6 C 74/2025 - 33

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 20 803 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 893 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 893 Kč ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V rozsahu co do zaplacení částky 9 910 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 948 Kč ode dne 11. 3. 2024 do 11. 11. 2024 a z částky 9 910 Kč ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení a dále ve výši 2 % ročně z částky 10 893 Kč ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, jakož i co do zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 3. 2025 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení celkové částky 20 803 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky a dalších nároků vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce ze dne 13. 9. 2023. Tvrdil, že na základě této smlouvy, sjednané mezi účastníky prostřednictvím webové stránky [www stránky], poskytl žalované – po řádném ověření její totožnosti (vyžádáním si skenu dokladu totožnosti a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby) a schopnosti splácet (vyžádáním si informací o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalované a jejich ověřením na základě vyžádaných dokumentů či nahlédnutím do příslušných databází) – na základě její žádosti o zápůjčku a po odsouhlasení znění smlouvy a všeobecných obchodních podmínek dne 13. 9. 2023 (smlouva byla podepsána elektronicky prostřednictvím PIN kódu jakožto prostého elektronického podpisu) převodem na její účet č. [č. účtu] peněžní prostředky ve výši 14 300 Kč s tím, že žalovaná se zavázala uhradit za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši 4 648 Kč, to vše se splatností dne 10. 3. 2024. Jelikož však tomuto svému závazku nedostála, neboť na dluh dosud uhradila pouze 3 407 Kč (o které byla ponížena účtovaná smluvní pokuta), byla povinna zaplatit žalobci vedle součtu nesplacené jistiny a poplatku v souhrnné výši 18 948 Kč též zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z částky 14 300 Kč, vyčíslenou za dobu ode dne 11. 3. 2024 do 14. 3. 2025 na částku 5 262 Kč a poníženou o částečnou úhradu provedenou žalovanou na výsledných 1 855 Kč, a nahradit mu náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením (celkem pět písemných výzev) v celkové výši 2 500 Kč. Dlužnou částku pak žalobci neuhradila ani na základě zaslané předžalobní upomínky, a proto se žalobce svého nároku domáhal soudní cestou. K výzvě soudu následně v průběhu řízení uvedl, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, přičemž v tomto směru předpokládal, že soud posoudí smlouvu o zápůjčce jako neplatnou. Proto alternativně navrhoval, aby soud uložil žalované povinnost vrátit vše, co jí žalobce poskytl, jakožto bezdůvodné obohacení, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupkyně žalobce svou neúčast omluvila, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy o zápůjčce datované 13. 9. 2023 bylo zjištěno, že žalobce se zavázal poskytnout žalované bezúčelovou bezhotovostní zápůjčku ve výši 14 300 Kč a žalovaná se zavázala žalobci tyto prostředky vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 648 Kč (úroková sazba činila 0 %, RPSN však 2 969 %), celkem tedy 18 948 Kč, nejpozději do data 13. 10. 2023 [pozn. – oproti žalobnímu tvrzení o datu splatnosti 10. 3. 2024, jež však nebylo ničím podloženo]. Peněžní prostředky měly být žalované zaslány na bankovní účet č. [č. účtu]. Pro případ prodlení se splácením zápůjčky byť i jen zčásti se pak veškeré doposud vyúčtované poplatky staly součástí jistiny. Současně byla ujednána též povinnost žalované uhradit žalobci v témže případě smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, zákonný úrok z prodlení a dále účelně vynaložené náklady vzniklé mu v souvislosti s prodlením, představované poplatky za jednotlivé upomínky (500 Kč za každou písemnou – listinnou – upomínku). V případě prodlení žalované s úhradou o více než 14 dní pak byl žalobce rovněž oprávněn od smlouvy odstoupit, čímž se veškeré dlužné částky stávají okamžitě splatnými a přirůstají k nesplacené jistině. Úhrady provedené na předmětnou pohledávku pak měly být započteny nejprve na náklady spojené s uplatněním pohledávky, poté na úrok z prodlení, dále na smluvní pokuty a teprve následně na poplatky a na jistinu. Smlouva byla za žalovanou opatřena PIN kódem, a k jejímu uzavření tedy mělo dojít distančně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku.

5. K ověření totožnosti žalované pak byla doložena kopie jejího průkazu totožnosti a dále potvrzení o přijaté verifikační platbě ve výši 1 Kč dne 1. 12. 2022. Dále pak dle předloženého přehledu textových zpráv odeslaných na telefonní číslo, které se shoduje s telefonickým kontaktem uvedeným ve smlouvě o zápůjčce u osobních a kontaktních údajů žalované, žalobce odeslal žalované dne 13. 9. 2023 v 17:41 a 17:50 hodin dvě textové zprávy, které byly doručeny a dle nichž žalovanou informoval, aby pro potvrzení půjčky vložila SMS kód do své žádosti nebo přes tam uvedený internetový odkaz, a následně ji vyrozuměl o schválení žádosti o půjčku a o odeslání částky 14 300 Kč na účet.

6. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky žalobce, dle nichž žalovaná k okamžiku uzavření smlouvy prohlásila, že důkladně posoudila svou majetkovou situaci, a je tudíž schopna zápůjčku uhradit, a současně že není v prodlení se splacením jakéhokoliv jiného závazku, není evidována v databázi dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie a nejsou jí známy žádné okolnosti, jež by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jejích závazků vůči žalobci. Návrh na uzavření smlouvy, opatřený prostým elektronickým podpisem ve formě identifikátoru (unikátního kódu odeslaného věřitelem klientovi prostřednictvím SMS na mobilní telefonní číslo [tel. číslo] uvedené ve vyplněném registračním formuláři) pak klient odešle prostřednictvím internetových stránek žalobce [www stránky]. Ověření totožnosti klienta pak mělo být provedeno autorizací platební karty. K uzavření smlouvy pak dochází v okamžiku doručení akceptace návrhu na její uzavření klientovi. Současně byl ujednání závazek klienta uhradit žalobci veškeré reálně vynaložené a dokladované náklady spojené s vymáháním dlužné částky. I tyto smluvní podmínky byly za žalovanou opatřeny prostým elektronickým podpisem (PIN kódem).

7. Poskytnutí zápůjčky ve výši 14 300 Kč bezhotovostním převodem na účet žalované č. [č. účtu] pak žalobce dokládal výpisem ze svého účtu č. [č. účtu] ze dne 30. 9. 2024 (včetně konkrétní transakce ze dne 13. 9. 2024 pod variabilním symbolem [var. symbol]). Uvedená skutečnost pak byla doložena též potvrzením [právnická osoba]., ze dne 24. 9. 2025, jež na dotaz soudu potvrdila, že na předmětný běžný účet, jehož majitelkou je žalovaná, byla skutečně dne 13. 9. 2023 připsána částka 14 300 Kč pod variabilním symbolem [var. symbol].

8. Z upomínek ze dne 8. 2. 2024, 17. 3. 2024, 24. 3. 2024, 31. 3. 2024 a 9. 4. 2024 soud zjistil, že žalobce opakovaně vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky po splatnosti, a to včetně naúčtovaných sankcí – smluvní pokuty, úroků z prodlení a nákladů na upomínání, v dodatečných lhůtách. Všechny tyto listiny jsou nepodepsané a doklady o jejich odeslání do dispoziční sféry žalovaného nebyly připojeny.

9. Závěrem pak žalobce vyzval žalovanou prostřednictvím své zástupkyně předžalobní upomínkou ze dne 5. 11. 2024 k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě tří dnů s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této upomínky do dispoziční sféry žalované je dokládáno poštovním podacím lístkem.

10. Na podkladě obsahu shora uvedených listin následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalované na podkladě smlouvy o zápůjčce datované 13. 9. 2023 (sjednané s využitím prostředků komunikace na dálku) téhož dne převodem na její bankovní účet částku 14 300 Kč, kterou měla žalovaná žalobci uhradit společně s poplatkem za její poskytnutí ve výši 4 648 Kč nejpozději do data 13. 10. 2023 [datum splatnosti tvrzené v žalobě, tedy 10. 3. 2024, tomuto smluvnímu ujednání neodpovídá]. Smlouva o zápůjčce ani jiné listiny předložené žalobcem pak neosahují žádné konkrétní údaje o poměrech žalované či o její bonitě, z nichž by žalobce vycházel při posuzování schopnosti žalované splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr). Jelikož žalovaná svému shora uvedenému závazku k vrácení poskytnutých prostředků nedostála, neboť poskytnuté peněžní prostředky doposud zcela nevrátila ani i přes opakované upomínky (když dle nijak nezpochybněných žalobních tvrzení zaplatila pouze 3 407 Kč), účtoval jí žalobce pro tento účel sjednané poplatky za celkem pět upomínek po 500 Kč, celkem tedy 2 500 Kč, jakožto náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením žalované, a dále smluvní pokutu (sjednanou ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, v tomto případě dle žalobních tvrzení vyčíslenou za dobu ode dne 11. 3. 2024 do 14. 3. 2025 na částku 5 262 Kč, následně poníženou o žalovanou provedené úhrady na výsledných 1 855 Kč). Žalovaná však nereagovala ani na zaslanou předžalobní upomínku, a je tedy se splněním této své peněžité povinnosti v prodlení.

11. Podle ustanovení § 2390 a § 2392 odst. 1 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

13. Dle ustanovení § 2048 a 2049 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

14. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

15. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

16. Dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

19. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalované na základě ujednání o smlouvě o zápůjčce peněžité plnění ve výši 14 300 Kč bezhotovostním převodem na účet uvedený ve smlouvě a že žalovaná žalobci toto peněžité plnění doposud zcela nevrátila – žalobce tvrdil pouze úhrady ve výši 3 407 Kč – a neuhradila ani další plnění vyplývající z předmětné smlouvy, tj. poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 648 Kč, jakož ani následně žalobcem vyúčtované poplatky vynaložené v souvislosti s upomínáním v celkové výši 2 500 Kč a požadovanou smluvní pokutu (kapitalizovanou a o provedené úhrady poníženou na částku 1 855 Kč). Soud pak posoudil platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co do dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Dospěl pak závěru, že v dané věci žalobce ani přes výzvu soudu netvrdil (a ani tvrdit nehodlal) žádné takové skutečnosti, z nichž by bylo možné splnění této jeho zákonné povinnosti dovodit, a neoznačil ani nenavrhl v tomto směru ani žádné důkazy, když z listinných důkazů v řízení provedených nelze žádné takové konkrétní údaje zjistit, vyjma povšechného prohlášení klienta v obchodních podmínkách žalobce. Není tedy vůbec zřejmé, z jakých konkrétních údajů o poměrech žalované při posouzení její schopnosti spotřebitelský úvěr (zápůjčku) uhradit žalobce vycházel, jaké konkrétní podklady a informace si od ní vyžádal či jaké si sám obstaral a s jakým výsledkem. Zda tak žalobce tedy vůbec učinil, nebylo možné z předložených důkazů zjistit, stejně jako ani to, jakým způsobem zhodnotil příjmovou i výdajovou stránku financí žalované, její platební morálku, případné splátkové zatížení a stav jejích závazků, jakož i její osobní, majetkové a rodinné poměry, pokud je vůbec zjišťoval a požadoval jejich doložení. Spoléhal-li se žalobce na pouhé prohlášení žalované, učiněné formou jejího prostého elektronického podpisu na všeobecných obchodních podmínkách, pak tato okolnost svědčí jedině o tom, že žalobce nejednal v dané věci dostatečně obezřetně a tato tvrzení nijak neověřoval a nežádal jejich dostatečné prokázání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Žalobce tedy – i s ohledem na neúčast své zástupkyně na nařízeném ústním projednání věci, a tím i nemožnost poskytnutí náležitého procesního poučení – v tomto rozsahu nesplnil své procesní povinnosti.

23. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že splnění své zákonné povinnosti žalobce ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neprokázal (ač v tomto směru nese důkazní břemeno), když z provedeného dokazování vyplynulo, že k osobě a poměrům žalovaného nebylo zjišťováno ani hodnoceno nic, co by mělo odstranit případné pochybnosti o její úvěruschopnosti (pouze nad rámec uvedeného soud podotýká, že při lustraci žalované v insolvenčním rejstříku pro potřeby tohoto řízení vyplynulo, že žalovaná již v minulosti prošla oddlužením), a proto nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

24. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalované peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 14 300 Kč na účet vedený u peněžního ústavu. Žalovaná je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinna vydat toto plnění, ponížené o provedené úhrady v tvrzené výši 3 407 Kč. Žalobce tedy má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovanou splaceno, tedy na částku 10 893 Kč (tj. poskytnuté prostředky ve výši 14 300 Kč ponížené o uhrazených 3 407 Kč), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení poplatků, smluvní pokuty ani nákladů spojených s uplatněním pohledávky. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalované, která se k žalobě nevyjádřila a neuvedla na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by uplatňovaný nárok jakkoliv zpochybnila (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 10 893 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši, jdoucím až ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené v předžalobní výzvě ve smyslu ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k době splatnosti nároku z titulu bezdůvodného obohacení, tedy nikoliv ze smlouvy (u žádné z předešlých upomínek nebylo jejich odeslání doloženo), až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

25. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 9 910 Kč, představované rozdílem mezi částkou v žalobě uplatněnou a výsledným přiznaným nárokem, spolu s náklady za upomínky ve výši 2 500 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 948 Kč za dobu ode dne 11. 3. 2024 do 11. 11. 2024 (tj. ode dne následujícího po dni splatnosti tvrzeném v žalobě do dne splatnosti nároku z titulu bezdůvodného obohacení – viz výše), kdy ještě žalovaná nebyla v prodlení, a dále z částky 9 910 Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, jakož i co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 10 893 Kč za dobu ode dne 12. 11. 2024 do zaplacení, tedy co do tohoto příslušenství ve výši přesahující zákonnou sazbu úroku z prodlení, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora - žalobce má vůči žalované nárok pouze na vydání peněžitého plnění, které jí poskytl, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě.

26. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu vzhledem k tomu, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze v poměrně nepatrné části 4,72 % z celkového předmětu řízení, neboť předmětem řízení bylo zaplacení částky 20 803 Kč (tj. pouze součet jistiny, poplatku a smluvní pokuty; k příslušenství v podobě nákladů upomínání se nepřihlíží), žalobce byl úspěšný pouze v částce 10 893 Kč, tedy v rozsahu 52,36 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované částky 9 910 Kč, tj. co do 47,64 %. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 52,36 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 47,64 %. Vzhledem k výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 4,72 %, je pak zřejmé, že úspěch žalobce v řízení byl pouze nepatrný, a proto soud s odkazem na shora citované ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. vyslovil, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

Poučení