6 Cmo 238/2021 - 256

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Bernarda, a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 766 523 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-166, a o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-177 takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-177, se potvrzuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-166, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-177, se a. ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 615 259 Kč, b. ve výroku II. potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 226 930,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

IV. Žalobce je povinen zaplatit na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek ve výši 23 072 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Řízení v prvním stupni 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 21. 2. 2019 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 766 523 Kč. Žalobce uvedl, že žalovaný byl od 4. 4. 2007 do 15. 1. 2016 jednatelem společnosti PxP studio s.r.o. (později přejmenované na [právnická osoba] - dále jen „společnost“). Žalobce vypracoval pro společnost statickou část projektové dokumentace pro dvě stavby, a to Rekonstrukce a dostavba budov [Anonymizováno] (dále jen „stavba v Praze“) a [Anonymizováno] - objekty [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“). K předání projektové dokumentace stavby v Praze došlo předávacím protokolem z 21. 11. 2008. Cenu provedených prací vyúčtoval žalobce společnosti fakturami č. [Anonymizováno] na částku 464 100 Kč se splatností 28. 7. 2009 a č. [Anonymizováno] na částku 809 200 Kč se splatností 28. 7. 2009. Projektová dokumentace [Anonymizováno] byla předána předávacím protokolem z 20. 5. 2008. Cenu provedených prací vyúčtoval žalobce společnosti fakturou č. [Anonymizováno] na částku 532 822,50 Kč se splatností 18. 8. 2008. Společnost uhradila 270 000 Kč za [Anonymizováno]; zbylé účtované částky neuhradila. Za společnost práce u žalobce objednal a od něj převzal žalovaný, který tehdy vlastnil ve společnosti 50% podíl. Protože žalovaný jménem společnosti odmítl uhradit cenu díla, obrátil se žalobce na soud (dále jen „spor o cenu“). Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 32 Cm 137/2009-335 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 1 Cmo 138/2015-464 byla společnost uznána povinnou zaplatit žalobci částku 1 536 122,50 Kč s příslušenstvím. Oba rozsudky nabyly právní moci 24. 2. 2016. Oba soudy dospěly k závěru, že žalobce sice neprokázal uzavření smluv o dílo, společnosti však projektovou dokumentaci obou staveb dodal a ta byla využita při jejich výstavbě. Uvedená částka tak byla žalobci přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce neprodleně po právní moci rozsudků ve sporu o cenu zahájil proti společnosti exekuční řízení, které však bylo zastaveno pro její nemajetnost.

2. Žalobce žalovanému vytýká, že s ním jménem společnosti odmítl uzavřít písemnou smlouvu o dílo i uhradit vyúčtovanou cenu, přestože s převzatou projektovou dokumentací dále disponoval a nikdy žalobci nevytkl vady díla. Přitom si při využití svých odborných znalostí musel být vědom, že projektové dokumentace jsou způsobilé k realizaci, což bylo ve sporu o cenu ověřeno znaleckým posudkem. Vedením sporu o cenu přijal neodůvodněné podnikatelské riziko, které vyústilo v procesní neúspěch společnosti. Ve sporu několikrát změnil svou argumentaci a řízení neúměrně protahoval. Tím porušil svou povinnost péče řádného hospodáře. Důsledkem toho došlo k enormnímu navýšení nákladů řízení a úroků z prodlení. Žalobce se tak po žalovaném domáhá úhrady úroků z prodlení za období od vzniku prodlení společnosti s úhradou částky přiznané žalobci ve sporu o cenu do 15. 1. 2016, kdy žalovaný přestal být jednatelem společnosti. Tato částka představuje škodu, kterou žalovaný způsobil žalobci tím, že dluh společnosti včas neuhradil, a zároveň pohledávku žalobce za společností, jejíž úhrady se žalobce pro nemajetnost společnosti nemůže domoci. Žalovaný proto za uvedený dluh ručí.

3. Dne 11. 2. 2016, tj. těsně po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve sporu o cenu, byli žalovaný a druhá společnice společnosti vymazáni z obchodního rejstříku a jako jediný společník zapsán [právnická osoba]. Ten byl stejného dne z obchodního rejstříku opět vymazán a namísto něho zapsán [Anonymizováno] se sídlem na [Anonymizováno]. Pozice statutárního orgánu zůstala neobsazena. Krajský soud v Ostravě proto společnost (již pod novou firmou) zrušil usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 24 Cm 221/2016-90, a nařídil její likvidaci. Žalovaný tak podle žalobce převedl svůj obchodní podíl, aby se tak vyhnul odpovědnosti za nastalý stav. Žalobce ještě doplnil, že se ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 118 C 52/2016 již na žalovaném domohl z titulu ručení úhrady nákladů řízení ve sporu o cenu.

4. Žalovaný ve svém vyjádření namítl promlčení žalovaného nároku za situace, kdy k údajnému škodnému jednání mělo dojít před více než 10 lety. Popíral i tvrzení žalobce, že by nejednal s péčí řádného hospodáře. Smlouva o dílo podle něj nemusí mít písemnou formu. Statutární orgán neodpovídá za výsledek. Žalovaný byl přesvědčen o protiprávnosti nároku žalobce ve sporu o cenu a porušení péče řádného hospodáře by se dopustil tím, pokud by požadovanou cenu bez dalšího uhradil. Průtahy v řízení nelze klást k tíži žalovaného.

5. V dalším vyjádření z 3. 1. 2020 žalovaný namítl nejen promlčení pohledávky žalobce za žalovaným z titulu ručení, ale rovněž pohledávky žalobce za společností z titulu bezdůvodného obohacení přiznaná žalobci ve sporu o cenu, a to pro uplynutí 10leté promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Promlčecí doby u nároku na úrok z prodlení totiž začíná běžet v den, kdy se dlužník dostane do prodlení s úhradou jistiny, a uplynutím této doby se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek. Právo žádat úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení přitom mohl žalobce žádat spolu s výzvou k úhradě jistiny, tj. v květnu, resp. listopadu 2008. Stejně tak, pokud žalobce odvozuje svůj nárok z titulu ručení od nezaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení, pak nárok na náhradu škody se promlčuje od doby, kdy byla porušena povinnost - k tomu mělo dojít také již v roce 2008. K nároku samotnému pak žalovaný doplnil, že soud dal společnosti ve sporu o pohledávku částečně za pravdu, když plnění nepřiznal žalobci ze smlouvy o dílo, nýbrž z bezdůvodného obohacení. Později žalovaný doplnil svou argumentaci také o tvrzení, že jako osoba bez právního vzdělání angažoval ve sporu o cenu podle doporučení advokátů, které k řešení sporu povolal. Společnost navíc nebyla schopna žalobci zaplatit proto, že dodaná projektová dokumentace byla natolik vadná, že investor odmítl společnosti zaplatit odměnu za projekt; společnost tak neměla prostředky k úhradě dluhu.

6. Žalobce popíral oprávněnost námitky promlčení s tím, že nárok přiznaný soudním rozsudkem se podle § 640 občanského zákoníku promlčuje až po 10 letech poté, kdy mělo být podle rozsudku plněno. I kdyby se promlčení posuzovalo podle obchodního zákoníku, rozběhla se podle žalobce promlčecí doba až dnem následujícím poté, co žalobce vyzval žalovaného k plnění (tj. po splatnosti faktury).

7. Usnesením ze dne 3. 6. 2019, č. j. 18 C 43/2019-17, vyslovil Okresní soud v Ostravě svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Usnesením ze dne 21. 2. 2020, č. j. Ncp 123/2020-72, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy, a věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“). Napadený rozsudek 8. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobě do výše 606 078,65 Kč vyhověl (výrok I.), ohledně zbývajících 160 444,35 Kč ji zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného žalobci část nákladů řízení (výrok III.). Po skutkové stránce zjistil, že žalovaný byl v době od 4. 4. 2007 do 15. 8. 2015 jednatelem společnosti; poté již nový jednatel povolán nebyl. Dne 11. 2. 2016 byl do obchodního rejstříku zapsán převod podílu žalovaného a druhé společnice společnosti na [právnická osoba]., který podíl obratem převedl na [Anonymizováno] se sídlem na [Anonymizováno]. Společnost je v likvidaci. Ve sporu o cenu bylo společnosti uloženo zaplatit žalobci 1 536 122,50 Kč s příslušenstvím, exekuce proti společnosti byla zastavena pro nemajetnost společnosti. Podle soudu prvního stupně je rozhodnutí ve sporu o cenu konstitutivní povahy a námitky žalovaného proti přiznané pohledávce jsou pro projednávanou věc bez významu. Rozhodnutími ve sporu o cenu se soud prvního stupně cítil vázán.

9. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení. Promlčení posuzoval podle obchodního zákoníku. Citoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle které ručitel může vznést námitku promlčení dluhu, za který ručí, nezávisle na tom, zda tak může učinit dlužník. Jen právo proti ručiteli se nemůže promlčet dříve, než se promlčí právo proti dlužníkovi. Nárok na úrok z prodlení z náhrady za projektovou dokumentaci [Anonymizováno] považoval soud prvního stupně za promlčený s tím, že promlčecí doba začala běžet od splatnosti faktury dne 18. 6. 2018, trvala 10 let a v době podání žaloby již uplynula. Žalobce přitom již ze zprávy exekutora z 27. 1. 2018 věděl, že společnost je nemajetná, a mohl tedy svůj nárok uplatnit včas. Naproti tomu nárok na náhradu z bezdůvodného obohacení z projektové dokumentace [Anonymizováno] podle soudu prvního stupně promlčen není, protože faktury na tyto nároky byly splatné až 28. 7. 2009 a v době podání žaloby proto desetiletá promlčecí doba ještě neuplynula. Podle soudu prvního stupně se promlčecí doba nemůže odvíjet ode dne, kdy žalovaný jako jednatel společnosti převzal projektovou dokumentaci, protože proti žalobci nebyl uplatněn nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž o ručení za závazky společnosti, které byly způsobeny porušením péče řádného hospodáře. K tomu potom došlo tím, že žalovaný včas nezajistil úhradu faktur žalobce.

10. Soud prvního stupně shledal porušení péče řádného hospodáře v tom, že žalovaný převzal od žalobce dílo (projektovou dokumentaci), přestože si musel být vědom, že dílo neodpovídá podmínkám zadávací dokumentace, která mu byla známa. Toto dílo pak neměl předávat investorovi, neboť právě pro tvrzené vady díla investor od smlouvy se společností odstoupil. Řádná reklamace ze strany žalovaného neproběhla, přestože žalovaný měl jménem společnosti vadu uplatnit bez zbytečného odkladu po převzetí díla. Obrana žalovaného, že jeho podpis na předávacím protokolu je zfalšovaný, neobstojí, neboť bez jeho souhlasu by se dílo nedostalo investorovi. Pokud žalovaný dílo převzal, založil společnosti povinnost dílo zaplatit, a za splnění této povinnosti ručí. Skutečnost, že společnost za dílo nezaplatila, není rozhodná. Závěr o nedůvodnosti žaloby ve sporu o cenu učinil žalovaný sám, přejav stanovisko svých investorů. S právníky konzultoval jen možnost úspěchu ve sporu, navíc stranou smlouvy s advokátní kanceláří byla osoba odlišná od společnosti. Žalovaný neuzavřel smlouvu o dílo, nebyl tak specifikován předmět díla a cena; tím vystavil společnost riziku plynoucímu z neúplné specifikace předmětu díla. Rizikovost sporu mu musela být známa. Rovněž soud prvního stupně nepovažoval za souladné s péčí řádného hospodáře, přijme-li statutární orgán plnění od dodavatele, aniž má dostatek prostředků pro úhradu, a spoléhá na to, že jeho odběratel dílo včas a řádně uhradí. Žalovaného nelze vinit jen z doby trvání sporu o cenu, neboť délka řízení byla zaviněna především opakovanými změnami v osobách znalců.

11. Usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-177, soud prvního stupně opravil napadený rozsudek tak, že ve výroku I. nahradil částku 606 078,65 Kč částkou 615 259 Kč, ve výroku II. částku 160 444,35 Kč částkou 151 264 Kč a ve výroku III. částku 128 790,97 Kč částkou 133 232 Kč. V odůvodnění uvedl, že soud vypočetl promlčenou část úroku z prodlení z nesprávné jistiny 266 822,50 Kč, přestože správně jistina činila 262 822,50 Kč. Tím byl špatně vypočten i přiznaný nárok, i poměr úspěchu žalobce ve věci. Odvolání a vyjádření k nim 12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci.

13. Žalobce napadl odvoláním výrok II. napadeného rozsudku, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta pro promlčení. Rozsudek ve sporu o cenu nabyl právní moci 24. 2. 2016 a vykonatelnosti 1. 3. 2016. Promlčení práva přiznaného tímto rozsudkem by se mělo posuzovat podle § 640 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť podle žalobce z žádného přechodného ustanovení občanského zákoníku ani dostupné judikatury nelze dovodit, že by se práva přiznaná soudními rozsudky před 1. 1. 2014 měla promlčovat podle předchozí právní úpravy. Právo věřitele proti ručiteli se nemůže promlčet dříve, než právo proti hlavnímu dlužníkovi. K uplynutí této promlčecí doby přitom ještě dojít nemohlo. Samotný ručitelský závazek žalovaného se nemohl začít promlčovat dříve, než vznikl, tedy než se závazek společnosti stal nevymahatelným. To bylo postaveno najisto až zprávou soudního exekutora z 27. 1. 2018. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví i co do částky 151 264 Kč, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalovaný napadl výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Odmítl jeho závěr, že by promlčecí doba měla běžet od vzniku škody, kterou žalovaný měl způsobit společnosti, neboť takový závěr nevyplývá z žádného právního předpisu ani z judikatury vyšších soudů. Podle žalobce je počátek běhu promlčecí lhůty nutné vázat na okamžik vzniku bezdůvodného obohacení, tedy k 21. 11. 2018, kdy měl podle žalobních tvrzení žalovaný převzít projektovou dokumentaci stavby v Praze. Žalobce tak žalobu podal po uplynutí maximální 10leté promlčecí doby. Za zásadní žalovaný považuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, podle kterého může být žalovaný ručitel úspěšný s námitkou promlčení zajištěné pohledávky, i když samotná pohledávka z ručení dosud promlčena není.

15. Žalovaný soudu prvního stupně dále vytkl, že nezkoumal existenci pohledávky žalobce za společností, přestože pro žalovaného není výrok rozsudku ve sporu o cenu závazný, neboť žalobce nebyl jeho účastníkem. Soud prvního stupně se přitom nijak nevypořádal s důkazy a tvrzeními, kterými žalobce vyvracel existenci uvedené pohledávky. Za přetrženou považoval žalovaný příčinnou souvislost, neboť společnost neměla k dispozici finanční prostředky na úhradu údajného dluhu vůči žalobci, a to proto, že neobdržela platbu od investora [Anonymizováno], jež měly podle očekávání pokrýt úhradu žalobci. Skutečnost, že dodavatel hradí své dluhy subdodavatelům po úhradě své pohledávky za objednatelem, je podle žalovaného běžná a riziko nezaplacení odběratelem představuje obvyklé podnikatelské riziko. Žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, pokud za účelem posouzení oprávněnosti nároku žalobce vůči společnosti angažoval advokátní kancelář. Advokáti vyhodnotili nárok žalobce jako sporný a doporučili mu faktury žalobce nezaplatit. Smlouva o poskytování právních služeb byla sice uzavřena se společností [Anonymizováno], avšak se závazkem poskytovat právní služby i společnosti [Anonymizováno]. Žalovaný neodpovídá za výsledek, nýbrž za řádný výkon funkce. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne v plném rozsahu, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. V odvolání proti opravnému usnesení žalovaný namítá, že nebyly splněny podmínky pro opravu rozsudku stanovené v § 164 o. s. ř. Nešlo totiž o opravu zjevné nesprávnosti, která se musí bez dalšího podávat z ostatních souvislostí – jiných částí rozhodnutí, protokolů, případně porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním. Opravným usnesením však nelze opravit chybné úvahy soudu, ani přepsat podstatnou část odůvodnění, a už vůbec měnit výrok, které je v souladu s odůvodněním. Po provedené opravě neodpovídá výrok rozsudku jeho odůvodnění. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil opravné usnesení tak, že výroky I., II. a III. napadeného rozsudku se neopravují.

17. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného zopakoval svou argumentaci k otázce promlčení. Pokud by mělo být postupováno podle obchodního zákoníku, běží podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 promlčecí doba od uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ poté, co věřitel požádal dlužníka o plnění. Za žádost o plnění je třeba považovat faktury na projektovou dokumentaci [Anonymizováno], které byly splatné 27. 9. 2009. Upozornil na to, že mezi účastníky již proběhlo před soudy v Ostravě řízení o ručení žalovaného za náklady řízení přiznané žalobci ve sporu o cenu, ve kterých soudy konstatovaly, že si žalovaný při vyřizování obchodních záležitostí společnosti s žalobcem nepočínal s péčí řádného hospodáře a ručení žalovaného dovodily. Žalobce má právo důvodně očekávat, že v projednávané věci nebude rozhodnuto odlišně. Ve sporu o cenu bylo zjištěno, že společnost zaplatila jiným spolupracovníkům v době, kdy údajně neměla prostředky na úhradu žalobcových pohledávek. Stejně tak tam bylo znalecky zjištěno, že předaná projektová dokumentace byla plně způsobilá k realizaci a její hodnota převyšovala žalovanou částku. Právní zástupci společnosti nemohli posoudit technickou způsobilost projektové dokumentace, a jejich dobrozdání tak na odpovědnosti žalovaného nic nemění.

18. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce poukázal na § 3028 občanského zákoníku a judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se promlčení práva na náhradu za bezdůvodné obohacení získané před 1. 1. 2014 řídí dosavadními předpisy. Poukázal i na judikaturu, podle které promlčení pohledávky může nastat ještě před její splatností.

19. U jednání odvolacího soudu žalobce poukázal na to, že společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 3. 6. 2020. Tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná. Posouzení věci odvolacím soudem 20. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že všechna odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že důvodné je jen odvolání žalovaného proti výroku I. a III. napadeného rozsudku; ostatní odvolání naproti tomu důvodná nejsou.

21. Odvolací soud se předně zabýval odvoláním proti opravnému usnesení, které má soud i bez návrhu vydat tehdy, obsahuje-li rozsudek (jeho písemné vyhotovení) chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti (§ 164 o. s. ř.). Chybou v psaní nebo v počtech se rozumí zjevné a okamžité duševní nebo mechanické selhání osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je každému zřejmé; například v případě, kdy objektivně zjistitelný údaj ze spisu je v důsledku momentálního selhání zpracovatele chybně přenesen do rozsudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2208/2018).

22. Napadený rozsudek přitom obsahoval právě chybu v počtech, která v době automatických kalkulaček (s minimálním rizikem chyby v samotné početní operaci) vzniká nejčastěji chybným zadáním. K tomu právě došlo v projednávané věci, kdy se soud prvního stupně při výpočtu nároku žalobce (úroku z prodlení) překlepl při zadání výše jistiny, což nutně muselo znamenat též špatný výsledek. Nejedná se tedy o situaci, kdy by chyba vznikla chybným hodnocením důkazů nebo chybným právním posouzením, což jsou chyby, které lze opravit jen na základě řádného nebo mimořádného opravného prostředku. V projednávané věci naopak soud prvního stupně použil institut opravného usnesení k řešení situace, ke které tento institut sloužit má, a učinil tak správně. Odvolací soud proto opravné usnesení potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

23. Odvolací soud se dále zabýval oprávněností námitky promlčení, neboť, jak správně podotkl již soud prvního stupně, je-li taková námitka shledána oprávněnou, zamítne soud žalobu, aniž se musí zabývat oprávněností nároku samotného.

24. Předně považuje odvolací soud za nezbytné konstatovat, že nárok žalobce proti společnosti z bezdůvodného obohacení se podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z. 2012“) řídí právními předpisy platnými před 1. 1. 2014, neboť se jedná o „jiný právní poměr vzniklý před nabytím účinnosti“ cit. zákoníku. Stejně tak se dosavadními předpisy řídí i právo společnosti na náhradu škody proti žalovanému (§ 3079 odst. 1 o. z. 2012), neboť k porušení povinností žalovaného mělo dojít také před 1. 1. 2014.

25. Podle § 3036 o. z. 2012 pak platí, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Řídí-li se tedy dosavadními předpisy právo žalobce na náhradu za dodanou projektovou dokumentaci, řídí se podle týchž předpisů i jeho promlčení. Žalobcova argumentace, že toto právo se má promlčovat podle § 640 o. z. 2012, tak správná není.

26. Naproti tomu pro ručení platí § 3073 o. z. 2012, podle kterého práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K výkladu tohoto ustanovení ve vztahu k ručení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 758/2020: „Je-li proto smlouva o ručení, uzavřená tím, že věřitel akceptuje ručitelské prohlášení, uzavřena po 31. 12. 2013, pak práva a povinnosti z této smlouvy vznikla po tomto datu a vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se řídí novým občanským zákoníkem, bez zřetele na to, zda se hlavní (zajišťovaný) závazek řídí tímto zákonem nebo dosavadními právními předpisy“. Podobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019, podle kterého lze podle nové právní úpravy založil soudním rozhodnutím ručení i ve vztahu k závazku vzniklému před 1. 1. 2014. Odvolací soud je proto toho názoru, že zákonné ručení statutárního orgánu právnické osoby se řídí právní úpravou platnou v době, kdy toto ručení vzniklo, tedy kdy se naplnily všechny podmínky stanovené příslušnou právní úpravou pro jeho vznik.

27. Zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným se (odkazem v § 135 odst. 2 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. - dále jen „obch. zák.“) řídilo § 194 odst. 6 obch. zák.: Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.

28. Pro vznik zákonného ručení jednatele za dluhy společnosti tak bylo zapotřebí splnění následujících podmínek: (a) jednatel způsobil společnosti škodu, (b) tuto škodu neuhradil, (c) věřitel má za společností splatnou pohledávku a (d) věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky pro platební neschopnost společnosti nebo pro zastavení plateb. Pohledávka i větší část škody měly společnosti vzniknout již za účinnosti dosavadní právní úpravy. Naproti tomu žalobce tvrdí, že společnost se stala insolventní až za účinnosti nové právní úpravy; za této nové právní úpravy vznikla i část pohledávky na úrok z prodlení. Za této situace je tedy podle odvolacího soudu třeba ručení žalovaného posuzovat již podle nové právní úpravy, tj. podle § 159 odst. 3 o. z. 2012 a subsidiárně i § 2018 a násl. o. z. 2012.

29. Podle § 159 odst. 3 o. z. 2012 nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.

30. Podle § 2023 odst. 1 o. z. 2012, ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti věřiteli dlužník. Může tedy uplatnit i námitku promlčení zajištěného dluhu.

31. Podle § 2026 odst. 2 o. z. 2012, ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka, a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem. Pokud ručení nezaniká zánikem dlužníka - právnické osoby bez právního nástupce (jako se tomu stalo v projednávané věci), neznamená to podle odvolacího soudu, že by ručitel (vůči němuž dluh i nadále existuje) pozbyl možnosti namítnout promlčení zajištěného dluhu. Ostatně žalobce sám argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2024/2007, podle kterého „ručitel tak může vůči věřiteli namítat, že právo věřitele proti dlužníku je promlčeno, a to bez ohledu na to, zda-li dlužník má či nemá možnost takovou námitku vůči věřiteli uplatnit, nebo zda-li již bylo či nebylo právo věřitele proti dlužníku přiznáno rozhodnutím soudu.“ V projednávané věci navíc žalovaný namítl promlčení pohledávky žalobce z bezdůvodného obohacení ještě před zánikem společnosti.

32. Podle rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněného pod R 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“ 33. Promlčení hlavního dluhu, přiznaného rozhodnutím soudu, se tak řídí především § 408 obch. zák.: (1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. (2) Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

34. Počátek běhu promlčecí doby u nároku z bezdůvodného obohacení potom řešil rovněž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, a to v rozsudku z 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, následovně: „Není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (srov. § 340 odst. 2 obch. zák.), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. při určení začátku běhu promlčecí doby závazku vůbec. V době, kdy věřitel dlužníka o plnění ještě ani nepožádal, zde není „doba splatnosti“, což zakládá nikoli počátek doby promlčení žádosti o plnění ve smyslu § 391 odst. 2 obch. zák., nýbrž (při nemožnosti použití zvláštního pravidla dle § 392 odst. 1, věty první, obch. zák.) prosazení obecné úpravy promlčení práva na plnění obsažené v § 391 odst. 1 obch. zák. Jestliže tedy promlčecí doba ohledně obchodního závazku (pohledávky), u kterého nebyla doba splatnosti sjednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet (v souladu s § 391 odst. 1 obch. zák.) již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat (R 28/1984), pak není důvodem ke změně jejího počátku (k použití § 392 odst. 1, věty první, obch. zák.) okolnost, že věřitel dlužníka o toto plnění následně též požádal (dle § 340 odst. 2 obch. zák.).“ 35. Uvedeným rozsudkem překonal velký senát některá předchozí rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu, mj. (v závěru o počátku promlčecí doby) také žalobcem uváděný rozsudek ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007. I v režimu obchodního zákoníku tak promlčecí doba nároku na bezdůvodné obohacení počíná (nedohodnou-li se strany výjimečně jinak) dnem následujícím poté, co žalobce mohl požádat o vydání bezdůvodného obohacení, tj. poté, co se žalovanému dostalo (mělo dostat) vymáhaného plnění. V projednávané věci tak promlčecí doba začala běžet ode dne předání projektových dokumentací, tj. od 21. 11. 2008 v případě stavby v Praze a od 20. 5. 2008 v případě [Anonymizováno], a uplynula po 10 letech (v květnu 2018 již bylo exekuční řízení proti společnosti zastaveno).

36. Ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 však dodnes platí závěr (vyslovený Nejvyšším soudem poprvé v rozsudku z 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006), podle kterého povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. „Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).“ Promlčí-li se nárok na zaplacení jistiny, promlčuje se s ním i nárok na zaplacení úroku z prodlení jako celek.

37. Shora uvedené vede soud k závěru, že podal-li žalobce žalobu v projednávané věci dne 21. 2. 2019, učinil tak v době, kdy již uplynula desetiletá promlčecí doba závazku společnosti, za který má žalovaný ručit. Žalovaný promlčení hlavního dluhu řádně namítl.

38. Žalovaný navíc správně poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, podle kterého § 310 obch. zák. (Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.) nepůsobí obráceně a podání žaloby proti ručiteli nevylučuje uplatnění námitky promlčení hlavního závazku podle § 408 odst. 1 věty druhé. Uvedený závěr vztáhl Nejvyšší soud na závazky z ručení jednatelů společnosti s ručením omezeným v usnesení ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3448/2019. Žalovaný by tak námitku promlčení hlavního závazku podle § 408 obch. zák. mohl uplatnit i tehdy, uplynula-li by desetiletá promlčecí doba až v průběhu řízení v projednávané věci, neboť žádné (nalézací ani exekuční) řízení proti společnosti již neběželo.

39. Pro úplnost nutno doplnit, že závěr soudu prvního stupně o tom, že promlčecí doba se má odvíjet od doby, kdy měl žalovaný jednat v rozporu s péčí řádného hospodáře, je nesprávný. Námitka promlčení se totiž v projednávané věci vztahuje ke dluhu, za který žalovaný ručí, a tím je dluh společnosti z bezdůvodného obohacení (vzniklého převzetím projektové dokumentace). Způsobení škody je sice podmínkou vzniku ručení, avšak škoda nemusí nijak souviset se zajištěným dluhem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016) a protiprávní jednání žalovaného tak nemá žádný vliv na promlčení zajištěného dluhu.

40. Úspěšné uplatnění námitky promlčení má za následek zamítnutí žaloby. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, podle § 219 potvrdil ve výroku I. a ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) změnil tak, že žalobu zamítl v plném rozsahu.

41. Plně úspěšnému žalovanému náleží podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady sestávají z a. soudního poplatku z odvolání ve výši 7 691 Kč, b. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 15,5 úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě z 30. 5. 2019, replika z 3. 1. 2020, účast u jednání dne 14. 1. 2020, podání ve věci samé z 13. 2. 2020, 23. 11. 2020, účast u jednání 25. 11. 2020, vyjádření z 21. 12. 2020, účast u jednání soudu dne 5. 2. 2021, podání z 24. 2. 2021, účast u jednání dne 3. 3. 2021 delšího než 2 hodiny, odvolání ve věci samé, odvolání proti opravnému usnesení a vyjádření k odvolání ve věci samé, účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 766 523 Kč, podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 176 390 Kč, c. 16 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 4 800 Kč, d. náhrady za 21 % DPH ve výši 38 049,90 Kč.

42. Protože žalovaný byl v řízení ze 75 % osvobozen od soudního poplatku (usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2021, č. j. 74 Cm 72/2020-246), a žalobcovu odvolání bylo vyhověno, přechází podle § 2 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatková povinnost v rozsahu osvobození na žalobce. Sazba poplatku se podává z položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) sazebníku poplatků.

Poučení