6 C 82/2024 - 80

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 52 814,37 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 463 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 398 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 463 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 48 351,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 191,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 176,95 Kč, úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 52 814,37 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 351,37 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 52 814,37 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o úvěru č. 6953315113 ze dne 30. 1. 2020, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 86 404 Kč, kterou se spolu s úrokem ve výši 13,9 % p.a. zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami po 1 518 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas a dostal se do prodlení, pročež žalobkyně prohlásila úvěr za splatný. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení 52 814,37 Kč jako jistiny dluhu, částky 5 191,40 Kč jako úroku 13,9 % ročně z jistiny úvěru od 3. 8. 2023 do 18. 3. 2024, částky 5 574,95 Kč jako zákonného úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek od 3. 8. 2023 do 18. 3. 2024, úroku 13,9 % ročně z částky 52 814,37 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 814,37 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení. Žalovaný nezaplatil ničeho ani přes výzvu. Za celou dobu (od 20. 2. 2020 do 22. 11. 2023) žalovaný na dluh zaplatil celkem 81 941 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud vyzval žalobkyni, nechť doplní tvrzení a označí důkazy k jejich prokázání ohledně toho, zda a jak konkrétně (kromě dotazu na dostupné registry) ověřovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a dále nechť prokáže, že ověřila (například díky potvrzením zaměstnavatele, výplatním páskám, daňovým přiznáním, výpisům z účtu, dokladům o pobíraných dávkách či jiných příjmech, nájemní smlouvou apod.) případná tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, a veškeré tyto dokumenty rovněž předloží.

4. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na žádosti uvedl příjem 20 796 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet žalovaného vedený žalobkyní. Žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila jeho předchozí splátkovou morálku a dále ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení apod. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje 3 500 Kč, žalobkyně stanovila jeho životní výdaje na základě jím sdělených dat (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení apod.) v kombinaci s interními informacemi banky na 9 748 Kč. Dále žalobkyně přihlédla k dalším úvěrům žalovaného u žalobkyně (některé byly předmětným úvěrem konsolidovány) s tím, že nové splátkové zatížení činilo 5 389 Kč. Příjem žalovaného tak byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů mu zbývalo 15 407 Kč k pokrytí životních nákladů. Dále žalobkyně odkázala na nejrůznější judikáty, odbornou literaturu i doporučení Evropského orgánu pro bankovnictví, z nichž má vyplývat, že poskytovatelé úvěru nemají povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. Dále žalobkyně (již v žalobě) odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

5. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:

6. Ve smlouvě o úvěru ze dne 30. 1. 2020 se účastníci řízení měli dohodnout (smlouva neobsahuje podpis žalovaného), že žalobkyně poskytne žalovanému na úvěrový účet č. [č. účtu] úvěr 86 404 Kč, který žalovaný splatí nejpozději do 22. 11. 2027 měsíčními splátkami po 1 518 Kč, při řádném splácení získává žalovaný nárok na finanční odměnu ve formě odpuštění až 10 posledních splátek. Úroková sazba činila 13,9 % ročně, zvýhodněná úroková sazba (při řádném splácení a odpuštění splátek) činila 11,84 % ročně. RPSN v době uzavření smlouvy činila 15,05 %, při řádném splácení a odpuštění splátek 13,07 %.

7. Z výpisu z úvěrového účtu plyne, že žalovaný dne 30. 1. 2020 na úvěr vyčerpal celkem 86 404 Kč.

8. Dopisem ze dne 2. 8. 2023, jenž byl dle poštovního podacího archu odeslán 8. 8. 2023, žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění dluhu, neboť ve stanoveném termínu nebyla uhrazena pohledávka, s tím, že ode dne 3. 8. 2023 je pohledávka úročena souběžně řádným úrokem i úrokem z prodlení, ke dni 2. 8. 2023 žalovaný dluží 67 815 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného, aby ji kontaktoval.

9. Dopis ze dne 20. 3. 2024, dle poštovního podacího archu odeslaný téhož dne, představoval předžalobní výzvu.

10. Dopis ze dne 2. 4. 2023 obsahuje výzvu k zaplacení částky po splatnosti 2 106 Kč. Žalobkyně však ani přes výzvu nedoložila doklad o odeslání tohoto dopisu, proto soud nemá za prokázané jeho odeslání žalovanému.

11. Výpis z běžného účtu žalovaného za období 1. 1. 2019 – 31. 1. 2020 zachycuje mnoho příchozích i odchozích plateb. Z výpisu je zřejmé, že čistá měsíční mzda žalovaného se pohybovala v rozmezí 18 000 Kč – 24 000 Kč. Z výpisu však není zřejmé, jaké konkrétní výdaje žalovaný měl, zejména výdaje na bydlení, ale ani další výdaje (strava, léky, ošacení apod.). Z výpisu se rovněž podává, že dne 27. 1. 2020 byla žalovanému z běžného účtu sražena částka 15 288,09 Kč na exekuci (o 2 dny později mu byla vrácena částka 8 817,40 Kč).

12. Další žalobkyní předložené dokumenty nebyly pro posouzení věci podstatné.

13. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

14. Dne 30. 1. 2020 se účastníci řízení měli dohodnout (smlouva neobsahuje podpis žalovaného), že žalobkyně poskytne žalovanému na úvěrový účet č. [č. účtu] úvěr 86 404 Kč (ve stejný den žalovaný tento úvěr skutečně čerpal), který žalovaný splatí nejpozději do 22. 11. 2027. Úroková sazba činila 13,9 % ročně, zvýhodněná úroková sazba (při řádném splácení a odpuštění splátek) činila 11,84 % ročně. RPSN v době uzavření smlouvy činila 15,05 %, při řádném splácení a odpuštění splátek 13,07 %. Žalobkyně z výpisu z běžného účtu před uzavřením smlouvy ověřila čistý příjem žalovaného cca 21 000 Kč měsíčně, výdaje však nikterak neověřovala a vycházela z ekonomického a statistického modelu. Z výpisu z účtu je zřejmé, že žalobkyně měla ještě před tvrzeným uzavřením smlouvy k dispozici informaci, že žalovaný má minimálně jednu exekuci (viz odchozí platbu soudnímu exekutorovi ze dne 27. 1. 2020). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění (sice nejde o výzvu v pravém slova smyslu, ale o informaci o zesplatnění a výši dlužné částky a současně o žádost žalovaného o kontaktování žalobkyně, ze znění celého dopisu je nicméně zřejmé, že jej lze považovat za výzvu k plnění) byla žalovanému odeslána dne 8. 8. 2023. Žalovaný za celou dobu vrátil žalobkyni částku celkem 81 941 Kč, dále již neplnil ničeho ani přes předžalobní výzvu.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

16. Mezi účastníky řízení mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).

17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době tvrzeného uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 20. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená v lednu 2020 trpěla sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.

21. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

23. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

24. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

25. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad žalobkyně (ani odkazy na stanoviska dalších institucí, odbornou literaturu či judikaturu), že je především na jejím uvážení, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

26. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

27. Z tvrzení žalobkyně je jednoznačné, že dostatečně neposuzovala splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně měla k dispozici toliko ověřený údaj o výši čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši necelých 21 000 Kč. Výdaje žalovaného pak nezjišťovala vůbec. I kdyby soud přisvědčil žalobkyni, že statistické modely a dostupné databáze mohou být spolehlivější než ověřování žalovaným uvedených výdajů, dle závěru soudu nelze abstrahovat od povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru dotázat se spotřebitele na jeho výdaje a tyto ověřit. Nadto lze odkázat na výpis z běžného účtu žalovaného, z něhož je zřejmá odchozí platba soudnímu exekutorovi ze dne 27. 1. 2020, tj. jen tři dny před tvrzeným uzavřením smlouvy o úvěru. Jestliže žalobkyně měla k dispozici informaci o tom, že žalovaný má exekuci, zjevně nemůže obstát její tvrzení, že ověřila mj. to, že žalovaný nemá žádný záznam o exekučním řízení. Tím spíše měla být žalobkyně ostražitá a přinejmenším více zkoumat majetkové poměry žalovaného. Na shora vyslovených závěrech nic nemění ani skutečnost, že se v daném případě jednalo o konsolidaci stávajících úvěrů žalovaného u žalobkyně. Byť se celková měsíční splátka žalovaného u žalobkyně snížila, na porušení povinnosti žalobkyně to nemá žádný vliv. Zákon (ani evropská právní úprava) totiž nerozlišuje mezi „klasickým“ a „konsolidačním“ spotřebitelským úvěrem.

28. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, nemůže obstát. Nejvyšší soud zde zastává právní názor, že pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru poruší svou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, ale ten následně je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet, nelze smlouvu bez dalšího označit za neplatnou. Okresní soud však konstatuje, že porušením povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr nastává ve smyslu shora odkazované právní úpravy včetně judikatury (např. Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu či Soudního dvora) absolutní neplatnost smlouvy. Smlouva tedy už od svého počátku absolutně neplatná buď je, nebo není. Počáteční absolutní neplatnost pak nemůže být jaksi „zhojena“ případným řádným splácením úvěru spotřebitelem. Navíc spotřebitel v rámci snahy o splacení úvěru na sebe může přijímat další závazky (např. spotřebitelské úvěry, zápůjčky od rodinných příslušníků či blízkých apod.) a dostávat se tak do tzv. dluhové pasti, což zjevně není cíl zamýšlený zákonodárcem, resp. unijním normotvůrcem. Shora odkazované právní úpravě a judikatuře tak dle závěru okresního soudu nejlépe odpovídá ten závěr, že poruší-li poskytovatel spotřebitelského úvěru svou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr, pak je smlouva absolutně neplatná od samého počátku a nic na tom nemění případné řádné splácení úvěru spotřebitelem.

29. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

30. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok či poplatky) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 86 404 Kč. Jak plyne z vlastních tvrzení žalobkyně, žalovaný již vrátil žalobkyni celkem 81 941 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nesplacený zbytek jistiny ve výši 4 463 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

31. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně zaslaná výzva k plnění byla žalovanému odeslána dne 8. 8. 2023, je tak považována za doručenou třetím následujícím pracovním dnem (§ 573 o. z.), tj. 11. 8. 2023. Lhůta k plnění ve výzvě nebyla stanovena, proto má soud za to, že žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tj. nejpozději pracovní den následující po doručení výzvy (pondělí 14. 8. 2023). Jelikož tak neučinil, od 15. 8. 2023 je v prodlení. Soud proto žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) od 15. 8. 2023 do zaplacení přiznal, avšak pouze z částky bezdůvodného obohacení ve výši 4 463 Kč. Zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 463 Kč v kapitalizované výši za období 15. 8. 2023 – 18. 3. 2024 činí 398 Kč. Ve zbývající části požadovaný zákonný úrok z prodlení být přiznán nemohl (tj. za období 3. 8. 2023 – 14. 8. 2023 a rovněž i z částky přesahující 4 463 Kč), neboť žalobkyni na něj nevznikl nárok.

32. Ve zbývající části (část shora odkazovaného zákonného úroku z prodlení, smluvní úrok, poplatky) soud žalobu ze shora vyložených důvodů výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

33. Žalovaný byl v řízení z větší části úspěšný, měl by tak právo na náhradu části nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl nicméně v průběhu řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.).

34. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Poučení