6 Cmo 150/2021 - 478

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Ing. Dušana Hrabánka a JUDr. Františka Švantnera ve věci věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozená [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozený [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F] g) [Jméno žalobce G], narozená [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce A] h) [Jméno žalobce H], narozená [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce D] ch) [Jméno žalobce I], narozená [Datum narození žalobce I] bytem [Adresa žalobce I] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků ze dne 6. listopadu 2009, k odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450, takto:

Výrok

I. Odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450 se co do výroku I. odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450 se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl ve věci již podruhé, a to rozsudkem ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450 tak, že „Změna žaloby k návrhu žalobců ze dne 6. 9. 2012, aby soud rozhodl tak, že se vyslovuje neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ shromáždění žalovaného konaného dne 6. 11. 2009, se připouští.“ (výrok I.), „Žaloba, aby soud vyslovil neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ shromáždění žalovaného konaného dne 6. 11. 2009, se zamítá.“ (výrok II.), „Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 55 395 Kč, k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok III.).

2. V odůvodnění uvedl, že po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobci, jsou vyjma žalobkyně i/ - [Jméno žalobce H], vlastníky bytových jednotek v domě …. Dne 6. 11. 2009 se konalo na základě řádně doručené pozvánky shromáždění vlastníků jednotek a projednalo všechny body uvedené na pozvánce. Před shromážděním bylo možno nahlédnout do podkladů týkajících se programu společenství. Žalobci dne 21. 12. 2009 podali žalobu, kterou doplnili podáním ze dne 16. 2. 2010, kterou se domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí shromáždění výroky výslovně uvedenými v petitu (tzn. „Celková výše nákladů spojených se správou domu č. p. [Anonymizováno], na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v obci [adresa], části obce a k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] v letech 2006, 2007 a 2008, připadajících na jednotky typu [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve [Anonymizováno], se stanoví takto: …“). Na jednání soudu nařízeném na den 10. 1. 2012 navrhli žalobci změnu žalobního petitu z nahrazení rozhodnutí na vyslovení neplatnosti. Žalobci hlasovali proti napadeným usnesením, jimiž byly schváleny náklady SVJ za roky 2006-2008. Žalobci vidí v těchto rozhodnutích důležitou záležitost, vzhledem k tomu, že nemají jinou možnost domoci se vynětí neoprávněných nákladů majoritního vlastníka z nákladů SVJ a následného řádného vyúčtování na jednotlivé jednotky s ohledem na zkušenosti s obvodními/okresními soudy, které odkazují na to, že platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků jednotek je možné přezkoumat k návrhu vlastníka jednotky jen podle ustanovení § 11 odst. 3 byt. zák.

3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že právní poměry vzniklé přede dnem 1. 1. 2014 se řídí dosavadními právními předpisy (oddíl I § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zde zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (byt. zák.) s tím, že „na procesní stránku se uplatní o.s.ř. ve znění účinném do 30. 6. 2010.“ a citoval § 11 odst. 3 byt. zák. Při rozhodování soudu o neplatnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků je, jak instruoval odvolací soud soud prvního stupně, jeho povinností zabývat tím, zda jsou splněny podmínky pro přezkum takových rozhodnutí ve smyslu ust. § 11 odst. 3 byt. zák., který dává možnost obrátit se na soud přehlasovanému vlastníkovi, jdeli o důležitou záležitost, a to jen ve stanovené lhůtě. Dále uvedl, že důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 byt. zák. se rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (a odkázal na např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007). Teprve pak může následovat věcný přezkum přijatých rozhodnutí soudem, a to posouzení zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství vlastníků.

4. Zdůraznil, že žalobci se žalobou ze dne 21. 12. 2009 domáhali nahrazení rozhodnutí shromáždění vlastníků soudem, teprve na jednání konaném dne 10. 1. 2012 (tj. po více jak dvou letech od rozhodnutí shromáždění) navrhli změnu žalobního petitu z nahrazení rozhodnutí na vyslovení neplatnosti. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. mutatis mutandis usnesení sp. zn. 29 Odo 71/2001 ze dne 29. 8. 2001) po uplynutí tříměsíční lhůty podle § 131 odst. 1 obch.zák. nelze podat u soudu návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, ani rozšířit okruh usnesení, ohledně kterých se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti. V daném případě má soud za to, že tím, že žalobci změnili požadavek z nahrazení rozhodnutí soudem na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění, a to po uplynutí šestiměsíční lhůty, jim právo na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků prekludovalo, a je na místě žalobu zamítnout. Nejde o jednu a tutéž věc jak tvrdí žalobci (nahrazení/neplatnost), jde o zcela odlišné instituty, a tudíž právo na podání žaloby na vyslovení neplatnosti zaniklo.

5. Dále soud prvního stupně rozvíjel úvahu, že i kdyby se ve svých závěrech na včasnost podané žaloby mýlil, musel by žalobu zamítnout i z dalších důvodů. Předpokladem úspěšného návrhu je dostatek aktivní věcné legitimace žalobců, přičemž zákon vyžaduje, aby žalobci byli přehlasovanými vlastníky jednotek, tedy aby byly kumulativně splněny obě podmínky - „přehlasovanými“ a „vlastníky“. Pokud by se v projednávané věci jednalo o aktivní věcnou legitimaci, pak má soud za prokázané, že stávající žalobci (vyjma [Jméno žalobce H]), byli na shromáždění přítomni buď osobně, nebo v zastoupení [právnická osoba] a hlasovali proti napadenému usnesení. Žalobkyně h/ [Jméno žalobce H] dle výpisu z katastru nemovitostí (což potvrdil i její advokát) svoji jednotku během projednávání sporu prodala. Tím tak pozbyla aktivní legitimaci k podání žaloby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu např. sp. zn. 29 Odo 11/2002 ze dne 1. 8. 2002, nebo sp. zn. 29 Odo 1465/2006 ze dne 12. 11. 2008). Její závěr, že rozhodnutí má dopad do jejich současných poměrů, a lze tak dovodit její právní zájem na vyslovení neplatnosti, není správný. Upravený žalobní požadavek na vyslovení neplatnosti přijatého usnesení, kterým byly schváleny náklady SVJ za roky 2006-2008, nelze ve světle ustálené rozhodovací praxe považovat za důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 byt. zák (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007). Napadené usnesení přijaté shromážděním nepředstavuje významný dopad do právního postavení, práv či povinností společenství nebo jeho členů a nelze tak vyslovit jeho neplatnost, tedy ani žalobkyně [Jméno žalobce H] nemůže mít právní zájem na rozhodnutí ve věci. Judikatura Nejvyššího soudu (jeho usnesení ze dne 25. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2012 nebo též ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 383/2010), kterou se snažili žalobci odůvodnit podání žaloby a pro podpoření svého tvrzení, že je třeba přezkoumat rozhodnutí shromáždění vlastníků ohledně schvalování nákladů, neboť v jiném řízení nelze platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzovat, se vztahuje k důležitým záležitostem projednávaným na shromáždění SVJ mezi něž schvalování/rozpočítání nákladů nepatří (viz judikatura Nejvyššího soudu). Takto měli argumentovat při rozhodování v nalézacím řízení na plnění, uzavřel soud prvního stupně. A dále jen odůvodnil náhradově nákladový výrok s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náhrada nákladů řízení náleží úspěšnému žalovanému a spočívají v nákladech právního zastoupení dle § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“) ve výši 2 500 Kč za 1 úkon právní služby, jež specifikoval.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně všichni žalobci podali společné a včasné odvolání, a to ohledně všech jeho výroků. V odvolání vznesli tyto stěžejní odvolací námitky: 1) Výrokem I. soud prvního stupně připustil změnu žaloby, kterou žalobci navrhli 12. ledna 2012. O tomto návrhu soud téhož dne usnesením rozhodl a toto usnesení nebylo zrušeno. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil, proč o stejné věci rozhoduje znovu rozsudkem, a to navíc stejným rozsudkem, jímž žalobu okamžitě zamítá. 2) Z obsahu žaloby (zejména z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě) je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobci žádají soud právě o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí byt. zák. Konkrétně v části 3.2.2 a 3.2.3 žaloby (str. 15 až 21 žaloby) žalobci poukazují na nezákonnost, rozpor se stanovami a věcnou nesprávnost usnesení, přičemž předmětné usnesení je v žalobě označeno datem přijetí a názvem, a kromě toho je v žalobě (část 3.2 žaloby) doslovně citováno. Jde přitom o totéž usnesení, jehož zrušení pro neplatnost se žalobci domáhali svým návrhem na změnu žaloby ze dne 12. ledna 2012. Žalobci původně žádali (bod 9 petitu žaloby), aby soud nezákonné, věcně nesprávné a stanovám žalovaného odporující usnesení nahradil rozhodnutím vlastním. Později v reakci na tehdy novou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1423/2009 ze dne 25. května 2011) svoji žalobu změnili tak, že se domáhali zrušení pro neplatnost. 3) Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 383/2010 ze dne 25. ledna 2012 (vydán tedy ještě později, než žalobci navrhli změnu žaloby) Nejvyšší soud korigoval rozhodovací praxi nižších soudů, které do té doby měly za to, že § 11 odst. 3 věta třetí byt. zák. neumožňuje podat žalobu na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků. Změnu žaloby tak žalobci navrhovali právě v době, kdy se utvářela judikatura týkající se toho, jak vlastně může soud podle § 11 odst. 3 věta třetí byt. zák. rozhodovat. 4) Žaloba podle § 11 odst. 3 třetí věta je speciální žalobou na nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti. Právě k tomu cíli žalobci od počátku směřují. Právo požádat soud o rozhodnutí podle citovaného ustanovení tedy žalobci uplatňovali od samého počátku, což je zřejmé z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě. Na tom nic nemění okolnost, že při formulaci původního žalobního petitu žalobci žádali, aby soud o předmětné otázce věcně rozhodl, a později svůj žalobní návrh upravili tak, že požadovali zrušení pro neplatnost. Jednalo se toliko o odlišné formulační vyjádření nesouhlasu s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek (obdobně Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 758/2014 ze dne 16. dubna 2014). 5) Právo žalobců na rozhodnutí soudu o důležité věci neprekludovalo, neboť bylo uplatněno v zákonné šestiměsíční lhůtě. Argumentace mutatis mutandis judikaturou v obchodních věcech, kterou užil soud prvního stupně, není podle názoru žalobců přiléhavá, neboť existuje výše citovaná judikatura týkající se přímo žaloby přehlasovaného vlastníka podle § 11 odst. 3 třetí věta byt. zák. 6) Ohledně otázky, která je dle soudu řešena předmětným usnesením shromáždění vlastníků žalovaného a která dle soudu není důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věta třetí byt. zák. žalobci poukázali na svá tvrzení obsažená v žalobě s tím, že v žalobě tvrdili a dokladovali, že předmětné usnesení zahrnuje do společných nákladů též náklady, které vůbec nejsou náklady na správu společných částí, protože jde ve skutečnosti o náklady většinového (tehdy též pověřeného) vlastníka. Předmětné usnesení tak není pouhým schválením či rozúčtováním nákladů vedených v účetnictví žalovaného. Jde o usnesení, které: a) určuje pravidla rozúčtování nákladů na správu domu a pozemku zpětně pro roky 2006 až 2008, a to v rozporu s tehdy platnými stanovami, b) určuje pravidla rozúčtování nákladů na správu domu a pozemku v rozporu se zákonem, neboť mění (ve prospěch většinového vlastníka) zákonný podíl, jímž se jednotliví vlastníci podílejí na nákladech na správu domu a pozemku, což je otázka, o které shromáždění vlastníků vůbec nemůže rozhodovat, c) zahrnuje do nákladů na správu společných částí domu a pozemku náklady většinového vlastníka, v důsledku čehož vzniká vlastníkům povinnost podílet se nikoliv na skutečných nákladech, ale na tzv. nákladech schválených, d) prosadil vahou svého hlasu jeden vlastník bytových a zejména nebytových jednotek proti desítkám vlastníků bytových jednotek. Žalobci mají za to, že vzhledem ke všem uvedeným charakteristikám zasahuje napadené usnesení přímo do jejich právního postavení, neboť je nutí nést náklady, které podle zákona nejsou povinni uhrazovat, a proto jde o důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 třetí věta byt. zák. Nejedná se totiž (jakkoliv to tak na první pohled může vypadat) o rozúčtování cen služeb na jednotlivé vlastníky jednotek podle § 9a odst. 2 byt. zák. Nejde ani o rozhodnutí o rekonstrukci domu, výměně oken či o podobných záležitostech, které judikatura nepovažuje za důležité záležitosti. Jde o mechanismus, jak do nákladů na správu domu a pozemku (nikoliv do služeb poskytovaných vlastníkům jednotek) zahrnout náklady většinového vlastníka a tyto náklady pak přenést na ostatní vlastníky, a to ještě navíc v poměru, který většinového vlastníka zvýhodňuje. Důležitost předmětné záležitosti je umocňována i specifickou vlastnickou strukturou žalovaného, kde většinu přesahující 70 % drží jeden vlastník, který tuto svoji většinu zneužívá na úkor menšinových vlastníků jednotek. 7) Žádné ze specifik předmětného usnesení shromáždění vlastníků soud prvního stupně nehodnotil, vůbec je nevzal v úvahu, přestože jsou popsána již v žalobě a opakovaně i v dalších vyjádřeních žalobců. V dostupné judikatuře nelze nalézt případ, který by bylo možno přirovnat k projednávané věci. V běžných společenstvích vlastníků se nemůže stát, že by jeden vlastník měl sám možnost přenášet své náklady na společenství a prosazovat jejich rozúčtování na ostatní vlastníky, jichž je kolem 100. Běžná společenství vlastníků samozřejmě neschvalují společné náklady, neboť společné náklady jsou objektivní fakt a způsob jejich rozdělení mezi vlastníky vyplývá ze zákona. Běžná společenství vlastníků hospodaří podle rozpočtu, který je účinným nástrojem kontroly hospodaření; v případě žalovaného pro roky 2006 až 2008 žádný rozpočet neexistoval. V běžných společenstvích vlastníků musí většinová vůle vzniknout dohodou více (častěji mnoha) osob, což samo o sobě působí jako obrana proti zneužívání většiny na úkor menšiny. U žalovaného disponuje jeden vlastník více než 70 % hlasů, může tedy prosadit sám prakticky cokoliv. Napadené usnesení je důležitou záležitostí, o které soud měl podle § 11 odst. 3 třetí věta byt. zák. rozhodnout. 8) Pokud jde žalobkyni [tituly před jménem], soud prvního stupně uzavřel, že pozbyla aktivní legitimaci k podání žaloby přehlasovaného vlastníka, neboť v průběhu řízení přestala být vlastníkem jednotky a současně neprokázala právní zájem na určení neplatnosti předmětného usnesení. Soud tento svůj záměr opřel o judikaturu týkající se obchodních společností. Právní postavení vlastníka jednotky ve společenství vlastníků je významně odlišné od právního postavení společníka obchodní společnosti, proto tuto judikaturu žalobkyně [tituly před jménem] neshledává jako použitelnou. I kdyby však použitelná byla, bylo by nutno poukázat na to, že závěr o ztrátě aktivní legitimace společníka, který společníkem po podání žaloby přestal být, nebyl nikdy formulován bezvýjimečně.

7. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výroku I. není přípustné.

9. Podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (v rozhodném znění) odvolání není přípustné proti rozhodnutí, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. Proti takovému rozhodnutí zákon tedy výslovně vylučuje přípustnost odvolání, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté soudem prvního stupně účastníkům řízení. Nesprávné poučení soudu totiž není způsobilé založit přípustnost odvolání proti usnesení, proti němuž jej zákon nepřipouští.

10. Z uvedených důvodů odvolací soud odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výroku I. odmítl dle § 218 písm. c) o. s. ř. jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu - výrocích II. a III., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

12. Podle § 3041 odst. 1 o.z. (zák.č. 89/2012 Sb.) se právní povaha právnických osob upravených tímto zákonem řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti, což v kontextu s ust. § 3028 odst. 2 o.z. znamená, že daná věc se posuzuje podle zák.č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů (dále i jen „byt. zák.“), protože k rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, jež je žalobci napadáno, došlo již dne 6. 11. 2009. Podle § 11 odst. 3 byt. zák. jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhod. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíce ode dne přijetí rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, jinak právo zanikne.

13. Odvolatelům je třeba dát za pravdu ohledně všech výše uvedených odvolacích námitek. Jak je zřejmé ze změny žaloby učiněného při jednání soudu prvního stupně dne 10. 1. 2012, byla usnesením soudu připuštěna změna žaloby tak, aby soud rozhodl o odvolání pověřeného majoritního vlastníka…, aby zřídil kontrolní komisi a jmenoval její členy, jakož a především (ve vztahu k předmětu řízení a obsahu rozsudku soudu prvního stupně) aby „zrušil rozhodnutí o celkové výši nákladů za správu [adresa]“ (viz. č.l. 209 soudního spisu). Jak je zřejmé ze soudního spisu, žalobci se žalobou soudu došlou dne 21. 12. 2009 a nazvanou „žaloba přehlasovaných vlastníků jednotek proti rozhodnutí shromáždění vlastníků žalovaného“ domáhali ve své podstatě revize usnesení přijatých na shromáždění vlastníků konaném dne 6. 11. 2009. Pokud jde o předmět stávajícího řízení, tedy „neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ předmětného shromáždění konaného dne 6. 11. 2009, pak byl žalobou již v původním znění vyjádřen nesouhlas s přijatým rozhodnutím shromáždění o nákladech na správu domu tím, že bylo požadováno nahrazení přijatého usnesení v žalobě uvedeným usnesením. Potud byl tedy návrh podle § 11 odst. 3 byt. zák. podán v tam uvedené lhůtě šesti měsíců. Se soudem prvního stupně nelze tudíž souhlasit, že byl návrh podán až dne 10. 1. 2012 ve smyslu jeho změny na výše jmenovaném jednání soudu prvního stupně. Odvolatelům lze dát za pravdu i v tom, že v době podání žaloby nebyl zřejmý výklad ust. § 11 odst. 3 byt. zák. předposlední věta, tedy co znamenalo právo žalobce „…požádat soud, aby o záležitosti rozhodl“, zda jen možnost prohlášení neplatnosti takového usnesení nebo i možnost jeho změny, zrušení či nahrazení rozhodnutím soudu /jak to ostatně platí podle § 1209 odst. 1 o.z. ve znění od 1. 7. 2021/. O nejednotnosti tohoto výkladu svědčí dobové monografie viz. „Holejšovský, Neplechová, Olivová: Společenství vlastníků jednotek podle zákona o vlastnictví bytů; IFEC 2003“ s. 63 - 64, jakož i druhé vydání této monografie z r. 2004. Až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011 sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 bylo rozhodnuto takto: Žaloba přehlasovaného spoluvlastníka podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, o nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti, je speciální žalobou, které může soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Soud nemůže svým rozhodnutím měnit již učiněné rozhodnutí, přijaté většinou vlastníků jednotek, a to ani tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 383/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. R 58/2012: „postupem podle ustanovení § 11 odst. 3, věty třetí, zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobcům nemohla být v době podání žaloby známa judikatura Nejvyššího soudu učiněná v roce 20011 resp. 2012, když do té doby teoretické názory ani soudní praxe nebyly jednotné. Nicméně, jak shora argumentováno, již z původní žaloby z prosince 2009 je zřejmé, že žalobci brojili kromě jiného též proti předmětu řízení upřesněnému při jednání dne 10. 1. 2012 a týkajícímu se „nákladů“ za roky 2006 - 2008. Lze tedy uzavřít, že návrh dle § 11 odst. 3 předposlední věta byt. zák. byl podán v zákonné prekluzivní šestiměsíční lhůtě, pročež soud prvního stupně neměl pravdu v této otázce, otázce na níž postavil zamítnutí žaloby. Věcí samou se tedy vůbec nezabýval potud, zda bylo příslušné rozhodnutí shromáždění o nákladech za roky 2006 - 2008 přijato v rozporu se zákonem, se stanovami či s dobrými mravy a je tudíž neplatné, či nikoli. Vzhledem k absenci jakýchkoli závěrů soudu prvního stupně o této základní věcné otázce resp. otázce bazální pro posouzení věci samé - neplatnosti napadeného usnesení shromáždění, nemohl ve věci rozhodnout sám odvolací soud, leč nezbylo mu, než věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v níž se řečenou otázkou tento bude věcně zabývat. Ohledně žalobkyně Mgr. H. Srnkové lze dát soudu prvního stupně za pravdu v tom, že pozbyla příslušnou aktivní věcnou legitimaci danou jejím samotným členstvím ve společenství vlastníků (jednotek), leč to ještě samo o sobě nestačí k negativnímu závěru o nedostatku její aktivní věcné legitimace jako takové. Pro něj je nutné zkoumat, zda má, i jako nečlenka společenství, právní zájem na příslušném určení, a potud jí vyzvat k doplnění skutkových tvrzení. Ohledně námitky, že výrokem I. výše citovaného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodováno o tom, o čemž bylo již jednou rozhodnuto viz. změna žaloby na č.l. 209 ze dne 10. 1. 2012 ve spojení s částečným zpětvzetí žaloby na č.l. 272 ze dne 6. 9. 2012 a s upřesněním žaloby na č.l. 435 ze dne 7. 12. 2020, platí, že tato námitka je důvodná. Nicméně, vzhledem k nepřípustnosti odvolání do výroku I. již tento nadbytečný výrok soudu prvního stupně nelze odklidit.

14. Za předčasný považuje odvolací soud také závěr soudu prvního stupně, podle kterého nemá napadené usnesení významný dopad do právního postavení členů společenství. Byť podle ustálené judikatury otázky příspěvků do fondu oprav a rozúčtování nákladů na správu domu nepředstavují obvykle důležitou záležitost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015), neznamená to, že by soud neměl i v této otázce přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Posledně citované rozhodnutí tak např. připouští, že v případě extrémního zvýšení příspěvků do fondu oprav by se o důležitou záležitost jednat mohlo. Za důležitou záležitost by tak bylo zapotřebí posoudit i rozúčtování nákladů, které by bylo v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 15 odst. 1 byt. zák. a podle které mají vlastníci nést náklady spojené se správou domu poměrně podle velikosti spoluvlastnických podílů. Od této zásady se lze odchýlit jen se souhlasem všech vlastníků (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněný pod R 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odchýlením od této zásady by byla také situace, kdy by mezi spoluvlastníky byly rozúčtovány i náklady, které se týkají pouze jednotek některého ze spoluvlastníků, jak tvrdí žalobci. Pokud by společenství po vlastnících požadovalo, aby takové náklady hradili, šlo by zajisté o zásah do podstaty předmětu jejich vlastnictví a potažmo tak i o důležitou záležitost. Navíc, závěr o tzv. důležité záležitosti je závěrem právním hodnotícím skutkový stav, zjištěný na základě soudem provedeného dokazování. Žádné dokazování v uvedeném směru však soud prvního stupně neučinil, nemohl tak tím spíše posuzovat skutkovou situaci z hlediska míry zásahu do práv a povinností členů společenství coby vlastníků jednotek resp. důležitost záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 byt. zák.

15. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené důvody rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích II. a III. podle § 219a odst. 2 o. s. ř., a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení