6 C 86/2024 - 31

Rubrum

Okresní soud v Berouně, sídlem Wagnerovo náměstí 1249, 266 47 Beroun, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 39.983,75 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 36.250,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36.250,- Kč ode dne 8.5.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení smluvní pokuty ve výši 3.733,75 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 2.826,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2024 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení celkové částky 39.983,75 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru a smluvní pokuty na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 24. 3. 2023. Tvrdil, že na základě uvedené smlouvy, sjednané distančním způsobem přes webové stránky [www stránky], se zavázal poskytnout žalovanému na základě jím vyplněné žádosti a provedené identifikace a po posoužení jeho úvěruschopnosti dle sdělených údajů a výsledků lustrace v dostupných registrech spotřebitelský úvěr až do výše 29.000,- Kč s možností postupného čerpání s tím, že žalovaný měl dle této smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní podmínky a sazebník, takto poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím a poplatky (za poskytnutí úvěru a za objednané volitelné služby) ve smlouvou stanoveném termínu splatnosti. Smlouva pak byla mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do něhož se žalovaný přihlásil pomocí dvoufaktorového ověření. Prostředky z úvěru v částce 29.000,- Kč byly následně žalovanému vyplaceny bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu] dne 24. 3. 2023 s tím, že splatnost úvěru byla s ohledem na žalovaným vyžádaný odklad o 14 dní stanovena na den 7. 5. 2023. Protože k uvedenému datu žalovaný neuhradil ničeho, dostal se se splněním tohoto svého závazku do prodlení, pročež žalobci vznikl v souladu s ujednáním v článku 6.4 všeobecných obchodních podmínek nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení a smluvní pokuty. Žalobce se proto vůči žalovanému domáhal zaplacení úvěrové jistiny ve výši 29.000,- Kč, poplatku za sjednání/poskytnutí úvěru ve výši 7.250,- Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny, účtované pouze za prvních 90 dnů prodlení a kapitalizované za dobu ode dne 8. 5. 2023 do 6. 8. 2023 částkou 3.733,75 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení, jdoucím ze součtu dlužné jistiny a poplatku (tj. z částky 36.250,- Kč) od data 8. 5. 2023 až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož se strany k jednání soudu nedostavily, přičemž zástupce žalobce svou neúčast omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami založenými do spisu, z nichž zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, opatřené za žalovaného údajem „Já, [Jméno žalovaného], rodné číslo [RČ] potvrzuji, že jsem Smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasím. Tímto podepisuji.“ s doplněním „Podepsáno elektronicky dne 2023-03-24“, tak bylo zjištěno, že dle této smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 29.000,- Kč s možností postupného čerpání bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě, a to č. ú. [č. účtu]. Žalovaný pak v rámci smlouvy prohlásil, že uvedl veškeré, úplné a pravdivé informace o svých finančních závazcích, a zavázal se uhradit žalobci též poplatek za sjednání úvěru ve výši dle sazebníku, tedy v částce 7.250,- Kč. Čerpanou částku úvěru spolu s poplatkem, celkem tedy 36.250,- Kč, se pak žalovaný zavázal splatit nejpozději do data 23. 4. 2023.

5. Dále byly soudu předloženy informace o spotřebitelském úvěru (prostá listina neopatřená podpisy smluvních stran), obsahující vysvětlení jednotlivých pojmů a podmínek uvedených v úvěrové smlouvě. Podle toho dokumentu byl žalovaný povinen uhradit žalobci jednu celkovou splátku ve výši 29.000,- Kč + 7.250,- Kč, splatnou k 30. dni ode dne čerpání úvěru. Výše zápůjční úrokové sazby činila 0 % denně, RPSN pak 1 410,33 %. Dále pak uvedený dokument obsahuje ujednání o nákladech v případě opožděných plateb, podle něhož v případě nezaplacení úvěru ve stanovené době splatnosti je klient povinen zaplatit žalobci smluvní pokutu za prodlení s úhradou každé splátky ve výši 0,1 % denně z jistiny, dále úrok z prodlení v zákonné výši a náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých žalobci v souvislosti s vymáháním pohledávky ve výši 35,- Kč denně, maximálně 490,- Kč měsíčně a 105,- Kč za jednu zaslanou upomínku.

