6 C 88/2025 - 36

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 24 643 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 000 Kč od 13. 4. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 643 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 24 643 Kč od 24. 2. 2024 do 12. 4. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 643 Kč od 13. 4. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 17 000 Kč od 13. 4. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 499 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 643 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že její právní předchůdce, společnost Emma´s credit s.r.o. (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaný dne 24. 1. 2024 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 17 000 Kč, který musel být splacen spolu s příslušenstvím nejpozději do 23. 2. 2024. Žalovaný prostředky čerpal, avšak nevrátil ani přes výzvu. Proto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 643 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, a to od 24. 2. 2024, tj. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k zaplacení, do zaplacení. Dlužná částka 24 643 Kč se skládá z jistiny 17 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 139,99 Kč a úroku 503,01 Kč. Pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému řádně oznámeno.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující skutková zjištění:

4. Dle nepodepsané smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 24. 1. 2024, poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 17 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 36 % ročně, tj. 503,01 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. Ten měl v případě včasného splacení činit 4 640,99 Kč (v takovém případě by žalovaný jednorázově splatil 22 144 Kč a RPSN by činila 2393,56 %). V případě překročení doby splatnosti měl poplatek za sjednání úvěru činit 7 139,99 Kč, v takovém případě by jednorázová výše splátky činila 24 643 Kč, RPSN 9058,2 %.

5. Dle potvrzení o provedení platby právní předchůdce žalobkyně dne 24. 1. 2024 zaslal na účet žalovaného č. [č. účtu] částku 17 000 Kč.

6. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 8. 2024 ve spojení s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 3. 2025 byla předmětná pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

7. Dopis ze dne 6. 4. 2025 představoval předžalobní výzvu. Žalobkyně v něm vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. Dopisem z téhož dne právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni. Dle podacího lístku byly oba dopisy odeslány žalovanému dne 6. 4. 2025.

8. Z žalobkyní předložených a soudem vyžádaných listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný měli dne 24. 1. 2024 uzavřít (žalobkyní předložená smlouva neobsahuje podpis žalovaného) úvěrovou smlouvu, v níž si měli sjednat úvěr pro žalovaného ve výši 17 000 Kč. Žalovaný měl tuto částku vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s úrokem 36 % ročně, tj. 503,01 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru. Ten měl v případě včasného splacení činit 4 640,99 Kč (v takovém případě by žalovaný jednorázově splatil 22 144 Kč a RPSN by činila 2393,56 %). V případě překročení doby splatnosti měl poplatek za sjednání úvěru činit 7 139,99 Kč, v takovém případě by jednorázová výše splátky činila 24 643 Kč, RPSN 9058,2 %. Právní předchůdce žalobkyně dne 24. 1. 2024 zaplatil žalovanému částku 17 000 Kč. Žalovaný však nevrátil ničeho ani přes výzvu odeslanou dne 6. 4. 2025 s třídenní lhůtou k plnění. Tato zásilka obsahovala i dopis právního předchůdce žalobkyně oznamující žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). S ohledem na níže přijatý závěr o absolutní neplatnosti smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda k uzavření smlouvy skutečně došlo, soud proto pro zjednodušení vycházel ze závěru, že smlouva uzavřena byla (i kdyby však k uzavření smlouvy nedošlo, výrok rozsudku by byl stejný). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele. Jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 a násl. o. z. postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný řádně vyrozuměn.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době tvrzeného uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

14. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

15. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

16. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na uvážení poskytovatele spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

17. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

18. Žalobkyně pak přes výzvu nepředložila žádný doklad svědčící o tom, že by její právní předchůdce ověřoval příjmy a výdaje žalovaného.

19. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné. Z toho důvodu smlouvu nelze než hodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

20. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.

21. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

23. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

24. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v lednu 2024 činila 9,68 %. Ve smlouvě je uvedena zápůjční úroková sazba 36 % ročně, nicméně soud vycházel z výše RPSN (v případě řádného splácení) 2393,56 %. Sjednaná RPSN tak dosahuje cca 247násobku obvyklé výše RPSN (v případě překročení doby splatnosti se jednalo o 9058,2 %, tj. více než 930násobek obvyklé výše RPSN). Sjednaný poplatek 4 640,99 Kč (při překročení doby splatnosti 7 139,99 Kč) pak soud vzhledem k výši jistiny fakticky považoval za skrytý úrok.

25. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku, resp. poplatku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“ smluvní úrok a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

26. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. podobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

27. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě výrazně nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).

28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyni nelze přiznat žádné plnění ze smlouvy (smluvní úrok, poplatky apod.) a má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 17 000 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě tří dnů v dopise odeslaném žalobkyní dne 6. 4. 2025. Tento dopis soud považuje za doručený třetím následujícím pracovním dnem, tj. dnem 9. 4. 2025 (§ 573 o. z.). Třídenní lhůta pro zaplacení tak uplynula dne 12. 4. 2025. Teprve od následujícího dne (13. 4. 2025) proto soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to z dlužné nesplacené jistiny 17 000 Kč. Za období před 13. 4. 2025, jakož ani z částky převyšující 17 000 Kč, soud ze shora vyložených důvodů žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Zákonný úrok z prodlení pro prodlení, k němuž došlo v prvním pololetí roku 2025, představoval 12 % ročně. Proto soud nemohl přiznat žalobkyni ani uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně.

30. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

31. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku tak žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky celkem 18 279,89 Kč (58,9 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 12 766,41 Kč (41,1 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 17,8 % nákladů řízení (65,6 % minus 34,4 %). Ty tvoří zaplacený soudní poplatek 986 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. odměna za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění a návrh ve věci samé) po 400 Kč [§ 8 odst. 1, § 14b odst. 1 písm. c) bod 2.], 3 x paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč [§ 14b odst. 6 písm. a)] a částka 315 Kč odpovídající 21% DPH (z částky 1 500 Kč) dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Plná náhrada nákladů řízení by činila 2 801 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 499 Kč (17,8 % z částky 2 801 Kč). Lze podotknout, že žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech (viz např. řízení vedená zdejším soudem pod sp. zn. 17 C 41/2025, 14 C 16/2025, 4 C 5/2025, 6 C 98/2024 nebo 6 C 5/2025), pročež došlo k naplnění podmínek § 14b advokátního tarifu. Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

32. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v obvyklé délce 3 dnů. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).

Poučení