6 Cmo 204/2019 - 359

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Švantnera a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Ondřeje Kubáta v právní věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele A], narozený [Datum narození navrhovatele A] bytem [Adresa navrhovatele A] za účasti: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2019, č. j. 42 Cm 57/2006-326, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2019, č. j. 42 Cm 57/2006-326, se ve výroku I. mění tak, že usnesení mimořádné členské schůze účastníka [právnická osoba] ze dne 23. 6. 2005, kterým bylo odvolání navrhovatele proti rozhodnutí představenstva ze dne 11. dubna 2005 o jeho vyloučení z družstva posouzeno jako neoprávněné a kterým byla potvrzena platnost tohoto rozhodnutí představenstva, je neplatné.

II. Účastník [právnická osoba] je povinen zaplatit navrhovateli na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 3 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

III. Účastník [právnická osoba] je povinen zaplatit státu na účet Městského soudu v Praze na nákladech řízení částku ve výši, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od jeho právní moci.

Odůvodnění

1. Shora označeným usnesením (dále též „předmětné usnesení“) Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) návrh, aby soud určil, že rozhodnutí mimořádné členské schůze žalovaného družstva (správně účastníka) ze dne 23. 6. 2005 o vyloučení navrhovatele je neplatné, zamítl (výrokem I.), a navrhovateli uložil povinnost zaplatit účastníku náhradu nákladů řízení v částce 15 004 Kč (výrokem II.).

2. Věc posuzoval po právní stránce podle § 231 odst. 4, 5 zákona č. 513/1991 Sb. v posledním platném znění, obchodního zákoníku, a dovodil, že navrhovatel v podstatě od počátku po uzavření smlouvy o nájmu bytu dne 31. 12. 2000 dlouhodobě a opakovaně neplnil své povinnosti k měsíčním úhradám nájemného, pročež mu byla po právu přípisem účastníka (tj. [právnická osoba]) ze dne 17. 1. 2005 udělena výstraha. Přes její udělení navrhovatel v neplnění povinností nadále pokračoval, neboť neuhradil nájemné ani za leden a únor 2005. V den konání členské schůze dne 10. 3. 2005 navrhovatel uhradil na dluhu za rok 2004 částku 22 091 Kč, dlužil ale na nájemném za leden a únor 2005. Ke dni 12. 3. 2005 účastník provedl zápočet proti nezaplacené pohledávce za rok 2005 s tím, že k úhradě zbývá 2 437 Kč. Rozhodnutí představenstva účastníka o vyloučení navrhovatele z družstva ze dne 11. 4. 2005 (dále též „Předmětné rozhodnutí představenstva“) je zcela přiměřenou sankcí za dlouhodobé závažné porušování členských povinností, neboť nelze opakovaně pod hrozbou sankce vyloučení tolerovat jednorázové platby dlužného nájemného, nabíhají-li další neuhrazené platby a dluh nebyl nikdy zcela vyrovnán. Členská schůze účastníka nepochybila, pokud svým usnesením ze dne 23. 6. 2005 rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatele potvrdila (dále též „Předmětné rozhodnutí členské schůze“). O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Odvoláním došlým soudu dne 25. 4. 2019 navrhovatel navrhl zrušení předmětného usnesení. Namítl, že se z jednání soudu prvního stupně omluvil kvůli chybějícímu zastoupení, jež mu bylo soudem předtím přiznáno. Odmítnutím této omluvy a nepozváním ustanoveného zástupce na jednání bylo poškozeno právo navrhovatele na právní ochranu. Dále je navrhovatelem namítáno, že dle písemného záznamu byla čtena žaloba, což však není zachyceno na zvukovém záznamu. V odůvodnění usnesení pak soud prvního stupně neúplně cituje z žaloby, závažně zkresluje důvody navrhovatele pro nesouhlas s jeho vyloučením a nezmiňuje rozhodný předpis, na jehož základě bylo rozhodnuto o jeho vyloučení. S vyloučením navrhovatel nesouhlasil především proto, že účastník předložil pro jeho vyloučení důvody neúplné a nedostatečné. Měl přitom uhrazeny veškeré závazky vůči účastníku, což doložil stvrzenkami o zaplacení dluhu z 10. 3. 2005 a 12. 3. 2005. Lživým je pak obvinění učiněné účastníkem, že nebyl ochoten zavázat se k řádnému placení nájemného, o kterém se samostatně na schůzi účastníka nehlasovalo.

4. Účastník prostřednictvím vyjádření došlého soudu dne 14. 11. 2019 navrhl potvrzení předmětného usnesení jako věcně správného. Zástupce byl navrhovateli ustanoven v jiném sporu, a pokud soud neodročil nařízené jednání k žádosti navrhovatele a věc rozhodl v jeho nepřítomnosti, postupoval správně. Představenstvo účastníka bylo oprávněno dne 11. 4. 2005 na schůzi přijmout rozhodnutí o vyloučení navrhovatele z družstva, což bylo na mimořádné členské schůzi svolané na den 23. 6. 2005, kde měl navrhovatel možnost se k věci vyjádřit, následně potvrzeno. Navrhovatel byl vyloučen v souladu se stanovami účastníka, jakož i v souladu se zákonem. K datu podání vyjádření účastník eviduje dluh navrhovatele převyšující 560 000 Kč, jež představuje pohledávku na nájemném a úhradách za služby. Ke dni rozhodování odvolacího soudu pak navrhovatel dluží více než 600 000 Kč a z tohoto důvodu mu byly odpojeny služby. Navíc do bytu začal shromažďovat různý odpad. V právu by se mělo zrcadlit rozumné a spravedlivé řešení dané věci.

5. Návrh ve věci samé byl podán dne 27. 6. 2005, což znamená, že řízení se vede podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jak vyplývá z aplikace čl. II odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., jímž byl s účinností k 1. 1. 2014 zákon č. 99/1963 Sb. novelizován.

6. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř.], a odvolání shledal opodstatněným. Odvolání je důvodné v části, v níž odvolatel poukazuje na neurčité důvody pro jeho vyloučení, jež byly předloženy jako neúplné.

7. Podle § 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obch. zák.“), člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká. Podle § 231 odst. 5 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká.

8. Podle § 1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v posledním platném znění, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), právní úkon musí být učiněn svobodě a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

9. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování čtením rozhodných listinných důkazů (§ 213 odst. 3 o. s. ř.) a takto má za zjištěné tyto dílčí, rozhodné skutečnosti: z dopisu datovaného dnem 11. dubna 2005, vyhotoveného účastníkem (a takto podepsaného předsedou jeho představenstva [Anonymizováno], [Anonymizováno] jako 1. místopředsedou a [Anonymizováno] jako 2. místopředsedou) a adresovaného navrhovateli (tj. z Předmětného rozhodnutí představenstva), má soud za zjištěné, že navrhovateli je sdělováno následující: Představenstvo [Anonymizováno] rozhodlo na základě čl. 13 odst. 4/a) a čl. 18 odst. 5 odsek pátý Stanov, že jste dnešním dnem vyloučen z našeho družstva pro dlouhodobé a opakované neplnění základní povinnosti člena družstva, kterou každému členu Stanovy ukládají v čl. 12 odst. 2/h) a i). Představenstvo přihlédlo při tom k souhlasu výroční členské schůze a k návrhu kontrolní komise obsaženému v její kontrolní zprávě za rok 2004, kdy jste neplatil nájemné po deset měsíců. Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat na základě ustanovení čl. 13 odst. 4/c) do 3 měsíců od dne konání členské schůze konané dne 10. března 2005, která s vyloučením souhlasila. Mimořádná členská schůze k projednání Vašeho příp. odvolání bude svolána na návrh nejméně 1/3 členů družstva. Z usnesení mimořádné členské schůze účastníka konané dne 23. 6. 2005 má soud za zjištěné, že jejím programem bylo odvolání navrhovatele proti Předmětnému rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva, jakož i to, že na ní bylo přijato usnesení (tj. Předmětné rozhodnutí členské schůze), dle něhož členská schůze po slyšení navrhovatele a po projednání jeho odvolání proti rozhodnutí představenstva považuje toto odvolání za neoprávněné a potvrzuje platnost rozhodnutí představenstva z 11. dubna 2005 v plné šíří, s tím, že přítomno bylo 12 členů a hlasování proběhlo tak, že pro bylo 10 členů, zdržel se člen jeden a proti byl toliko navrhovatel. Ze stanov účastníka, schválených dne 18. 12. 2001 (zjištěno z jejich článku 28, odst. 4; dále též „Předmětné stanovy“), má soud za zjištěné, že člen družstva je povinen zejména (mimo jiné) přispívat na údržbu a opravy domu ve výši a způsobem určeným členskou schůzí [čl. 12 odst. 2 písm. h)] a platit řádně a včas úhrady za bydlení či nájem nebytových prostor, popř. za služby, poskytované při užívání bytu či nebytových prostor nebo zálohy na ně ve výši a v termínech určených příslušným orgánem družstva schůzí [čl. 12 odst. 2 písm. i)], to, že členství v družstvu zaniká vyloučením člena tak, že představenstvo může rozhodnout o vyloučení člena, jestliže závažným způsobem nebo opětovně a přes výstrahu porušuje své členské povinnosti určené zákonem nebo stanovami, zejména: užívá družstevní majetek tak, že družstvu vzniká značná škoda, nebo trpí, aby se majetek družstva takto užíval, buď sám, nebo ti, kdo s ním bydlí, hrubým způsobem porušují zásady občanského soužití v domě, zejména porušují opětovně hrubě pořádek v domě nebo takové porušování umožňují, nebo neplatí úhrady za užívání nebo za služby po dobu delší než tři měsíce [čl. 13 odst. 4 písm. a)], jakož i to, že představenstvo řídí činnost družstva a rozhoduje o těch jeho záležitostech, které nejsou podle obchodního zákoníku nebo těchto stanov vyhrazeny jinému orgánu družstva. Dále zejména rozhoduje o vyloučení člena při neplnění členských povinností schůzí [čl. 18 odst. 5, odrážka pátá].

10. K obsahu těchto listinných důkazů, z nichž vycházejí dovozená skutková zjištění, ani k dovozeným skutkovým zjištěním nebylo ze strany účastníků řízení vzneseno jakýchkoliv připomínek.

11. Pro posouzení platnosti vyloučení navrhovatele z družstva je rozhodná právní úprava § 231 odst. 4 obch. zák., tedy právní úprava účinná k datům, v nichž byla vydána Předmětné rozhodnutí představenstva a Předmětné rozhodnutí členské schůze. Jedním z předpokladů pro vyloučení navrhovatele z družstva je tak rozhodnutí o vyloučení vydané představenstvem pro porušování členské povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách (neboť Předmětné stanovy, účinné i v roce 2005, jinak neurčují).

12. Jestliže bylo Předmětné rozhodnutí členské schůze ze dne 23. 6. 2005, jež projednávala odvolání navrhovatele proti Předmětnému rozhodnutí představenstva (§ 231 odst. 4 obch. zák.), na jehož podkladě měl být navrhovatel (nesporně) vyloučen, odesláno žalobci dopisem ze dne 4. 7. 2005 (jak doznává účastník), pak byl návrh na posouzení neplatnosti prvně zmíněného rozhodnutí podán zjevně včas, byl-li podán již dne 27. 6. 2005 (§ 231 odst. 5 obch. zák.).

13. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v posouzení, dle něhož je-li důvodem vyloučení z bytového družstva neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním družstevního bytu, musí skutkové vymezení důvodu vyloučení v rozhodnutí o vyloučení obsahovat přesnou specifikaci dluhu, zpravidla včetně uvedení období, za něž dluh vznikl, a výše dlužné částky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2931/2018, mutatis mutandis).

14. Tento závěr nepředstavuje posouzení v době vydání Předmětného rozhodnutí představenstva pro účastníka nepředvídatelné, neboť je založen na obecném požadavku určitosti právního úkonu [tj. určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 404/2005). Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem pak nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001)], jakož je logicky odůvodněný i tím, že přesná specifikace dluhu je nutná pro posouzení, zda je vyloučení člena z družstva přiměřenou sankcí za porušení členských povinností (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013).

15. Převedeno do konkrétních poměrů posuzované věci, Předmětné rozhodnutí představenstva je odůvodněno tak, že je vydáváno pro dlouhodobé a opakované neplnění základní povinnosti člena družstva, kterou každému členovi stanovy ukládají v čl. 12 odst. 2/h a i) [tj. pro neplnění příspěvků na údržbu a opravy, úhrad za bydlení nebo služby poskytované při užívání bytu, nebo záloh na ně], s tím, že při tom představenstvo přihlédlo k souhlasu výroční členské schůze a k návrhu kontrolní komise obsaženému v její kontrolní zprávě za rok 2004, kdy navrhovatel neplatil nájemné po deset měsíců.

16. Takto vymezené důvody vyloučení však zjevně neobsahují ani skutkové vymezení dluhu [tj. konkrétní důvod jeho vzniku, tj. zda jde o příspěvek na údržbu a opravu nebo jinou platbu dle čl. 12 odst. 2 písm. h) nebo i) Předmětných stanov], ani výši dlužné částky a ani z něj není zřejmé, za jaké období měl takový dluh vzniknout, resp. jakou přesnou částku navrhovatel dluží, pročež jde o právní úkon pro neurčitost neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák., ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák.). Jeho neplatnost je umocněna tím, že navrhovatel na svůj dluh plnil, resp. tvrdí, že veškerý dluh splnil (k čemuž dokládá stvrzenky o zaplacení dluhu z 10. 3. 2005 a 12. 3. 2005), přičemž skutečnost, že něčeho zaplatil, je zřejmá i z rozhodnutí členské schůze účastníka ze dne 10. 3. 2005 (kde je zmiňováno, že v tento den navrhovatel předložil stvrzenku o zaplacení nájemného a penále za dobu do 31. 12. 2004 částkou 22 091 Kč). Tím spíše byl proto naléhavější požadavek na uvedení konkrétního důvodu a výše dluhu v Předmětném rozhodnutí tak, aby navrhovateli bylo nepochybně zřejmé, jaký nedoplatek měl být důvodem pro jeho vyloučení, resp. jakou částku je povinen doplatit.

17. Je-li neplatné Předmětné rozhodnutí představenstva, tj. rozhodnutí o vyloučení (§ 231 odst. 4 obch. zák.), je neplatné i Předmětné rozhodnutí členské schůze, tj. rozhodnutí o odvolání navrhovatele. Skutkové okolnosti nastalé po vydání Předmětného rozhodnutí představenstva logicky v poměrech posuzované věci významné být nemohou, protože pro budoucí jednání a jeho následky navrhovatel být tímto rozhodnutím vyloučen nemohl.

18. Odvolací soud neshledal důvody pro odchýlení se od výše označeného judikovaného závěru o tom, co musí rozhodnutí o vyloučení obsahovat, aby je bylo možno hodnotit jako platné. V této souvislosti je vhodné připomenout, že Česká republika je materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo. Judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (k tomu srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech [Anonymizováno] proti [Anonymizováno] ze dne 24. 4. 1990, [Anonymizováno] a další proti [Anonymizováno] ze dne 24. 5. 1988, [Anonymizováno] a [Anonymizováno] proti [Anonymizováno] ze dne 20. 11. 1989, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, a sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006). Vyjádřeno poněkud konkrétněji, Ústavní soud dovodil, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti, resp. rovnosti (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2015). Ustálená judikatura proto představuje pro účastníka „zákon“ (ve smyslu účinného právního předpisu v podobě, v jaké jej soudy prakticky aplikují, neboť tím je naplňována ochrana oprávněné důvěry v právo jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí), na jehož znění se účastník, v daném případě především navrhovatel, může spoléhat a jehož účinků se může dovolat (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9. 8. 2013). Žádné relevantní důvody pro změnu judikatury zjištěny nebyly a ani nebyly účastníkem tvrzeny.

19. Takto dovozené posouzení je pro rozhodnutí věci postačující, neboť je zřejmé, že navrhovatel byl z účastníka vyloučen neplatně. Zabývat se podrobně dalšími námitkami není hospodárné, protože je zřejmé, že na úspěchu navrhovatele v řízení nemohou již ničeho změnit. Přesto lze pro úplnost stručně dodat, že navrhovatel v řízení u soudu prvního stupně nebyl a nemohl být zastoupen zástupcem ustanoveným mu prostřednictvím usnesení č. j. 42 Cm 159/2015, a to proto, že tento zástupce byl navrhovateli ustanoven v jiné právní věci (což bylo navrhovateli komunikováno i posouzením formulovaným v usneseních podepsaného soudu ze dne 12. 10. 2011, č. j. 7 Cmo 59/2011-82, a ze dne 17. 3. 2008, č. j. 7 Cmo 354/2007-28). Omluvy navrhovatele z účasti na jednání soudu prvního stupně proto nebyly důvodné. Doslovné nečtení žaloby (návrhu ve věci samé) na jednání soudu, nebyl-li navrhovatel na tomto jednání přítomen, pak nemohlo bez dalšího způsobit újmu na jeho právech.

20. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a rozhodl, tak, že Předmětné rozhodnutí členské schůze je neplatné.

21. O nákladech řízení (výrok II.) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., protože navrhovatel byl v řízení před oběma stupni plně úspěšný.

22. Navrhovatel má právo na náhradu nákladů řízení, avšak jen těch potřebných pro účelné uplatňování práva. Nemá tedy právo na náhradu za úkony spojené s neúspěšně podanými opravnými prostředky proti procesním rozhodnutím soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, kupř. proti zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku navrhovatelem), za úkony zjevně nedůvodné nebo za úkony, v nichž jsou tvrzení opakována (aniž by tak bylo soudem vyžadováno) anebo nekoncentrovaně doplňována (tj. prostřednictvím více podání, aniž by pro to svědčil objektivní důvod).

23. Za úkony vykonané navrhovatelem do doby 30. 6. 2015 takto náleží navrhovateli za každý úkon 300 Kč, a to na podkladě § 13 odst. 3 AT, per analogiam, vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018, advokátního tarifu (dále též jen „AT“), na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/2013 (dle jehož nosných důvodů, zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 o. s. ř. účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 AT). Jelikož účastník zastoupen advokátem byl, náleží navrhovateli 300 Kč za podání návrhu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a dále 2x 300 Kč za důvodná odvolání podaná proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 42 Cm 57/2006-163 a č. j. 42 Cm 57/2006-175 podle § 11 odst. 2 písm. c) AT. Nad rámec výše zmíněných úkonů, které nepředstavují účelně vynaložené náklady, nenáleží navrhovateli ani náhrada nákladů řízení za ty úkony, za které není odměna dle AT přiznávána na podkladě § 11 AT.

24. Za úkony vykonané po datu 1. 7. 2015 náleží navrhovateli náhrada nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. [dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku (a to ve spojení s čl. II, přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb., kterým byl o. s. ř. s účinností k 1. 7. 2015 novelizován, z nichž vyplývá, že citované § 151 odst. 3 o. s. ř. se uplatní i ve vztahu k řízením, zahájeným před tímto datem)]. Navrhovateli takto náleží paušální náhrada za podané odvolání podle § 1 odst. 3 písm. f) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v platném znění ve výši 300 Kč. Dále mu náleží 2 000 Kč zaplacených za podání odvolání.

25. Celkem je účastník povinen zaplatit navrhovateli na nákladech řízení před soudy obou stupňů 3 200 Kč. Jelikož se navrhovatel náhrady nákladů řízení výslovně nevzdal, soud o jejich výši rozhodl z úřední povinnosti dle ustálených požadavků soudní praxe (k tomu srov. s. 558, v: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014).

26. Výrok III. je pak opodstatněn tím, že navrhovatel byl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokáty ustanovenými soudem, aniž by však usnesení o jejich odměně a náhradě hotových výdajů nabyla právní moci. Je tomu tak z důvodu, že tato usnesení nebyla dosud doručena účastníku. K podání odvolání do těchto rozhodnutí je totiž oprávněn i účastník, neboť při rozhodování o náhradě nákladů státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) soud již nemůže přezkoumávat samotnou výši nákladů (odměny), a to ať již z hlediska účelnosti jejich vynaložení či z hledisek jiných (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3205/2016). Jinak řečeno, teprve po právní moci těchto usnesení lze rozhodnout o povinnosti k jejich úhradě prostřednictvím usnesení, které vydá soud prvního stupně. Závěr o povinnosti účastníka k úhradě těchto nákladů je opodstatněn tím, že § 148 odst. 1 o. s. ř. odkazuje nejenom na kritérium úspěchu ve věci, ale též na ostatní ustanovení upravující rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, resp. výsledek řízení odkazuje k osobě toho účastníka, který by byl povinen k náhradě nákladů řízení druhé procesní straně [§ 142 až 146 o. s. ř.; k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08 (bod 15)].

Poučení