60 A 13/2022–47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Martinem Reindlem se sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2022, sp. zn. OPZU–správ. 110242/2022/malovcova SO, čj. KUJCK 112800/2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jako „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 9633/2021–Kv, čj. SO/22145/2021, shledal žalobce vinným z přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Tohoto přestupku se dle správního orgánu prvního stupně úmyslně dopustil tím, že dne 21. 10. 2021 v době kolem 10:20 hodin v Českých Budějovicích, na ul. Fr. Šrámka č. 8, vylil vědro vody o blíže neurčeném objemu na J.F., narozeného dne X, který zde prováděl opravu fasády na laně, tedy úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil schválnosti.

2. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 1 000 Kč a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 13. 11. 2022 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemku par. č. XA, jehož součástí je dům č. p. XA, v k. ú. XA. Jeho soused pan M.K., který je vlastníkem sousedního pozemku par. č. XB, jehož součástí je dům č. p. XB, rovněž v k. ú. XA, oznámil žalobci záměr provést zateplovací práce na jeho domě, přitom přístup za účelem prací byl možný pouze z pozemku žalobce. Žalobce souhlasil, ale chtěl uzavřít dohodu a určit podmínky opravy. K uzavření dohody nakonec nedošlo.

6. Dne 21. 10. 2021 žalobce zjistil, že na fasádě sousedního domu pracují dva cizí muži. Byli zavěšení na lanech a nacházeli se nad povrchem žalobcova pozemku. Žalobce volal třikrát hlídku Policie ČR, ta však situaci nijak neřešila a muži pokračovali v práci.

7. Žalobce se rozhodl bránit svépomocí, a proto upozornil muže, že se dopouští protiprávního jednání s tím, že na ně vylije vodu a následně tak i učinil, když vylil menší vědro čisté vody na jednoho pracovníka, který v ten okamžik visel na laně (pan J.F.). Toto jednání dle názoru žalobce nevykazovalo žádnou společenskou nebezpečnost.

8. Svým jednáním žalobce odvracel útok na zájem chráněný zákonem, tj. zásah do vlastnického práva bez právního titulu. Žalobce je přesvědčen, že je třeba § 1023 občanského zákoníku vykládal restriktivně, a to s ohledem na to, že v daném případě nebyl žádný důležitý důvod pro zásah pana K. do jeho vlastnického práva, neboť se nejednalo o nezbytnou opravu domu.

9. Žalobce je přesvědčen, že jeho jednání naplnilo znaky vylučující protiprávnost, konkrétně krajní nouzi dle § 24 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), a nutnou obranu dle § 25 téhož zákona.

10. Žalobce před vylitím vody z okna vyvinul maximální úsilí a snahu, kterou po něm lze spravedlivě požadovat (snaha uzavřít písemnou dohodu, podnět na Policii ČR a opakované upozornění na protiprávní jednání) a až poté sáhnul ke krajní možnosti, kterou odvracel svépomocí neoprávnění zásah do jeho vlastnického práva k pozemku. Přitom poukazuje na to, že zvolil „měkký“ způsob nutné obrany a jeho činem nedošlo k žádnému poškození zdraví ani majetku třetích osob. Jednal tak v souladu s principem přiměřenosti a proporcionality. Jako vlastník má právo jiné osoby vyloučit z neoprávněného zásahu do svého vlastnického práva.

11. Žalobce odkázal na § 506 občanského zákoníku a judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1000/2010, a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. 23 Co 82/2014) s tím, že součástí pozemku je též prostor nad povrchem pozemku, směrem nahoru nad pozemkem, a přitom se nejedná o neohraničený prostor, ale jde o prostor, v němž mohou být práva vlastníka pozemku reálně dotčena. V daném případě se pracovníci nacházeli několik desítek centimetrů nebo metrů nad povrchem žalobcova pozemku, proto má za to, že jeho vlastnické právo bylo omezováno. V podrobnostech žalobce odkázal na obsah podaného odvolání.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soudu rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný uvedl, že v daném případě nejsou naplněny podmínky vylučující protiprávnost žalobcova jednání. V případě nutné obrany zde neexistoval přímo hrozící či trvající útok na právem chráněný zájem, když takový útok musí být reálný a musí být určité intenzity. Samotné jednání v nutné obraně pak musí směřovat přímo na odvrácení předmětného útoku. Žádný útok zde nebyl prokázán, neboť pracovníci stavební firmy pouze prováděli stavební práce na sousední nemovitosti.

14. V případě jednání v krajní nouzi se odvrací přímo hrozící nebezpečí, přitom v daném případě též není prokázáno žádné nebezpečí, které by hrozilo žalobci. Pracovníci byli zavěšení nad jeho pozemkem a prováděli opravu cizí nemovitosti.

15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

16. Do správního spisu bylo založeno oznámení o přestupku ze dne 21. 10. 2021 doplněné fotodokumentací z místa přestupku pořízenou Policií ČR. Ve správním spise je dále výpis žalobcovy evidenční karty obsahující jeden záznam o přestupku platný ke dni 5. 4. 2022. Správní orgán prvního stupně příkazem ze dne 5. 4. 2022 uznal žalobce vinným z projednávaného přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o některých přestupcích, proti němuž žalobce podal dne 22. 4. 2022 odpor.

17. Správní orgán prvního stupně nařídil na den 27. 6. 2022 ústní jednání, k němuž předvolal jako svědky pana J. F. a pana S. V. (oba pracovníky). Svědek pan F. sdělil, že byl domluven s panem K. na provedení opravy fasády jeho domu, což činil spolu s kolegou panem Vaňkem. Jelikož nebylo mezi sousedy domluveno lešení, byl nucen provádět práce zavěšený na laně a pan V. mu pomáhal ze země. Uvedl, že když zrovna takto práce prováděl, žalobce mu sdělil, že poteče voda a asi po pěti minutách ho polil kýblem vody. Poté se spustil svědek F. dolů, převlékl se a zavolal Policii ČR. Policie ČR přijela a věc sepsala. Svědek pan V. sdělil, že stejného dne pomáhal svému kolegovi (podával věci ze země), ten vykonával fasádní práce na laně. Nic neslyšel, jen zareagoval, když uviděl, jak shora teče voda a na fasádě zůstal mokrý flek. Přitom byl pan F. polit. Pan V. nic neviděl, byl v ten okamžik otočený. Poté přijela Policie ČR a sepsala incident.

18. Při ústním jednání žalobce zopakoval, že ho soused informoval o záměru provést opravu fasády domu. I přes žalobcovu žádost nebyla sepsána dohoda, proto, když dne 21. 10. 2021 dva pracovníci prováděli práce, nejdříve je vyzval k opuštění svého pozemku, poté třikrát volal Policii ČR, která ho odkázala na občanskoprávní řešení sporu. Nakonec, když poslední hlídka na místě nic nevyřešila, upozornil nejdříve muže z okna, že poteče voda a po několika upozorněních vylil z okna menší plastový kýbl plný vody a tímto zasáhl muže na laně. Nakonec se pracovníci vrátili. Dodal, že musel strpět opravu fasády dalších deset dnů.

V. Průběh jednání

19. Účastníci řízení při jednání konaném dne 30. 10. 2023 setrvali na shora uvedených procesních stanoviscích. Zástupce žalobce i žalobce sám pak svými slovy znovu shrnuli již dříve uplatněnou argumentaci. K dotazu soudu žalobce (resp. jeho zástupce) výslovně trval pouze na důkazních návrzích v podobě elektronické komunikace mezi žalobcem a jeho sousedem, k žalobě přiložené fotodokumentaci a výslechu žalobce. Tyto důkazní návrhy krajský soud pro nadbytečnost zamítl, neboť uvedená elektronická komunikace i fotodokumentace jsou již obsaženy ve správním spisu. Účastnický výslech žalobce nebyl coby podpůrný důkazní prostředek pro zjištění skutkového stavu věci (mezi stranami nesporného) nezbytný. Žalovaný žádné důkazní návrhy nevznesl.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

21. Žaloba není důvodná.

22. Předně krajský soud poznamenává, že odkazuje–li žalobce na argumentaci obsaženou v jeho odvolání, nejedná se o řádně uplatněné žalobní body (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 As 284/2018–38, odst. 19). Krajský soud se proto zabýval výhradně námitkami uplatněnými v samotné žalobě.

23. Žalobce namítl, že jeho jednání, které žalovaný posoudil jako přestupek dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o některých přestupcích, přestože jinak splňuje znaky přestupku, nelze posuzovat jako jednání protiprávní, neboť naplňuje znaky okolností vylučující protiprávnost. Skutkový stav věci je přitom mezi účastníky řízení nesporný.

24. Zároveň je třeba upozornit, že předmětem nyní posuzované věci není sousedský spor žalobce s panem K., nýbrž pouze žalobcovo přestupkové jednání vůči panu F.. VI.A K Námitce nenaplnění materiální stránky přestupku 25. Nedůvodná je především námitka nenaplnění materiální stránky přestupku.

26. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008–45, č. 2011/2010 Sb. NSS, uvedl, že „pro trestnost jednání vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“ (důraz doplněn).

27. Krajský soud neshledal, že by v projednávané věci vyvstaly takové okolnosti, které by přes naplnění formálních znaků přestupku vylučovaly též naplnění jeho materiální stránky. Žalobcovo jednání zcela jednoznačně představuje narušení zákonem chráněného zájmu v podobě občanského soužití. Skutečnosti, na které žalobce poukázal, pak směřují k údajnému naplnění podmínek krajní nouze či nutné obrany, a nikoli tedy k otázce společenské nebezpečnosti. VI.B K námitce jednání v krajní nouzi 28. Krajský soud se dále zabýval námitkou, dle které žalobce jednal v krajní nouzi. Této námitce nepřisvědčil.

29. Podle § 24 přestupkového zákona „čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem“ (odst. 1). „Nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl–li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet“ (odst. 2).

30. K podstatě institutu „krajní nouze“ se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, čj. 5 As 10/2011–111, dle kterého jde „o stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. Při kolizi rovnocenných zájmů je třeba zdržet se jednání odvracejícího nebezpečí. U krajní nouze lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality.“ 31. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že „pro vznik stavu krajní nouze je třeba skutečné, reálné nebezpečí, které přímo hrozí nebo trvá v čase i prostoru, nikoliv jen v představě osoby, která jej odvrací. Pokud nebezpečí není reálné, neexistuje ani ohrožení zákonem chráněných zájmů, nejde o čin spáchaný při odvracení nebezpečí a nevzniká právo jednat v krajní nouzi. Odstraňování domnělého nebezpečí, při němž dochází k porušování zájmů jiných osob, je společensky nebezpečné a nežádoucí.“ 32. Například v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, čj. 7 As 17/2005–98, pak Nejvyšší správní soud taktéž uvedl, že „nebezpečí je stav hrozící poruchou, který může být vyvolán různě, např. působením přírodní síly (povodeň, požár, zemětřesení), technickými nedostatky (v dolech, dopravě) i nebezpečným lidským jednáním. Pojem nebezpečí je zde přitom třeba chápat šířeji než pojem útoku.“ 33. Jakkoli Nejvyšší správní soud vyslovil uvedené závěry ve vztahu k dřívějšímu zákonu č. 200/1990 Sb., jsou zcela aplikovatelné i ve vztahu k aktuální právní úpravě. Z recentní judikatury srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2021, čj. 4 As 63/2021–45, a ze dne 31. 1. 2023, čj. 7 As 264/2021–46.

34. U krajní nouze lze tedy rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality.

35. Krajský soud se nejdříve zabýval podmínkami při jejichž naplnění stav krajní nouze vzniká. Dospěl přitom k závěru, že v nyní posuzované věci se o takový stav nejednalo.

36. Žalobce argumentoval zásahem do svého vlastnického práva. Dle § 1023 odst. 1 občanského zákoníku však vlastník pozemku „musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je–li pro to důležitý důvod a děje–li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.“ 37. Dle žalobce nebezpečí představuje neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva, konkrétně do prostoru nad jeho pozemkem. Zásah přitom spatřuje v samotné skutečnosti, že pracovník provádějící opravu fasády sousedního domu byl zavěšený na laně a visel tak již nad jeho pozemkem, aniž by k tomu dal žalobce souhlas (dle žalobce pak mohlo dojít k poškození jeho domu či zranění osob pohybujících se na zahradě). To názorně dokumentuje například níže reprodukovaná fotografie, která je přílohou žaloby. [OBRÁZEK]

38. Krajský soud k tomu uvádí, že vlastník sousedního pozemku, pan K., oznámil žalobci, že plánuje vykonat práce na fasádě svého domu. Následně probíhala komunikace mezi sousedy, především s ohledem na potřebu postavit lešení na žalobcově pozemku. Mezi sousedy nakonec k domluvě nedošlo a pan K. věc vyřešil tak, že pracovník vykonával práce na fasádě v závěsu na laně, tzn. nevstupoval na žalobcův pozemek.

39. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že oprava fasády domu je důležitý důvod pro omezení vlastnického práva ve smyslu § 1023 občanského zákoníku. Citované ustanovení nesměřuje pouze na situace, kdy vlastník sousední nemovitosti odstraňuje havarijní či jinak bezprostředně nebezpečný stav, jak se patrně domnívá žalobce. Má zabránit pouze tomu, aby třetí osoby narušovaly prostor nad povrchem pozemku zcela libovolně a bezdůvodně (resp. z důvodů ryze malicherných). Zájem souseda na opravě domu je přitom v kontextu posuzované věci zcela rovnocenný se zájmem žalobce na ochraně jeho vlastnického práva.

40. S ohledem na způsob provádění opravy fasády pak žalobce ani neměl rozumný důvod bránit provádění zateplovacích prací z lana. Žalobci žádná škoda nevznikla a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by vzniknout mohla. Jak je patrné z výše zobrazené fotografie, v prostoru pod zavěšeným dělníkem je pouze trávník a vyskládaný stavební materiál (který tam však zcela zjevně byl již dříve a nesloužil k opravě fasády – to ostatně žalobce ani netvrdí). Žalobcovy úvahy o možném vzniku škody či újmy na zdraví tak nejsou nikterak opodstatněné. Omezení žalobcova vlastnického práva bylo přechodného charakteru (dle tvrzení žalobce práce probíhaly s technologickou přestávkou deset dnů) a pozemek žalobce nebyl zatížen žádným lešením. Žádný právní předpis pak ani nestanovuje povinnost uzavřít mezi sousedy v případě takovéhoto omezení vlastnického práva formální smlouvu, jak žalobce požadoval.

41. Z ničeho proto neplyne, že by v nynějším případě došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobce. Z obsahu spisu (zejména pak vyjádření žalobce) je pak patrno, že posuzovaný přestupek je v podstatě vyústěním dlouhodobějších sousedských sporů, a nikoli odvracením reálně hrozícího nebezpečí. Pokud měl žalobce zato, že část sousedovy stavby zasahuje nad jeho pozemek, měl využít k tomu sloužící prostředky ochrany (typicky žalobu v občanskoprávním řízení, případně též návrh na vydání předběžného opatření, o kterém je soud povinen v případě nebezpečí z prodlení rozhodnout bezodkladně). Jinými slovy hypotetické nebezpečí bylo možné odvrátit jinými prostředky. VI.C K námitce jednání v nutné obraně 42. Nedůvodná je též námitka, dle které žalobce jednal v nutné obraně.

43. Podle § 25 přestupkového zákona „čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem“ (odst. 1). „Nejde o nutnou obranu, byla–li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“ (odst. 2).

44. K výkladu pojmu nutná obrana lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 As 1/2008–172, dle kterého je podstatou nutné obrany odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo opomenutí, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost.

45. Jak již plyne ze shora uvedeného, nebylo prokázáno jakékoli nebezpečí, které by žalobci hrozilo. Krajský soud v této souvislosti opětovně připomíná závěr obsažený ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 17/2005–98, dle něhož pojem nebezpečí je přitom třeba chápat šířeji než pojem útoku. Pokud jednání pracovníka provádějícího opravu fasády nenaplňovalo ani širší pojem nebezpečí, tím spíše nelze dospět k závěru, že by se jednalo dokonce o přímo hrozící nebo trvající útok.

46. Pan Kubíček opravoval fasádu svého domu, přičemž se zdržel nadměrného omezování vlastnického práva žalobce. Jednání pracovníka provádějícího opravu tak nelze vyhodnotit jako útok, který by probíhal nebo žalobci přímo hrozil. Žalobcem tvrzený útok do jeho vlastnického práva je z pohledu soudu pouze domnělý. Přitom základním předpokladem nutné obrany je, aby útok, který přímo hrozil zájmu chráněnému zákonem, byl skutečný, a nikoli existující jen v mylné představě jednajícího.

VII. Závěr a náklady řízení

47. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.