6 C 78/2023 - 87

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 1/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o určení existence pohledávky takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal proti žalované určení, že pohledávka žalobce za žalovanou ve výši 1,750.000,- Kč existuje, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 57.270,45 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 8. 2023 se žalobce domáhal proti žalované určení, že jeho pohledávka za žalovanou ve výši 1,750.000,- Kč existuje. Tvrdil, že svou pohledávku z titulu půjčky, poskytnuté zůstaviteli v průběhu výkonu trestu a po něm v době let 2006 až 2015 a splatné dne 31. 12. 2016, přihlásil do pozůstalostního řízení po svém otci [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozeném dne [datum] a zemřelém dne [datum] (tedy ještě před splatností dluhu), posledně bytem [adresa], na základě svolání věřitelů usnesením soudní komisařky [tituly před jménem] [jméno FO], notářky se sídlem v Praze, ze dne 14. 11. 2017. Výši dluhu pak zůstavitel uznal písemně dne 11. 8. 2016, přičemž dlužná částka byla k datu úmrtí zůstavitele představována pouze jistinou. V řízení o pozůstalosti, vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], pak vznikl spor o pravost a platnost závěti, v němž byla žalovaná úspěšná a byla určena dědičkou zůstavitele ze závěti ze dne 24. 1. 2012. Žalovaná pak předmětnou pohledávku žalobce neuznala, a proto se žalobce obrátil s požadavkem na určení její existence na soud.

2. K výzvě soudu, aby žalobce doplnil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a k tomu označil a navrhl potřebné důkazy, následně žalobce uvedl, že Obvodní soud pro [adresa] k přihlášené pohledávce žalobce při rozhodování o pozůstalosti nepřihlédl a žalobce svým usnesením ze dne 10. 10. 2022 č. j. 26 D 1189/2016-753 odkázal, aby se svého práva domáhal žalobou.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Namítala jednak, že podpis na listině označené jako uznání dluhu není pravým podpisem zůstavitele [Jméno zainteresované osoby 0/0], dále že tento podpis byl na listinu připojen ještě před sjednáním a sepsáním jejího obsahu, tedy dlužník podepisoval prázdný list papíru, a tudíž absentovala jeho vůle k takovému právnímu jednání, o čemž svědčí nezvyklá poloha podpisu na uznání dluhu, a konečně popírala samotnou existenci dluhu zůstavitele vůči žalobci, neboť takový dluh ani vzniknout nemohl. Žalobce totiž v rozhodné době neměl příjem ani potřebné finanční prostředky, které by mohl zůstaviteli zapůjčit či investovat do jeho věci nemovité vzhledem k tomu, že nejpozději od roku 2007 je proti němu vedeno nejméně 20 exekucí. Neprovedl ani rekonstrukci domu v [adresa], a pokud by tak činil, pak k tomu neměl souhlas vlastníků, tedy zůstavitele a [jméno FO], narozené [datum], bez jejichž souhlasu rovněž nemovitost bezplatně užíval. V roce 2006 před nástupem do výkonu trestu byl zůstavitel soběstačný a žalobci nic nedlužil a ani ve výkonu trestu finanční výpomoc nepotřeboval (vyjma zajištění obhájce při zatčení zůstavitele), neboť potřebné materiální zajištění mu poskytovala žalovaná. Věci nemovité v [adresa] (dům s pozemky na adrese [adresa]) zůstavitel nabyl do spoluvlastnictví se svou matkou v roce 2009, přičemž v následujících letech až do roku 2015 byl se žalobcem v rozepři, neboť žalobce požadoval převést darem do svého výlučného vlastnictví za účelem jejich trvalého užívání; v téže době pak dlužil a nesplatil dluh vůči [jméno FO], tedy své babičce. Na jméno zůstavitele, tedy svého otce, si dále žalobce ještě před jeho nástupem do výkonu trestu zapůjčil u banky obnos ve výši 200.000,- Kč, který rovněž nesplácel, ač zůstavitele utvrzoval o opaku; dluh následně narostl o příslušenství až na částku okolo 700.000,- Kč, o čemž se zůstavitel dozvěděl až z exekuce. Dluh pak byl uhrazen z prodeje věcí nemovitých na [adresa] (byť se je žalobce pokoušel zpeněžit sám bez vědomí jejich (spolu)vlastníků) s tím, že kupní cena činila 5,288.460,- Kč. Dlužníkem byl tedy vůči zůstaviteli sám žalobce, jehož se otec vzhledem ke špatným vztahům rozhodl v závěti ze dne 24. 1. 2012 vydědit. Vzhledem k těmto shora popsaným skutečnostem tedy žalovaná navrhovala, aby soud žalobu zamítl.

4. Jelikož se žalobce ani jeho zástupkyně bez omluvy své neúčasti nedostavili k jednání soudu, k němuž byli řádně a včas předvoláni, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

5. Soud ve věci provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro její posouzení, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Z listiny označené jako uznání dluhu s datem 11. 8. 2016 tak bylo zjištěno, že zůstavitel [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum], tímto písemně uznal svůj dluh vůči žalobci co do důvodu vzniku a výše 1,750.000,- Kč coby prostředků vynaložených žalobcem na trestní obhajobu zůstavitele v době jeho výkonu trestu a dále za rekonstrukci nemovitosti zůstavitele v [adresa]. Uvedený obnos se pak zůstavitel jako dlužník zavázal žalobci jako věřiteli vrátit nejpozději do 30 dnů od data prodeje shora uvedené věci nemovité, ve stanoveném termínu tak ale neučinil, a proto prohlásil existenci tohoto svého dluhu za nespornou a zavázal se jej žalobci uhradit jednorázově nejpozději do data 31. 12. 2016. Součástí uznání dluhu je prohlášení zůstavitele o tom, že tak neučinil v tísni, s obsahem tohoto svého právního jednání souhlasí, rozumí mu a činí je svobodně a vážně na základě své skutečné vůle, což stvrdil svým podpisem na předmětné listině. Podpis dlužníka (vyhotovený ručně ve znění „[jméno FO] [jméno FO]“) je zde umístěn až při samém spodním okraji, cca 10 cm pod vytištěným textem obsahujícím samotné uznání dluhu. Listina (resp. předložená prostá kopie) pak neobsahuje žádnou ověřovací doložku, jedná se tedy pouze o podpis prostý, tedy nikoliv o úředně ověřený podpis.

6. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 11. 2017 č. j. [spisová značka] dále soud zjistil, že jím [tituly před jménem] [jméno FO], notářka se sídlem v Praze, jako soudem pověřená soudní komisařka vyzvala věřitele zůstavitele, který zemřel dne [datum], aby ve lhůtě tří měsíců od vyvěšení tohoto usnesení na úřední desce soudu oznámili a doložili své pohledávky za zůstavitelem včetně jejich výše k datu úmrtí [tedy tzv. konvokace věřitelů] s tím, že pokud tak neučiní, nemají právo na uhrazení [své pohledávky] vůči dědici, bude-li pozůstalost vyčerpána uhrazením oznámených pohledávek, ledaže věřitel prokáže, že dědic o pohledávce věděl, nebo je-li pohledávka zajištěna zástavním nebo jiným věcným právem k věci náležející do pozůstalosti.

7. Podáním ze dne 7. 2. 2018 pak žalobci přihlásil svou shora uvedenou pohledávku za zůstavitelem z titulu půjčky do dědictví po zůstaviteli s tím, že se stala splatnou až po úmrtí dlužníka, a proto je k datu jeho úmrtí představována pouze jistinou. Žalobce požadoval, aby tato pohledávka byla zařazena do pasiv dědictví (pozůstalosti).

8. Konečně pak soud z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 10. 2022 č. j. [spisová značka] zjistil, že tímto svým rozhodnutím pozůstalostní soud potvrdil nabytí dědictví jediné dědičce ze závěti, a to žalované jakožto pozůstalé dceři zůstavitele, která uplatnila výhradu soupisu pozůstalosti. Do pasiv pozůstalosti pak byly zařazeny pouze tři dluhy zůstavitele, a to vůči správci daně z titulu daňových nedoplatků, dále vůči pozůstalému synovi – žalobci z titulu úhrady nákladů pohřbu zůstavitele a konečně vůči druhému pozůstalému synovi [jméno FO] z titulu dlužného výživného. Žádný ze synů zůstavitele tedy nedědil, a jakožto nepominutelným dědicům jim žalovaná jako jediná závětní dědička byla povinna vyplatit jejích povinné díly v penězích. Až v odůvodnění tohoto usnesení soudní komisařka objasnila, že do pasiv pozůstalosti nebyly z důvodu jejich spornosti mezi účastníky zařazeny dluhy, a to pohledávka společnosti O2 Czech Republic a.s. za neuhrazené služby a předmětná pohledávka žalobce ve výši 1,750.000,- Kč, uznaná zůstavitelem. Žalovaná (jakož ani druhý pozůstalý syn) tuto pohledávku neuznala s tvrzením, že již byla uhrazena z výtěžku prodeje věci nemovité v [obec] [[adresa]], přičemž zůstavitel ani neměl jinak možnost zbytek prostředků z tohoto prodeje utratit vyjma pořízení jiné věci nemovité v [obec]. Zpochybnila pak rovněž samotné uznání dluhu co do pravosti a správnosti této listiny, jež se s ohledem na neobvyklé umístění podpisu zůstavitele jeví, jak by byla podepsána bianco listina a text uznání dluhu na ni byl doplněn dodatečně. Proto dle žalované žádný z uvedených dluhů v době úmrtí zůstavitele neexistoval. Soudní komisařka proto v odůvodnění svého rozhodnuté uzavřela otázku sporných pasiv odkazem na ustanovení § 189 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), dle něhož nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 172 odst. 2 věty druhé z.ř.s. nebo § 173 věty druhé z.ř.s., mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou.

9. Zbývající důkazní návrhy účastníků týkající se prokázání majetkové situace žalobce a zůstavitele a jeho vztahu k žalobci (tedy výpis z rejstříku exekucí, výpis z bankovního účtu, kupní smlouva, korespondence zůstavitele se žalovanou a účastnické výslechy) pak soud pro nadbytečnost zamítl, neboť skutečnosti jimi prokazované nadále nemají vzhledem k žalobnímu požadavku význam pro rozhodnutí soudu ve věci samé.

10. Na základě provedeného dokazování tedy soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož otec účastníků [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum], zemřel dne [datum], přičemž pozůstalostní řízení bylo v jeho věci vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. V rámci uvedeného řízení pak žalobce jakožto pozůstalý syn zůstavitele přihlásil do dědictví na základě usnesení pověřené soudní komisařky ze dne 14. 11. 2017 č. j. [spisová značka] svou pohledávku za zůstavitelem ve výši 1,750.000,- Kč z titulu půjčky, kterou zůstavitel dne 11. 8. 2016 písemně uznal co do důvodu i výše s tím, že se jedná o prostředky vynaložené žalobcem na zajištění obhajoby zůstavitele, na jeho podporu ve výkonu trestu a na rekonstrukci věcí nemovitých v [adresa]. Žalovaná jako jediná závětní dědička a současně též pozůstalá dcera zůstavitele tuto pohledávku – stejně jako druhý z pozůstalých synů [jméno FO] – neuznala a zpochybnila i pravost a správnost samotné listiny s uznáním dluhu, a proto nebyla přihlášená pohledávka žalobce do pasiv pozůstalosti zařazena. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 10. 10. 2022 č. j. [spisová značka] pak bylo potvrzeno nabytí dědictví žalované jako jediné dědičce ze závěti s výhradou soupisu pozůstalosti. Synové zůstavitele tedy nedědili a jako nepominutelným dědicům jim žalovaná byla povinna vyplatit jejich povinné díly v penězích. Žalobce následně uplatnil žalobou podanou u soudu ve sporném řízení nárok na určení existence své pohledávky, jež nebyla zahrnuta do pasiv pozůstalosti, vůči žalované s tím, že tak činil na základě odůvodnění rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví žalované.

11. Podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. Dle ustanovení § 189 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou. Ustanovení § 173 věta druhá z.ř.s. pak konkrétně stanoví, že neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

13. Podle ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

14. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Po zhodnocení provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žalobě vyhovět nelze. V prvé řadě se v souladu s výše uvedeným ustanovením § 80 o.s.ř. zabýval posouzením, zda žalobce má na požadovaném určení existence své pohledávky za žalovanou naléhavý právní zájem. Protože v tomto směru v žalobě sám nic netvrdil ani nedokládal, vyzval jej soud k doplnění těchto jeho tvrzení a k označení důkazů k jejich prokázání. Na výzvu soudu pak žalobce reagoval pouze rekapitulací svých dosavadních žalobních tvrzení, doplněných o sdělení, že pozůstalostní soud k jeho pohledávce při svém rozhodování nepřihlédl a usnesením ze dne 10. 10. 2022 pod č. j. [spisová značka], resp. v jeho odůvodnění, odkázal žalobce, aby se svého práva domáhal žalobou.

16. V daném případě tak žalobce opíral svůj postup o zcela mylný předpoklad, neboť rozhodnutím o dědictví (jímž shora uvedené usnesení je, neboť jím bylo potvrzeno nabytí dědictví jediné závětní dědičce ve smyslu § 185 odst. 1 písm. a) z.ř.s. a současně bylo rozhodnuto o vypořádání povinných dílů pro nepominutelné dědice podle § 185 odst. 3 písm. b) z.ř.s.) mu nebylo uloženo uplatnit své sporné právo proti dědičce zůstavitele, jak jinak soud činí v případech upravených v ustanovení § 170 z.ř.s. Pouze žaloba podaná ve smyslu § 170 odst. 1 z.ř.s. není určovací žalobou podle ustanovení § 80 o.s.ř., dle jde o žalobu o určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 22 Cdo 585/2013). Nesplňuje-li žaloba požadavky vymezené uvedeným ustanovením, je žalobce povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, o čemž je soud případně povinen jej též poučit (srov. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 pod sp. zn. 20 Cdo 450/2000) – k uvedeném viz Komentář k ustanovení § 170 z.ř.s. in: JIRSA, Jaromír, Alena DERÉOVÁ, Marek DOLEŽAL, Karel HAVLÍČEK, Pavel CHARVÁT, Kryštof JANEK, František KORBEL, Daniela KOVÁŘOVÁ, Tomáš LICHOVNÍK, Jaroslav MÁDR, Tomáš MOTTL, Alena NOVOTNÁ, Bohuslav PETR, Dana PRUDÍKOVÁ, Viktor SEDLÁK, Blanka TRÁVNÍKOVÁ, Peter TREBATICKÝ, Kateřina VANČUROVÁ a Petr VOJTEK. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-2-7]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. V dané věci tedy žalobce, domáhal-li se vydání určovacího výroku rozsudku, jímž by byla deklarována existence jeho pohledávky za žalovanou jakožto jedinou dědičkou zůstavitele, byl povinen splnit své shora uvedené procesní povinnosti v podobě tvrzení a prokázání svého naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Protože se však k nařízenému jednání před soudem, k němuž byl prostřednictvím své zástupkyně předvolán, bez omluvy své neúčasti nedostavil, zbavil se tak možnosti býti soudem náležitě procesně poučen ve smyslu zmiňovaného ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., které lze poskytnout pouze účastníkovi na soudním jednání přítomnému. Neunesl tedy v tomto směru své břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, pročež nemohl být ve sporu úspěšným.

17. K uvedenému závěru pak lze doplnit, že ani pokud by tak žalobce učinil, nemohl by ve sporu o určovací žalobě uspět již s ohledem na to, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se podle ustanovení § 80 o.s.ř. určení, zda tu je právní vztah nebo právo, nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, v tomto případě pak na zaplacení peněžitého dluhu z titulu zápůjčky, když v takovém sporu by zjištění a prokazování existence pohledávky představovalo otázku předběžnou ve vztahu k samotnému nároku na zaplacení dlužné částky z této pohledávky plynoucí (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 pod sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný v Sb. NS pod pořadovým číslem 17/1972). Mohl-li pak žalobce žalovat přímo na plnění (na zaplacení své tvrzené peněžité pohledávky), měl v tomto směru učinit sám příslušné procesní kroky, neboť soud není povinen jej poučit o tom, jak má upravit žalobní návrh (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 320/2001).

18. K samotné povaze žaloby podle shora citovaného ustanovení § 189 odst. 1 z.ř.s., dle něhož se ke sporným dluhům při projednání pozůstalosti nepřihlíží a účastníci se mohou domáhat svých práv žalobou, pak soud uvádí, že i v tomto případě se uplatní shora uvedený právní závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu u žaloby na určení (a tudíž i její neopodstatněnosti), pokud lze otázky sporných pasiv dědictví (pozůstalosti) řešit jako otázky předběžné. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007 pod sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, dle něhož prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je, či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i proto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

19. Z podané žaloby a z jejího doplnění je tak zřejmé, že žalobce uvedeným požadavkům nedostál, když z jeho tvrzení nevyplývá, a to již vzhledem k nesouhlasnému stanovisku žalované, čím konkrétně by měl být naléhavý právní zájem žalobce na určení existence pohledávky dán (jak by tomu např. bylo v případě žaloby na určení vlastnictví k věci nemovité ve vztahu k žalobě na vyklizení, když rozhodnutí deklarující vlastnické právo účastníka řízení se stává podkladem pro zápis do katastru nemovitostí), mohl-li se žalobce domáhat přímo zaplacení své pohledávky. Pouhá deklarace existence dluhu sama o sobě ve vztahu k žalované nic neřeší, když na základě takového rozhodnutí by dlužník, resp. zde jeho dědička, nebyl přímo nucen takový dluh splnit, což by nezbytně žalobce vedlo k podání nové žaloby, znějící tentokrát na zaplacení dlužné částky. Určovací žaloba má především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak.

20. Z výše uvedeného tedy plyne, že žaloba podle § 189 odst. 1 z.ř.s. není svou povahou výhradně speciální žalobou určovací (jak by tomu bylo v případě dle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s.), ale míní se jí jakákoliv žaloba v řízení sporném (tedy mimo řízení o pozůstalosti), jejímž prostřednictvím bude odstraněna spornost aktiv či pasiv v rámci pozůstalosti neprojednaných, a to znějící jak na plnění, tak i na určení (podle okolností věci) – v posledně uvedeném případem však s omezením daným požadavkem existence naléhavého právního zájmu. Lze tedy uzavřít, že po právní moci usnesení o dědictví se spor o aktiva či pasiva pozůstalosti může definitivně vyřešit jen v řízení sporném (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 pod sp. zn. 24 Cdo 2680/2022).

21. Z těchto důvodů se tedy soud dále nezabýval otázkami samotné existence pohledávky žalobce včetně pravosti a správnosti uznání dluhu zůstavitelem, jakož ani okolnostmi, jimiž žalovaná vylučovala vznik takového závazku či naopak dokládala jeho splnění, a důkazy v tomto směru účastníky navrhované již proto z důvodu hospodárnosti řízení neprováděl, když ohledně posuzování důvodnosti určovací žaloby platí, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1772/2000).

22. Na základě shora uvedených skutečností tedy soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy žalobu v plném rozsahu zamítl.

23. O nákladech řízení mezi účastníky pak soud rozhodl výrokem II. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalované, která byla ve věci zcela úspěšná (žaloba proti ní podaná byla zcela zamítnuta), přiznal právo na jejich náhradu vůči žalobci v plné výši a v celkové částce 57.270,45 Kč, představované náklady právního zastoupení, tj. odměnou za zastupování advokátem v celkové výši 45.900,- Kč za tři úkony právní služby po 15.300,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis podání ve věci samé a účast na jednání před soudem) dle ustanovení § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo určení, zda tu je právní vztah nebo právo penězi ocenitelné (§ 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a contrario) dále paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 300,- Kč, celkem tedy 900,- Kč, a náhradou cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu v celkové výši 530,95 Kč dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. za účast u jednání u Okresního soudu v Berouně dne 12. 1. 2024 při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 5,60 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů dle § 4 písm. a) této vyhlášky ve výši 38,20 Kč za použití osobního automobilu registrační značky [SPZ] s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 6,4 l/100 km a o celkové ujeté vzdálenosti 66 km na trase [adresa] a zpět; vše zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 9.939,51 Kč, neboť zástupce žalované jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal důvody pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. Ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval.

Poučení