6 Cmo 182/2023 - 914

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Švantnera, a soudců JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], IČO [IČO žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] insolvenční správce dlužníka [Jméno žalobce B]., IČO [IČO žalobce B] sídlem [Adresa žalobce B] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 257 742,50 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 14. června 2023, č. j. 38 Cm 93/2018-887 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 14. června 2023, č. j. 38 Cm 93/2018-887, se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 257 742,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 49 803,80 Kč do 3 dnů od prvním moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Předchozí řízení 1. Vzájemným návrhem podaným v řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 189/2017 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu, jako insolvenčnímu správci dlužníka [právnická osoba] (dále jen „dlužník“), částky 149 001 Kč a 56 101 Kč. První z označených částek představuje část mzdy zaměstnankyně dlužníka a bývalé manželky žalovaného [jméno FO], kterou jí žalovaný jako jednatel dlužníka vyplácel v období od prohlášení konkursu dne 17. 2. 2015 do skončení jejího pracovního poměru u dlužníka v polovině roku 2017 neoprávněně nad výši mzdy ujednanou s [jméno FO] v pracovní smlouvě (dodatku č. 2) a mzdovém výměru z 1. 2. 2013. Druhá z žalovaných částek potom odpovídá dani z příjmu a odvodům zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění [jméno FO] z neoprávněně vyplacené vyšší mzdy.

2. Usnesením vyhlášeným u jednání dne 10. 5. 2018 vyloučil Okresní soud v Lounech vzájemný návrh shora popsaný k samostatnému projednání. Usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. Ncp 751/2018-186, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

3. Podáním ze dne 28. 2. 2019 změnil žalobce žalobu tak, že na škodě spočívající v neoprávněně vyplacené mzdě [jméno FO] požadoval nově za únor 2015 až březen 2017 částku 173 123 Kč a na dani z příjmů, zdravotním a sociálním pojištění z této mzdy dalších 84 619,50 Kč. Celkem tedy žalovaná částka činí 257 742,50 Kč.

4. Usnesením z 8. 4. 2019, č. j. 38 Cm 93/2019-400, připustil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) změnu žaloby.

5. Žalovaný se bránil tvrzením, že pracovní smlouva s [jméno FO] byla změněna dodatkem č. 3 ze dne 1. 7. 2013 a novým mzdovým výměrem, kterým byla sjednána měsíční mzda ve výši 15 000 Kč a osobní ohodnocení a prémie ve výši 60 000 Kč. Dále upozornil, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo na žalobce jako insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, přičemž žalobce byl povinen vykonávat funkci insolvenčního správce svědomitě a s odbornou péčí. Žalovaný naopak právo nakládat s majetkovou podstatou dlužníka pozbyl. Za vzniklou škodu tak odpovídá žalobce a nikoli žalovaný.

6. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 38 Cm 93/2018-481, žalobu zamítl. Tento rozsudek potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 Cmo 215/2019-498.

7. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Cdo 1099/2020-529, zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odkázal na svou předchozí judikaturu, podle které prohlášením konkursu na majetek společnosti s ručením omezeným nezaniká funkce jednatele a jednatel je i po dobu probíhajícího konkursu povinen vykonávat ji s péčí řádného hospodáře a s nezbytnou loajalitou. Skutečnost, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek společnosti přechází oprávnění nakládat s jejím majetkem na insolvenčního správce, neznamená, že statutární orgán nemůže společnosti způsobit škodu neoprávněným nakládáním s tímto majetkem. Uvedené závěry se podle Nejvyššího soudu uplatní i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Naproti tomu Nejvyšší soud připustil, že insolvenční správce je povinen postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, jinak odpovídá dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám za způsobenou škodu. Po prohlášení konkursu vystupuje insolvenční správce vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel a stíhá jej tedy povinnost vyplácet jim mzdu ve správné výši, dovoluje-li to stav majetkové podstaty. V poměrech projednávané věci je tedy třeba nejen posoudit, zda žalovaný, ačkoli nebyl osobou s dispozičním oprávněním, aktivně přijímal opatření k výplatě mzdy [jméno FO] v neoprávněné výši, ale na druhé straně i to, zda měl žalobce jednající s odbornou péčí zjistit, že [jméno FO] je vyplácena mzda v nesprávné výši dříve než v březnu 2017, tedy více než dva roky po prohlášení konkursu. Uzavřel-li odvolací soud, že příčinná souvislost mezi porušením péče řádného hospodáře a škodou je bez dalšího vyloučena již z toho důvodu, že odpovědnost za škodu vzniklou po prohlášení konkursu nese vždy insolvenční správce, je jeho právní posouzení nesprávné a jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti předčasný. Napadený rozsudek 8. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování. Zjistil, že žalovaný byl v rozhodné době jediným jednatelem dlužníka, že u dlužníka byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 2006 zaměstnána bývalá manželka žalovaného [jméno FO], která s ním dosud žije ve stejném domě, a to až do 30. 6. 2017, kdy byl pracovní poměr ukončen výpovědí ze strany žalobce. Dne 31. 1. 2013 uzavřel dlužník s [jméno FO] dodatek č. 2 k pracovní smlouvě, podle kterého měla vykonávat práci obchodník - asistent ředitele. Téhož dne vydal dlužník mzdový výměr, podle kterého měla [jméno FO] pobírat mzdu ve výši 25 000 Kč měsíčně. Navíc měla právo na odměnu vypočtenou ze sumy všech zakázek jí zajištěných ve sledovaném měsíci způsobem stanoveným ve výměru. Toto právo na odměnu jí vzniklo pouze za červen 2016, za který jí náležela hrubá mzda ve výši 30 315 Kč. Dodatek č. 3 k pracovní smlouvě [jméno FO], datovaný 1. 7. 2013, byl podle soudu prvního stupně vyhotoven účelově až dodatečně. Tento závěr podložil soud prvního stupně znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] z oboru písmoznalectví, podle kterého podpisy žalovaného na uvedené smlouvě neodpovídají jeho podpisovým zvyklostem z roku 2013, nýbrž jeho podpisovým zvyklostem z roku 2017. Navíc strany pracovního poměru se uvedeným dodatkem neřídily; dlužník nikdy [jméno FO] mzdu podle dodatku č. 3 nevyplácel, [jméno FO] se jí ani nedomáhala. Navíc pro dlužníka pracovala i poté, co měl podle dodatku její pracovní poměr skončit, neboť byl dodatkem změněn na dobu určitou. I v průběhu své svědecké výpovědi si [jméno FO] na dodatek vzpomněla až poté, co jí byl předestřen.

9. Soud prvního stupně dále zjistil, že o výši mzdy, která byla v jednotlivých měsících vyplácena [jméno FO], rozhodoval výlučně žalovaný, a to i po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť byl žalobcem pověřen, aby dál řídil podnik dlužníka. Žalobce dokonce umožnil žalovanému plný přístup k bankovnímu účtu dlužníka. Žalovaný tedy zadával i veškeré platby z účtu. Žalobce tak učinil poté, co se seznámil s účetnictvím dlužníka, se smlouvami jím uzavřenými, včetně smluv pracovních, a začal tak již koncem února 2015 vykonávat správu dlužníkova majetku. Dlužník měl pouze 20 zaměstnanců, pročež žalobci nic nebránilo v tom, aby se seznámil s tím, jakou mzdu a na základě čeho pobírají jednotliví zaměstnanci, a mohl a měl tak nejpozději do poloviny března 2015 zjistit, že [jméno FO] je vyplácena mzda v nesprávné výši, a přijmout opatření k nápravě. Dlužník vyplatil za únor 2015 až březen 2017 [jméno FO] na mzdě o 174 498 Kč více, než jí podle mzdového výměru z 31. 3. 2013 náleželo, a na platbách na sociální a zdravotní pojištění a na dani z příjmu odvedl o 161 722 Kč více, než by odvedl, pokud by [jméno FO] vyplácel správnou mzdu (k tomu soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem). Dlužníkovi, resp. majetkové podstatě, tak vznikla škoda ve výši 336 220 Kč. Žalobce uplatnil vůči [jméno FO] u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, avšak se svým nárokem nebyl úspěšný a vrácení neoprávněně vyplacených mezd nedosáhl.

10. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že za vzniklou škodu neodpovídá žalovaný jako jednatel dlužníka, nýbrž žalobce jako insolvenční správce, který při správě majetkové podstaty nejednal svědomitě a s odbornou péčí, když nezjistil, že [jméno FO] je vyplácena mzda v nesprávné výši a neučinil opatření k nápravě. Žalobce začal již po prohlášení konkursu plně vykonávat správu dlužníkovy majetkové podstaty a působnost jednatele ohledně výkonu práv zaměstnavatele přešla na něj. Žalovaný tedy již jako jednatel za vzniklou škodu neodpovídal, neboť u výplaty mezd již nešlo o výkon působnosti jednatele, která již v té době přešla na žalobce jako insolvenčního správce. Žalovaný tedy při stanovení a výplatě mezd již nejednal jako jednatel dlužníka, nýbrž jako osoba, kterou k této činnosti použil insolvenční správce. Takový pomocník přitom sám za způsobenou škodu podle § 2914 věty první o. z. neodpovídá. Odvolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Podle něj z žádného ustanovení insolvenčního zákona nevyplývá, že v případech, kdy je i po prohlášení konkursu nadále provozován podnik dlužníka, má nebo musí převzít operativní řízení insolvenční správce. To naopak zůstává na stávajících vedoucích pracovnících dlužníka, neboť žádný insolvenční správce není odborníkem na veškeré možné obory podnikání ani nemá po ruce odborníky, kteří by mohli stávající vedoucí pracovníky dlužníka nahradit. S majetkovou podstatou tak fakticky nakládá kdejaký zaměstnanec, aniž by se bez dalšího jednalo o protiprávní jednání. Insolvenční správce nepočítá mzdy a ani je nepřepočítává; to obstarává odborný útvar dlužníka, případně externí účetní, jemuž podklady předává ten, kdo provoz podniku dlužníka operativně řídí. V projednávané věci právě žalovaný vědomě a úmyslně zadával externímu účetnímu podklady pro výpočet mzdy své formální exmanželky rozporné s mzdovým výměrem, aniž si nechal žalobcem změnu schválit. Žalobce připustil, že hlubší kontrolou mohl na vznikající škodu přijít dříve. Teoreticky by si toho mohl všimnout nějaký věřitel a žalovat ho o nákladu škody, k projednání takového sporu by však byl příslušný insolvenční soud. Primární je podle žalobce škoda vědomá a úmyslná a obě škody lze řešit paralelně a uplatnit vůči škůdcům v plné výši. Podáním žaloby plnil žalobce svou povinnost postupovat s odbornou péčí. Výsledkem řízení je poškození majetkové podstaty a snížení uspokojení věřitelů. K vlastní odpovědnosti pak uvedl, že doba, kdy se insolvenční správce začne v záležitostech dlužníka plně orientovat, činí obvykle více měsíců. Ostatně proto má správce lhůtu jeden rok na zjištění odporovatelných úkonů dlužníka a podání odpůrčích žalob. Žalobce nebyl schopen během prvních dvou několikahodinových návštěv podniku dlužníka zjistit veškeré nesrovnalosti v hospodaření dlužníka, projít všechny smlouvy a zjistit všechna pochybení. Soustředil se především na úkoly, které musí správce splnit do první schůze věřitelů, tj. na přezkum pohledávek, soupis majetkové podstaty, otázku pokračování v soudních řízeních, ve kterých byl dlužník žalobcem, a sepsání zprávy o hospodářské situaci dlužníka. Na seznámení s pracovními smlouvami neměl čas. Neměl k dispozici ani žádnou indicii, že by bylo třeba výplaty mezd exmanželce žalovaného prověřit. Její mzdy totiž až do cca poloviny roku 2016 znatelně nevybočovaly z úrovně mezd dalších pracovníků.

12. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný byl osobou, kterou žalobce použil při plnění úkolů insolvenčního správce. Součástí výkonu funkce insolvenčního správce není operativní řízení podniku. Žalovaný určoval výši mezd samostatně a nepovažuje se ve smyslu § 2914 o. z. za žalobcova pomocníka. Za škodu má primárně vždy odpovídat vědomý a úmyslný škůdce; postih odpovědnostního škůdce je podle žalobce sekundární. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

13. U jednání žalobce doplnil, že spor žalobce s [jméno FO] o vrácení neoprávněně vyplacených mezd projednal Krajský soud v Ústí nad Labem den před jednáním odvolacího soudu; jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku.

14. Žalovaný se k odvolání písemně nevyjádřil. U jednání odvolacího soudu nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že dodatek č. 3 k pracovní smlouvě [jméno FO] byl vyhotoven účelově dodatečně. Neprovedl důkaz znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu, který stáří této listiny stanovil na první pololetí roku 2013. V ostatním souhlasil se závěry soudu prvního stupně. Operativní řízení podniku není legální pojem; insolvenční správce je podobně jako jednatel společnosti odpovědný i za operativní řízení, a to i za situace, kdy odborně problematice daného oboru podnikání nerozumí. V době po prohlášení konkursu již jednatel není schopen ovlivnit nakládání s majetkovou podstatou. Žalovaný upozornil také na skutečnost, že žalobce byl vyškrtnut ze seznamu insolvenčních správců. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Posouzení věci odvolacím soudem 15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

16. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, kterým si opatřil dostatečný skutkový podklad pro právní posouzení věci. Jeho skutkové závěry odpovídají obsahu spisu a odvolací soud z nich ve svých následujících úvahách vychází. To platí i pro závěr, že dodatek č. 3 k pracovní smlouvě s [jméno FO] a s ním spojený mzdový výměr datovaný 1. 7. 2013 byly vyhotoveny účelově později. Tento závěr nebyl podložen jen písmoznaleckým posudkem, nýbrž i skutečností, že dlužník ani [jméno FO] se uvedeným mzdovým výměrem nikdy neřídili; [jméno FO] nebyla vyplácena mzda, která by odpovídala tomuto výměru. Stejně tak pracovní poměr [jméno FO] neskončil 31. 1. 2016, kdy měl podle dodatku č. 3 skončit, nýbrž strany vycházely z předchozích ujednání, podle kterých se jednalo o pracovní poměr na dobu neurčitou. Proto nelze nic vytknout nelze nic vytknout závěru soudu prvního stupně, který považoval antedataci dodatku č. 3 za prokázanou a další důkazy k této otázce neprováděl.

17. Podle § 159 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.

18. Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen „IZ“), prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

19. Občanský zákoník v citovaném ustanovení, stejně tak jako zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, v § 51 a násl., upravují pouze povinnost člena statutárního orgánu korporace (tedy i jednatele společnosti s ručením omezeným) spravovat záležitosti korporace s péčí řádného hospodáře. Následky porušení této povinnosti potom upravují mj. obecná ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Odvolací soud přitom vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že následkem toho, že na majetek společnosti s ručením omezeným byl prohlášen konkurs a její jednatel pozbyl dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, není, že by takový jednatel byl zproštěn povinnosti vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Závěr, že by jednatel společnosti, na jejím majetek byl prohlášen konkurs, neodpovídal za škodu, kterou společnosti způsobil (např. zpronevěrou či zničením jejího majetku), je podle odvolacího soudu zjevně absurdní, a byl vyvrácen již rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009.

20. Odvolací soud nepovažuje za správný ani argument soudu prvního stupně, že by odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu byla vyloučena tím, že jej žalobce jako insolvenční správce pověřil, aby i po prohlášení konkursu dále vedl závod společnosti (včetně rozhodování o výplatě mezd).

21. Podle § 2914 o. z., kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

22. Výkladem citovaného ustanovení se podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, ve kterém řešil otázku, zda za škodu způsobenou z nedbalosti při řízení vozidla provozovaného společností s ručením omezeným odpovídá osobně i řidič, který byl zaměstnancem a jednatelem takové společnosti. Vysvětlil, že jazykovým výkladem citovaného ustanovení lze dojít k závěru, který v projednávané věci učinil soud prvního stupně, avšak přiklonil se k závěru opačnému. Uzavřel, že „právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní“. Upozornil na svůj předchozí rozsudek ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, uveřejněný pod R 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého s ohledem na podřízenost zaměstnance vůči zaměstnavateli, který jeho činnosti řídí, odpovídá za škodu způsobenou zaměstnancem z nedbalosti výlučně zaměstnavatel, nevybočil-li zaměstnanec z rámce udělených pokynů. V případě jednatele společnosti, který sám řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, na níž došlo ke škodné události, však o takový vztah podřízenosti nejde. Nejvyšší soud tedy v uvedené věci dovodil, že jednatel společnosti odpovídá za způsobenou škodu poškozenému také osobně.

23. V projednávané věci byl žalovaný sice pověřen žalobcem, aby dál vedl závod dlužníka, avšak při vedení tohoto závodu rozhodoval samostatně, samostatně také určoval výši mezd jednotlivých zaměstnanců, včetně své bývalé manželky, uděloval pokyny externímu účetnímu ke zpracování mezd a sám zadával příkazy k jejich úhradě. Navíc věděl, že [jméno FO] vyplácí vyšší mzdu, než která jí náleží, a jednal tedy úmyslně. Odvolací soud uzavírá, že odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu nebrání skutečnost, že žalovaný byl pověřen žalobcem, aby nadále vedl závod dlužníka.

24. Odvolací soud se dále, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, zabýval otázkou, zda odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu vylučuje skutečnost, že za tutéž škodu může odpovídat i žalobce.

25. Podle § 36 odst. 1 IZ insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

26. Podle § 37 IZ insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1). Podle odstavce 1 insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem (odstavec 2).

27. Odvolací soud pochybuje o správnosti kategorického závěru soudu prvního stupně, že žalobce měl a mohl ihned při převzetí oprávnění nakládat s majetkovou podstatou odhalit, že žalovaný vyplácí [jméno FO] vyšší mzdu, než která jí podle mzdového výměru náležela. Jedním z úkolů insolvenčního správce je zajisté ověřit, že se majetková podstatu neoprávněně nezmenšuje ve prospěch společníků či orgánů dlužníka, případně osob jim blízkých. V projednávané věci je však z provedeného dokazování zjevné, že mzda [jméno FO] přinejmenším v prvním roce trvání konkursu převyšovala ujednanou mzdu o jednotky tisíc korun a zřejmě ani nevybočovala z mezd vyplácených ostatním zaměstnancům. Při zběžné kontrole tedy nebyl důvod k podezření, že vyplácená mzda neodpovídá ujednané.

28. Odvolací soud se však podrobněji nezabýval otázkou, kdy měl žalobce zjistit, že [jméno FO] je vyplácena vyšší mzda, neboť tuto otázku nepovažuje za rozhodnou pro projednávanou věc.

29. Podle § 2915 o. z., je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila (odstavec 1). Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi (odstavec 2).

30. Z citovaného ustanovení plyne závěr, že odpovědnost škůdce za vzniklou škodu nevylučuje bez dalšího skutečnost, že tutéž škodu způsobila, nebo k ní přispěla, svým jiným protiprávním jednáním i další osoba. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a to v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009. V citované věci řešil situaci, kdy motorové vozidlo žalobce narazilo na dálnici do jalovice, která předtím utekla z výběhu žalovaného. Žalovaný se bránil argumentem, že kdyby policie a hasiči včas uniknuvší krávy odchytili, případně zastavili provoz na dálnici, ke škodě by nedošlo. Nejvyšší soud konstatoval, že „i kdyby nějaká další skutečnost spolupůsobila či mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud tato původní škodná událost zůstává tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. V úvahu pak přichází společná odpovědnost za tutéž škodu. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, že nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.“ 31. V projednávané věci se jedná o podobnou situaci. Žalovaným tvrzená skutečnost, že na něj žalobce dostatečně nedohlížel a včas neodhalil, že své bývalé manželce vyplácí neoprávněně vysokou mzdu, není výlučnou a samostatnou příčinou vzniklé škody. Primární příčinou stále zůstává to, že vyšší mzdu vyplácel osobně žalovaný. Žalovaný tedy za vzniklou škodu odpovídá; přitom se může jednat o společnou a nerozdílnou odpovědnost spolu s žalobcem.

32. Stejně tak nevylučuje odpovědnost žalovaného za škodu skutečnost, že vyplacením mzdy mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení [jméno FO] a že se žalobce vydání takového bezdůvodného obohacení vůči [jméno FO] domáhá u soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, uvedl: „Zde totiž zaplacením neplatně sjednané smluvní pokuty došlo ke vzniku dvou závazkových právních vztahů: a) odpovědnost za škodu (povinnost k náhradě škody) mezi poškozeným a škůdcem, který vznik újmy zapříčinil, aniž sám získal peněžní prostředky, a b) odpovědnost za bezdůvodné obohacení, v jejímž rámci má poškozený (ochuzený) právo na vydání bezdůvodného obohacení od osoby odlišné od škůdce, jejíž majetkový stav se přijetím plnění zvětšil. Jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“ 33. Podle § 2916 o. z., kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

34. Podle § 2918 o. z., vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

35. Podle § 40 IZ Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá (odstavec 1). Jednáním podle odstavce 1 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (odstavec 2).

36. Nejvyšší soud v rozsudku z 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněném pod R 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že insolvenční správce „zjednodušeně řečeno je správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§ 40 odst. 2 insolvenčního zákona). Již z toho, že insolvenční správce činí úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka, „na účet dlužníka“, jednoznačně vyplývá, že nároky, k jejichž (s)plnění byl v těchto sporech zavázán „jako insolvenční správce dlužníka“, nemohou (nesmějí) být uspokojovány (exekučně vymáhány) z osobního majetku insolvenčního správce. Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce. Odtud zcela samozřejmě plyne, že plnění, k jehož úhradě je případně zavázán ve sporu o takovou náhradu škody nebo jiné újmy, je následně uspokojováno (exekučně vymáháno) z osobního majetku insolvenčního správce. Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká).“ 37. V projednávané věci vystupuje žalobce na účet dlužníka, tj. v případě jeho úspěchu ve věci bude přiznaná částka součástí majetkové podstaty dlužníka. Naproti tomu jeho spoluodpovědnost za vzniklou škodu je jeho odpovědností osobní, tj. vzniklou škodu má žalobce jako insolvenční správce uhradit ze svého osobního majetku, nikoli z majetkové podstaty. V projednávané věci tedy nelze aplikovat § 2918 o. z. už z toho důvodu, že žalobce zde není poškozeným, který by se podílel na vzniku škody. Žalobce jako insolvenční správce totiž vystupuje v projednávané věci na účet majetkové podstaty, na které vinou žalovaného vznikla škoda, avšak na vzniku škody se nijak nepodílela. Na vzniku škody se mohl spolupodílet žalobce osobně, avšak žalobce (jednající na účet svého vlastního majetku) účastníkem řízení není. Správný je tedy žalobcův argument, že případné snížení škody pro spoluodpovědnost žalobce by poškodilo majetkovou podstatu, resp. v konečném důsledku dlužníkovy věřitele.

38. Uvedené lze ještě ilustrovat na situaci, kdy by žalobci zanikla funkce insolvenčního správce a správy majetkové podstaty by se ujal správce nový. Takový správce by potom mohl podle § 1915 o. z. žalovat o náhradu sporné škody jak žalovaného, tak i žalobce jako bývalého insolvenčního správce, jako společně a nerozdílně zavázané. Žalovaný by se však takové žalobě zajisté nemohl bránit tím, že ke škodě přispělo i opomenutí původního správce.

39. I kdyby snad předchozí závěr neplatil, vychází ustálená judikatura z toho, že jestliže škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený jen z nedbalosti (jako tomu je v projednávané věci), „bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že k ní nebude možné přihlédnout“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2009, uveřejněný pod R 76/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod R 83/2020).

40. Z uvedeného tak plyne, že okolnost, že ke vzniku škody mohlo přispět i její opožděné odhalení žalobcem, nemá za následek, že by žalovaný měl zaplatit do majetkové podstaty dlužníka méně než celou způsobenou škodu.

41. Výši škody považuje odvolací soud za prokázanou znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], proti němuž neměli účastníci u soudu prvního stupně námitky.

42. Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že pro projednávanou věc je nerozhodnou skutečnost, že žalobci zaniklo oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce. Funkce insolvenčního správce konkrétního dlužníka totiž i v takovém případě zaniká až jeho odvoláním insolvenčním soudem (§ 31 IZ), k čemuž v projednávané věci nedošlo.

43. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Náklady řízení 44. O nákladech řízení před soudy všech stupňů potom odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Ve věci plně úspěšnému žalobci proto přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z a. paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř za 20 úkonů v řízení (doplnění a změna žaloby z 28. 2. 2019, vyjádření z 26. 5. 2019, účast u jednání soudu prvního stupně dne 29. 5. 2019, odvolání z 23. 6. 2019, účast u jednání odvolacího soudu ze dne 18. 12. 2019, vyjádření z 21. 2. 2022, 2. 9. 2022, 20. 10. 2022, 22. 12. 2022, 24. 1. 2023, 7. 3. 2023, účast u jednání soudu prvního stupně dne 21. 9. 2022 /delšího než 2 hodiny/, 7. 12. 2022, 1. 3. 2023 /delšího než 2 hodiny/, 14. 6. 2023 /delšího než 2 hodiny/, odvolání z 3. 7. 2023, účast u jednání odvolacího soudu) po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) v celkové výši 6 000 Kč, b. odměny za zastupování advokátem přiznané podle § 151 odst. 2 o. s. ř. a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zastoupení spočívalo ve 2 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepis dovolání). Odměnu soud vypočetl ze základu 257 742,50 Kč (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 18 680 Kč, c. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč, d. náhrady za 21 % DPH ve výši 4 048,80 Kč, e. cestovného k jednání soudu prvního stupně dne 29. 5. 2019 na trase Dobroměřice - Liberec a zpět (2 x 126 km, 1:54 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,7 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 333/2018 Sb.), v částce 1 592,10 Kč, f. cestovného k jednání odvolacího soudu dne 18. 12. 2019 na trase Dobroměřice - Praha a zpět (2 x 79 km, 1:01 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,7 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 333/2018 Sb.), v částce 998,20 Kč, g. cestovného k dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2022 na trase Dobroměřice - Liberec a zpět (4 x 126 km, 1:54 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,7 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 237/2022 Sb.), v částce 3 871,50 Kč, h. cestovného k dvěma jednáním soudu prvního stupně v roce 2023 na trase Dobroměřice - Liberec a zpět (4 x 126 km, 1:54 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,7 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 467/2022 Sb.), v částce 4 012 Kč, i. cestovného k jednání odvolacího soudu dne 28. 2. 2024 na trase Dobroměřice - Praha a zpět (2 x 79 km, 1:01 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 6,7 l benzínu Natural 95/100 km (vyhláška č. 333/2018 Sb.), v částce 1 289,20 Kč, j. nákladů na opatření znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 8 712 Kč.

45. Odvolací soud pro úplnost připomíná, že žalobce je osvobozen od soudních poplatků ze zákona (§ 11 odst. 2 písm. n/ zákona č. 549/1991 Sb.). Podle § 2 odst. 3 cit. zákona proto přešla poplatková povinnost na neúspěšného žalovaného. Soudní poplatky od něj vybere soud prvního stupně.

Poučení