6 Cmo 135/2023 - 460

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Švantnera a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci navrhovatelky: [Jméno navrhovatelky A], narozená [Datum narození navrhovatelky A] bytem [Adresa navrhovatelky A] zastoupená obecným zmocněncem [Jméno zmocněnce A], nar. [Datum narození zmocněnce A] bytem [Adresa zmocněnce A] za účasti: [Jméno zmocněnce B], IČO [IČO zmocněnce B] sídlem [Adresa zmocněnce B] zastoupené advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o neplatnost usnesení členské schůze ze dne 17. 4. 2016, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2023, č. j. 13 Cm 372/2016-381 takto:

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. ledna 2023, č. j. 13 Cm 372/2016-381, se ve výroku I. mění tak, že usnesení členské schůze účastníka ze dne 17. 4. 2016, kterým byly přijaty nové stanovy účastníka, je a. v článku 9.7.4. stanov o podmínkách, za kterých může nájemce v bytě pracovat či podnikat, nicotné, b. v článku 9.7.6. stanov o podmínkách přenechání družstevního bytu do podnájmu neplatné, a potvrzuje ve zbytku výroku I., tj. v rozsahu zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení, kterým byly schváleny zbývající články deváté části stanov o nájmu družstevního bytu.

II. Účastník je povinen zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 21 898,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Navrhovatelka je povinna zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení částku 833,17 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Účastník je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích na náhradě nákladů řízení částku 1 666,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Předchozí řízení 1. Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 17. 7. 2016 se navrhovatelka vůči [adresa] (dále jen „družstvo“), domáhala, aby soud rozhodl, že neplatné je usnesení členské schůze ze dne 17. 4. 2016, kterým bylo stávající znění stanov nahrazeno zněním novým, a to v rozsahu části deváté o nájmu družstevního bytu.

2. Navrhovatelka uvedla, že je členkou družstva s právem nájmu družstevního bytu. Na členské schůzi bylo přítomno 33 ze 34 členů družstva, nové stanovy byly schváleny jednomyslně. Cílem změny stanov bylo jejich uvedení do souladu se zákonem o obchodních korporacích, včetně podrobnější úpravy práv a povinností člena družstva s právem nájmu družstevního bytu a práv a povinností takového člena spojených s užíváním družstevního bytu. Pro takovou změnu stanov je zapotřebí souhlasu všech členů družstva, kteří mají s družstvem uzavřenu nájemní smlouvu na družstevní byt. Navrhovatelka však souhlas se změnou stanov neudělila. Navrhovatelka konkrétně nesouhlasila s následujícími ustanoveními sporných stanov: a. Čl. 9.7.4, podle kterého, nezpůsobí-li to zvýšené zatížení pro byt nebo dům, anebo pro ostatní obyvatele domu, a vysloví-li s tím předem písemně souhlas představenstvo, může nájemce v rozsahu tohoto souhlasu v bytě i pracovat či podnikat; souhlas platí do doby jeho potvrzení usnesením členské schůze. Pokud by členská schůze souhlas odmítla, považuje se to od tohoto dne za odmítnutí souhlasu a člen družstva je povinen tuto činnost v bytě ukončit, jinak by to bylo považováno za porušení členských povinností spojených s nájmem družstevního bytu. Toto ustanovení je podle navrhovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která práci či podnikání v bytě připouští, jestliže tím nájemce neobtěžuje sousedy nad přiměřenou míru a byt stále převážně slouží k bydlení; totéž plyne i z § 2255 odst. 2 o. z. b. Čl. 9.7.5, podle kterého, ví-li nájemce předem o své nepřítomnosti, která má být delší než dva měsíce, i o tom, že byt bude po tuto dobu obtížně dostupný, oznámí to včas představenstvu. Současně označí osobu, která po dobu jeho nepřítomnosti zajistí možnost vstupu do bytu v případě, kdy toho bude nezbytně zapotřebí; nemá-li nájemce takovou osobu, je jí určený člen představenstva. Pokud nájemce nesplní tuto povinnost, považuje se to za porušení členských povinností spojených s nájmem závažným způsobem. Podle navrhovatelky jde uvedené ustanovení zásadně nad rámec § 2269 o. z., podle kterého se neohlášení nepřítomnosti považuje za závažné jen tehdy, vznikne-li z toho důvodu závažná újma. c. Čl. 9.7.6., podle kterého může nájemce přenechat byt nebo jeho část do podnájmu jinému jedině s předchozím písemným souhlasem představenstva družstva. Souhlas se uděluje vždy nejdéle na dobu 1 roku ve vztahu ke konkrétnímu podnájemci, s tím, že po uplynutí této doby může být znovu udělen vždy opět na dobu nejdéle jednoho roku. Nájemce je povinen zavázat podnájemce k dodržování všech předpisů týkajících se užívání družstevního bytu, včetně ustanovení stanov a případných vnitřních předpisů upravujících tyto záležitosti, a při porušení těchto předpisů dát podnájemci výpověď. Po udělení souhlasu s podnájmem je nájemce povinen poskytnout jedno vyhotovení podnájemní smlouvy představenstvu družstva. Pokud nájemce nezaváže podnájemce způsobem uvedeným v tomto odstavci, má družstvo právo souhlas s podnájmem zrušit a nájemce je povinen podnájem ukončit, jinak by to bylo považováno za porušení členských povinností spojených s nájmem družstevního bytu. Podle navrhovatelky se jedná o změnu práv a povinností člena spojených s nájmem družstevního bytu, neboť původní stanovy umožňovaly členu družstva dát byt nebo jeho část do podnájmu bez souhlasu družstva.

