6 Cmo 31/2023 - 426

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Švantnera, a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupen advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 1 519 820 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, č. j. 67 Cm 30/2022-390 takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2022, č. j. 67 Cm 30/2022-390, se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 41 098,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

Předchozí průběh řízení 1. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 25. 6. 2014 domáhala se [jméno FO] (dále jen „původní žalobkyně“), aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku 862 910 Kč. Uvedla, že smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 1. 10. 2022 (dále jen „převodní smlouva“) převedla svůj obchodní podíl ve společnosti [Anonymizováno] (dále jen „společnost“), odpovídající vkladu do základního kapitálu společnosti ve výši 31 000 Kč, na žalovaného za podmínek ujednaných v převodní smlouvě a v cenovém ujednání k převodní smlouvě (dále jen „cenové ujednání“). Účastníci si ujednali kupní cenu ve výši 1 970 730 Kč s tím, že první splátku ve výši 150 000 Kč měl žalovaný zaplatit do 14 dnů ode dne svého zápisu do obchodního rejstříku jako společníka společnosti s 31% podílem. Druhou splátku ve výši 506 910 Kč měl zaplatit do 14 dnů ode dne dokončení rekonstrukce účetnictví společnosti, nejdříve však 31. 12. 2012, a třetí splátku ve výši 656 910 Kč do jednoho roku od splatnosti druhé splátky. První splátku žalovaný zaplatil 6. 11. 2012, na druhou splátku však dne 20. 11. 2013 zaplatil pouhých 300 000 Kč. Nadále tak dluží zbývajících 206 910 Kč a odmítl zaplatit i třetí a čtvrtou splátku, a to pro údajné porušení záruk ujednaných v čl. 7 převodní smlouvy. Původní žalobkyně však žádné záruky neporušila, rekonstrukce účetnictví nebyla zapotřebí, a proto byla druhá splátka splatná 1. 1. 2023. Třetí splátka je pak splatná 1. 1. 2014. Původní žalobkyně se tak domáhala úhrady nedoplatku druhé a celé třetí splátky.

2. Usnesením ze dne 23. 8. 2017, č. j. 29 C 386/2014-74, ve znění usnesení ze dne 7. 11. 2017, č. j. 29 C 386/2014-83, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“), že namísto zemřelé původní žalobkyně bude v řízení pokračováno s žalobcem, který zdědil spornou pohledávku.

3. Žalovaný se bránil tvrzením, že proti zbytku kupní ceny uplatnil nárok na slevu podle čl. 7 převodní smlouvy. První nárok na slevu ve výši 148 988,43 Kč představují náklady na výstavbu plotu na pozemku p. č. [Anonymizováno] v kat. území [adresa], jež byla podmínkou stavebního povolení ze dne 28. 12. 2006. Ke splnění této podmínky byla společnost vyzvána dopisem z 15. 11. 2013. Druhý nárok na slevu ve výši 989 096 Kč má svůj původ v půjčce, kterou žalovaný poskytl společnosti smlouvou z 2. 5. 2012, ve znění dodatku ze 3. 1. 2013. Třetí nárok na slevu ve výši 243 504 Kč představuje 19% daň z chybně zaúčtovaných položek zjištěných rekonstrukcí účetnictví. Poslední čtvrtý nárok na slevu potom do výše 90 000 Kč představuje bezdůvodné obohacení společnosti, které musela vyplatit sousedce [jméno FO] za elektrické vedení přes její pozemek v [Anonymizováno], a do výše 167 982 polovinu výdajů na právní zastoupení advokátní kanceláří při uzavírání převodní smlouvy.

4. Podáním ze dne 7. 6. 2018 se žalobce domáhal navíc úhrady zákonného úroku z prodlení z doplatku druhé splátky kupní ceny ve výši 260 910 Kč od 15. 6. 2014 do zaplacení a ze třetí splátky kupní ceny ve výši 656 910 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení. Změnu žaloby připustil Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením vyhlášeným při jednání dne 21. 3. 2019.

5. Podáním ze dne 2. 7. 2019 se žalobce domáhal také úhrady poslední, čtvrté splátky kupní ceny ve výši 656 910 se zákonným úrokem z prodlení od 14. 8. 2015. Žalovaný namítl promlčení nároku. Změnu žaloby připustil Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením vyhlášeným při jednání dne 8. 10. 2020.

6. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 29 C 386/2014-282, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 1 370 832 Kč s 8% ročním úrokem z částky 656 910 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení a z dalších 656 910 Kč od 15. 8. 2015 do zaplacení (výrok I.)., žalobu o zaplacení dalších 148 988 Kč a úroku z prodlení z částky 206 000 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.

7. Obvodní soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování a zjistil, že původní žalobkyně uzavřela s žalovaným převodní smlouvu, kterým mu převedla podíl ve společnosti ve výši 31 % za částku 1 970 730 Kč. Od „výše“ (rozuměj hodnoty) obchodního podílu byla odečtena částka, kterou žalovaný společnosti půjčil podle smlouvy z 2. 5. 2012. Kupní cena měla být zaplacena ve splátkách tak, že první splátku ve výši 150 000 Kč měl žalovaný uhradit do 14 dnů ode dne jeho zápisu jako společníka do obchodního rejstříku, druhou splátku ve výši 506 910 Kč do 14 dnů od dokončení rekonstrukce účetnictví společnosti, třetí splátku ve výši 656 910 do jednoho roku od splatnosti druhé splátky a poslední čtvrtou splátku ve výši 656 910 Kč do dvou let od splatnosti druhé splátky. Původní žalobkyně poskytla záruky s tím, že v případě porušení záruk měl žalovaný právo žádat slevu z kupní ceny v rozsahu, v jakém byla záruka porušena. Z nároků žalobce na slevy z kupní ceny shledal soud prvního stupně oprávněným jen první nárok ve výši 148 988,43 Kč, který žalovaný uplatnil dopisem z 23. 5. 2014, a který se týká nákladů na výstavbu plotu v areálu společnosti v [Anonymizováno]. K výstavbě plotu byla společnost zavázána rozhodnutím [právnická osoba] z 28. 12. 2006. Původní žalobkyně se přitom v převodní smlouvě zaručila, že neexistují žádná řízení ani šetření, která by mohla být vedena proti společnosti z důvodu porušení jejích povinností vyvíjet své podnikatelské aktivity v souladu s příslušnými povoleními, souhlasy či oprávněními. Obvodní soud měl pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka [jméno FO], že žalovaného informoval, že je třeba postavit plot. Ve znaleckém posudku [jméno FO], který byl podkladem pro určení kupní ceny, je sice kolaudační rozhodnutí ukládající plot postavit uvedeno, avšak tento podklad dodal znalci pan [jméno FO] a nikde ve znaleckém posudku není zmínka o potřebě stavět plot.

8. Druhý nárok na slevu ve výši 989 096 Kč uplatnil žalovaný podle obvodního soudu dopisem „Vážená [jméno FO], vážený [jméno FO]“ z 26. 3. 2014. Uvedl, že do konce roku 2012 byla do společnosti vložena uvedená částka, a to úhradou dlužného DPH, odvodů a mezd za září 2012 ve výši 268 078 Kč, doplatků mezd za září 2012 ve výši 40 130 Kč, dále byla dne 12. 11. 2012 vložena částka 220 000 Kč, dne 24. 12. 2012 částka 220 000 Kč, dne 27. 12. 2012 částka 124 000 Kč za dlužné DPH, dne 27. 12. 2012 částka 84 500 Kč za dluh vůči Okresní správě sociálního zabezpečení a dne 27. 12. 2012 částka 2 388 Kč společnost [právnická osoba] Obvodní soud připomněl, že půjčka poskytnutá žalovaným společnosti dne 2. 5. 2012 byla zohledněna již v kupní ceně a za další půjčku poskytnutou až 3. 1. 2013 původní žalobkyně neodpovídala. Co se týká ostatních uvedených částek, neodpovídá dopis požadavkům na uplatnění záruky podle převodní smlouvy. Druhý nárok na slevu tak obvodní soud neshledal oprávněným. Při posouzení třetího nároku na slevu vyšel obvodní soud ze znaleckého posudku [jméno FO] z oboru účetnictví, která uvedla, že nezjistila, že by společnost podávala dodatečné daňové přiznání. To nepotvrdil v účastnickém výslechu ani jednatel žalovaného. Znalkyně zjistila, že část údajně chybně účtovaných položek ve skutečnosti zaúčtována byla, část se jí vůbec nepodařilo dohledat a část neměla vliv na daňové povinnosti společnosti. Z účetnictví nezjistila, že by skutečné závazky společnosti ke dni účinnosti převodu podílu byly vyšší než závazky tehdy uvedené v účetnictví. Ani třetí nárok na slevu tak podle obvodního soudu oprávněný nebyl. A poslední, čtvrtý nárok na slevu, uplatnil žalovaný až dopisem z 13. 10. 2017, tj. po uplynutí tříleté záruční doby. Navíc [jméno FO] vypověděla smlouvu o nájmu pozemku až 17. 9. 2014, tj. dávno po účinnosti převodu, a nebylo prokázáno, že by se původní žalobkyně zavázala uhradit polovinu nákladů na právní služby spojené s převodem. Promlčeným shledal soud prvního stupně pouze úrok z prodlení z nedoplatku druhé splátky, která byla splatná 14. 8. 2013, a z níž byl úrok uplatněn až 7. 6. 2018, tj. po uplynutí 4leté promlčecí doby.

9. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 28 Co 98/2021-326, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I., zatímco ve výroku II. jej změnil tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci také částku 148 988 Kč a 8% úrok z prodlení z částky 206 000 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení. Ohledně druhého nároku na slevu doplnil, že námitka započtení tohoto nároku by nepřiměřeně prodloužila soudní řízení, a proto tento nárok není započitatelný podle § 1987 odst. 2 o. z. První nárok na slevu pak měl za neopodstatněný, neboť žalovaný byl seznámen se stavebním stavem nemovitých věci v majetku společnosti a nedostavěný plot byl zohledněn v ceně podílu.

10. Oba předeslané rozsudky zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 27 Cdo 3727/2021-355 a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Nejvyšší soud upozornil, že pohledávka žalované na vrácení půjčky není započitatelná proti žalované pohledávce již proto, že tyto pohledávky nejsou vzájemné, protože vrácení půjčky nedluží žalovanému žalobce, nýbrž společnost, které žalovaný půjčku poskytl. Konstatoval, že v zadání znaleckého posudku pro [jméno FO] se obvodní soud sice zeptal na skutkovou otázku, zda jednotlivé položky uplatněné žalovaným v dopise z 5. 1. 2015 (třetí nárok na slevu) byly zaznamenány v účetnictví společnosti již před převodem obchodního podílu na žalovaného. Zodpovězením druhé a třetí otázky (zda se jednalo o porušení záruk a zda způsobená újma byla skutečně v žalovaným uváděné výši, případně zda je popis skutečností zakládajících druhý a třetí nárok na slevu dostatečně určitý) se však znalkyně vyjadřovala k právním otázkám, jejichž řešení přísluší soudu. Pokud odvolací soud vyšel z toho, jak uvedené právní otázky vyřešila znalkyně, není jeho právní posouzení správné. Vedle toho Nejvyšší soud uzavřel, že obvodní soud nebyl věcně příslušný k projednání věci, a věc proto postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (dále jen „soud prvního stupně“). Závěrem uložil soudu prvního stupně, aby posoudil i námitku žalobce, že sporná částka již byla uhrazena, s přihlédnutím k ustálené judikatuře, již citoval. Napadený rozsudek 11. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), žalobci přiznal náklady řízení (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit státu náklady řízení (výrok III.). Se souhlasem účastníků použil protokoly z jednání před obvodním soudem. Vyšel z toho, že podle čl. 7 převodní smlouvy měl žalovaný v případě porušení záruky původní žalobkyni písemně informovat, předložit doklady osvědčující porušení záruky a vyzvat ji, aby doložila skutečnosti, které porušení záruky vyloučí. Až po tomto oznámení byl žalovaný oprávněn uplatnit jeden či více nároků ze záruky, přičemž měl uvést, jaký nárok uplatňuje (z porušení záruky či náhrady škody), v jaké výši a na základě jakých skutečností. Až poté byl oprávněn požadovat slevu z kupní ceny ve výši přiměřené rozsahu a obsahu porušení povinností. Žalovaný přitom podle soudu prvního stupně neprokázal, že postupoval podle čl. 7 převodní smlouvy, a proto jeho námitky vůči žalovanému nároku nejsou důvodné.

12. Vedle toho se soud prvního stupně zabýval i jednotlivými nároky na slevu. V případě prvního nároku na slevu konstatoval, že podmínka výstavby plotu vyplývala z kolaudačního rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 21. 12. 2007, č. j. S 1005/07, které bylo zahrnuto mezi podklady znaleckého posudku, byť znalec tuto skutečnost v posudku nezmiňuje. Žalovaná nicméně měla toto rozhodnutí k dispozici jako podklad posudku, a měla se s ním seznámit. V případě druhého nároku na slevu potom soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní cena již byla ponížena o půjčku z 2. 5. 2012, a pokud žalovaný půjčil společnosti další peníze dne 3. 1. 2013, stalo se tak až po uzavření smlouvy o převodu podílu, a původní žalobkyně tak za tento závazek neodpovídá. Navíc odkázal i na právní názor Nejvyššího soudu, podle které pohledávku z půjčky žalovaného společnosti nelze proti pohledávce žalobce započíst, neboť nejde o vzájemné pohledávky. V dopise „Vážená [jméno FO], vážený [jméno FO]“ navíc není porušení záruky blíže specifikováno a doloženo doklady tak, jak požaduje převodní smlouva.

13. Podle soudu prvního stupně je ke třetímu nároku na slevu použitelný znalecký posudek [jméno FO] v části, ve které tento posudek řešil skutkové otázky. Vyšel tedy ze závěrů znalkyně, podle kterých jednotlivé položky neměly vliv na daňový základ. K odpisům nezjištěného majetku, vyřazení trafostanice a odepsání budov uvádí, že tyto položky nebyly doloženy. Totéž se týká položky 55 227,09 Kč, u které nelze říct, zda měla vliv na základ daně, protože není dostatečně definována. V případě záloh na elektřinu za rok 2011 jde o nedaňový náklad, kterému mohl žalovaný předejít, pokud by podal za rok 2011 dodatečné daňové přiznání. Znalkyně dospěla k závěru, že závazky byly v účetnictví vůči skutečným závazkům společnosti nadhodnoceny, tj. faktický stav závazků byl nižší, než předpokládal žalovaný. Neurčitost uplatnění záruky tak plyne podle soudu prvního stupně i ze znaleckého posudku. Čtvrtý nárok na slevu potom byl uplatněn až po záruční lhůtě. Navíc [jméno FO] vypověděla smlouvu o nájmu pozemku až 17. 9. 2014, tj. po uzavření smlouvy o převodu, pročež se na tuto výpověď nevztahují záruky. Právní služby započtené žalovaným původní žalobkyně neobjednala a nebylo prokázáno, že by se zavázala na ně přispět. Nárok žalobce na úhradu jistiny proto soud prvního stupně shledal důvodným.

14. V případě úroků z prodlení shledal soud prvního stupně promlčeným nárok na úrok z prodlení z nedoplatku druhé splátky jistiny, která byla splatná 14. 8. 2013. Úrok z prodlení z této částky však žalobce požadoval až podáním z 7. 6. 2018 a uplatnil jej tedy až po uplynutí 4leté promlčecí doby. K tomu odkázal na ustálenou judikaturu, podle které se samostatně žalovaný úrok z prodlení promlčuje také samostatně, a to jednorázově uplynutím promlčecí doby počítané od splatnosti. Úrok z prodlení ze třetí a čtvrté splátky byl uplatněn včas.

15. Soud prvního stupně však konstatoval, že podle nesporných tvrzení účastníků byly jistina i příslušenství uhrazeny po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze (shora sub 9/). Za této situace postupoval podle ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020), v řízení pokračoval a meritorně rozhodl. Žalobu zamítl pro zaplacení žalované částky, která byla (s výjimkou uvedené části příslušenství) podána důvodně. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle citované judikatury a § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že ji přiznal žalobci, neboť žalovaný měl ve věci jen nepatrný úspěch. Odvolání a vyjádření k němu 16. Žalovaný se odvolal proti všem výrokům napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se podle něj vůbec nezabýval tím, zda a kdy byla splněna podmínka zápisu do obchodního rejstříku a zda a kdy byla splněna podmínka rekonstrukce účetnictví. Nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně vyložil smluvně upravený způsob uplatnění nároku žalovanou. Podle žalovaného nebylo dojednáno, že kroky popsané v čl. 7.1, 7.3 a 7.5 převodní smlouvy musí jít chronologicky po sobě. Převodní smlouva nevylučuje, aby tyto kroky byly učiněny najednou či jediným dokumentem. Stejně tak soud prvního stupně nepochopil funkci znalce při procesu převodu obchodního podílu. Znalecký posudek sloužil původní žalobkyni a žalovanému při vyjednávání o uzavření převodní smlouvy. Nelze tak jednoznačně tvrdit, že tím, že kolaudační rozhodnutí bylo předloženo znalci, bylo známo i žalovanému. Rovněž oprávněností ostatních námitek započtení se soud prvního stupně zabýval jen okrajově. Za nesprávný považuje žalovaný také postup soudu prvního stupně, pokud vycházel ze znaleckého posudku [jméno FO]. Vzhledem ke zpochybnění tohoto posudku Nejvyšším soudem měl soud prvního stupně zadat nový znalecký posudek. Žalovaný navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil a žalobu zamítl jako nedůvodnou v plném rozsahu.

17. Žalobce ve svém vyjádření považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Posouzení věci odvolacím soudem 18. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

19. Při posouzení přípustnosti dovolání vyšel odvolací soud z ustálené judikatury, kterou Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020: „Poskytl-li žalovaný žalobci požadované plnění na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen dovolacím soudem, je soud povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li soud, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.“ 20. Jestliže tedy sporná částka byla již (včetně příslušenství) žalovaným žalobci uhrazena, a to na základě tehdy pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu zamítl. Pro žalovaného je však podstatné, zda žaloba byla zamítnuta pro nedůvodnost uplatněného nároku, nebo proto, že žalovaná částka byla zaplacena a žalobci podle hmotného práva náleží. Shora uvedená judikatura se tak v přípustnosti odvolání projeví tak, že žalovaný je oprávněn se odvolat i proti zamítavému výroku ve věci samé, a to v tom rozsahu, ve kterém byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalovaná částka byla zaplacena a žalobci podle hmotného práva náleží. Jedná se tak o výjimku z pravidla, že odvolání jen proti důvodům rozsudku není přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedeného také plyne, že úrok z prodlení z druhé splátky, ohledně něhož byla žaloba zamítnuta pro nedůvodnost uplatněného nároku, není předmětem odvolacího řízení, neboť žalobce odvolání nepodal.

21. Z citované judikatury dále plyne, že výrok rozsudku odvolacího soudu nemůže být (neshledal-li odvolací soud důvod k zrušení napadeného rozsudku) ve věci samé jiný než potvrzující.

22. Odvolací soud je dále toho názoru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a dovodil z něj správné skutkové závěry. Nesprávná je námitka žalovaného, že se soud prvního stupně nezabýval podmínkami úhrady kupní ceny. Zápis žalovaného jako společníka do obchodního rejstříku byl pouze podmínkou úhrady první splátky kupní ceny, která není předmětem řízení. Žalovaný ostatně nečinil sporným fakt, že byl zapsán jako společník společnosti do obchodního rejstříku. Závěr o tom, že rekonstrukce účetnictví skončila 31. 7. 2013, plyne z dopisu „Vážená [jméno FO], vážený [jméno FO]“, který předložil jako důkaz sám žalovaný a jeho pravdivost nikdy nezpochybnil. Uvedený závěr tedy odpovídá provedeným důkazům a obsahu spisu.

23. Převodní smlouvu a cenové ujednání posoudil soud prvního stupně správně podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť zohlednil přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Podle § 3036 cit. zákona se obchodní zákoník použije i na promlčecí lhůty k uplatnění práv, která se řídí obchodním zákoníkem, byť by začaly běžet až po účinnosti nové právní úpravy.

24. Převodní smlouvu a cenové ujednání je třeba vykládat podle § 266 obch. zák.: Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

25. Podle čl. 7 převodní smlouvy měl žalovaný v případě, že zjistí jakoukoli skutečnost, která by mohla zakládat nárok z porušení záruky nebo na náhradu škody, o tom písemně v přiměřené lhůtě informovat původní žalobkyni, předložit doklady osvědčující porušení záruky či jiné porušení smlouvy a vyzvat ji k tomu, aby v přiměřené lhůtě doložila skutečnosti, jež porušení záruky nebo jiné porušení smlouvy vyloučí (odstavec 7.1). Notifikaci měl žalovaný učinit nejpozději v průběhu záruční lhůty, jinak by nárok zanikl (odstavec 7.2). V případě oznámení porušení záruky nebo jiného ustanovení smlouvy mohl žalovaný uplatnit nárok z porušení záruky nebo nárok na náhradu škody. V tom případě měl nárok oznámit a uvést, v jaké výši a na základě jakých skutečností jej uplatňuje (odstavec 7.3). Původní žalobkyně mohl reagovat odstraněním závadného stavu (odstavec 7.7). V případě porušení záruky měl žalovaný právo na slevu z kupní ceny ve výši přiměřené rozsahu a obsahu, v jakém byla záruka porušena (odstavec 7.5). Obdobně se měl použít odstavec 7.8, podle kterého mělo jít o rozdíl hodnoty převedeného podílu vzniklý v důsledku porušení záruk oproti hodnotě, kterou by obchodní podíl měl v případě dodržení záruky.

26. Strany převodní smlouvy si tak vedle záruk ujednaly i způsob, jakým mají být záruky uplatněny. Odvolací soud přitom považuje za důvodnou námitku žalovaného, podle které z uvedených smluvních ujednání neplyne, že by notifikace porušení záruky podle čl. 7.1 smlouvy musela předcházet uplatnění nároku na slevu podle čl. 7.

3. Z textu smlouvy ani provedeného dokazování (zejména následného chování stran) nelze dojít k závěru, že by strany smlouvy vykládaly smluvní ujednání tak, jak učinil soud prvního stupně, tj. že by notifikace porušení záruky a vyčíslení požadované slevy nemohly být na jedné listině. Ze smlouvy však jasně plyne, že notifikace měla být určitá, tj. porušení záruky v ní mělo být popsáno tak, aby bylo zřejmé, jak konkrétně byla záruka porušena. Jinak by totiž původní žalobkyně těžko mohla reagovat způsobem ve smlouvě popsaným, tj. pokusit se porušení záruky vyvrátit nebo naopak toto porušení napravit.

27. Odvolací soud je na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že uplatnění prvního nároku na slevu dopisem z 23. 5. 2014 je z hlediska požadavků čl. 7 převodní smlouvy řádné, neboť určitým způsobem popisuje, v čem spočívá tvrzené porušení záruky a vyčísluje a dokládá i náklady na odstranění vady, resp. stavbu chybějícího plotu. Za pochybný pak nutno označit i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný o potřebě postavit plot musel vědět, neboť kolaudační rozhodnutí, z něhož podmínka stavby plotu vyplývala, bylo jedním z podkladů znaleckého posudku [jméno FO] na ocenění areálu společnosti v [Anonymizováno]. Kolaudační rozhodnutí je skutečně uvedeno mezi podklady, které znalci dodala společnost (tj. nikoli žalovaný), avšak, jak poznamenal i soud prvního stupně, ze znaleckého posudku se nepodává, že by si znalec byl vědom povinnosti plot stavět a přihlédl k ní při ocenění. Ostatní důkazy k tomu provedené (zejména obvodním soudem - zejména výslechy svědků) potom soud prvního stupně nehodnotil. Jeho závěr o nedůvodnosti prvního nároku na slevu však přesto obstojí.

28. Žalovaný totiž přehlíží, že převodní smlouvou nenabyl celou společnost, nýbrž jen 31% podíl v ní. Povinnost plot postavit neměl žalovaný, nýbrž společnost. Podle cenového ujednání byla kupní cena stanovena na základě znaleckého posudku o ceně areálu v [Anonymizováno], který znalec [jméno FO] ocenil na 8 000 000 Kč. Přitom stavba plotu stála necelých 150 000 Kč, tj. asi 1,875 % hodnoty tohoto areálu. I kdyby tedy znalec přihlédl k potřebě stavět plot, byly náklady na tento plot v poměru k hodnotě areálu mizivé a na hodnotě areálu by se neprojevily (znalec sám v závěru svého znaleckého posudku zaokrouhluje výslednou hodnotu o 165 000 Kč dolů, tj. o více, než kolik plot stál!). Žalovaný měl podle převodní smlouvy nárok na slevu odpovídající snížení hodnoty převedeného 31% podílu (nikoli hodnoty celé společnosti!). Jestliže by se náklady na plot neprojevily na hodnotě majetku společnosti, tím spíše by se neprojevily na hodnotě obchodního podílu žalovaného. Jinak řečeno, porušení záruky spočívající v neinformování žalovaného o potřebě postavit plot (bylo-li by prokázáno) by se na hodnotě podílu koupeného žalovaným nijak neprojevilo, pročež žalovaný nemá podle čl. 7 převodní smlouvy právo na slevu z kupní ceny.

29. Rovněž druhý nárok na slevu považuje odvolací soud za nedůvodný. Skutečnost, že žalovaný po převodu obchodního podílu, který se podle převodní smlouvy stal účinným ke dni jejího uzavření, tj. dnem 1. 10. 2012, půjčil společnosti finanční prostředky, nezakládá nárok žalovaného na slevu z kupní ceny, neboť původní žalobkyně se zaručila za to, že společnost nedlužila na daních a odvodech ke dni účinnosti smlouvy (viz bod 4.1 záruk). Proto není porušením záruky skutečnost, že společnosti vznikly dluhy za DPH, odvody VZP a mzdy za září 2012, neboť tyto dluhy se staly splatnými až po převodu podílu. Ostatní částky uvedené v dopise „Vážená [jméno FO], vážený [jméno FO]“ jsou popsány natolik neurčitě, že se uplatnění nároku na slevu dostává do rozporu s čl. 7.1 převodní smlouvy. Původní žalobkyně totiž objektivně nebyla schopna doložit, že tyto částky společnost nedluží, nebo naopak uplatnění záruky odvrátit jejich zaplacením - není totiž jasné, komu a za co společnost údajně dlužila.

30. U třetího nároku na slevu z kupní ceny se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Skutečnost, že podle Nejvyššího soudu se znalkyně [jméno FO] vyjadřovala k právním otázkám, které má posuzovat soud samostatně, ještě neznamená, že by byl znalecký posudek jako takový zcela nepoužitelný. Použít z něj lze závěry, které znalkyně činila ve skutkové rovině v rámci své odbornosti znalkyně v oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence a daně. Na základě své odbornosti tak znalkyně dospěla k závěru, že příspěvky hospodářské komoře nepodléhají DPH a navíc byly řádně zaúčtovány (a tudíž nebyla porušena záruka - pozn. soudu), že v případě účetních odpisů, nákladů darované trafostanice atd. nebyla schopna dohledat příslušné doklady a tyto položky by neměly vliv na daň z příjmů, položka odpisu zůstatků není definována přesně, tj. tak, aby ji bylo možné dohledat. V dalších případech znalkyně konstatovala, že nemá k dispozici podklady, na jejichž základě by bylo možné dohledat příslušné položky. Celkem dospěla k závěru, že v účetnictví společnosti byly závazky nadhodnoceny vůči skutečným, což je také skutkový závěr v rámci odbornosti znalkyně. Z uvedených závěrů soud prvního stupně správně vycházel. Po právní stránce z nich plynou dva závěry: Za prvé, nedokázala-li ani znalkyně z oboru účetnictví dohledat jednotlivé položky údajných chyb v účetnictví, nebylo uplatnění třetího nároku na slevu z kupní ceny dostatečně určité, neboť původní žalobkyni neumožňovalo na vytýkané vady reagovat podle smlouvy. Za druhé, jestliže závazky společnosti byly ve skutečnosti nižší než vykazovalo účetnictví, nemohl mít tento nedostatek za následek pokles hodnoty společnosti oproti té, ze které se při určení ceny podílu vycházelo. Žalovanému by tedy z takového porušení záruk nemohl vzniknout nárok na slevu.

31. Ohledně čtvrtého nároku na slevu odvolací soud odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně. K závěru, že tento nárok na slevu není oprávněný, úplně stačí konstatování, že podle převodní smlouvy zanikl, neboť byl uplatněn až po záruční době.

32. Za správné považuje odvolací soud i závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení části nároku na úrok z prodlení, a pro stručnost na ně odkazuje.

33. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť je věcně správný.

34. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšnému žalobci. Náklady žalobce sestávají z a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 1 519 820 Kč (viz § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 28 760 Kč, b. 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 600 Kč, c. cestovného k jednání odvolacího soudu na trase [adresa] (2x 253 km, 2:28 hod, www.mapy.cz) osobním automobilem [Anonymizováno] s kombinovanou spotřebou 5,6 l nafty/100 km (vyhláška č. 467/2022 Sb.), v částce 3 606 Kč, d. náhrady za promeškaný čas v rozsahu dvakrát pěti půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 1 000 Kč, e. náhrady za 21 % DPH ve výši 7 132,90 Kč.

Poučení