6. Ze všeobecných obchodních podmínek (opět neopatřených podpisy smluvních stran) soud dále zjistil, že dlužník potvrzuje seznámení se se smlouvou o úvěru a s těmito podmínkami zveřejněnými na internetové stránce žalobce vyplněním žádosti o úvěru a zaškrtnutím příslušného políčka. V článku 6.4 podmínek je pak obsaženo ujednání o sankcích v podobě náhrady účelně vynaložených nákladů (s odkazem na sazebník) a smluvní pokuty (0,1 % denně z celkové dlužné částky).

7. Podle sazebníku činil poplatek za poskytnutí úvěru 25 % z částky v rozmezí 20.001,- Kč až 30.000,- Kč včetně půjčené na 30 dní, dále byly stanoveny poplatky za volitelné služby – odklad splatnosti úvěru (služby „Prolongace“ a „Klidné spaní“), expresní vyplacení úvěru (služba „Presto“) a informační SMS servis – odpovídající těmto údajům uvedeným v samotné smlouvě o úvěru. Opět je pak uvedeno též ujednání o účelně vynaložených nákladech spojených s upomínáním v paušální částce 35,- Kč denně, nejvýše však 490,- Kč za jeden kalendářní měsíc, a o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru (0,1 % denně z jistiny). Ani sazebník neobsahuje žádný údaj o tom, že by jej žalovaný opatřil svým podpisem či by jinak potvrdil, že se s jeho obsahem seznámil.

8. Obecnými principy posuzování a filozofií Společnosti ve spojení s formulářem souhlasu se zpracováním osobních údajů žalobce dokládal svá tvrzení o způsobu prověřování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr (interní pravidla), dle nichž vycházel z doložených nezbytných dokladů ze strany spotřebitele, jehož identifikaci zároveň stanoveným způsobem ověřil (občanským průkazem, bankovní identitou, výpisem z účtu či zprostředkovaným přístupem k transakční historii účtu klienta a jeho identitě) ve spojení s informacemi získanými z dostupných databází.

9. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pod identifikačním číslem případu [hodnota] ve spojení s BankID výpisem a výpisem identifikovaných příjmů z bankovního výpisu bylo zjištěno, že k datu 24. 3. 2023 žily ve společné domácnosti žalovaného celkem dvě osoby, které obě dosahovaly příjmu. Na bydlení a na hrazení půjček bylo vynakládáno celkem 12.000,- Kč (tj. 6.000,- Kč a 6.000,- Kč), další nezbytné výdaje představovaly částku 2.000,- Kč a zbytné výdaje pak rovněž 2.000,- Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 24.348,- Kč oproti jím uváděnému v částce 29.000,- Kč. Disponibilní příjem pak činil 12.800,- Kč. Žalobce měl k dispozici přehled příjmových transakcí na účtu žalovaného, přičemž kalkuloval též s rezervou pro výdaje a provedl výpočet minimálních výdajů žalovaného.

10. Autorizací ověření totožnosti žalovaného žalobce dokládal, že tak učinil prostřednictvím služby BankID od společnosti [právnická osoba].

11. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že dne 24. 3. 2023 byla na účet žalovaného č. [č. účtu] poukázána částka 29.000,- Kč pod variabilním symbolem [var. symbol] a s poznámkou „[hodnota] Vaše FlexiFin půjčka“; úvěr byl tedy čerpán jednorázově v plné výši. Dle sdělení [právnická osoba]., ze dne 16. 9. 2024 je majitelem shora uvedeného bankovního účtu žalovaný s tím, že úhrada částky 29.000,- Kč s uvedenými identifikačními údaji byla na tento účet připsána dne 24. 3. 2023.

12. Konečně pak žalobce vyzval žalovaného dopisem svého zástupce ze dne 24. 3. 2024 k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě s upozorněním na možnost soudního vymáhání této pohledávky. Odeslání uvedené výzvy do dispoziční sféry žalovaného je dokládáno poštovním podacím lístkem.

13. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému dne 24. 3. 2023 úvěr ve výši 29.000,- Kč převodem na jeho bankovní účet č. [č. účtu] pod variabilním symbolem [var. symbol] s tím, že žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky žalobci vrátit spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 7.250,- Kč ve sjednané lhůtě splatnosti. Úvěrová smlouva byla sjednána za pomoci prostředků komunikace na dálku v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami a byla opatřena prostým elektronickým podpisem žalovaného. Všeobecné obchodní podmínky, sazebník ani informace o spotřebitelském úvěru tímto prostým elektronickým podpisem žalovaného (případně jiným identifikátorem dokládajícím, že se žalovaný s jejich obsahem prokazatelně seznámil) opatřeny nebyly. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím služby BankID. V rámci sjednávání úvěru žalobce prověřoval schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr zjišťováním údajů o jeho poměrech, dle nichž žily ve společně hospodařící domácnosti žadatele celkem dvě osoby, obě s příjmem; ověřený čistý měsíční příjem žalovaného přitom činil 24.348,- Kč (žalovaný uváděl 29.000,- Kč), disponibilní zdroje žalovaného činily po odečtení jeho výdajů (se zohledněním rezervy a vypočítaných minimálních výdajů) 12.800,- Kč. Úvěruschopnost žalovaného tak žalobce shledal dostatečnou pro splacení úvěru v požadované výši. Protože žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku, je se splněním tohoto svého peněžitého závazku vůči žalobci v prodlení, pročež mu byly žalobcem účtovány sankce stanovené ve všeobecných obchodních podmínkách, sazebníku a v informacích o spotřebitelském úvěru, tedy smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s jejímž splacením byl žalovaný v prodlení, a úrok z prodlení v zákonné výši.

14. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Ve smyslu ustanovení § 1824 odst. 1 občanského zákoníku sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a § 1820 odst. 1.

16. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

17. Podle ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Dle ustanovení § 562 občanského zákoníku je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

19. Podle ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí. Ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

20. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

21. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.

22. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

23. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru pak stanoví, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. c) citovaného zákona výslovně uvádí, že je-li ve smlouvě o platebních službách spotřebiteli umožněno překročení, musí tato smlouva obsahovat informace o možných sankcích, úrocích z prodlení za toto překročení a jiných platbách. Podle ustanovení § 110 odst. 5 písm. b) citovaného zákona platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru v rozporu se zákonem písemnou informaci o některé povinnosti spotřebitele vůči věřiteli nebo o podmínkách, za kterých je spotřebitel povinen tuto povinnost splnit, platí, že spotřebitel tuto povinnost nemá.

26. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Na podkladě provedených důkazů soud v daném případě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Z provedeného řízení vzal soud za prokázané, že mezi účastníky došlo k platnému sjednání úvěrové smlouvy (s ověřením a autorizací totožnosti žalovaného prostřednictvím služby BankID), dle níž žalobce poskytl žalovanému na základě řádného posouzení jeho schopnosti úvěr splácet peněžité plnění ve výši 29.000,- Kč bezhotovostním převodem na jeho účet uvedený ve smlouvě. Vycházel přitom z ověřeného příjmu žalovaného a z jeho výdajů, které přepočetl a zakalkuloval též finanční rezervu. Dospěl přitom k závěru, že příjem žalovaného (sdílejícího společně hospodařící domácnost s další osobou s vlastním příjmem) je i po úhradě takto stanovených výdajů dostatečný ke splacení předmětného závazku (s přihlédnutím k jeho výši včetně sjednaných poplatků a době trvání úvěrového vztahu). Přestože tedy žalobce splnil svou zákonnou povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a poskytl žalovanému požadovaný úvěr, žalovaný mu toto peněžité plnění doposud ani zčásti nevrátil a neuhradil ani další plnění vyplývající z předmětné smlouvy, tj. poplatek za sjednání úvěru, přestože byl o splnění svého dluhu upomenut.

28. S ohledem na shora uvedené tedy výrokem I. uložil žalovanému, který se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnil (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení), povinnost zaplatit žalobci celkovou částku 36.250,- Kč, sestávající z neuhrazené jistiny čerpaného úvěru a z poplatku, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, jdoucím ode dne 8. 5. 2023, kdy se žalovaný dostal do prodlení se splacením dluhu, až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

29. V zbývajícím rozsahu, tedy co do požadované smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za dobu ode dne 8. 5. 2023 do 6. 8. 2023, kapitalizované částkou 3.733,75 Kč, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť vycházel z toho, že tento sankční nárok nebyl mezi účastníky řádně ujednán. V prvé řadě tak poukazuje na shora citovaná ustanovení § 104, § 108 odst. 1 písm. c) a § 110 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž je zřejmé, že žalobce nedostál své povinnosti zahrnout ujednání o sankcích plynoucích z porušení smlouvy žalovaným (tzn. pro případ jeho prodlení se splacením úvěru a poplatků) do samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když tyto učinil pouze součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, resp. informací o spotřebitelském úvěru, u nichž nebylo doloženo, že by se žalovaný s jejich obsahem seznámil, resp. je jakkoliv podepsal. Důsledkem tohoto opomenutí je pak to, že žalovaný uvedené povinnosti nemá a žalobce je není oprávněn po něm vyžadovat (viz shora citovaný § 110 odst. 5 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru).

30. Uvedenou problematikou zahrnutí sankčních ujednání do obchodních podmínek se rozhodovací praxe soudů zabývala již opakovaně s tím závěrem, že v souladu s i nadále aplikovatelným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11 zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vyjádřil své stanovisko v tom směru, že […] v pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv vykládat pro spotřebitele nejpříznivěji (srov. § 51 a násl. tehdy účinného občanského zákoníku – pozn. zákon č. 40/1964 Sb.). Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je pak považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu [srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku]. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

31. Vedle výše uvedených závěrů pak lze odkázat též na další právní náhled na věc, dle něhož byť současná právní úprava § 2048 občanského zákoníku nevyžaduje (na rozdíl od právní úpravy předchozí) písemné sjednání smluvní pokuty, ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu plyne, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Tento závěr Ústavního soudu byl artikulován obecně, a nikoliv jen s poukazem na některé spotřebitelské smlouvy a na dnes již neúčinná ustanovení zákona o písemném sjednání smluvní pokuty, ale s odkazem na ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Současná právní úprava (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vychází z odlišné koncepce zakotvené v ustanovení § 1815, jak je citováno shora. Podle něj soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá. Nebyl-li tedy použit elektronický podpis coby údaj připojený k datové zprávě, nelze hodnotit listinu obsahující sjednání smluvní pokuty za opatřenou vlastnoručním podpisem spotřebitele, a proto soud k ujednání o smluvní pokutě podle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží, když v projednávané věci spotřebitel aplikaci ustanovení o smluvní pokutě nenavrhl (viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014 ve věci sp. zn. 19 C 215/2014, dohledatelný v judikatuře systému ASPI pod identifikačním číslem JUD276415CZ).

32. Vzhledem ke všem výše uvedeným závěrům tedy soud dovodil, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty svědčit nemůže právě s ohledem na nedostatek formy tohoto ujednání, zahrnutého do všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, tedy nikoliv do těla smlouvy samotné. Proto soud žalobu v rozsahu tohoto dílčího nároku neshledal po právu a zamítl ji tak, jak je uvedeno ve výroku II. shora.

33. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobci, který byl ve věci úspěšný pouze částečně, přiznal právo na jejich náhradu pouze v poměrné části 81,32 % z celkové částky těchto nákladů, neboť předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 39.983,75 Kč (tj. součet jistiny úvěru, poplatku a smluvní pokuty v částce 3.733,75 Kč; k příslušenství v podobě úroku z prodlení se nepřihlíží), žalobce byl úspěšný pouze v částce 36.250,- Kč (součet jistiny a poplatků), tedy v rozsahu 90,66 %, a neúspěšný co do nedůvodně žalované smluvní pokuty v částce 3.733,75 Kč, tj. co do 9,34 %. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) ve výši 90,66 % z předmětu řízení odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany) ve výši 9,34 %. Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 81,32 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování svého práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí celkem 2.826,28 Kč, tzn. poměrná 81,32procentní část nákladů řízení ve výši 3.475,50 Kč, představovaných zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 1.600,- Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, za 2,5 úkonu právní služby po 500,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění), a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300,- Kč za tři úkony právní služby po 100,- Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty, odpovídající částce 325,50 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Lhůta k plnění ve výroku III. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení