6 Cmo 150/2022 - 1252

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Švantnera a soudců Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Stanislava Bernarda v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupena advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 343 229 562 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 138/2009-1191 ze dne 25. dubna 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 13 Cm 138/2009-1207 ze dne 29. června 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 138/2009-1191 ze dne 25. dubna 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 13 Cm 138/2009-1207 ze dne 29. června 2022 se v napadené části, tj. ve výrocích II., IV. a V.: 1. ve výrocích II. a V. potvrzuje, 2. výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 135 488 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 529 678 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

Shora uvedeným rozsudkem ve znění uvedeného opravného usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně ve výroku I. zastavil řízení co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v uvedeném výroku rozsudku, ve výroku III. žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku IV. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 916 240,10 Kč a ve výroku V. žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady na znalečné ve výši 6 152,85 Kč. Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně domáhala na žalované žalobou doručenou soudu dne 14. 1. 2009 zaplacení sporné částky, jež měla v rozsahu 326 092 000 Kč představovat škodu tvořenou ušlým ziskem a ve zbytku skutečnou škodou, přičemž nárok na zaplacení částky 700 000 Kč, představující skutečnou škodu (náklady na vypracování znaleckých posudků), vzal žalobce zpět a v částce 16 437 562 byla žaloba pravomocně zamítnuta (výrok III.). Z toho důvodu je pozornost dále věnována toliko odvoláním napadenému výroku na zaplacení ušlého zisku ve výši 326 092 000 Kč s příslušenstvím. Škoda představovaná ušlým ziskem ve výši 326 092 000 Kč měla vzniknout jednáním žalované vůči poškozeným společnostem [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]. (dále též lesnické společnosti). Tyto nároky na náhradu škod měly být na žalobkyni postoupeny na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2009. Škody měly konkrétně uvedeným právním předchůdcům žalobkyně vzniknout tím, že žalovaná měla s uvedenými právnickými osobami uzavřít rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též lesnické smlouvy) na dobu 8 let, na základě nichž žalobkyně a uvedené společnosti měly v dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim však žalovaná měla oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, což podle žalobkyně znamenalo, že plnění probíhalo po dobu kratší, než bylo sjednáno, konkrétně u části společností od 1. 7. 2005 a u ostatních společností od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Vzhledem k tomu, že právní předchůdci žalobkyně podřídili zmíněným smlouvám své hospodaření, včetně investic, pracovních sil a pod., měla jim vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv žalovaná škoda. Nárok žalobkyně má vyplývat z § 268 ve spojení s § 373 a násl. obchod. zák., neboť žalovaná měla porušit své povinnosti podle zákona o zadávání veřejných zakázek (dále též ZVZ) a tím měla způsobit neplatnost lesnických smluv. Proto má žalovaná odpovídat za škodu, která v důsledku neplatnosti lesnických smluv vznikla lesnickým společnostem (právním předchůdkyním žalobkyně). Ve věci podle žaloby nejsou přítomny okolnosti, jež by vylučovaly odpovědnost žalované (liberace). Pohledávky lesnických společností měly být na žalobkyni platně a účinně postoupeny a žalobkyni tak má svědčit aktivní legitimace. Škoda měla vzniknout přinejmenším v uplatňované výši, jak má vyplývat ze závěrů znaleckých posudků a po projednání věci dále z doplňující analýzy znalce a z jeho výpovědi před soudem. Námitka žalované podle § 384 obchod. zák. že lesnické společnosti dosahovaly zisk z jiných lesnických činností na základě smluv uzavřených pro následujícím období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 (pracovně označované jako náhradní smlouvy), nebyla podle žalobkyně věcně podložená a na výši způsobené škody nemůže mít vliv. Soud I. stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalovaná je dle současného právního názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též ÚOHS) zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bod 4. zákona o veřejných zakázkách č. 40/2004 Sb. (dále též ZVZ) a pokud smlouvy uzavírané se shora uvedenými společnostmi nebyly uzavřeny postupem podle ZVZ, jsou dle § 90 ZVZ absolutně neplatné. Soud I. stupně dále vycházel ze závěru o neplatnosti smluv a zabýval se otázkou, zda může být žalovaná odpovědné za škodu způsobenou neplatností smluv, resp. porušením ZVZ. Konstatoval, že ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen podle § 268 ve spojení s § 373 a násl. obchod. zák. nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Soud I. stupně uzavřel, že podmínka porušení právní povinnosti je splněna tím, že žalovaná při výběrových řízeních nepostupovala podle ZVZ, když byla veřejným zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bod 4 ZVZ. Podle názoru soudu bylo povinností zadavatelky, aby správně vyhodnotila svoji povinnost postupovat podle ZVZ a stanovila správné podmínky pro uchazeče o vypsanou zakázku. Bylo věcí zadavatelky, zda výběrová řízení podřídí ZVZ či nikoliv. Podle soudu I. stupně odkazy žalované na právní názory advokátních kanceláří a na názory ÚOHS jsou pouhým alibismem. Ze ZVZ nevyplývá, že by zákon vylučoval, aby osoby, které se rozhodnou zadávat zakázku, celý postup podřídily pravidlům ZVZ. Měla-li tedy žalovaná pochybnosti o svém postavení veřejného zadavatele, měla podle soudu I. stupně v zájmu předcházení škodám, vypsat výběrová řízení v souladu se ZVZ. Žalovaná tak podle soudu I. stupně porušila svoji povinnost postupovat podle ZVZ a na základě jejího chování došlo k nucenému zastavení jakýchkoliv činností dle smluv, což podle soudu I. stupně vedlo ke vzniku škody. Žalované přitom podle soudu I. stupně nesvědčí liberační důvody, na základě nichž by se mohla zprostit své odpovědnosti za škodu uplatňovanou v žalobě. Před soudem I. stupně neobstála argumentace žalované, že prostřednictvím prezidenta [právnická osoba] [tituly před jménem] věděly shora uvedené společnosti o neplatnosti předmětných smluv, z nichž jsou nyní uplatňována práva, když [tituly před jménem] měl zastávat názor, že by žalovaná měla výběrová řízení vést v režimu ZVZ. Podle soudu I. stupně nebylo tvrzeno žalovanou a nebylo ani předmětem dokazování, že by [tituly před jménem] informoval v uvedeném směru představenstva společností, v nichž měl působit. Ani v případě pokud by představenstva informoval, neznamenalo by to podle soudu I. stupně tehdejší jednoznačnou vědomost poškozených společností o neplatnosti smluv. Chybný výklad zákona ze strany žalované jako zadavatelky veřejné zakázky, stejně jako případný chybný výklad odpovědného státního orgánu (ÚOHS), není podle závěru soudu I. stupně nepředvídatelnou a na vůli žalované nezávislou překážkou ve smyslu § 374 odst. 1 obchod. zák. Výklad ZVZ ze strany ÚOHS nemohl bránit v tom, aby zadavatelka splnila povinnosti uložené tímto zákonem. Neexistovala tak podle soudu I. stupně objektivní překážka, jež by žalovanou osvobozovala ve smyslu uvedeného ustanovení zákona. Soud I. stupně neshledal důvodnou ani obranu žalované, že žalobkyně spoluzpůsobila vznik škody tím, že se její právní předchůdci přihlásili do výběrových řízení a následně uzavřeli příslušné smlouvy. Podle soudu I. stupně právní předchůdci žalobkyně jako uchazeči o veřejnou zakázku neměli jinou možnost, než vypsané podmínky akceptovat, protože jinak by vyhlášené zakázky nezískali. V řízení podle soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalobkyně v okamžiku podání návrhu veřejné zakázky, případně při podepsáním smluv, věděli zcela nepochybně, že tímto postupem dochází k porušení zákona, a tedy podle soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by žalobkyně mohla spoluodpovídat za škodu. Podle soudu I. stupně neuspěla argumentace žalované o konkludentním ukončení uvedených smluv, neboť takováto vůle na straně shora uvedených lesnických společností dána nebyla. Naopak podle soudu I. stupně tyto společnosti vyzývaly žalovanou, aby byly z její strany smlouvy dodržovány a plněny. Soud I. stupně dále vycházel z názoru zastávaného Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. US 2370/14, podle něhož v předmětné věci byla žalovaná vystavena riziku neplatnosti lesnických smluv, pokud budou uzavřeny mimo rámec zákona o veřejných zakázkách a přesto se rozhodla v režimu mimo rámec tohoto zákona je uzavřít. Byla to tedy právě žalovaná, kdo neplatnost těchto smluv způsobila, přičemž podle soudu I. stupně je spravedlivé, aby škodu nesl ten účastník, jenž mohl škodlivému následku nejsnáze zabránit. To, že žalovaná jednala v důvěře ve sdělení UOHS, má podle soudu I. stupně relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, avšak nemůže se to projevit ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou. V rámci zkoumání toho, zda lesnickým společnostem vznikla v důsledku uvedeného protiprávního jednání žalované škoda, zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody a zda se žalované případně podařilo liberovat, soud I. stupně vycházel z věty první § 268 obchod. zák. Konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně o neplatnosti lesnických smluv v době jejich uzavření věděla, když rozhodující je pouze skutečná faktická vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu a nelze ji podle soudu I. stupně dovozovat z toho, co by jako průměrný podnikatel za daných okolností vědět mohl, měl, či musel. Skutečnou vědomost o neplatnosti právního úkonu způsobilého mít za následek neplatnost právního úkonu podle soudu I. stupně nelze vykládat ani jako pouhé podezření či předpoklad, že důvod neplatnosti nastal. Soud I. stupně vzal v úvahu i to, že sama žalovaná v celém průběhu řízení konzistentně opakovala, že o neplatnosti lesnických smluv v okamžiku jejich uzavření nevěděla a o důvodu neplatnosti lesnických smluv se dozvěděla až z rozhodnutí UOHS ze dne 27. 1. 2006 a změna názoru UOHS v lednu 2006 ohledně jejího statusu veřejného zadavatele byla pro žalovanou krajně překvapivá stejně jako pro samotný ÚOHS (jako specializovaný orgán státní správy v oblasti zadávání veřejných zakázek a uvedené nové stanovisko překvapilo i Ustav státu a práva a právní odborníky specializované v oboru veřejných zakázek. Soud I. stupně zdůraznil, že žalovaná zakázky v režimu ZVZ nevyhlásila, ač tak učinit mohla, a tím na sebe z vlastní vůle převzala právní rizika, včetně objektivní odpovědnosti za důsledky svého právního omylu. Žalovaná navíc při uzavírání lesnických smluv výslovně ujišťovala lesnické společnosti, že v souvislosti s jejich uzavřením (březen a říjen 2005) a jejich plněním, neporuší žádný právní předpis, tj. ani ZVZ (článek 2.2 rámcových smluv). Poukázal na skutečnost, že žalovaná fakticky vyloučila možnost dovolávat se vůči lesnickým společnostem opaku, tj. jejich vědomí o neplatnosti smluv, Pokud se uvedeného v tomto řízení nyní dovolává, lze podle soudu I. stupně pohlížet na její jednání jako na jednání nepoctivé dle § 6 odst. 1 a 2 a § 8 NOZ, jež je v souladu s § 3030 NOZ závazné i pro posouzení vztahů založených podle dřívější právní úpravy. Předmětným prohlášením žalované byla pro účely dalšího posuzování právních poměrů stran podle soudu I. stupně fakticky a nezpochybnitelně přenesena ze žalované na lesnické společnosti dobrá víra žalované v platnost lesnických smluv, potažmo byla utvrzena vlastní dobrá víra společností v platnost smluv. Zároveň byla konstituována žalovanou nevyvratitelná domněnka vědomí (spoléhání se) lesnických společností o právní bezvadnosti lesnických smluv v okamžiku jejich uzavření. Z těchto důvodů podle soudu I. stupně nemůže dojít k naplnění liberačního důvodu podle § 268 obchod. zák. S ohledem na výsledky dokazování soud I. stupně učinil dílčí skutkový závěr, že lesnické společnosti o neplatnosti lesnických smluv v době uzavření nevěděly, když se dané záležitosti podle soudu I. stupně jedná o otázku skutkovou a nikoliv právní. Jestliže se žalovaná odvolávala na korespondenci společnosti [právnická osoba]., ani z této korespondence podle soudu I. stupně neplyne závěr o vědomosti lesnických společností o neplatnosti lesnických smluv a soud I. stupně obsah této korespondence hodnotil jako vyjádření právního názoru společnosti [právnická osoba]., nikoliv vyjádření jejího vědomí o neplatnosti smlouvy. Konečně podle soudu I. stupně lesnickým společnostem, vzhledem k fakticky dominantnímu postavení žalované na trhu, nezbývalo nic jiného, než přijmout podmínky, za nichž žalovaná výběrová řízení vyhlašovala. Pokud jde o výši ušlého zisku, ten podle soudu I. stupně odpovídal rozsahem částce 326 092 000 Kč a tato částka představuje diskontovaný (snížený) ušlý zisk zjištěný znalcem v jeho znaleckých posudcích vypracovaných pro každou lesnickou společnost zvlášť, a to v oblasti ekonomické teorie i praxe podle soudu I. stupně běžným postupem. Diskontací podle soudu I. stupně znalec v souladu se standardními ekonomickými postupy zohlednil cenu peněz. Vzhledem k tomu, že znalec svojí výpovědí potvrdil předchozí znalecké závěry, a to jednoznačně a přesvědčivě při jednání soudu dne 8. 12. 2021, měl soud I. stupně výši ušlého zisku za jednoznačně prokázanou. Znalecké posudky potom znalec podle soudu I. stupně doplnil, s ohledem na nový § 127a o. s. ř. o doložky. Pokud žalovaná namítala, že posudky byly vypracovány v roce 2008 a nemusí tedy zohledňovat faktické skutečnosti (orkán Kyrill, hospodářská krize atd.), jež nastaly po jejich vypracování, potom podle soudu I. stupně jsou námitky žalované účelové s ohledem na výslech znalce před soudem dne 8. 12. 2021. Kromě toho znalec potvrdil výsledky doplňující analýzy ze dne 26. 7. 2021, z níž podle soudu I. stupně plyne, že znalec závěry posudků správně aktualizoval v návaznosti na okolnosti vývoje trhu, k čemu došlo po vypracování znaleckých posudků. Soud I. stupně poukázal na skutečnost, že dle zjištění znalce [tituly před jménem] a jeho konzultanta společnost [Anonymizováno] byla způsobená ekonomická újma (ušlý zisk) lesnických společností dokonce daleko vyšší než podle znaleckých posudků a dosahovala by v souhrnu více jak 851 000 000 Kč. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na nepatrnost neúspěchu žalobkyně v řízení, když však zaujal názor, že předchozí rozhodnutí ze dne 30. 10. 2012, č. j. 13 Cm 138/2009-732 o nákladech řízení je již v právní moci bez ohledu na zrušení rozhodnutí ve věci samé.

Poučení