6 To 326/2022-387

Rubrum

Smrtí poškozeného, který má ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. proti obžalovanému nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách, zaniká podle § 15 odst. 1 a § 23 zákona č. 89/2012 Sb. jeho právní osobnost. Takovému zemřelému poškozenému proto nelze v adhezním řízení výrokem podle § 228 tr. ř. tento nárok přiznat. Přechod nároku na náhradu nemajetkové újmy (na odčinění duševních útrap) na další osoby – jeho dědice – je obecně možný, a to podle § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. Ač ustanovení § 45 odst. 3 tr. ř., týkající se přechodu práv, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právní nástupce, výslovně zmiňuje jen nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, lze jej per analogiam aplikovat i na náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách. Pokud zemřelý poškozený příslušný nárok uplatnil v adhezním řízení řádně a včas ještě za svého života, je možno výrokem podle § 228 tr. ř. zavázat obžalovaného povinností nahradit tuto nemajetkovou újmu dědici poškozeného. Je-li dědiců více, je nejprve třeba, aby byl i tento nárok nejprve projednán (popř. dodatečně projednán) v dědickém řízení a bylo tak nejprve určeno, na které konkrétní dědice (právní nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř.) nárok jakožto majetkové aktivum přešel a v jakém rozsahu. Neexistuje-li dosud příslušné pravomocné rozhodnutí v dědickém řízení, nelze v adhezním řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy, která spočívá v duševních útrapách, rozhodnout podle § 228 tr. ř.

Výrok

Krajský soud v Ústí nad Labem projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. března 2023 odvolání obžalovaného [jméno] [příjmení], narozeného [datum], proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2022, č. j. 5 T 57/2022-336, a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 265 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje v celém výroku o náhradě nemajetkové újmy a poškození [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [datum narození], [obec a číslo], okres [okres], se odkazují se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2022, č. j. 5 T 57/2022-336, byl obžalovaný [jméno] [příjmení] uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 26. 2. 2021 v 10:31 hodin v [obec], v ulici [ulice], po pozemní komunikaci řídil jím vlastněné motorové vozidlo tovární značky a typu Mercedes-Benz C, [registrační značka], přičemž u domu čísla popisného [číslo] ve směru jízdy od centra města na městskou část [část obce] se v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b), § 5 odst. 2 písm. f) a § 18 odst. 4 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, plně nevěnoval řízení motorového vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci, když jel rychlostí 59 km/h až 65 km/h, přičemž na vyznačeném přechodu pro chodce srazil pravou přední částí jím řízeného vozidla poškozenou [jméno] [příjmení], narozenou [datum], která přecházela po vyznačeném přechodu pro chodce z pohledu řidiče zprava doleva, pročež nárazem a pádem na vozovku utrpěla úrazový šok, který se rozvinul na podkladě utrpěných polytraumat, v důsledku kterého po vyčerpání možností resuscitace dne 26. 2. 2021 v 11:02 zemřela. Za tento přečin byl obžalovanému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným [titul] [jméno] [příjmení], narozenému [datum], částku ve výši 400 000 Kč představující duševní útrapy, MUDr. [jméno] [příjmení], narozenému [datum], částku ve výši 500 000 Kč představující duševní útrapy a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., narozenému [datum], částku ve výši 500 000 Kč představující duševní útrapy.

2. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný prostřednictvím svého obhájce odvolání směřující výlučně proti výroku o (cit.)„ náhradě škody“ (správně náhradě nemajetkové újmy - pozn. krajského soudu), v jehož odůvodněnínamítl, že situaci neprodleně po hlavním líčení konzultoval se smluvní pojišťovnou [právnická osoba], jejíž stanovisko, kterým je podle všeobecných smluvních podmínek bezpodmínečně vázán, je takové, že soudem určený rozsah náhrady nemajetkové újmy pro pozůstalé je nepřiměřeně vysoký a neodpovídá ani platné právní úpravě, ani rozhodovací praxi zdejších soudů. Pojišťovna má za to, že již dobrovolně poskytla plnění, jehož výše je na horní hranici možného. V plném rozsahu byla nahrazena majetková škoda. U náhrady nemajetkové újmy všem třem pozůstalým - manželovi a synům - bylo plněno tolik, kolik dosud české soudy jako maximum přiznávaly i ve výjimečných případech. Dále obžalovaný podotkl, že v dosud běžící a nyní ve své podstatě svou povahou občanskoprávní části řízení je povinen stanovisko pojišťovny procesně prosazovat, neboť tato v ní žádná procesní práva nemá. Navrhl proto, aby byl napadený výrok v odvolacím řízení zrušen a ohledně rozsahu náhrady nemajetkové újmy způsobené pozůstalým byl odvolacím soudem respektován ustálený výklad právní úpravy, tj. aby návrhy pozůstalých byly zamítnuty, popř. aby s nimi byli pozůstalí odkázáni na občanskoprávní řízení, které poskytuje pro projednání specifické civilně právní problematiky potřebný prostor i odborné zázemí a pojišťovna by v něm navíc mohla vystupovat jako hlavní nebo vedlejší účastník. Fáze trestního řízení, kdy je již vypořádána otázka viny a trestu, již jen velmi obtížně poskytuje potřebný prostor pro rozhodování ve zcela jiné oblasti práva, navíc způsobem, kdy se soud prvního stupně odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. Toto své odvolání obžalovaný (opět prostřednictvím obhájce) následně ještě doplnil o námitku, že (okresní) soud při určení výše náhrady poukazoval na údaj o výši průměrné mzdy za rok 2020 a vycházel z částky 38 525 Kč měsíčně (výchozí částka by tak dle soudu činila 770 500 Kč), avšak aplikovaný údaj není správný, protože správná výše průměrné (měsíční) mzdy za kalendářní rok 2020 představovala dle údajů publikovaných ČSÚ 35 611 Kč a dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy tak činí pouze 712 220 Kč; soudem uvedená částka je ve skutečnosti průměrnou mzdou za čtvrtý (tedy poslední) kvartál daného roku 2020. Dle odsouzeného, a především podle platné právní úpravy, na kterou sám soud odkazuje, tedy nejde o údaj správný. Tato vada, nad rámec nesprávnosti úvah soudu o možném překročení zákonných limitů, podle odvolatele potvrzuje, že napadené rozhodnutí trpí vadou, kterou je třeba v odvolacím řízení zhojit zrušením napadeného výroku.

3. Na odvolání obžalovaného zareagovali prostřednictvím svého společného zmocněnce poškození [titul] [příjmení] [příjmení], MUDr. [jméno] [příjmení] a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., písemným vyjádřením takto (následuje doslovná citace): Zmocněnec poškozených nesouhlasí s podaným odvoláním a je přesvědčen, že argumentace, již podává obviněný, je nepřípadná. Obviněný polemizuje s výší adhezního nároku, přičemž se mechanicky drží jeho výpočtu jako dvacetinásobku průměrné mzdy. Dvacetinásobek průměrné mzdy obsažený ve výkladovém stanovisku Nejvyššího soudu je však pouze určitým východiskem, metodickým vodítkem pro úvahy soudu o výši nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením nejbližšího rodinného příslušníka. Soud se od tohoto východiska může v konkrétním případě odchýlit oběma směry, pokud svůj názor dokáže racionálně odůvodnit. Takové rozhodnutí, opřené o skutková zjištění o mimořádně silných vztazích v rámci nejbližší rodiny, prvoinstanční soud též logicky, přesvědčivě a obšírně odůvodnil. V podrobnostech odkazují poškození na odůvodněnínapadeného rozsudku, s nímž zcela souhlasí. Obviněný v podaném odvolání argumentuje odškodněním, které za něj vyplatila pojišťovna. Pojišťovna však pojistné plnění označila sama jako částečné, evidentně byla připravena plnit další prostředky v návaznosti na rozsudek soudu. I v případě, že bychom sledovali argumentaci obviněného a striktně se drželi názoru, že odškodné za nemajetkovou újmu má činit právě dvacetinásobek průměrné mzdy (s čímž však poškození kategoricky nesouhlasí), nebyl by to důvod pro zrušení adhezního výroku a vyhovění podanému odvolání v plném rozsahu. S ohledem na to, že pojišťovna vyplatila pozůstalému manželovi částku 600.000 Kč a každému z pozůstalých synů částku 500.000 Kč, bylo by eventuálně snad myslitelné změnit rozsudek tak, že by zavázal k náhradě nemajetkové újmy v částce dvacetinásobku průměrné mzdy minus částka 600.000 Kč (u pozůstalého manžela), respektive minus částka 500.000 Kč (u každého z pozůstalých synů). Jak ale uvádějí poškození výše, s ohledem na mimořádně silné vztahy v rodině není snížení náhrady nemajetkové újmy toliko na dvacetinásobek průměrné mzdy legitimní. S ohledem na uvedené navrhujeme, aby Krajský soud v Ústí nad Labem vydal tento rozsudek: Odvolání se zamítá. K předmětnému podání zmocněnec poškozených připojil jako důkaz vyjádření společnosti [právnická osoba], ze dne 17. 5. 2022.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací přezkoumal z podnětu podaného odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy, který se týkal pozůstalých po zemřelé [jméno] [příjmení], tedy jejího manžela [titul] [jméno] [příjmení] a synů MUDr. [jméno] [příjmení] a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., jakož i správnost postupu řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl v této souvislosti k následujícím závěrům.

5. V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, bylo postupováno podle příslušných procesních předpisů a nebylo zjištěno žádné porušení práv obžalovaného, tedy ani jeho práva na obhajobu, které ostatně realizoval prostřednictvím obhájce. Žádné konkrétní pochybení v tomto směru ostatně ani nebylo rozsudku, resp. jemu předcházejícímu řízení, vytýkáno.

6. Jak již z výše uvedeného vyplývá, předmětem odvolacího přezkumu nejsou výroky o vině obžalovaného a o jemu uložených trestech, které tento akceptoval a svým odvoláním je (stejně jako státní zástupce) nenapadl; jsou tak pravomocné. Naopak je třeba z nich coby zásadního podkladu vycházet při rozhodování o nárocích poškozených na náhradu imateriální újmy.

7. Všichni poškození, kteří se prostřednictvím zmocněnce připojili k trestnímu řízení vedenému proti obžalovanému s požadavkem na odčinění duševních útrap, požadovali stejnou částku 1 000 000 Kč (celkem tak byla po obžalovaném na náhradě nemajetkové újmy požadována částka 3 000 000 Kč), a to bez jakéhokoli zohlednění a rozklíčování intenzity jejich vztahů s [jméno] [příjmení], přičemž obecně lze důvodně předpokládat jinou intenzitu vztahu mezi zemřelou a jejím manželem, kteří spolu žili ve stejné domácnosti, strávili spolu mnoho desítek let manželství a byli na sobě finančně i sociálně závislí, a mezi zemřelou a jejími dvěma zcela dospělými syny (věkově se nacházejícími zhruba na pomezí středního a starobního věku) žijícími mimo domácnost rodičů, a to v jiném kraji, kteří na svých rodičích dávno nebyli finančně závislí.

8. Obžalovaný požadavky těchto poškozených postupně vypořádával prostřednictvím společnosti [právnická osoba], u které bylo řádně sjednáno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla Mercedes-Benz, jež řídil v době spáchání trestného činu, za který byl napadeným rozsudkem odsouzen, a jímž usmrtil primární poškozenou [jméno] [příjmení]. Jak bylo zjištěno v průběhu odvolacího řízení ze zpráv zmíněné odpovědnostní pojišťovny, tato dne 17. 5. 2022 vyplatila v rámci odčinění duševních útrap osob blízkých manželovi zemřelé částku 600 000 Kč a každému z jejích dospělých synů částku 500 000 Kč. Již tehdy avizovala, že likvidační šetření pojistitele ve věci těchto uplatněných nároků není dosud ukončeno a že výše uvedené částky ve věci odčinění duševních útrap pozůstalých představují prozatím částečné plnění. Přípisem ze dne 27. 2. 2023 zmocněnec poškozených informoval odvolací soud, že poškozený [titul] [příjmení] [příjmení] dne 28. 8. 2022 zemřel bez zanechání pořízení pro případ smrti a dědici ze zákona jsou zbylí dva poškození, každý stejným dílem. Ve smyslu rozhodnutí č. 22/2006 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1019/2005) tedy podle úsudku zmocněnce přešel adhezní nárok zemřelého [titul] [jméno] [příjmení] z jedné poloviny na poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení] a z jedné poloviny na poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D. Z dalších zpráv pojišťovny [anonymizováno] odvolací soud zjistil, že dne 10. 3. 2023 byla u obou dospělých synů primární poškozené provedena dolikvidace odčinění jejich duševních útrap ve výši 212 220 Kč (realizaci příslušných plateb odvolacímu soudu potvrdil i zmocněnec poškozených), přičemž celkovou částku 712 220 Kč pro každého z nich po tomto doplatku považuje pojišťovna za zcela dostatečnou a nárok obou synů za zcela vypořádaný. Pojišťovna rovněž zmínila, že hodlala provést dolikvidaci i v případě manžela zemřelé, a to platbou částky 200 000 Kč do (celkové) výše 800 000 Kč, avšak zabránilo tomu zjištění, že manžel primární poškozené [titul] [příjmení] [příjmení] zemřel, což potvrdil i zmocněnec poškozených. Z výsledku dědického řízení vyplynulo, že pohledávka v podobě odškodnění zemřelého manžela usmrcené nebyla do dědictví žádným způsobem zahrnuta a nárok zemřelého manžela (uvedený předpokládaný doplatek) tak ze strany pojistitele nemůže být v tuto chvíli vyplacen, protože nebyl předmětem dědictví.

9. V souvislosti s posouzením nároků poškozených lze nejprve předeslat, že škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí podle § 2956 o. z. škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

10. Ještě zhruba před pěti lety bylo udáváno, že základní rozpětí pro stanovení nemateriální újmy pro sekundární oběti v případě úmrtí činí 240 000 Kč až 500 000 Kč, jak je zřejmé např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který jej takto nastínil pro skupinu osob se zemřelým citově nejblíže spjatých (rodiče, děti a manžele), přičemž v případě dalších (méně intenzivních) příbuzenských vazeb mělo být uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno. Jak již bylo výše zmíněno, právo nepřímo poškozených osob (sekundárních obětí) na odčinění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví primární oběti je upraveno v občanském zákoníku, speciálně pak v jeho ustanovení § 2959, podle kterého škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpění. Je jistě neoddiskutovatelné, že citové vazby mezi rodinnými příslušníky jsou naprosto unikátním druhem společenských pout vyznačujících se dlouhodobým, silným a úzkým sepětím jedinců. Současná právní úprava rozšiřuje okruh sekundárních obětí oprávněných uplatňovat nárok na odčinění nemajetkové újmy podle ustanovení § 2959 o. z., neboť vedle manžela, rodiče a dítěte primární oběti je tento nárok oprávněna uplatňovat jakákoli jiná osoba blízká, nehledě na to, zda vůbec s primární obětí v době vzniku škodné události sdílela společnou domácnost. Posun v rozhodovací praxi (nejen) trestních soudů ve věcech odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí v případě úmrtí osoby blízké posléze přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, jímž Nejvyšší soud konkretizoval a valorizoval základní částku odčinění nemajetkové újmy sekundárních obětí s tím, že za základní částku náhrady modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek lze považovat v případě bližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Tato základní částka však může být navyšována či snižována v návaznosti na vymezená kritéria.

11. Soud prvního stupně v nyní posuzované věci poškozeným přiznal náhrady vycházející ze základní výše náhrady 770 500 Kč (38 525 Kč x 20), k níž se odvolací soud dále ještě vyjádří. Způsobem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 konstruovaná základní částka je tedy výchozí částkou, kterou lze dále modifikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem toho kterého případu; koeficient lze na straně pozůstalých upravit tak, aby náhrada korelovala s povahou událostí narušeného mezilidského vztahu. Oproti dřívější právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 je tedy zásadní změnou upuštění od paušálně stanovených částek, jichž se má sekundární oběti dostat jako odčinění vzniklé nemajetkové újmy, které byly za předchozí právní úpravy stanoveny přímo zákonem ve spojení s prováděcím předpisem. Občanský zákoník ponechává rozhodnutí o konkrétní výši náhrady na uvážení soudu, který by měl peněžitou náhradu stanovit tak, aby plně vyvážila utrpení sekundární oběti, resp. aby vyplývala ze zásad slušnosti. Ty však nejsou nikterak definovány. Pokud ale poškození požadují ještě více odškodnit za vzniklou nemajetkovou újmu, než v tom rozsahu, v jakém se jim již odškodnění dostalo, pak i navrhovanou výši je nezbytné v adhezním řízení prokázat, neboť důkazní břemeno je v tomto řízení na samotných poškozených, přičemž bude nutno vždy vycházet z ustanovení § 2959 o. z., podle kterého při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení, a pokud nelze výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Jedná se o natolik specifický nárok zasahující do duševní integrity poškozených, že o něm nelze bez podrobnějšího a detailnějšího dokazování, kde bude dán adekvátnější prostor všem zúčastněným stranám, rozhodnout. Ostatně v této fázi trestního řízení, tedy v rámci odvolacího řízení, je obecně silně redukován prostor pro provádění rozsáhlejšího dokazování, zvláště při vědomí absence dalšího řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu.

12. V posuzované věci, v níž již okresní soud provedl poměrně pečlivé dokazování, jež bylo následně podkladem pro rozhodování v adhezním řízení, zdejší soud nově zjistil, že nároky odvolatelů byly i po vyhlášení napadeného rozsudku dále vypořádávány ze strany společnosti [právnická osoba], která první (částečná, zálohová) plnění poskytla ještě před vyhlášením přezkoumávaného rozhodnutí, což bylo nalézacím soudem zohledněno a tento poškozeným přiznal (v té době) zbývající částky tak, aby celková výše plnění odpovídala jimi požadované částce 1 000 000 Kč pro každého z nich (celkem tedy 3 000 000 Kč), s níž se ztotožnil. Není sporu o tom, že v rozsahu aktuálně již vyplaceného plnění není možné duplicitní přiznání stejného nároku i soudem v rámci adhezního řízení. Nyní je tak namístě řešit již pouze zbytky nároků uplatněných poškozenými, jež doposud nebyly plněním pojišťovny vypořádány.

13. Jako z určitého vodítka lze skutečně vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, který za základní částku náhrady v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) považuje dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s tvrzením okresního soudu, že základnou pro stanovení výše náhrady je v daném případě částka 770 500 Kč, založeném zjevně na domněnce, že průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství (dále též „průměrná mzda“) za rok 2020 činí 38 525 Kč, neboť tato částka se vztahuje jen ke čtvrtému čtvrtletí uvedeného kalendářního roku. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu však hovoří o průměrné mzdě za (celý) rok předcházející smrti poškozeného. Jak je zřejmé z veřejně dostupných údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem ([webová adresa] [rok]), za celý kalendářní rok 2020 dosáhla průměrná mzda částky 35 611 Kč měsíčně; jejím dvacetinásobkem je tak částka 712 220 Kč představující zde základní částku náhrady v případě již zmíněných nejbližších pozůstalých osob. Již to určitým způsobem zpochybňuje přezkoumávaný rozsudek v odvoláním napadené části, neboť okresní soud se, shledal-li důvodným nárok každého z poškozených na náhradu nemajetkové újmy v částce 1 000 000 Kč, více odchýlil směrem vzhůru od základu náhrady, než jak ve skutečnosti zamýšlel, neboť tento základ je reálně nižší.

14. Z rozhodovací praxe zdejšího soudu (nikoli jako soudu odvolacího, ale jako soudu prvního stupně) lze pro porovnání s nyní řešeným případem příkladmo uvést jiná soudní rozhodnutí, v nichž byla řešena náhrada nemajetkové újmy pro sekundární poškozené (pozůstalé), jakkoli judikatura se postupem času vyvíjí. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2019, sp. zn. 50 T 12/2018, byl otci přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem spočívajícím v úmyslném usmrcení jeho dvacetiletého syna v celkové výši 1 000 000 Kč, přičemž předmětný zločin vraždy byl spáchán úmyslně po předchozím uvážení a navíc zvlášť surovým způsobem ve snaze zakrýt jiný trestný čin. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 50 T 2/2018, bylo v návaznosti na trestný čin vraždy spáchaný s rozmyslem rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy pro družku zavražděného ve výši 500 000 Kč (toto rozhodnutí nicméně časově předcházelo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).

15. Na základě jednotlivých obecných kritérií, která příkladmo stanoví judikatura a rekapituloval je již soud prvního stupně v odstavcích 14. až 22. odůvodněnínapadeného rozsudku (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19), se tedy zdejší soud z podnětu odvolání obžalovaného řešenou věcí sám blíže zabýval a dospěl nakonec k závěru, že u poškozených [příjmení] [jméno] [příjmení] a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., není namístě základní částku náhrady zvyšovat ani snižovat a tato jim tak náleží v rozsahu 100 % základu (tj. ve výši 712 220 Kč). Tito se nyní, jak potvrdil ve veřejném zasedání před odvolacím soudem i jejich zmocněnec, každý z nich domáhají již pouze částek 287 780 Kč (rozdíl mezi jimi původně požadovanou částkou 1 000 000 Kč a pojišťovnou vyplacenou částkou 712 220 Kč) a 200 000 Kč (polovina rozdílu mezi jejich - v mezidobí zemřelým - otcem požadovanou částkou 1 000 000 Kč a jemu - ještě za jeho života - pojišťovnou vyplacenou částkou 600 000 Kč). [právnická osoba], již vyplatila synům primární poškozené celou základní (výchozí) částku podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, kterou nijak nad tento rámec nezvyšovala, ale ani nesnižovala. Ke stejnému právnímu posouzení dospěl (nezávisle na tom) i odvolací soud, jak shora uvedeno. Je sice pravdou, že vztahy poškozených [příjmení] [jméno] [příjmení] a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., s [jméno] [příjmení] byly před její smrtí dobré, lepší než jen standardní (průměrné), udržovali vzájemné styky, nicméně nešlo o kontakty (zejména v nedistanční rovině) na denní bázi, jaké jsou obvyklé zejména u osob sdílejících společnou domácnost, ostatně oba sekundární poškození bydleli v době projednávaného trestného činu v jiném kraji, na [anonymizováno], jakkoli PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., v [obec] pracoval a přitom své rodiče též navštěvoval, a příležitostně tak činil i MUDr. [jméno] [příjmení], jinak značně vytížený prací [anonymizována tři slova]. Lze připustit, že i tak byly jejich kontakty s matkou, resp. s oběma rodiči, bližší a intenzivnější než v případě jiných dospělých osob, a vzít v úvahu je třeba též náhlost a nečekanost takovéhoto způsobu smrti primární poškozené, jež byla (ze soudně lékařského hlediska) násilného charakteru, bez možnosti rozloučení se s ní. Současně je zřejmé, že jednání obžalovaného bezprostředně po spáchání trestného činu bylo značně nestandardní a zbabělé, ve srovnání s jednáním jiných pachatelů takovýchto trestných činů, s nimiž se zdejší soud setkává. Na druhou stranu je však uvedené nutno vyvážit i úvahou nad potencialitou dalších vztahů mezi primární poškozenou a jejími syny jako sekundárními poškozenými, tedy jejich vývojem do budoucna, nebýt posuzované dopravní nehody. [jméno] [příjmení] bylo v době jejího skonu bez tří dnů 85 let, jejím synům tehdy bylo bezmála 62 let a 57 let. Není sporu o tom, že se následně významně zhoršil - již předtím však oslabený - zdravotní stav jejího manžela, opět s dopady na prožívání událostí oběma syny, což ovšem zároveň souviselo i s jeho věkem, který byl ještě vyšší (bylo mu 86 let). [příjmení] věk poškozené v době její smrti znamená, že tato v podstatě celý svůj život, vyjde-li se ze střední délky života tuzemské ženské populace (naděje na dožití), stihla prožít v kontaktu se svými syny (a oni v kontaktu s ní), a stejně tak i se svým manželem (a on s ní), a střední délku života žen v České republice udávanou Českým statistickým úřadem (v roce 2021 věkem 80,5 roku) [jméno] [příjmení] poměrně významně překonala, což by jinak obecně svědčilo naopak pro snížení výše náhrady pod shora specifikovanou základní úroveň, a to i ve spojení s tím, že ač zemřelá netrpěla žádnými naprosto závažnými onemocněními, zcela zdravá také nebyla, a zjištěny u ní byly chorobné změny - [anonymizována tři slova] a [anonymizována dvě slova], dále [anonymizována tři slova], [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] a ([anonymizováno]) [anonymizována dvě slova] (srov. č. l. 98 spisu). [jméno] [příjmení] nebyla k žádnému ze svých synů povinována výživou nebo výchovou, tito jsou dospělými a zralými osobami. Při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit i ty okolnosti na straně škůdce, tedy obžalovaného [jméno] [příjmení], které s odstupem od skutku vypovídají o dopadech události též do jeho duševní sféry (jím spáchaný trestný čin mu evidentně není lhostejný, vnitřně se sám nedokáže vyrovnat s tím, co způsobil, a se svým chováním bezprostředně po činu, již před vyhlášením napadeného rozsudku se jednou provždy rozhodl rezignovat na řízení motorových vozidel). Zajisté nelze přehlédnout ani okolnosti předmětné dopravní nehody, kdy došlo ke střetu obžalovaným řízeného motorového vozidla s poškozenou [jméno] [příjmení] na přechodu pro chodce, a byť se jednalo o hrubé porušení dopravních předpisů, obžalovaným spáchaný trestný čin je činem nedbalostním a v tomto směru je nutno zdůraznit, že ještě přiměřeně větší dopad na prožívání synů poškozené (sekundárních obětí) by nejspíš mělo úmyslné usmrcení jejich matky (trestný čin vraždy, těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti apod.), než usmrcení z nedbalosti, jako je tomu v nyní posuzované věci. Poukazoval-li zmocněnec poškozených (na podporu výše částek požadovaných jeho klienty) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018, jímž bylo odmítnuto dovolání pachatele, který byl uznán vinným přečiny usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil jako řidič motorového vozidla v souvislosti s porušením pravidel silničního provozu, a vedle uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) byl též zavázán povinností nahradit poškozené fyzické osobě na náhradě nemajetkové újmy částku 1 657 048 Kč, nešlo o případ zcela srovnatelný s tím, který je posuzován zdejším soudem. Předmětem náhrady v něm bylo duševní utrpení sekundární poškozené vyvolané usmrcením tří jejích nejbližších příbuzných, neboť se jednalo o její dceru a dvě ještě nezletilá vnoučata, které přerostlo v její duševní onemocnění, jež je trvalého rázu a představuje další podstatný zásah do jejího života poškozené. Zároveň byly dány i další tíživé okolnosti v poškozené rodině, které zintenzivňovaly následky trestného činu. Za této situace měl Nejvyšší soud v konečném důsledku za to, že u poškozené bylo zcela namístě přiznat jí za ztrátu dcery z hlediska proporcionality a zásad slušnosti částku 1 000 000 Kč a zbývající částka ve výši 657 048 Kč jí náležela za úmrtí dvou nezletilých vnoučat, kterou také nebylo možno považovat za nepřiměřeně vysokou. Ve věci řešené zdejším soudem jde - při vším respektu k sekundárním poškozeným a jejich bolesti dané nespornou tragičností nastalého následku - o ne zcela srovnatelný případ.

16. I pokud by odpovědnostní pojišťovna dosud neposkytla žádná plnění, rozhodl by nyní zdejší soud z výše uvedených důvodů tak, že by každému ze synů poškozené přiznal na náhradě nemajetkové újmy nejvýše částku 712 220 Kč jakožto dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy za rok 2020, a nikoli částku ještě vyšší. Vzhledem k tomu, že pojišťovna [anonymizováno] MUDr. [jméno] [příjmení] i PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., právě tuto částku již vyplatila, nebylo nyní možné zavázat obžalovaného k této (či ještě vyšší) náhradě nemajetkové újmy v adhezním řízení a jím napadený rozsudečný výrok (jako takový, bez ohledu na konkrétně stanovenou výši náhrady) tak v současnosti nemohl obstát.

17. Jde-li o další nárok uplatněný ještě za jeho života manželem primární poškozené, tedy [titul] [jméno] [příjmení], jeho vztah k manželce (a naopak) byl podle toho, co vyplynulo z dokazování provedeného nalézacím soudem, nadstandardní, velmi intenzivní, obdivuhodně stálý a v podstatě celoživotní, čemuž nasvědčuje i prudké zhoršení jeho zdravotního stavu poté, co se dozvěděl o tragické smrti [jméno] [příjmení]. Z tohoto hlediska by bylo namístě uvažovat o přiznání částky vyšší, než jaká náleží každému z jeho synů. Na druhou stranu by ale při úvahách o míře zvýšení této částky bylo rovněž namístě zohlednit potencialitu tohoto manželství, tedy možnou další délku jeho trvání, opět z hlediska vysokého věku obou manželů. Z procesního hlediska však do rozhodování odvolacího soudu zasáhl skon [titul] [jméno] [příjmení], k němuž došlo dne 28. 8. 2022 (necelých sedm týdnů po vyhlášení rozsudku okresního soudu).

18. Zmocněnec poškozených v jednom ze svých přípisů adresovaných odvolacímu soudu zmínil rozhodnutí č. 22/2006 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1019/2005) s tím, že podle jeho úsudku přešel adhezní nárok zemřelého [titul] [jméno] [příjmení] z jedné poloviny na poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., a z jedné poloviny na poškozeného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplynul tento závěr (cit.):„ Smrtí poškozeného, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., zaniká jeho způsobilost k právům a povinnostem dle § 7 odst. 2, věty první, obč. zák. Poškozenému, který zemřel, proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 228 tr. ř., třebaže ho před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení. Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. Před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř. je třeba objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř.“. Je tak zřejmé, že Nejvyšší soud se zabýval otázkou věcné (majetkové) škody, ohledně které dovodil, že není vázána na osobu poškozeného, a právo na její náhradu přechází na jeho dědice, a nikoli otázkou nemajetkové újmy, jež je nyní požadována poškozenými [příjmení].

19. Dlouhá léta bylo takřka notorietou, že právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby je právem osobní povahy a jako takové smrtí oprávněného zaniká. Nový občanský zákoník však přinesl do tohoto obecného a dlouhodobě platícího pravidla podstatnou výjimku. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, vyložil otázku přechodu (dědění) nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví na dědice zesnulého poškozeného v souvislosti s odlišnou úpravou ve zrušeném a novém občanském zákoníku. Podle § 579 odst. 2 již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb. (starého občanského zákoníku) smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Podle § 1475 odst. 2 o. z. (účinného od 1. 1. 2014) pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Podle § 2009 odst. 2 o. z. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Tato právní úprava již neobsahuje dovětek o zániku práva na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění. Proto je podle Nejvyššího soudu namístě dovodit, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví má sice charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, nezaniká však jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že ji tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Do pozůstalosti tak spadají i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. V důsledku toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována. Následně pak Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, učinil závěr, že nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké (§ 2959 o. z.), který byl za života oprávněné osoby uplatněn u soudu, tvoří po její smrti součást pozůstalosti a přechází na dědice bez ohledu na to, zda jim samotným jako osobám blízkým usmrcenému vznikl nárok na jednorázovou náhradu a zda jej uplatnili. V předmětné věci šlo o požadavek otce syna, který zemřel při autonehodě, na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, přičemž dotyčný sekundární poškozený pak také zemřel dříve, než mu byl příslušný nárok přiznán, a Nejvyšší soud připustil, že zaplacení příslušné částky se poté mohou domáhat dědici zesnulého otce primárního poškozeného pokračováním v jím zahájeném řízení.

20. Aplikováno na nyní posuzovanou věc obžalovaného [jméno] [příjmení] tak lze připustit přechod nevypořádané části nároku [titul] [jméno] [příjmení] na jeho dědice. I poté zde však zůstává formální problém tkvící v tom, že dědické řízení již skončilo, a jak je zřejmé z usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 15. 3. 2023, toto se týkalo jen konkrétní množiny aktiv, mezi nimiž však chyběla dosud nevypořádaná část nároku zůstavitele na náhradu nemajetkové újmy spočívající v odčinění duševních útrap [titul] [jméno] [příjmení] nastalých v souvislosti s usmrcením jeho manželky (nad rámec jemu již za života vyplacené částky 600 000 Kč). Nelze se tak ztotožnit se zkratkovitou úvahou zmocněnce poškozených, že by měl či musel být i ohledně tohoto (dosud v dědickém řízení neřešeného) aktiva podíl obou dědiců rovnocenný. V usnesení dědického soudu ostatně není nikde uvedeno, že by každý z dědiců nabýval veškerý majetek zůstavitele v rozsahu 50 %; zmíněné rozhodnutí vycházelo z uzavřené dohody dědiců, podle níž jeden (MUDr. [jméno] [příjmení]) nabyl všechna vyjmenovaná majetková aktiva a zavázal se druhému (PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D.) vyplatit v penězích konkrétně určenou částku, která však nebyla přesně polovinou čisté hodnoty pozůstalosti. Popsaná situace, podle názoru odvolacího soudu, neumožňuje nyní v adhezním řízení bez dalšího rozhodnout tak, že každému ze synů primární poškozené má obžalovaný zaplatit polovinu zbytku nároku jejich otce na náhradu nemajetkové újmy - odškodnění duševních útrap (ať již by měl mít onen zbytek jakoukoli nominální výši). I rozhodnutí č. 22/2006 Sb. rozh. tr. zmíněné zmocněncem, jakkoli se zabývalo otázkou náhrady majetkové škody, a nikoli imateriální újmy, jasně stanovilo, že před rozhodnutím o nároku v adhezním řízení je třeba objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného. V poměrech zde posuzované věci tak bude nejprve namístě, aby bylo podle § 193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dodatečně projednáno dědictví ohledně tohoto (v řízení vedeném u [název soudu] [anonymizována dvě slova] [spisová značka] soudní komisařce neoznámeného a tudíž dosud neřešeného) aktiva zemřelého poškozeného [titul] [jméno] [příjmení], k čemuž je však třeba žádosti některého z dědiců o dodatečné projednání pozůstalosti, která zde prozatím absentuje (resp. ani zmocněnec poškozených v rámci adhezního řízení, ať již před soudem prvního stupně či nyní před soudem odvolacím, netvrdil, že by taková žádost již byla podána). Teprve poté bude situace z procesního hlediska odblokována a odpovědnostní pojišťovna [anonymizováno] bude moci (v závislosti na výsledku dodatečného projednání dědictví ohledně dosud nevypořádané části nároku poškozeného [titul] [jméno] [příjmení] na odškodnění duševních útrap) realizovat výplatu zbývající části odškodnění. Budou-li mít dědici za to, že plnění pojišťovny (která podle jejího sdělení měla v plánu doplatit na odškodnění duševních útrap manžela primární poškozené ještě částku 200 000 Kč) je nedostatečné, zůstane jim poté možnost domáhat se vyššího plnění v řízení k tomu specializovaném, tedy ve věcech občanskoprávních, jež budou moci zahájit podáním žaloby proti obžalovanému nebo proti společnosti [právnická osoba], případně proti oběma těmto subjektům.

21. V rámci zde vedeného adhezního řízení, které splývá s řízením trestním, tak ze všech shora rozvedených důvodů nezbylo, než podle ustanovení § 265 tr. ř. (které má povahu lex specialis vůči ustanovení § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a § 229 tr. ř.) zrušit celý (odvoláním [jméno] [příjmení] napadený) výrok o náhradě nemajetkové újmy a poškozené [příjmení] [jméno] [příjmení] a PhDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., odkázat s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškozený [titul] [příjmení] [příjmení] v mezidobí v důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem adhezního řízení (nyní vedeného v odvolací fázi) dříve, než bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto.