6 C 88/2024 - 30

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ing. Evou Otáhalovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 111 314 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 200 Kč od 12. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 900 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 101 Kč od 25. 8. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 85 113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 879,79 Kč od 12. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,42 % ročně z částky 23 079,79 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 962,93 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,24 % ročně z částky 18 862,93 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 575,76 Kč od 25. 8. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 6,2 % ročně z částky 32 676,76 Kč od 22. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedených částek s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným uzavřel tři následující smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to dne 31. 7. 2020 smlouvu č. [tel. číslo], na jejímž základě poskytl žalovanému částku 26 000 Kč, dále smlouvu č. [tel. číslo] ze dne 10. 2. 2020, kdy žalovanému poskytl částku 30 000 Kč, a smlouvu č. [tel. číslo] ze dne 16. 12. 2018, dle které žalovaný převzal částku 100 000 Kč. Podle smlouvy č. [tel. číslo] ze dne 31. 7. 2020 se žalovaný zavázal mimo úvěr 26 000 Kč uhradit i úrok 22 577 Kč a poplatky včetně úroku ve výši 29 722 Kč. Dále pak dle smlouvy č. [tel. číslo] ze dne 10. 2. 2020 měl žalovaný celkem uhradit věřiteli částku 58 645 Kč, tj. jistinu 30 000 Kč spolu s úrokem a poplatky v částce 28 645 Kč. Dle smlouvy č. [tel. číslo] ze dne 16. 12. 2018 měl žalovaný mimo jistinu 100 000 Kč uhradit i poplatky včetně úroku 26 746 Kč. Poskytnuté částky, úroky a poplatky dle shora uvedených smluv měl žalovaný hradit ve splátkách, což ovšem řádně a včas nečinil a žalované částky původnímu věřiteli neuhradil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, proto je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též i úrok z úvěru a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru.

2. Vzhledem k předloženým listinám a souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru ze dne 31. 7. 2020 č. [tel. číslo] má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 26 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 22 577 Kč, poplatkem za zpracování úvěru 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 646 Kč, celkem 55 722 Kč v 24 měsíčních splátkách po 2 322 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 69 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 103,01 % ročně. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 12 800 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, postoupení bylo oznámeno žalovanému. Žalobkyně zaslala dne 28. 3. 2024 žalovanému předžalobní výzvu, v níž byl vyzván k úhradě dosud nezaplacení jistiny a poplatků včetně úroků. Celkový dluh žalovaného se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 23 079 Kč, dlužné části poplatku ve výši 19 842,21 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 079 Kč běžícího od 12. 1. 2023, který žalobkyně částečně kapitalizovala, a úroku smluvního ve výši 23,42 % ročně z částky 23 079,79 Kč od [datum] do zaplacení, který taktéž žalobkyně částečně kapitalizovala. Z dalších předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. smlouvu č. [tel. číslo] ze dne 10. 2. 2020 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 18 235 Kč, poplatkem za zpracování úvěru 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 814 Kč celkem 58 645 Kč v 24 měsíčních splátkách po 2 444 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 50,50 % ročně a RPSN 69,86 % ročně. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 29 100 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, postoupení bylo oznámeno žalovanému. Žalobkyně zaslala dne 28. 3. 2024 žalovanému předžalobní výzvu, v níž byl vyzván k úhradě dosud nezaplacené jistiny a poplatků včetně úroků. Celkový dluh žalovaného se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 18 862,93 Kč, dlužné části poplatku ve výši 10 682,07 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 862,93 Kč běžícího od 26. 10. 2022, který žalobkyně částečně kapitalizovala, a úroku smluvního ve výši 24,24 % ročně z částky 18 862,93 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, který taktéž žalobkyně částečně kapitalizovala. Dále má soud z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. [tel. číslo] ze dne 16. 12. 2018[Anonymizováno]za prokázané, že žalovaný měl mimo jistinu 100 000 Kč uhradit i poplatky včetně úroku 26 746 Kč sestávající z úroku 9 846 Kč, odměny za administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 9 600 Kč a poplatku za vedení účtu a pojištění 7 300 Kč, tj. celkem 126 746 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 521 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 14 % ročně a RPSN 17,35 % ročně. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil částku 87 899 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, postoupení bylo oznámeno žalovanému. Žalobkyně zaslala dne 28. 3. 2024 žalovanému předžalobní výzvu, v níž byl vyzván k úhradě dosud nezaplacení jistiny a poplatků včetně úroků. Celkový dluh žalovaného se dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši 32 676,76 Kč, dlužné části poplatku ve výši 6 170,24 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 676,76 Kč běžícího od 25. 8. 2022, který žalobkyně částečně kapitalizovala, a úroku smluvního ve výši 6,2 % ročně z částky 32 676,76 Kč od 22. 12. 2022 do zaplacení, který taktéž žalobkyně částečně kapitalizovala.

4. Na základě shora uvedených skutkových závěrů soud věc posoudil v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále je „o. z.“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností shora uvedených smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložených smluv o úvěru žalovaný zaplatit oproti poskytnuté částce 26 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 24 měsíců částku 55 722 Kč, což odpovídá ve smlouvách uvedenému RPSN zápůjček ve výši 103,01 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 69 % ročně, dále oproti částce 30 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 24 měsíců částku 58 645 Kč, což odpovídá ve smlouvách uvedenému RPSN zápůjček ve výši 69,86 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 50,50 % ročně, a také oproti částce [částka] právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 36 měsíců částku 26 746 Kč, což odpovídá ve smlouvách uvedenému RPSN zápůjček ve výši 17,35 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 14 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání uvedených smluv ze dne 31. 7. 2020, 10. 2. 2020 a dne 16. 12. 2018 povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky 22 577 Kč či 18 235 Kč a 9 846 Kč formálně ve smlouvách značených jako úrok, ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků, které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutým úvěrem, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalovanému se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky splatné dlužníkem“ ve výši 55 722 Kč v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 2 322 Kč, ve výši 58 645 pravidelných 24 měsíčních splátkách po 2 444 Kč a ve výši 126 746 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 521 Kč. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formulářů smluv zakotvil poplatek „za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá. Dále byly vždy sjednány i doplňkové služby – poplatek za tzv. komfortní a flexibilní splácení v různé výši, a to 5 646 Kč, 5 814 Kč, dále poplatek za zpracování, administrativní činnost a flexibilní splácení 9 600 Kč či poplatek za vedení zákaznického účtu 7 300 Kč. Formuláře věřitele jsou již předem připravené, doplňují se o několik málo údajů, proto soud takto sjednaný poplatek považuje za částku, které ve skutečnosti vede ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skrytý úrok z úvěru. Sjednání takového poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí úvěru (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Navíc sama výše sjednaného úroku úvěru činila 69 % či 50,50 % a 14 % ročně, přičemž obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období červenec 2020 činila 8,11 % ročně, pro únor 2020 8,05 % ročně a pro prosinec 2018 8,63 % ročně pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu, tj. jejich faktická výše dosahuje sama o sobě téměř sedmi či pětinásobku, případně téměř dvojnásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem jsou s ostatními ujednáními natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vysokým nákladům. Obsah služeb, který by mu měl být za tuto částku poskytnut, je přitom formulován vágním, neurčitým a nepřezkoumatelným způsobem – k tomu viz např. poplatek za tzv. komfortní a flexibilní splácení za administrativní činnost a flexibilní splácení či poplatek za vedení zákaznického účtu bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného jako dlužníka dále vyniká v případě jeho prodlení se splácením, kdy dlužné neuhrazené jistiny se ode dne následujícího po datu splatnosti poslední sjednané splátky úročí úrokem ve výši 23,43 % ročně a u smlouvy uzavřené dne 31. 7. 2020, ve výši 24,24 % ročně u smlouvy ze dne 10. 2. 2020 a u smlouvy ze dne 16. 12. 2018 6,2 % ročně, jejichž zaplacení žalobkyně rovněž požaduje. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládá proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobuje absolutní neplatnost těchto úvěrových smluv.

8. Z výše uvedených závěrů pak vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr dne 31. 7. 2020 na základě smlouvy č. [tel. číslo] ve výši 26 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 12 800 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 13 200 Kč. Na základě smlouvy č. [tel. číslo] ze dne 10. 2. 2020 žalovanému původní věřitel poskytl částku 30 000 Kč, žalovaný zaplatil toliko částku 29 100 Kč, proto je s ohledem na shora uvedené důvodným nárok žalobkyně co do výše 900 Kč. U smlouvy č. [tel. číslo] ze dne 16. 12. 2018 žalovanému byl poskytnut úvěr 100 000 Kč, na který zaplatil celkem částku 87 899 Kč, tj. důvodným je pouze nárok co do výše 12 101 Kč, která stejně jako shora uvedené částky bezdůvodného obohacení ve výši 13 200 Kč a[Anonymizováno]900 Kč byly žalobkyni přiznány výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z těchto shora uvedených dlužných částek ve výši uvedené ve výroku I., neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadované další částky jistiny s úrokem z prodlení, jakož i požadovaných úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť z větší části úspěšnému žalovanému, kterému vzniklo právo na jejich náhradu, žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Poučení