémem Kontomatik za období 10/2021 – 5/ 2022 pod IBAN [bankovní účet] – spořicí účet a [bankovní účet] – běžný účet) bylo dále zjištěno, že žalovanému byla na jeho běžný účet skutečně vyplácen příjem od [právnická osoba], a.s., ve výši odpovídající zjištění žalobce při posuzování žádosti žalovaného o úvěr, nicméně je současně zřejmé, že žalovaný sice malou část těchto prostředků odesílal na spořicí účet, zbytek však po občasném zaplacení nezbytných výdajů utratil za stravovací služby mimo domov, nákupy a zábavu. Alarmujícím je pak zjištění o celkem 21 zápůjčkách či úvěrech od společnosti [právnická osoba] a jedné od [právnická osoba] [právnická osoba] v souhrnné výši 258.100 Kč v pouhých třech měsících od března do května 2022, aniž by bylo z výpisu z účtu patrné, že by žalovaný tyto své závazky splácel nebo že by se jejich existence či výdaje na jejich splácení nějak odrazily v informacích o poměrech žadatele o úvěr (zde tvrzena pouze částka 2.000 Kč měsíčně). Pro úplnost soud uvádí, že výpisy z registrů SOLUS či NRKI nebyly žalobcem dokládány, ač dle svých tvrzení měl do externích registrů při posuzování schopnosti žalovaného splatit požadovaný úvěr nahlížet. Pokud jde o účet spořicí, zde byl jeho počáteční i konečný zůstatek v nulové výši; žalovaný tedy veškeré naspořené prostředky opět vybral.

14. Konečně pak žalobce vyzval žalovaného dopisem svého zástupce ze dne 13. 3. 2023 k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě tří dnů s upozorněním na možnost soudního vymáhání této pohledávky. Odeslání uvedené výzvy do dispoziční sféry žalovaného dne 13. 3. 2023 je dokládáno poštovním podacím lístkem.

15. Návrh žalobce na provedení důkazu vyžádáním si informací od [právnická osoba], k převodu jistiny úvěru na bankovní účet vedený v žalobě jako účet žalované včetně identifikace majitele tohoto účtu pak soud pro nadbytečnost zamítl, neboť skutečnosti tímto důkazem listinami prokazované měl za dostatečně doložené důkazy již provedenými shora.

16. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému dne 12. 7. 2022 peněžní prostředky ve výši 13.000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] s tím, že žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky žalobci vrátit spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3.510 Kč a dále s poplatky za sjednané volitelné služby 110 Kč měsíčně a 165 Kč ve sjednané lhůtě splatnosti do 11. 8. 2022. Úvěrová smlouva měla být sjednána za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami, avšak nebyl k ní připojen podpis žalovaného v žádné formě; všeobecné obchodní podmínky, sazebník ani informace o spotřebitelském úvěru pak rovněž nebyly opatřeny (elektronickým) podpisem žalovaného (případně jiným identifikátorem dokládajícím, že se žalovaný s jejich obsahem prokazatelně seznámil). Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím přímého náhledu na jeho bankovní účet. V rámci sjednávání úvěru žalobce prověřoval schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr zjišťováním údajů o jeho poměrech, dle nichž žil žadatel sám a jeho ověřený čistý měsíční příjem činil 25.548 Kč (žalovaný uváděl 29.700 Kč), disponibilní zdroje žalovaného měly činit po odečtení jeho výdajů na bydlení (13.330 Kč) a na půjčky (2.000 Kč) celkem 9.700 Kč. Jiné údaje však vyplynuly ze zpřístupněného výpisu z běžného účtu žalovaného, dle něhož žalovaný veškeré své příjmy vynaložil na stravování v restauracích či v donáškových službách, na nákupy a zábavu, přičemž vybíral i prostředky zasílané na svůj spořicí účet. V období od března do května 2022 mu pak byly na jeho běžný účet vyplaceny prostředky ve výši přesahující částku 250.000 Kč z celkem 22 sjednaných zápůjček či úvěrů od dvou nebankovních subjektů, aniž by bylo patrné, že by je splácel; existence těchto závazků ani konkrétní podmínky a způsob jejich splácení však nebyly při posuzování bonity žalovaného hodnoceny. Úvěruschopnost žalovaného tedy žalobce i přes tyto jemu dostupné informace shledal dostatečnou pro splacení úvěru v požadované výši. Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku, je se splněním tohoto svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení, pročež mu byly žalobcem účtovány sankce stanovené ve všeobecných obchodních podmínkách, sazebníku a v informacích o spotřebitelském úvěru, tedy smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (jistiny), s jejímž splacením byl žalovaný v prodlení, a úrok z prodlení v zákonné výši.

17. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

19. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

20. Podle ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

21. Dle ustanovení § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

22. Podle ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

23. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

24. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

25. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

26. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru pak stanoví, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. c) citovaného zákona výslovně uvádí, že je-li ve smlouvě o platebních službách spotřebiteli umožněno překročení, musí tato smlouva obsahovat informace o možných sankcích, úrocích z prodlení za toto překročení a jiných platbách. Podle ustanovení § 110 odst. 5 písm. b) citovaného zákona platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru v rozporu se zákonem písemnou informaci o některé povinnosti spotřebitele vůči věřiteli nebo o podmínkách, za kterých je spotřebitel povinen tuto povinnost splnit, platí, že spotřebitel tuto povinnost nemá.

29. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

30. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

32. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení především nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k platnému sjednání úvěrové smlouvy, byť žalovaný byl v rámci žádosti o poskytnutí úvěru identifikován a poskytl žalobci nezbytné osobní a kontaktní údaje včetně svého bankovního účtu, jenž byl žalobci zpřístupněn. Samotné uzavření úvěrové smlouvy však již prokázáno nebylo vzhledem k absenci podpisu žalovaného na tomto dokumentu či ve formě dat připojených k dokumentu v elektronické podobě. I pokud by však žalobce prokázal, že obě strany smlouvu odpovídajícím způsobem uzavřely (tedy že žalovaný tuto podepsal), když právě na jejím základě žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění ve výši 13.000 Kč bezhotovostním převodem na jeho účet uvedený ve smlouvě tak, jak bylo uvedeno ve smlouvě, a žalovaný žalobci toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátil, ani pak by však soud nemohl smlouvu hodnotit jako platnou. Soud v tomto směru posuzoval platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co dostatečného posouzení schopnosti žalovaného splatit spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, přičemž dospěl závěru, že v dané věci žalobce této své povinnosti nedostál. Přestože měl k dispozici náhled na bankovní účet žalovaného, při posuzování jeho bonity zcela zjevně ignoroval a nijak se nevypořádal se skutečnostmi, které z tohoto dokumentu jasně vyplývají, když jediným hodnoceným kritériem byl příjem, který byl žalovanému na tento účet vyplácen, a ve zbývajících otázkách finanční situace žalovaného a jeho poměrů se zřejmě spolehl pouze na jím poskytnuté informace, k nimž pouze doplnil vlastní kalkulaci výdajů, aniž by tyto porovnal s údaji zjištěnými z výpisu z účtu žalovaného. Takovéto posouzení je naprosto nedostačující a nesplňuje požadavek odborné péče, když žalobce nezohlednil velké množství dalších závazků z titulu krátkodobých zápůjček či úvěrů, které na sebe žalovaný v krátké období tří měsíců převzal, a to v poměrně značné výši přesahující obnos čtvrt milionu Kč, když se svým příjmem nedokázal hospodařit a v podstatě celý jej vynaložil na stravování, nákupy a zábavu (např. hrazení nájemného a služeb výdaje není z výpisu z účtu až na výjimky patrné). K žádné z těchto okolností žalobce zjevně nepřihlédl, když dovodil, že i přes výše uvedená zjištění je žalovaný, který pravidelně nevyšel ani se svou výplatou, schopen z tohoto svého příjmu, z něhož nebyl schopen udržet ani přiměřenou finanční rezervu, jednorázově splatit do jednoho měsíce částku 13.000 Kč a další poplatky (aniž by si na tuto úhradu musel znovu vypůjčit peníze u téhož či u jiného nebankovního subjektu). Je tedy zjevné, že na jedné straně žalovaný do žádosti o poskytnutí o úvěr neuvedl všechny rozhodné skutečnosti o svých poměrech, zejména o svých závazcích z titulu nebankovních úvěrů a o skutečné výši splátek, k nimž se zavázal, na straně druhé žalobce tyto skutečnosti dostatečně či vůbec nezhodnotil a při posuzování bonity žalovaného k nim vůbec nepřihlédl. Uvedené okolnosti tak svědčí jedině o tom, že žalobce nejednal v dané věci dostatečně obezřetně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015).

34. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobce svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, a proto nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

35. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 13.000 Kč na jeho účet. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen vydat toto plnění, ponížené o případně provedené úhrady (v tomto případě žalovaný neplnil ani částečně). Žalobce tedy má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovaným splaceno, tedy na částku 13.000 Kč (tj. poskytnuté prostředky, na něž nebylo uhrazeno nic), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě (tj. poplatků a smluvní pokuty). S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 13.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím však až 21. 3. 2023 do zaplacení, tedy ode dne následujícího po marném uplynutí třídenní lhůty stanovené v předžalobní výzvě k úhradě ze dne 13. 3. 2023 (neboť v případě nároku z bezdůvodného obohacení je dlužník povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co věřitel tento požadavek uplatní – viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku), jež byla žalovanému zaslána doporučenou poštovní zásilkou téhož dne a doručena byla v souladu s § 573 občanského zákoníku, tedy na základě zákonné domněnky doby dojití třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 16. 3. 2023 (kdy třídenní lhůta k zaplacení uplynula dnem 20. 3. 2023, neboť podle § 607 občanského zákoníku je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den následující po dni pracovního klidu, pokud na takový den konec lhůty připadá), až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

36. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 4.955 Kč, představující součet požadované smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku úvěru za dobu ode dne 12. 8. 2022 do 10. 11. 2022 a poplatků účtovaných v částkách 3.510 Kč, 110 Kč a 165 Kč, a dále co do zákonného úroku z prodlení z částky 16.785 Kč za dobu ode dne 12. 8. 2022 do 20. 3. 2023 (tj. ode dne splatnosti úvěru dle smlouvy, jež však nebyla shledána platnou, do dne splatnosti nároku z titulu bezdůvodného obohacení) a dále z částky 4.955 Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, za dobu ode dne 21. 3. 2023 do zaplacení pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora – žalobce má vůči žalovanému pouze nárok na vydání peněžitého plnění, které mu poskytl a které mu nebylo vráceno, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení poplatků ani na smluvní pokutu. Ve vztahu k úroku z prodlení se pak zamítnutí opírá o závěry uvedené v předchozím odstavci, dle nichž žalovaný nemohl být po uvedenou dobu v prodlení se splněním svého závazku k vydání bezdůvodného obohacení, neboť splatnost závazku k vrácení peněz nebyla v daném případě sjednána platně, a žalovaný tudíž byl povinen plnit na výzvu žalobce.

37. Ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty, který nebyl shledán opodstatněným, pak soud doplňuje též další důvod, pro nějž nebylo možné žalobě v této části vyhovět, a to s poukazem na shora citovaná ustanovení § 104, § 108 odst. 1 písm. c) a § 110 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž je zřejmé, že žalobce nedostál ani své povinnosti zahrnout ujednání o sankcích plynoucích z porušení smlouvy žalovaným (tzn. pro případ jeho prodlení se splacením úvěru a poplatků) do samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když tyto učinil pouze součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, resp. informací o spotřebitelském úvěru, u nichž nebylo doloženo, že by se žalovaný s jejich obsahem seznámil, resp. je jakkoliv podepsal. Důsledkem tohoto opomenutí je pak to, že žalovaný uvedené povinnosti nemá a žalobce je není oprávněn po něm vyžadovat (viz shora citovaný § 110 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru).

38. Pro úplnost soud dodává, že problematikou zahrnutí sankčních ujednání do obchodních podmínek se rozhodovací praxe soudů zabývala již opakovaně s tím závěrem, že v souladu s i nadále aplikovatelným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11 zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vyjádřil své stanovisko v tom směru, že (…) v pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv vykládat pro spotřebitele nejpříznivěji (srov. § 51 a násl. tehdy účinného občanského zákoníku – pozn. zákon č. 40/1964 Sb.) Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je pak považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

39. Vedle výše uvedených závěrů pak lze odkázat též na další právní náhled na věc, dle něhož byť současná právní úprava § 2048 občanského zákoníku nevyžaduje (na rozdíl od právní úpravy předchozí) písemné sjednání smluvní pokuty, ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu plyne, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Tento závěr Ústavního soudu byl artikulován obecně a nikoliv jen s poukazem na některé spotřebitelské smlouvy a nikoliv jen s poukazem na dnes již neúčinná ustanovení zákona o písemném sjednání smluvní pokuty, ale s odkazem na ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Současná právní úprava (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vychází z odlišné koncepce zakotvené v ustanovení § 1815, jak je citováno shora. Podle něj soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá. Nebyl-li tedy použit elektronický podpis coby údaj připojený k datové zprávě, nelze hodnotit listinu obsahující sjednání smluvní pokuty za opatřenou vlastnoručním podpisem spotřebitele, a proto soud k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží, když v projednávané věci spotřebitel aplikaci ustanovení o smluvní pokutě nenavrhl (viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014 ve věci sp. zn. 19 C 215/2014, dohledatelný v judikatuře systému ASPI pod identifikačním číslem JUD276415CZ).

40. Vzhledem ke všem výše uvedeným závěrům tedy soud dovodil, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty svědčit nemůže ani s ohledem na nedostatek formy tohoto ujednání, zahrnutého do všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, tedy nikoliv do těla smlouvy samotné.

41. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 44,80 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 17.955 Kč (součet jistiny, poplatků a smluvní pokuty; k příslušenství v podobě úroku z prodlení se nepřihlíží), žalobce byl úspěšný pouze v částce 13.000 Kč (jistina), tedy v rozsahu 72,40 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované smluvní pokuty a poplatků v souhrnné částce 4.955 Kč, tj. co do 27,60 %. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 72,40 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 27,60 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 44,80 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování svého práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 2.076,80 Kč, tzn. poměrná 44,80procentní část nákladů řízení ve výši 4.635,70 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 3.170 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za 2,5 úkonu právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a za jeden úkon právní služby po 1.820 Kč (písemné podání ve věci samé) dle § 7 bod 5. advokátního tarifu, a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 600 Kč, a to za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a za jeden úkon právní služby po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) citované vyhlášky; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty, odpovídající částce 665,70 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení