6 Cmo 123/2023 - 1262

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Švantnera, a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 67 484,15 Kč s příslušenstvím, o odvoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 30. ledna 2023, č. j. 54 Cm 90/2012-1214 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 30. ledna 2023, č. j. 54 Cm 90/2012-1214, se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 40 896,77 Kč; ve zbytku, tj. v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení dalších 26 587,38 Kč a veškerých úroků z prodlení se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 110 467,30 Kč do 3 dnů od prvním moci tohoto rozsudku, k rukám [tituly před jménem], advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Hradci Králové na nákladech řízení částku 7 341,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Hradci Králové na nákladech řízení částku 16 967,70 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení 1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným Okresnímu soudu ve Svitavách dne 24. 6. 2010 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 126 502,76 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že žalovaný je jeho členem a v domě č. p. [Anonymizováno] v kat. území [adresa], který žalobce spravuje, vlastní žalovaný bytovou jednotku č. [Anonymizováno]. Za léta 2006 až 2009 mu vznikl dluh na příspěvcích na náklady spojené se správou domu a pozemku a na nedoplatcích nákladů spojených s užíváním bytu v žalované výši. Nedoplatky činily za rok 2006 částku 13 548 Kč, za rok 2007 částku 15 337 Kč, za rok 2008 částku 45 596 Kč a za rok 2009 částku 52 021,76 Kč.

2. Žalovaný se bránil tvrzením, že vyúčtování předložená žalobcem jsou vypočtena nesprávně a že mu žalobce neumožnil seznámit se s podklady pro vyúčtování.

3. Podáním ze dne 2. 9. 2010 vzal žalobce žalobu zpět o částku 74 481 Kč (vyúčtování za léta 20062008), neboť o uvedenou částku již žaloval žalovaného ze stejného důvodu ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 EC 257/2010.

4. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 9 EC 184/2010-175, uznal Okresní soud ve Svitavách žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 52 021,76 Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení o zaplacení 74 481 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Výrok II. nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci.

5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 13. 10. 2011, č. j. 22 Co 287/2011-248, rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ve výrocích I. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Usnesením ze dne 5. 9. 2012, č. j. Ncp 762/2012-272, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání věci jsou věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně.

7. Usnesením vyhlášeným u jednání dne 9. 5. 2013 Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně) spojil projednávanou věci ke společnému projednání s věcí u něj vedenou pod sp. zn. 54 Cm 91/2012. Ve spojené věci se žalobce žalobou podanou rovněž Okresnímu soudu ve Svitavách dne 31. 5. 2010 domáhal po žalovaném zaplacení částky 74 481 Kč s příslušenstvím jako nedoplatků na nákladech spojených s provozem domu a na vyúčtováních služeb spojených s užíváním bytu za léta 2006-2008. Ve spojené věci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2012, č. j. Ncp 713/2012-282, rozhodl o věcné příslušnosti krajských soudů a věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně.

8. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 54 Cm 90/2012-464, soud prvního stupně žalobě vyhověl. V odvolacím řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to o zaplacení 35 000 Kč, které žalovaný žalobci uhradil poštovní poukázkou dne 9. 12. 2014 se zprávou pro adresáta „záloha služby 2009“.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Cmo 30/2015-532, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zpětvzaté částky 35 000 Kč zrušil a řízení zastavil, ve zbytku pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (dále jen „první rozhodnutí odvolacího soudu“). Odvolací soud považoval závěr soud prvního stupně o správnosti vyúčtování služeb za předčasný, neboť posouzení existence a správnosti údajů rozhodných pro vyúčtování služeb, zejména nákladových položek, a samotné rozúčtování těchto nákladů mezi jednotlivé vlastníky jednotek, je odborně složitá činnost. Pouze znalec je nadán schopnostmi odhalit a dohledat případně nesprávně zaúčtované položky mající význam z hlediska zjišťovaných skutečností. Naproti tomu odvolací soud nesouhlasil s názorem žalovaného, že je zapotřebí přezkoumat celé účetnictví žalobce, ani že by bylo pochybením žalobce, jestliže správu domu a rozúčtování samotné svěřil externímu subjektu. Odvolací soud rovněž konstatoval, že jednotliví vlastníci jednotek nemohou zpochybnit smluvní vztahy ujednané statutárním orgánem společenství vlastníků se třetími osobami (dodavateli služeb) ani jednostranně odmítat podíl na úhradě závazků společenství. Odpovědnost za obsah závazků a jejich plnění v souladu s péčí řádného hospodáře nesou členové statutárního orgánu; nápravy případných pochybení se vlastníci mohou domáhat pouze vnitřními cestami. Jestliže potom obytný dům spravovaný žalovaným tvoří funkční celek s jinými domy spravovanými jinými osobami, není vyloučeno, aby náklady na provoz takového funkčního celku byly rozúčtovány jednotlivým společenstvím a připočteny k ostatním nákladům na provoz společných částí domu. Pokud by případně rozúčtování nákladů trpělo vadami a bylo opraveno až v průběhu řízení, není potřeba opravné rozúčtování znovu doručovat, neboť účinky doručení má předložení opravného vyúčtování v soudním řízení. Odvolací soud dále soudu prvního stupně vytkl, že z části provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění a že předložená vyúčtování shledal správnými, přestože v řízení předložený znalecký posudek dospěl k závěru opačnému. Hodnocení provedených důkazů shledal odvolací soud zcela nedostatečným, a skutkový závěr soudu prvního stupně proto nepřezkoumatelným. Soudu prvního stupně uložil, aby doplnil dokazování znaleckým posudkem předloženým v odvolacím řízení a znalce vyslechl. V případě závěru, že předložené vyúčtování služeb neobstojí, ponechal odvolací soud na úvaze soudu prvního stupně, zda ustanoví k návrhu účastníků znalce k zodpovězení otázky, zda a v jaké výši je dána platební povinnost žalovaného.

10. V dalším řízení žalobce podáním ze dne 29. 6. 2017 (č.l. 681 spisu) předložil soudu opravená vyúčtování služeb a vzal žalobu zpět o částku 3 453,01 Kč, o kterou byly nedoplatky podle opravených vyúčtování nižší, než podle vyúčtování původních. Usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 54 Cm 90/2012-702, soud prvního stupně řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Posledně uvedené usnesení potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 6 Cmo 229/2017-719.

11. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 54 Cm 90/2012-1049, žalobu o zbývajících 88 049,75 Kč zamítl (dále jen „druhý rozsudek soudu prvního stupně“). Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé listinné dokazování. Zjistil, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky v domě spravovaném žalobcem. Shromáždění žalobce za přítomnosti žalovaného schválilo dne 14. 6. 2005 příspěvky do fondu oprav ve výši 5 Kč za 1 m2 a měsíc. Z posudku znalce [jméno FO] a jeho výslechu potom vyplynulo, že ve vyúčtováních předložených žalobcem se žalobami nejsou správně uvedeny údaje požadované právními předpisy a vyúčtování nelze překontrolovat z hlediska jejich správnosti. Znalec by byl schopen správné údaje vypočítat, pokud by mu byly předloženy všechny podklady, nicméně výpočet by trval několik měsíců a náklady by činily statisíce korun. Z opravných vyúčtování soud prvního stupně zjistil, že žalovaný měl každý rok platit do fondu oprav 5 141,40 Kč. Po započtení uhrazených záloh na služby mu byl za rok 2006 účtován nedoplatek 11 501,93 Kč, za rok 2007 nedoplatek 16 935,28 Kč, za rok 2008 nedoplatek 45 980,70 Kč a za rok 2009 (po započtení zálohy 35 000 Kč uhrazené během řízení) nedoplatek 13 631,84 Kč. Tato vyúčtování žalovaný reklamoval. Žalovaný předložil druhý posudek znalce [jméno FO], podle kterého je nesprávně rozúčtována cena tepla, neboť do ní nejsou započítány náklady spojené s jeho dodávkou, zejména náklady na spotřebu elektrické energie potřebné k dopravě tepla do jednotlivých bytů. Tyto náklady jsou rozpočítány podle spoluvlastnických podílů členů žalobce, což je podle znalce nesprávné. Soud prvního stupně nechal posudek [jméno FO] revidovat znalcem [jméno FO], jehož posudek soud hodnotil jako nesrozumitelný až chaotický, neboť revizní znalec se měl vyjádřit k druhému znaleckému posudku [jméno FO] z roku 2018, avšak obsah jeho závěrů odpovídal posudku [jméno FO] z roku 2015. Toto nedorozumění trvalo i při výslechu revizního znalce. Soud konstatoval, že revizní znalec nijak nezpochybnil závěry [jméno FO] a uvedl, že pokud by měl k dispozici stejné podklady, je pravděpodobné, že by dospěl ke stejným závěrům. Oba znalci tak dospěli k závěru, že opravná vyúčtování jsou nesprávná.

12. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť spravuje dům, v němž žalovaný vlastní bytovou jednotku; vyúčtování služeb provádějí jeho jménem správcovské společnosti na základě plných mocí. Žalobce hradí také náklady na správu pozemků v bytovém komplexu, které slouží vlastníkům jednotek, na základě smlouvy s [právnická osoba]. Na základě znaleckých posudků dospěl soud prvního stupně k závěru, že původní vyúčtování nejsou správná, o čemž poučil žalobce. Ten reagoval předložením opravných vyúčtování, která žalovaný napadl námitkou promlčení. Podle žalovaného má být vyúčtování předloženo do 4 kalendářních měsíců po skončení zúčtovacího období; později zaslané vyúčtování již nemůže být vyúčtováním včasným ani řádným. Právo vyúčtovat služby se promlčuje ve tříleté promlčecí době. Žalobce namítal, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně nepovažoval námitku promlčení za důvodnou. Poukázal na to, že původní vyúčtování byla žalovanému doručena včas a nová vyúčtování jsou pouze opravou vyúčtování původních po zohlednění závěrů posudku znalce [jméno FO] z roku 2015. Poukázal i na sdělení znalce [jméno FO], který uvedl, že ještě neviděl řádná a správná vyúčtování. Nadto měl soud prvního stupně za to, že námitka promlčení je také v rozporu s dobrými mravy, a s ohledem na obsah a délku celého řízení a na skutečnost, že obrana žalovaného nebyla zpočátku jasná, určitá a srozumitelná. Žalovaný neplatil řádně zálohy, za rok 2008 dosud neuhradil nic a za rok 2009 uhradil část záloh ve výši 35 000 Kč až několik let po podání žaloby. Soud prvního stupně přesto žalobu zamítl s odkazem na závěry znalců [jméno FO] a [jméno FO], podle kterých jsou i opravná vyúčtování nesprávná, zejména pokud jde o vyúčtování nákladů na teplo. Z výslechu znalce soud nezjistil žádnou platební povinnost žalovaného, neboť žádný ze znalců ji nebyl s to určit bez dalších podkladů.

13. Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 65/2021-1124, změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit 20 565,60 Kč s příslušenstvím (tj. příspěvky do fondu oprav), zatímco ve zbytku žalované částky (dlužné nedoplatky vyúčtování služeb ve výši 67 484,15 Kč) jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (dále jen „druhý rozsudek odvolacího soudu“).

14. Ohledně příspěvků do fondu oprav odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 235/2021, podle kterého „je zapotřebí důsledně rozlišovat mezi zálohami na služby a platbami z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť podléhají odlišnému právnímu režimu. Platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci“. Tyto příspěvky tak má žalovaný zaplatit bez ohledu na to, zda služby spojené s užíváním bytu a pravidelné náklady na správu a údržbu domu a pozemku jsou vyúčtovány správně či nikoli; jejich zahrnutí do pravidelného ročního vyúčtování je technickou záležitostí, která zajišťuje přehled účastníků o všech vzájemných závazcích. Proto se na příspěvky do fondu oprav nevztahuje ani níže uvedená judikatura o odkladu splatnosti vyúčtování do doby doručení řádného vyúčtování.

15. K otázce správnosti vyúčtování služeb se odvolací soud se ztotožnil s hodnocením revizního posudku [jméno FO] jako vnitřně rozporného, neboť znalec [jméno FO] několikrát měnil svůj závěr o tom, zda jsou opravná vyúčtování správná, a zjevně si pletl původní vyúčtování s opravnými a stejně tak původní posudek [jméno FO] z roku 2015 s jeho novým posudkem z roku 2018, přičemž tyto rozpory se soudu prvního stupně nepodařilo odstranit ani výslechem znalce. Za této situace však soud prvního stupně neměl k posudku [jméno FO] vůbec přihlížet, neboť jsouli závěry znalce vnitřně rozporné, nelze přihlédnout jen k některým z nich a k jiným nikoli.

16. Odvolací soud tedy znovu vyslechl znalce [jméno FO], aby mohl jeho posudek zhodnotit. [jméno FO] při svém výslechu uvedl, že vycházel z účetních podkladů, ze kterých zjistil, co žalobce do ceny tepla započetl a co tam nezapočetl. Některé náklady spojené s dodáním tepla do jednotlivých bytů nejsou ve vyúčtování započteny vůbec, některé jen v některých letech a stejně je to rozdílné u různých objektů spravovaných žalobcem. Ve vyúčtování nákladů na vodu, odpad, společné světlo a další služby zásadní chyby neobjevil. Nevěděl, zda se měří elektřina potřebná k provozu oběhových čerpadel, nicméně i kdyby tomu tak nebylo, dá se postupovat odborným odhadem, neboť je známo, jaké má čerpadlo příkon a jak dlouho denně funguje. Žalobce rozpočítal náklady na elektřinu pro oběhová čerpadla poměrem podle spoluvlastnických podílů, nikoli podle započitatelné plochy, podle které se rozpočítává teplo. Podíl těchto nákladů na ceně tepla se pohybuje v jednotkách procent, nicméně nejde o zanedbatelnou částku. Jde také o čerpadlo zajišťující oběh teplé vody. Jinak řečeno, žalobce má chybně sestaven matematický vzorec, kterým rozpočítává náklady na teplo a teplou vodu jednotlivým vlastníkům. Žalobce si k ceně tepla nepřipočetl žádný zisk. Pokud by měl znalec zjistit, o jak velkou chybu se jedná, znamenalo by to projít celé účetnictví, což by bylo mimořádně náročné i proto, že podklady, které znalec obdržel, nejsou digitalizované. Stejná chyba ve výpočtu ceny tepla by byla dána i tehdy, pokud by znalec odhlédl od cenového rozhodnutí energetického regulačního úřadu. Odvolací soud uvedl, že znalec [jméno FO] vysvětlil, z jakých právních předpisů vycházel, a proč považuje matematický postup použitý žalobcem při rozúčtování nákladů spojených s dodávkou tepla a teplé vody za rozporný s těmito předpisy. Zároveň vysvětlil, že ke stejnému závěru by dospěl i při odhlédnutí od cenových rozhodnutí ERÚ. Znalec své závěry vysvětlil jasně a srozumitelně, vyjádřil se k námitkám vznášeným účastníky. Odvolací soud proto neshledal důvod, proč by z jeho závěrů nemělo být v dalším řízení vycházeno.

17. Po první stránce postupoval odvolací soud, vzhledem ke spornému zúčtovacímu období, podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014 (viz § 3028 odst. 2 a 3, v případě promlčení § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), tj. podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - dále jen „zákon o bytech“ a „obč. zák.“). Podle § 9a zákona o bytech společenství je oprávněno činit právní úkony, především uzavírat smlouvy ve věcech předmětu své činnosti podle tohoto zákona, zejména k (a) zajištění dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, […] (odstavec 1). Společenství je oprávněno rozhodovat o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek, není-li rozúčtování cen služeb stanoveno zvláštním právním předpisem nebo rozhodnutím cenového orgánu (odstavec 2). Společenství je oprávněno vlastním jménem vymáhat plnění povinností uložených vlastníkům jednotek k tomu příslušným orgánem společenství podle tohoto zákona (odstavec 3).

18. Podle odvolacího soudu pravidla pro rozúčtování nákladů na teplo a teplou vodu stanovila ve sporném zúčtovacím období vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb. Tato vyhláška stanovila v § 4 až 6 postup pro rozúčtování nákladů a v § 7 náležitosti vyúčtování konečnému spotřebiteli. Vyúčtování má poskytovatel služeb doručit příjemci služeb do 4 měsíců po uplynutí zúčtovacího období. Pro rozúčtování je rozhodná tzv. započitatelná podlahová plocha bytů (§ 2 písm. e/ vyhlášky), která zohledňuje umístění místnosti v domě, její využití a také vybavení otopnými tělesy. Započitatelná podlahová plocha se tak neshoduje s plochou bytu, která je rozhodná pro určení spoluvlastnického podílu na společných částech domu.

19. Podle § 2 odst. 2 písm. c) bodu 2 energetického zákona č. 458/2000 Sb., ve znění platném ve sporném zúčtovacím období, se rozumí dodavatelem tepelné energie fyzická či právnická osoba dodávající tepelnou energii jiné fyzické či právnické osobě; dodavatelem může být výrobce, distributor a rovněž vlastník nebo společenství vlastníků zajišťující tepelnou energii jako plnění poskytované s užíváním bytů či nebytových prostorů nebo k technologickým účelům. Postup při kalkulaci ceny tepelné energie stanovilo Cenové rozhodnutí ERÚ č. 9/2004 k cenám tepelné energie. Podle jeho přílohy č. 1 patří mezi náklady započitatelné do ceny této energie i náklady na elektřinu potřebnou pro její rozvod. S žalobcem lze souhlasit v tom, že účelem tohoto cenového rozhodnutí je především regulovat ceny, za něž teplárny dodávají tepelnou energii mj. i výčtem nákladů, které smějí do výsledné ceny kalkulovat. Odvolací soud však po výslechu znalce považoval (i při odhlédnutí od uvedeného cenového rozhodnutí) za spravedlivé, aby náklady spojené s dodávkou tepla a teplé vody byly účtovány jen těm vlastníkům jednotek, kteří jsou spotřebiteli tepla a teplé vody, a to podle jejich skutečné spotřeby a shora vymezené započitatelné podlahové plochy. Nelze totiž považovat za spravedlivé, aby na provoz čerpadel tepla a teplé vody nebo výměníků přispíval např. vlastník nevytápěné garáže nebo aby se na ně přispívalo i podle ploch balkonů a lodžií, které vytápěny nejsou, a které mohou být u různých bytů různě veliké.

20. Odvolací soud uzavřel, že jestliže žalobce rozpočítal náklady na provoz a údržbu rozvodů tepla a teplé vody mezi vlastníky nikoli podle započitatelné podlahové plochy určené podle vyhlášky č. 372/2001 Sb., nýbrž podle spoluvlastnických podílů, postupoval chybně. Ani opravná vyúčtování tepla a teplé vody proto nepovažoval za správná.

21. Odvolací soud si byl vědom ustálené judikatury, podle níž „o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. […] Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3737/2019, s odkazy na starší judikaturu).

22. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce na úhradu vyúčtování služeb za léta 2006 až 2009 není dosud splatný. Podle odvolacího soudu to však v projednávané věci nemá bez dalšího za následek zamítnutí žaloby jako nedůvodné, byť si je vědom toho, že soudy v podobných případech o zamítnutí žaloby rozhodly (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4760/2016). Odvolací soud připomněl ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které „mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité“ (např. nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12). V projednávané věci žalovaný dlouhodobě nehradí příspěvky do fondu oprav, zálohy na služby spojené s užíváním bytu hradí jen částečně a nikoli v řádných termínech, navíc se o vrácení části zaplacených záloh soudí. Odvolacímu soudu bylo ze spisu v projednávané věci i z úřední činnosti známo, že žalovaný vede s žalobcem řadu dalších sporů o úhradu vyúčtování i o neplatnost rozhodnutí orgánů společenství. Zároveň žalovaný nepopírá, že bytovou jednotku užívá a spotřebovává tak služby spojené s jejím užíváním. Znalcem zjištěné chyby ve vyúčtování přitom mohou mít za následek nesprávnost výše nedoplatku nejvýše v řádu jednotek procent. Zamítnutí žaloby v projednávané věci by tak mělo za následek, že za vodu, teplo a další služby užívané žalovaným zaplatí ostatní vlastníci jednotek v domě, kteří přitom svou spotřebu hradí řádně a včas.

23. Odvolací soud dospěl k závěru, že ochrana uživatele bytu, k níž směřuje shora citovaná judikatura, nemůže mít za následek to, že jí budou postiženi poctiví (tj. řádně platící) sousedé žalovaného. Takový výklad by byl zjevně nespravedlivý, (slovy zákonodárce) „urážející obyčejné lidské cítění“ (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Odvolací soud uvedl, že ono spravedlivé řešení může v projednávané věci poskytnout rovněž ustálená soudní praxe, podle které „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat“ (např. rozsudek uveřejněný pod R 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odvolacího soudu z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný užíval v rozhodném zúčtovacím období bytovou jednotku, spotřebovával služby spojené s užíváním bytu (topil v bytě, myl nádobí, chodil po chodbách atd.), aniž za tyto služby platil. I v případě, kdy by nebylo vyhotoveno řádné vyúčtování takových služeb, vznikalo žalovanému bezdůvodné obohacení, které musí žalobci nahradit. Shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu je přitom chráněn potud, že není povinen platit úrok z prodlení do doby, dokud nebude jeho platební povinnost správně vypočtena a vyúčtování mu doručeno (třeba i prostřednictvím soudu).

25. K námitce promlčení odvolací soud doplnil, že si je vědom soudem prvního stupně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2016, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že se promlčuje právo nájemce domáhat se vyúčtování služeb po pronajímateli. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud popsal účel institutu promlčení tak, že „má vést oprávněného k tomu, aby svá práva vykonal ve společensky přiměřené době (promlčecí době) tak, aby po časově neomezenou dobu nebyli dlužníci ohledně svých povinností vystaveni donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností.“ 26. Ani podle ustálené judikatury k § 101 obč. zák., podle kterého promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, není počátek běhu promlčecí doby vázán na splatnost nároku - k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod R 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož byla-li splatnost dluhu ponechána na vůli věřitele, nepočíná promlčecí doba od jeho výzvy, nýbrž ode dne následujícího po vzniku dluhu. I tento výklad je v souladu se shora vymezeným účelem promlčení, aby věřitel s uplatněním svého nároku nevyčkával nepřiměřeně dlouho a byla tím zajištěna právní jistota dlužníků.

27. V projednávané věci je tak podle odvolacího soudu souladným s účelem promlčení závěr, že účinek stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. (uplatněním práva u soudu) nastane i tehdy, žaluje-li se na základě chybného vyúčtování. Žalovaný se tak v promlčecí době dozví, že je vůči němu uplatněno právo na úhradu nedoplatku. Je-li později vyúčtování opraveno, má to dopad na splatnost nároku (a tedy na nárok žalobce na úrok z prodlení), nikoli na promlčení, protože nepromlčuje se nárok na vyúčtování, nýbrž na úhradu nedoplatku (obdobně, jako se podle citovaného R 104/2011 samostatně nepromlčuje právo vyzvat věřitele k plnění). Právo nájemce (případně vlastníka jednotky) na vyúčtování je případem odlišným - dokud poskytovatel služeb nevystaví vyúčtování, nedozví se příjemce služeb, zda mu případně vznikl přeplatek. Odvolací soud tedy považoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobcův nárok není promlčen, a za nesprávný právní názor Městského soudu v Praze vyslovený mj. v rozsudku ze dne 3. 6. 2020, č. j. 68 Co 20, 193/2020-185.

28. Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1944/22, odmítl ústavní stížnost žalovaného proti druhému rozsudku odvolacího soudu. Napadený rozsudek 29. V dalším řízení soud prvního stupně napadeným rozsudkem znovu zamítl žalobu o zbývajících 67 484,15 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci, aby nahradil náklady řízení žalovanému (výrok II.) a státu (výrok III.). Žalovanému rovněž uložil, aby zaplatil státu náklady řízení (výrok IV.).

30. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce vyzval, aby doplnil svá tvrzení ohledně toho, zda žalovaný užíval v rozhodném období svou bytovou jednotku, zda spotřebovával služby a v jakém množství, a označil k tomu důkazy. Podle žalobce užívání bytové jednotky žalovaným plyne z toho, že ji vlastnil a že měřící zařízení v jeho bytě vykázala spotřebu, navíc k tomu navrhl svědky. Množství služeb a výše nákladů na ně odpovídá podle žalobce částkám uvedeným na vyúčtováních. Pro určení výše bezdůvodného obohacení navrhl důkaz znaleckým posudkem. Žalovaný navíc namítl, že pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení by měl být věcně a místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 9. Žalovanému nebyla doručena žádná výzva k vydání bezdůvodného obohacení, nárok žalobce je proto promlčen.

31. Soud prvního stupně nepovažoval odkaz žalobce na předložená vyúčtování za dostatečné doplnění jeho tvrzení. Uvedl, že jestliže žalobce netvrdil skutečnosti ohledně spotřebovaných služeb, neunesl břemeno tvrzení. Za takové situace musel žalobu zamítnout, aniž bylo zapotřebí provádět výslechy svědků či zadávat znalecký posudek. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměru úspěchu ve věci s tím, že žalobce měl (i s ohledem na částečné zastavení řízení ohledně částky 35 000 Kč) ve věci úspěch ze 72 %. Žalovanému tedy přiznal náhradu 44 % jeho nákladů a náklady placené státem rozdělil mezi účastníky v poměru 72 % ku 28 %. Odvolání a vyjádření k němu 32. Žalobce se odvolal proti výrokům I., II. a III. napadeného rozsudku. Nesouhlasil s posouzením svého nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení. Podle něj měl být jeho nárok posouzen jak nedoplatek řádného vyúčtování služeb. Opakoval svou argumentaci z předchozího řízení, podle které žalobce nemá podle § 3 vyhlášky č. 372/2021 Sb. povinnost započítávat do nákladů na vytápění a teplou užitkovou vodu žádné další náklady, například náklady na elektrickou energii spotřebovanou výměníkovou stanicí nebo čerpadlem pohánějícím topný nebo teplovodní okruh. Cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 9/2004 s touto otázkou nesouvisí, neboť se týká elektrické energie vynaložené na výrobu tepla, nikoli elektřiny vynaložené na přípravu teplé vody ze studené vody a tepla. Navíc představuje jen oprávnění, nikoli povinnost cenu elektřiny započítat do ceny tepla. Žalobce tak nebyl povinen započítat elektrickou energii spotřebovanou na provoz čerpadel do ceny tepla a teplé vody. Nespravedlnost nemůže tkvět v přispívání podle ploch nevytápěných balkonů, neboť ty se nezapočítávají do podlahové plochy. Žalobce tedy trval na řádnosti opravených vyúčtování. Pokud by však nárok měl být posouzen jako bezdůvodné obohacení, měl žalobce za to, že odkazem na opravená vyúčtování splnil povinnost tvrzení. Žalobci nic nebrání tvrdit, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalovanému právě ve výši těchto vyúčtování, a je na dalším dokazování, zda toto tvrzení je správné. Žalobce k tomu navrhl důkaz znaleckým posudkem, a unesl tak i důkazní břemeno. Žalobce namítl také nesprávně určený poměr úspěchu účastníků ve věci samé, neboť soud prvního stupně nevzal v úvahu, že žalobu o zaplacení částky 74 481 Kč vzal žalobce zpět ihned po zahájení řízení, neboť uvedenou částku uplatnil omylem ve dvou různých žalobách dvakrát. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

33. Odvolání žalovaného směřovalo proti výrokům II. a IV. o nákladech řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že se řádně nezabýval platbou ve výši 35 000 Kč ze dne 9. 12. 2014, ohledně níž žalovaný tvrdil, že šlo o platbu záloh na rok 2015, a pokud na poštovní poukázce žalovaný uvedl, že jde o zálohy na rok 2009, šlo jednoznačně o chybu ve psaní, neboť žalovaný neměl důvod na zálohy na rok 2009 cokoli hradit. Žalovaný se vrácení částky 35 000 Kč domáhá u Obvodního soudu pro Prahu 9 v řízení vedeném pod sp. zn. 60 C 149/2015, které je přerušeno do pravomocného rozhodnutí v projednávané věci. Žalovaný upozorňoval na ustálenou judikaturu, podle které se vyúčtování služeb stává splatným, až když obsahuje všechny předepsané náležitosti a je v něm uvedena cena služeb ve správné výši. Sporná je dále platba ve výši 15 000 Kč, kterou správcovská společnost převzala 3. 1. 2008 a kterou měl žalobce započíst na zálohy za rok 2007, avšak ve skutečnosti ji nezohlednil. Žalovaný má za to, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro jeho chování, nýbrž z viny žalobce, a proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalobce by měl zaplatit i všechny náklady řízení, které vznikly státu. Posouzení věci odvolacím soudem 34. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné. Věc projednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, přestože mu (resp. jeho tehdejšímu právnímu zástupci) bylo předvolání řádně doručeno.

35. Odvolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2014 (viz čl. II odst. 2 novely č. 293/2013 Sb.). Věcná příslušnost krajských soudů v prvním stupně je v projednávané věci dána usneseními Vrchního soudu v Praze (viz shora odstavce 6 a 7), jimiž je odvolací soud vázán (§ 104a odst. 7 o. s. ř.), a to bez ohledu na jiné právní posouzení věci.

36. Odvolací soud především odkazuje na své závěry, které podrobně odůvodnil v obou svých předchozích rozhodnutích v projednávané věci, a které shrnul shora. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že těmito závěry není vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 27 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod R 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně neshledal důvody pro jejich změnu. Ostatně argumentace účastníků v odvolání (zejména ohledně správnosti opravených vyúčtování a důsledků jejich nesprávnosti) je obsahově shodná s argumentací, kterou účastníci uplatnili již v řízení předcházejícím druhému rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci, a odvolací soud se s ní v uvedeném rozsudku již vypořádal.

37. Odvolací soud tedy navazuje na své závěry z předchozího rozsudku, podle kterého lze sporný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu doplňuje, že žalovaný je jako člen žalobce, který je soukromoprávní korporací, vázán povinností loajality k této korporaci. Byť právní úprava účinná před 1. 1. 2014 neupravovala tuto povinnost výslovně, byla dovozena judikaturou v případě obchodních společností (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006) a odvolací soud neshledává důvod, proč by tato povinnost neměla dopadat na společenství vlastníků bytových jednotek.

38. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, uvedl: „Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek. Argumentům navrhovatelů proto nelze přisvědčit, neboť platná právní úprava je vedena právě snahou na zmíněná specifika reagovat. Jedná se o projev ústavně zakotvené zásady, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny). Zákonodárce byl veden snahou o spravedlivé, vyrovnané řešení, podporující vlastníky, kteří respektují citovanou zásadu, a poskytující vyšší míru právní jistoty i dalším zainteresovaným osobám, plnícím své úkoly v souvislosti se správou domu. Přijetí nové právní úpravy bylo vynuceno její společenskou naléhavostí po zkušenostech s dřívější úpravou, která zjednodušeně řečeno dostatečně nebránila situacím, kdy "poctiví dopláceli na nepoctivé".“ 39. Z uvedeného plyne, že ochrana vlastníka jednotky před nesprávným vyúčtováním nemůže vést k závěru, že vlastník jednotky, jemuž nebylo předloženo řádné vyúčtování, nemusí za služby spojené s užíváním své jednotky nic zaplatit. Tento závěr je v rozporu i s účelem zákona o bytech, jak jej v citovaném nálezu vysvětlil Ústavní soud. Ostatně v případech, kdy se chyba ve vyúčtování (jako je tomu i v projednávané věci) týká všech jednotek v domě, by takový závěr vedl k tomu, že by za služby spojené s užíváním bytu nebyl povinen platit žádný vlastník. Takový závěr je však nutně absurdní, neboť dodavatelům služeb společenství zaplatit musí, jinak mu hrozí smluvní sankce, včetně případného zastavení dodávek. Zároveň společenství vlastníků nemá (a s ohledem na vymezení své právní subjektivity v § 9 odst. 1 zákona o bytech ani nemůže mít) jiné příjmy než příspěvky vlastníků. Povinnost loajality tedy členovi velí, aby i v případě sporu o vyúčtování zaplatil alespoň takovou část vyúčtování, která zjevně odpovídá jeho spotřebě a kterou lze považovat za nespornou.

40. Při posouzení nároku žalobce podle ustanovení o bezdůvodném obohacení je třeba znovu posoudit námitku promlčení. Shora v odstavci 23 citovaná judikatura, podle které právní posouzení žalobcova nároku přísluší soudu, se totiž uplatní i při posouzení námitky promlčení. Ani pro počátek promlčecí doby, ani pro její stavení podáním žaloby, ani pro její běh není rozhodné, jak svůj nárok v žalobě kvalifikuje žalobce, nýbrž jak tento nárok kvalifikuje soud. Promlčecí doba se proto zastavila již podáním žaloby v projednávané věci (§ 112 obč. zák.).

41. Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).

42. Podle ustálené judikatury „pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná, a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, s odkazy na starší judikaturu). V projednávané věci tedy žalobci běžela subjektivní promlčecí doba od okamžiku, kdy získal podklady nezbytné pro rozpočítání nákladů na služby spojené s užíváním bytu od svých dodavatelů.

43. Žalobu o zaplacení nákladů na vyúčtování za léta 2006 až 2008 podal žalobce dne 31. 5. 2010. V tuto dobu již zjevně uplynula dvouletá promlčecí doba pro uplatnění nákladů vynaložených žalobcem na služby spotřebované žalovaným v roce 2006, neboť dodavatelé služeb vyúčtovávají služby nejpozději počátkem roku následujícího. Soud prvního stupně ostatně provedl dokazování přehledy faktur i jednotlivými fakturami, ze kterých se podává, že žalobce do svých výpočtů zahrnul faktury od svých dodavatelů přijaté nejpozději v lednu 2007; totéž platí i pro vyúčtování za rok 2007, kdy byly započteny faktury přijaté nejdříve v lednu 2008. Z uvedeného tedy plyne, že nárok žalobce za léta 2006 a 2007 je promlčen. Nároky za léta 2008 a 2009 naopak promlčeny nejsou.

44. Odvolací soud dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně otázky, zda žalovaný v rozhodném období, tj. v letech 2008 a 2009 svou bytovou jednotku skutečně užíval a spotřebovával služby s tím spojené. Tvrzení, že žalobce spotřebovával v daném období služby spojené s užíváním bytu, je zřejmou součástí žaloby již od doby jejího podání, a pokud žalobce uvedl, že náklady na spotřebované služby odpovídají opraveným vyúčtováním, učinil své povinnosti tvrzení zadost. Žalovaný navíc po více než 12 let průběhu řízení nikdy nepopíral, že svou bytovou jednotku užíval; předmětem sporu byla vždy jen správnost vyúčtování služeb. Spotřeba vody, tepla a teplé vody potom plyne i z výsledků odečtů příslušných měřidel. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení by ostatně žalobci vznikl vůči žalovanému i tehdy, jestliže by jeho jednotku užívaly a služby spotřebovávaly osoby odvozující své užívací právo od žalovaného, včetně případných nájemců (k tomu viz ustálenou judikaturu, podle které obdobně vzniká bezdůvodné obohacení vlastníkovi domu stojícího na cizím pozemku bez ohledu na to, zda dům užívá sám, zda jej pronajímá, případně zda dům přináší vlastníkovi zisk např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Odvolací soud tedy uzavírá, že nárok žalobce na náhradu za spotřebované služby za léta 2008 a 2009 je dán co do základu.

45. Ohledně výše nákladů odvolací soud dotazem na znalce [jméno FO], kterému je spis znám a z jehož posudku již odvolací soud vycházel, zjistil, že náklady na znalecký výpočet podílu žalovaného na spotřebovaných službách by činily řádově 30 až 40 tisíc Kč. Náklady na znalecké dokazování by tak dosáhly téměř zbytku žalované částky (po odečtu promlčené části nároku). Za této situace postupoval odvolací soud podle § 136 o. s. ř. (Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.). Podle tohoto ustanovení lze v souladu s ustálenou judikaturou postupovat i tehdy, je-li výše nákladů na znalecké dokazování v hrubém nepoměru k výši nároku samotného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2510/2010).

46. Odvolací soud vyšel z výslechu znalce [jméno FO], který před odvolacím soudem uvedl, že v opravených vyúčtováních nákladů na studenou vodu, odvoz odpadu, úklid a podobně zásadní chyby nenalezl. Chybné je podle něj vyúčtování nákladů na teplo a teplou vodu, přičemž výsledná chyba se pohybuje v řádu jednotek procent vyúčtovaných nákladů. Odvolací soud proto (ve prospěch žalovaného) od vyúčtovaných nákladů odečetl nejvyšší možnou chybu ve výši 10 %. Za rok 2008 činily vyúčtované náklady 40 839,30 Kč, z toho 90 % představuje 36 755,37 Kč. Na zálohách za uvedený rok nezaplatil žalovaný nic. Za rok 2009 vyúčtoval žalobce (po opravě) spotřebu ve výši 43 490,44 Kč, z toho 90 % představuje 39 141,40 Kč. Žalovaný zaplatil na zálohách 35 000 Kč, nedoplatek tedy činí 4 141,40 Kč. Za oba roky tedy žalovaný dluží 40 896,77 Kč.

47. Odvolací soud přitom ve prospěch žalovaného započetl i spornou platbu ve výši 35 000 Kč, kterou žalovaný zaslal žalobci poštovní poukázkou dne 9. 12. 2014. Plnění dluhu vzniklého před 1. 1. 2014 se podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. řídí dosavadními právními předpisy. Podle ustálené judikatury „představuje-li splnění dluhu (soluce) - jak uvedeno výše - v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004).

48. Právní úkon žalovaného spočívající v odeslání poštovní poukázky se zprávou příjemci „záloha služby 2009“ je proto třeba vyložit podle § 35 odst. 2 obč. zák. (Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.). I kdyby tedy měl žalovaný v úmyslu zaplatit zálohy za jiný rok, než za rok 2009, byla by jeho vůle ve zřejmém rozporu s jazykovým projevem. Nehledě na to, že žalobce v uvedené době evidoval dluh žalovaného na službách za rok 2009 ve výši přesahující došlou částku, a z obsahu poštovní poukázky nemohl tušit, že žalovaný chtěl platit dluh za jiné období. Nešlo tedy o chybu ve psaní za situace, kdy jinak je obsah právního úkonu nepochybný (§ 37 odst. 3 obč. zák.). Platbu ve výši 35 000 Kč je tedy třeba započíst proti vyúčtování za rok 2009.

49. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 40 896,77 Kč. Ve zbytku žalované částky 26 587,38 Kč naopak rozsudek soudu potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Potvrzen byl i zamítavý výrok ohledně veškerých úroků z prodlení (viz odstavec 22 shora). Náklady řízení 50. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 s přihlédnutím k § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobce původně žaloval částku 126 502,76 Kč. Z této částky bral žalobu zpět o 74 481 Kč hned 2. 10. 2010, ze zbytku mu bylo přiznáno 5 141,40 Kč druhým rozsudkem odvolacího soudu a nyní dalších 4 141,40 Kč; do výše 35 000 Kč bral žalobce žalobu zpět pro chování žalovaného. Z původně žalované částky měl tedy žalobce úspěch jen v poměru 44 282,80 / 126 502,76, tj. z 35,0 %. Za úvodní část řízení tedy žalovanému přísluší náhrada 30 % jeho nákladů. Tyto náklady celkem činí 15 552 Kč (z toho 30 % = 4 665,60 Kč) a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 2 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě z 9. 8. 2010) ze základu 126 502,76 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 12 360 Kč, b. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč, c. náhrady za 20 % DPH ve výši 2 592 Kč.

51. Po částečném zpětvzetí žaloby z 2. 10. 2010 byla předmětem řízení částka 52 021,76 Kč. Z této částky měl žalovaný úspěch co do 44 282,80 Kč (viz předchozí odstavec), tedy z 85,1 %. Žalobci tedy přísluší 70,2 % nákladů, které celkem činí 53 651,40 Kč (z toho 70,2 % = 37 663,30 Kč) a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 10 úkonech právní služby (účast u jednání soudu prvního stupně dne 25. 11. 2010, 20. 1. 2011, 15. 3. 2011 /delšího než 21 hodiny/, podání ve věci samé z 23. 12. 2010, 19. 1. 2011, závěrečný návrh z 13. 4. 2011, vyjádření k odvolání z 8. 7. 2011, účast u jednání odvolacího soudu dne 4. 10. 2011, podání ve věci samé ze 13. 1. 2012) ze základu 52 021,76 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 32 200 Kč, b. 10 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 000 Kč, c. náhrady za čas promeškaný u jednání dne 19. 10. 2010, které bylo odročeno bez projednání věci samé, podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, ve výši 1 610 Kč, d. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2010 na trase [adresa] (4 x 181 km, 2:30 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 462/2009 Sb.), v částce 2 317,65 Kč, e. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2011 na trase [adresa] (4 x 181 km, 2:30 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 377/2010 Sb.), v částce 2 365,15 Kč, f. cestovného k jednání odvolacího soudu dne 4. 10. 2011 na trase [adresa] (2 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 462/2009 Sb.), v částce 816,70 Kč, g. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 8krát pěti půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 2 000 Kč, h. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 2krát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 400 Kč, i. náhrady za 20 % DPH ve výši 8 941,90 Kč.

52. Ve spojené věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 54 Cm 91/2012 byla předmětem řízení částka 74 481 Kč. Z toho bylo žalobci přiznáno 15 424,20 Kč druhým rozsudkem soudu prvního stupně a nyní dalších 36 755,37 Kč. Žalobce tedy měl úspěch z 52 179,57 / 74 481, tj. z 70,1 %. Žalobci tedy přísluší 40,2 % nákladů, které celkem činí 76 789,40 Kč (z toho 40,2 % = 30 869,30 Kč) a sestávají z a. zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 490 Kč, b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím ve 12 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání soudu prvního stupně dne 25. 11. 2010, 20. 1. 2011, 15. 3. 2011, podání ve věci samé z 5. 8. 2010, 23. 12. 2010, 19. 1. 2011, závěrečný návrh z 13. 4. 2011, vyjádření k odvolání z 29. 6. 2011, účast u jednání odvolacího soudu dne 4. 10. 2011, podání ve věci samé ze 13. 1. 2012) ze základu 74 481 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 49 200 Kč, c. 12 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 600 Kč, d. náhrady za čas promeškaný u jednání dne 19. 10. 2010, které bylo odročeno bez projednání věci samé, podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, ve výši 2 050 Kč, e. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2010 na trase [adresa] (4 x 181 km, 2:30 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 462/2009 Sb.), v částce 2 317,65 Kč, f. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2011 na trase [adresa] (4 x 181 km, 2:30 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 377/2010 Sb.), v částce 2 365,15 Kč, g. cestovného k jednání odvolacího soudu dne 4. 10. 2011 na trase [adresa] (2 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 462/2009 Sb.), v částce 816,70 Kč, h. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 8krát pěti půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 2 000 Kč, i. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 2krát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 400 Kč, j. náhrady za 20 % DPH ve výši 12 549,90 Kč.

53. Po spojení věcí byla předmětem řízení částka 126 502,76 Kč. Z toho bylo žalobci přiznáno 20 565,60 Kč druhým rozsudkem soudu prvního stupně a nyní dalších 40 896,77 Kč; do výše 35 000 Kč bral žalobce žalobu zpět pro chování žalovaného. Žalobce tedy měl úspěch z 96 462,37 / 126 502,76, tj. z 76,3 %. Žalobci tedy přísluší 52,6 % nákladů, které celkem činí 66 994,20 Kč (z toho 52,6 % = 35 238,90 Kč) a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 7 úkonech právní služby (účast u jednání soudu prvního stupně dne 9. 5. 2013, 21. 11. 2013, 18. 2. 2014, 11. 9. 2014, podání ve věci samé z 16. 12. 2013, vyjádření k odvolání z 15. 12. 2014, částečné zpětvzetí z 20. 1. 2015) ze základu 126 502,76 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 43 260 Kč, b. 7 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 2 100 Kč, c. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2013 na trase [adresa] (4 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [jméno FO] s kombinovanou spotřebou 9,2 l nafty/100 km (vyhláška č. 472/2012 Sb.), v částce 3 479 Kč, d. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2014 na trase [adresa] (4 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 7,8 l benzínu Natural 98/100 km (vyhláška č. 435/2013 Sb.), v částce 3 328,10 Kč, e. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 8krát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 3 200 Kč, f. náhrady za 21 % DPH ve výši 11 627,10 Kč.

54. Po zpětvzetí žaloby do částky 35 000 Kč zůstala předmětem řízení částka 91 502,76 Kč. Z toho bylo žalobci přiznáno 20 565,60 Kč druhým rozsudkem soudu prvního stupně a nyní dalších 40 896,77 Kč. Žalobce tedy měl úspěch z 61 462,37 / 91 502,76, tj. z 67,2 %. Žalobci tedy přísluší 34,4 % nákladů, které celkem činí 27 483,30 Kč (z toho 34,4 % = 12 894,30 Kč) a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 4 úkonech právní služby (účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 8. 2015, účast u jednání soudu prvního stupně dne 22. 11. 2016 /delšího než 2 hodiny/, částečné zpětvzetí z 29. 6. 2017) ze základu 91 502,76 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 19 120 Kč, b. 4 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč, c. cestovného k jednání soudu prvního stupně v roce 2016 na trase [adresa] (2 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem Subaru BRZ s kombinovanou spotřebou 7,8 l benzínu Natural 98/100 km (vyhláška č. 385/2015 Sb.), v částce 1 593,50 Kč, d. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 2krát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 800 Kč, e. náhrady za 21 % DPH ve výši 4 769,80 Kč.

55. Po druhém zpětvzetí žaloby do částky 3 453,01 Kč zůstala předmětem řízení částka 88 049,75 Kč. Z toho bylo žalobci přiznáno 20 565,60 Kč druhým rozsudkem soudu prvního stupně a nyní dalších 40 896,77 Kč. Žalobce tedy měl úspěch z 61 462,37 / 88 049,75, tj. z 69,8 %. Žalobci tedy přísluší 39,6 % nákladů, které celkem činí 70 690,20 Kč (z toho 39,6 % = 27 993,30 Kč) a sestávají z a. zaplaceného odvolacího poplatku ve výši 4 403 Kč, b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 9,5 úkonech právní služby (účast u jednání soudu prvního stupně dne 14. 9. 2017 /delšího než 2 hodiny/, 16. 7. 2020 /delšího než dvě hodiny/, 11. 9. 2020, podání ve věci samé z 13. 7. 2018, 6. 8. 2020, závěrečný návrh z 24. 9. 2020, odvolání z 19. 1. 2021, účast u vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 6. 4. 2022) ze základu 88 049,75 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 44 270 Kč, c. 10 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 000 Kč, d. cestovného k jednání soudu prvního stupně v roce 2017 na trase [adresa] (2 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 7,8 l benzínu Natural 98/100 km (vyhláška č. 440/2016 Sb.), v částce 1 608,80 Kč, e. cestovného ke dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2018 na trase [adresa] (4 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 7,8 l benzínu Natural 98/100 km (vyhláška č. 358/2019 Sb.), v částce 3 504 Kč, f. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 6krát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 2 400 Kč, g. náhrady za 21 % DPH ve výši 11 504,40 Kč.

56. Po druhém rozsudku odvolacího soudu zůstala předmětem řízení částka 67 484,15 Kč. Z toho bylo žalobci přiznáno 40 896,77 Kč. Žalobce tedy měl úspěch z 61 462,37 / 88 049,75, tj. z 60,6 %. Žalobci tedy přísluší 21,2 % nákladů, které celkem činí 37 382,60 Kč (z toho 21,2 % = 8 137,10 Kč) a sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 6 úkonech právní služby (účast u jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2022, 20. 1. 2023, podání ve věci samé z 26. 10. 2022, závěrečný návrh z 29. 1. 2023, odvolání z 25. 5. 2023, účast u jednání odvolacího soudu dne 14. 11. 2023) ze základu 67 484,15 Kč, podle § 8 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 22 920 Kč, b. 6 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 1 800 Kč, c. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2022 na trase [adresa] (2 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 9,8 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 237/2022 Sb.), v částce 2 265,30 Kč, d. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 20. 1. 2023 na trase [adresa] (2 x 125 km, 1:45 hod) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 9,8 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 467/2022 Sb.), v částce 2 309,40 Kč, e. náhrady za promeškaný čas cestou z [adresa] v rozsahu 4krát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 1 600 Kč, f. náhrady za 21 % DPH ve výši 6 487,90 Kč.

57. Celkem tak žalobci přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 8 137,10 + 27993,30 + 12894,30 + 35238,90 +30869,30 – 4 665,60 = 110 467,30 Kč.

58. Stát v projednávané věci platil znalečné v celkové výši 24 309 Kč, které mu mají podle § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit účastníci v poměru jejich úspěchu ve věci. V době vzniku těchto nákladů byla předmětem řízení částka 88 049,75 Kč (shora odstavec 55). Z uvedených nákladů tedy žalobce zaplatí 30,2 %, zatímco žalovaný 69,8 %.

Poučení