60 A 12/2024– 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P.J., narozený dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Janem Noskem sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. OPZU–správ. 102382/2024/ pevac SO 2, čj. KUJCK 104385/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 8. 8. 2024, čj. MAU/14922/2024 RN, zamítl žádost žalobce o vrácení řidičského oprávnění pro skupiny A2 a A po uplynutí trestu zákazu řízení motorových vozidel, jelikož nesplnil zákonem stanovené podmínky podle ustanovení § 102 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), když neprokázal svou odbornou způsobilost.

2. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 1. 11. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce má za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jeho námitku a následně nesprávně rozhodl v rozporu se zákonem. Smyslem ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu je podle žalobce přezkum osob, které více než rok neřídili motorové vozidlo, přičemž se podle důvodové zprávy k novele zákona o silničním provozu č. 271/2023 Sb. (sněmovní tisk č. 366/0, volební období 2021–2025) jedná o osoby „vyloučené z provozu“. Za takovou osobu se však žalobce nepovažuje, neboť v důsledku přiznání odkladného účinku správní žalobě usnesením krajského soudu ze dne 11. 4. 2022, čj. 55 A 4/2022–35, a následným přiznání odkladného účinku kasační stížnosti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, čj. 2 As 225/2022–25, vykonával žalobce trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel ohledně skupin A2 a A v obdobích od 19. 3. 2022 do 12. 4. 2022, od 5. 9. 2022 do 17. 10. 2022 a od 2. 1. 2024 doposud. Vzhledem k tomu, že od ledna roku 2024 do vydání napadeného rozhodnutí ze dne 29. 8. 2024 neuplynula v zákoně uvedená doba jednoho roku, žalobce „nezapomněl“, jak se motorová vozidla skupin A2 a A ovládají. Žalobce má proto za to, že k vrácení řidičského oprávnění není nutné, aby prokazoval svou odbornou způsobilost.

5. Skutečnost, že v předcházejícím řízení doložil svou odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel skupiny B, je dle žalobce zcela bez významu, neboť tak činil jen z důvodu naprosté jistoty, že nebude vyloučen ze silničního provozu alespoň pro vozidla skupiny B. To však neznamená, že by s požadavkem na doložení odborné způsobilosti souhlasil. Ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu není možné podle žalobce interpretovat pouze jazykovým výkladem, ale je nutné použít i výklad účelový a logický.

6. Žalobce v žalobě odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 As 90/2008–52, jehož druhá právní věta uvádí, že § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu nemá sankční povahu, ale preventivně vylučuje ty řidiče, kteří více než rok neřídili, neboť mohou být ohrožením pro bezpečnost a plynulost provozu. To podle žalobce podporuje jeho tvrzení, že není nutné dokládat odbornou způsobilost, když neřídil jen několik měsíců. Odkaz na tento rozsudek v napadeném rozhodnutí je tak podle žalobce nepatřičný.

7. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že mu nemůže jít k tíži využití zákonné možnosti podrobit správní rozhodnutí soudnímu přezkumu. Pouze v důsledku neúměrně dlouhé doby soudního přezkumu správních rozhodnutí ohledně jeho přestupku a uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel byla roční lhůta uvedená v § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu, která započala dnem právní moci rozhodnutí, jímž došlo k uložení trestu zákazu činnosti, formálně prodloužena na více než 2 roky (od 19. 3. 2022 do podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění). Žalobce přitom k věci přistupoval s nejvyšším urychlením a nijak řízení neobstruoval. Žalobce dále uvádí, že kdyby soudního přezkumu nevyužil, tak by správní orgán prvního stupně prokázání odborné způsobilosti nepožadoval. Z toho žalobce dovozuje, že každý, kdo podrobí správní rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti soudnímu přezkumu, by vždy musel dokládat odbornou způsobilost.

8. Žalobce má za to, že v současné době je lhůta, kdy je vyloučen z provozu na pozemních komunikacích ohledně skupin A2 a A prodlužována pouze v důsledku nesprávného postupu žalovaného a správního orgánu prvního stupně, kteří po něm požadují prokázání odborné způsobilosti.

9. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ve stručnosti uvedl, že se žalobní námitky neliší od námitek uplatněných v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Uvedené námitky tak již byly vypořádány v řízení o přestupku, žalovaný na svém rozhodnutí trvá, a proto ve vyjádření k žalobě pouze opakuje závěry učiněné v napadeném rozhodnutí.

11. K námitce, že žalobce neřídil pouze několik měsíců, žalovaný odkázal na platnost rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 17. 12. 2021, čj. SO/13967/2021, ohledně uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, které ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. OPZU–správ. 3131/2022/paho1 SO, čj. KUJCK 31530/2022, nabylo právní moci dne 19. 3. 2022. Jeho účinnost byla sice následně pozastavena odkladnými účinky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, nicméně jeho platnost byla zachována, a proto je nutné na něj hledět jako na zákonné a věcně správné. Na podporu tohoto tvrzení žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, čj. 7 Azs 46/2017–28, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2018, čj. 15 A 119/2016–44.

12. Žalovaný dále uvádí, že ze spisového materiálu je zřejmé, že ke zrušení rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 17. 12. 2021 nedošlo. V době žádosti o vrácení řidičského oprávnění tak uplynul více než rok od právní moci rozhodnutí, jímž došlo k uložení správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel. Žalobce byl proto ve smyslu § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu povinen spolu s žádostí o vrácení řidičského oprávnění prokázat svou odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel.

13. Námitku žalobce ohledně úmyslu zákonodárce při použití pojmu „vyloučení z provozu“ považuje žalovaný za nepřiléhavou. Zákonodárce cílil na předchozí právní úpravu, která nedoléhala na případy, kdy byl řidiči zadržen řidičský průkaz v souvislosti s projednávaným skutkem dříve, než bylo vydáno správní rozhodnutí. Takoví řidiči byli zvýhodněni, neboť do trestu se jim započítala doba, po kterou jim byl řidičský průkaz zadržen před vydáním správního rozhodnutí. Řidiči tak nenaplnili předpoklad předmětné roční lhůty k nutnosti prokazování odborné způsobilosti. Zákon tak pouze reagoval na danou nerovnost.

14. Zákonodárce však v ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu jasně stanovuje povinnost prokázání odborné způsobilosti při žádosti o vrácení řidičského oprávnění, pokud ode dne právní moci rozsudku nebo rozhodnutí, jímž došlo k uložení správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, uplynul více než jeden rok. O době, kdy k vyloučení z provozu došlo, však zákon nepojednává. K tomu se žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 As 90/2008–52.

15. Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou ohledně uplynutí lhůty v důsledku neúměrně dlouhé doby soudního přezkumu. Žalobci byla podle žalovaného jistě známa skutečnost, že při obvyklých délkách řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí o přestupku může dojít k překročení doby jednoho roku, a tedy i následné nutnosti prokázat odbornou způsobilost. Žalovaný zde zdůrazňuje, že žalobci nikdo nebrání v opětovném získání řidičského oprávnění pro skupiny A2 a A. Pouze jsou vyžadovány zákonné podmínky uvedené v § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu. Žalobce již opětovně disponuje řidičským oprávněním pro skupinu B, neboť podmínky pro jeho vydání splnil. Navrácení i řidičského oprávnění pro skupiny A2 a A znemožňuje sám žalobce, když pro jeho vydání nesplňuje podmínky, tj. neprokázal svou odbornou způsobilost.

16. Žalovaný rovněž nesouhlasí s úvahou žalobce, že každý, kdo podrobí správní rozhodnutí soudnímu přezkumu, by vždy musel dokládat odbornou způsobilost. Jednak není každé žalobě přiznán odkladný účinek, a navíc by pak šlo na věc pohlížet i opačně, kdy osoba potrestaná zákazem činnosti řízení motorových vozidel na dobu delší, než jeden rok by si tuto dobu rozdělila na několik menších částí a nebyla by tak z řízení motorových vozidel vyloučena na dobu delší jednoho roku.

17. Žalovaný na závěr svého vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce od právní moci rozhodnutí, jímž správní orgán prvního stupně žalobci uložil trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, do podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění ze dne 26. 4. 2024 nedisponoval řidičským oprávněním dva roky. Je tedy povinen prokázat svou odbornou způsobilost pro všechny skupiny vozidel, o které žádá. Žalovaný k tomu dodává, že je oprávněn činit jen takové úkony, které mu zákon umožňuje, resp. ukládá, a nemůže proto zákonné ustanovení vykládat rozšiřujícím způsobem, jak požaduje žalobce.

18. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

20. Žaloba není důvodná.

21. Žalobce v žalobě především namítá, že ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu je nutné vykládat nejen jazykovým výkladem, ale též výkladem účelovým a logickým. S ohledem na procesní vývoj věci žádný z intervalů, kdy byl trest zákazu řízení účinný, nepřesáhl zákonnou dobu jednoho roku uvedenou v § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu, a proto žalobce „nezapomněl“, jak se motorová vozidla skupin A2 a A ovládají. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

22. Ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu mimo jiné uvádí, „[p]okud ode dne právní moci rozsudku nebo rozhodnutí, jímž došlo k uložení trestu nebo správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, […] uplynul více než jeden rok, musí žadatel prokázat zdravotní a odbornou způsobilost.“ 23. Z citovaného ustanovení zákona plyne, že osoba, která byla rozhodnutím správního orgánu potrestána zákazem činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel, a od právní moci tohoto rozhodnutí uplynula v době podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění doba delší než jeden rok, je povinna spolu s žádostí o vrácení řidičského oprávnění prokázat svou zdravotní a odbornou způsobilost, a to bez ohledu na to, jak dlouho reálně neřídila.

24. Krajský soud neshledal důvod se od znění tohoto ustanovení odchýlit. „V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým“ (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS–st. 1/96). K těmto závěrům se hlásí i aktuální judikatura (srov. například na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 1937/24, odst. 17).

25. Pravidlo obsažené v § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu vnesla do zákona o silničním provozu novela č. 411/2005 Sb., jejíž důvodová zpráva (sněmovní tisk č. 833/0, volební období 2002–2006) v daném ohledu nic konkrétního neuvádí, neboť se jedná o důsledek pozměňovacích návrhů hospodářského výboru (sněmovní tisk č. 833/1).

26. Žalobce se v této souvislosti dovolává důvodové zprávy k novele zákona o silničním provozu č. 271/2023 Sb., dle které „[p]odle stávající právní úpravy je v souvislosti s žádostí o vrácení řidičského oprávnění nutné prokázat zdravotní a odbornou způsobilost, uplynul–li více než jeden rok ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek nebo rozhodnutí, na jehož základě žadatel řidičské oprávnění pozbyl. Cílem této právní úpravy je přezkoumání zdravotní a odborné způsobilosti u osob, které byly po dobu delší, než jeden rok vyloučeny z provozu.“ Závěry, které žalobce na základě uvedeného činí, ovšem nejsou přiléhavé. Zákonodárce i v této důvodové zprávě nadále ono „vyloučení z provozu“ navazuje na právní moc rozhodnutí, jímž žadatel řidičské oprávnění pozbyl. Žádná další kritéria, která by bylo nutno v tomto ohledu zvažovat, nezmiňuje.

27. Lze tedy uzavřít, že k faktickému výkonu řidičského oprávnění po vydání rozhodnutí o zákazu činnosti řízení motorových vozidel § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu ani žalobcem citovaná důvodová zpráva nic neuvádí, resp. s takovou variantou vůbec nepočítají.

28. Žalobce se v podstatě domáhá, aby krajský soud přistoupil k dotváření práva v podobě dovození výjimky z jasného zákonného pravidla (tzv. teleologická redukce). Pro takový postup by však byla nezbytná existence zákonodárcem nezamýšlené mezery v právu, kterou by bylo nutné zaplnit či překlenout (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, čj. 30 Af 8/2023–90). Dikce § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu ani shora uvedených důvodových zpráv však existenci takovéto mezery nenasvědčuje. Ostatně racionalitu zákonodárce je třeba vždy spíše předpokládat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).

29. Jeví se přitom zcela racionální, pokud zákonodárce navázal běh roční doby, po jejímž uplynutí je již žadatel o vrácení řidičského oprávnění povinen prokázat zdravotní a odbornou způsobilost, na konkrétní okamžik – právní moc rozhodnutí. Není realistické, aby správní orgány samy podle konkrétních okolností věci zkoumaly, zda ten či onen žadatel řízení motorových vozidel v mezidobí skutečně „zapomněl“ či nikoli. To lze skutečně ověřit pouze skrze prokázání odborné způsobilosti.

30. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo (viz usnesení krajského soudu ze dne 11. 4. 2022, čj. 55 A 4/2022–35, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, čj. 2 As 225/2022–25, jimiž soudy přiznaly žalobě, resp. kasační stížnosti odkladný účinek), že žalobce mohl řídit motorová vozidla všech skupin po většinu doby mezi právní mocí rozhodnutí, jímž byl potrestán zákazem řízení motorových vozidel, a podáním žádosti o vrácení řidičského oprávnění ze dne 26. 4. 2024.

31. Žalovaný však správně v napadeném rozhodnutí uvedl, že přiznání odkladného účinku žalobě nemá žádný vliv na právní moc rozhodnutí, kterým byl žalobci uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Toto rozhodnutí, zde konkrétně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 12. 2021, bylo platné po celou dobu trvání všech odkladných účinků, pouze se pozastavil jeho účinek, tedy i výkon trestu zákazu činnosti. Jelikož toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 3. 2022 a žalobce podal žádost o vrácení řidičského oprávnění až dne 26. 4. 2024, tedy po více než dvou letech, aplikuje se § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu a v něm uvedená podmínka pro vrácení řidičského oprávnění v podobě prokázání odborné způsobilosti žadatele bez ohledu na reálnou dobu nevykonávání oprávnění k řízení motorových vozidel.

32. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2015, čj. 15 A 88/2014–28, č. 3294/2015 Sb. NSS, který se rovněž zabýval nevrácením řidičského oprávnění z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu: „Aplikace ust. § 87a odst. 3 písm. c) i ust. § 102 odst. 5 zákona o provozu na poz. komunikacích byla jednoznačně dána, když byl pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 žalobci uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců [význam pro § 87a odst. 3 písm. c) zákona o provozu na poz. komunikacích, který ukládá žadateli o vrácení řidičského oprávnění povinnost podrobit se psychologickému vyšetření] a když ode dne právní moci daného rozhodnutí ze dne 28. 11. 2011, tj. ode dne 4. 1. 2012, uplynul více než jeden rok [význam pro § 102 odst. 5 zákona o provozu na poz. komunikacích, který ukládá žadateli o vrácení řidičského oprávnění povinnost prokázat zdravotní a odbornou způsobilost]. […] Přes splnění veškerých povinností, které byly žalobci uloženy rozhodnutím Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, zůstalo toto rozhodnutí nadále v platnosti a právní moci, takže muselo být vzato v potaz správním orgánem I. stupně i žalovaným v předmětné věci při jejich rozhodovací činnosti s ohledem na obligatorní dikce § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o provozu na poz. komunikacích. […] Správní orgán I. stupně totiž vedl svébytné správní řízení o žalobcově žádosti podané dne 30. 7. 2013 o vrácení řidičského oprávnění, v němž byl povinen zkoumat splnění všech zákonných podmínek pro vyhovění dotčené žádosti včetně splnění zákonných podmínek i z hlediska dikce § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o provozu na poz. komunikacích, jejichž aplikace byla dána pro existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, jak soud uvedl shora“ (důraz doplněn).

33. Obdobně se k nutnosti aplikace ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 As 90/2008–52: „Bez nutnosti obsáhlých výkladů postačí konstatovat, že řízení o vrácení odňatého či (nově) pozbytého řidičského oprávnění je z logiky věci imanentně spojeno s předcházející ztrátou tohoto oprávnění, ať již k němu došlo cestou pravomocně skončeného správního řízení (před novelou) či ex lege (po novele). Jestliže tedy ke ztrátě řidičského oprávnění dochází až poté, co je pravomocně rozhodnuto o protiprávním jednání […], je samotný okamžik spáchání deliktního jednání pro posuzovanou věc právně irelevantní. Stěžovatel byl tudíž povinen splnit zákonné podmínky, které v době zahájení správního řízení předepisoval zákon o silničním provozu ve svém ustanovení § 102 a byl tak povinen dostát i podmínce zakotvené v ustanovení § 102 odst. 5, tedy prokázat svou zdravotní a odbornou způsobilost.“ 34. K tomu krajský soud dodává, že druhá právní věta k citovanému rozsudku, která konstatuje, že předmětné § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu nemá sankční povahu, protože jeho účelem je preventivní vyloučení z účasti na silničním provozu těch řidičů, kteří pro svou dlouhodobou neúčast na provozu na pozemních komunikacích, mohou představovat ohrožení bezpečnosti a plynulosti dopravy, nijak nevylučuje nutnost splnit podmínky v něm uvedené, tj. prokázat zdravotní a odbornou způsobilost. Tato právní věta pouze konstatuje, že se tak děje z důvodu bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu neumožňuje žádné výjimky, musí správní orgány v předmětné věci trvat na prokázání odborné způsobilosti, tedy na podmínce určené zákonem.

35. K námitce žalobce, že mu nemůže jít k tíži využití zákonné možnosti podrobit správní rozhodnutí soudnímu přezkumu, krajský soud uvádí, že žalobce si (opakovaně) zažádal o přiznání odkladného účinku, který mu byl opakovaně přiznán. Žalobce tak nebyl nijak zkrácen na svých právech, neboť se dobrovolně rozhodl požádat o odložení účinků správního rozhodnutí (a v důsledku toho i výkonu trestu), což mu i soudy umožnily. Skutečnost, že se tím prodloužila doba od právní moci rozhodnutí ukládající mu trest zákazu řízení do podání žádosti o navrácení řidičského oprávnění až na dva roky, tak nelze považovat za překvapující. Naopak se jedná o následek, jenž je a musel být pro žalobce předvídatelný. Žalobce pomíjí, že ztráta řidičského oprávnění je zcela důsledkem jeho vlastního přestupkového jednání. Žalobci samozřejmě nelze upírat možnost soudního přezkumu, avšak musí v tomto ohledu nést i případné negativní důsledky zvoleného procesního postupu. Krajský soud proto tuto námitku žalobce považuje za nedůvodnou.

36. Skutečnost, že žalobce doložil k žádosti o vrácení řidičského oprávnění skupiny B odbornou způsobilost nemá na posouzení věci (vrácení řidičského oprávnění ke skupinám A2 a A) žádný vliv.

37. Poslední námitkou žalobce je, že v současné době je vyloučen z provozu na pozemních komunikacích ohledně skupin A2 a A pouze v důsledku nesprávného postupu správního orgánu, když mu nebylo vráceno řidičské oprávnění k daným skupinám. I tato námitka je nedůvodná, neboť jako bylo výše uvedeno, žalobce neprokázal svou odbornou způsobilost, tedy nesplnil podmínku uvedenou v § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu. Správní orgány tak postupovaly správně a v souladu se zákonem, když po žalobci požadovaly prokázání odborné způsobilosti podle § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu.

V. Závěr a náklady řízení

38. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

40. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.