60 A 2/2021 – 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: L.P., narozený dne X bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. ODSH 4143/2021/jary1 SO4, čj. KUJCK 15157/2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. ODSH 4143/2021/jary1 SO4, čj. KUJCK 15157/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Z oznámení o přestupku ze dne 17. 9. 2020 se podává, že žalobce jel jakožto řidič vozidla X, registrační značka X, dne 7. 9. 2020 v 7:32 hodin po ulici Č.V. ve směru jízdy od ulice H. směrem k silnici I. třídy č. 20, přičemž u domu č. p. X byla výše uvedenému vozidlu naměřena měřícím zařízením Ramer 10C rychlost jízdy 93 km/h (výsledná rychlost po odečtu možné odchylky 89 km/h), a to v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost do 50 km/h. Řidiče policejní hlídka provádějící měření následně zastavila a kontrolovala na zastávce MHD České Vrbné v Českých Budějovicích. S řidičem sepsala oznámení o přestupku, které řidič (žalobce) nepodepsal pro svůj nesouhlas s projednáním na místě.

2. Dne 9. 10. 2020 vyrozuměl Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žalobce o zahájení správního řízení, o nařízení ústního jednání na den 27. 10. 2020, o předvolání žalobce a zároveň svědků – zasahujících policistů a dále o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

3. Dne 26. 10. 2020 obdržel správní orgán prvního stupně písemnou omluvu žalobcova zmocněnce z nařízeného jednání. Důvodem nepřítomnosti byla zhoršující se epidemiologická situace. Dne 27. 10. 2020 proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho zmocněnce, přičemž součástí protokolu o ústním jednání je i záznam výslechu svědků – zasahujících policistů.

4. Dne 11. 11. 2020 vyrozuměl správní orgán prvního stupně žalobce o pokračování správního řízení, o novém termínu ústního jednání, které se má uskutečnit dne 27. 11. 2020, o předvolání žalobce k ústnímu jednání a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí.

5. V reakci na uvedené zaslal zmocněnec žalobce dne 18. 11. 2020 žádost o elektronické projednání věci spočívající v zaslání kopie spisu do datové schránky zmocněnce a ve stanovení lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Důvodem pro uvedenou žádost byla epidemiologická situace a opatření Ministerstva zdravotnictví k usměrnění některých činností správních orgánů (minimalizace osobního styku s účastníky řízení apod.). Správní orgán prvního stupně se k návrhu dne 23. 11. 2020 vyjádřil tak, že zákon elektronické projednání věci nezná, a že správní orgán prvního stupně je v rámci proticovidových opatření připraven na konání řádného jednání (roušky, desinfekce, odstupy, 1 pracovník v kanceláři apod.). Dále žalobce vyrozuměl, že pořizování kopií správních spisů je možné pouze v rámci nahlížení do spisu. Vzhledem k uvedenému správní orgán prvního stupně žalobce upozornil, že ústní jednání se bude konat dne 27. 11. 2020 v původně oznámeném termínu.

6. Dne 27. 11. 2020 proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce. K jednání se dostavil zmocněnec žalobce. Zmocněnec uvedl, že žalobce netrvá na své účasti. Správní orgán následně stanovil lhůtu pro případné vyjádření či návrhu doplnění dokazování, a to do 7. 12. 2020.

7. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 7468/20 Ha, čj. SO/17696/2020, uznal správní orgán prvního stupně žalobce vinným z přestupku dne § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil žalobce tím, že při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 39 km/h, čímž porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek žalobci uložil trest pokuty ve výši 3 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

8. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

9. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 6. 4. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení.

10. Žalobce dále namítl, že správní orgány konaly ústní jednání nezákonně v nepřítomnosti žalobce, přičemž k tomuto postupu nesplnily zákonné předpoklady. Správní orgány neprovedly řádnou správní úvahu o náležitostech omluvy či o jejích (ne)dostatečných důvodech.

11. Ačkoliv správní orgány žádosti žalobce o změnu termínu nařízeného ústního jednání vyhověly a stanovily nový termín ústního jednání na den 27. 11. 2020, i přes uvedené se jednání dne 27. 10. 2020 konalo v nepřítomnosti žalobce a jeho zmocněnce a byly provedeny výslechy svědků – zasahujících policistů. Uvedeným postupem správní orgány porušily dle žalobce § 80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“).

12. Jestliže z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že žádosti o odročení jednání vyhověly, přičemž neshledaly důvody, pro něž by bylo možné jednat v nepřítomnosti žalobce (absence omluvy či její nedostatečné zdůvodnění), nemohly na základě uvedeného v rámci ústního jednání ze dne 27. 10. 2020, z nějž se žalobce řádně omluvil, konat dokazování svědeckými výpověďmi v žalobcově nepřítomnosti.

13. Žalobce uvedl, že existuje pochybnost o tom, zda bylo měření zatíženo vadou reflexe. Žalobce následně shrnul výpovědi zasahujících policistů. Na rozdíl od zasahujících policistů je žalobce spíše toho názoru, že k reflexi došlo, neboť prostor radarového svazku je na snímku vyznačen svislými čarami, v prostoru radarového svazku se nacházejí reflexní prvky, jako je kovový billboard a kovová konstrukce stavby, přičemž tyto prvky jsou zjevně blíže, než je 60 metrů, jsou tedy v dosahu rychloměru.

14. Dle žalobce neměli být zasahující policisté tázáni „zda náhodou nedošlo k reflexi“, ale naopak z jakých konkrétních okolností či skutečností dovozují, že k reflexi nedošlo. Dle žalobce je zde důvod pro zrušení rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

15. Dle žalobce si žalovaný stran nemožnosti vzniku reflexe protiřečí, když tvrdí, že pokud rychloměr nenahlásil chybu, nemohlo k reflexi (chybě měření) dojít. Oproti tomu však uvádí, že reflexe se projeví tím, že vozidlo na snímku absentuje, je posunuté, či v nestandardní pozici. Aby se vozidlo na snímku nacházelo v nestandardní pozici, musel by snímek vzniknout. Pro uvedené důvody považuje žalobce rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro jeho vnitřní rozpornost. Za důkaz k uvedenému žalobce označil vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 14. 8. 2018.

16. Za nepřezkoumatelnou označil žalobce i tu část odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, která se vztahovala k tvrzení žalovaného stran (ne)možnosti vzniku reflexe. Nejenže žalovaný řádně nezdůvodnil, proč nemohlo dojít ke vzniku reflexe, když na pozadí měření je viditelná kovová konstrukce, u níž sám žalovaný přiznal možnost vzniku reflexe, dle žalobce žalovaný neprovedl ani žádné hodnocení toho, zda je vozidlo na snímku ve standardní či nestandardní poloze.

17. Žalobce dále namítl, že považuje za nezákonný výrok o sankci. Správní orgán totiž konstatoval, že při určení výměry uloženého trestu „přihlédl k závažnosti posuzovaného přestupku, která je zákonem obecně vyjádřena správním trestem pokuty od 2.500 Kč do 5.000 Kč“.

18. Dle žalobce nebyly správní orgány k hodnocení sankce oprávněny. Správní orgán je sice povinen hodnotit závažnost přestupku, musí však zhodnotit závažnost konkrétního posuzovaného přestupku, nikoliv pouze typovou závažnost, kterou již hodnotil zákonodárce.

19. Za vadná označil žalobce rozhodnutí správních orgánů jednak z důvodu dvojího přičítání, kdy správní orgán hodnotil typovou závažnost, která však již byla zhodnocena zákonodárcem, zadruhé pro absenci posouzení skutečné závažnosti daného konkrétního přestupku, neboť závažnost nyní posuzovaného přestupku správní orgán nehodnotil.

20. Správní orgán dále hodnotil způsob spáchání přestupku „konáním“. Dle názoru žalobce však i zde správní orgán porušil zásadu dvojího přičítání, neboť jinak než konáním nelze předmětný přestupek spáchat. Není totiž možné, aby jel řidič rychlostí o 39 km/h vyšší v důsledku opomenutí. K uvedenému žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2020, čj. 2 As 23/2019–34. Nad rámec uvedeného žalobce zdůraznil, že správní orgány nepřihlížely k ostatním zákonným kritériím pro ukládání sankce (nehodnotily rozsah a význam zákonem chráněného zájmu, okolnosti spáchání přestupku či druh a míru zavinění).

21. Dle žalobce dále žalovaný pochybil, když nevyrozuměl žalobce o jménu oprávněné úřední osoby, která bude rozhodovat o odvolání, čímž porušil § 15 odst. 4 správního řádu.

22. Žalobce v rámci svého odvolání požádal o sdělení jména úřední osoby, přičemž žalovaný tuto žádost ignoroval. Žalobce byl uvedeným postupem zkrácen na svém právu namítat podjatost oprávněné úřední osoby, Bc. J.R.. Pokud by žalobce věděl, že o odvolání bude rozhodovat Bc. R.., namítal by jeho podjatost vůči svému zmocněnci. Důvodem je aktivní činnost zmocněnce žalobce ve správním řízení směřujícím k prověření nestandardního, potenciálně i korupčního jednání a publikaci o něm, spočívající ve spolupráci Statutárního města České Budějovice s obchodní společností E.ON Česká republika, s. r. o., kdy spojnicí mezi těmito subjekty je právě Bc. R.. Za důkaz žalobce označil printscreen webové stránky uplaceni.cz.

23. Žalobce však pro výše uvedené nemohl podjatost Bc. R. namítat. K uvedenému odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, čj. 4 As 205/2017–21.

24. Žalobce dále namítl, že žalobou napadené rozhodnutí podepsala JUDr. A.T., zástupkyně vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaného. Vyřizujícím ve věci však byl Bc. J. R.. Z žalobou napadeného rozhodnutí se nepodává, kdo byl ve věci oprávněnou úřední osobou, pročež žalobce zpochybnil pravomoc obou jmenovaných osob ve věci. Za zásadní chybu žalobce označil fakt, že celou věc vyřizoval a posuzoval Bc. J.R., kterému věc těsně před rozhodnutím odebralo vedení odboru a rozhodnutí náhle a překvapivě podepsala JUDr. T..

25. Změnu úředníka ve věci považuje žalobce za neodůvodněnou a za netransparentní. Uvedený postup je dle žalobce nadto nedůvěryhodný, v rozporu se zásadou dobré správy a je nepřezkoumatelný. Žalobce nesouhlasí s postupem, kdy nástin v jeho věci činí jeden úředník, ale druhý úředník následně o věci rozhoduje. Žalobce rovněž brojí proti tomu, že jeho věc nepodepsala vedoucí odboru, ale pouze její zástupkyně a tvrdí, že nebyl dodržen předepsaný postup v zastupování vedoucí odboru.

26. Nad rámec výše uvedeného žalobce vyjádřil svůj nesouhlas a nesouhlas svého advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na celosvětové komunikační síti internetu Nejvyšším správním soudem prostřednictvím jeho webu.

27. Žalobce navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

28. Žalovaný ve svém vyjádření předně uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tvoří s žalobou napadeným rozhodnutím jeden celek a je třeba je takto i posuzovat. Dále uvedl, že správní orgány jednoznačně prokázaly skutkový stav, kterému odpovídá právní kvalifikace uvedeného přestupkového jednání žalobce. Dodal, že z rozhodování správních orgánů je zřejmé, z jakých podkladů vycházely, jakým způsobem je hodnotily a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěly.

29. K námitce nezákonného ústního jednání sdělil, že vyhověl žádosti žalobce o přeložení ústního jednání doručené dne 26. 10. 2020 z důvodu epidemiologické situace (jednání se mělo uskutečnit dne 27. 10. 2020) a nařídil pokračování ústního jednání na datum 27. 11. 2020. V návaznosti na podání zástupce žalobce ze dne 18. 11. 2020, v němž zástupce žalobce navrhoval elektronické projednání věci včetně zaslání kopie spisu v elektronické podobě, vyrozuměl správní orgán prvního stupně zástupce žalobce s tím, že správní orgán je v rámci proticovidových opatření na řádné jednání připraven (roušky, desinfekce, odstupy apod.). K jednání dne 27. 11. 2020 se zástupce žalobce osobně dostavil, což stvrdil vlastnoručním podpisem, ale jako důvod nedostavení se žalobce do protokolu uvedl, že žalobce netrvá na své účasti.

30. Stran námitky reflexe žalovaný zdůraznil, že základním nástrojem pro zjištění správnosti měření je záznam o přestupku, na kterém je zadokumentováno měřené vozidlo prostřednictvím fotografie z provedeného měření se všemi potřebnými údaji z provedeného měření. Měřící zařízení je plně automatické, co se týče provedeného měření rychlosti, k jehož zaznamenání dojde pouze v případě řádně provedeného měření. Z předložené dokumentace je dle žalovaného zcela zřejmé, že obsluha měřiče byla řádně proškolena pro obsluhu daného typu měřiče. Není tedy pochyb o způsobilosti obsluhy k provádění měření. Dále žalovaný vysvětlil základní princip fungování měření a vznik reflexe. K uvedené námitce žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 309/2015–51.

31. Žalovaný odmítl námitku žalobce týkající se nedostatečného zhodnocení všech kritérií při stanovení sankce. Zákon dle žalovaného přímo nestanovuje vzorec pro výpočet hodnoty sankce, ale pouze uvádí okolnosti, ke kterým příslušný orgán při určování sankce přihlíží. Je tedy pouze na úvaze daného orgánu, jakou výši sankce určí. Dodal, že jediným závazným požadavkem je následné přezkoumatelné odůvodnění výsledné výše sankce v rozhodnutí. Žalovaný dále podotkl, že správní orgán může při stanovení výše sankce přihlédnout pouze k těm skutečnostem, jež byly v řízení zjištěny, a nelze tedy přihlédnout ke všem v zákoně uvedeným kritériím, jakými je například pohnutka pachatele, pokud nebyla tato v řízení zjištěna.

32. K námitce nesdělení jména oprávněné úřední osoby žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2017, čj. 59 A 7/2016–30, v němž krajský soud dospěl k závěru, že nesdělení jména úřední osoby nemůže vést k závěru o nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a nemůže být automaticky důvodem pro zrušení rozhodnutím soudem z důvodu vady řízení.

33. Námitku vztahující se k oprávněným úředním osobám označil žalovaný za nedůvodnou, neboť jak plyne ze záznamu o určení oprávněné úřední osoby ze dne 2. 2. 2021, byli úředními osobami určeni Bc. J.R., Ing. J.K., JUDr. A.T. a Ing. M.Č.. Obsah tohoto záznamu činí veškeré námitky žalobce vztahující se k uvedené problematice nedůvodnými.

34. K námitce nepodepsání rozhodnutí oprávněnou úřední osobou, jež věc vyřizovala, správní orgán uvedl, že dle § 15 odst. 2 správního řádu platí, že úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby k tomu dle vnitřních předpisů pověřené. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2016, čj. 2 As 285/2015–49.

35. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

36. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

37. Žaloba je důvodná. IV.A K námitce nezákonného konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce 38. Krajský soud se v prvé řadě zabýval námitkou nezákonně konaného ústního jednání, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

39. Jak již krajský soud uvedl výše, správní orgán prvního stupně nařídil na den 27. 10. 2020 ve věci žalobce jednání. Dne 26. 10. 2020 obdržel omluvu zmocněnce žalobce z jednání, jež byla zdůvodněna odkazem na zhoršující se epidemiologickou situaci. Bez dalšího vyjádření správní orgán prvního stupně navzdory písemné omluvě z jednání původně naplánované jednání uskutečnil, přičemž v rámci tohoto jednání vyslechl svědky – zasahující policisty. Do protokolu z ústního jednání pouze uvedl, že „obviněný z přestupků se k ústnímu jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán. Zástupce obviněného zmocněný na základě plné moci ze dne 13. 10. 2020 se ke správnímu orgánu rovněž nedostavil“. Dále konstatoval, že „má splněny podmínky pro zahájení ústního jednání v nepřítomnosti obviněného“ aniž by tento závěr jakkoliv zdůvodnil (tento závěr dovodil s odkazem na § 80 odst. 4 přestupkového zákona, aniž by se blíže zabýval omluvou předloženou dne 26. 10. 2020. Následně dne 10. 11. 2020 vydal správní orgán prvního stupně oznámení o pokračování v řízení, jehož součástí bylo nařízení ústního jednání na den 27. 11. 2020. V rámci jednání uskutečněného dne 27. 11. 2020 již správní orgán prvního stupně dokazování výslechem svědků opakovaně neprováděl.

40. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce následně namítl nezákonnost konaného ústního jednání dne 27. 10. 2020 v jeho nepřítomnosti (a nepřítomnosti jeho zmocněnce). K tomuto žalovaný v rámci žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že „odkazuje na spisový materiál ze kterého se podává, že správní orgán vyhověl žádosti odvolatele o přeložení ústního jednání z důvodu epidemiologické situace doručené dne 26.10.2020 a nařídil pokračování ústního jednání ze dne 27.10.2020 na den 27.11.2020“ (důraz doplněn).

41. Dle § 80 odst. 1 přestupkového zákona platí, že „[s]právní orgán může nařídit ústní jednání.“ Dle odstavce 4 stejného ustanovení platí, že „[k] ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu“ (důraz doplněn). Správní orgán by měl na tomto místě posoudit, zda omluva ze dne 26. 10. 2020 splňovala předpoklady náležité omluvy dle § 80 odst. 4, tzn., zda byla řádně odůvodněna a zda byla učiněna s dostatečným časovým předstihem.

42. Správní orgán prvního stupně uvedenou úvahu vůbec neprovedl a v rámci protokolu a následně rozhodnutí s odkazem na § 80 odst. 4 přestupkového zákona konstatoval, že jednání dne 26. 10. 2020 proběhlo v řádně stanoveném termínu. Uvedenou úvahu neprovedl následně ani žalovaný, který však oproti správnímu orgánu prvního stupně uvedl, že omluvu z jednání správní orgán prvního stupně akceptoval. Uvedené závěry jsou ve vzájemném rozporu. Jestliže správní orgán prvního stupně akceptoval žalobcovu omluvu, resp. omluvu jeho zmocněnce z nařízeného jednání, neměl následně během jednání dne 27. 10. 2020 provádět dokazování výslechem svědků, neboť právem žalobce bylo být výslechu přítomen a klást případně svědkům otázky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, čj. 1 As 345/2016–28). V případě jednání konaného v žalobcově nepřítomnosti, ačkoliv k uvedenému postupu nebyl dán žádný zákonný důvod (resp. správní orgány žádný takový důvod neuvedly), byl žalobce na svých právech zkrácen.

43. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že řízení před správními orgány bylo stiženo podstatnou vadou spočívající v nezákonně konaném ústním jednání. Tato vada přitom potenciálně mohla zapříčinit nezákonné rozhodnutí ve věci samé. IV.B K námitce vzniku reflexe 44. Problematikou reflexe se zabýval i Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019–33, ve kterém uvedl, že „[s]těžejním důkazem je zejména záznam o přestupku (č. l. 4) obsahující fotografii pořízenou z měřicího zařízení, která vyobrazuje pouze vozidlo stěžovatele, a to v celé velikosti. Na fotografii se nevyskytují žádné další objekty, které by mohly vyvolat případnou reflexi. Z její výseče je jasně čitelná registrační značka vozidla. Pozice vozidla na fotografii spolu s místem měření zachyceným v záznamu o přestupku pomocí GPS souřadnic navíc odpovídá tvrzení policistů v úředním záznamu a zopakovaným při výslechu ve správním řízení, že vozidlo stěžovatele v době spáchání přestupku jelo na ulici Revoluční v Novém Sedle ve směru od Chodova na Loket a policejní vůz s měřicím zařízením stál v protisměru poblíž domu č. p.

185. Za situace, kdy je z fotografie zřejmé, o jaké vozidlo se jedná, je jednoznačně čitelná jeho registrační značka, a současně při zachycení snímku nebyla mezi rychloměrem a vozidlem žádná překážka, neměly správní orgány důvod mít jakékoliv pochybnosti o kvalitě a objektivitě měření. Záznam o přestupku rovněž obsahuje údaje o měřeném vozidle i použitém měřicím zařízení, čase a místě měření a naměřených hodnotách. Správní spis obsahuje také úřední záznam konajících policistů o popisu dané události (č. l. 6), ověřovací list měřicího zařízení platný v době spáchání přestupku (viz č. l. 5) a oznámení přestupku (viz č. l. 3) s údaji o občanském a řidičském průkazu stěžovatele, ze kterého vyplývá, že zasahující policisté jednali přímo se stěžovatelem jakožto řidičem vozidla.“ 45. Jak následně Nejvyšší správní soud konstatoval, „[v]ýše zmíněné podklady nepředstavují nezpochybnitelný důkaz a nevylučují, že může dojít k poruše na měřicím zařízení nebo k chybnému měření v rozporu s návodem k obsluze. Ke zpochybnění výsledků měření však nepostačují prostá, ničím nepodložená tvrzení stěžovatele ani jeho teoretické úvahy, které ve svých podáních uváděl.“ Po prostudování fotografie založené ve správním spise, jež je výsledkem měření se krajský soud i v nyní projednávané věci s touto argumentací plně ztotožňuje a uzavírá, že vznik reflexe není v nyní posuzovaném případě na první pohled zřejmý.

46. Navzdory uvedenému by se měl žalovaný v rámci nového posouzení věci zaměřit hlouběji na argumentaci vztahující se k možnému vzniku reflexe, neboť námitku stran možnosti vzniku reflexe odrazem od velkého kovového předmětu v pozadí, jímž je nepochybně i kovová hala na snímku, považuje krajský soud za nedostatečně vypořádanou. Žalovaný uvádí, že „[t]zv. reflexi lze definovat jako odraz mikrovlnného záření od kovových předmětů v pozadí, či od dalších vozidel vyskytujících se v okamžik měření v této oblasti, a to nejen jedoucích, ale i stojících podél komunikace.“ Žalovaný však již neuvedl, jaký vliv na přesnost měření měla či mohla mít kovová hala, která se na snímku z měření nachází přímo za měřeným vozidlem (jedná se tedy o kovový předmět v pozadí). Tím však krajský soud žádným způsobem nepředurčuje, jak má žalovaný tuto otázku posoudit. IV.C K námitce porušení zásady dvojího přičítání 1. Důvodná je též námitka zákazu dvojího přičítání při uložení sankce.

2. Nejvyšší správní soud k této otázce například v rozsudku ze dne 30. 3. 2021, čj. 10 As 13/2021–27, konstatoval, že „[z]ákaz dvojího přičítání judikatura vysvětluje zejména na příkladech dopravních přestupků. Není např. dvojím přičítáním u přestupku překročení rychlosti jízdy v obci, pokud při úvaze o konkrétní výši sankce uvnitř zákonného rozpětí správní orgán bere v úvahu míru překročení nejvyšší dovolené rychlosti (větší překročení v rámci dané skutkové podstaty zásadně povede k citelnější sankci, samozřejmě uvnitř zákonného rozpětí pokuty) i další okolnosti (konkrétní místo, kde se tak stalo, a např. míru jeho přehlednosti, hustotu provozu, viditelnost a jiné povětrnostní či obdobné poměry aj., tedy vše, co může mít význam zejména pro posouzení možného ohrožení jiných osob rychlou jízdou) a případně i specifické individuální vlastnosti osoby, jíž je sankce ukládána. Například je–li součástí skutkové podstaty, že přestupek musí být spáchán v obci, bývá zcela namístě pro účely stanovení sankce uvnitř zákonného rozpětí rozlišit, v jaké části obce se tak stalo. Právě takto, tedy důkladně individualizovaným posouzením správního deliktu, je při úvaze o výši sankce třeba postupovat (viz rozsudek ze dne 29. 9. 2020, čj. 5 As 247/2018–39, bod 41).“ 3. Správní orgán prvního stupně však ve svých úvahách nepoukázal na závažnost přestupku v nynějším individuálním případě, nýbrž na její typovou závažnost vyjádřenou rozpětím zákonné sankce. Stejně tak nelze zohlednit způsob spáchání přestupku konáním, neboť se jedná o součást samotné podstaty posuzovaného přestupku (konáním je již samotné řízení vozidla). Uvedené skutečnosti (tak, jak je správní orgány formulovaly) tedy nepředstavují další individualizaci konkrétního přestupkového jednání, na které zákaz dvojího přičítání nedopadá.

4. Žalovaný se tedy bude v dalším řízení opětovně zabývat i otázkou výše uložené sankce, přičemž zváží konkrétní okolnosti nynějšího případu. Za této situace je tak již nadbytečné zabývat se námitkou, dle níž správní orgány kritéria pro uložení sankce nedostatečně posoudily. IV.D K námitce nepoučení o oprávněné úřední osobě a netransparentnosti řízení z důvodu změny oprávněné úřední osoby 5. Dále se krajský soud zabýval námitkou nepoučení o oprávněné úřední osobě. Této námitce nepřisvědčil.

6. Dle § 15 odst. 4 správního řádu platí, že „[o] tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena.“ 7. Dle § 14 odst. 3 správního řádu platí, že „[ú]častník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen ‚představený‘).“ 8. Žalobce o sdělení jména oprávněné úřední osoby požádal v rámci podaného odvolání dne 28. 12. 2020. Žalovaný jméno na žádost nesdělil, přičemž následně dne 2. 2. 2021 vydal žalobou napadené rozhodnutí. Ze stejného dne pochází dokument žalovaného označený jako „Oprávněná úřední osoba“, z něhož se podává, že oprávněnými úředními osobami ve věci jsou Bc. J.R., Ing. J.K., JUDr. A.T. a Ing. M.Č.. Žalobci tak byla jména oprávněných úředních osob sdělena společně s žalobou napadeným rozhodnutím, tj. v době, kdy proti nim již nebylo možné podat u žalovaného námitky podjatosti. Žalobce tuto námitku uplatnil následně v podané žalobě. Na tomto místě krajský soud pouze pro úplnost dodává, že na základě podané žaloby žalovaný vypořádal námitku podjatosti, a to sdělením ze dne 11. 5. 2021, v němž konstatoval, že „nebyl zjištěn žádný relevantní důvod, který by nasvědčoval podjatosti oprávněné úřední osoby Bc. J.R. vůči žalobci.“ 9. Vlivem nesdělení jména oprávněné úřední osoby na zákonnost se opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 22. 3. 2017, čj. 2 As 322/2016–39, konstatoval, že „Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení skutečnosti, že stěžovatelce nebyla k její výslovné žádosti poskytnuta informace o oprávněných úředních osobách, které měly o jejím odvolání rozhodovat. Podle krajského soudu uvedené představovalo vadu řízení, ovšem takovou, která nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, pro kterou by muselo být dle § 76 odst. 1 s. ř. s. zrušeno. Posouzení krajským soudem je správné. Právo na informaci o oprávněné úřední osobě představuje důležitou součást práva na spravedlivý proces. Neposkytnutí této informace k výslovné žádosti tak nepochybně zatížilo správní řízení před odvolacím orgánem vadou. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil s názorem krajského soudu, že tato vada neměla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, které by bylo třeba zrušit. Nejpozději z předmětného rozhodnutí se stěžovatelka jméno oprávněné úřední osoby dozvěděla, a mohla námitku podjatosti vůči této osobě následně uplatnit v žalobě; pokud by taková námitka byla důvodná, bylo by nepochybně třeba rozhodnutí odvolacího orgánu zrušit. V daném případě však stěžovatelka neuvádí žádné důvody podjatosti úřední osoby, takže není ani prostor k posuzování, zda by takovéto důvody k závěru o podjatosti vedly, anebo ne.“ 10. V souladu s výše uvedenou judikaturou souhlasí krajský soud s žalobcem, že nesdělení jména oprávněné úřední osoby na žádost, tj. v době podání odvolání, před rozhodnutím ve věci, představuje vadu správního řízení.

11. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, čj. 2 As 161/2016–52 uvedl, že „nesdílí přesvědčení stěžovatele, že nesdělení oprávněné úřední osoby k jeho žádosti představuje pochybení takové intenzity, pro které by bylo nutné považovat rozhodnutí žalovaného za nezákonné. […] Stěžovatel se skutečně dozvěděl o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, až doručením napadeného rozhodnutí, a tudíž mu bylo znemožněno namítnout v průběhu správního řízení její podjatost. Stěžovatel však mohl tuto námitku uplatnit u krajského soudu, tedy nikoliv pouze to, že neměl možnost namítat podjatost úřední osoby, ta sama o sobě zákonnost rozhodnutí neovlivní, ale měl tvrdit právě skutečnost, že v jeho věci rozhodovala podjatá osoba.“ Procesní pochybení spočívající v nesdělení jmen oprávněných úředních osob účastníku řízení působí jistou újmu v tom smyslu, že v daném okamžiku neví, kdo bude o věci rozhodovat, a je mu tak znemožněno vznést konkrétní námitku podjatosti proti dané osobě, ať již by byla důvodná, či nikoli.

12. V nyní posuzovaném případě je s ohledem na výše uvedenou judikaturu na krajském soudu, aby posoudil žalobcem vznesenou námitku podjatosti. Tím spíše za situace, kdy pro výše uvedené pochybení bude rozhodnutí žalovaného zrušeno a je pravděpodobné, že při novém posouzení věci bude případně rozhodovat opětovně Bc. J.R..

13. Žalobce namítal podjatost Bc. J. R. vůči svému zmocněnci v rámci správního řízení – Ing. J.. Jako důvod uvedl aktivní činnost zmocněnce ve správním řízení směřujícím k prověření nestandardního (dle tvrzení Ing. J. potenciálně i korupčního) jednání a publikaci o Bc. J.R., spočívající ve spolupráci Statutárního města České Budějovice s obchodní společností E.ON Česká republika, s. r. o., kdy spojnicí mezi těmito subjekty je právě Bc. J.R., jehož jméno figuruje na obou stranách. Zmocněnec žalobce se přitom dlouhodobě věnuje zjištění a medializaci nestandardních prvků spolupráce mezi uvedenými subjekty.

14. Krajský soud uvedenou námitku posoudil a žalobci nepřisvědčil. Skutečnost, že se zmocněnec žalobce ve správním řízení údajně ve shora uvedené věci dlouhodobě angažuje, podjatost Bc. R. automaticky nezakládá. Z ničeho neplyne, že by vztah mezi Bc. R. a Ing. J. byl objektivně natolik intenzivní povahy, aby bylo nutné o podjatosti Bc. R. pochybovat. Z pouhého internetového článku, v němž Ing. J. poukazuje na údajné aktivity Bc. R., nelze dovozovat jeho zájem na určitém výsledku řízení ve věci žalobce (s nímž jej přitom nepojí vůbec nic).

15. Z tohoto důvodu nelze pochybení žalovaného spočívající v neseznámení žalobce s oprávněnými úředními osobami považovat za vadu řízení, jež by měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.

16. Co se týče žalobcem namítané netransparentnosti z důvodu změny oprávněné úřední osoby, ani s touto se krajský soud neztotožnil. Způsob, jímž správní orgány rozhodují a určují oprávněné úřední osoby (a to jak k vedení správního řízení, tak k jeho následnému rozhodnutí, popřípadě podpisu ve věci) je výlučně v jejich pravomoci a záleží tedy na správním orgánu, jakým způsobem má uvedenou agendu organizovanou. Ve vztahu k žalovanému pak lze odkázat na Organizační řád účinný ode dne 1. 9. 2019 (volně dostupný na webových stránkách žalovaného). Z jeho Článku 6 odst. 7 se podává, že „ [p]ísemnosti vyhotovované ve věcech výkonu státní správy v přenesené působnosti v místní a věcné působnosti krajského úřadu a ve věcech výkonu samostatné působnosti kraje ve správním řízení podle správního řádu podepisují vedoucí funkčně příslušných odborů krajského úřadu jako oprávněné úřední osoby po učinění záznamu o této skutečnosti do správního spisu.“ Odstavec 8 stejného článku dále stanoví, že „[v]edoucí odborů jsou oprávněni upravit systém podepisování písemností uvedených v bodě (6) vyhotovovaných v řízeném odboru vlastním rozhodnutím nebo úpravou rozsahu práv a povinností stanovených v pracovní náplni jednotlivým zaměstnancům. Obdobně jsou vedoucí odborů oprávněni upravit systém podepisování písemností uvedených v bodě (7) zaměstnanci odboru jako oprávněnými úředními osobami při dodržení zásad vedení správního nebo daňového spisu a podepisování podle správního řádu nebo správy daní a poplatků“ (důraz doplněn). S ohledem na uvedené krajský soud neshledal důvod, proč by nemohla být podepsáním rozhodnutí ve věci žalobce pověřena zástupkyně vedoucího odboru JUDr. A.T.. IV.E K nesouhlasu s vyvěšením osobních údajů 17. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jímž Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů zveřejňuje.

V. Závěr a náklady řízení

18. S ohledem na výše konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož se jedná o pochybení, které je odstranitelné v rámci odvolacího řízení, krajský soud nepovažoval za nutné rušit též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

19. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

20. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkem jde tedy o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitce nezákonného konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce IV.B K námitce vzniku reflexe IV.C K námitce porušení zásady dvojího přičítání IV.D K námitce nepoučení o oprávněné úřední osobě a netransparentnosti řízení z důvodu změny oprávněné úřední osoby IV.E K nesouhlasu s vyvěšením osobních údajů V. Závěr a náklady řízení