60 A 3/2026– 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: T. D. H., narozená dne státní příslušnost t. č. zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje se sídlem Lannova 193/26, 370 74 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2026, čj. KRPC–19591–29/ČJ–2026–020023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2026, čj. KRPC–19591–29/ČJ–2026–020023, se ruší.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 269,40 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 5. 2. 2026 kontrolovala policejní hlídka žalobkyni v rámci pobytové kontroly v provozovně nehtového studia na adrese X 98 v okrese P.. Žalobkyně předložila ke kontrole cestovní pas Vietnamu platný od 9. 8. 2019 do 9. 8. 2029 a maďarské povolení k pobytu platné od 30. 5. 2024 do 28. 4. 2026.

2. Policejní hlídka při lustraci žalobkyně zjistila, že se na žalobkyni vztahuje maďarské rozhodnutí o navrácení, dle něhož měla z území vycestovat do 23. 10. 2025. Do České republiky přicestovala dle svého vyjádření dne 28. 1. 2026. Žalobkyně tak na území Evropské unie, potažmo České republiky, pobývala bez platného pobytového oprávnění, ačkoli k tomu není oprávněna.

3. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobkyni zajistila na dobu 30 dnů za účelem vycestování.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně dne 10. 2. 2026 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobkyně namítla, že zajištění představuje krajní prostředek, jelikož zasahuje do práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Je přitom naprosto nezbytné, aby správní orgán vyvinul účinnou snahu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. K podpoře své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2017, čj. 2 Azs 253/2017–37.

6. Žalobkyně nabídla konkrétní záruky – zejména možnost složit finanční záruku ve výši 50 000 až 100 000 Kč prostřednictvím pana N. X. D. podle § 123c zákona o pobytu cizinců – a dále povinnost zdržovat se na určené adrese X 271, X, a hlásit se policii. Žalovaná však podle ní tyto návrhy ignorovala, nezhodnotila jejich dostatečnost a neuvedla, jakou výši záruky by považovala za adekvátní. Rozhodnutí žalované je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Skutečnost, že neoznámila místo pobytu po příjezdu na území, může být předmětem přestupkového řízení, ale nemůže být důvodem pro zajištění. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, čj. 2 A 2/2025–35, který požaduje individuální posouzení nabídnuté záruky a povinnost správního orgánu odůvodnit odmítnutí její aplikace.

7. Žalovaná považuje žalobkyni za nedůvěryhodnou pro skutečnost, že jí v minulosti již byla uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie a není proto důvodné se domnívat, že bude dodržovat povinnosti stanovené zvláštními opatřeními za účelem vycestování. Žalobkyně uvedla, že v případě jakéhokoliv zajištění cizince dle zákona o pobytu cizinců se jedná o situace, kdy ze strany cizince došlo k porušení zákonné povinnosti. Pro odůvodnění nedostatečnosti uložení zvláštních opatření tak nemůže stačit pouhý fakt, že žalobkyně porušila povinnost dle zákona o pobytu cizinců. K tomu žalobkyně odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 Azs 20/2016–38, č. 3559/2017 Sb. NSS.

8. Žalobkyně dále namítá, že žalovaná nepřihlédla k jejímu tvrzení o nedoručení rozhodnutí maďarských orgánů o navrácení. Podle žalobkyně je nezbytné objasnit, zda a jak bylo rozhodnutí doručeno, protože závěr o vědomém porušování povinností přímo ovlivňuje posouzení možnosti uložit zvláštní opatření.

9. Žalobkyně od okamžiku jejího zajištění dne 5. 2. 2026 poskytuje žalované a dalším orgánům veškerou nezbytnou součinnost a projevila vůli v případě, že by se povinnost uložená rozhodnutími maďarských orgánů ukázala jako legitimní, přijmout důsledky tohoto rozhodnutí v podobě vycestování. Za tímto účelem nabídla žalované konkrétní záruky. K podpoře své argumentace žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2024, čj. 7 Azs 252/2024–31.

10. Závěrem žalobkyně poukázala také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2020, čj. 8 Azs 158/2020–22, č. 4130/2021 Sb. NSS, a uvádí, že ani případné „přezajištění“ podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemůže vést k odmítnutí žaloby, neboť předmět řízení neodpadá.

11. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalované

12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že dostatečně zjistila skutkový stav věci a dodržela zákonnou povinnost posoudit případné uplatnění mírnějších opatření, a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsala důvody, které takový postup vylučovaly.

13. Žalobkyně během řízení uvedla, že je připravena podrobit se vybraným formám zvláštních opatření za účelem vycestování. Zejména nabídla složení finanční záruky prostřednictvím pana N. X. D., dále povinnost hlásit adresu, zdržovat se na určitém místě či hlásit se policii.

14. Žalovaná však zdůrazňuje, že jednání žalobkyně před umístěním do zajištění vyvolává zásadní pochybnosti o její důvěryhodnosti. Žalobkyně v minulosti nevyužila možnost dobrovolně opustit území vycestování, přestože jí Maďarsko stanovilo povinnost vycestovat do 23. 10. 2025. Namísto toho na území členských států pobývala i po uplynutí této lhůty bez jakéhokoli oprávnění. Tato skutečnost podle žalované sama o sobě potvrzuje, že mírnější opatření by nebyla účinná. Žalovaná také poukazuje na to, že žalobkyně neoprávněně překročila hranice více států schengenského prostoru, když se z Maďarska přesunula do České republiky, která nemá s Maďarskem společnou hranici. Z toho dovozuje riziko, že by žalobkyně bez institutu zajištění pokračovala v neoprávněném pohybu po území členských států, případně by se skrývala, aby se vyhnula realizaci návratového rozhodnutí.

15. Žalovaná přihlédla k jednotlivým protiprávním jednáním žalobkyně po jejím vstupu do České republiky. Žalobkyně pobývala na území bez oprávnění, porušila povinnost mít platné pobytové oprávnění podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, neprokázala oprávnění k výkonu práce, čímž porušila § 103 písm. v), dále nevycestovala z území vycestování v rozporu s § 103 písm. w) a neoznámila místo pobytu v zákonné lhůtě podle § 93 odst.

1. Současně žalobkyně vykonávala nelegální práci, což v praxi bývá často následně označováno za „výpomoc“ nebo „práci na zkoušku“. To podle žalované její důvěryhodnost dále snižuje.

16. K žalobní námitce týkající se údajného nedoručení maďarského návratového rozhodnutí žalobkyni žalovaná uvádí, že není oprávněna přezkoumávat procesní postupy maďarských orgánů. Při rozhodování vycházela z údajů Schengenského informačního systému a z následné odpovědi maďarských orgánů. Ty potvrdily, že žalobkyně byla 16. 10. 2025 vyhoštěna z Maďarské republiky i dalších členských států a nemá žádné platné povolení k pobytu. Žalovaná proto považuje za jednoznačně prokázané, že žalobkyně pobývala na území České republiky bez oprávnění, i když se prokazovala maďarským pobytovým oprávněním, které bylo v rozporu s uvedenými údaji.

17. Žalovaná zdůrazňuje, že řízení o zajištění podle § 124b zákona o pobytu cizinců je specifické tím, že se v něm nevede dokazování v rozsahu typickém pro meritorní řízení. Rozhodnutí o zajištění představuje první úkon ve věci a žalovaná vychází pouze ze skutečností, které jsou jí známy nebo které vyšly najevo v průběhu řízení. Podle žalované bylo nesporné, že žalobkyně po uplynutí lhůty k vycestování pobývala na území členských států i na území České republiky bez povolení. Proto dospěla k závěru, že byly splněny podmínky pro zajištění podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

18. Kromě toho žalovaná upozorňuje, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu až dne 11. 2. 2026, tedy až poté, co byla zajištěna a umístěna do zařízení pro zajištění cizinců. Podle žalované tak žalobkyně učinila pouze za účelem oddálení či zmaření realizace svého vycestování, protože neuvedla žádné důvody, které by jí bránily podat žádost dříve, a to ani v Maďarsku ani po vstupu na území České republiky. Tento postup žalobkyně podle žalované potvrzuje, že její předchozí tvrzení o úmyslu dobrovolně vycestovat neodpovídá skutečnosti.

19. Žalovaná dodává, že dne 16. 2. 2026 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým byla žalobkyně zajištěna podle § 46a zákona o azylu do 31. 5. 2026. Z toho důvodu bude zajištění podle § 124b zákona o pobytu cizinců dne 17. 2. 2026 ukončeno.

20. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud předně poznamenává, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 12. 2. 2026, čj. OAM–169/BE–BE01–VL14–Z–2026, došlo u žalobkyně k tzv. přezajištění, tedy žalobkyně byla nově zajištěna podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v souvislosti s její žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 2. 2026. Ačkoli dle § 125 odst. 6 věty třetí zákona o pobytu cizinců platí, že „[o]známením rozhodnutí o zajištění podle § 46a zákona o azylu se dosavadní rozhodnutí o zajištění podle tohoto zákona ruší“, tato skutečnost nevede k odpadnutí předmětu řízení. V podrobnostech lze odkázat na žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 158/2020–22.

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.

23. Žaloba je důvodná.

24. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Této námitce nepřisvědčil.

25. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

26. Je třeba také připomenout, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné představy účastníka řízení, jakým způsobem nebo jak podrobně měl správní orgán své rozhodnutí odůvodnit, ale vadou, která soudu brání přezkoumat jeho rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016–24, či ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017–35).

27. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované v tom, že se dle jejího názoru nezabývala návrhy na složení finanční záruky a uložení dalších zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaná se však těmito možnostmi zabývala, přičemž úvahy obsažené v odůvodnění jejího rozhodnutí v podstatě odpovídají jejímu vyjádření k žalobě popsanému shora. Nejedná se o úvahy nepřezkoumatelné ve smyslu shora nastíněných kritérií.

28. Krajský soud naopak přisvědčil žalobní argumentaci, dle které žalovaná měla v nynější věci přistoupit k mírnějším opatřením.

29. Dle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že „[n]elze–li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže […] uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.“ 30. Již ze samotného znění citovaného ustanovení je zřejmé, že zajištění představuje krajní prostředek nastupující tehdy, pokud mírnější opatření není možné využít.

31. Zvláštními opatřeními za účelem vycestování jsou pak dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu a zdržovat se tam; b) složení finanční záruky; c) povinnost cizince osobně se hlásit policii ve stanovené době; d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií.

32. Základním východiskem zajištění žalobkyně byla pro žalovanou skutečnost, že žalobkyně úmyslně nedostála povinnosti opustit území na základě maďarského rozhodnutí o navrácení. Teprve na to žalovaná ve svých úvahách navazuje tím, že žalobkyně porušila další související povinnosti cizince a dopustila se též výkonu nelegální práce.

33. Závěr o úmyslném nerespektování maďarského rozhodnutí o navrácení však postrádá oporu ve správním spisu. Z něj je patrno, že maďarské orgány dne 5. 2. 2026 žalované k věci sdělily, že ,,H. T. D. (X, rodné jméno: T. T. D. je vietnamská občanka, která nesplňuje podmínky pro pobyt stanovené zákonem a již nemá právní důvod k pobytu v Maďarsku. Dne 16. října 2025 byla vyhoštěna z Maďarska, dalších členských států Evropské unie a dalších zemí schengenského prostoru do Vietnamské socialistické republiky. Výše uvedená osoba nemá platné povolení k pobytu v Maďarsku.“ Jiné informace žalovaná k v této souvislosti k dispozici neměla, a není tedy zřejmé, jakým způsobem maďarské orgány své rozhodnutí žalobkyni doručovaly nebo ji o něm alespoň informovaly.

34. Nejde přitom ani tak o samotnou platnost rozhodnutí o navrácení vyznačeného v příslušné databázi, kterou žalovaná jen těžko může zpochybňovat, nýbrž o to, zda žalobkyně o tomto rozhodnutí skutečně věděla. Žalobkyně totiž v rámci pobytové kontroly dne 5. 2. 2026 předložila maďarské povolení k pobytu platné od 30. 5. 2024 do 28. 4. 2026 (sic!). Není tedy vyloučeno, že žalobkyně právě na tento údaj spoléhala. To sice neomlouvá případná další žalobkynina pochybení, avšak závěr žalované o úmyslném nerespektování rozhodnutí o navrácení to významně oslabuje.

35. Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že ve spisu chybí doklad o doručení rozhodnutí o navrácení či alespoň jiná relevantní indicie o tom, že se žalobkyně s tímto rozhodnutím mohla seznámit, nelze automaticky dovozovat úmysl žalobkyně rozhodnutí nerespektovat.

36. Krajský soud si je vědom toho, že v rámci řízení o zajištění není prostor pro rozsáhlé dokazování, nicméně skutková zjištění musí být i tak spolehlivá a nesmí být založena na pouhých domněnkách. Pochybnosti o skutkovém stavu pak není možné v případě zajištění klást k tíži cizince, neboť důsledkem toho může být významný zásah do ústavně zaručených základních práv (zejména čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Pokud pak právě úmyslné nerespektování rozhodnutí o navrácení bylo základem pro vyloučení použití zvláštních opatření za účelem vycestování, pak tento závěr nemůže v nynější věci obstát.

37. Žalobkyně přiléhavě odkázala na usnesení čj. 5 Azs 20/2016–38, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že využití zvláštních opatření za účelem vycestování přichází v úvahu typicky v případě „cizince, který má k členskému státu EU vazby, má zde faktické zázemí, rodinu či jiné blízké osoby, případně má on sám či třetí osoba peníze ke složení finanční záruky, předchozí porušení povinností spjatých s vyhošťovacím řízením nebylo vědomé atd.“ Jakkoli se rozšířený senát v tehdejší věci zabýval zajištěním dle § 124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců, považuje krajský soud jeho závěry za aplikovatelné i v nyní posuzovaném případě, neboť se jedná v jádru o totožné otázky.

38. Žalobkyně žalované ještě před vydáním rozhodnutí o zajištění navrhla složení poměrně významné finanční záruky ve výši 50 000 – 100 000 Kč (popřípadě částku, kterou by určila žalovaná) a označila i konkrétní adresu, kde by se mohla zdržovat. Finanční záruku měl složit její příbuzný, u něhož by žalobkyně zároveň pobývala. Z ničeho neplyne, že by stanovení takovýchto mírnějších opatření bylo v nynější věci nerealistické, resp. že by bylo jejich splnění nemožné. Žalobkyně má v České republice rodinné zázemí, což žalovaná žádným způsobem nezpochybnila. Za dané důkazní situace zároveň nelze učinit spolehlivý závěr, že žalobkyně o maďarském rozhodnutí o navrácení věděla.

39. Ani skutečnost, že žalobkyně pobývala na území bez oprávnění a vykonávala nelegální práci, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvláštní opatření za účelem vycestování by nemohla být účinná. Žalobkyni lze ostatně přisvědčit v tom, že prakticky jakýkoli případ zajištění podle zákona o pobytu cizinců bude určitým způsobem spojený s porušením nějaké povinnosti cizince. Nemůže se tedy jednat o faktor, který by zcela a bez dalšího uplatnění mírnějších opatření vylučoval.

40. Pokud jde o upozornění žalované, že žalobkyně podala v průběhu zajištění žádost o mezinárodní ochranu, a tedy zjevně neměla v úmyslu vycestovat, pak to nemůže mít na posouzení věci vliv. Splnění podmínek pro zajištění nelze dovozovat zpětně. Ostatně i krajský soud musí vycházet ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované.

41. Krajský soud proto uzavřel, že v nynější věci nebyly podmínky pro zajištění splněny.

V. Závěr a náklady řízení

42. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalované zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Věc jí však již nevracel k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), a to s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je rozhodnutí o zajištění prvním úkonem (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, čj. 5 Azs 107/2020–46, č. 4058/2020 Sb. NSS).

43. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

44. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení následující: * 2 × 4 620 Kč coby odměna za zastupování za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), * 2 × 450 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, * DPH ve výši 2 129,40 Kč.

45. Celkové žalobkyniny náklady tedy činí částku 12 269,40 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

46. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení