6 Cmo 261/2021 - 128

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované, k odvolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2021 č. j. 72 Cm 44/2020-93, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2021 č. j. 72 Cm 44/2020-93 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou soudu dne 28. 6. 2019 a doplněnou podáním ze dne 30. 7. 2020 se žalobce domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví k družstevnímu podílu v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], se sídlem [adresa], s nímž je spojeno právo nájmu bytové jednotky č. [Anonymizováno] (dále také jen „byt“ nebo „bytová jednotka“) v budově č. p. [Anonymizováno], která je součástí pozemku p. č. [Anonymizováno], obec [adresa], k. ú. [adresa] (dále také jen „družstevní podíl“), dále, aby byl družstevní podíl přikázán do jeho výlučného vlastnictví a aby mu byla na vypořádání družstevního podílu uložena povinnost zaplatit žalované částku ve výši 2 950 000 Kč. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky, každé jedné ideální poloviny družstevního podílu. Žalobce a žalovaná jsou sourozenci a družstevní podíl nabyli v dědickém řízení. Žalobce a žalovaná se nemohou dohodnout na vypořádání družstevního podílu. S družstevním podílem je spojeno právo nájmu k bytové jednotce. Byt užívá pouze žalovaná, bydlí v něm. Žalobce opakovaně vyzýval žalovanou k uzavření rozumné dohody o vypořádání spoluvlastnictví, žalovaná zůstala buď nečinná, nebo návrhy odmítla. Žalobce je v situaci, kdy je vlastníkem družstevního podílu, ale nemůže fakticky vykonávat základní právo s tímto družstevním podílem spojené. Dle znaleckého posudku, který nechal vypracovat, činí hodnota družstevního podílu 5 900 000 Kč.

2. Žalovaná shodně se žalobcem uvedla, že jsou spoluvlastníky družstevního podílu, každý s podílem o velikosti jedné poloviny, že družstevní podíl nabyli do spoluvlastnictví v dědickém řízení. Žalovaná nesouhlasila, že není přístupná dohodě a rozvedla, že ke konečné realizaci jejich dohody nedošlo ze strany žalobce. Navrhla, aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví družstevního podílu, aby družstevní podíl byl přikázán do jejího výlučného vlastnictví a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnictví částku 3 000 000 Kč.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. července 2021 č. j. 72 Cm 88/2020-66 rozhodl takto: „Zrušuje se podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k družstevnímu podílu v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], se sídlem [adresa], s nímž je spojeno právo nájmu bytové jednotky č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno], která je součástí pozemku p. č. 2796/16, obec [adresa], k. ú. [adresa].“ (výrok I.), „Družstevní podíl v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], se sídlem [adresa], s nímž je spojeno právo nájmu bytové jednotky č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno], která je součástí pozemku p. č. [Anonymizováno], obec [adresa], k. ú. [adresa], se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce.“ (výrok II.), „Žalobce je na vypořádání družstevního podílu v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], se sídlem [adresa], s nímž je spojeno právo nájmu bytové jednotky č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno], která je součástí pozemku p. č. [Anonymizováno], obec [adresa], k. ú. [adresa], povinen zaplatit žalované částku ve výši 2 950 000 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku.“ (výrok III.) a „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok IV.).

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce a žalovaná jsou na základě usnesení o schválení dohody dědiců spoluvlastníky družstevního podílu, každý o velikosti jedné poloviny, v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], se sídlem [adresa]. S družstevním podílem je spojeno právo nájmu bytové jednotky č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno], která je součástí pozemku p. č. [Anonymizováno], obec [adresa], k. ú. [adresa]. Byt užívá v současnosti žalovaná. Žalobce v bytě bydlel od narození. Poté co založil rodinu, se z bytu odstěhoval. Žalobce nemůže byt užívat, měl zájem na vypořádání. Souhlasil s tím, že by svůj spoluvlastnický podíl převedl na žalovanou a žalovaná by jej vyplatila. Inicioval jednání, byli se žalovanou ve Sberbank, která byla ochotna žalované finanční poskytnout. Mezi účastníky jsou vyhrocené vztahy, situaci se snažili řešit dohodou, avšak bezvýsledně. Dopisem ze dne 26. 4. 2019 navrhl žalobce žalované vypořádat spoluvlastnictví k družstevnímu podílu tak, že by její spoluvlastnický podíl odkoupil za částku 2 900 000 Kč a ponechal by jí přiměřený čas na nalezení nového bydlení. Cena obvyklá členských práv a povinností členů bytového družstva, s nímž je spojeno právo nájmu k bytu činí 5 900 000 Kč. Oba účastníci měli zájem o přikázání družstevního podílu do vlastnictví. Žalobce měl zajištěno financování na vypořádání družstevního podílu. Žalovaná financování na vypořádání družstevního podílu neměla.

5. Po zjištění skutkového stavu uvedl soud prvního stupně, že dospěl k následujícím právním závěrům. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Podle odstavce 2 každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1147 věta prvá o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Žalobce a žalovaná jsou spoluvlastníky družstevního podílu v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], se sídlem [adresa], a to každý z nich je vlastníkem jedné poloviny družstevního podílu. Družstevní podíl nabyli účastníci v dědickém řízení, na základě usnesení o schválení dohody dědiců. Již v dědickém řízení nebyli účastníci schopni se dohodnout, komu družstevní podíl připadne do vlastnictví. S družstevním podílem je spojeno právo nájmu bytové jednotky. V bytě bydlí žalovaná. Žalobce požádal soud o zrušení spoluvlastnictví, neboť se účastníci nedohodli na vypořádání, žalobce nechtěl ve spoluvlastnictví setrvat, podal žalobu k soudu. Žalobce navrhl zrušení spoluvlastnictví k družstevnímu podílu a jeho vypořádání tak, že by družstevní podíl byl přikázán do jeho vlastnictví a byla mu uložena povinnost uhradit žalované na vypořádání částku 2 900 000 Kč. Nikdo zásadně nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví. Soud nedovodil, že by žalobce podal žalobu v nevhodnou dobu nebo k újmě žalované, jakožto spoluvlastníka, žalovaná takové skutečnosti ani netvrdila. Naopak žalovaná v průběhu řízení navrhla, aby spoluvlastnictví k družstevnímu podílu bylo zrušeno, družstevní podíl byl přikázán do jejího vlastnictví a byla jí uložena povinnost uhradit žalobci na vypořádání družstevního podílu částku 3 000 000 Kč. Jelikož účastníci zrušení spoluvlastnictví shodně navrhovali, rozhodl soud výrokem I. tohoto rozsudku tak, že spoluvlastnictví k družstevnímu podílu zrušil. Analogicky dohodě o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání musí i soudní rozhodnutí obsahovat způsob vypořádání spoluvlastníků. Při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není soud vázán žalobním návrhem a je povinen dodržet zákonné pořadí způsobů vypořádání. Soud musí nejprve zkoumat možnost rozdělení společné věci (§ 1142 o.z.). V daném případě rozdělení společné věci není možné, družstevní podíl rozdělit nelze. Jelikož nebylo možné společnou věc, družstevní podíl rozdělit, a současně oba účastníci měli o družstevní podíl zájem, bylo na soudu, komu z účastníků přikáže družstevní podíl za přiměřenou náhradu (§ 1147 o. z.). O přikázání družstevního podílu do vlastnictví měli zájem oba účastníci. Dalším kritériem pro úvahu soudu byla otázka schopnosti spoluvlastníka zaplatit druhému spoluvlastníkovi náhradu. Žalobce od počátku řízení prokazoval schopnost financovat náhradu za vypořádání spoluvlastnictví k družstevnímu podílu. Opakovaně soudu předložil, že má finanční prostředky k poskytnutí náhrady žalované. Poskytnutí náhrady je nezbytné zejména v tom smyslu, že přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků dochází k nucenému odejmutí vlastnického práva druhého ze spoluvlastníků a je třeba, aby byly splněny veškeré náležitosti dané čl 11 odst. 4 LZPS. Žalovaná věděla o žalobě nejpozději od jejího doručení (dne 6. 9. 2019), avšak již z dopisu žalobce ze dne 26. 4. 2019 jí bylo známo, že žalobce hodlá vypořádat spoluvlastnictví způsobem uvedeným v žalobě. Soud žalované na jednání dne 2. 3. 2021 poskytl lhůtu, aby si zajistila financování k poskytnutí náhrady za vypořádání spoluvlastnictví. Do rozhodnutí soudu však žalovaná finanční prostředky nezajistila. Žalovaná nesplnila judikaturou zdůrazňované kritérium solventnosti, tedy schopnost zaplatit žalobci náhradu na vypořádání spoluvlastnictví. Soud prvního stupně s ohledem na to, že žalovaná soudu neprokázala, že splňuje kritérium schopnosti zaplatit žalobci náhradu za přikázání družstevního podílu, přikázal družstevní podíl žalobci (výrok II. tohoto rozsudku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu za vypořádání spoluvlastnictví (výrok III. tohoto rozsudku). Výše ceny obvyklé členských práv a povinností členů bytového družstva, s nímž je spojeno právo nájmu, nebyla mezi účastníka sporná a vycházela ze znaleckého posudku. Žalovaná sice v řízení uvedla, že nemá kde bydlet, ovšem pokud obdrží od žalobce na vypořádání částku ve výši 2 900 000 Kč může si bydlení zajistit buď koupí bytu na hypotéku nebo pronájmem bytu.

6. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání a vznesla tyto stěžejní odvolací námitky: a) Výčet důkazů v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje všechny důkazy v řízení provedené a navržené. Soud ani neuvádí, z jakého důvodu část důkazů pominul a z jakého důvodu k nim nepřihlédl. b) Soud dle žalované opomenul hodnotit resp. vůbec uvést v rozsudku zásadní důkazy - návrh notářského zápisu vypracovaný [tituly před jménem], evidenční list bytového družstva vztahující se ke společné věci a emailovou korespondenci mezi [Anonymizováno] a žalovanou. Tyto důkazy byly přitom zásadní z hlediska účelného využití společné věci, trvalé vazby ke společné věci a solventnosti žalované. Skutková zjištění tak činil jen z části důkazů. c) Při jednání soudu dne 8. 6. 2021 žalovaná navrhla jako důkaz čestné prohlášení, že nebankovní osoba, kterou si vybrala, je připravena financovat vypořádání kupní ceny a načerpat na účet žalované částku ve výši 3 000 000 Kč. Soud ovšem o tomto důkazu nijak nerozhodl a v odůvodnění rozsudku se s ním nijak nevypořádal. Přitom je povinností soudu o důkazním návrhu rozhodnout. d) Soud prvního stupně nezvážil a nevymezil všechna relevantní kritéria podstatná pro rozhodnutí, nezohlednil všechny podstatné okolnosti případu, a vzájemně je neposoudil, což je v rozporu s judikaturou viz. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 692/2019 a rozsudek sp.zn. 22 Cdo 1114/2016. Vůbec nezohlednil bytovou situaci účastníků, nepřihlédl k tomu, kdo v bytě bydlel, investoval do něj a je schopen se o údržbu dále starat. Soud prvního stupně ze svého rozhodování vyloučil jiná hlediska a za rozhodující považoval hledisko solventnosti. Přitom dle odvolatelky žalovaná v době rozhodování soudu disponovala závazkem společnosti [právnická osoba], jednající [Anonymizováno], příslušnou částku žalované vyplatit, jakmile bude vyzvána. Podle rozsudku NS sp.zn. 22 Cdo 1942/2016 solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání rozhodnutí soudu. Účastníky tedy nemusí s finančními prostředky odpovídajícími přiměřené náhradě disponovat, nýbrž musí relevantně prokázat, že je schopen si je opatřit. To žalovaná prokázala, resp. k tomu navrhla důkaz. e) Dle odvolatelky nebyla poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ačkoli tato poučovací povinnost je jeho „objektivní povinností“. f) Soudem dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti, které nebyly dosud uplatněny, přičemž ohledně těch uvedla výše řečené k neprovedení resp. opomenutí důkazů ca závazku jmenované společnosti poskytnout příslušné prostředky žalované na finanční vypořádání družstevního podílu.

7. Odvolatelka navrhla usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, případně jej změnit a přikázat příslušný družstevní podíl do výlučného vlastnictví žalované.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně je vzhledem k níže uvedeným důvodům částečně nepřezkoumatelné.

9. Předně odvolací soud konstatuje pozitivní snahu soudu prvního stupně předmětnou věc uchopit ze základního hlediska, zamezit dalšímu protahování řízení a věc akčně rozhodnout. Nelze nicméně ignorovat odvolací námitky odvolatelky a jí konstatovaná pochybení soudu prvního stupně, jež by sice v případě širšího konsenzu účastníků řízení bylo možné označit za nepříliš podstatné, vzhledem k zásadnímu nesouhlasnému postoji žalované k rozhodnutí soudu prvního stupně však být odvolacím soudem musí být reflektovány ve všech jejich možných ohledech a důsledcích, a potud nepodstatnými nejsou. Postupem soudu prvního stupně totiž byla zkrácena procesní práva žalované.

10. S odvolatelkou nelze než souhlasit, že výčet důkazů v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje všechny důkazy v řízení provedené a navržené. Soud ani neuvádí, z jakého důvodu část důkazů pominul a z jakého důvodu k nim nepřihlédl. Soud opomenul hodnotit resp. vůbec uvést v rozsudku z pohledu žalované zásadní důkazy - návrh notářského zápisu vypracovaný [tituly před jménem], evidenční list bytového družstva vztahující se ke společné věci a emailovou korespondenci mezi [Anonymizováno] a žalovanou. Tyto důkazy mohou být přitom zásadní z hlediska účelného využití společné věci, trvalé vazby ke společné věci a solventnosti žalované. Skutková zjištění tak soud činil jen z části důkazů. V napadeném rozhodnutí se tudíž soud prvního stupně nevypořádal se všemi provedenými důkazy.

11. Důvodnou je i další námitka odvolatelky, podle níž soud ani neprovedl jí navržený důkaz ani o něm jinak nerozhodl (například že by zamítl návrh na jeho provedení), fakticky návrh na jeho provedení ignoroval. Ze soudního spisu přitom jednoznačně vyplývá, že při jednání soudu dne 8. 6. 2021 žalovaná navrhla jako důkaz čestné prohlášení, že nebankovní osoba, kterou si vybrala, je připravena financovat vypořádání kupní ceny a načerpat na účet žalované částku ve výši 3 000 000 Kč. Soud ovšem o tomto důkazu nijak nerozhodl a v odůvodnění rozsudku se s ním nijak nevypořádal. Přitom je povinností soudu o důkazním návrhu rozhodnout.

12. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. musí rozsudek obsahovat stručný a jasný výklad toho, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoli. Dále pak o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Podle § 132 o. s. ř. „důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“.

13. Z níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu jakož i nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu vyplývají závěry, s nimiž je odvolací soud zajedno. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 14/2001). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1276/2011 ze den 23. 2. 2012: „Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Brání-li nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.“. Z odůvodnění rozsudku: ,,Soud je povinen v odůvodnění rozsudku uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1081 - 1082)“. Obdobně podle rozsudku NS sp.zn. 33 Cdo 2025/2010 ze dne 27.4.2011: „U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Povinnost soudu rozsudek tímto způsobem odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů)“.

14. Podle usnesení sp.zn. I. ÚS 336/2000 z 22.5.2002 : „Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (nález sp.zn. III.ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287)“. Z části odůvodnění: „Z tohoto pohledu je nutno hodnotit jako zákonnému postupu nevyhovující takové odůvodnění rozsudku, v němž okresní soud pouze obecně uvádí, že z dokladů předložených žalobcem vzal za prokázáno, že stěžovatel neuhradil žalobci veškeré odebrané zboží, aniž by však tyto doklady jakkoli dále specifikoval“. Podle nálezu III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 „Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a tudíž v rozporu s právem na spravedlivý proces, není-li z jeho odůvodnění patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem, který je významný z hlediska právního posouzení věci“. Podle usnesení I. ÚS 645/2000 ze 17. 9. 2002 „Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé“. Podle nálezu IV. ÚS 3309/07 z 20. 4. 2011: „K tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy“.

15. S odvolatelkou nelze než souhlasit i v námitce, že soud prvního stupně nevymezil kritéria rozhodná pro vypořádání podílového spoluvlastnictví, uplatnitelná a uplatněná na danou věc, ale jen fakticky použil jediné kritérium - připravenost finančního vypořádání žalobce resp. kritérium solventnosti. Potud ovšem soud chyboval ohledně nevypořádání se s navrženým důkazem, čímž žalované nedal reálnou možnost prokázat, že toto kritérium též splňuje. Nemohl tím pádem již následně hodnotit, i koho je kritérium solventnosti skutečně splněno, v jaké míře a jakým způsobem, viz. níže jmenovaná judikatura.

16. Judikatura postupně v rámci jednotlivých případů vymezila následující kritéria, která mohou být významná pro úvahu o tom, komu ze spoluvlastníků bude věc přikázána: - Lepší solventnost, tj. dispozice vlastními finančními prostředky oproti nutnosti opatření prostředků zápůjčkou od třetí osoby viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále i jen „NS“) sp.zn. 22 Cdo 4995/2015, 22 Cdo 1236/2017 - Představa vlastníka o konkrétním a účelném využití věci (NS 22 Cdo 1236/2017) - Provedené investice do společné věci (NS 22 Cdo 367/2019) - Údržba a oprava společné věci (22 Cdo 367/2019) - Uvažované investice do společné věci (NS 22 Cdo 367/2019) - Budoucí schopnost údržby společné věci (NS 22 Cdo 367/2019) - Citová vazba k předmětu vlastnictví mající význam za situace, že ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (NS 22 Cdo 3222/2018, NSD 22 Cdo 1450/2015) - Zajištění či nezajištění bytové potřeby spoluvlastníka (NS 22 Cdo 2293/2019, 22 Cdo 103/2019, 22 Cdo 2331/2019) - Okolnosti za nichž došlo k pořízení resp. k nabytí věci (NS 22 Cdo 103/2019).

17. Výčet těchto kritérií není taxativní, ale jen demonstrativní, hodnotit lze též i všechny další okolnosti relevantní pro rozhodnutí o přikázání věci. Soud prvního stupně se ovšem výše jmenovanými, judikatorně dovozenými kritérii nijak nezabýval, nezdůvodnil ani, proč by nemělo smyslu se jimi zabývat, a omezil se na solventnost žalobce (ovšem bez vypořádání se s důkazy ohledně solventnosti navrženými žalovanou). Odvolací soud přitom a priori neodmítá, že by žalobce byl v daném případě schopen naplnit kritérium solventnosti z hlediska připravenosti zaplatit vypořádání, leč soud prvního stupně nedal dostatečnou, formálně garantovanou možnost druhé straně sporu předložit všechny „své“ důkazy, ani se nevypořádal s tím, proč by v dané věci neměla být uplatněna jiná kritéria, tím spíše pak případně s uplatněním těchto kritérií.

18. S odvolatelkou odvolací soud nesouhlasí v jediné její námitce, a to v nutnosti poučení žalované dle § 118a o. s. ř., když přímo z uvedeného ustanovení vyplývá, že v průběhu jednání účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (viz. § 118a odst. 1 o. s. ř.). O nutnosti takové situace a potažmo tak řečeného poučení v daném řízení nic nenasvědčuje. Totéž platí i o podmínkách ust. § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., jež nebyly naplněny ani dle odvolacího soudu, pročež řečeného poučení nebylo třeba. Navíc soud dal žalované časový prostor k dotvrzení rozhodných skutečností i navržení dalších důkazů. Bohužel se pak opomenul vypořádat s jedním z jí navržených důkazů resp. v rozhodnutí některé z provedených důkazů nereflektoval.

19. Ze všech výše uvedených důvodů odvolacímu soudu nezbylo, než vzhledem k částečné nepřezkoumatelnosti usnesení soudu prvního stupně toto usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a věc soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení. V něm se soud prvního stupně vypořádá se všemi navrženými důkazy, a především ve svém rozhodnutí zdůvodní, které důkazy provedl a proč, které neprovedl a proč, a dále jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil.

Poučení