60 A 2/2025– 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: F. K. zastoupen advokátem JUDr. Emilem Flegelem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. OPZU–správ. 33503/2025/PeTrSO 3, čj. KUJCK 39254/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se v části směřující proti výroku I. rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. OPZU–správ. 33503/2025/PeTrSO 3, čj. KUJCK 39254/2025, odmítá.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. OPZU–správ. 33503/2025/PeTrSO 3, čj. KUJCK 39254/2025, se ve výroku II. ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21 404,10 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. S–MUCK 088455/2024/OS/Va, čj. MUCK 04591/2025/OS/Va, shledal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu. Těchto přestupků se dle správního orgánu prvního stupně žalobce dopustil dne 27. 10. 2024 v době kolem 9:45 hodin, když řídil motorové vozidlo tovární značky VW Polo, registrační značky X, po místní pozemní komunikaci v ulici Lesní v obci Větřní ve směru jízdy z ulice Školní do ulice Lesní, kde na parkovišti poblíž budovy číslo 63 byl zastaven a kontrolován policistou. Žalobce z nedbalosti řídil motorové vozidlo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy ještě byl pod jeho vlivem, přičemž provedeným rozborem krve mu byla prokázána hodnota 0,57 g/kg alkoholu v krvi v době odběru. Žalobce dále z nedbalosti nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem.

2. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce dne 14. 2. 2025 blanketní odvolání. Následně dne 10. 3. 2025 obdržel žalovaný podání označené jako odůvodnění odvolání, které žalobce ještě doplnil podáním ze dne 20. 3. 2025.

3. Žalovaný o podaném odvolání rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu výrok o jednání v části I. bod 2 [přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu] a v části II. bod A (uložení správního trestu pokuty) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Správní orgán prvního stupně dle žalovaného pochybil tím, že nebyl zjištěn stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto nebylo možné na základě ve správním spise uvedených skutečností uznat žalobce vinným. Žalovaný zavázal správní orgán prvního stupně povinností v následném řízení provést výslech zasahujících policistů za účelem prokázání spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu a obsah jejich výpovědí následně vzájemně porovnat. Zbylou část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. výrok o jednání v části I. bod 1 [přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu], část II. bod B (uložení správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí), část III. (výrok o započtení doby do zákazu řízení) a část IV. (uložení povinnosti nahradit náklady řízení), žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 3. 4. 2025 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné.

6. Žalobce v první řadě poukazuje na skutečnost, že žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil ve výroku v části I. pouze bod 2, nikoliv však jeho dvě doplňkové části vždy uvozené označením „ad 2)“, tj. že žalobce jako fyzická osoba v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno v § 125c odst. 1 pod písmeny a) až j) zákona o silničním provozu, porušil povinnost stanovenou v hlavě II zákona o silničním provozu, čímž spáchal přestupek proti zákonu o silničním provozu podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu. Výrok je tak podle žalobce nelogický, iracionální, zmatečný, nepřezkoumatelný a nezákonný. Ponecháním uvedených částí „ad 2)“ vzniká podle žalobce nejasnost, jakým přestupkem se tohoto jednání měl žalobce dopustit, když ve výroku rozhodnutí v části I. absentuje bod 2, jenž byl žalobcem zrušen.

7. Rovněž zrušení v části II. bodu A, v němž byl žalobci správním orgánem prvního stupně uložen trest peněžité pokuty, je podle žalobce nezákonné, neboť žalobci zůstal potvrzen přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek má být dle § 125c odst. 5 písm. b) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši od 7 000 Kč do 25 000 Kč a uložení pouze samotného trestu zákazu činnosti bez současného uložení trestu pokuty zákon nepřipouští.

8. Druhou námitkou žalobce je nevypořádání se s jeho námitkami uvedenými v podání označeném jako doplnění odůvodnění odvolání ze dne 20. 3. 2025. Konkrétně žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak neprokazoval, ani neprokázal, přesné výrobní označení nebo název přístroje, jakým bylo vyšetření vzorků provedeno, návod nebo manuál výrobce k němu, zda a kým je prováděna kalibrace přístroje a kdy k ní došlo naposledy. Rovněž v napadeném rozhodnutí není uvedeno, s jakou toleranční odchylkou provádí měření konkrétně použitý spektrometr. Tyto námitky považuje žalobce za svou stěžejní argumentaci. Vyjádření žalovaného uvádějící toliko nepříslušnost správního orgánu bez důkazů hodnotit či zpochybňovat závěry a postupy zpracovatele laboratorního vyšetření proto nepovažuje žalobce za dostatečné odůvodnění, resp. vypořádání se s jeho námitkami.

9. Žalobce v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, rozsudek ze dne 18. 1. 2011, čj. 2 As 45/2010–68, podle nějž je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě a proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené.

10. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, rozsudek ze dne 3. 3. 2022, čj. 34 A 39/2019–26, podle nějž je soud povinen nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nepřezkoumatelnost přitom spočívá nejen v naprostém opomenutí některé z uplatněných námitek, ale rovněž v situaci, kdy není na jednotlivé námitky v odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě vůbec reagováno.

11. Jelikož se žalovaný s uvedenými námitkami řádně nevypořádal, je napadené rozhodnutí v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť postrádá informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Dle § 89 odst. 2 správního řádu přitom odvolací orgán přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí právě jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, což žalovaný podle mínění žalobce neučinil. Povinnost žalovaného vypořádat se se všemi námitkami podložil žalobce odkazem na ustálenou judikaturu, konkrétně na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012–45, a ze dne 23. 7. 2009, čj. 9 As 71/2008–109, a na rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, čj. 47 A 32/2012–38, a ze dne 16. 2. 2021, čj. 44 A 43/2019–38.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

14. K námitce nezákonného a nepřezkoumatelného výroku rozhodnutí o uložení správních trestů uvedl, že přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu nebyl dostatečně prokázán, a proto ho zrušil a zavázal správní orgán prvního stupně k výslechu zasahujících policistů včetně následného porovnání jejich výpovědí.

15. Jelikož žalovaný zrušil část přezkoumávaného prvostupňového rozhodnutí, byl nucen zrušit i výrok o uložení správního trestu pokuty. O výši pokuty proto rozhodne až správní orgán prvního stupně, a to v souvislosti s výsledkem následného řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu.

16. Žalovaný dále uvedl, že je–li napadeným rozhodnutím zrušen výrok v části I bod 2 a vrácen k dalšímu řízení správnímu orgánu prvního stupně, je „samozřejmě logicky dáno zrušení v celé části tohoto přestupku – tedy popis skutku, právní kvalifikace a právní věta.“ 17. Žalovaný taktéž uvedl, že s potvrzením vinny žalobce za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu souvisí i potvrzení výroku v části II. bodu B o uložení správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Tento trest byl uložen na samé spodní hranici zákonné sazby a nebyl zjištěn žádný důvod pro jeho snížení pod tuto hranici. S uložením trestu zákazu řízení pak souvisí část III., tj. výrok o započtení doby do zákazu řízení, která tak byla rovněž potvrzena a část IV., kterou byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 2 500 Kč ve smyslu vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.

18. K námitce nepřezkoumatelnosti vypořádání doplnění odůvodnění odvolání žalovaný opětovně odkázal na napadené rozhodnutí a zopakoval, že mu nepřísluší nikterak bez důkazů hodnotit ani zpochybňovat postup a závěry, za které je zpracovatel při laboratorním vyšetření zodpovědný. Dále uvedl, že vzorek krve byl zpracován při laboratorním vyšetření Ing. J. G. v Nemocnici České Budějovice, a. s., na Pracovišti klinické a soudní toxikologie, kdy se daný zpracovatel řídí při svém výkonu danými postupy. To považuje žalovaný za dostačující.

19. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí žalobcovy repliky

20. Dne 7. 5. 2025 obdržel krajský soud podání (repliku) v němž žalobce reaguje na vyjádření žalovaného ohledně skutečnosti, že o výši pokuty rozhodne správní orgán prvního stupně až na základě výsledku následného řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu. Takový postup žalobce považuje za nezákonný, neboť „správní orgány nemohou ukládat správní tresty ‚na etapy‘ či je ‚rozkouskovat‘ do několika odlišných rozhodnutí“. Napadené rozhodnutí je pravomocné, a proto musí být po formální stránce bezvadné. Žalobce má za to, že pokud zákon ukládá povinnost uložit kumulativně pokutu a zákaz řízení, nelze rozhodnout pouze o jednom z těchto trestů s tím, že „o druhém se možná nějak rozhodne někdy v budoucnu“. Takový postup není zákonem umožněn a současně jde o flagrantní porušení principu právní jistoty. Žalobci tak byla uložena jen část trestu a ten je proto v nejistotě, jak, kdy a zda vůbec na něj zbytek trestu dopadne.

21. Žalobce dále uvádí, že chtěl–li žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit a vrátit k novému projednání, měl tak učinit jediným možným zákonným způsobem, a sice zrušit toto rozhodnutí jako celek.

22. Toto tvrzení podkládá žalobce úvahou, že bude–li následně řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu zastaveno podle § 86 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), nebude o výši pokuty již nikdy rozhodnuto, což je podle žalobce nezákonný a „celkově nežádoucí stav“. Navíc by podle žalobce došlo k tomu, že by byl pravomocně trestán, přestože by z důvodu zastavení řízení vůbec být trestán neměl.

23. K tomu uvedl odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, čj. 19 Cad 88/2006–7, podle něhož musí být výrok i odůvodnění rozhodnutí jasné a přesvědčivé, aniž by bylo nutné se k jeho pochopení seznamovat s obsahem správního spisu. Podle žalobcem uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, čj. 1 As 92/2009–65, pak výrok, jímž je obviněný uznán vinným z přestupku musí obsahovat mimo jiné druh a výměru sankce ve smyslu § 77 přestupkového zákona a slouží ústavní hodnotě právní jistoty. Z tohoto důvodu na něj musí být kladeny vysoké formální požadavky.

24. Žalobce repliku uzavírá tím, že na podané žalobě v plném rozsahu setrvává.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je v části nepřípustná, neboť směřuje i proti výroku, jímž žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

26. Dle § 65 odst. 1 s. ř. s. pak platí, že „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ‚rozhodnutí‘), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví–li tento nebo zvláštní zákon jinak. Za rozhodnutí se považuje také závazné stanovisko, které brání vydání povolení či souhlasu.“ 27. Judikatura správních soudů se již opakovaně zabývala otázkou, zda rozhodnutí odvolacího orgánu, který zruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátí k novému projednání dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, je rozhodnutím ve smyslu citovaného § 65 s. ř. s. Obecně tomu tak přitom není.

28. Například v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, čj. 7 As 422/2018–66, Nejvyšší správní soud uvedl, že „rozhodnutí vydané na základě § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu v zásadě nemůže být rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takové rozhodnutí totiž nic nemění na subjektivních právech účastníků správního řízení, nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje jejich práva a povinnosti, pouze vrací věc do stadia řízení u správního orgánu prvního stupně, který o ní bude znovu rozhodovat. Žaloba proti takovému rozhodnutí je proto nepřípustná a v případě jejího podání je třeba ji odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s.“ 29. Výjimku mohou tvořit zejména případy tzv. procesního ping–pongu, k čemuž však v nynější věci nedošlo (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2025, čj. 10 As 162/2025–43, odst. 13, nebo ze dne 9. 1. 2025, čj. 7 As 64/2024–45, odst. 13).

30. Krajský soud proto v této části žalobu odmítl.

31. Krajský soud ve zbytku přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., přičemž účastníci ani jednání nepožadovali (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

32. Žaloba je v této části důvodná. V.A K námitce nezákonného a nepřezkoumatelného výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně 33. Žalobce v první řadě namítá nelogičnost, iracionalitu, zmatečnost, nepřezkoumatelnost a nezákonnost znění výroku správního orgánu prvního stupně po zrušení jeho části žalovaným (viz výše v odst. 3, 6 a 7 tohoto rozsudku). Krajský soud této námitce nepřisvědčil.

34. S ohledem na shora popsané částečné odmítnutí žaloby je zapotřebí uvést, že tato námitka směřuje ve své podstatě nikoli proti zrušujícímu výroku I. žalobou napadeného rozhodnutí, nýbrž naopak proti výroku II. a rozsahu, v jakém žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Právě v této podobě trpí prvoinstanční rozhodnutí dle žalobce vytýkanými vadami.

35. Možností zrušit část výroku rozhodnutí se zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 As 175/2018–36, kde shrnul náležitosti výroku v rozhodnutí o správním deliktu takto: „

8. Součástí správního rozhodnutí je vždy výroková část. Ta v obecné rovině podle § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚správní řád‘), obsahuje mimo jiné ‚řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. …. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.‘.

9. V oblasti rozhodování o správních deliktech pak je nezbytnou součástí výroku jednak vymezení skutkové, tedy popis jednání, v němž bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu, jednak odkaz na ustanovení právního předpisu, dle něhož dané jednání naplňuje znaky skutkové podstaty daného deliktu, a dále poté uvedení identifikačních údajů osoby, která je jeho pachatelem.“ 36. Tyto části společně tvoří výrok o odpovědnosti konkrétní osoby za spáchání přestupku a jsou na sebe vzájemně napojeny. Z toho je zřejmé, že chybí–li některá z povinných částí výroku, je výrok jako celek neúplný a tedy nepřezkoumatelný.

37. Uvedené náležitosti výroku je možné v případě rozhodnutí pojednávajícím o více přestupcích ve výrokové části rozhodnutí pro lepší přehlednost vizuálně strukturovat a rozčlenit. To ostatně uvádí v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, čj. 3 As 92/2019–41, i Nejvyšší správní soud, jenž konstatoval, že „povinností správních orgánů je nejen dostát obsahovým požadavkům na výrok rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu), ale – právě s ohledem na jeho vysoce formalizovaný obsah – rovněž formulovat výrokovou část tak, aby byla pro adresáta rozhodnutí přehledná a srozumitelná. V praxi správních orgánů je přitom běžné, že výroková část rozhodnutí, jímž je obviněný shledán vinným ze spáchání více přestupků, bývá pečlivěji strukturována, například členěním do pododstavců.“ 38. Takto členěný je i výrok uvedený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ve výroku I. je označen žalobce, jenž byl uznán vinným tím, že se v uvedeném dni a čase na specifikovaném místě z nedbalosti dopustil konkrétních skutků. Tyto skutky jsou označeny arabskými číslicemi 1 a 2.

39. Následuje právní kvalifikace jednotlivých skutků, přičemž pro přehlednost, odlišení a správné podřazení jednotlivých právních kvalifikací k patřičnému popisu skutku, jsou právní kvalifikace označeny „ad 1)“ a „ad 2)“. Samotné označení písmeny „ad“ je ustálenou a široké veřejnosti dobře známou latinskou zkratkou, jenž se do českého jazyka nejčastěji překládá jako předložka „k“, jejímž významem je odkaz na konkrétní dříve definovanou či označenou skutečnost[*]. Zde jsou těmito skutečnostmi skutky označené arabskými číslicemi 1 a 2, proto ono označení „ad 1)“ a „ad 2)“.

40. Konečně třetí část výroku I. (uvedená slovy „čímž spáchal“) uvádí, jaké konkrétní přestupky správní orgán prvního stupně kladl žalobci za vinu. Tato část je stejně jako právní kvalifikace označena zkratkami „ad 1)“ a „ad 2)“, které i zde odkazují ke konkrétnímu výše uvedenému skutku.

41. Z uvedeného vyplývá, že zrušením výroku I. bodu 2 se implicitně rozumí zrušení všech jeho částí, tedy i odstavců označených odkazující zkratkou „ad 2)“, neboť jsou spolu nerozlučně provázány.

42. Taktéž námitka žalobce, že jediným možným zákonným způsobem zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je jeho zrušení jako celku, je mylná.

43. Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, „[j]estliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, […] b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání“ (důraz doplněn).

44. Z toho jednoznačně vyplývá možnost zrušení pouze části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy i jen jednoho jeho výroku. Žalovaný proto zrušením výroku o jednání v části I. bod 2 [přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu] ničeho neporušil, naopak jednal v souladu se zákonem.

45. Rovněž s tímto závěrem související námitka nezákonnosti zrušení výroku o uložené sankci v podobě peněžité pokuty je nedůvodná. Jak konstatoval již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 As 175/2018–36, „výrok o sankci je svázán s výrokem o vině, pouze však potud, že při vadách výroku o vině je na místě zrušit i výrok o trestu, nikoli však naopak, neboť vina podmiňuje trest, nikoli opačně.“ 46. Rovněž v právní větě k rozsudku ze dne 3. 7. 2008, čj. 7 As 4/2008–85, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[v]yslovení výroku o vině či nevině přestupkem je […] zásadní ve vztahu k volbě druhu a výměry sankce, popřípadě dalších uvedených výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z logiky věci proto vyplývá, že jestliže je vadná jen část žalobou napadeného správního rozhodnutí o přestupku a lze ji oddělit od ostatních, lze zrušit rozhodnutí jen v této části; je–li však zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině přestupkem, je třeba zrušit vždy zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.“ 47. Poukázat lze také například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2006, čj. 6 As 19/2005–52, podle nějž „[v]ýrok o uložení pokuty (trestu) je tedy vnitřně logicky provázán s výrokem o tom, za jaký delikt (delikty) je ukládán a komu (výrok o vině).“ 48. To znamená, že pokud žalovaný zrušil výrok o vině žalobce ohledně přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu, byl nucen zrušit i výrok o uložené pokutě, neboť její výše se odvíjí právě od skutečnosti, zda byl žalobce uznán vinným z jednoho či více přestupků či nikoliv.

49. Krajský soud nepovažuje za pochybení ani to, že žalovaný naopak nezrušil také výrok ukládající zákaz činnosti. Ten je na rozdíl od úhrnného trestu v podobě pokuty navázán výhradně na přestupek dle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, který přitom v odvolacím řízení obstál. Jelikož správní orgán prvního stupně uložil žalobci zákaz činnosti v nejnižší možné výměře v délce šesti měsíců, nemohlo by tento výrok ovlivnit ani případné zastavení řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 téhož zákona. V.B K námitce nepřezkoumatelného vypořádání doplnění odůvodnění odvolání 50. Krajský soud naopak přisvědčil námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal se souborem námitek uvedených v podání ze dne 20. 3. 2025, označeném jako doplnění odůvodnění odvolání. Ty směřovaly proti absenci důkazů a dokazování správnosti měření provedeného spektrometrem při toxikologickém vyšetření vzorku žalobcovi krve v laboratoři Nemocnice České Budějovice.

51. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

52. V uvedeném podání ze dne 20. 3. 2025 žalobce na straně 4 tučně zvýrazněným písmem konkrétně uvedl, že správní orgán prvního stupně „neprokazoval a neprokázal: a) přesné výrobní označení nebo název přístroje, jakým bylo vyšetření vzorků provedeno b) návod nebo manuál výrobce k němu c) sdělení, s jakou toleranční odchylkou provádí konkrétní spektrometr měření d) zda a kým je prováděna kalibrace přístroje e) kdy byla kalibrace přístroje naposledy před měřením vzorku obviněného provedena.“ 53. Následně žalobce k citovanému doplnil, že výsledky měření přístrojem, u něhož nebyly doloženy uvedené náležitosti, jsou nepřezkoumatelné. Ostatně to podle žalobce správní soudy opakovaně judikovaly u důkazů založených na měření technickými prostředky (např. analyzátory alkoholu v dechu či měřiči rychlosti), avšak odkaz na konkrétní rozhodnutí neuvedl. Žalobce proto považuje důkazy v podobě výsledků měření zařízením, u nějž nejsou výše citované parametry známy, za nepoužitelné jako důkaz o vině a rozhodnutí opřené o takové důkazy za nepřezkoumatelné.

54. Z uvedeného je patrno, že žalobce zpochybňoval podstatný podklad rozhodnutí obsažený ve správním spisu.

55. Žalovaný se k citovaným námitkám vyjádřil v napadeném rozhodnutí v jediném stručném odstavci tak, že dané námitky nejsou důvodné. To je podle žalovaného dáno tím, že za výsledky laboratorního vyšetření je zodpovědný ten, kdo je provádí, a bez důkazů žalovanému nepřísluší dané postupy a závěry jakkoliv hodnotit či zpochybňovat.

56. Takové odůvodnění však krajský soud nepovažuje za dostatečné, neboť se s podstatou uplatněné odvolací námitky míjí. Žalobce se nijak nevyjádřil k uvedeným námitkám, jež směřují ke zjištění, jaký konkrétní přístroj (spektrometr) byl k laboratornímu vyšetření použit a jak, kým a kdy byl tento přístroj odborně seřízen. Námitky žalobce směřovaly k užitému přístroji, nikoliv proti osobě vykonávající samotné měření hladiny alkoholu v krvi, která odpovídá za zjištěný výsledek. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, která konkrétní osoba laboratorní vyšetření prováděla (Ing. J. G.) a kde tak činila (Pracoviště klinické a soudní toxikologie v Nemocnici České Budějovice).

57. Krajský soud k tomu poznamenává, že ve správním spise je založen ověřovací list č. 1014–OL–41251–24 vystavený Českým metrologickým institutem a kalibrační protokol o provedené kalibraci ze dne 18. 6. 2024, č. P/2024/3023B/1, k analyzátoru alkoholu v dechu značky Dräger, jenž byl použit při primárním zjišťování přítomnosti alkoholu v dechu žalobce při zastavení policejní hlídkou, spolu se třemi záznamy o provedené dechové zkoušce. Napadené rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, však jako hlavní důkaz o skutečnosti, že žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, neuvádějí dechovou zkoušku, ale výsledek laboratorního vyšetření vzorku žalobcovi krve. Ovšem žádný doklad o typu přístroje (spektrometru) použitého v Nemocnici České Budějovice při laboratorním vyšetření vzorku žalobcovi krve a jeho kalibraci se ve správním spise nenachází. V protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem vedeném Policií České republiky pod čj. KRPC–140106–14/PŘ–2024–020206 v části C) je pak uveden pouze výsledek laboratorního vyšetření (0,57 g/kg) a použitá metoda (plynová chromatografie). Stejně tak se ve správním spise nenachází ani žádný přípis s dotazem na informace ohledně předmětného spektrometru.

58. Krajský soud neshledal žádný důvod, pro který by měly správní orgány odlišně postupovat ve vztahu k použitému analyzátoru alkoholu v dechu, k němuž zcela správně obstaraly potřebné podklady, a přístroji použitému k analýze vzorku krve. V obou případech je smyslem této podkladové dokumentace prokázání přesnosti měřících postupů a naměřených hodnot. Za této situace je rozhodnutí žalovaného nejen nepřezkoumatelné, ale jeho skutkové závěry nemají ani dostatečnou oporu v obsahu správního spisu.

VI. Závěr a náklady řízení

59. Krajský soud žalobu z části týkající se výroku I. žalobou napadeného rozhodnutí odmítl pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s.

60. Ve vztahu k výroku II. krajský soud rozhodnutí žalovaného naopak zrušil [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

61. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

62. Žalobce striktně vzato nebyl zcela procesně úspěšný, neboť krajský soud žalobu z části odmítl. Samotná žalobní argumentace však směřovala výhradně proti výroku II. žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž v této části žalobce uspěl. Po materiální stránce tak lze jeho úspěch považovat za úplný.

63. V případě žalobce jsou přitom náklady řízení následující: * 3 000 Kč za soudní poplatek za žalobu, * 3 × 4 620 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a podání repliky) dle § 9 odst. 5, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), * 3 × 450 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, * DPH ve výši 3 194,10 Kč.

64. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 21 404,10 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

65. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí žalobcovy repliky V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nezákonného a nepřezkoumatelného výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně V.B K námitce nepřezkoumatelného vypořádání doplnění odůvodnění odvolání VI. Závěr a náklady řízení