60 A 12/2023–16

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozen dne X bytem X státní příslušnost X zastoupen advokátem Mgr. Pavel Štangl se sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, čj. CPR–33656–3/ČJ–2023–930310–V248, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 12. 7. 2023 provedla hlídka Policie České republiky pobytovou kontrolu na stavebních úpravách Obecního úřadu Roseč. Při této kontrole žalobce předložil platný cestovní pas s vylepeným polským vízem platným od 27. 9. 2021 do 24. 7. 2022. Žalobce na stavbě v době kontroly montoval sádrokartonové desky. Na území České republiky žalobce přicestoval dne 22. 1. 2022 a od té doby zde pracoval na stavbách.

2. Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 20. 7. 2023, čj. KRPC–97011–24/ČJ–2023–020025, uložilo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 a písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, v délce 3 roky. Správní orgán prvního stupně dále konstatoval, že vycestování žalobce není dle § 120a zákona o pobytu cizinců možné. Počátek doby zákazu vstupu na území proto stanovil tak, že začne běžet ode dne, kdy žalobce vycestuje z území na základě nově stanovené doby k vycestování dle posledně citovaného ustanovení (pozn. krajského soudu – tj. po odpadnutí překážky vycestování).

3. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutí změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že správní vyhoštění uložila pouze dle § 119 odst. 1 a písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců a zkrátila dobu neumožnění vstupu na území na 18 měsíců.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 10. 11. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce předně namítl porušení § 2 odst. 1 odst. 4, § 3, § 68 odst. 3 správního řádu a § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se odvolacími námitkami zabývala nedostatečně.

6. Správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Důkazy hodnotil selektivně v neprospěch žalobce a v příčinné souvislosti s výše uvedeným mylně vyhodnotil, že se žalobce dopustil nelegální práce. Výkon nelegální práce je však správním deliktem [§ 139 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti], o jehož spáchání si dle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu správní orgán nemohl činit vlastní úsudek. Odkaz žalované na § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti je bez významu, neboť se jedná o výkladové ustanovení zákona o zaměstnanosti, se kterým následně tento zákon operuje, avšak výkon nelegální práce je správním deliktem a jeho spáchání musí být deklarováno pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí se dle zásady in dubio pro reo musí hledět na potenciálního pachatele tohoto správního deliktu jako by se ničeho nedopustil. Správní řízení o tomto deliktu však nebylo se žalobcem do současného dne ani zahájeno.

7. Správní orgán prvního stupně v rozporu se zákonem nezjistil skutečný stav věci a rozhodné okolnosti zjišťoval pouze v neprospěch žalobce. To vedlo ke zmatečnosti celého rozhodnutí, kdy nalézací správní orgán postupoval na základě svých domněnek, a to převážně při hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce označil za zmatečné a nepřezkoumatelné.

8. Správní orgány nemají žádné důkazy o trvalosti výkonu práce. Žalovaná v žádném případě neprokázala dlouhodobou přítomnost žalobce na domnělém pracovišti. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, čj. 4 Ads 177/2011–120, a rozhodnutí žalované ze dne 7. 10. 2015, čj. CPR–17815–14/ČJ–2015–930310–V238, z nichž dle žalobce plyne, že ani činnost v délce jednoho týdne není považována za nelegální práci. V nynějším případě je tedy prokázáno pouze to, že žalobce se na stavbě nacházel teprve velmi krátkou dobu, kdy vyzkoušel, zda zvládne činnost vykonávat, a bude tedy po získání zaměstnanecké karty na daném místě dále pracovat.

9. Rozhodnutí správních orgánu jsou dle žalobce taktéž nepřiměřená s ohledem na jejich dopad do žalobcova soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítanou nepřiměřenost dovozuje žalobce z toho, že porušení předpisů z jeho strany bylo pouze marginální. K podpoře své argumentace odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013–31, a ze dne 24. 7. 2015, čj. 3 Azs 240/2014–35, č. 3330/2016 Sb. NSS. Žalobce uvedl, že podle obsahu správního spisu správní orgán prvního stupně neměl na základě čeho podložit své závěry o tom, že se nebude jednat o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života. S touto námitkou se žalovaná nevypořádala, čímž zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

10. Správní orgán prvního stupně při stanovení počátku běhu doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, vůbec nezohlednil skutečnost, že žalobce se v současné době nachází na území Ukrajiny. To pak žalovaná aprobovala zcela bez odůvodnění. Jako nesmyslný žalobce označil výrok, dle něhož se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování, přičemž počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy uplyne doba k vycestování z území členských států Evropské unie, která bude stanovena postupem podle § 120a odst. 5 téhož zákona. Dle napadeného výroku by vyhoštění žalobce začalo platit až ve chvíli, kdy bude rozhodnuto o možnosti jeho vycestování, přestože v daném případě již žalobce dlouhodobě pobývá v domovském státě. Tím by se délka vyhoštění mohla i několikanásobně prodloužit. Vypořádání této námitky v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil žalobce za vnitřně rozporné.

11. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobní námitky zcela odpovídají těm, které žalobce uplatnil již v odvolání. Žalovaná proto zcela odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí.

13. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

15. Žaloba není důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti 16. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti, jejichž důvodnost by sama o sobě postačovala ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Tyto námitky nejsou důvodné.

17. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

18. Žalobce předně namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v otázce přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán prvního stupně se však otázkou přiměřenosti zabýval na straně 7 a 8 svého rozhodnutí, přičemž tam uvedené odůvodnění shora vytyčeným požadavkům zcela vyhovuje. Správní orgán prvního stupně popsal důvody svého rozhodnutí v daném ohledu naprosto dostatečně, přičemž vycházel z toho, co sám žalobce v průběhu řízení tvrdil. Není proto ani zřejmé, z čeho žalobce dovozuje namítanou zmatečnost (ať již pod tímto pojmem spatřuje cokoli) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

19. Žalobce dále v obdobném duchu považuje za nepřezkoumatelné i rozhodnutí žalované, která se údajně nevypořádala s námitkou, dle které správní orgán prvního stupně neměl na základě čeho své závěry o přiměřenosti rozhodnutí podložit. Žalovaná však na tuto námitku přezkoumatelným způsobem odpověděla na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí, kde mimo jiné uvedla, že odůvodnění správního orgánu prvního stupně bylo dostatečné i s ohledem na skutečnost, že žalobce v České republice nemá žádné významné vazby. IV.B K námitce týkající se výkonu nelegální práce 20. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle které správní orgány neprokázaly, že by žalobce vykonával v České republice nelegální práci. Ani této námitce nepřisvědčil.

21. Předně krajský soud považuje za nedůvodnou argumentaci, dle které správní orgány otázku výkonu nelegální práce neměly vůbec posuzovat, neboť se svou povahou jedná o rozhodování o přestupku dle zákona o zaměstnanosti, o jehož spáchání si nemohou činit vlastní úsudek.

22. Správní orgány v řízení o správním vyhoštění postupují dle zákona o pobytu cizinců, přičemž z ničeho neplyne, že by uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 tohoto zákona bylo jakkoli navázáno na rozhodnutí o přestupku ve smyslu § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Jedinou spojitost citovaných ustanovení lze spatřovat v tom, že výklad pojmu „nelegální práce“, tj. v kontextu nynější věci výkon práce bez platného povolení k zaměstnání, by se při jejich aplikaci neměl bezdůvodně odlišovat. To však neznamená, že by si žalovaná otázku výkonu pracovní činnosti bez povolení nemohla pro účely správního vyhoštění autonomně posoudit.

23. Z obsahu správního spisu lze přitom seznat, že žalobce v České republice skutečně pracovní činnost bez příslušného povolení vykonával. Byl to totiž sám žalobce, kdo při výslechu konaném dne 12. 7. 2023 uvedl, že pracovní činnost v podobě montáže sádrokartonů prováděl postupně zhruba na šesti pracovištích od 24. 1. 2022 (na stavbě v Roseči konkrétně od 3. 7. 2023). Přinejmenším na stavbě v Roseči jsou pak dle obsahu žalobcovy výpovědi jednoznačně naplněny všechny znaky závislé práce. Žalobcova výpověď nevyvolává žádné pochybnosti o její věrohodnosti a žalobce sám ostatně nic takového ani netvrdí. Žalovaná proto v této souvislosti zcela přiléhavě poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, čj. 5 Azs 205/2019–34, dle kterého „nelze a priori označit za nedostatečné, pokud skutkový stav věci, ze kterého v nynějším případě správní orgány vycházely, vyplývá primárně z jediného důkazu (výslechu stěžovatele), jestliže takový důkaz plně obstojí.“ Z výpovědi žalobce je přitom zcela zřejmé, že na území České republiky vědomě vykonával pracovní činnost (montáž sádrokartonů) bez povolení dlouhodobě. Žalobcovo tvrzení, že si chtěl na pracovišti v Roseči pouze vyzkoušet, zda tuto práci zvládne, se proto v uvedeném kontextu jeví až jako absurdní. IV.C K námitce nepřiměřenosti dopadů správního vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života 24. Nedůvodná je též námitka nepřiměřenosti dopadů správního vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života.

25. Krajský soud k tomu připomíná demonstrativní výčet kritérií, která pro posuzování obdobných případů stanovil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (srov. například rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, či rozsudek ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, č. 55597/09), z níž vychází i následná judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 24. 7. 2015, čj. 3 Azs 240/2014–35, či z pozdější judikatury například rozsudek ze dne 5. 1. 2017, čj. 1 Azs 334/2016–29, a řadu dalších): povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délka pobytu cizince v hostitelském státě, doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby, rodinná situaci cizince, počet dětí a jejich věk, rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen, rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát, „imigrační historii“ dotčené osoby a věk a zdravotní stav cizince.

26. Při posuzování této otázky je zároveň podstatné, že je to primárně sám žalobce, kdo měl v daném ohledu tvrdit rozhodné skutečnosti. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, například v rozsudku ze dne 31. 7. 2023, čj. 2 Azs 162/2023–15, „[p]ožadavek na posouzení přiměřenosti zásahu nicméně vyvstává pouze za předpokladu, že cizinec v průběhu správního řízení formuluje konkrétní námitku a dostatečně konkrétně tvrdí a popíše hrozící zásah (tím může být např. ztráta kontaktu s příbuznými nebo jinými blízkými osobami, ztráta domova, zpřetrhání jiných vazeb k území a další). Správní orgán zohlední také skutečnosti, které jsou mu známy z úřední činnosti.“ 27. Žalobce však žádná relevantní tvrzení nepředložil ani v průběhu správního řízení, ani v podané žalobě. V rámci své výpovědi dne 12. 7. 2023 žalobce v tomto ohledu zmínil pouze to, že u Brna bydlí jeho bratr, kterého tam jednou (sic!) navštívil. Naopak na Ukrajině žije se svou manželkou, dvěma dětmi a tchýní. Pro posouzení přiměřenosti správního vyhoštění v důsledku žalobcova dlouhodobého protiprávního jednání tak žalobce neuvedl nic, co by správní orgány, potažmo krajský soud, mohly zohlednit. Důvody pro setrvání v České republice, které žalobce uvedl, jsou tak výlučně ekonomické. Správním orgánům nelze vytýkat, že nezohlednily a nezjišťovaly hypotetické skutečnosti, které sám žalobce vůbec neuplatnil. Je proto třeba uzavřít, že správní vyhoštění nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života nepředstavuje. IV.D K ostatním námitkám 28. Nedůvodná je též zbylá žalobní argumentace, která je nadto poměrně nesrozumitelná.

29. Správní orgán prvního stupně dle žalobce nezohlednil skutečnost, že se žalobce již nachází na území Ukrajiny. To, že žalobce na Ukrajinu již vycestoval, však z obsahu spisu neplyne a žalobce to netvrdil ani v jím podaném odvolání. Stejně tak v odvolání nenamítal možné několikanásobné prodloužení délky vyhoštění, o kterém hovoří v žalobě. K tomu uvádí údajnou citaci výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vypořádání této (neuplatněné) námitky, které se však v rozhodnutí správních orgánů vůbec nenachází. Jedná se tak o argumentaci, která se patrně vůbec nevztahuje k nynějšímu řízení. Jelikož však zbylé žalobní body byly projednatelné, krajský soud nepovažoval za nutné vyzývat žalobce k odstranění vad podání.

30. Přesto k tomu krajský soud poznamenává, že dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, čj. 1 As 106/2010–83, č. 2586/2012 Sb. NSS, „[u]stanovení § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 24. 11. 2005, svěřuje správnímu orgánu pravomoc stanovit v rozhodnutí o správním vyhoštění nejen délku, ale i počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, a to například tak, že se tato doba počítá ode dne uplynutí lhůty pro vycestování z území.“ Totéž oprávnění správního orgánu zakotvuje i aktuální znění citovaného ustanovení.

31. V nynějším případě správní orgán prvního stupně navázal počátek doby, po kterou nelze umožnit žalobci vstup na území, na jeho faktické vycestování z území na základě lhůty pro vycestování stanovené dle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců (tj. po odpadnutí překážky vycestování). Na tomto postupu krajský soud nespatřuje nic nezákonného. Ostatně rozhodnutí o vyhoštění není po dobu existence překážky vycestování vykonatelné (§ 118 odst. 4 a § 120a odst. 4 zákona o pobytu cizinců) a zákaz vstupu na území před samotným vycestováním by tak zcela postrádal smysl. O tom, že se jedná o postup zákonem předvídaný, svědčí i to, že § 120a odst. 8 zákona o pobytu cizinců zakotvuje určitou „pojistku“ proti neomezené platnosti vyhoštění, neboť ta „zaniká, není–li vycestování cizince možné a ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění uplynula doba rovnající se pětinásobku doby pro omezení vstupu na území stanovené v tomto rozhodnutí.“ 32. Namítané „prodloužení“ správního vyhoštění je tak zákonem předvídaným důsledkem skutečnosti, že trvají důvody, které žalobci znemožňují vycestování. Pokud by se však žalobce na Ukrajinu skutečně po dobu trvání těchto důvodů vrátil (ačkoli jej k tomu nikdo nenutil), pak se jedná čistě o jeho rozhodnutí, které na zákonnost rozhodnutí správních orgánů v nynější věci nemá žádný vliv.

33. Krajský soud se zabýval též tím, zda by žalobou napadené rozhodnutí nevedlo ve výsledku k porušení zásady non–refoulement zakotvené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Jednak správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že vycestování žalobce není dle § 120a zákona o pobytu cizinců možné a jednak ze správního spisu plyne, že žalobce dne 16. 8. 2023 v České republice obdržel vízum nad 90 dnů za účelem strpění dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Jeho nucený návrat na Ukrajinu zasaženou ruskou agresí tudíž aktuálně nehrozí.

V. Závěr a náklady řízení

34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

36. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšné žalované nevyšlo najevo, že by vynaložila náklady nad rámec své běžné činnosti, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.