60 A 2/2023– 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozen dne X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Petrem Doležalem se sídlem Mazovská 476/2, 181 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. OPZU–správ. 138849/2022/jary1 SO 2, čj. KUJCK 140676/2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. OPZU–správ. 138849/2022/jary1 SO 2, čj. KUJCK 140676/2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Vodňany (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. MUVO 62/2022/MT, čj. MUVO 56/2022, shledal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se dle správního orgánu prvního stupně žalobce z nedbalosti dopustil tím, že se dne 14. 3. 2022 v době kolem 13:05 hodin na pozemní komunikaci č. X v ulici P. v zastavěné části obce B. ve směru jízdy od centra obce směrem na obec P. jako řidič nákladního motorového vozidla tov. zn. X, registrační značky X, nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem a při řízení neměl u sebe platný řidičský průkaz, neboť jeho platnost uplynula dne 15. 2. 2022. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. OPZU–správ. 97371/2022/jary1 SO 2, čj. KUJCK 100269/2022, uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Správní orgán prvního stupně dle žalovaného pochybil tím, že ačkoli vyhověl žalobcově omluvě z nařízeného jednání, nový termín stanovil pouze telefonicky, aniž by zároveň vyhotovil písemné předvolání.

3. Správní orgán prvního stupně vytýkanou vadu odstranil a následně vydal rozhodnutí ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. MUVO 62/2022/MT, čj. MUVO 10382/2022, jímž rozhodl shodně jako v rozhodnutí ze dne 12. 7. 2022.

4. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce proti druhému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 31. 1. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobce nejprve namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nepřípustné úpravě důvodu neakceptace omluvy z ústního jednání. Přestože se žalobce z ústního jednání omluvil, správní orgán prvního stupně důvod omluvy vyhodnotil jako „nedostatečně důležitý“. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ale omluvu žalobce z ústního jednání označil za nikoli včasnou, aniž by se důležitostí omluvy zabýval.

7. Dle žalobcova názoru posuzuje omluvu z ústního jednání správní orgán, jemuž je směřována. Žalovaný tedy mohl posoudit toliko zákonnost a věcnou správnost důvodu, pro který správní orgán prvního stupně žalobcovu omluvu z ústního jednání neakceptoval, a nikoli nalézat důvody jiné. Tím došlo k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení.

8. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že o neakceptování své omluvy z ústního jednání se dozvěděl teprve z rozhodnutí ve věci správního orgánu prvního stupně. Ten mohl žalobce s předstihem o neakceptování omluvy alespoň neformálně vyrozumět.

9. Napadené rozhodnutí je dle žalobce rovněž nezákonné z důvodu rozhodnutí mimo (ne)omluvený termín jednání. Žalobce poukazuje na skutečnost, že se omluvil z ústního jednání konaného dne 5. 10. 2022 z důvodu své zahraniční dovolené, na které se nacházel do 10. 10. 2022. Správní orgán prvního stupně omluvu neakceptoval, věc projednal v nepřítomnosti žalobce, avšak rozhodnutí vydal až dne 26. 10. 2022. Dle názoru žalobce je takový postup nezákonný, neboť po dobu 16 dnů mohlo být konáno ústní jednání za přítomnosti žalobce, tento mohl být seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí a mohlo mu být umožněno se k nim vyjádřit. K podpoře své argumentace žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, čj. 4 As 4/2007–46. Jelikož žalobce tuto námitku uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, aniž by ji žalovaný vypořádal, považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

10. Žalobce dále brojí proti výroku rozhodnutí a napadá jej pro přílišnou vágnost vymezení místa skutku. Ta žalobci znemožnila řádnou obhajobu v tom smyslu, zda policisté mohli na vzdálenost 150 metrů žalobcovo jednání vůbec vidět. V této souvislosti pak žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2020, čj. 8 As 334/2018–39; ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015–42; ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014–53, a ze dne 2. 5. 2012, čj. 8 As 100/2011–70.

11. Závěrem vznesl žalobce námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu, neboť správní orgány neověřily svědecké výpovědi policistů, a to zejména ve vztahu ke skutečnosti, zda vůbec policisté mohli spáchání přestupku žalobce vidět. Skutková zjištění správních orgánů tak nemohla být postavena pouze na svědeckých výpovědích policistů.

12. Dle žalobcova názoru bylo povinností policistů pořídit fotografie nebo videozáznam dokládající jeho přestupkové jednání, obzvlášť v situaci, kdy policisté vypověděli, že na daném místě kontrolovali právě používání bezpečnostních pásů. Nepořízení takových důkazů podle žalobce snižuje věrohodnost policistů a jejich svědectví jsou tím pádem a priori nevěrohodná.

13. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že prvoinstanční rozhodnutí tvoří s rozhodnutím odvolacího orgánu jeden celek a je třeba jej takto posuzovat.

15. Žalovaný dále uvedl, že za náležitou omluvu z ústního jednání je možné považovat pouze omluvu, která byla správnímu orgánu sdělena bezodkladně po vzniku překážky, která v účasti na jednání brání. V této souvislosti žalovaný odkazuje na § 59 správního řádu. Své úvahy o nezbytnosti bezodkladné omluvy z ústního jednání žalovaný dále rozvádí, přičemž poukazuje na omezené kapacity správních orgánů, zajištění přítomnosti svědků a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 9 As 69/2015–20; ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013–23; ze dne 27. 1. 2015, čj. 6 As 215/2014–25, a ze dne 10. 10. 2012 čj. 1 As 116/2012–25.

16. Dle názoru žalovaného není povinností správních orgánů sdělovat obviněnému, zda byla omluva z ústního jednání akceptována či nikoli, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2016, čj. 4 As 128/2014–26.

17. V předvolání k ústnímu jednání ze dne 9. 9. 2022 pak byl žalobce seznámen s posuzováním případné omluvy správním orgánem a rovněž poučen o svém právu podle § 36 odst. 3 správního řádu, nicméně o prodloužení dané lhůty nepožádal.

18. K námitce nevěrohodnosti svědeckých výpovědí policistů, které nebyly podpořeny jinými důkazy (fotografií nebo videozáznamem), žalovaný uvedl, že neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti policistů, jejich tvrzení je samo o sobě dostatečně věrohodným důkazem a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, čj. 6 As 126/2015–42, a ze dne 24. 7. 2014, čj. 10 As 108/2014–25.

19. K námitce nepřesného určení místa spáchání přestupku žalovaný sděluje, že vymezení místa spáchání přestupku tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, je naprosto standartní a ve spojení s časem spáchání přestupku bezpečně zajišťuje nezaměnitelnost skutku. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014–39.

20. Dále uvedl, že žalobcovo přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno, vznesené námitky byly řádně vypořádány a napadené rozhodnutí je zcela přezkoumatelné. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného splňují všechny zákonné náležitosti.

21. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí repliky žalobce

22. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného opětovně poukazoval na porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení ve vztahu k hodnocení omluvy z ústního jednání konaného před správním orgánem prvního stupně, rozhodnutí mimo neomluvený den jednání, nedostatečné vymezení místa spáchání přestupku i nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí policistů, přičemž tyto své námitky odůvodnil shodně, jako ve shora popsané žalobě. Vymezil se zároveň k použitelnosti žalovaným citované judikatury.

V. Právní hodnocení krajského soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

24. Žaloba je důvodná. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného 25. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí postačovala. Této námitce nepřisvědčil.

26. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

27. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že se údajně nezabýval jeho odvolací námitkou, dle níž správní orgán prvního stupně mohl věc projednat za přítomnosti žalobce v době mezi žalobcovým návratem z dovolené (10. 10. 2022) a vydáním rozhodnutí (26. 10. 2022).

28. Žalobci lze přisvědčit potud, že žalovaný se touto otázkou skutečně nezabýval výslovně. To však nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezakládá. Žalovaný se podrobně zabýval otázkou opodstatněnosti žalobcovy omluvy z jednání nařízeného na den 5. 10. 2022, přičemž dospěl k závěru, že nebyla včasná a správní orgán prvního stupně mohl proto jednat v žalobcově nepřítomnosti. Z toho ovšem zároveň automaticky plyne, že jednání proběhlo dle žalovaného řádně. Za této situace tak již nebyl důvod zabývat se tím, zda jednání bylo možné uskutečnit i v jiném termínu, který by byl pro žalobce příhodnější. V.B K námitce změny důvodu neakceptace omluvy z ústního jednání 29. Důvodná je naopak námitka, dle které žalovaný změnil důvod neakceptace žalobcovy omluvy z ústního jednání.

30. V tomto bodě je krajský soud ve shodě se žalovaným potud, že z pohledu soudního přezkumu tvoří řízení před nalézacím a odvolacím správním orgánem jeden celek. Jak přitom Nejvyšší správní soud shrnul v právní větě k rozsudku ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018–34, č. 3837/2019 Sb. NSS, „je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ 31. Právě posledně uvedenému požadavku však žalovaný nedostál. Správní orgán prvního stupně hodnotil omluvu žalobce z jednání nařízeného na den 5. 10. 2022 výlučně z pohledu důležitosti v ní uplatněného důvodu. Nutno navíc podotknout, že svůj závěr v podstatě nikterak neodůvodnil, neboť pouze uvedl, že „nevyhodnotil důvod omluvy jako důležitý pro nařízení nového ústního jednání“. Naproti tomu žalovaný nepovažoval omluvu za včasnou a hodnocením samotného důvodu omluvy se již vůbec nezabýval. Své rozhodnutí tedy v tomto ohledu založil na zcela jiném právním posouzení. To by samo o sobě nepředstavovalo procesní vadu, pokud by před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí tento svůj odlišný náhled žalobci vyjevil a umožnil mu se k otázce včasnosti omluvy vyjádřit. Jelikož tak neučinil, bylo jeho rozhodnutí pro žalobce překvapivé, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který „ve své judikatuře setrvává na zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. na požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu [obdobně i odvolacího správního orgánu – pozn. krajského soudu] lze docílit tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit“.

32. Uvedené pochybení představuje procesní vadu, která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. V.C K námitce rozhodnutí mimo neomluvený den jednání 33. Nedůvodná je naopak námitka, dle níž správní orgán prvního stupně nesprávně rozhodl mimo neomluvený den jednání.

34. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně nevydal rozhodnutí ve věci při jednání nebo bezprostředně po něm, není vadou v řízení. Správní řád ani zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), vydání rozhodnutí na uskutečněné ústní jednání nenavazují. Žalobcův poukaz na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 4/2007–46 není případný, neboť se týká dřívějšího zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který oproti aktuální právní úpravě stanovil povinnost nařízení ústního jednání v každé přestupkové věci. Pokud přestupkový zákon počítá s možností rozhodnout bez jednání, pak již nelze hodnotit jako vadu, pokud správní orgán v případě nařízení jednání ihned o přestupku nerozhodne. Správní orgán prvního stupně v nynější věci již nebyl povinen pro účely vydání rozhodnutí další jednání nařizovat.

35. Ostatně je běžnou praxí, že správní orgány teprve na proběhnuté ústní jednání navazují lhůtu pro vyjádření k podkladům řízení. I v nynějším případě správní orgán prvního stupně již v oznámení o zahájení přestupkového řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne 9. 9. 2022 žalobce poučil, že se k podkladům rozhodnutí může vyjádřit ve lhůtě 5 dnů od nařízeného ústního jednání. Skutečnost, že žalobce tohoto práva nevyužil, nelze klást k tíži správních orgánů. V.D K námitce nedostatečné konkretizace místa přestupku 36. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečné konkretizace místa přestupku.

37. Dle názoru krajského soudu je ve výroku napadeného rozhodnutí místo spáchání přestupku vzhledem k okolnostem dané věci specifikováno dostatečně konkrétně. Vymezení ulice, ve které ke spáchání dopravního přestupku došlo, jejího úseku a směru jízdy vozidla ve spojení s časem, kdy ke spáchání přestupku došlo, spolehlivě zabraňuje záměně více skutků. V této souvislosti je totiž zapotřebí vzít v úvahu i povahu posuzovaného přestupkového jednání.

38. V žádném z rozsudků, na které žalobce v daném ohledu poukázal, se nejednalo o přestupek spočívající v tom, že řidič nebyl za jízdy připoután. Přestupek spočívající v nepřipoutání se bezpečnostním pásem během jízdy je přitom přestupkem trvajícím, neboť jím dochází k vyvolání protiprávního stavu a jeho následnému udržování. Lze proto připustit, aby vymezení místa spáchání takového přestupku bylo relativně širší, než je tomu například u přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti či nesprávném parkování. Takovéto přestupky jsou navázány na konkrétní dopravní značení v místě, a je tedy mnohem podstatnější přesně vymezit, kde konkrétně k přestupku došlo. V nyní souzené věci je ovšem zapotřebí vycházet ze skutečnosti, že žalobce byl povinen být za jízdy připoután bezpečnostním pásem v celém úseku ulice, kde byl kontrolován hlídkou policie, a obecně všude při jízdě na pozemních komunikacích.

39. Nedůvodná je též související námitka, dle které vágní vymezení místa přestupku žalobci znemožnilo obhajobu, neboť před správními orgány nemohl vznést námitku, zda jej policisté mohli vidět na vzdálenost 150 metrů, jak vypověděli. Ve svědeckých výpovědích oba policisté uvedli, že žalobce zřetelně viděli, jak řídí motorové vozidlo, aniž by použil bezpečnostní pás, a to rovněž v okamžiku, kdy žalobce přímo u policistů své vozidlo zastavoval. Je tedy nepochybné, že policisté měli možnost spáchání tohoto přestupku spatřit. Policejní hlídka byla navíc vybavena dalekohledem. V.E K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu 40. Jako důvodnou krajský soud nevyhodnotil ani námitku, dle které správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, jelikož vycházely pouze z výpovědí policistů.

41. K této námitce krajský soud obecně uvádí, že policisté jsou úředními osobami, proto není třeba o věrohodnosti jejich výpovědí a priori pochybovat. Uvedené neplatí např. tehdy, pokud z okolností konkrétního případu vyplyne zájem policisty na výsledku přestupkového řízení. Svědecké výpovědi policistů je tedy nutné chápat pouze jako jeden z důkazních prostředků, tj. nikoliv jako nezpochybnitelný důkaz, ale pro založení pochybností o pravdivosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní důvody (srov. například shora citované rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 100/2011–70 a čj. 10 As 108/2014–25). Takové důvody však krajský soud v nyní souzené věci neshledal. Žalobcem namítaná skutečnost, že policisté nepořídili další například fotografické důkazy, jejich důvěryhodnost automaticky nesnižuje. Jiné důvody, jež by zavdávaly pochybnosti o věrohodnosti svědků, žalobce nepředestřel.

42. Svědecké výpovědi policistů jsou v této věci konzistentní a bezrozporné. Rovněž charakter přestupku spočívajícího v nepoužití bezpečnostních pásů za jízdy umožňuje, aby jej svědci vnímali svými smysly. Žalovaný ve vyjádření k žalobě přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 As 108/2014–25, dle něhož „[p]řestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem, řešený v nyní zkoumaném případě, nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem. V normálních situacích tento přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem), proto věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání.“ O věrohodnosti výpovědí policistů krajský soud nemá s ohledem na obsah spisu a žalobcem uplatněné námitky pochyb. V této věci tak nebylo zapotřebí použít pro prokázání skutku jiné (technické) prostředky, jako by tomu bylo například u měření rychlosti vozidla.

VI. Závěr a náklady řízení

43. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. c)] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

44. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

45. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 11 228 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

46. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí repliky žalobce V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného V.B K námitce změny důvodu neakceptace omluvy z ústního jednání V.C K námitce rozhodnutí mimo neomluvený den jednání V.D K námitce nedostatečné konkretizace místa přestupku V.E K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu VI. Závěr a náklady řízení