3. Družstvo ve svém vyjádření uvedlo, že k přijetí nových stanov nebylo zapotřebí souhlasu všech členů družstva, neboť takový souhlas je nutný jen tehdy, mění-li stanovy družstvo, které se již podřídilo zákonu o obchodních korporacích. Družstvo se však zákonu o obchodních korporacích podřídilo až přijetím sporných stanov. Podle obchodního zákoníku totiž stanovy bytových družstev nemusely obsahovat podrobnější úpravu práv a povinností týkajících se nájmu družstevních bytů. Podle družstva napadla navrhovatelka celou devátou část stanov, avšak konkrétní výhrady vznesla jen vůči shora uvedeným třem ustanovením. K čl. 9.7.6 družstvo upozornilo, že předchozí stanovy byly vnitřně rozporné, neboť nájemci podnájem zakazovali, avšak členům družstva jej umožnily. Na nájemce - nečleny družstva se však stanovy nevztahují. Nová úprava je pro členy družstva výhodnější, neboť jim za určitých podmínek podnájem umožňuje. Čl. 9.7.5 nových stanov se podle družstva nijak nevylučuje aplikaci výjimky o závažné újmě, a jeho obsah se tak neliší od zákona. K čl. 9.7.4 družstvo uvádí, že původní stanovy zakazovaly členům vykonávat jakoukoli činnost, která by narušila domovní klid a podmínky bydlení ostatních nájemců. Nové stanovy jsou tak pro členy také výhodnější. Výhrada souhlasu představenstva a členské schůze je výrazem odlišnosti družstevního bydlení od klasického nájemního vztahu. Cílem není omezování práv člena, ale pouze kontrola před případným porušováním práv ostatních členů. Podle družstva tedy jsou sporná ustanovení nových stanov v souladu se zákonem. I kdyby tomu tak nebylo, neměl by soud neplatnost vyslovovat, neboť schválení nových stanov by pro navrhovatelku nemělo závažné právní následky. Převážit by měl zájem ostatních členů, kteří všichni s novými stanovami souhlasili.

4. Usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 27 Cdo 4460/2018-217, zrušil Nejvyšší soud předchozí zamítavá usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Vyložil, že § 777 odst. 2 z. o. k. ukládá obchodním korporacím, aby ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona přizpůsobily svá zakladatelská právní jednání požadavkům nové právní úpravy. Pro družstva to mimo jiné znamenalo, že byla povinna doplnit do svých stanov podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a s užíváním tohoto bytu (§ 731 odst. 1 písm. b/ z. o. k.). Ustanovení § 731 odst. 2 z. o. k., které požaduje pro změnu této části stanov souhlas všech členů družstva, kteří jsou nájemci družstevních bytů, se nevztahuje na situaci, kdy členská schůze do stanov „nově vtěluje“ ustanovení o právech a povinnostech členů spojených s nájmem družstevního bytu, plníc povinnost přizpůsobit stanovy nové právní úpravě. Výklad zastávaný navrhovatelkou by znamenal, že by řada bytových družstev nebyla schopna dosáhnout souhlasu všech členů - nájemců družstevních bytů a hrozilo by jim zrušení pro nesplnění povinnosti přizpůsobit své stanovy nové právní úpravě. Pokud však i dřívější stanovy úpravu práv a povinností uvedených v § 731 odst. 1 z. o. k. obsahovaly, nebylo zapotřebí tato ustanovení měnit za účelem splnění povinnosti přizpůsobit stanovy nové právní úpravě. Rozhodne-li se bytové družstvo takovou dřívější úpravu přesto změnit, dopadá na změnu této části stanov pravidlo o souhlasu všech členů bytového družstva s právem nájmu. V projednávané věci je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že předchozí stanovy upravovaly podmínky, za kterých může dát člen družstva družstevní byt do podnájmu. Změna stanov tak vyžadovala souhlas všech členů družstva, včetně navrhovatelky. Nejvyšší soud přitom nepochyboval o tom, že standardní výkladové postupy vedou k závěru, že podle původních stanov měl člen družstva právo dát byt do podnájmu bez předchozího souhlasu družstva. Ohledně zbývajících sporných článků stanov potom nebylo za skutkových zjištění soudů nižších stupňů zřejmé, zda stanovy v původním znění upravovaly práva a povinnosti upravené v těchto článcích. Tato zjištění by přitom měla být podkladem pro závěr, zda je pro přijetí takového ustanovení stanov zapotřebí souhlas všech členů s právem nájmu.

5. Nejvyšší soud dále upozornil na § 2235 odst. 1 o. z., podle kterých se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení o. z. o nájmu bytu. Schválí-li členská schůze změnu stanov, jež obsahuje ujednání, ke kterému se podle 2235 odst. 1 o. z. nepřihlíží, hledí se na usnesení členské schůze o přijetí takové části stanov, jako by nebylo přijato (§ 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 o. z.). Přitom je třeba dát přednost výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti určitého ujednání stanov, je-li takový výklad možný. Naproti tomu podle Nejvyššího soudu není ujednání obsažené v bodu 9.7.5 nových stanov není v rozporu s § 2269 o. z. jen proto, že výslovně nestanoví, že porušení povinnosti ohlásit dlouhodobou nepřítomnost v bytě je porušením členských povinností závažným způsobem jen tehdy, pokud vedlo k závažné újmě. Už s ohledem na výslovný odkaz na označené zákonné ustanovení je při použití výkladových pravidel zřejmé, že porušení povinnosti uvedené v čl. 9.7.5 stanov je závažným porušením členských práv a povinností jen tehdy, povede-li k závažné újmě. Jinak se však soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, že čl. 9.7.4 se gramaticky odchyluje od § 2255 odst. 2 o. z., který nájemce opravňuje bez dalšího v bytě i pracovat nebo podnikat, nezpůsobí-li to zvýšené zatížení pro byt nebo dům. Podobně § 2274 o. z. umožňuje nájemci dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí. Za situace, kdy soudy nižších stupňů uvedená zákonná ustanovení nepodrobily výkladu, je přinejmenším předčasný závěr, že čl. 9.7.4 a 9.7.6 stanov nejsou v rozporu se zákonem. Závěrem Nejvyšší soud upozornil, že i porušení pravidla o souhlasu všech členů družstva se změnou úpravy nájmu bytu ve stanovách může člen družstva namítat jen v souladu s principem poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) a povinností chovat se vůči družstvu čestně (§ 212 odst. 1 věta první o. z.) a nesmí tohoto práva zneužít (§ 8 o. z.). I v tomto případě je třeba zvažovat aplikaci § 260 o. z. Napadené usnesení 6. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh zamítl (výrok I.), družstvu přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a navrhovatelce uložil nahradit náklady řízení, které platil stát (výrok III.).

7. Soud prvního stupně doplnil dokazování a zjistil, že v původních stanovách bylo uvedeno, že družstvo může přenechat byt do nájmu svému členovi, a to na dobu neurčitou, nebo jiné osobě (nájemci), s nímž se smlouva uzavírá zpravidla na dobu určitou. Podle čl. 20.9 původních stanov pak člen družstva může přenechat do podnájmu byt nebo část bytu další osobě bez souhlasu družstva, nájemce nemá právo přenechat byt nebo jeho část do podnájmu. Úprava v nových stanovách odpovídá tvrzením navrhovatelky. V původních stanovách byla dále upravena jen povinnost člena družstva dodržovat zásadu, že v bytových prostorách je zakázáno vykonávat jakoukoli činnost, která narušuje domovní klid a podmínky bydlení, a že družstvo dbá, aby družstevní byty byly řádně a účelně užívání výhradně k účelům bydlení. Nepřítomnost nájemce nebyla ve původních stanovách upravena nebyla, stanovy pouze ukládaly členům družstva umožnit pověřeným zástupcům družstva přístup do bytu za účelem zjištění jeho technického stavu, a to po předchozím oznámení. Z emailové korespondence vyplynulo, že účastníci si vyjasňovali rozsah výhrad navrhovatelky k návrhu nových stanov. V emailu z [Anonymizováno] potom navrhovatelka uvedla, že pokud by stanovy byly přijímány v navržené podobě, bude hlasovat proti a namítat jejich nezákonnost. Navrhovatelka se v letech 2016 až 2020 neúčastnila členských schůzí. Soud prvního stupně vyslechl i pracovníky správcovské společnosti [Anonymizováno] pana [Anonymizováno] a paní [jméno FO], kteří uvedli, že se snažili řešit připomínky navrhovatelky, úprava podnájmu má za cíl chránit členy družstva před problémovými podnájemníky bez vlivu na výši nájmu.

8. Po právní stránce soud prvního stupně zopakoval závěr Nejvyššího soudu, že bod 9.7.5 nových stanov není v rozporu se zákonem a z ničeho neplyne, že by tímto článkem byla členům družstva způsobena vážná újma. Podle soudu prvního stupně potom není v rozporu se zákonem, pokud je výkon práva pracovat nebo podnikat v bytě podmíněn souhlasem představenstva, práva nájemce tím nejsou zkrácena a nejedná se ani o nepřiměřenou povinnost. Jde o respekt k právu ostatních nájemců. V rozporu se zákonem není ani čl. 9.7.6 o podnájmu, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4157/2017 může pronajímatel podmínit uzavření podnájemní smlouvy svým písemným souhlasem. V případě tohoto článku jde o změnu původních stanov, a proto je zapotřebí i souhlasu navrhovatelky. Soud prvního stupně však na věc aplikoval § 260 o. z. Konstatoval, že se družstvo věnovalo připomínkám navrhovatelky, které mohla uplatnit i na členské schůzi, kam se nedostavila a mnoho let se jich neúčastní, ale vždy předkládá značné množství připomínek. Její jednání tedy neshledává poctivým vůči družstvu. Navíc porušení ustanovení § 731 odst. 2 nevyvolalo závažné právní následky, přijatý článek stanov není v rozporu se zákonem, tudíž nepoškozuje členy družstva, a je dán zájem na stabilitě vnitřních poměrů družstva. Odvolání a vyjádření k němu 9. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka odvolání, podle kterého čl. 9.7.4 nových stanov hrubě zasahuje do práv nájemce, zaručených § 2235 odst. 1 a § 2239 o. z. Práce či podnikání mohou spočívat v řadě intelektuálních činnosti, které ani nelze z hlediska družstva zaznamenat. Považuje za nepředstavitelné, že by s takovou činností měla seznamovat družstvo a procházet povinnostmi stanovenými uvedeným článkem. Předchozí stanovy podle navrhovatelky práci či podnikání v domě upravovaly tím, že ukládaly členům nevykonávat v domě činnosti, které narušují domovní klid a podmínky bydlení ostatních nájemců. Ze závěrů soudu prvního stupně nelze podle navrhovatelky zjistit, proč má za to, že čl. 9.7.4 není rozporný se zákonnou úpravou. Nezabýval se ani jedním z argumentů předložených k tomu navrhovatelkou. K bodu 9.7.5 stanov navrhovatelka uvedla, že nebýt usnesení Nejvyššího soudu, vykládalo by družstvo toto ustanovení co možná nejpřísněji. Družstvo se po celou dobu řízení snaží o docílení vrchnostenské pozice. V případě bodu 9.7.6 není podle navrhovatelky možný jiný výklad než takový, že sporné ustanovení hrubě zasahuje do práv nájemce za situace, kdy nově by měl člen družstva menší práva, než prostý nájemník. Takto intenzivní zásah do práv nájemce zakládá neplatnost uvedeného ustanovení i pro rozpor s dobrými mravy. Družstvo totiž přímo a intenzivně ingeruje do vztahu mezi členem a podnájemníkem tím, že souhlas může být udělen i na libovolně krátkou dobu, že člen je povinen zavázat podnájemníka k dodržování všech předpisů týkajících se užívání družstevního bytu, přestože podnájemníka se podstatná část z těchto předpisů netýká. Ani v tomto případě soud prvního stupně nevysvětlil, proč citované ustanovení není v rozporu s kogentní zákonnou úpravou.

10. K aplikaci § 260 o. z. navrhovatelka uvedla, že nehlasovala-li pro sporné usnesení zákonem předepsaná většina členů, jde o takový zásah do podstaty tvorby vůle družstva, že nelze uvažovat o tom, že by takové porušení zákona nemělo závažné právní následky. Tento pojem nelze podle navrhovatelky zužovat na materiální škody. Právní nejistota způsobená tím, že možnost uzavření podnájemní smlouvy závisí na volné úvaze členů představenstva družstva, které podnájemník ani nemusí znát, je značná a nemůže se neprojevit v tom, jaká skupina podnájemníků bude ochotna tuto situaci strpět. To má přímý vztah nejen k výši nájemného, ale také ke stabilitě jeho dosahování a s tím spojeným nákladům na straně nájemce. Navrhovatelka upozornila na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž závažné právní následky byly shledány i tehdy, jestliže akcionář neměl možnost ovlivnit vahou svých hlasů výsledek hlasování. Tím spíše by tedy měly nastat tehdy, byl-li hlas navrhovatelky nezbytný pro schválení změny stanov. Soud prvního stupně se ostatně opět nezabýval argumentací navrhovatelky k otázce aplikace § 260 o. z.

11. Navrhovatelka dále uvedla, že vždy vůči družstvu jednala korektně, čestně a poctivě. Bylo zcela v souladu s jejími členskými právy odmítnout nové stanovy proto, že jejich celkovou koncepci pokládala za nevhodnou. Na vady návrhu stanov upozornila družstvo s výrazným předstihem před členskou schůzí a její účast na schůzi byla tedy nepochybně bezpředmětná. Písemné komunikaci s družstvem se nebránila, naopak družstvo ji odmítalo. Neměla povinnost účastnit se schůze představenstva a včas se omluvila. Soud prvního stupně ostatně nevysvětlil, k čemu by účast navrhovatelky na sporné členské schůzi byla užitečná, případně co měla či neměla učinit, aby naplnila požadavky na čestné a poctivé jednání. Družstvo nebylo povinno přijmout stanovy o sporném obsahu, sporná ustanovení navrhovala správcovská společnost, jak ukázal výslech paní [jméno FO]. Skutečnost, že navrhovatelka opakovaně s družstvem komunikuje ohledně nedodržování zákonů, stanov a technických norem z jeho strany, není podle navrhovatelky pro projednávanou věc rozhodná. Navrhovatelka naopak plní své členské povinnosti a dbá zájmů družstva aktivněji než většina členů. Navrhovatelka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu vyhověl, případně vyslovil, že se na usnesení členské schůze hledí, jako by nebylo přijato, nebo napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Družstvo ve svém vyjádření poukázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 964/2008, které umožňuje, aby se strany nájemní smlouvy odchýlily od § 2255 o. z. Čl. 9.7.4. tedy není v rozporu se zákonem ani nezkracuje práva nájemce. Podmínka souhlasu představenstva, resp. členské schůze, je uložena jen proto, aby byla chráněna práva ostatních nájemců. Ve věci sp. zn. 26 Cdo 4157/2017 potom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je možné podnájem části bytu podmínit souhlasem pronajímatele, ačkoli to zákon výslovně neuvádí. Původní stanovy neupravovaly situaci, kdy by nájemce v bytě výlučně pracoval nebo podnikal, aniž by v bytě bydlel. Čl. 9.7.5 nových stanov není podle Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem a zavádí povinnost, která dosud nebyla ve stanovách upravena. Uvedené ustanovení tedy není ani nicotné, ani neplatné. Družstvo nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že čl. 9.7.6 měl být schválen všemi členy družstva. Opakuje svou argumentaci vnitřní rozporností (a tedy neplatností) čl. 20.9 původních stanov o podnájmu. Souhlasí naopak se závěrem, že přijetí sporného ustanovení nedostatečnou většinou nemělo závažné právní následky a že je dán zájem družstva neplatnost nevyslovit. Navrhovatelka se nezúčastnila členské schůze a neumožnila zapracovat její připomínky ve znění, které by pro ni bylo akceptovatelné. Opakovaně předkládala značné množství obecných připomínek, aniž by sama předložila konkrétní znění sporných ustanovení nových stanov. Nedostavila se ani na přípravné jednání. Se stanovami vyslovili souhlas všichni ostatní členové družstva a jejich zájem na zachování stability vnitřních poměrů družstva nemůže převážit ničím nepodložený zájem navrhovatelky. K vyslovení neplatnosti by došlo zpětně ke dni 17. 4. 2016, pročež by členové družstva museli všechna právní jednání učiněná podle nových stanov od té doby přezkoumávat a hodnotit jejich platnost. Přihlédnuto by mělo být i k tomu, že od 1. 7. 2020 doznal § 731 z. o. k. podstatných změn; pro přijetí změny stanov v úpravě práv a povinností spojených s nájmem družstevního bytu nově postačí běžná většina členů. Společenský zájem na 100% souhlasu členů družstva tak dán není. K prokázání nepoctivosti jednání navrhovatelky navrhlo družstvo vyslechnout další svědky. Družstvo navrhlo napadené usnesení potvrdit jako věcně správné. Posouzení věci odvolacím soudem 13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

14. Protože sporné usnesení členské schůze bylo přijato v roce 2016, je pro projednávanou věc rozhodné znění zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, před novelami č. 33/2020 Sb. a 163/2020 Sb. (dále jen „z. o. k.“). Ve věcech neupravených uvedeným zákonem se použije občanský zákoník č. 89/2012 Sb., ve znění účinném v době přijetí sporných stanov (dále jen „o. z.“). Odvolací soud připomíná, že je podle § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v projednávané věci.

15. Podle § 663 z. o. k. každý člen družstva, člen představenstva nebo kontrolní komise nebo likvidátor se mohou dovolávat neplatnosti usnesení členské schůze podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami (odstavec 1 věta první). Důvodem neplatnosti usnesení členské schůze je i jeho rozpor s dobrými mravy (odstavec 5).

16. Podle § 258 z. o. k. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.

17. Podle § 260 o. z. Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit (odstavec 1). Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře (odstavec 2).

18. Podle § 45 odst. 1 z. o. k., v jakých případech se hledí na rozhodnutí orgánu obchodní korporace, jako by nebylo přijato, se posoudí podle ustanovení občanského zákoníku upravujícího spolky; to neplatí pro rozhodnutí, které se příčí dobrým mravům. Podle § 245 o. z. na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům, nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout.

19. Podle § 731 z. o. k. stanovy bytového družstva kromě náležitostí podle § 553 obsahují také podrobnější úpravu práv a povinností člena bytového družstva spojených s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu a práv a povinností člena bytového družstva spojených s užíváním družstevního bytu. Tato práva a povinnosti se stávají dnem jejich vzniku právy a povinnostmi člena plynoucími z členství v bytovém družstvu (odstavec 1 písm. b/). Pro změnu úpravy náležitostí stanov uvedených podle odstavce 1 se vyžaduje souhlas všech členů družstva, kteří mají s družstvem uzavřenu nájemní smlouvu na družstevní byt a kteří mají dle stávajícího znění stanov právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (odstavec 2).

20. Podle § 777 odst. 2 z. o. k. obchodní korporace přizpůsobí do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona listiny podle odstavce 1 úpravě tohoto zákona a doručí je do sbírky listin. Neučiní-li tak, rejstříkový soud je k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti; uplyne-li dodatečná lhůta marně, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci.

21. Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení v projednávané věci vyložil, že souhlas všech členů družstva s právem nájmu družstevního bytu podle § 731 odst. 2 z. o. k. zákon nevyžaduje tehdy, jestliže družstvo plní svou povinnost podle § 777 odst. 2 z. o. k. a do stanov doplňuje ustanovení o právech a povinnostech člena bytového družstva spojených s nájmem družstevního bytu, která dosavadní stanovy (v souladu s obchodním zákoníkem) neobsahovaly. Souhlas všech členů družstva je však nezbytný tehdy, jestliže stanovy úpravu určité otázky spojené s nájmem družstevního bytu obsahovaly (a nebylo je tedy třeba měnit za účelem splnění zákonné povinnosti uvést je do souladu se zákonem o obchodních korporacích), avšak družstvo se ji přesto rozhodlo změnit. a) K čl. 9.7.5 stanov (nepřítomnost v bytě)

22. Podle § 2235 odst. 1 o. z., zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu.

23. Podle § 2269 o. z., ví-li nájemce předem o své nepřítomnosti v bytě, která má být delší než dva měsíce, i o tom, že byt mu bude po tuto dobu obtížně dostupný, oznámí to včas pronajímateli. Současně označí osobu, která po dobu jeho nepřítomnosti zajistí možnost vstupu do bytu v případě, kdy toho bude nezbytně zapotřebí; nemá-li nájemce takovou osobu po ruce, je takovou osobou pronajímatel (odstavec 1). Nesplní-li nájemce svou povinnost podle odstavce 1, považuje se toto jednání za porušení povinností nájemce závažným způsobem; to neplatí, nenastane-li z tohoto důvodu vážná újma (odstavec 2).

24. V případě sporného čl. 9.7.5 stanov Nejvyšší soud v shora citovanému usnesení v projednávané věci dovodil, že při použití standardních výkladových metod se uvedený článek neodchyluje od zákona v neprospěch člena družstva a nájemce družstevního bytu, a tudíž není ve smyslu § 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 a § 2235 odst. 1 o. z. nicotný. Soud prvního stupně správně porovnáním obsahu původních a sporných stanov družstva zjistil, že původní stanovy neupravovaly otázku dlouhodobé nepřítomnosti nájemce a člena družstva v bytě, a proto k přijetí tohoto článku nebylo zapotřebí souhlasu navrhovatelky. Čl. 9.7.5 nových stanov je proto platný. Neplatnost uvedeného článku stanov přitom nemůže plynout z pouhé obavy navrhovatelky, že by jej družstvo mohlo vykládat jiným způsobem. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ohledně uvedeného článku (a rovněž ostatních článků deváté části stanov, proti nimž navrhovatelka žádné věcné výhrady nevznesla) soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je v tomto rozsahu věcně správné. b) K čl. 9.7.4 stanov (práce a podnikání v bytě)

25. Podle § 2255 odst. 1 o. z., nezpůsobí-li to zvýšené zatížení pro byt nebo dům, může nájemce v bytě i pracovat nebo podnikat.

26. Účelem zvláštní úpravy nájmu bytu v občanském zákoníku je zjevně ochrana nájemce jako slabší smluvní strany; proto zákon v § 2235 odst. 1 o. z. zakazuje ujednání, která by se v nájemcův neprospěch odchylovala od ustanovení zákona o nájmu bytu. Nejvyšší soud v projednávané věci dovodil, že tato ochrana nájemce platí i pro člena družstva a nájemce družstevního bytu. Družstvo tedy nesmí změnit své stanovy tak, že by se v neprospěch člena družstva odchýlilo od ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu; učiní-li tak, je hledí se na takovou změnu stanov, jako by se nestala. To znamená, že platí stanovy dosavadní, a chybí-li úprava v nich, použijí se zákonná ustanovení.

27. Sporné ustanovení čl. 9.7.4. stanov se zjevně odchyluje od zákonné úpravy v neprospěch nájemce a člena družstva, neboť práci či podnikání v bytě podmiňuje souhlasem orgánů družstva i v případě, že taková práce či podnikání nezpůsobují pro byt nebo dům zvýšené zatížení. Odvolacímu soudu tedy nezbývá, než uzavřít, že se na toto ustanovení stanov hledí, jako by nebylo přijato. Obdobně rozhodl Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 7 Cmo 209/2019, uveřejněném v Obchodněprávní revui č. 3/2020.

28. K argumentaci družstva odvolací soud připomíná, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, vycházel z právní úpravy nájmu bytu v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., která neobsahovala ustanovení obdobné § 2255 odst. 1 o. z., a proto právo nájemce zaregistrovat si v bytě místo podnikání odvozoval ze zvyklostí soukromého života, a dovolil pronajímateli podnikání v bytě smluvně omezit. Nová právní úprava však takové smluvní omezení zakazuje. Z uvedeného rozsudku lze však i pro současnou právní úpravu převzít závěry, podle kterých smí nájemce v bytě pracovat nebo podnikat, jestliže tím neobtěžuje vlastníka (tj. družstvo) ani své sousedy nad přiměřenou míru a byt stále převážně slouží k bydlení. Podobně je to i v případě závěru, že schvalování takových aktivit pronajímatelem představuje nepřiměřený zásah do práv na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a do nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny.

29. Jinak řečeno, družstvo nemůže podmínit souhlasem svých orgánů právo nájemce - člena družstva pracovat z domova (ať už jako zaměstnanec, nebo osoba samostatně výdělečně činná), jestliže taková práce nezpůsobuje zvýšené zatížení domu nebo obtěžování sousedů. Takovými pracemi jsou typicky jakékoli práce kancelářského charakteru (vedení účetnictví, vyřizování korespondence, zhotovování počítačových programů apod.), nejsou-li spojeny se zvýšeným pohybem cizích osob v domě (např. klientů) nad běžný rozsah návštěv, a jestliže byt stále převážně slouží k bydlení (arg. „i pracovat“ v § 2255 odst. 1 o. z.). Takové domácí aktivity přitom dům nezatěžují ani sousedy neobtěžují a do jejich práv nezasahují více, než tak činí student, který se doma připravuje na zkoušky, rodiče s dítětem na rodičovské dovolené, nebo důchodce na odpočinku, tj. nájemci, kteří také tráví většinu času doma.

30. Obavy z porušování domovního klidu, které se projevují v podáních a vyjádřeních družstva, se týkají situací, kdy by člen družstva přeměnil byt na kancelář a přijímal v ní zákazníky, nebo si v bytě zřídil hlučnou, prašnou či zapáchající řemeslnickou dílnu. Nájemce ani člen družstva ovšem právo provozovat takové aktivity v bytě nemají ani v zákonném režimu, a jestliže je přesto provozují, jde o porušení povinností vyplývajících z nájmu. Odvolací soud tedy uzavírá, že povinnost člena družstva a nájemce družstevního bytu žádat o souhlas orgánů družstva s prací či podnikáním z domova v případě, kdy taková činnost nepředstavuje zvýšené zatížení pro dům a sousedy, je v rozporu s kogentní zákonnou úpravou. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že čl. 9.7.4 je nicotný a hledí se na něj, jako by nebyl přijat.

31. S ohledem na uvedený závěr je nadbytečné zabývat se otázkou, zda původní stanovy upravovaly práci či podnikání v bytě. c) K čl. 9.7.6 stanov (podnájem)

32. Podle § 2274 o. z. nájemce může dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí, i bez souhlasu pronajímatele. Ustanovení § 2272 se použije přiměřeně. Podle § 2272 odst. 2 o. z. pronajímatel má právo vyhradit si ve smlouvě souhlas s přijetím nového člena do nájemcovy domácnosti. To neplatí, jedná-li se o osobu blízkou anebo další případy zvláštního zřetele hodné. Pro souhlas pronajímatele s přijetím osoby jiné než blízké za člena nájemcovy domácnosti se vyžaduje písemná forma.

33. Družstvo správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, uveřejněný pod R 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého si pronajímatel může vyhradit svůj souhlas s k podnájmu části bytu. Jedná se totiž o výhradu přípustnou podle § 2274 ve spojení s § 2272 odst. 2 o. z. Ustanovení čl. 9.7.6 tedy není nicotné pro navrhovatelkou tvrzený rozpor s § 2274 o. z.

34. Naproti tomu odvolací soud vychází ze závěru Nejvyššího soudu v projednávané věci, podle kterého při použití standardních výkladových metod nebylo ustanovení čl. 20.9 původních stanov neplatné pro neurčitost. Výkladem totiž bylo možné dojít k závěru, že člen družstva mohl dát družstevní byt do podnájmu i bez souhlasu orgánů družstva. Původní stanovy družstva rozlišovaly členy družstva, kteří měli v nájmu družstevní byty, a nájemce, kteří nebyli členy družstva (byť třeba ve skutečnosti družstvo žádné byty třetím osobám nepronajímalo). Ustanovení, podle kterého byli členové družstva oprávněni dát byt do podnájmu, zatímco nájemci nikoli, tak bylo pro běžného člena družstva srozumitelné. Stanovy družstva sice nejsou závazné pro nečleny, avšak jsou závazné pro orgány družstva. Uvedené ustanovení tedy ukládalo představenstvu, aby případným nečlenům družstva a nájemcům bytů ve vlastnictví družstva nepovolovalo dát byt do podnájmu. Z uvedeného tedy plyne, že původní stanovy úpravu podnájmů obsahovaly, a chtělo-li družstvo úpravu podnájmů změnit, potřebovalo k tomu souhlas všech členů družstva, kteří měli v nájmu družstevní byt. Navrhovatelka uvedený souhlas neudělila, a usnesení o schválení nových stanov je proto neplatné pro nedosažení potřebné většiny.

35. Odvolací soud navíc, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal ani důvody, pro které by napadené usnesení nemělo v případě čl. 9.7.6 závažné právní následky.

36. Obecně se k výkladu § 260 o. z. Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 787/2018: „V označeném ustanovení se promítá zájem na stabilitě vnitřních poměrů korporace a princip proporcionality. V řadě případů totiž porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů nemusí mít natolik závažné právní následky, aby odůvodňovaly tak výrazný zásah do poměrů korporace, jakým je vyslovení neplatnosti rozhodnutí jejího orgánu. Sankce v podobě vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady musí být přiměřená závažnosti následků, jež porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů vyvolalo, jakož i účelu právní úpravy neplatnosti usnesení valné hromady. Jinými slovy, převáží-li zájem na stabilitě vnitřních poměrů společnosti nad zájmy chráněnými § 428 ZOK, soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví.“ 37. Odvolací soud je především toho názoru, že stanoví-li zákon pro některá rozhodnutí orgánů korporací vyšší než nadpoloviční většinu, činí tak za účelem zvýšené ochrany menšiny členů. Pokud by soudy výkladem § 260 o. z. připustily, že taková kvalifikovaná většina vlastně není zapotřebí, popřely by tím snahu zákonodárce o ochranu menšiny. Jinak řečeno, skutečnost, že ostatní členové družstva se spornými stanovami souhlasili, nevylučuje ochranu navrhovatelky, která s nimi nesouhlasila a jejímuž nesouhlasu dává zákon přednost. Skutečnost, že po datu konání sporné členské schůze byl § 731 odst. 2 z. o. k. změněn a v současné době by již souhlas všech členů nebyl zapotřebí, není pro projednávanou věc rozhodná.

38. Vedle toho nutno konstatovat, že samotná úprava podnájmu družstevního bytu je pro člena družstva podstatná, a to i v případě, kdy sám v dané době byt nepodnajímá. Skutečnost, že člen družstva musí o souhlas s podnájmem žádat představenstvo, navíc ve vztahu ke konkrétnímu nájemci a opakovaně, nejpozději znovu za rok, má nutně vliv i na samotnou hodnotu členského podílu, neboť se tím snižuje využitelnost bytu a tím i okruh případných solventních kupců. K tomu přistupuje i povinnost předkládat představenstvu kopii podnájemní smlouvy, a dát mu tedy na vědomí i podmínky podnájmu, např. včetně ceny podnájemného. Nelze tedy ani uzavřít, že by sporné ustanovení nemělo podstatný vliv na postavení člena družstva.

39. Shora uvedené má podle odvolacího soudu význam i pro posouzení, zda navrhovatelka jednala vůči družstvu a ostatním členům čestně (§ 212 odst. 1 o. z.) a nezneužila svého práva napadnout usnesení členské schůze (§ 8 o. z.). Vedle toho je pro projednávanou věci podstatné zjištění soudu prvního stupně, že navrhovatelka uplatnila vůči návrhu stanov několikrát písemné připomínky a již před členskou schůzí výslovně sdělila, že s takto formulovanými stanovami nesouhlasí. Odvolací soud přitom nesouhlasí s družstvem v tom, že by součástí povinnosti loajality člena družstva byla přesná formulace protinávrhu. Formulace návrhů usnesení členské schůze je obecně úkolem představenstva. V případě sporného článku 9.7.6 učinila navrhovatelka své povinnosti loajality zadost tím, že uvedla důvody svého nesouhlasu, a bylo na představenstvu, aby se s nimi vypořádalo. Za situace, kdy představenstvo její připomínky nezapracovalo, nebylo podle odvolacího soudu povinností navrhovatelky dostavit se na členskou schůzi, aby hlasovala proti. Navrhovatelku ostatně nediskvalifikuje z práva napadnout usnesení členské schůze ani skutečnost, že se nedostavila na některé předchozí členské schůze, případně že svá členská práva uplatňuje častěji, než jiní členové.

40. Podle odvolacího soudu nezpůsobí rozhodnutí v projednávané věci žádný podstatný problém v poměrech družstva. Namísto nicotných, resp. neplatných ustanovení stanov totiž platí zákonná úprava, která je vůči členům benevolentnější. Případně souhlasy s podnájmy, prací či podnikáním budou tedy pouze nadbytečnými, přičemž platí pravidlo, že nebylo-li rozhodnutí orgánu družstva napadeno žalobou podle § 663 z. o. k., považuje se za platné (viz druhý odstavec citovaného ustanovení a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016).

41. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že čl. 9.7.4 je nicotný a hledí se na něj, jako by nebyl přijat. Náklady řízení 42. O nákladech před soudy všech stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu ve věci. Sporná byla tři ustanovení stanov; navrhovatelka byla úspěšná u dvou z nich, družstvo u jednoho. Odvolací soud proto navrhovatelce přiznal náhrady jedné třetiny účelně vynaložených nákladů, které celkem činí 65 695,60 Kč a sestávají z a. soudních poplatků za návrh, odvolání a dovolání ve výši 18 000 Kč, b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 10 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu, podání ve věci samé z 31. 3. 2017, účast u jednání soudu prvního stupně dne 3. 8. 2017, odvolání z 4. 12. 2017, účast u jednání odvolacího soudu dne 21. 6. 2018, dovolání z 20. 9. 2018, účast u jednání soudu prvního stupně dne 5. 10. 2021, 18. 1. 2022, 27. 9. 2022 ) ze základu 50 000 Kč, podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 31 000 Kč, c. 10 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 3 000 Kč, d. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 3. 8. 2017 na trase [Jméno zmocněnce C] a zpět (2 x 148 km, 1:50 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,0 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 440/2016 Sb.), v částce 1 678,30 Kč, e. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 18. 1. 2022 na trase na trase [Jméno zmocněnce C] a zpět (2 x 148 km, 1:50 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 5,1 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 511/2021 Sb.), v částce 1 951,30 Kč, f. náhrady za promeškaný čas v rozsahu čtyřikrát čtyř půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 1 600 Kč, g. paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 7 úkonů, které navrhovatelka činila samostatně bez účasti své právní zástupkyně, a to podání z 26. 1. 2021, 5. 10. 2021, 3. 1. 2022, závěrečný návrh z 15. 11. 2022, odvolání z 16. 5. 2023 a podání z 15. 11. 2023 a účast u odvolacího jednání dne 15. 11. 2023, v celkové výši 2 100 Kč. h. cestovného navrhovatelky k odvolacímu jednání dne 15. 11. 2023 vlaky Českých drah a MHD ve výši 834 Kč, i. ušlý výdělek navrhovatelky v době její účasti u jednání soudu dne 3. 8. 2017, 21. 6. 2018, 5. 10. 2021, 18. 1. 2022, 27. 9. 2022 a 15. 11. 2023 v celkové výši 5 532 Kč.

43. Odměnu a paušální náhradu za blanketní odvolání odvolací soud nepřiznal, neboť se nejedná o účelně vynaložené úkony.

44. Státu vznikly v řízení náklady na svědečné ve výši 2 499,50 Kč. Tyto náklady nahradí státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. účastníci, a to v poměru svého úspěchu ve věci.