6 C 75/2023 - 54

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] trvale bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 22 231,15 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 000,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 599,41 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000,01 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 508,43 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 508,43 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 19 000,01 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 108,55 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18 093,53 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částky 1 722,71 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 22 231,15 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále též„ právní předchůdce žalobkyně“), s žalovaným dne 21. 5. 2021 uzavřel smlouvu o úvěru č. 0343962, na jejímž základě žalovaný obdržel jistinu 22 000 Kč, kterou se zavázal uhradit spolu s příslušenstvím 18 894 Kč, celkem tedy částku 40 894 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč - splatnost první splátky nastala do měsíce po uzavření smlouvy a poslední splátka byla splatná 21. 7. 2022. Žalovaný dlužnou částku neuhradil řádně a včas - uhradil pouze částku 2 999,99 Kč. Tato částka byla z 1 491,56 Kč započtena na jistinu a z 1 508,43 Kč na příslušenství. Žalovaný se tak dostal do prodlení. Závazek nebyl zesplatněn, jeho splatnost nastala nejpozději ke dni 21. 7. 2022, tj. splatností poslední splátky. Pohledávka byla ke dni 27. 10. 2022 z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni a skládala se z nesplacené jistiny 20 508,44 Kč, nesplaceného smluvního úroku 1 835,65 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 9 987,11 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 894,06 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 3 668,75 Kč, postoupeného sankčního poplatku 1 500 Kč, postoupených paušálních nákladů na vymáhání pohledávky 500 Kč, postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 091,90 Kč po celkové splatnosti závazku, postoupeného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 504,59 Kč a postoupené smluvní pokuty ve výši 9 604,74 Kč. Žalobkyně se však ku prospěchu žalovaného rozhodla soudně vymáhat pouze nesplacenou jistinu 20 508,44 Kč, nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok 1 835,65 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 9 987,11 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru 1 894,06 Kč, nesplacený inkasní poplatek 3 668,75 Kč, postoupený smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu ve výši 707,96 Kč, za období od 1. dne prodlení po celkové splatnosti závazku (splatnost poslední splátky), tj. od 22. 7. 2022, do 14. 10. 2022, kdy základem pro výpočet úroku byla postoupená jistina pohledávky ve výši 20 508,44 Kč, která byla v uvedeném období úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 707,96 Kč, po revizním přepočtu za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od 22. 7. 2022 do 14. 10. 2022, kdy základem pro výpočet zákonného úroku z prodlení byla postoupená jistina pohledávky ve výši 20 508,44 Kč, účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokutu 1 722,71 Kč. Žalovaný nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o úvěru č. 0343962 ze dne 21. 5. 2021 se podává, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému zaplacena částka 22 000 Kč, za niž se žalovaný zavázal zaplatit úrok 2 118 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 036 Kč, inkasní poplatek 3 960 Kč, kromě jistiny 22 000 Kč tedy šlo o celkové příslušenství 18 894 Kč. Celkovou částku 40 894 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce po uzavření smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Smluvní strany si sjednaly smluvní pokutu 0,1 % denně z příslušné dlužné částky a další poplatky za oznámení o splatnosti splátek. RPSN činila 272,44 %.

5. Z žádosti o úvěr plyne, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán, aktuální zaměstnání trvá od 15. 11. 2020, což má být ověřeno, že nemá sjednaný úvěr zajištěný nemovitostí určenou k bydlení, že dokládá výplatní pásky a pracovní smlouvu, že jeho mzda činí 19 180 Kč měsíčně a měsíční výdaje činí: 3 860 Kč na bydlení a energie, 1 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, 1 300 Kč na splátky stávajících půjček, 500 Kč na spoření/pojištění, 600 Kč na telefon, výdaje celkem činí 7 260 Kč, použitelný měsíční příjem činí 11 920 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, nemá děti a bydlí u rodičů.

6. Z oznámení ze dne 10. 11. 2022 a poštovního podacího archu plyne, že právní předchůdce žalobkyně v listopadu 2022 oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.

7. Z dopisu ze dne 7. 2. 2022 a poštou vrácené obálky plyne, že právní předchůdce žalobkyně v únoru 2022 vyzval žalovaného k zaplacení částky celkem 42 410 Kč s tím, že pokud žalovaný svou povinnost nesplatí, může po něm soudní exekutor v budoucnu požadovat více než 76 733 Kč.

8. Z dopisu ze dne 1. 3. 2023 a poštovního podacího archu ze dne 3. 3. 2023 se podává, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.

9. Z první strany pracovní smlouvy plyne, že žalovaný byl od 15. 11. 2020 zaměstnán jako dělník ve [právnická osoba] & [právnická osoba], [IČO], s tím, že výše mzdy bude stanovena samostatným mzdovým výměrem.

10. Z čestného prohlášení ze dne 21. 5. 2021 se podává, že žalovaný má bydlet sám v domácnosti na adrese [adresa].

11. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne 21. 5. 2021 právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. 0343962, na jejímž základě byla žalovanému zaplacena částka 22 000 Kč, za niž se žalovaný zavázal zaplatit úrok 2 118 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 10 780 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 036 Kč, inkasní poplatek 3 960 Kč, kromě jistiny 22 000 Kč tedy šlo o celkové příslušenství 18 894 Kč. Celkovou částku 40 894 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce po uzavření smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Smluvní strany si sjednaly smluvní pokutu 0,1 % denně z příslušné dlužné částky a další poplatky za oznámení o splatnosti splátek. RPSN činila 272,44 %. Žalovaný na smlouvu zaplatil pouze částku 2 999,99 Kč. Poprvé byl žalovaný vyzván k zaplacení v únoru 2022. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán, aktuální zaměstnání trvá od 15. 11. 2020, což má být ověřeno, že nemá sjednaný úvěr zajištěný nemovitostí určenou k bydlení, že dokládá výplatní pásky a pracovní smlouvu, že jeho mzda činí 19 180 Kč měsíčně a měsíční výdaje činí: 3 860 Kč na bydlení a energie, 1 000 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, 1 300 Kč na splátky stávajících půjček, 500 Kč na spoření/pojištění, 600 Kč na telefon, výdaje celkem činí 7 260 Kč, použitelný měsíční příjem činí 11 920 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, nemá děti a bydlí u rodičů. V čestném prohlášení uvedl, že bydlí sám, z první strany pracovní smlouvy plyne, že od 15. 11. 2020 pracuje jako dělník, neplyne z ní však výše jeho mzdy (ta má být v samostatném mzdovém výměru, jejž žalobkyně nepředložila). Na podzim 2020 byla pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný dále již na smlouvu neplnil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu.

12. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] [anonymizováno] . [jméno] [příjmení] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

21. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2021.

22. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2021 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

24. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

25. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Právní předchůdce žalobkyně sice měl k dispozici první stranu pracovní smlouvy, z níž plynulo, že od listopadu 2020 žalovaný pracoval jako dělník, z žádné žalobkyní předložené listiny se však nepodává, jaký byl čistý měsíční příjem žalovaného. Není tedy zřejmé, zda právní předchůdce žalobkyně před sjednáním předmětné smlouvy skutečně ověřil pravdivost jím uvedených příjmů (žalovaný uvedl měsíční příjem 19 120 Kč). Žalobkyně přitom nepředložila žádné listiny (resp. z jejích tvrzení je zřejmé, že žádnými dalšími listinami ona ani její právní předchůdce nedisponovali), které by svědčily o dalším zkoumání majetkových poměrů žalovaného v době před uzavřením smlouvy - např. výpisy z bankovního účtu či mzdové listy, doklady o jeho výdajích apod. Právní předchůdce žalobkyně tak z předložených listin nemohl učinit kvalifikovaný závěr o tom, zda je žalovaný schopen řádně splnit svoje povinnosti ze smlouvy.

26. Předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Soud nicméně shledal i další důvod absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru.

27. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

28. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

29. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („ novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium„ zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

30. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše úroků u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v květnu 2021 činila 7,36 % ročně. Sjednaná RPSN 272,44 % tedy v dané věci dosahovala cca 37násobku obvyklé úrokové míry. Ujednání o úroku, úhradě za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení a inkasním poplatku ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Jednotlivá sjednaná plnění soud posuzuje ve vzájemném kontextu a považuje je s ohledem na jejich značnou výši (ve vztahu k jistině) fakticky za skrytý úrok. K tomu pak byla sjednána i vysoká smluvní pokuta, veškerá smluvní ujednání ve svém souhrnu žalovaného jako spotřebitele zatěžovala nepřiměřeně. Proto soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru (srov. též v bodě 1 tohoto rozsudku uvedená plnění, jež na základě smlouvy žalobkyně po žalovaném nárokovala - na platnost smlouvy pak nemá žádný vliv, že se žalobkyně rozhodla některá z těchto plnění v žalobě nenárokovat), nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. sjednaných poplatcích. V opačném případě by poskytovatelům spotřebitelských úvěrů nic nebránilo co nejvíce„ nadsazovat“ smluvní úrok (zde skrytý v nejrůznějších poplatcích) a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a„ riskovali“ by toliko snížení úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele spotřebitelských úvěrů nabízet spotřebitelům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

31. Smlouva může být shledána absolutně neplatnou jako celek i pro její celkovou lichevní povahu (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Rozdíl mezi lichevní smlouvou a jen jediným neplatným ujednáním pro rozpor s dobrými mravy (úroky) lze spatřovat zejména v celkové konstrukci smlouvy, kdy lichevní smlouva je konstruována tak, že se v zásadě dopředu předpokládá, že ji úvěrovaný nebude moci splácet, proto jsou zde nastaveny vysoké úroky a smluvní pokuty. Účelem této smlouvy je především uspokojit se z úroků, pokut a poplatků, které vzniknou nesplácením smlouvy. Jejich charakteristikou je nastavení vysokých úrokových měr a poplatků, tedy celkových nákladů na úvěr („ RPSN“), které znesnadňují či přímo i znemožňují včasné splacení dluhu, které ve spojení s vysokými pokutami a úroky za prodlení dále jen prohlubovaly„ dluhovou past“ úvěrovaného. Dříve byla smlouva často opatřena i rozhodčí doložkou, která spotřebiteli znemožňovala domáhání se práva u soudu, nicméně to již v rámci spotřebitelských smluv není možné od účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., kterým byl změněn zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

32. Důležitým ukazatelem přitom je již výše zmíněná RPSN, jež zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). V daném případě činí RPSN 272,44 %, což je, jak shora uvedeno, částka představující cca 37násobek běžné úrokové sazby v době uzavření smlouvy, kdy úroky jsou v podstatě cenou úvěru. Smluvní pokuta, byť sama o sobě nárokovaná ve výši souladné s § 122 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru, pak ve spojení s nepřiměřeně vysokým úrokem ještě dále navyšuje plnění, jež jsou po žalovaném jako spotřebiteli vyžadována, že se tato plnění ze smlouvy o úvěru dostávají nad únosnou mez. Smlouvu tak soud shledal lichevní jako celek, a proto rovněž celkově absolutně neplatnou (srov. podobně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 155/2022; ve vztahu k ještě mnohem nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).

33. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku (nazvaném jako poplatek za poskytnutí úvěru) není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok (poplatek) v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9, a č. j. 47 Co 77/2023-200, bod 15).

34. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy i pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z.

35. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy tak částka 22 000 Kč představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Jelikož žalobkyně prokázala, že tato částka byla žalovanému vyplacena, a z tvrzení žalobkyně plyne, že žalovaný vrátil jejímu právnímu předchůdci toliko 2 999,99 Kč, žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zbývající část jemu vyplaceného plnění ve výši 19 000,01 Kč. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit tuto částku výrokem I. tohoto rozsudku.

36. S ohledem na závěr o bezdůvodném obohacení nelze přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy, tj. smluvní pokutu, smluvní úrok a jakékoliv další poplatky.

37. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (ve vztahu k nové právní úpravě obsažené v o. z. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl poprvé vyzván k zaplacení v dopise právního předchůdce žalobkyně z února 2022. Splatnost bezdůvodného obohacení tak nastala v únoru 2022, kdy sazba zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) činila 11,75 % ročně. Byť tedy žalobkyně uvedla, že nárokuje zákonný úrok z prodlení až od 22. 7. 2022 (tento žalobní návrh soud překročit nemohl), nelze žalobkyni ani od tohoto pozdějšího data přiznat vyšší zákonný úrok z prodlení než ve výši 11,75 % ročně. Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 000,01 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení (za dobu od 22. 7. 2022 do 27. 10. 2022 činí tento kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 599,41 Kč). Zbývající část požadovaného úroku z prodlení soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni nepřiznal.

38. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 o. s. ř. Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

39. Žalobkyně byla z větší části procesně neúspěšná, žalovaný by proto měl právo na náhradu nákladů řízení v poměrné části (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný však byl v řízení zcela pasivní, žádné náklady řízení mu tak nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

40. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Poučení