60 A 1/2018 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. N., trvale bytem X, zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. OOSČ 606/2018 OOSC/161, čj. KUJI 63017/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Pelhřimov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. OVV/663/2018 D 86/18, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 15. 2. 2018 v 9:05 řídil na silnici I. třídy č. 19 u obce Pelhřimov ve směru od obce Humpolec směrem na obec Starý Pelhřimov automobil tov. zn. Mercedes-Benz Sprinter, reg. zn. x a v místě, kde bylo místní úpravou (přenosným dopravním značením B21a) zakázáno předjíždění, předjížděl jiné motorové vozidlo, tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 4 písm. c) citovaného zákona předjížděl vozidlo v případě, kdy to bylo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno, a naplnil tak skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku. Za uvedené přestupkové jednání uložil správní orgán prvního stupně podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), s použitím § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu, správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč, a dále podle § 35 písm. c) a § 47 zákona o odpovědnosti za přestupky, s použitím § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu, správní trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců od právní moci uvedeného rozhodnutí a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 4. 7. 2018 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 22. 10. 2018 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce uvedl, že již v odvolání v souladu s § 15 odst. 4 správního řádu žádal, aby mu žalovaný sdělil, která konkrétní oprávněná úřední osoba bude v jeho věci rozhodovat, a to za tím účelem, aby zvážil podání námitky podjatosti. Žalovaný však této žádosti nevyhověl a žalobce se tak teprve z napadeného rozhodnutí dozvěděl, která konkrétní oprávněná úřední osoba v jeho věci rozhodovala. Důvodem je patrně skutečnost, že žalobce se nechal v řízení zastoupit zmocněncem, který je ze strany žalovaného a oprávněné úřední osoby opakovaně osočován z údajně obstrukčního jednání, ač tento vystupuje se značným úspěchem jako obhájce přestupků v desítkách či spíše stovkách řízení.

5. Žalobce proto vznáší námitku podjatosti proti oprávněné úřední osobě žalovaného Mgr. P. V., neboť je s ohledem na výše uvedené přesvědčen o tom, že neposkytnutí informace o oprávněné úřední osobě – a tedy znemožnění podání námitky podjatosti – bylo z její strany zcela účelové. Oprávněná úřední osoba se dopustila tohoto nesprávného úředního postupu přesto, že v minulosti bylo opakovaně správními soudy judikováno, že žádosti o sdělení jména oprávněné úřední osoby má být vyhověno. Nejedná se tedy o neznalost, ale podle všeho o naschvál, lépe řečeno úřední obstrukci, kterou bylo zamýšleno znemožnit podání námitky podjatosti. Své závěry žalobce opírá rovněž o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018, čj. 30 A 197/2016-34, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, čj. 2 As 161/2016-52.

6. Žalobce namítá, že při předjížděcím manévru, jak je zachycen na videozáznamu obsaženém ve spise, nemohlo dojít k porušení dopravní značky č. B 21a, neboť platnost této přechodné dopravní značky byla ukončena dopravní značkou č. B 26, která se nacházela na pravé straně pozemní komunikace v předmětném směru jízdy, a na videozáznamu je viditelná cca v čase 2:

52. Řidič motorového vozidla byl tedy v dobré víře, že platnost dopravní značky č. B 21a byla ukončena. Žalobce s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, čj. 58 A 26/2012-140, zdůrazňuje, že platí princip důvěry k dopravnímu značení.

7. Žalobce dále zdůraznil, že údajně porušená dopravní značka č. B 21a neměla zákonný podklad v opatření obecné povahy, jak vyžaduje § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Žalobce ohledal úřední desku silničního správního úřadu, avšak příslušné opatření obecné povahy na ní nenalezl. Nelze také přehlédnout, že ani správní orgány se ve svých rozhodnutích vůbec nezmiňují o tom, že by toto dopravní značení mělo mít podklad v opatření obecné povahy. Toto zřejmě neexistující opatření obecné povahy nebylo tedy ani provedeno jako důkaz, byť podle názoru žalobce jako důkaz být provedeno mělo, neboť v opačném případě panuje pochybnost, zda byla značka řádně umístěna a zda má zákonný podklad.

8. S ohledem na platnost zásady in dubio pro reo a souvisejícího důkazního břemene správního orgánu stran důkazů o vině žalobce je pro absenci důkazu o závaznosti dopravní značky č. B 21a nutné předpokládat, že značka zákonný podklad neměla, nebo byla umístěna na nesprávném místě. Porušení nezákonného dopravního značení však nelze sankcionovat, neboť by tak byla ignorována zásada, dle níž z bezpráví právo nevzniká (ius ex iniuria non oritur), srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, čj. 3 As 200/2015-37. Správní orgán však nejen, že řádně nezjistil skutkový stav, když neprokázal, že by dopravní značka byla právně závazná, ale tímto se ani nezabýval, a jedná se tak současně o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

9. Podle názoru žalobce nelze presumovat, že dopravní značka byla umístěna v souladu se zákonem, zvláště jedná-li se o přechodnou dopravní značku, kterou fakticky může na určité místo umístit kdokoliv, a to i bez příslušné pravomoci, nebo kterou lze snadno umístit v rozporu se zákonem stanoveným procesem. Taková dopravní značka by byla nicotná nebo případně nezákonná, a porušení takové dopravní značky nelze sankcionovat. Správní orgány však na svou povinnost ověřit zákonnost a závaznost dopravní značky zcela rezignovaly, a bez jakéhokoli odůvodnění konstatovaly, že značka byla umístěna v souladu s vyhláškou č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 294/2015 Sb.“).

10. Pokud by nyní bylo žalovaným doloženo, že značka měla základ v opatření obecné povahy, přesto by bylo na místě napadená rozhodnutí zrušit, neboť tento důkaz měl být předložen již v řízení o přestupku, aby v rámci něj mohl žalobce namítat, že příslušné opatření obecné povahy je nezákonné, nicotné či nepřezkoumatelné.

11. Žalobce namítá, že správní orgán při výměře sankce nezákonně přihlížel i k zahlazeným přestupkům, neboť při výměře sankce zohlednil, že žalobce celkem má v EKŘ 10 záznamů, přitom pouze tři z těchto přestupků jsou „mladší“ tří let. Přitom přestupky starší tří let jsou již zahlazeny, a tedy k nim nelze přihlížet, resp. nelze je považovat za přitěžující okolnost. Správní orgán navíc při úvaze o přestupkové minulosti žalobce nezkoumal, o jaké přestupky se jednalo, a tedy je jeho úvaha o neúplná, a tedy nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

12. Žalobce zdůraznil, že správní orgán při výměře sankce nijak nepopsal a ani nezohlednil svou rozhodovací praxi v obdobných případech, a je tedy nepřezkoumatelné, zda je uložená sankce v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu, tedy v souladu s rozhodovací praxí správního orgánu, nebo zda je její výše diskriminační.

13. Podle žalobce z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není zřejmé, jak správní orgán dospěl k závěru, že právě sankce spočívající v pokutě ve výši 5 000 Kč a zákazu činnosti v délce 8 měsíců je přiměřená a adekvátní. Podle žalobce by mělo být zvýšení sankce nad spodní hranici sankční sazby řádně odůvodněno, neboť i jen samotné 2 měsíce zákazu řízení motorových vozidel by asi každý každodenní řidič pociťoval jako závažnou újmu.

14. Žalobci se jeví délka zákazu činnosti (resp. jeho samotné uložení) nespravedlivá, uváží-li praxi trestních soudů, které za dopravní nehody s následkem lehkého ublížení na zdraví obvykle viníkovi nehody ani neukládají trest zákazu činnosti, ale pouze podmínku o průměrné délce 1 roku, případně též povinnost nahradit újmu.

15. Žalobce zastává názor, že správní orgán by měl uvážit o přiměřenosti sankce s ohledem na všechny složky sankce, které budou obviněnému uloženy, tedy v tomto případě pokuta, zákaz činnosti, bodové hodnocení a náklady řízení. Úvaha o přiměřenosti sankce je tedy neúplná, a proto nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

16. Žalobce dále namítá porušení zákazu dvojího přičítání, neboť správní orgán žalobci kladl k tíži jednak jeho přestupkovou minulost, současně mu však kladl k tíži i jeho aktuální stav „bodového konta“ v EKŘ, jakož mu kladl k tíži i to, že již měl v minulosti uložen zákaz činnosti. Podle názoru žalobce se přitom jedná o jedno a to samé, neboť bodové hodnocení a zákazy činnosti jsou nerozlučně spjaty s odsouzením za jednotlivé přestupky. K porušení zákazu dvojího přičítání došlo podle žalobce i tím, že správní orgán mu kladl k tíži, že se údajného přestupku měl dopustit aktivním konáním. Jinak, než aktivním konáním, se nedovoleného předjíždění ani dopustit nelze, jedná se totiž o znak dané skutkové podstaty. Obdobně došlo k porušení zákazu i tím, že správní orgán kladl žalobci k tíži, že jeho údajným přestupkem měl být porušen zájem společnosti, protože „tam, kde je zákaz předjíždění, se předjíždět nesmí“.

17. Žalobce zdůraznil, že správní orgán neuváděl, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši sankce, a navíc ani není vždy zřejmé, zda konkrétní správním orgánem posuzované kritérium posoudil jako polehčující nebo přitěžující okolnost. Správní orgán navíc ani nehodnotil všechna zákonná kritéria, zejm. nehodnotil okolnosti přestupku, způsob spáchání přestupku atp.

18. Žalobce závěrem poukazuje na to, že správní orgán uvedl, že hodnotil osobní poměry žalobce, ale neuvedl jak a navíc ani neměl žádné podklady k tomu hodnotit, jak žalobce s ohledem na jeho osobní poměry zasáhne uložená pokuta a zejména zákaz činnosti. Žalobce přitom viditelně potřebuje řidičské oprávnění pro výkon své výdělečné činnosti, neboť již z videozáznamu je patrné, že jel vozidlem dodávkového typu, které obvykle slouží právě k výdělečné činnosti. Toto však správní orgány nijak nezohlednily, resp. nejspíše právě proto, že žalobce potřebuje řidičské oprávnění k výdělečné činnosti, uložil správní orgán zákaz činnosti o dva měsíce delší, než požaduje zákon, aby žalobci co nejvíce znepříjemnil život, namísto toho, aby mu uložil např. vyšší pokutu, což je podle názoru žalobce zjevným projevem libovůle.

19. Žalobce namítá, že správní orgán neodůvodnil, proč nepostačovalo žalobci uložit pouze zákaz řízení motorových vozidel skupiny B namísto plošného zákazu, když právě do této skupiny patřilo motorové vozidlo, které měl žalobce použít ke spáchání přestupku. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

20. Dále žalobce rozporuje, že nelze za údajný přestupek uložit zákaz řízení všech motorových vozidel, ale pouze motorových vozidel skupiny B, neboť právě při řízení takového vozidla měl být přestupek spáchán. S poukazem na § 47 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a zásadu in dubio mitius (nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02) dovozuje, že pokud ze zákona výslovně neplyne, že za údajný přestupek lze uložit plošný zákaz řízení všech motorových vozidel, lze uložit zákaz řízení pouze té skupiny motorových vozidel, do které patřilo vozidlo, se kterým měl být přestupek spáchán.

21. Žalobce poukazuje také na to, že podle výroku mu bylo zakázáno řízení nejen těch motorových vozidel, k jejichž řízení je nutné mít řidičské oprávnění, nýbrž „všech motorových vozidel“, tedy i takových, k jejichž řízení není nutné mít řidičské oprávnění, tj. veřejnoprávní povolení ve smyslu § 47 odst. 1 citovaného zákona, jako např. motorové sekačky a elektrokola [§ 2 písm. g) ve spojení s § 3 odst. 5 zákona o silničním provozu]. Výrok by přitom měl být určitý, srozumitelný a jasný. Předmětný výrok je však zjevně nezákonný, neboť činnost, ke které není potřeba veřejnoprávní povolení, nelze zakázat. Podle žalobce je výrok nezákonný i z toho důvodu, že podle výroku žalobce nesmí řídit motorová vozidla všude, tedy i mimo pozemní komunikace. Jelikož k řízení motorového vozidla mimo pozemní komunikace není nutné mít řidičské oprávnění, nelze takovou činnost ani zakázat. Žalobce proto z právní opatrnosti neřídí motorová vozidla ani mimo pozemní komunikace, čímž je krácen na svých veřejných subjektivních právech, jakož je zasahováno do jeho právní jistoty, neboť žalobce neví, zda může motorová vozidla mimo pozemní komunikace řídit či nikoliv. V této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013-23.

22. Žalobce také namítá, že ve vazbě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015-42, je místo údajného přestupku ve výroku uvedeno nedostatečně určitě, a to pouze jako „silnice I/19 u obce Pelhřimov ve směru od obce Humpolec směrem na Starý Pelhřimov“. Z výroku tedy není patrné, zda k přestupku skutečně došlo v místě, kde měla platit údajně porušená dopravní značka, která platila pouze na úseku několik (desítek) metrů. Úsek, ve kterém podle výroku mělo dojít k přestupku, je však dlouhý několik kilometrů a není tedy vůbec zřejmé, kde mělo k přestupku dojít, a zda ke skutku skutečně došlo v místě, kde byla údajně porušená dopravní značka umístěna.

23. Závěrem žalobce obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

24. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 11. 2018 předně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

26. Tvrzení žalobce, že nevyhověl jeho požadavku na sdělení oprávněné úřední osoby, označil s ohledem na sdělení, které bylo dne 10. 8. 2018 zasláno přímo žalobci a tímto osobně dne 13. 8. 2018 převzato, za nepravdivé.

27. K námitce, že žalobce neporušil dopravní značení č. B 21a, uvedl, že z videozáznamu tato skutečnost nevyplývá. Zákaz předjíždění nebyl ukončen žádnou dopravní značkou, popř. křižovatkou. Zdůraznil, že k předjíždění došlo v místech, kde byla přenosnými dopravními deskami komunikace zúžena o jeden jízdní pruh, a to z pravé strany ve směru jízdy. I kdyby značka ukončení zákazu předjíždění byla na kraji komunikace umístěna, má v daném okamžiku aplikační přednost přechodná úprava provozu na pozemních komunikacích, kdy od úseku s vyznačením omezení rychlosti na 80 km/hod současně platil zákaz předjíždění.

28. Žalovaný dále odmítl námitku zákonnosti umístění dopravní značky, kterou mohl účastník napadnout ve zcela jiném řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2010, čj. 8 As 68/2009, uvedl, že existence rozhodnutí o umístění dopravní značky není pro posouzení viny a trestu za spáchání přestupku podstatná. Účastník je silničního provozu je povinen řídit se dopravním značením i tehdy, když se mu to jeví jako nevhodné, nepohodlné či neúčelné (viz rozsudek téhož soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 57/2009).

29. Namítané nedostatečné odůvodnění sankce zákazu činnosti je podle žalovaného rovněž nedůvodné, neboť správní orgán prvního stupně navýšení zákazu činnosti v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu, řádně zdůvodnil, když se odvolal na předchozí deliktní minulost žalobce a detailně vyhodnotil jednotlivá kritéria uvedená zejm. v § 37 až 41 zákona o odpovědnosti za přestupky.

30. Ve vztahu k námitce plošného uložení zákazu řízení připomenul žalovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, čj. 6 As 22/2017-37, z něhož vyplývá, že zákon takový postup dovoluje.

31. Podle žalovaného je rovněž místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí dostatečně specifikováno (úsek komunikace, označení silnice, směr jízdy). Byť není přesně specifikován km, na kterém ke spáchání přestupku došlo, je třeba vycházet z úředního záznamu Policie, z něhož je patrné, že zákaz předjíždění platil v úseku od křižovatky se silnicí I/34 za současného snížení rychlosti na 80 km/hod. Z předloženého videozáznamu je celý průběh jízdy patrný, včetně umístění jednotlivého dopravního značení. Chybějící kilometrové označení místa spáchání přestupku není dle názoru žalovaného v daném případě natolik zásadní, aby mohlo ovlivnit konečné rozhodnutí ve věci.

32. Žalovaný označil za nedůvodné i zbylé námitky žalobce a s ohledem na shora uvedené navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

33. Žalobce, ani jeho zástupce se jednání konaného dne 15. 7. 2019 nezúčastnili (omluva ze dne 14. 7. 2019, v níž žalobce souhlasil s jednáním bez přítomnosti své i svého zástupce je založena na č. l. 32 spisu). Krajský soud usnesením zamítl důkazní návrh prinscreenem z videozáznamu obsaženého ve správním spisu v čase 2:52 pro nadbytečnost, neboť tento videozáznam již byl zahrnut mezi podklady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný setrval na svém procesním stanovisku.

V. Právní hodnocení krajského soudu

34. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

35. Žaloba není důvodná.

36. Vzhledem ke skutečnosti, že podaná žaloba je koncipována velmi rozsáhle a obsahuje řadu zavádějících až téměř absurdních tvrzení a námitek, považuje krajský soud v úvodu svého právního hodnocení za nezbytné uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 7 As 126/2013-19). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50).

37. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jejich zrušení; této námitce krajský soud nepřisvědčil.

38. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

39. Žalobce označil prvoinstanční rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán prvního stupně řádně nezohlednil všechna zákonná kritéria a nijak neodůvodnil konkrétní výši uložené sankce zákazu činnosti a pokuty. Taková námitka je však podle krajského soudu zcela neopodstatněná, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahuje na str. 4 a 5 konkrétní a přezkoumatelné úvahy o stanovení výměry sankce. Jmenovaný správní orgán přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti přestupku, kde posuzoval především způsob jeho spáchání, význam a rozsah jeho následků, dále okolnosti spáchání přestupku, druh a míru zavinění osoby, polehčující a přitěžující okolnosti a v neposlední řadě pak rovněž k osobním poměrům žalobce. Takovéto hodnocení považuje krajský soud ve světle shora nastíněných kritérií přezkoumatelnosti rozhodnutí za zcela dostatečné. Ostatně žalobce se závěry správního orgánu prvního stupně ohledně uložené výše pokuty a zákazu činnosti v mnoha směrech v podané žalobě dále polemizuje a je tedy zjevné, že se jedná spíše o nesouhlas s právními závěry správního orgánu prvního stupně, než že by tyto závěry nebyly z předmětného rozhodnutí patrné.

40. Krajský soud nemá pochyb ani o zákonnosti uložené pokuty a zákazu činnosti a je přesvědčen, že odůvodnění sankce v dané věci odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-63, podle kterého: „[s]právní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ 41. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je totiž zřejmé, že tento zvážil všechna v řízení zjištěná a posuzovatelná kritéria ve smyslu § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky, k těmto přiřadil konkrétní a v řízení prokázané skutečnosti, uvedl jejich relevanci pro výši pokuty a délku zákazu činnosti a vytvořil tak individuální rámec pro stanovení výše pokuty. Jako polehčující okolnost posoudil skutečnost, že nedošlo k žádné škodě ani zranění, na druhou stranu jako přitěžující hodnotil například technický stav pozemní komunikace, kde došlo k předjíždění. Je třeba zdůraznit, že správní orgán prvního stupně nekladl k tíži žalobce jeho starší přestupkovou minulost, jak nesprávně namítá žalobce. Naopak při posuzování osoby pachatele sice obecně zrekapituloval počet záznamů pro porušení pravidel silničního provozu za poslední tři roky, jakož i jejich celkový počet, nicméně při ukládání správního trestu zákazu činnosti výslovně uvedl, že „přihlédl k osobě obviněného, zejména záznamům o porušení pravidel v silničním provozu v období posledních třech let“. Ostatně pokuta ve výši 5 000 Kč byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby, neboť zákon umožňuje za uvedené jednání uložit pokutu od 5 000 Kč do 10 000 Kč; stejně tak správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců byl uložen při dolní hranici zákonné sazby, která činí od 6 měsíců do jednoho roku.

42. Krajský soud chápe, že žalobce vnímá povinnost hradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč ve své majetkové sféře rovněž negativně, nicméně povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení vyplývá pro správní orgány z § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Jedná se přitom o samostatný výrok, který nemá vliv na druh a výši uložených sankcí. Součástí rozhodnutí o přestupku naopak není bodové hodnocení řidiče. Žádná z těchto okolností rovněž nevstupuje do úvahy o přiměřenosti sankce, natož, že by jejich absence způsobovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

43. Krajský soud považuje v této souvislosti za nezbytné připomenout, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 100/2014-27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty (přestupky a jiné správní delikty), a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě k takovému překročení mezí správního uvážení, resp. jeho zneužití nedošlo. Žalobcův odkaz na praxi trestních soudů je v této souvislosti bezpředmětný.

44. Žalobcem vznesený požadavek týkající se podrobného zkoumání jeho přestupkové minulosti (jaká právní povinnost byla porušena a jaká byla uložena sankce) nemá oporu v zákoně o odpovědnosti za přestupky a nevede ve smyslu shora citované judikatury k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

45. Jako nedůvodná se ve vazbě na výše uvedené jeví krajskému soudu rovněž námitka porušení zákazu dvojího přičítání. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je patrno (viz str. 5 označeného rozhodnutí), že tento nejdříve zrekapituloval dosavadní přestupkovou minulost žalobce, včetně uvedení celkového počtu uložených zákazů řízení a aktuálního stavu bodového konta řidiče, nicméně v následujícím odstavci výslovně uvedl, že toliko přestupky spáchané žalobcem v posledních třech letech zohlednil při úvaze o druhu a výši ukládaných správních trestů. Bodové hodnocení řidiče v tomto směru nikterak nezvažoval. Jestliže správní orgán prvního stupně zdůraznil, že přestupek byl spáchán aktivním konáním žalobce, činil tak výslovně z pohledu posouzení míry zavinění. Podobně žalobce překrucuje a vytrhává z kontextu rozhodnutí úvahu správního orgánu prvního stupně týkající se porušeného zájmu společnosti.

46. Žalobce rovněž toliko obecně namítal nepopsání a nezohlednění rozhodovací praxe správním orgánem prvního stupně. Žalobcem uvedený odkaz na rozhodovací praxi je vlastně projevem zásady, aby obdobné přestupky byly postihovány sankcemi vyměřenými v obdobné výši, což odpovídá zásadě zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Krajský soud je, jak podrobně zdůvodnil výše, přesvědčen, že uložené sankce plně odpovídají individuálním okolnostem případu a byly řádně odůvodněny, přičemž bylo na žalobci, pokud se domníval, že v obdobných případech postupuje správní orgán prvního stupně odchylně, aby toto své tvrzení podložil konkrétním důkazem a svůj názor blíže rozvedl. Žalobce však v tomto ohledu zůstal nečinným a omezil se toliko na obecné, ničím nepodložené tvrzení, obsažené až v žalobě. Krajský soud proto neshledal tuto námitku důvodnou.

47. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž žalovaný chybně uložil žalobci zákaz řízení všech motorových vozidel, ačkoli přestupek spáchal ve vozidle, pro jehož řízení je zapotřebí řidičské oprávnění skupiny B.

48. K podpoře své argumentace žalobce poukázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 7/2009-76. Prakticky totožnou námitkou opírající se o uvedené rozhodnutí se přitom již zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, čj. 7 As 332/2016-44, v němž uvedl, že „je třeba poopravit stěžovatelovu interpretaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009 - 76. Stěžovatel se z něj snaží dovodit, že když se přestupku dopustil při řízení vozidla skupiny C, měla mu být uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení toliko vozidel skupiny C. To však z jím citovaného rozsudku neplyne. V něm Nejvyšší správní soudu pouze konstatoval, že pokud se řidič vozidla skupiny C dopustí při řízení tohoto typu vozidla přestupku, který je vázán na daný typ vozidla (v daném případě stěžovatel nebyl držitelem platného osvědčení o profesní způsobilosti řidiče), není nepřiměřeným trestem, pokud je mu uložen zákaz řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny C. Z rozsudku však nelze dovodit, že by mohlo být řidiči zakázáno pouze řízení toho typu vozidla, které řídil v době spáchání přestupku. V případě takových přestupků, jako je například právě překročení nejvyšší povolené rychlosti, kterého se lze dopustit jakýmkoli typem motorového vozidla, by ostatně takové zmírnění sankce nedávalo smysl.“ Citovaný závěr je zcela aplikovatelný i v nyní projednávané věci a nikterak nekoliduje s žalobcem zmíněným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02.

49. Smyslem trestu zákazu činnosti dle § 47 zákona o odpovědnosti za přestupky je zabránit pachateli přestupku v recidivě, přičemž spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. Krajský soud se proto ztotožnil s posouzením správního orgánu prvního stupně, který dovodil, že „z hlediska represivního účinku nesmí být správní trest likvidační, ale musí zároveň být tak intenzivní, aby ho pachatel pociťoval jako újmu“. Jeho závěry považuje krajský soud za přezkoumatelné a přiměřené.

50. Ani žalobní bod, ve kterém žalobce namítá, že mu byl uložen nijak neomezený zákaz řízení motorových vozidel, přestože nelze za údajný přestupek zakázat řídit motorová vozidla mimo pozemní komunikace, neshledal soud důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Zákaz činnosti spočívající „v zákazu řízení všech motorových vozidel“, vyjádřený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je zcela obvyklý, dostatečně určitý ve smyslu žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013-23, a bezpochyby znamená zákaz řídit všechna motorová vozidla na pozemních komunikacích. Podle krajského soudu je třeba vycházet z toho, že zákon o silničním provozu zásadně určuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost žalobce dodržet zákaz řídit motorová vozidla uložená výrokem prvostupňového rozhodnutí proto ze samé podstaty věci nemůže přesáhnout mimo rámec provozu na pozemních komunikacích. Tyto závěry potvrdil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2018, čj. 2 As 424/2017-39. Je namístě odmítnout jako nesprávný až absurdní žalobcem uváděný příklad, že v důsledku uloženého zákazu nemůže řídit např. motorovou sekačku.

51. Krajský soud dále nepřisvědčil námitce žalobce týkající se neposkytnutí informace o oprávněné úřední osobě. Z obsahu správního spisu je patrno, že žádosti žalobce ze dne 4. 7. 2018, která byla součástí podaného odvolání, „o poskytnutí informace, kdo bude v jeho věci rozhodovat, tedy jaké oprávněné úřední osoby byly v jeho věci určeny, a která z nich bude primárně rozhodnutí ve věci připravovat“, bylo plně vyhověno a přípisem ze dne 10. 8. 2018, čj. KUJI 60965/2018 OOSČ 606/2018 OOSC/161, mu žalovaný sdělil, že oprávněnou úřední osobou v odvolacím řízení je Mgr. P. V. Označený přípis byl zaslán přímo žalobci, neboť se udělená plná moc ze dne 16. 3. 2018 zcela výslovně nevztahovala na doručování písemností zmocněnci. Žalobce si předmětný přípis osobně převzal dne 13. 8. 2018. Je tedy zjevné, že nedošlo k znemožnění podání námitky podjatosti a bylo pouze a jenom na žalobci, zda tento procesní úkon učiní či nikoli. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce zůstal nečinný, stejně tak i přes výzvu správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 7. 2018 nedoplnil odvolání podané v blanketní podobě, nelze žalobcem zvolený pasivní přístup klást bez dalšího k tíži správních orgánů. Související agresivní argumentace žalobce účelovostí postupu správního orgánu se proto jeví krajskému soudu jako krajně nevhodná a nedůstojná. Stejně tak je bezpředmětný odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 30 A 197/2016-34, a rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 161/2016-52.

52. V návaznosti na shora uvedené posoudil krajský soud námitku podjatosti vznesenou z totožných důvodů v žalobě, a to z pohledu, zda nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobcem tvrzené důvody podjatosti oprávněné úřední osoby nemají, jak je podrobně popsáno výše, své opodstatnění v předloženém správním spise, posoudil ji zdejší soud jako nedůvodnou.

53. Pokud jde o námitku ukončení platnosti dopravního značení, nelze žalobci přisvědčit, že dopravní značka č. B 21a („Zákaz předjíždění, Značka zakazuje řidiči předjíždět motorové vozidlo vlevo s výjimkou motocyklů bez postranního vozíku“) byla ukončena dopravní značkou č. B 26 („Konec všech zákazů, Značka ukončuje platnost všech zákazů, které jsou stanoveny pro jedoucí vozidla“).

54. V souladu s § 2 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 294/2015 Sb. se svislé dopravní značky umísťují tak, aby byly pro účastníky provozu na pozemních komunikacích, pro které jsou určeny, včas a z dostatečné vzdálenosti viditelné. Svislé dopravní značky se umísťují při pravém okraji pozemní komunikace nebo nad vozovkou; pro zdůraznění jejich významu mohou být značky nacházející se při pravém okraji pozemní komunikace zopakovány i při levém okraji pozemní komunikace.

55. Z videozáznamu palubní kamery umístěné ve služebním vozidle hlídky Policie ČR, který je součástí správního spisu a byl podkladem pro rozhodnutí správních orgánů, je patrno, že v čase 2:52 trvání videozáznamu č. 3SE5182 I. se při levém okraji pozemní komunikace ve směru jízdy žalobce nachází přenosná dopravní značka č. B 26, nikoliv na pravé straně pozemní komunikace, jak v žalobě tvrdí žalobce. Uvedená dopravní značka je umístěna za svodidly a není natočena kolmo ke směru provozu, tedy tak, aby byla pro účastníky provozu na pozemních komunikacích viditelná. Při pravém okraji pozemní komunikace není značka č. B 26 umístěna, jak primárně vyžaduje § 2 odst. 2 citované vyhlášky, ale nachází se zde svislá přenosná dopravní značka č. A 8 („Nebezpečí smyku“) a č. B 20a („Nejvyšší dovolená rychlost 40 km/hod“) na retroreflexním žlutozeleném fluorescenčním podkladu doplněné o text „POZOR KLUZKÁ VOZOVKA“. Umístěné dopravní značení tedy neukončovalo platnost zákazové dopravní značky č. B 21a, ani nemohlo v žalobci vzbudit dojem jejího ukončení. V dané věci tedy nevznikl nesoulad mezi vodorovnými značeními a chybějícím svislým dopravním značením, jak tomu bylo v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, čj. 58 A 26/2012, na který se odvolává žalobce. Provedení žalobcem navrženého důkazu printscreenem z videozáznamu č. 3SE5182 I. obsaženého ve spise v čase 2:52 je podle krajského soudu za výše popsaného skutkového stavu nadbytečné. Nad rámec výše uvedeného považuje krajský soud za vhodné zdůraznit, že žalobce měl dostatečnou možnost uvést toto své tvrzení do oznámení o přestupku čj. KRPJ 17357/PŘ 2018-160007-TRN sepsané na místě policisty, což nejenže neučinil, ale odmítl toto oznámení podepsat a k věci se nijak nevyjádřil.

56. Žalobce dále namítal, že dopravní značka č. B 21a neměla zákonný podklad v opatření obecné povahy ve smyslu § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu a správní orgány rezignovaly na svou povinnost ověřit zákonnost a závaznost uvedené dopravní značky.

57. Totožnou otázkou se zabýval i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 22. 11. 2018, čj. 1 As 240/2018-43. Jmenovaný soud zdůraznil, že „[v]zhledem k tomu, že právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. Rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128, č. 1815/2009 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 6 As 45/2005 - 188), považoval by soud za absurdní, aby správní orgány bez uplatněné námitky či bez existence pochybností plynoucích z okolností daného případu, měly povinnost z úřední povinnosti zkoumat, zda byla každá dopravní značka umístěna zákonným postupem.“ 58. Ze shora uvedeného vyplývá, že nebylo povinností správních orgánů v nyní projednávané věci zkoumat ex offo účinnost předmětné dopravní značky, v situaci, kdy ji žalobce v řízení vůbec nezpochybnil, a z obsahu správních spisů žádná pochybnost o účinnosti značky nevyplynula. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 200/2015-37 je v tomto směru zcela neodpovídající, neboť závěry v něm učiněné se vztahovaly k otázce případného překročení pravomocí policistů při vstupu na pozemek. Krajský soud proto neshledal tuto námitku důvodnou.

59. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce neurčitosti místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

60. Podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání.

61. Krajský soud přisvědčil žalobci v tom směru, že na výrok rozhodnutí o přestupku jsou kladeny vysoké formální požadavky. Již v minulosti Nejvyšší správní soud dovodil, že v zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 92/2009-65).

62. Správní orgán prvního stupně vymezil místo spáchání přestupku ve výroku svého rozhodnutí jako „na silnici I. třídy č. 19 u obce Pelhřimov ve směru od obce Humpolec směrem na obec Starý Pelhřimov […] v místě, kde bylo místní úpravou (přenosným dopravním značením B21a) zakázáno předjíždění“. Jinými slovy z výroku rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, že žalobce v provozu na pozemních komunikacích, konkrétně na silnici první třídy č. 19 v úseku mezi obcemi Pelhřimov a Starý Pelhřimov, ve směru od obce Humpolec na obec Starý Pelhřimov, kde je místní úpravou zakázáno předjíždění, předjížděl, a byla tak naplněna skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona o silničním provozu.

63. Předmětné rozhodnutí dostojí i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem, aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem) a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. Ve výroku byly totiž kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (9:05) a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným.

64. Situace, kterou řešil Nejvyšší správní soud v žalobcem zmíněném rozsudku čj. 2 As 111/2015-42, byla odlišná, neboť v dotyčné ulici byla jak placená, tak neplacená místa k parkování. V nyní posuzované věci se však jednalo o úsek s jednotnou místní úpravou zákazu předjíždění.

65. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídla žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů na svých webových stránkách zveřejňuje. Ostatně i sám žalobce uvedl, že se nejedná o žalobní námitku, ale o upozornění pro Nejvyšší správní soud.

VI. Závěr a náklady řízení

66. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

67. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení