60 A 16/2015 - 49

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou v právní věci žalobce: M. I., nar. XX, státní příslušnost A., bytem XX, t. č. zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá pod Bezdězem-Jezová, PSČ 294 21, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 584/24, 460 31 Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 10. 2015, č. j. KRPL-83135-54/ČJ-2015-180023-SV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 28. 10. 2015, č. j. KRPL-83135-54/ČJ-2015-180023-SV, se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Dne 31. 8. 2015 v 7:40 hod. byl žalobce kontrolován hlídkou policie v obci K. spolu s bratrem a matkou a při kontrole nepředložil platný cestovní doklad ani jiný doklad totožnosti. Bylo zjištěno, že na území České republiky žalobce pobývá minimálně uvedeného dne bez platného víza či povolení k pobytu. Do protokolu o podání vysvětlení dne 1. 9. 2015 uvedl, že z A. odcestoval spolu s matkou a bratrem na radu převaděče bez cestovního dokladu přes Írán do Turecka, poté lodí do Řecka a přes Makedonii do Maďarska. Zde byli poprvé kontrolováni policií, byly jim sejmuty otisky prstů. Když uvedl, že chce požádat z rodinných důvodů o azyl v Německu, kde má již 6 let bratra, byl propuštěn. Poté pokračoval v cestě do Německa. Uvedl, že v jiné zemi o azyl nežádal, nechce o něj požádat ani v České republice, ale jen v Německu. Téhož dne bylo se žalobcem zahájeno správní řízení za účelem správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V tomto řízení již žalobce odmítl uvést další skutečnosti, odkázal na svoje dřívější sdělení. Rozhodnutím ze dne 2. 9. 2015, č. j. KRPL-83135-15/ČJ/2015-180022-SV, bylo žalovaným rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení svobody. Žalobce byl umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová. Z úředního záznamu ze dne 6. 10. 2015 vyplývá, že dne 1. 10. 2015 byl při průběžné kontrole ohledně žalobce zjištěn záznam. Dublinské středisko ministerstva vnitra žalovanému oznámilo, že byl zahájen postup podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2006 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (tzv. Dublinské nařízení) a že byla podána žádost o přijetí žalobce zpět do Maďarska. V mezidobí se žalobce obrátil na zdejší soud se žalobou proti rozhodnutí žalovaného o zajištění ze dne 2. 9. 2015. Rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 60 A 14/2015-28, byla tato žaloba zamítnuta. Usnesením ze dne 16. 10. 2015 bylo řízení o správním vyhoštění zahájené se žalobcem zastaveno. Téhož dne žalovaný se žalobcem zahájil správní řízení o vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. A rovněž ještě dne 16. 10. 2015 bylo pod č. j. KRPL-83135-43/ČJ-2015-180023-SV rozhodnuto podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, kterým je tzv. Dublinské nařízení. Doba zajištění byla stanovena na 61 dnů od okamžiku omezení osobní svobody žalobce, tj. od 31. 8. 2015 do 30. 10. 2015. Rozhodnutím ze dne 28. 10. 2015, č. j. KRPL-83135-54/ČJ-2015-180023-SV, pak žalovaný rozhodl podle § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců o prodloužení doby zajištění žalobce ve spojení s § 129 odst. 1 a odst. 3 za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, kterým je Dublinské nařízení, a v souladu s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, o 34 dnů, tedy do 3. 12. 2015. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo zajištění prodlouženo z toho důvodu, že se dosud nepodařilo realizovat předání žalobce podle Dublinského nařízení, a dále proto, že se Maďarsko nevyjádřilo k přijetí žalobce zpět na svoje území a prodloužení doby zajištění je tak nutné k jeho přemístění ve lhůtě 6 týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti od příslušného členského státu. V rozhodnutí žalovaný rozebral, v jakých skutečnostech u žalobce shledal naplnění pojmu vážné nebezpečí útěku. Uvedl, že žalobce již při odjezdu z A. měl v úmyslu odcestovat s rodinou do Německa, věděl, že cesta bude spojena s porušením právních předpisů komunitárního práva i právních předpisů jednotlivých zemí. Žalobce vstoupil do České republiky bez platného cestovního dokladu i bez platného víza, nemá tak zábrany porušovat právní předpisy evropského práva a i vnitrostátní. Svým počínáním dal najevo, že nebude dobrovolně čekat na území České republiky, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Dále žalovaný zdůvodnil, proč v jeho případu nelze uložit zvláštní opatření za účelem vycestování cizince podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Podle žalovaného by uložení zvláštního opatření bylo neúčinné, neboť jde o cizince, který není schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a současně existuje odůvodněná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon jeho předání, protože žalobce výslovně uvedl, že cílem jeho cesty je Německo a v České republice zůstat nechce. Žalovaný také rozvedl důvody, pro které má předání žalobce do Maďarska, kde je se žalobcem vedeno řízení o udělení azylu, za potenciálně možné a také přiměřené z hlediska možného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Nakonec se žalovaný věnoval odůvodnění délky doby, o kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo. II. Žaloba Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení posledně uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 10. 2015, kterým byla doba zajištění žalobce za účelem předání do Maďarska podle Dublinského nařízení prodloužena o 34 dnů, tedy do 3. 12. 2015. Žalobci předně namítal, že žalovaný čekal 7 dnů na to, aby po zjištění záznamu v systému Eurodac o registraci žalobce v Maďarsku zastavil řízení o vyhoštění a zrušil detenci, namísto okamžitého ukončení detence, v čemž žalobce spatřuje průtahy v řízení, v důsledku kterých byl žalobce nejen déle omezen na svobodě, ale také utrpěl finanční ztrátu. Žalobce namítal, že § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, na základě kterého byl zajištěn, nesplňuje požadavek na kvalitu zákona, a je proto v rozporu s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť neobsahuje definici „vážného nebezpečí útěku“ a nelze tedy předvídat, jaké jednání může vést ke zbavení osobní svobody jednotlivce. Zdůraznil, že v čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení je s účinností od 1. 1. 2014 uvedeno, že členské státy mohou zajistit cizince za účelem jeho přemístění podle tohoto nařízení, jen pokud existuje vážné nebezpečí útěku. V čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení je pak pro účely tohoto nařízení definováno „nebezpečí útěku“ jako existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout. Požadavku uvedenému v čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení česká právní úprava nevyhovuje, neboť žádné právní ustanovení a ani § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neobsahují objektivní kritéria, na základě kterých by bylo možno v konkrétním případě dospět k závěru, že dotyčná osoba může uprchnout. Za současné právní úpravy tedy nelze předvídat, v jakých případech bude policie aplikovat na dotčené osoby institut zajištění z důvodu existence vážného nebezpečí útěku, neboť tento pojem není v zákoně definován. Žalobce má za to, že stávající právní úprava nesplňuje vysoké standardy na kvalitu zákona, které v případě možnosti zbavení osobní svobody klade na právní úpravu čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V návaznosti na to žalobce poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, č. j. 1 A 47/2015-21, ze dne 14. 9. 2015, č. j. 1 A 59/2015-29, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2015, č. j. 42 A 12/2015-78 a č. j. 78 A 9/2015-58, či Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 32 A 54/2015, které se dané právní otázky dotýkají, a které předložené argumentaci přesvědčily. Žalobce si byl vědom rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015, č. j. 33 A 40/2015-32, podle kterého absence kritérií pro výklad pojmu „vážné nebezpečí útěku“ v zákoně není překážkou aplikace institutu zajištění v podmínkách Dublinského nařízení, ovšem ani Nejvyšší správní soud aplikaci nepovažoval za jednoznačnou, když Evropskému soudnímu dvoru usnesením ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 Azs 122/2015-88, předložil předběžnou otázku. Žalobce dále uplatnil námitku nepřiměřenosti zajištění jako reakce na jeho právní a faktickou situaci a postavení ve smyslu čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť nebyl dostatečně zohledněn princip subsidiarity. Upozornil, že je uprchlík z válečné zóny s mezinárodně garantovaným právem požádat o azyl v zemi, kterou považuje za bezpečnou. Rovněž poukázal na čl. 10 a čl. 7 odst. 1 Dublinského nařízení, jež určují kritéria členského státu k posouzení žádosti o azyl. Dále žalobce upozornil na nereálnost předpokladu provedení transferu do Maďarska dle Dublinského nařízení. Odvolával se na statistiky ministerstva vnitra, z nichž vycházely i rozsudky např. Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 4 A 59/2015-33, či Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2015, č. j. 33 A 52/2015-43, ve kterých soudy dovodily, že realizace transferů do Maďarska je nereálná. Ani v měsíci září nebyla úspěšnost transferů do Maďarska výrazně větší, z čehož vycházel i Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, č. j. 33 A 58/2010-52. I s odkazem na závěry Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, není další zajištění žalobce důvodné vzhledem k tomu, že k transferům do Maďarska nedochází z důvodu přeplněnosti tamních azylových zařízení a nedostatkům azylového řízení. Podle žalobce rozhodnutí o prodloužení doby zajištění nepřiměřeně zasahuje do rodinného a soukromého života. Žalovaný se řádně nevypořádal s tím, zda je rozhodnutí v nejlepším zájmu dítěte. Z tohoto pohledu je rozhodnutí v rozporu s čl. 3, 5 a 8 Úmluvy. V situaci, kdy se zajištění dotýká i nezletilého, nebyl dostatečně zohledněn princip subsidiarity zajištění. Žaloba dále poukázala na výsledky obsažené ve zprávě o situaci v zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová Veřejné ochránkyně práv ze dne 15. 10. 2015. Nakonec žalobce uplatnil námitku překročení nejvýše přípustné doby zajištění podle čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení, když celková doba zajištění byla stanovena na 94 dnů, tedy o 8 dnů více než umožňuje Dublinské nařízení. Sporadické je rozhodnutí o zajištění ze dne 16. 10. 2015, které zpětně „legalizuje“ zajištění od 1. 9. 2015, kdy byla doba zajištění stanovena na 61 dnů, když v první fázi řízení o přemístění na předpokládanou dobu podání žádosti o převzetí, tj. na dobu 30 dnů ode dne omezení svobody. Pokud bylo rozhodnutí o zajištění vydané podle § 129 zákona o pobytu cizinců na dobu 61 dnů a ještě zpětně, je rozhodnutí v rozporu s čl. 28 Dublinského nařízení i § 129 zákona o pobytu cizinců. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného V písemném vyjádření k žalobě žalovaný k první žalobní námitce žalovaný uvedl, že existence vážného nebezpečí útěku odůvodnil na str. 5 a 6 rozhodnutí. Vycházel přitom z dosavadní praxe a ustálené judikatury správních soudů, z nichž lze objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku seznat. Žalovaný uvedl, že si je vědom žalobcem označených rozsudků krajských soudů a poukázal na to, že Nejvyšší správní soud položil ve vztahu k danému problému předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru. Zmínil i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 49/2015-48, kterým byla zamítnuta kasační stížnost v bodě týkajícím se posouzení rozporu mezi rozhodnutím o zajištění a čl. 28 Dublinského nařízení. Dále se absencí definicí objektivních kritérií zabýval rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 32 A 1/2015-37, který citoval z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 Azs 122/2015-88, část argumentace, podle níž mohou být kritéria vymezena též správní praxí a požadavek na jejich zakotvení jedině v zákoně je zbytečně formalistický. Žalovaný zdůraznil, že jeho praxe při zajišťování cizinců za účelem jejich předání dle čl. 28 Dublinského nařízení byla předvídatelná a měla oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Podle žalovaného bylo u žalobce vážné nebezpečí útěku dáno. K druhé žalobní námitce žalovaný podoktl, že řešil i otázku využití mírnějšího opatření na str. 6 a 7 rozhodnutí a dospěl k závěru, že uplatnění zvláštního opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců by bylo nedostačující. Žalovaný popsal, že na Dublinském řízení se podílí pouhým podnětem – žádostí o zajištění náležitostí na předání cizince. O prodloužení zajištění ho požádal příslušný orgán ministerstva vnitra, který sám předpokládá naplnění účelu řízení o předání žalobce do Maďarska ve lhůtách předvídaných Dublinským nařízením. Žalovaný jedná v duchu společné azylové politiky EU a je povinen dodržet veškeré podmínky zajištění stanovení zákonem a zejména mezinárodním právem. K námitce nemožnosti realizovat transfer do Maďarska v rámci Dublinského zařízení žalovaný sdělil, že dne 10. 11. 2015 došlo k přemístění skupiny 40 žadatelů o azyl do Maďarska leteckou cestou, další transfer je připravován, provedení transferu za dané situace je více než pravděpodobné. Dále uvedl, že nedisponuje informacemi, podle kterých by Maďarsko nebylo bezpečným státem. Žalovaný se také vyjádřil k situaci v daném zařízení. K délce zajištění uvedl, že lhůta jeden měsíc (30 dnů) začala běžet analogicky podle čl. 24 odst. 2 Dublinského nařízení ode dne nalezení shody v systému Eurodac, tedy od 1. 10. 2015, a skončila dne 30. 10. 2015. Protože se lhůta k zajištění počítá dle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku omezení svobody, bylo třeba připočítat dobu, kdy byl žalobce zajištěn podle jiného právního předpisu, konkrétně dny 31. 8. a 1. 9. 2015 a dále zajištění ve dnech 1. 10. 2015 – 16. 10. 2015, kdy byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Doba zajištění tak nepřekročí 90 dnů od omezení svobody. IV. Posouzení věci soudem Krajský soud napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s., vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. Soud dále předesílá, že žalobce podal žalobu společně se svou matkou a nezl. bratrem, žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 10. 2015, č. j. KRP-83275-42/ČJ-2015- 180023-SV, jímž bylo rozhodnuto o prodloužení doby trvání zajištění matky žalobce, které se dotýkalo i jeho nezl. bratra, byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 60 A 17/2015 usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2015, č. j. 60 A 16/2015-30, jež nabylo téhož dne právní moci. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, a to v souladu s § 51 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, když žalovaný vyslovil s takovým postupem soudu souhlas a žalobce v zákonné lhůtě nepožádal o ústní projednání věci. Klíčovým žalobním bodem byla námitka nezákonného zajištění podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení za účelem předání žalobce do Maďarska za situace, kdy ve vnitrostátním právu nejsou stanovena objektivní kritéria, na základě kterých by se měla posoudit otázka existence vážného nebezpečí útěku. Zdejší soud nevidí žádný racionální důvod odchýlit se od nyní již ustálené judikatury řady krajských správních soudů, která se dané právní otázky týká a na kterou žalobce také odkázal. Soud proto zcela ve shodě s rozsudky citovanými shora uvádí následující: V čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení je uvedeno, že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. V čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení je pak uvedeno, že pro účely tohoto nařízení se rozumí „nebezpečím útěku" existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Soud konstatuje, že z čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení jednoznačně vyplývá, že nutnou podmínkou (podmínkou sine qua non) pro možnost zajištění cizince dle tohoto ustanovení je existence vážného nebezpečí útěku. Pokud toto vážné nebezpečí útěku cizince neexistuje, nelze přikročit k zajištění cizince dle uvedeného ustanovení Dublinského nařízení. Pojem „nebezpečí útěku“ je v čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení použit jako legislativní zkratka, jejíž obsah je vysvětlen v ustanovení čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení. Při výkladu čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení je tedy nutno „nebezpečí útěku“ chápat ve smyslu čl. 2 písm. n) citovaného nařízení tak, že jde o důvody, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že cizinec může uprchnout. Podstatné však je, že tyto důvody nemohou být jakékoliv, ale čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení jednoznačně stanoví, že se musí jednat o důvody, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy. Druh právních předpisů, na které odkazuje čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení, je možno dovodit z komparace různých znění předmětného nařízení. V angličtině je uvedeno: „… reasons in an idndividual case, which are based on objektive kriteria defined by law …“ Ve francouzském znění je uvedeno: „ … l’existence de raisons, fondées sur des criteres objectifs définis par la loi …“, kdy termín „la loi“ platí podle právního chápání ve Francii pouze pro zákony vydávané parlamentem. V německém znění je uvedeno: „… die auf objektiven gesetzlich festgelegten Kriterien beruhen und zu der Annahme Anlass eben …“, kde pojem „gesetzlich festgelegten“ lze chápat jako „stanovené prostřednictvím zákona“. Z uvedených různých znění čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení dle soudu jednoznačně vyplývá, že objektivní kritéria, pro která lze dovodit existenci vážného nebezpečí útěku cizince, musí být stanovena vnitrostátním právem ve formě zákona. K obdobnému závěru dospěl i německý Spolkový soudní dvůr ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. V ZB 31/14 a následně i rakouský Správní soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. Ro 2014/21/0075 – 5. Na tomto místě soud považuje za nutné zdůraznit, že Dublinské nařízení je svou formou pramen sekundárního práva Evropské unie v podobě nařízení. Nařízení je závazné ve všech svých částech a platí v okamžiku vstupu v platnost bezprostředně ve všech členských státech. Všechny orgány členských států, správní úřady i soudy jsou povinny nařízení aplikovat. Nařízení má aplikační přednost před vnitrostátním právem. Nařízení je obecně závazný právní předpis. Nařízení má bezprostřední právní důsledky. Bezprostřední použitelnost znamená především, že nařízení je aplikovatelné již v důsledku své existence, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv inkorporace či transformace. V daném případě však Dublinské nařízení vyžaduje zákonem stanovená kritéria pro konkretizaci předpokladu „nebezpečí útěku“. Podle unijního práva představuje v tomto bodě Dublinské nařízení výjimku ze zákazu zpřesňování obsahu nařízení vnitrostátním právem; samotné nařízení zde totiž ukládá členským státům, aby upravily ve vnitrostátní legislativě zákonem objektivní kritéria pro posouzení existence nebezpečí útěku. Z výše uvedeného dle soudu tedy jednoznačně vyplývá, že podmínkou možnosti aplikace zajištění cizince dle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení je existence v národní legislativě zákonem stanovených objektivních kritérií, na základě nichž je možné posoudit v každém jednotlivém případě existenci důvodů, pro které je možné se domnívat, že cizinec může uprchnout. Ke stejnému závěru, dospěl i německý Spolkový soudní dvůr ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. V ZB 31/14, a rakouský Správní soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 19. 2. 2015, č. j. Ro 2014/21/0075 - 5. Na tomto místě soud podotýká, že právní normy unijního práva je nutno vykládat autonomně, tedy jednotně a nezávisle na vnitrostátním právu. Pro přehlednost soud uvádí, že nahlédnutím do vnitrostátních právních úprav vybraných členských států Evropské unie (např. Francie, Belgie, Itálie, Maďarsko či Bulharsko) lze konstatovat, že takovými objektivními kritérii zakotvenými v zákonech jsou např. skutečnost, že cizinec nemá žádné dokumenty, či má pouze neplatné dokumenty, podává falešné informace o své identitě, vypršela platnost jeho víza či povolení k pobytu, cizinec odmítá komunikaci, cizinec není schopen uvést místo pobytu na území daného státu, kde by mohl být zastižen, cizinec nesouhlasí s dobrovolným vycestováním, existence předchozí kriminální činnosti cizince na území daného státu, existence trestu zákazu pobytu. Na Slovensku, jehož právní úprava je svým charakterem právní úpravě v České republice (i vzhledem k historickému vývoji) nejbližší, je pojem „riziko útěku“ definován v § 88 odst. 2 zákona č. 404/2011 Z. z., o pobyte cudzincov. V tomto ustanovení je uvedeno, že „rizikom úteku štátneho príslušníka tretej krajiny sa rozumie stav, keď na základe dôvodnej obavy alebo priamej hrozby možno predpokladať, že štátny príslušník tretej krajiny ujde alebo sa bude skrývať, najmä ak nemožno jeho totožnosť ihneď zistiť, nemá udelený pobyt podľa tohto zákona alebo ak mu hrozí uloženie zákazu vstupu na viac ako tri roky.“ S ohledem na výše uvedené závěry se dále soud zabýval otázkou, zda v české právní úpravě jsou zakotvena objektivní kritéria pro posouzení existence nebezpečí útěku. Soud dospěl k závěru, že jediným ustanovením, které se vztahuje k rozhodnutí o zajištění cizince dle Dublinského nařízení je ve vnitrostátní právní úpravě již výše citované § 129 zákona o pobytu cizinců. V tomto ustanovení však dle soudu žádná taková objektivní kritéria zakotvena nejsou. Tento názor zastává i žalovaný, jak ostatně připustil ve svém písemném vyjádření k žalobě. Soud zdůrazňuje, že formulaci „policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území …“ uvedenou v § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze považovat za výčet objektivních kritérií pro posouzení existence nebezpečí útěku. Z hlediska slovního výkladu uvedené podmínky nelegálního vstupu či pobytu cizince soud uvádí, že tyto podmínky nejsou v zákoně jako kritéria posuzování existence nebezpečí útěku cizince označeny. Z hlediska teleologického výkladu je pak nutno zdůraznit, že v předmětném ustanovení jde o podmínky, které stanovila vnitrostátní právní úprava pro to, aby vůbec bylo možné k zajištění cizince postupem dle Dublinského nařízení přistoupit. Z formulace § 129 odst. 1 jednoznačně vyplývá, že v případě legálního vstupu a pobytu cizince na území České republiky by vůbec nebylo možné k jeho zajištění dle čl. 28 Dublinského nařízení přistoupit. Teprve splnění této prvotní podmínky umožňuje vůbec správnímu orgánu přistoupit k posuzování podmínek dle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a tedy i posuzování existence důvodů hrozby vážného nebezpečí útěku. Pokud by se nelegální vstup a pobyt mohl považovat za předmětná objektivní kritéria, znamenalo by to, že všechny osoby, u nichž by v souladu s vnitrostátní úpravou došlo k posuzování možnosti zajištění dle Dublinského nařízení, bez dalšího splňují kritérium existence vážného nebezpečí útěku. Současně by šlo o jakousi argumentaci v kruhu, neboť k aplikaci čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení by se přistoupilo, neboť cizinec vstoupil nebo nelegálně pobýval na území České republiky, a podmínku existence nebezpečí útěku by takový cizinec splňoval, protože nelegálně vstoupil nebo pobýval na území České republiky. Takový výklad soud shledává jako ryze účelový a jako takový jej považuje za nepřípustný. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že uvedené dvě podmínky pro zajištění cizince byly v § 129 zákona o pobytu cizinců zakotveny již před vstupem České republiky do Evropské unie a nelze tedy považovat tuto úpravu za reakci na v unijním právu zakotvenou nutnost zákonem provedené specifikace objektivních kritérií pro posouzení důvodů existence nebezpečí útěku. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že v důsledku neexistence zákonem stanovených objektivních kritérií pro posouzení existence nebezpečí útěku cizince je úprava obsažená v čl. 28 Dublinského nařízení v České republice neaplikovatelná. K obdobnému závěru s poukazem na neexistenci vnitrostátní úpravy objektivních kritérií pro posouzení existence nebezpečí útěku cizince dospěl i německý Spolkový soudní dvůr ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6.2014, sp. zn. V ZB 31/14, a rakouský Správní soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 19. 2. 2015, č. j. Ro 2014/21/0075 - 5. Ve skutečnosti, že žalovaný prodloužil dobu omezení osobní svobody žalobce zajištěním na základě rozhodnutí vydaného dle právních předpisů, které byly shledány jako neaplikovatelné, spatřuje soud nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Pro úplnost soud poznamenává, že předchozí unijní úprava kritérií a postupů pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (nařízení Rady ES č. 343/2003 ze dne 18. 2. 2003 – tzv. Dublin II) neobsahovala žádné komunitární předpisy o přípustnosti zajištění cizince k zajištění jeho předání do členského státu příslušného pro azylové řízení. Rozhodování o zajištění bylo prováděno čistě na základě vnitrostátních zákonů členských států. Právní stav se ovšem s účinností Dublinského nařízení zásadně změnil tím, že nyní samotné komunitární právo obsahuje předpisy pro zajištění cizinců za účelem předání. Zajištění cizince za účelem jeho předání do členského státu, který je příslušný rozhodnout o jeho žádosti o azyl, je tak nadále možné pouze dle čl. 28 Dublinského nařízení a již ne na základě vnitrostátní úpravy jednotlivých členských států. V České republice, stejně jako v Německu či Rakousku se zákonodárce patrně plně spolehl na „samovykonatelnost“ Dublinského nařízení a nikterak nezareagoval na skutečnost, že mu toto nařízení uložilo zakotvit ve vnitrostátní úpravě objektivní kritéria pro posouzení existence nebezpečí útěku cizince. Důsledkem tohoto opomenutí zákonodárce je skutečnost, jak bylo již výše uvedeno, že je čl. 28 Dublinského nařízení v České republice neaplikovatelný. Soud dodává, že donedávna byly ve vztahu k podmínce posouzení existence nebezpečí útěku cizince ve smyslu čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení žalobci vznášeny námitky směřující do nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí z tohoto důvodu, že se správní orgány dostatečně nebo vůbec nezabývaly otázkou existence takových důvodů, resp. že tyto důvody neposoudily správně. Ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Azs 49/2015-48, který zmínil žalovaný, právní otázku aplikovatelnosti čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení z důvodu absence objektivních kritérií nebezpečí útěku cizince ve vnitrostátní právní úpravě na úrovni zákona k námitce stěžovatelů neřešil. Soudu je samozřejmě známo, že Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2015, č. j. 42 A 12/2015-78, v němž zmíněný krajský soud poprvé dospěl k shora prezentovaným závěrům, položil předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru. Za normálních okolností by tato skutečnost byla důvodem pro přerušení řízení o žalobě vedeného krajským soudem, nicméně v řízení o žalobě ve věci prodloužení doby zajištění je na místě přiklonit se k výkladu pro cizince příznivějšímu, který nezasáhne do jeho základního práva na svobodu ve smyslu čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. IV. Závěr a náklady řízení Z důvodů shora uvedených soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a zároveň v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. S ohledem na závěr o nemožnosti aplikovat v době vydání napadeného rozhodnutí čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, nezabýval se zdejší soud dalšími žalobními námitkami, tj. vyhodnocením podmínek v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, ani subsidiární povahou institutu zajištění či nereálností předání žalobce do Maďarska, případně též zákonností doby, o kterou bylo zajištění prodloužen. Jejich posouzení má s ohledem na přijatý závěr za bezpředmětné. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, žádné náklady mu však v souvislosti s řízením před soudem nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení