6 Cmo 211/2021 - 148

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Ing. Dušana Hrabánka a JUDr. Františka Švantnera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozený [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] 3. [Jméno advokáta D], narozená [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta C] žalovaní ad 2) a 3) zastoupeni ustanoveným zástupcem [Jméno žalovaného], advokátem sídlem [adresa] o zaplacení 432 478 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 59 Cm 114/2015-55, takto:

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 59 Cm 114/2015-55 se ve výroku II. mění tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl tak, že usnesením ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 59 Cm 114/2015-55 řízení vůči žalované 1) zastavil (výrok I.) a dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované 1) náklady řízení ve výši 21 973,60 Kč k rukám zástupce žalované 1) [Jméno advokáta B], advokáta do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.).

2. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že žalobou doručenou soudu dne 3. 4. 2015 se žalobce jakožto společenství vlastníků jednotek alternativně buď na žalované 1), či na žalovaných 2) a 3), a to podle výsledku sporu o určení vlastnictví k předmětné jednotce (bytu) probíhajícího u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 8 C 200/2014, domáhá úhrady příspěvků členů SVJ za správu domu a pozemku a záloh na úhradu za služby spojené s užíváním bytu za období od února 2012 do března 2015 včetně v celkové výši 191 649 Kč s příslušenstvím. Návrhem ze dne 17. 9. 2019 vzal žalobce vůči žalovanému 1) žalobu zpět. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu východ v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 200/2014 bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníky bytové jednotky č. 18 v budově č. p. [adresa] jsou žalovaný 2) a žalovaná 3). Ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. soud proto řízení vůči žalované 1) obchodní společnosti [Jméno žalované]., tedy v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastavil (výrok I.). Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobce současně se zpětvzetím žaloby vůči žalované 1) požádal o přiznání náhrady nákladů řízení vůči žalované 1). Žalobce opřel svůj požadavek o ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. a uvedl, že žalobu podal vůči žalované 1) důvodně, jelikož žalovaná 1) byla od podání žaloby až do srpna 2019 zapsána jako vlastník bytové jednotky č. 18 v budově č. p. [adresa]. Žalovaná 1) se podáním ze dne 12. 11. 2019 vyjádřila tak, že označila návrh žalobce na přiznání náhrady nákladů řízení jako bezdůvodný, neboť žalovaná 1) neměla svým chováním v průběhu tohoto soudního řízení zavdat příčinu pro zpětvzetí žaloby. Žalovaná 1) dále uvedla, že od počátku tohoto soudního řízení uváděla, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 19. 11. 2009, tedy nabývací titul žalované 1) k předmětné jednotce byl soudem shledán jako absolutně neplatný právní úkon, o čemž věděl i žalobce v době, kdy žalobu podával. Žaloba vůči žalované 1) měla být tedy podána bezdůvodně a zpětvzetí žaloby ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. pro chování žalované 1) tedy nemá být důvodné. Dále soud prvního stupně citoval ustanovení § 980 odst. 2 o.z. s tím, že zásada materiální publicity v sobě obsahuje veřejnou víru v pravdivost informací zveřejněných v katastru nemovitostí, nicméně dle citovaného znění občanského zákoníku jde o vyvratitelnou domněnku, která připouští, aby osoba namítající, že zápis skutečnému stavu neodpovídá, prokázala opak. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná 1) již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 18. 5. 2015 tvrdila, že není platným vlastníkem předmětné jednotky, a to právě na základě pravomocného usnesení Okresního soudu pro Prahu východ ze dne 7. března. 2013, č. j. 27 EX 9678/2011-158 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2013, č. j. 25 Co 293/2013-187, rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalované 1) v souladu s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. přiznal náklady řízení ve výši 21 973,60 Kč, jež následně specifikoval.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně jen ohledně náhradově nákladového výroku II. podal žalobce odvolání. Uvedl, že jakožto společenství vlastníků jednotek, je právnickou osobou, jejímž účelem je zajišťování správy budovy č.p. [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno]. V době podání žaloby, tj. ke dni 3. 4. 2015 byl v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky č. 18 nacházející se v budově s [Anonymizováno].[Anonymizováno]. [Anonymizováno] (dále jen „Jednotka“) zapsán žalovaný 1. Žalobce tedy při podání žaloby jednal s důvěrou v zápis ve veřejném seznamu, když za stranu žalovanou v podané žalobě označil žalovaného 1) jakožto vlastníka Jednotky zapsaného ve veřejném seznamu. Žalobce však současně získal vědomost o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k Jednotce mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3), jakožto uživateli Jednotky. Z důvodu procesní opatrnosti tedy žalobce podal žalobu nejen proti žalovanému 1), jakožto vlastníku Jednotky zapsanému ve veřejném seznamu, ale alternativně rovněž proti žalovanému 2) a žalovanému 3), v závislosti na výsledku soudního řízení o určení vlastnického práva k Jednotce. S ohledem na probíhající řízení o určení vlastnického práva k Jednotce žalobce navrhl soudu prvního stupně přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k Jednotce. Podání žaloby proti žalovanému 1) nebylo nedůvodné, jak tvrdí žalovaný 1). Žalobce měl povinnost, v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, dlužnou částku, která je předmětem žaloby, soudně vymáhat, a to proti osobě, která je jako vlastník Jednotky zapsaná ve veřejném seznamu. Žalobci přitom nelze klást k tíži, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 200/2014 (dále též jen „Rozsudek“) bylo určeno, že skutečnými vlastníky Jednotky jsou žalovaní 2) a 3), nikoli žalovaný 1), a že tudíž zápis ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnému stavu, když navíc tuto právní nejistotu zapříčinil sám žalovaný 1), jímž učiněné právní jednání (smlouva o zajišťovacím převodu práva) bylo později shledáno jako absolutně neplatné. Odůvodňuje-li soud v usnesení, že žalovaný od počátku tvrdil, že není vlastníkem Jednotky, s odkazem na vyslovenou absolutní neplatnost právního jednání, pak žalobce k tomuto uvádí, že na základě rozhodnutí soudu o absolutní neplatnosti právního jednání si žalobce nemohl samostatně učinit právní názor o tom, kdo je skutečným vlastníkem Jednotky. Takové posouzení bylo výlučně v pravomoci soudu, který vedl řízení o určení vlastnického práva k Jednotce. Žalobce byl tedy nucen jako stranu žalovanou označit jak žalovaného 1), tak žalovaného 2) a 3), neboť nemohl předjímat výsledek soudního řízení o určení vlastnického práva k Jednotce, a současně nemohl s podáním žaloby na soudní rozhodnutí vyčkávat, neboť by v mezidobí došlo k promlčení nároku žalobce. V době podávání žaloby žalobce věděl, že ve věci exekučního řízení, v němž byla namítána absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3), bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož výsledek se žalobce dozvěděl až z vyjádření žalovaného 1) k žalobě. V době podání žaloby tedy nejen, že neexistovalo pravomocné soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k Jednotce, ale zároveň žalobce věděl o podaném dovolání ve věci exekučního řízení mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3), jehož výsledek se žalobce dozvěděl až z vyjádření žalovaného 1) k žalobě. O právní nejistotě týkající se vlastnického práva k Jednotce svědčí rovněž skutečnost, že ačkoli soud nebyl povinen řízení přerušit, tak tak na návrh žalobce učinil, a to až do doby pravomocného skončení řízení o určení vlastnického práva k Jednotce. Soud tedy rovněž nevyvozoval závěry o existenci vlastnického práva k Jednotce z pouhého tvrzení žalovaného 1) o neexistenci jeho vlastnického práva s odkazem na konstatovanou absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3). Pakliže právní závěr o vlastnickém právu k Jednotce nečinil soud a vyčkával na pravomocný Rozsudek o určení vlastnického práva k Jednotce, pak nelze ani po žalobci rozumně požadovat, aby takové závěry činil on sám, a předjímal tak výsledek soudního řízení. Z uvedeného plyne, že žaloba byla proti žalovanému 1) nepochybně podána důvodně. Současně je zřejmé, že ani žalovaný 1) a žalovaní 2) a 3) neměli v otázce vlastnického práva k Jednotce zcela jasno, když v soudním sporu vedeném o určení vlastnického práva k Jednotce vystupovali všichni tři v pozici tvrzeného vlastníka Jednotky, zatímco v projednávané věci všichni žalovaní tvrdili, že vlastníky Jednotky nejsou, zřejmě za účelem zprostit se povinnosti k úhradě dlužné částky specifikované v žalobě. Byly-li okolnosti vlastnického práva k Jednotce natolik jednoznačné, jak tvrdí žalovaný 1), měl žalovaný 1) s žalovanými 2) a 3) možnost zhojit nesoulad zapsaného stavu se stavem skutečným souhlasným prohlášením o tom, kdo je vlastníkem Jednotky, a nebylo nutné vést několik let trvající spor o určení vlastnictví.

4. Odvolatel dále ohledně posuzování procesního zavinění poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které posuzování procesního zavinění nelze činit přepjatě formalisticky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014), a současně rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Žalobce má za to, že okolnosti posuzované věci zřetelně odůvodňují právo žalobce na náhradu nákladů soudního řízení, a nelze se spokojit s prostým konstatováním soudu, že povinnost k náhradě nákladů řízení je uložena žalobci z toho důvodu, že žalovaný 1) již ve svém vyjádření k žalobě tvrdil, že právní jednání, na základě něhož byl žalovaný 1) zapsán jako vlastník Jednotky do katastru nemovitostí, je absolutně neplatné. Dle judikatury Ústavního soudu se v případě procesního zavinění výjimečně může jednat také o chování žalovaného, které nesměřuje přímo ke splnění žalobci, a to tehdy, když striktní lpění na procesním zavinění by v konečném důsledku mohlo vést ke nespravedlnosti (nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06). V projednávané věci rozhodnutím soudu o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení k takové zjevné nespravedlnosti došlo, neboť žalobce, jakožto subjekt, jehož činnost není spojená ani s dosahováním zisku, ani s jiným získáváním majetkových hodnot, vymáhaje v tomto soudním sporu pouze to, co mu po právu náleží, je soudem sankcionován povinností náhrady nákladů řízení, ačkoli byl do zahájení tohoto soudního sporu donucen výhradně chováním žalovaných, na něž žalobce musel odpovídajícím způsobem reagovat. Uzavřel, že neshledá-li soud důvody pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., navrhl soudu, aby zvážil moderační právo dle ustanovení § 150 o. s. ř.

5. Na základě uvedeného navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 32 960,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta A], případně aby odvolací soud změnil výrok II. tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků, a dále, aby odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. K odvolání se vyjádřil žalovaný 1) a uvedl, že má za to, že odvolání žalobce je nedůvodné, neboť otázka přiznání náhrady nákladů řízení byla v napadeném usnesení posouzena správně. Zdůraznil, že žalobce již při podání žaloby (viz čl. II žaloby) věděl, že otázka platnosti nabývacího titulu žalovaného k předmětnému bytu (smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 19. 11. 2009) byla již soudy pravomocně vyřešena tak, že nabývací titul byl shledán absolutně neplatným (viz usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. března 2013, č. j. 27 EX 9678/2011-158, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2013, č. j. 25 Co 293/2013-187). O dovolání žalovaného 1 přitom bylo již před podáním žaloby rozhodnuto tak, že se odmítá - viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. září 2014, č. j. 26 Cdo 1523/2014-211. Byť v době podání žaloby byl žalovaný 1 dosud zapsán jako vlastník, neměl žalobce žádného rozumného důvodu se domnívat, že by probíhající řízení mezi žalovanými o určení vlastnictví k bytu mohlo dopadnout jinak, než že soud v rozsudku deklaruje jako vlastníky žalované 2) a 3). Žalovaný 1) odmítl, že by jakýmkoliv svým chováním zavdal ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. příčinu pro zpětvzetí žaloby, když tato byla navíc od počátku vůči žalovanému 1 nedůvodná. Žalovaný 1) naopak po shora uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu deklaroval, že je žalovaným 2) a 3) připraven poskytnout plnou součinnost k uvedení zápisu v katastru do souladu se skutečným stavem (tj. zejména potvrdit souhlasné prohlášení pro katastr), toto uváděl rovněž v řízení o určení vlastnictví k předmětnému bytu, kdy žalobě nijak neoponoval a naopak chtěl, aby věc byla vyřešena co nejdříve, neboť ani nebylo v jeho zájmu, aby byl zapsán jako vlastník předmětného bytu, když za daného stavu již nemohl podle smlouvy o zajišťovacím převodu právu uspokojit z bytu svoji pohledávku z úvěru, který poskytl žalovaným 2) a 3) (důkaz: spisem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 8 C 200/2014 - viz např. protokol z jednání ze dne 31. ledna 2018, v němž jsou na str. 3 konstatována stanoviska žalovaného). Navrhl, aby napadené usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno a byla mu přiznána náhrada nákladů za zastoupení v odvolacím řízení.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výroku II.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.

8. Podle § 146 odst.. 1 písm. b) o. s. ř. „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno“.

9. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalované (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)“.

10. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, …, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat“.

11. Obecně (především ve sporném řízení - nikoliv však výlučně) platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Posuzování zavinění výlučně z procesního hlediska nelze chápat ryze formálně. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že žalobce podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo - jako je tomu v projednávané věci - že vzal žalobu zpět. V případě, kdy žalobce vzal žalobu zpět - a tudíž zavinil zastavení řízení - soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná žalovanému náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení, a tudíž není povinen nahradit náklady řízení žalovanému, jestliže vzal žalobu zpět, která byla podána důvodně /1. podmínka/ a pro chování žalovaného /2. podmínka/, přičemž obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval.

12. Nelze-li určit, kdo výlučně zastavení řízení zavinil, rozhodne soud podle obecného ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Aplikace ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je však na místě teprve tehdy, nelze-li aplikovat na posuzovaný případ ani první ani druhou větu § 146 odst. 2 o. s. ř. Lze také říci, že soud vždy zkoumá míru procesního zavinění zastavení řízení a jen tehdy, když je zavinění výlučné a jednoznačné, aplikuje druhý odstavec § 146 o. s. ř. (jeho první nebo druhou větu). Naopak, pokud zavinění jednoznačné není, rozhoduje podle obecného ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

13. Případná aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak (např. dle § 142 odst. 1 o. s. ř. v souladu se zásadou úspěchu nebo § 146 odst. 2 o. s. ř. v souladu se zásadou procesního zavinění) měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu (zcela nebo z části) nepřiznal. Zda jsou či nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, je vždy třeba posuzovat podle konkrétního případu a musí být přitom dány na straně žalobce i žalovaného. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který nebyl úspěšný, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na účastníku, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. V každém případě se však jedná o mimořádný procesní institut, který by měl být pouze výjimečně aplikován. Ke shodnému závěru ostatně dochází i odborná právní teorie: „Moderační právo je mimořádný procesní institut, a takto je třeba s ním v praxi zacházet. Můžeme se totiž často setkat s tendencemi, které lze nazvat nadužíváním ustanovení § 150, jež opakovaně vedou k úvahám o jeho zrušení a které spočívají v tom, že soudu je „líto“ neúspěšné strany sporu…Jde o vzácnou výjimku z pravidla, kterou nesmí soud nadužívat nebo dokonce zneužívat.“ - viz komentář k § 150 o. s. ř. in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79 - 180 občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Walters Kluwer ČR, a.s. 2016, s 616.

14. Aplikace § 150 o. s. ř., požadovaná případně žalobcem v jeho odvolání, však v daném případě vůbec nepřipadla v úvahu. Jejím nezbytným předpokladem je skutečnost, že jsou dány zákonné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení. Ty v posuzovaném případě nebyly dány, jak rozvedeno níže, jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

15. Dle obsahu předloženého soudního spisu se žalobce jakožto společenství vlastníků žalobou doručenou soudu dne 3. 4. 2015 domáhal buď po žalované 1), jež je jako vlastník předmětné Jednotky zapsána v katastru nemovitostí, či po žalovaných 2) a 3), a to podle výsledku sporu o určení vlastnictví k předmětné Jednotce (bytu) probíhajícího u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 8 C 200/2014, úhrady příspěvků členů společenství vlastníků za správu domu a pozemku a záloh na úhradu za služby spojené s užíváním předmětného bytu za období od února 2012 do března 2015 včetně v celkové výši 191 649 Kč s příslušenstvím. V žalobě poukázal i na pravomocné rozhodnutí exekučního soudu (usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 7. 3. 2013, č. j. 27 EXE 9678/2011-158 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2013 č. j. 25 Co 293/2013-187, dále též jen „exekuční rozhodnutí“), jež jen v rámci odůvodnění (nikoliv výroku) uvedl, že exekuce byla zastavena pro neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 19. 11. 2009, když na základě takto neplatné smlouvy nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva k bytové jednotce, jejíhož vyklizení se oprávněný [Jméno žalované]., vůči povinným [tituly před jménem] [jméno FO] a [Anonymizováno] [jméno FO] domáhal. Současně navrhl přerušení řízení právě do skončení řízení o určení vlastnictví Jednotky. Návrhem ze dne 17. 9. 2019 vzal žalobce vůči žalovanému 1) žalobu zpět. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu východ v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 200/2014 bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníky bytové jednotky č. 18 v budově č. p. [adresa] jsou žalovaný 2) a žalovaná 3). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 5. 2018.

16. Žalobce coby odvolatel ve svém odvolání má za to, že by mělo být v daném případě aplikováno ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. s tím, že mu má být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 32 960,40 Kč případně, že má být aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř. S tímto se odvolací soud neztotožňuje. Jak již uvedeno výše, k tomu, aby při zpětvzetí žaloby byl soudem zavázán k náhradě nákladů řízení žalovaný podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., musí být kumulativně splněny obě podmínky, tedy nejen důvodné podání žaloby (1. podmínka), ale i skutečnost, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného po podání žaloby (2. podmínka). Ke splnění této druhé podmínky však nedošlo, když žalovaný 1 se po podání žaloby nedopustil žádného právně relevantního právního jednání, v jehož důsledku by žalobce vzal svoji žalobu vůči němu zpět. Ostatně nebylo to v tomto smyslu ani tvrzeno, natož dokládáno. To znamená, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., jak se mylně domníval odvolatel.

17. Odvolací soud neshledal ani zavinění žalobce za zastavení řízení dle ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř. Žalobci nelze klást k tíži, zažaloval-li toho, kdo byl v době podání žaloby uveden jako vlastník předmětné Jednotky v katastru nemovitostí (tj. žalovaný 1/ v tomto řízení). Na tom nemění nic ani jeho vědomí toho, že v rámci zcela jiného řízení (- exekuce vyklizením předmětné bytové Jednotky) exekuční soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení exekuce - nikoli však ve výroku rozhodnutí, vyslovil právní názor o tom, že na základě neplatné smlouvy nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k předmětné bytové Jednotce. Ostatně hned v žalobě žalobce navrhl přerušení tohoto řízení právě do pravomocného skončení řízení o určení, kdo je vlastníkem předmětné bytové Jednotky, přičemž o této věci bylo pravomocně rozhodnuto až o cca 3 roky později. To, že nakonec soud prvního stupně o přerušení řízení z tohoto důvodu rozhodl (jeho usnesení ze dne 19. června 2015, č. j. 59 Cm 114/2015-25, jež nabylo právní moci dne 10. 7. 2015 podle doložky právní moci), svědčí o tom, že otázka vlastnictví Jednotky rozhodně nebyla postavena najisto a ani žalovaný 1) se proti tomuto rozhodnutí neodvolal, čímž se de facto s tímto názorem soudu ztotožnil. Vzal-li žalobce za popsané situace zpět svoji žalobu vůči žalovanému 1), jenž prohrál v řízení o určení vlastníka jednotky, neshledal odvolací soud zavinění žalobce za zastavení řízení vůči žalovanému 1). Shrnuto, ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř. se neuplatní, jak se mylně domníval soud prvního stupně i žalovaný 1), protože ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku soudního rozhodnutí (a pravomocného cca až po třech letech po podání žaloby) a nelze tak přičítat k tíži žalobce, že za popsané situace vzal žalobu zpět, v důsledku čehož došlo k zastavení řízení.

18. Lze tedy uzavřít, že nelze-li jednoznačně a výlučně určit míru procesního zavinění za zastavení řízení při zpětvzetí žaloby a neuplatní-li se proto ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř. a neuplatní-li se ani § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., aplikuje se obecné ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. To mělo být v daném případě soudem prvního stupně správně aplikováno.

19. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

20. Dále bylo nezbytné rozhodnout o náhradě nákladů odvolacího řízení. O těch rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Požadoval-li odvolatel aby mu žalovaný 1) nahradil náklady řízení ve výši 32 960,40 Kč a odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok tak, že „ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.“, pak úspěch odvolatele je jen částečný, tudíž odvolací soud rozhodl tak, že „Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.“