60 A 10/2016 - 37

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobce P.S., bytem XX, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému Krajské mu úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2016, č. j. OD 301/16-3/67.1/16084/Li, takto:

Výrok

I . Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 11. 4. 2016, č. j. OD 301/16-3/67.1/16084/Li, a rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 1. 2. 2016, č. j. MUCL/9142/16, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, se sídlem na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Žaloba Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa, odboru dopravy a občanskosprávních agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 2. 2016, č. j. MUCL/9142/16, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení povinnosti podle § 18 odst. 4 uvedeného zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 7. 2015 v 11:58 hod. na pozemní komunikaci v obci XX řídil nákladní motorové vozidlo tovární značky XX, registrační značky XX, nedovolenou rychlostí 65 km/h, tedy po odečtení odchylky měřícího zařízení ± 3 km/h rychlostí 62 km/h, čím překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 12 km/h, tj. o méně než 20 km/h, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Za prvé žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, protože z něj a ani prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, ze kterých podkladů správní orgány vycházely a jaké závěry z toho kterého podkladu vyvodily, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, podle něhož je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí s tzv. souhrnného zjištění. Správní orgány podle názoru žalobce nevyhodnotily řádně každý podklad zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti. V další skupině žalobních námitek žalobce upozorňoval na to, že již během správního řízení namítal, že ve spisu není přesně doloženo místo spáchání přestupku. Označení místa spáchání přestupku jako „v obci XX“, jež bylo užito ve sdělení obvinění a během celého správního řízení a rovněž ve výroku prvostupňového rozhodnutí, je nedostatečné, neboť z něj nelze určit, kde mělo ke spáchání údajného přestupku dojít. Žalobce odkazoval na závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, a uváděl, že skutek musí být jasně individualizován v samotném výroku rozhodnutí. Žalobce namítal, že v obcích XX jsou značky upravující maximální omezenou rychlost na 30 km/h i úsek, kde je rychlost zvýšena na 60 km/h, proto je třeba postavit najisto, ve kterém úseku byl údajný přestupek spáchán. Zároveň bylo třeba místo spáchání přestupku vyjasnit, aby mohla být posouzena relevance jeho obhajoby, v řízení před správními orgány totiž namítal, že rychlost byla měřena v zatáčce, což zakazuje návod k obsluze rychloměru. Žalobce v této souvislosti upozornil také na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 39, podle kterých dostatečné zdokumentování místa spáchání přestupku nemůže nic změnit na důvodnosti námitky, že ve vymezení skutku ve výroku bylo místo popsáno nedostatečně. Žalobce nad rámec uvedeného namítal, že ani z obsahu spisu se konkrétní místo, kde mělo k protiprávnímu jednání dojít, nepodává. V úředním záznamu je uvedeno, kde se nacházel radar a v jakém směru řidič vozidla jel. Ze záznamu o přestupku, který obsahuje fotografie jakožto výstup z měření, je zřejmé, že bylo měřeno na příjezdu, stanoviště bylo v obci XX, místo měření v XX. To by znamenalo, že žalobce jel opačným směrem, než jak vyplývá z úředního záznamu. Podklady obsažené ve spise jsou tak ve vzájemném rozporu a nelze z nich postavit najisto, kde mělo dojít ke spáchání přestupku. Správní orgán I. stupně konstatoval, že porovnáním snímku z měření se snímkem mapového podkladu serveru mapy.cz a google.cz/maps lze bez jakýchkoliv pochybností určit místo a směr měření. Žalobce v této souvislosti namítal, že mu ale nebylo umožněno vyjádřit se k tomuto novému důkazu (porovnání snímku z měření a snímku mapových podkladů), protože správní orgán I. stupně důkaz obstaral důkaz až po vyjádření žalobce ke spisu. Následně vydal meritorní rozhodnutí, aniž by žalobce vyrozuměl o tom, že provedl další dokazování. Tímto postupem došlo k porušení žalobcova práva dle § 36 odst. 3 správního řádu. Podle žalobce fotografie z měření k prokázání místa spáchání přestupku nestačí, není na žalobci, aby místo přestupku zjišťoval tím, že si fotografii z rychloměru vytiskne a bude „projíždět“ obcí prostřednictvím aplikace Google Maps. Žalobce má právo, aby mu bylo jednoznačně sděleno, kde se měl přestupku dopustit a kterým směrem jel. Specifikace místa jako „na pozemní komunikaci v obc i XX“ je zcela nedostatečná, není zřejmé, na jaké pozemní komunikaci a v jakém místě či úseku měl žalobce jet. Žalobce doplnil, že během správního řízení nebylo místo spáchání přestupku dostatečně identifikováno ani v příkazu ani v předvolání ani ve výroku prvostupňového rozhodnutí, proto nemohl místo ohledat a navrhovat potřebné důkazy k prokázání neviny, čímž mu bylo upřeno právo na obhajobu. V řízení před správními orgány žalobce namítal, že bylo měřeno v zatáčce, což je dle návodu k měřícímu zařízení nepřípustné. Proto žalobce navrhoval, aby byli vyslechnuti strážníci, kteří měření prováděli, a jako důkaz byl proveden návod k obsluze. S odmítnutím navržených důkazů žalobce nesouhlasil, podle něj by tyto důkazy odstranily pochyby jím tvrzené. Konstatování správního orgánu I. stupně o tom, že na základě skutečností vyplývajících ze spisového materiálu nebyl předpoklad o tom, že měření neproběhlo v souladu s návodem, není dle názoru žalobce správné. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016 – 31, v němž zaznělo, že pokud nebyl jako důkaz proveden návod k obsluze měřícího zařízení, nemohly správní orgány konstatovat, že byl návod dodržen. Podle žalobce správnost měření nevyplývá ani z ověřovacího listu ani z osvědčení o odborné způsobilosti strážníka ani z údajného povolení k měření, jak správní orgán konstatoval. Aby ověřovací list svědčil provedenému tvrzení, musí být dodržen návod k jeho obsluze. Ze skutečnosti, že strážník obsluhující rychloměr byl proškolen k používání přístroje, nelze vyvodit, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Žalobce odkazoval na závěry Nejvyššího správního soudu v řadě rozsudků a uváděl, že je nutné zjistit, jaké úkony strážníci před započetím měření provedli, aby bylo možné určit, zda postupovali v souladu s návodem k obsluze. Toto bylo možné prokázat výslechem zasahujících strážníků. Ani údajné povolení k měření rychlosti udělené městské policii nemůže sloužit jako podklad k závěru, že bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. Žalobce nesouhlasil s tím, že k závěru o údajném překročení rychlosti správní orgán dospěl na podkladě jediného důkazního prostředku, a to záznamu o přestupku, který je výstupem z měření provedeného pomocí rychloměru Ramer. Podle žalobce je tento důkaz nepřípustný, neboť při měření nebyl zcela určitě dodržen návod k obsluze a měření bylo nezákonné. Žalobce argumentaci zakončil tím, že nebyl zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, neboť správní orgán neprovedl žalobcem navrhované důkazy, a to výslech svědků a návod k obsluze. Žalobce rovněž namítal, že nebylo prokázáno oprávnění městské policie měřit rychlost v místě, kde měl být údajný přestupek spáchán. Z žádosti o schválení úseků pozemních komunikacích, na kterých je Městská policie XX oprávněna měřit rychlost, nevyplývá, kdo oprávnění vydal, na listině absentuje podpis oprávněné osoby. Kromě toho nelze z žádosti dovodit, že úsek, na kterém mělo být měřeno, spadá pod dovolené úseky. Žalobce dovozoval, že místo měření nespadá do úseku mezi přejezdem u silnice č. II/268 a koncem obce XX, neboť ten vede od železnice směrem na sever. Měření nebylo povoleno pro úsek na jih od železničního přejezdu, proto místu v obci Božíkov, kde bylo měřeno, oprávnění nesvědčí. Podklady pro uznání viny žalobce tak byly obstarány správním orgánem, který k tomu neměl podle § 79a zákona o silničním provozu oprávnění. Podle přesvědčení žalobce chybí v rozhodnutí I. stupně úvahy o zavinění žalobce. Žalobce odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 – 41, a namítal, že zavinění musí být jako základní znak přestupku předmětem dokazování a provedené dokazování musí nalézt odraz v přezkoumatelných úvahách o hodnocení důkazů, ze kterých se má zavinění podávat. Ze skutečnosti, že řidič vozidla při překročení vozidla jedná komisivně, nelze dovozovat formu zavinění a nelze, aby správní orgány zaměňovaly objektivní stránku se subjektivní. Žalobce se neztotožnil ani se závěrem, že řidič, který disponuje oprávněním k řízení motorových vozidel, jedná při překročení rychlosti úmyslně. Podle žalobce závěr o formě zavinění nebyl ničím podložený a nemá oporu ve spisu a nebyl řádně odůvodněn. Nakonec žalobce namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v jeho výroku není uvedeno, že jako další trest byly žalobci přičteny body do bodového hodnocení. Přitom je dle § 77 přestupkového zákona obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí uvedení druhu a výměry sankce. Žalobce připomínal závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 69, ze kterého vyplývá, že záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy. Z uvedeného žalobce dovozoval, že správní orgány měly ve výroku rozhodnutí uvést druh a výměru uložené sankce. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Poté žalobce doplnil, že správní orgán rozhodnutí o vině vydal pouze na základě úředních záznamů, které byly vytvořeny zasahujícími strážníky, aniž by sám obstaral a provedl další důkazy. II. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně uvedl podklady pro své rozhodnutí a ty pak jednotlivě vyhodnotil na str. 4 rozhodnutí. Podle žalovaného žalobce po celou dobu řízení vedeného správním orgánem I. stupně nepodal žádné návrhy na doplnění řízení, nedostavil se k podání vysvětlení dne 8. 9. 2015 stejně tak k ústnímu jednání ze dne 18. 12. 2015 a aktivní počal být až zmocněnec žalobce v odvolání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. As 44/2016, má žalovaný místo spáchání přestupku za spolehlivě zjištěné z oznámení přestupku, záznamu o přestupku i úředního záznamu strážníka městské policie. Jak vyplývá z vyjádření Policie ČR ze dne 6. 2. 2015, je měření v úseku č. 1 prováděno v obci XX v úseku silnice XX – od železničního přejezdu až po konec obce XX. Podle žalovaného bylo měření rychlosti prováděno u vozidel jedoucích směrem na XX jak vyplývá z úředního záznamu, a tomu koresponduje i fotografie měřeného vozidla a jeho okolí na záznamu o přestupku. Ze spisového materiálu nic nenasvědčuje tomu, že by vozidlo žalobce jelo v opačném směru, tedy od Srní. Žalovaný dále konstatoval, že snímky mapových podkladů serveru mapy.cz a google.cz jsou veřejně dostupné informace, dostupné všem účastníkům řízení po celou dobu, přičemž sám žalobce těchto aplikací využívá. Pro dokazování předmětného přestupku včetně místa spáchání pak správní orgán I. stupně vycházel z důkazů taxativně uvedených na str. 3 rozhodnutí, snímky map ze zmíněného severu pro dokazování nevyužil. K námitkám týkajícím se neprovedení důkazu návodem k obsluze žalovaný uvedl, že žalobce nekonkretizoval důvody, pro které by mělo být měření rychlosti v rozporu s návodem k obsluze, pouze konstatoval, že měření bylo prováděno v zatáčce. K námitce absence podpisu XX oprávněna měřit rychlost projíždějících vozidel, nezpůsobuje nevěrohodnost této písemnosti. Ta byla Městské policii doručována v elektronické podobě prostřednictvím datové schránky, tedy bez otisku úředního razítka a podpisu příslušné osoby. Tuto skutečnost žalovaný ověřil u příslušného pracovníka Policie ČR, dopravního inspektorátu Česká Lípa. Z povolení vyplývá, že Městská policie XX je oprávněna měřit rychlost jízdy vozidel v úseku č.

1. Žalovaný pak odmítl námitky žalobce, podle nichž místo měření do stanoveného úseku nespadalo. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 10 As 25/2014, označil žalovaný dokazování za řádné i bez svědeckých výpovědí policistů. Navrhoval, aby soud podanou žalobu zamítnul v celém rozsahu. Náhradu nákladů řízení žalovaný nežádal. III. Zjištění ze správního spisu Dne 18. 8. 2015 Městská policie XX oznámila přestupek žalobce správnímu orgánu I. stupně a postoupila mu oznámení o přestupku, podle kterého se měl žalobce přestupku dopustit s předmětným vozidlem dne 29. 7. 2015 v 11:58 hod. v obci XX překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci. Oznámení o přestupku sepsané hlídkou městské policie na místě žalobce odmítl podepsat, k přestupkovému jednání se odmítl vyjádřit. Součástí oznámení přestupku byl úřední záznam o přestupkovém jednání ze dne 29. 7. 2015, č. j. 15/2015-Dopr. 13, podle něhož hlídka městské policie prováděla měření rychlosti v úseku č. 1) v Zákupech – Božíkově ve směru na XX, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., s tím, že radar AD9C byl umístěn v místě XX u č. p. XX. Městská policie dále přiložila záznam o přestupku z měřícího zařízení s fotografií žalobcova vozidla s uvedením naměřené rychlosti 65 km/h, s uvedením stanoviště XX, místo měření XX; dále ověřovací list č. 82/15 k uvedenému měřícímu zařízení; osvědčení č. 100/2014 o proškolení str. XX k obsluze měřiče rychlosti a žádost Policie ČR, dopravního inspektorátu Česká Lípa ze dne 6. 2. 2015 s uvedením schválených úseků pozemních komunikacích, na kterých je Městská policie XX oprávněna měřit rychlost projíždějících vozidel pro účely § 79a zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně doplnil podklady postoupené městskou policií o výpis z evidenční karty řidiče a na základě shromážděných podkladů uznal žalobce příkazem ze dne 10. 9. 2015 vinným z předmětného přestupku. Po podání odporu proti příkazu pokračoval správní orgán I. stupně v řízení o přestupku, který projednal při ústním jednání dne 18. 12. 2015, k němuž se žalobce ani jeho zmocněnec nedostavili. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že správní orgán I. stupně provedl dokazování oznámením přestupku ze dne 29. 7. 2015, záznamem o přestupku, ověřovacím listem č. 82/15, povolením k měření rychlosti ze dne 6. 2. 2015, osvědčením o proškolení č.100/2014 ze dne 18. 3. 2014 a výpisem z evidenční karty řidiče. Po uskutečnění ústního jednání požádal zmocněnec žalobce o poskytnutí kopie spisového materiálu. Ve stanovené lhůtě k vyjádření v dané věci žalobce prostřednictvím zmocněnce písemně uvedl, že nejel takovou rychlostí a že bylo měření radarovým zařízením provedeno v zatáčce. Současně namítal, že ve spisovém materiálu není založeno přesně místo měření, přesto uvádí, že XX nemá žádný rovný úsek pro měření. Proto navrhoval, aby správní orgán provedl výslech obsluhy měřícího zařízení, aby bylo zjištěno přesné místo měření, a také provedl dokazování návodem k obsluze, aby bylo zřejmé, jaké náležitosti musí být při měření dodrženy. V reakci na vyjádření žalobce správní orgán I. stupně do spisového materiálu zařadil mapové podklady vytištěné z internetových stránek www.google.cz/maps a vww.mapy.cz. Dne 1. 2. 2016 správní orán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným z popsaného přestupku. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v úředním záznamu je přesně specifikováno, že radar byl umístěn v místě XX u č. p. XX. Po bližším zkoumání na základě pořízeného snímku měřícím zařízením je patrné, že po levé straně automobilu je umístěna cihlová rozvodná skříňka a bezprostředně po její pravé straně železobetonový sloup elektrického vedení a porovnáním tohoto snímku se snímkem mapového podkladu serveru mapy.cz a google.cz/maps, které založil do spisu, je možné bez jakýchkoliv pochybností určit místo a směr měření. Nahlédnutím do jakéhokoliv mapového podkladu je podle správního orgánu zřejmé, že měření bylo provedeno v přímém úseku, a to nejen ve směru jízdy žalobce, který se pohyboval od obce XX, ale i za tímto úsekem. Proto považoval správní orgán I. stupně námitku žalobce za irelevantní a dovodil, že není na místě provádět výslech osob obsluhujících měřící zařízení, neboť není jakýkoliv předpoklad o tom, že měření neproběhlo v souladu s návodem. Proto je nelogické a nežádoucí, aby byl také jako důkaz prováděn návod k použití. Přestupkové jednání vyplývá z oznámení přestupku, o nedovolené rychlosti 62 km/h svědčí záznam o přestupku, který obsahuje fotodokumentaci. Další písemnosti, a to ověřovací list, osvědčení příslušné osoby potvrzují správnost zjištěných skutečností. Z povolení k měření rychlosti správní orgán I. stupně dovodil, že měření bylo provedeno v zastavěné oblasti u č. p. XX v obci XX, tedy v úseku mezi železničním přejezdem u silnice II/268 a koncem obce XX. Správní orgán tak měl přestupek za jednoznačně prokázaný. Konstatoval, že přestupek byl spáchán aktivním konáním, formu zavinění hodnotí jako úmysl nepřímý, neboť si žalobce musel být vědom překročení rychlosti o 12 km/h a vědom toho, že se pohybuje na území obce s předepsanou rychlostí 50 km/h, neboť se tak od něj jako držitele řidičského oprávnění očekává. Dále se správní orgán I. stupně věnoval hlediskům dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a odůvodnil výši uložené pokuty. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 4. 2016 žalovaný zamítl blanketní odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že správní orgán I. stupně se řádně a obsáhle vypořádal s námitkou ohledně místa měření a s jeho závěry se ztotožnil. Také uvedl, že správní orgán I. stupně správně odůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy výslechem policistů a návodem k obsluze měřícího zařízení. Podle žalovaného tvořil shromážděný spisový materiál před vydáním prvostupňového rozhodnutí logicky provázaný důkazní řetězec, v němž nic pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů nezpochybňuje. K otázce měření žalovaný doplnil, že v úředním záznamu je uvedeno, že radar byl umístěn v místě XX u č. p. XX. Nahlédnutím do některého z internetových mapových aplikací lze dostat přesné místo měření, které je prokazatelně na rovném úseku komunikace. Místo, které zmocněnec označil ve vyjádření jako místo měření, není u domu č. p. XX, ale je od něj vzdáleno cca 100 m a nachází se v zatáčce. Zmocněnec tedy uváděl jiné místo, než kde bylo skutečně měřeno. K subjektivní stránce žalovaný podotkl, že v době předmětného protiprávního jednání byl žalobce držitelem příslušného řidičského oprávnění, bylo jeho povinností znát pravidla provozu na pozemních komunikacích a dodržovat je. Žalobce věděl, že svým jednáním, tedy jízdou vyšší než byla v předmětném místě povolena, ohrozí zájem chráněný zákonem a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl jako držitel řidičského oprávnění srozuměn. IV. Posouzení věci soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s. Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nedostatek důvodů, která měla spočívat v nedostatečných úvahách při hodnocení důkazů a utváření skutkového závěru. Byť jsou rozhodnutí jak správního orgánu I. stupně, tak žalovaného (toho bezpochyby též z důvodu podání blanketního odvolání) stručná, soud nemá za to, že by byly úvahy správních orgánů obou stupňů natolik nedostatečné, že by z rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení, jež zásadně tvoří jeden celek, nebylo ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. možné zjistit, jaké skutečnosti vzaly správní orgány za prokázané a na základě jakých podkladů a jak shromážděné podklady hodnotily. Soud vzal přitom v úvahu i to, že typově jsou přestupky spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti jednodušší co do skutkových zjištění a obvykle podložené obdobnými důkazy o naměřené rychlosti vozidla. Typicky bývají k dispozici výstup o naměřené rychlosti z měřícího zařízení spolu s fotodokumentací zachycující naměřené vozidlo, listina ověřující způsobilost toho kterého konkrétního měřícího zařízení k měření rychlosti, osvědčení o způsobilosti osoby k obsluze měřícího zařízení, ze kterých již z povahy věci plyne, k prokázání jakých skutečností slouží. Proto soud nepovažoval za vadu, pokud správní orgán I. stupně či následně žalovaný v odůvodnění svých rozhodnutí nerozepisovali, jaké dílčí zjištění z toho kterého podkladu učinili. Důvodnou shledal soud námitku spočívající v nedostatečné specifikaci místa spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí. V obecné rovině soud předesílá, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v „rozhodnutí trestního charakteru (…) je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (…), jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě“ (dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, kromě toho všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz). Podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, musí výrok rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku, je to, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním a aby byly řádně vymezeny rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem, překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 8, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 – 53). V případě přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti v daném místě je místo spáchání přestupku podstatné pro posouzení, zda k přestupku došlo či nikoli, tj. zda byla naplněna skutková podstata daného přestupku, případně za jakých okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37), přičemž otázka, zda je toto místo ve výroku rozhodnutí vymezeno dostatečně, závisí na okolnostech každého jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015. č. j. 4 As 63/2015 – 52, shodně ze dne 11. 3. 2016, č. j. 4 As 270/2015 – 42). V souzeném případu bylo místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezeno „na pozemní komunikaci v obci XX“. Vymezení místa přestupkového jednání, jež mělo spočívat v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, pouhým označením části obce, bez bližší specifikace alespoň pozemní komunikace, případně směru jízdy vozidla, jak je obvyklé, považuje soud za nedostatečné. Z obsahu spisového materiálu přitom nelze dovodit, že by se jednalo o jedinou pozemní komunikaci v označené části obce, kde by se žalobce mohl přestupkového jednání dopustit, či jinak naprosto zřejmou dopravní situaci, při níž by takové obecné označení místa spáchání přestupku mohlo být dostačující z hlediska dodržení zásad shora popsaných. Přitom v souzeném případu nebyl v průběhu přestupkového řízení před správním orgánem I. stupně žalobce zcela nečinný, v tomto směru se žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mýlí. Již před vydáním prvostupňového řízení žalobce popíral, že by naměřenou rychlostí své vozidlo řídil, namítal, že rychlost mu byla naměřena v zatáčce, proto se domáhal dalšího dokazování, a rovněž namítal, že ze spisu nevyplývá přesné místo měření rychlosti. Za situace, kdy přesné místo přestupkového jednání nebylo uvedeno ani v žádné z písemností, která byla žalobci adresována (výzva k podání vysvětlení, příkaz, oznámení o pokračování řízení o přestupku), a lze jej seznat jen z úředního záznamu městské policie ze dne 29. 7. 2015, č. j. 15/2015-Dopr. 13 (který byl sice žalobci v rámci kopie spisového materiálu poskytnut, současně však nebyl dle obsahu protokolu o ústním jednání označen jako podklad pro rozhodnutí), mohla být žalobcova možnost účinné obrany omezena. Správnímu orgánu I. stupně přitom dle názoru soudu podklady pro přesné vymezení místa přestupkového jednání ve výroku rozhodnutí v duchu judikaturních závěrů nechyběly. Jak ovšem dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, tato skutečnost vadu výroku rozhodnutí zhojit nemůže. Z úředního záznamu městské policie o přestupku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 15/2015-Dopr. 13, ve spojení se záznamem o přestupku a ve spojení s povolením Policie ČR, dopravního inspektorátu ze dne 6. 2. 2015, ve kterém byl vymezen úsek 1), vyplývá, že místo spáchání přestupkového jednání se nacházelo v úseku 1), tedy na silnici č. III/26832, u č. p. 20, kde byl umístěn radar AD9V č. 8/0340, a to ve směru (od železničního přejezdu u silnice č. II/268) na Srní. Zpochybňuje-li žalobce v žalobě směr, kterým měl s vozidlem jet, a v důsledku toho namítá vzájemný rozpor podkladů, nemůže tyto námitky soud přijmout. Žalobce tak činí na podkladě záznamu o přestupku včetně fotografie zachycující jeho vozidlo na příjezdu, ovšem z těchto podkladů dovozuje skutečnosti, které z nich nevyplývají. Opačný směr jízdy žalobce dovodil ze zakreslení „Místa spáchání přestupku“ u č. p. XX v části obce XX a „Stanoviště“ v XX (viz. obrázek „Místo měření dle Záznamu o přestupku“ na str. 4 žaloby). Toto však ze záznamu o přestupku nevyplývá, neboť označením „Stanoviště“ XX nelze mít na mysli stanoviště policejního vozidla ve vztahu k umístění měřicího zařízení, jak žalobce zřejmě dovozuje (jinak by k závěru o opačném směru vozidla nemohl dospět), ale označení obce, ve které je rychlost měřena. „Místo měření“ XX pak v záznamu o přestupku označuje bližší místo měření rychlosti. Že bylo toto místo způsobilým místem měření rychlosti, neboť se nenacházelo v zatáčce, ale v přímém úseku komunikace, a je proto také nadbytečné doplnit dokazování svědeckou výpovědí strážníků městské policie, kteří měření rychlosti prováděli, potažmo návodem k obsluze předmětného radaru, správní orgán I. stupně dovodil na základě porovnání snímku vozidla připojeného k záznamu o přestupku se snímky mapových podkladů ze serverůmapy.cz a google.co/maps. Toto hodnocení jednoznačně vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž také žalovaný považoval tento postup za správný. Z obsahu předloženého správního spisu však vyplývá, že správní orgán I. stupně při ústním jednání dne 18. 12. 2015 žádné dokazování snímky mapových podkladů z označených internetových stránek neprováděl, ačkoli zjišťují-li se z obsahu internetových stránek skutkové otázky, lze tak provést jen v rámci dokazování (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 – 70). A mapový snímek a další snímky místa z označených internetových stránek do spisu vložil až po ústním jednání a po poskytnutí kopie celého spisu žalobci v reakci na jeho písemné vyjádření ze dne 18. 1. 2016, aniž by žalobce informoval o tom, že do spisu doplňoval další listinné podklady, které následně ve svém rozhodnutí hodnotil a jimiž vyvracel jeho námitky a návrhy na doplnění dokazování. Žalobce tak byl zkrácen na svém právu vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ke všem shromážděným podkladům v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu. Takový postup správního orgánu I. stupně, který nebyl napraven ani žalovaným v rámci odvolacího řízení, přestavuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nelze proto ani dospět k závěru, že se správní orgán I. stupně řádně vypořádal s žalobcovými návrhy na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi strážníků a návodem k obsluze radaru. Správní orgán I. stupně totiž dospěl k závěru o dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci v důsledku logicky provázaného důkazního řetězce, a proto i k závěru o nadbytečnosti doplnění dokazování (jak žalovaný aproboval v napadeném rozhodnutí) na základě pokladů, se kterými nebyl žalobce seznámen a nemohl se k nim vyjádřit a v reakci na ně uplatnit svoje důkazní návrhy před vydáním rozhodnutí. V takové situaci považuje soud za předčasné zabývat se dílčími námitkami žalobce ohledně neprovedení dokazování svědeckými výpověďmi strážníků a návodem k obsluze radaru, stejně jako námitkami, zda měření odpovídalo návodu k obsluze předmětného radaru či nikoli. Pokud se žalovaný uplatněnému žalobnímu bodu porušení práv vyplývajících z § 36 odst. 3 správního řádu bránil poukazem na to, že snímky mapových podkladů jsou veřejně dostupné informace a správní orgán I. stupně je výslovně neoznačil mezi podklady rozhodnutí, uvádí soud ve shodě se žalobcem, že podstatné bylo jejich hodnocení jako podkladů pro rozhodnutí spolu s dalšími provedenými důkazy. Jak soud uvedl již shora, skutková zjištění z určitých internetových stránek (serverů) nejsou notorietami a ani skutečnostmi známými z úřední činnosti správního orgánu, a byť jde o informace, které mohou být veřejně dostupné také účastníkům (zajistí-li si přístup na internet), musí být taková skutková zjištění provedena v rámci dokazování obsahu internetových stránek a účastníku řízení musí být v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu umožněno se k nim vyjádřit. Jako nedůvodné soud naopak vyhodnotil námitky směřující proti oprávnění Městské policie XX měřit rychlost v daném místě. Oprávnění městské policie měřit podle § 79a zákona o silničním provozu rychlost projíždějících vozidel bylo v přestupkovém řízení dokládáno listinou nazvanou jako „Žádost o schválení úseků pozemních komunikacích (určených Policií ČR), na kterých je Městská policie XX oprávněna měřit rychlost projíždějících vozidel – povolení k měření rychlosti“ ze dne 6. 2. 2015. Namítaná absence podpisu oprávněné osoby na tomto povolení podle názoru soudu pravost listiny nezpochybňuje. Z data v XX XX (dne 9. 2. 2015), a kontextu věci vyplývá, že samozřejmě nejde o originál povolení, který byl dle zjištění žalovaného (viz. jeho vyjádření k žalobě) doručován elektronicky do datové schránky, tedy bez viditelného otisku kulatého razítka a bez vlastnoručního podpisu oprávněné osoby. Pokud v průběhu přestupkového řízení nevznikla pochybnost o oprávnění městské policie k měření rychlosti projíždějících vozidel v daném úseku a ani žalobce tuto otázku neučinil spornou, považuje soud za postačující, pokud ve spisovém materiálu bylo oprávnění městské policie doloženo pouze kopií vydaného povolení, nikoli originálem s elektronickým podpisem oprávněné osoby. Místo, kde mělo dle obsahu spisového materiálu k přestupkovému jednání dojít, tedy místo u č. p. 20 na silnici č. III/26832 (viz. předcházející část rozsudku) ve směru na Srní, se dle úředního záznamu městské policie ze dne 29. 7. 2015 nacházelo v úseku č. 1), jak byl vymezen ve vydaném povolení Policie ČR ze dne 6. 2. 2015. V povolení byl tento úsek vymezen jako „XX – úsek silnice č. XX – od železničního přejezdu u silnice č. XX až po konec obce XX, který je označeno svislou dopravní značkou (IS 12b). Měření v obou směrech jízdy.“ Žalobce nesprávně dovozuje (viz. obrázek „Vyznačení povoleného úseku PČR“ na str. 7 žaloby), že úsek 1) vede od železničního přejezdu směrem na sever. Žalobce nepřípadně uvádí, že obec XX se nachází na jih, a proto by měl být konec měřeného úseku vymezen koncem obce XX, aby do něj dané místo přestupku spadalo. Žalobce opomíjí, že XX není samostatnou obcí, odlišnou od obce XX, ale pouze částí obce XX, jak plyne z vydaného povolení. Má-li úsek 1) zahrnovat část obce XX, je úsekem silnice č. XX od železničního přejezdu po konec obce XX právě úsek od železničního přejezdu směrem na jih. Tento úsek zahrnuje právě části XX, včetně místa kolem č. p. XX v XX, kde byl radar umístěn. Dále se soud musel vypořádat s namítanou nepřezkoumatelností správních rozhodnutí v části týkající se otázky zavinění. Správní orgány obou stupňů dovodily, že žalobce se měl uvedeného přestupku dopustit ve formě nepřímého úmyslu, tedy že ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, jako pachatel přestupku věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn. Žalobce namítal, že tato forma zavinění obsahu spisového materiálu neodpovídá. Námitku vznesl spíše v obecné rovině, kdy správním orgánům vytýkal nedostatek dokazování a nedostatek úvah ve vztahu k hodnocení důkazů. Namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve vztahu k subjektivní stránce přestupku soud neshledal. Soud má naopak za to, že pokud by bylo překročení nejvyšší povolené rychlosti prokázáno, a současně žalobce v řízení před správními orgány sám neuváděl žádné bližší okolnosti týkající se složky volní a složky vědění (na nichž je zavinění jako vnitřní psychický vztah pachatele k poruše či ohrožení zájmu chráněného zákonem vybudováno), a takové skutečnosti nevyvstaly ani z okolností případu, správní orgány nepochybily, pokud vycházely z toho, že žalobce jako řidič motorového vozidla – oprávněný držitel řidičského oprávnění, který je povinen znát pravidla silničního provozu vědět a musí si být vědom toho, jakou rychlostí řídí, musel vědět, že vyšší naměřenou rychlostí než povolenou poruší zájem chráněný zákonem, kterým byl zájem společnosti na dodržování nejvyšší povolené rychlosti v obci. Z ničeho jiného než z vlastního jednání pachatele, tedy překročení povolené rychlosti dosažením naměřené rychlosti, na jeho vnitřní psychický vztah k objektu přestupku nebylo možné za daných okolností usuzovat. Poslední žalobní bod, v němž žalobce namítal, že výrok rozhodnutí v rozporu s § 77 zákona o přestupcích neobsahuje uvedení počtu bodů zaznamenávaných do registru řidičů, soud také neshledal opodstatněným. Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat mimo jiné i druh a výměru sankce. Jaký druh sankce a v jaké výměře lze za přestupky, jimiž byl žalobce uznán vinným, je třeba, za užití zásady dle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, hledat v § 11 zákona o přestupcích a § 125c zákona o silničním provozu [konkrétně § 125c odst. 4 a odst. 5]. Ani jeden z těchto právních předpisů nezmiňuje mezi sankcemi, které lze za přestupky na úseku bezpečnosti silničního provozu uložit, počet bodů zaznamenávaných v registru řidičů ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu. Soudu jsou známy závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2015 - 55, publ. ve Sb. NSS č. 3339/2016 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná též na www.nssoud.cz), podle nichž „záznam stanoveného počtu stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Nicméně je třeba mít na paměti, že vyslovený právní závěr byl zaujat v souvislosti s otázkou, podle jakého právního předpisu mají být (při dodržení zásady zákazu uložit trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době jeho spáchání) body do registru řidičů za přestupek zaznamenány, pokud dojde ke změně zákona v mezidobí od spáchání přestupku do doby rozhodnutí správních orgánů o něm. I citované usnesení však vycházelo ze zákonné úpravy záznamu bodů do registru řidičů dle § 123b a násl. zákona o silničním provozu. Jak vyplývá z § 123b odst. 1 uvedeného zákona, řidiči, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek nebo trestný čin, se v registru řidičů zaznamená stanovený počet bodů ex lege. Záznam provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni uložení pokuty za přestupek nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestný čin, a to nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno oznámení o uložení pokuty nebo rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestný čin (§ 123b odst. 2 zákona o silničním provozu). Na žádost řidiče vydá příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností výpis z registru řidičů o jeho záznamech bodového hodnocení, (podle § 123b odst. 5 zákona o silničním provozu), ověřený výstup z registru řidičů o jeho záznamech bodového hodnocení může na žádost řidiče vydat kontaktní místo veřejné správy (§ 123b odst. 6 zákona o silničním provozu). Výpis (resp. ověřený výstup) z registru řidičů má povahu osvědčení. Příslušný obecní úřad při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, pak neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, pozbývá řidič řidičské oprávnění (§ 123c odst. 2 zákona o silničním provozu). Zákon o silničním provozu zároveň upravuje specifický způsob, kterým se řidič, který s provedeným záznamem bodů v registru řidičů nesouhlasí, může bránit (§ 123f zákona o silničním provozu). Z právě uvedeného vyplývá, že byť rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že záznam bodů do registru řidičů není pouhým administrativním opatřením, ale „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, jde o sankci sui generis, jejímuž „udělení“, tj. zaznamenání do registru řidičů ex lege, se lze bránit samostatným zákonným způsobem, nikoli v rámci přestupkového řízení, v němž bylo podkladové rozhodnutí o přestupku, vydáno. Záznam stanoveného bodů do registru řidičů tedy nelze považovat za sankci, jež by byla dle § 77 zákona o přestupcích obligatorní součástí výroku samotného rozhodnutí o přestupku. Tomuto závěru ostatně odpovídá i volání rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu po změně zákonné úpravy tak, aby byl řidič obeznámen již s jednotlivým provedením záznamu bodů do registru řidičů. Nejvyšší správní soud by ve shora citovaném usnesení jistě neuvedl, že: „S ohledem na skutečnost, že i jednotlivý záznam bodů do registru řidičů je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy, jeví se de lege ferenda vhodnějším, aby řidiči bylo z úřední povinnosti oznámeno i provedení jednotlivého záznamu“, pokud by bylo možné dovodit, že stanovený počet bodu je obligatorní součástí výrokové části rozhodnutí o přestupku. K poslední žalobní zmínce pod bodem [42] soud uvádí, že byla zřejmě v žalobě ponechána nedopatřením. Je uvedena až po závěrečném návrhu rozhodnutí soudu a její obsah také neodpovídá konkrétním okolnostem případu, neboť žalobce v ní také zmiňuje, že není zřejmé, jaká z osob vozidlo řídila. Tyto skutečnosti však nebyly ani v přestupkovém řízení ani v řízení před soudem učiněny spornými. V souzeném případu se pak nejednalo o věc, kdy by správní orgány rozhodovaly pouze na podkladě úředních záznamů strážníků. V. Závěr a náklady řízení Protože soud shledal některé uplatněné žalobních body opodstatněnými, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro vady řízení, a to bez jednání v souladu s § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. Protože důvodem postupu soudu byla vada výroku prvostupňového rozhodnutí a zároveň vada řízení ve fázi řízení před správním orgánem I. stupně, využil soud možnosti dané mu § 78 odst. 3 s. ř. s. a zrušil i rozhodnutí o přestupku vydané v I. stupni. V dalším řízení jsou správní orgány vysloveným právním názorem soudu vázány dle § 78 odst. 5 s. ř. s. Bude tedy povinností správního orgánu I. stupně odstranit vytýkanou vadu výroku rozhodnutí o přestupku a jednoznačně popsat místo jeho spáchání. Před vydáním rozhodnutí o přestupku bude muset odstranit shora vytýkané vady dokazování a porušení žalobcových práv ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případu byl žalobce úspěšný, proto mu soud proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ty byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za žalobu dle příslušné položky sazebníku soudních poplatků ve výši 3 000 Kč a odměnou právního zástupce za 2 úkony právní služby ve výši 6 200 Kč [2 úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], náhradou hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 paušály po 300 Kč za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu), a částkou 1 428 Kč odpovídající příslušné 21 % DPH z odměny a příslušné náhrady v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s., celkem tedy 11 228 Kč.

Poučení