6 C 8/2025 - 20

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 12 504,88 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 500 Kč ode dne 28. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V rozsahu co do zaplacení částky 7 004,88 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 109,45 Kč ode dne 28. 3. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 12. 11. 2024 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 12 504,88 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 12. 11. 2023. Tvrdil, že na základě uvedené smlouvy, sjednané distančním způsobem přes webové stránky [www stránky], se zavázal poskytnout žalovanému na základě jím vyplněné žádosti a provedené identifikaci a po posoužení jeho úvěruschopnosti dle sdělených údajů o osobních, rodinných a výdělkových poměrech žalovaného a osob s ním žijících ve společně hospodařící domácnosti včetně jejich příjmů a pravidelných měsíčních výdajů, dále ze zpřístupněných či poskytnutých výpisů z účtu žalovaného a z jeho výplatních pásek (s tím, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 9 113 Kč), jakož i podle výsledků lustrace v dostupných registrech spotřebitelský úvěr až do výše 15 600 Kč s možností postupného čerpání s tím, že žalovaný měl dle této smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou žalovaným odsouhlasené všeobecné obchodní podmínky žalobce, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů a předpis denních splátek, takto poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím v pravidelných denních splátkách ve výši určené v čl. 5 všeobecných obchodních podmínek počínaje dnem 12. 12. 2023 do 5. 5. 2025. Smlouva pak byla mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvoufaktorového ověření. Prostředky z úvěru v částce 5 500 Kč byly následně žalovanému vyplaceny bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu] dne 12. 11. 2023. Jelikož se žalovaný následně dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních částek, žalobce smlouvu v souladu s jejím čl. 7 odst. 1 vypověděl ke dni 27. 3. 2024, přičemž dnem následujícím po tomto datu je tedy žalovaný v prodlení s úhradou celého nesplaceného úvěru. Žalobce tak nadále eviduje za žalovaným dluh v celkové výši 12 504,88 Kč, sestávající z nesplacené úvěrové jistiny ve výši 5 500 Kč, dále z poplatku za vyplacení tranší úvěru v částce 109,45 Kč (tj. 1,99 % z vyplacené tranše podle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy) a ze smluvního úroku v sazbě 1,066 % denně z nesplacené části jistiny, kapitalizovaného částkou 6 895,43 Kč. Žalovaný pak nereagoval ani na zaslanou předžalobní výzvu k plnění, a proto se žalobce obrátil se svým nárokem, k němuž dále účtuje zákonný úrok z prodlení z celkové dlužné částky za dobu ode dne 28. 3. 2024 do zaplacení, na soud.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupce žalobce svou neúčast omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami založenými do spisu, a to smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s datem 12. 11. 2023, dále autorizací ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím služby BankID od společnosti [právnická osoba]., s datem 12. 11. 2023 a BankID výpisem, všeobecnými obchodními podmínkami včetně souhlasu se zpracováním osobních údajů, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru a informacemi pro spotřebitele, obecnými principy posuzování a filozofie společnosti [Jméno žalobce]., identifikovanými příjmy a výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalovaného u žalobce, přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, předpisem denních splátek, dále výpovědí smlouvy ze dne 27. 3. 2024, jakož i výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 3. 9. 2024 včetně poštovního podacího lístku s datem 3. 9. 2024.

5. Naproti tomu soud pro nadbytečnost zamítl návrh žalobce na provedení důkazu dotazem na peněžní ústav [právnická osoba]. k doložení bezhotovostního převodu žalované jistiny na bankovní účet žalovaného včetně ověření osoby majitele či disponenta tohoto účtu, neboť skutečnosti tímto důkazem prokazované má za dostatečně doložené k důkazu již provedenými listinami.

6. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému dne 12. 11. 2023 na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s datem 12. 11. 2023 částku 5 500 Kč bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] s tím, že žalovaný měl takto poskytnuté peněžní prostředky žalobci vrátit spolu s příslušenstvím v podobě smluvního úroku s pevnou úrokovou sazbou – denní úrok ve výši 1,066 % v pravidelných denních splátkách ve výši určené článkem 5 všeobecných obchodních podmínek počínaje dnem 12. 12. 2023 do 5. 5. 2025 a dále zaplatit žalobci poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Úvěrová smlouva byla sjednána za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami. Úvěrová smlouva (vyjma údaje pod textem smlouvy „Tímto podepisuji dne 2023-11-12. Klient“), všeobecné obchodní podmínky ani jiné listiny představující součást smluvní dokumentace nebyly opatřeny prostým elektronickým podpisem žalovaného, resp. smluvních stran (případně jiným identifikátorem dokládajícím, že se žalovaný s jejich obsahem prokazatelně seznámil). Totožnost žalovaného byla ověřena a autorizována prostřednictvím služby BankID. V rámci sjednávání úvěru žalobce prověřoval schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr zjišťováním údajů o jeho poměrech, dle nichž žily ve společně hospodařící domácnosti žadatele celkem dvě osoby, obě s příjmem; čistý měsíční příjem žalovaného, ověřený prostřednictvím bankovního výpisu s příjmovými transakcemi, přitom činil 9 113 Kč (žalovaný uváděl 23 000 Kč, tedy téměř 2,5násobek; celkový příjem domácnosti, resp. příjem osoby spolužijící se žalovaným uváděn nebyl), pravidelné měsíční výdaje na bydlení přitom představovaly částku 7 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 2 000 Kč, výdaje na půjčky pak 0 Kč. Disponibilní zdroje žalovaného činily po odečtení jeho výdajů (se zohledněním rezervy pro výdaje 500 Kč a vypočítaných minimálních výdajů 3 205 Kč) celkem 5 100 Kč. Úvěruschopnost žalovaného tak žalobce shledal dostatečnou pro splácení úvěru v požadované výši v denních splátkách po 59,02 Kč. Protože žalovaný dlužnou částku řádně a včas nesplácel, žalobce e-mailovou zprávou ze dne 27. 3. 2024 úvěrovou smlouvu s okamžitou platností vypověděl a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný tak neučinil ani přes následně zaslanou předžalobní upomínku, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení, pročež mu byl žalobcem účtován též úrok z prodlení v zákonné výši.

7. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

9. Podle ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

10. Dle ustanovení § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

11. Podle ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

12. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

13. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

14. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

15. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru pak stanoví, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. c) citovaného zákona výslovně uvádí, že je-li ve smlouvě o platebních službách spotřebiteli umožněno překročení, musí tato smlouva obsahovat informace o možných sankcích, úrocích z prodlení za toto překročení a jiných platbách. Podle ustanovení § 110 odst. 5 písm. b) citovaného zákona platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru v rozporu se zákonem písemnou informaci o některé povinnosti spotřebitele vůči věřiteli nebo o podmínkách, za kterých je spotřebitel povinen tuto povinnost splnit, platí, že spotřebitel tuto povinnost nemá.

18. Dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení především nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k platnému sjednání úvěrové smlouvy, byť žalovaný byl v rámci žádosti o poskytnutí úvěru identifikován a poskytl žalobci nezbytné osobní a kontaktní údaje včetně svého bankovního účtu, jenž byl žalobci zpřístupněn (výpis z tohoto účtu však doložen nebyl). Samotné uzavření úvěrové smlouvy však již prokázáno nebylo vzhledem k absenci podpisu žalovaného na tomto dokumentu či ve formě dat připojených k dokumentu v elektronické podobě. I pokud by však žalobce prokázal, že obě strany smlouvu odpovídajícím způsobem uzavřely (tedy že žalovaný tuto podepsal), když právě na jejím základě žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění ve výši 5 500 Kč bezhotovostním převodem na jeho účet uvedený ve smlouvě tak, jak bylo uvedeno ve smlouvě, a žalovaný žalobci toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátil, ani pak by však soud nemohl smlouvu hodnotit jako platnou. Soud v tomto směru posuzoval platnost předmětné úvěrové smlouvy z hlediska právní úpravy ochrany spotřebitele co do dostatečného posouzení schopnosti žalovaného splatit spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, přičemž dospěl závěru, že v dané věci žalobce této své povinnosti nedostál. Přestože měl k dispozici náhled na bankovní účet žalovaného, při posuzování jeho bonity zcela zjevně ignoroval a nijak se nevypořádal se skutečnostmi, které zjistil, když zjevně jediným hodnoceným kritériem byl příjem, který byl žalovanému na tento účet vyplácen; ve zbývajících otázkách finanční situace žalovaného a jeho poměrů včetně poměrů osoby, jež se žalovaným sdílela společnou domácnost, se zřejmě spolehl pouze na jím poskytnuté informace, k nimž pouze doplnil vlastní kalkulaci výdajů, aniž by tyto porovnal se zjištěnými údaji. Jinak nelze vysvětlit poněkud zarážející závěr o disponibilním příjmu žalovaného, jehož ověřený čistý měsíční příjem činil pouhých 9 113 Kč, z čehož 7 000 Kč měsíčně bylo hrazeno na bydlení, další částka 2 000 Kč byla určena na zbytné výdaje a žalobce kalkuloval s rezervou pro výdaje v částce 500 Kč a s vypočítanými minimálními výdaji ve výši 3 205 Kč, a to za situace, kdy součet denních splátek úvěru za 30 dní (tj. za měsíc) přesahoval částku 1 770 Kč (59,02 Kč x 30 dní). Pokud by tedy žalobce přihlédl k žalovaným uváděné výši jeho pravidelných výdajů (které si mohl ověřit náhledem na výpis z bankovního účtu žalovaného), musel by nutně dojít k závěru, že příjem žalovaného postačuje právě tak na pokrytí těchto výdajů a již žádných jiných, natož na vytvoření a udržení rezervy a ke splácení předmětného úvěru vůbec. Není tedy zřejmé, co žalovaného vedlo k tomu, aby zřejmě bral v potaz pouze vlastní kalkulaci minimálních výdajů, které zjevně neodpovídaly realitě (zejména ve vztahu ke skutečným nákladům na bydlení, energie, stravu, léky a další nezbytné pravidelné výdaje na uspokojování základních potřeb žadatele o úvěr). V takovém případě bylo nanejvýše vhodné, aby se žalobce důkladně zabýval posuzováním bonity a platební morálky žalovaného včetně jeho případné dluhové (úvěrové) historie a zjišťoval a posoudil též příjmy další výdělečně činné osoby žijící se žalovaným ve společné domácnosti. Žádná taková skutečnost však z předkládaných listin zjištěna nebyla a nebyly ani doloženy výsledky lustrace žalovaného v příslušných veřejně dostupných registrech (SOLUS, NRKI, BRKI apod.). Takovéto posouzení je naprosto nedostačující a nesplňuje požadavek odborné péče a uvedené okolnosti tak svědčí jedině o tom, že žalobce nejednal v dané věci dostatečně obezřetně (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015).

22. Soud proto nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobce svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, resp. že zde již v době sjednávání úvěru trvaly zásadní pochybnosti o schopnosti žalovaného takový úvěr splácet, a proto nelze ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku předmětnou smlouvu hodnotit jinak než jako neplatnou, a to absolutně s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). K tomu soud odkazuje i na předešlou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, jakož i na dosavadní právní výklad v tom smyslu, že důsledkem porušení (kontinuálně stanovené) povinnosti poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy (k tomu viz i rozhodovací praxi finančního arbitra). Byť shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, účinného ode dne 1. 12. 2016, může nasvědčovat změně v posuzování důsledků nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti v podobě pouhé relativní neplatnosti dotčené smlouvy, již by měl soud zkoumat výhradně k námitce spotřebitele, nelze opomíjet smysl a účel dané právní úpravy (k výkladu právních norem viz rozhodnutí Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 92/06, Pl. ÚS 21/96, Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03 či IV. ÚS 611/05), jakož ani tu skutečnost, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy je zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému (jejichž motivací je leckdy získání úvěru za každou cenu bez ohledu na rizika z toho pro něj plynoucí), ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele účinné vyvažování faktické nerovnosti smluvních stran znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Pokud by soud sám ex offo nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, byla by ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Obdobně pak chápe koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv též Ústavní soud ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tedy nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti poskytovatele úvěru byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je proto nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

23. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poukázáním částky 5 500 Kč na jeho účet. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen vydat toto plnění, ponížené o případně provedené úhrady (v tomto případě žalovaný neplnil ani částečně). Žalobce tedy má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v tom rozsahu, ve kterém doposud nebylo žalovaným splaceno, tedy na částku 5 500 Kč (tj. poskytnuté prostředky, na něž nebylo uhrazeno nic), nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě (tj. poplatku a smluvního úroku). S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci výše uvedený obnos 5 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím ode dne 28. 3. 2024 (v souladu s výzvou k zaplacení dluhu ze dne 27. 3. 2024, neboť v případě nároku z bezdůvodného obohacení je dlužník povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co věřitel tento požadavek uplatní – viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) až do zaplacení. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

24. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 7 004,88 Kč, představující součet poplatku v částce 109,45 Kč a smluvního úroku ve výši 6 895,43 Kč, a dále co do zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu ode dne 28. 3. 2024 do zaplacení pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora – žalobce má vůči žalovanému pouze nárok na vydání peněžitého plnění, které mu poskytl a které mu nebylo vráceno, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení poplatku ani smluvního úroku.

25. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části (co do částky 109,45 Kč, tj. 1,95 % z celkového předmětu řízení, představovaného součtem jistiny 5 500 Kč a poplatku ve výši 109,45 Kč – zbývající část představuje příslušenství, když úspěšný byl žalobce v rozsahu 98,05 % z předmětu řízení a rozdíl mezi tímto procesním úspěchem a neúspěchem činí 96,10 %), přiznal právo na jejich náhradu v plné výši. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 1 489 Kč a je představována zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 600 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, za tři úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, kvalifikovaná výzva k plnění), a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty, odpovídající částce 189 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení