60 A 4/2021 –44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: H.T., narozen státní příslušnost zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2021, čj. 303478/2021–VO, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2021, čj. 303478/2021–VO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce dne 6. 8. 2020 podal u Velvyslanectví České republiky v Tunisu (dále jen „ZÚ Tunis“) žádost o udělení krátkodobého víza jako rodinný příslušník občana České republiky, a to za účelem návštěvy manželky – české občanky. ZÚ Tunis žádost žalobce rozhodnutím ze dne 10. 2. 2021, č. TUNI 2020 08 06 0003, zamítl, neboť se žalobce dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat vízum k pobytu na území. ZÚ Tunis dospěl k závěru, že manželství žalobce bylo uzavřeno toliko za účelem získání víza pro pobyt v Schengenském prostoru.

2. Po doručení rozhodnutí ZÚ Tunis podal žalobce dne 9. 3. 2021 žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, a to bez odůvodnění. Jelikož žádost nesplňovala zákonné požadavky stanovené v § 180e odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ZÚ Tunis ji postoupil dle § 180e odst. 4 téhož zákona žalovanému.

3. Z důvodu nesplnění zákonných náležitostí žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza žalovaný žádost v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo třeba zákonné požadavky (tj. v čem žadatel spatřuje rozpor rozhodnutí s právními předpisy nebo v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí či řízení) uvést před ZÚ Tunis. Z důvodu procesní opatrnosti se žalovaný vyjádřil k zamítacímu důvodu R5. Dle žalovaného v projednávaném případě převažují okolnosti, které poukazují na účelový sňatek žalobce. Žalobce je dle závěru napadeného rozhodnutí motivován uzavřít sňatek s cílem získat pobytové oprávnění v České republice a jeho prostřednictví získat právo volného pohybu a pobytu v celé Evropské unii.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce dne 5. 5. 2021 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce předně namítá, že žalovaný nerespektoval poučovací zásadu obsaženou v § 4 odst. 2 správního řádu. Uvedl, že si je vědom, že dle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na žádost o udělení krátkodobého víza nepoužije část druhá a třetí správního řádu a nelze tedy přímo uplatnit požadavky plynoucí z § 37 odst. 3 správního řádu. Dle žalobce je nicméně nutné reflektovat § 177 odst. 1 správního řádu, z čehož dovozuje nutnost uplatnění § 4 odst. 2 správního řádu, který však žalovaný nerespektoval. Žalobce podal dne 9. 3. 2021 žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, ve které uvedl, že svou žádost odůvodní ve lhůtě 10 dnů od umožnění nahlédnutí do spisového materiálu. Žalovaný přitom žalobci neurčil jinou lhůtu k doplnění, ani ho k doplnění samotnému nevyzval. Namísto toho o žádosti rozhodl, aniž by vyčkal na uplynutí lhůty, kterou si žalobce stanovil. Z uvedeného žalobce dovozuje porušení poučovací povinnosti správního orgánu, jejíž součástí je dle žalobce i povinnost vyzvat účastníka řízení k doplnění podané žádosti. V dané souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, čj. 2 As 99/2010–67.

6. Pokud by žalovaný nebyl povinen příslušné poučení poskytnout, měl přinejmenším respektovat lhůtu, kterou si žalobce v rámci žádosti o nové posouzení stanovil, a která nebyla lhůtou nepřiměřenou. Žalobce požádal o nahlédnutí do spisu hned následující den po podání žádosti, a to jak u ZÚ Tunis, tak u žalovaného. Jelikož žalobce neobdržel odpověď, vznesl následně dne 18. 3. 2021 dotaz u ZÚ Tunis prostřednictvím e–mailu. K samotnému nahlédnutí došlo 30. 3. 2021, přičemž desátý den od tohoto nahlédnutí žalobce svou žádost doplnil. Jak plyne z data napadeného rozhodnutí (6. 4. 2021), tak i z data doručení datové zprávy (8. 4. 2021), žalovaný doplnění žádosti nevyčkal. Žalobce zdůrazňuje, že žádost o nahlédnutí do spisu nebyla samoúčelná. Na seznámení se se spisovým materiálem byl dán legitimní důvod, neboť žádosti žalobce o udělení víza byly opakovaně zamítány z téhož důvodu, a bylo proto pochopitelné, že žalobce chtěl zjistit, co je problematickým aspektem jeho žádostí. Žalobce dále uvedl, že v řízení o žádosti o vízum nedochází k seznámení se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu, což umocňuje zájem na seznámení se spisem. Vzhledem k tomu žalobce považuje postup žalovaného za rozporný s § 2 odst. 3 a odst. 4 a § 4 odst. 4 správního řádu.

7. Dále žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného spočívající v tom, že aproboval rozhodnutí ZÚ Tunis i přes jeho nezákonnost. Dle žalobce ZÚ Tunis aplikoval důvod pro neudělení krátkodobého víza dle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců, aniž by pro to byly splněny důvody. Žalobce ve správním řízení doložil, že je rodinným příslušníkem občanky Evropské unie a zároveň doložil dostatečný podpůrný materiál, který ve svém souhrnu beze vší pochybnosti vylučuje domněnky o účelovosti sňatku. Žádný z důkazů neprokazoval účelovost manželství žalobce a jeho manželky, pouze toliko dokládal účel, pro který bylo pobytové oprávnění žádáno. Žalobce poukázal na to, že žalovaný (resp. komise posuzující žalobcovu první žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza), dospěl k závěru, že na základě vízového spisu ZÚ Tunis nelze původní rozhodnutí potvrdit a doporučil provést další dodatečné dokazování (rozhodnutím ze dne 11. 12. 2020, čj. 311818–1/2020–VO). Žalobce následně všechny požadované doklady doložil. Aniž by ZÚ Tunis doložené materiály blíže zohlednil, opětovně žádost zamítl.

8. Žalovaný se v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí z procesní opatrnosti vyjádřil i zamítacím důvodům. Dle žalobce vycházel žalovaný ze sdělení Komise Evropskému Parlamentu a Radě ze dne 2. 7. 2009 o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a Sdělení Komise Evropskému parlamentu a radě ze dne 26. 9. 2014, jehož součástí je Příručka pro řešení otázky účelových sňatků mezi občany Evropské unie a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva Evropské unie a volném pohybu občanů. Žalovaný přitom dle žalobce hodnotil nesprávně (resp. čistě mechanicky) tzv. indikativní kritéria, která mají pomáhat prokazovat či vyvracet závěry o účelově uzavřených manželstvích. Tato kritéria by však dle znění sdělení Komise měla být považována za podněty pro zahájení vyšetřování, aniž by z nich bylo možné vyvozovat automatické závěry výsledků nebo dalšího šetření. Důkazní břemeno dle žalobce nesou orgány členských států, a proto musí být s to svůj závěr přesvědčivě doložit. Žalovaný se zaměřil toliko na skutečnost, že nedošlo k naplnění dostatečného množství pozitivních kritérií, opomněl přitom však zohlednit, že nedošlo zároveň ani k naplnění kritérií, která by indikovala účelovost sňatku.

9. Žalobce rozporuje závěr žalovaného o jazykové bariéře mezi manželi. Znalost společného jazyka je dle žalobce dostatečná. Žalobce dále poukázal na to, že v době pokročilých komunikačních technologií není problém potřebná slova vyjadřující specifický výraz dohledat na internetu, a proto může být konverzace plnohodnotná. Dále žalobce nesouhlasí s tím, že by pro účelovost sňatku svědčila skutečnost, že se manželka žalobce již jednou provdala za tuniského muže. Žalovaný konstatoval, že seznámení manželů proběhlo za trvání bývalého manželství, a to díky kamarádce žalobcovy manželky. Žalobci však není zřejmé, jak tato skutečnost může indikovat účelovost sňatku žalobce a jeho manželky. Žalobce považuje seznámení budoucího páru díky společným známým za zcela běžný způsob seznámení.

10. Žalobce dále nesouhlasí s žalovaným v tom, že by v daném případě převažovaly okolnosti svědčící o účelovosti sňatku. Manželé se setkali před samotným uzavřením manželství, pravidelně se setkávají i v současnosti, kdy manželka společně se svou dcerou navštěvuje Tunisko. Tyto skutečnosti žalobce ve správním řízení doložil, avšak správní orgány se jimi nijak nezabývaly. Žalobce taktéž upozornil, že rozpory ve výpovědích spočívaly toliko v drobnostech, přičemž poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, čj. 3 As 101/2013–34, a ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Azs 89/2015–30. Zároveň žalobce poukázal na to, že neexistují důkazy o peněžní částce nebo daru, které byly předány, aby byl sňatek uzavřen, jakož ani o tom, že by manželé v minulosti uzavřeli účelový sňatek, resp. jiným způsobem podváděli s cílem nabýt pobytové oprávnění. Správní rozhodnutí jsou založena pouze na nepodložených domněnkách.

11. Žalovaný se zcela vůbec nezabýval např. četností návštěv manželky žalobce v Tunisku, vztahu dcery manželky se žalobcem či skutečností, že mají společný okruh přátel a že rodinní příslušníci byli pozváni na svatební obřad.

12. Žalobce rovněž namítl nedostatečné odůvodnění a s tím související nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, přestože měl jako žadatel legitimní právní zájem na tom, aby mu byly důvody neudělení víza sděleny. V dané souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, čj. 5 Ans 5/2011–22, a na rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Azs 89/2015–30, zmíněné požadavky plynou též z § 180e odst. 6 zákona o pobytu cizinců i z bodu 4.

9. části III rozhodnutí Komise ze dne 19. 3. 2010, kterým se stanoví Příručka pro zpracování žádostí o víza a provádění změn v udělených vízech.

13. Závěrem žaloby žalobce namítl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (č. 209/1992 Sb.), jejíž přednost a přímou aplikovatelnost žalobce s odkazem na čl. 10 Ústavy zdůraznil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 Azs 24/2019–27, a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016–53, žalobce vyzdvihl nutnost zabývat se otázkou přiměřenosti rozhodnutí i tehdy, pokud zákon posouzení přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců nestanoví. Žalobce nedostatek posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života namítal už v rámci první žádosti o nové posouzení, a činil tak i v rámci žádosti druhé, přesto danou námitku žalovaný nijak nezohlednil. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012–47, s tím, že je třeba zkoumat i vliv na soukromý a rodinný život ostatních rodinných příslušníků, konkrétně jeho manželky a její dcery. Důsledkem napadeného rozhodnutí je znemožnění vedení rodinného života žalobce a jeho manželky, výchovy manželčiny dcery, jakož i početí dalších potomků, neboť situace, kdy žalobce nemůže získat pobytové oprávnění ani ve formě krátkodobého víza, není s uvedeným slučitelná. Manželka žalobce je za současné situace nucena vynakládat finanční prostředky, čas a čerpat dovolenou za účelem cest do domovské země žalobce. Přestěhování manželky žalobce do Tuniska není reálné, neboť její dcera v současné době plní povinnou školní docházku v České republice, kde má svůj okruh přátel a své rodinné a sociální zázemí. Uvedené přitom nelze zvláště žádat za situace, kdy je dcera manželky žalobce v citlivém dětském věku.

14. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že ze strany ZÚ Tunis nebyla respektována poučovací povinnost, resp. poučovací zásada dle § 4 odst. 2 správního řádu, když nebyl žalobce vyzván k doplnění blanketního podání, avšak zdůraznil, že samotný § 180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců obsahuje náležitosti, které musí předmětná žádost splňovat, aby byla řádně podána. Žádost žalobce o nové posouzení důvodů předmětné náležitosti nesplňovala, a to přestože byl žalobce zastoupen právním zástupcem, který musí mít povědomí o jejích formálních náležitostech a žádost podával právě s odkazem na § 180e zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále odkázal na § 89 odst. 2 správního řádu, přiměřeně aplikovatelného dle § 154 téhož předpisu, dle něhož měla být posuzována pouze správnost a zákonnost rozhodnutí, což se nevztahuje na poučovací povinnost týkající se chybějícího odůvodnění. Žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, čj. 10 A 82/2020–39.

16. K námitce týkající se porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu žalovaný uvedl, že část druhá a třetí správního řádu se nepoužije, a proto se v daném případě neužije ani § 36 odst. 3 správního řádu. Dle žalovaného je neakceptovatelné, aby si žalobce sám stanovoval lhůtu pro doplnění blanketní žádosti o nové posouzení důvodů samostatně. Žalobce mohl po provedeném pohovoru požádat bez poplatku o pořízení kopie záznamu z něj. I následně mohl na zastupitelskému úřadu požádat o pořízení kopie celého vízového spisu a díky tomu se mohl seznámit s jeho obsahem. Proto nelze dle žalovaného namítat, že nebylo žalobci umožněno odůvodnit žádost o nové posouzení důvodů po nahlédnutí do spisu. V dané souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 28. 4. 2021, čj. 52 A 53/2020–70, konkrétně na bod 20 odůvodnění. Žalovaný také uvedl, že pokud by vyčkával s rozhodnutím poté, co žalobce podal žádost, mohla by mu být vytýkána nečinnost, a proto se uchýlil k rozhodnutí v zákonné lhůtě.

17. Žalovaný odmítá námitku nezákonnosti i nepřezkoumatelnosti. Dle žalovaného jsou obě správní rozhodnutí řádně právně i věcně odůvodněna. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, proč byly dány důvody pro zamítnutí žádosti dle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006–74, č. 1566/2008 Sb. NSS. Žalovaný doplnil, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Žalovaný z procesní opatrnosti řádně odůvodnil své rozhodnutí, ačkoli se za daného stavu jevila lhůta pro doplnění žádosti nedodržená. Žalovaný uvedl, že k rozhodnutí došlo ke dni 6. 4. 2021, zatímco doplnění právním zástupcem došlo ZÚ Tunis až 9. 4. 2021, tj. poslední den jím stanovené lhůty, kdy daný orgán již považoval věc za uzavřenou.

18. Dle žalovaného byl prokázán důvod pro zamítnutí žádosti dle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Závěrem vyjádření žalovaný konstatoval hlavní důvody, které shledal v napadeném rozhodnutí. Jsou jimi nespolehlivé informace týkající se seznámení páru, existence jazykové bariéry mezi manželi, fakt, že manželka žalobce již jednou provdána za tuniského muže byla a manželství vyústilo v rozvod z důvodu jeho násilného chování. Svatba s žalobcem proběhla velmi krátce po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství a k samotnému seznámení manželů došlo dokonce ještě za trvání předchozího manželství.

19. Žalovaný proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Shrnutí repliky žalobce

20. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že v žalobě obsažená argumentace týkající se nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti nebyla vyjádřením žalovaného nikterak vyvrácena. Žalobce nezpochybňuje, že § 180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců obsahuje náležitosti žádosti. To však nijak nevylučuje užití základních zásad uvedených v části první správního řádu.

21. Jde–li o odkaz žalovaného na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, čj. 10 A 82/2020–39, žalobce namítl, že daný judikát na projednávanou věc nedopadá, neboť v daném případě šlo o řízení o žalobě proti nečinnosti. Předmětný rozsudek se navíc k povinnosti vyzvat k odstranění vad nikterak nevyjadřuje. Naopak z něj lze dovodit, že podání žádosti o nové posouzení důvodů v blanketní formě je možné, neboť rozsudek výslovně odkazuje na avizování doplnění žádosti. Oproti citovanému rozhodnutí nadto v tomto případě žalobce svou žádost o nové posouzení odůvodnil ve lhůtě, kterou si sám stanovil.

22. Dle žalobce na toto věc nedopadá ani rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 28. 4. 2021, čj. 52 A 53/2020–70, neboť v dané věci byla žaloba zřejmě velmi obecná a nereflektovala náležitě skutkový stav, což žalobce dovozuje z odůvodnění rozsudku. To však není případ žalobce. Závěr soudu, že při novém posouzení důvodů neudělení víza nelze použít ustanovení části druhé a třetí správního řádu (tedy ani § 36 odst. 3 správního řádu) žalobce nikterak nezpochybňuje a uvedeného ustanovení správního řádu se ani nedovolával. Naopak, žalobce sám v žalobě uvedl, že zájem na seznámení se se spisem je umocněn vyloučením uplatnění § 36 odst. 3 správního řádu.

23. Byť žalobce mohl po provedení pohovoru požádat o pořízení kopie záznamu z pohovoru, tato možnost dle něho nemůže nahradit nahlédnutí do spisu v době nashromáždění všech podkladů. Protokol o pohovoru je toliko jedním z mnoha podkladů pro posouzení žádosti.

24. Možnost žalobce požádat o pořízení kopie celého vízového spisu není dle žalobce za situace, kdy se již spis nachází na Ministerstvu zahraničních věcí překážkou, pokud se se spisem seznámí prostřednictvím právního zástupce na území České republiky. Výstup takového jednání je stejný, pro žalobce však podstatně jednodušší a méně nákladný. Žalobce uvedl, že dle sazebníku v příloze zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, by pořízení kopie celého spisu stálo 21 600 Kč, neboť vydání kopie jedné stránky spisu je zpoplatněno částkou 150 Kč za každou započatou stranu. Tuto částku nelze považovat za přiměřenou. Částka by přitom nebyla přiměřená ani v případě uplatnění položky 3 písm. a) zmíněného sazebníku, neboť by částka činila 7 200 Kč.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

26. Jelikož se v nynějším případě jedná o udělení krátkodobého víza, na věc nedopadá výluka ze soudního přezkumu dle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť tato výluka od 1. 8. 2019 dopadá pouze na víza dlouhodobá. Rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza dle § 180e zákona o pobytu cizinců přitom představuje rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, čj. 1 Ans 9/2013–39, č. 2973/2014 Sb. NSS).

27. Žaloba je důvodná. V.A K námitce nevyzvání k odstranění vad žádosti 28. V posuzované věci je mezi účastníky sporné, zda za situace, kdy žalobce podal žádost o nové posouzení důvodů dle § 180e zákona o pobytu cizinců v blanketní formě (tj. bez náležitostí dle § 180 odst. 3 uvedeného zákona), bylo povinností žalovaného žalobce na základě § 4 odst. 2 správního řádu vyzvat k doplnění této žádosti, popř. vyčkat konce lhůty 15 dnů, kterou si žalobce pro doplnění žádosti sám určil. Této žalobní argumentaci krajský soud nepřisvědčil.

29. Zdejší soud předně připomíná, že dle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se ustanovení částí druhé a třetí správního řádu nevztahují mj. na řízení podle § 180e zákona o pobytu cizinců.

30. Zmiňované ustanovení v době přijetí zákona o pobytu cizinců vylučovalo pro vyjmenovaná řízení užití celého předchozího správního řádu, tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Důvodová zpráva k předmětnému ustanovení (sněmovní tisk 204/0, 3. volební období Poslanecké sněmovny) uváděla, že správní řád bude tedy „užit tam, kde může dojít k zásahům do práv zásadnější povahy“. I přestože v dané době nebyl § 180e ve výčtu obsažen, neboť samotná možnost podání žádosti o nové posouzení důvodů nebyla v zákoně o pobytu cizinců zakotvena, nenasvědčuje nic tomu, že by současný výčet ustanovení, na které se nyní část druhá a třetí správního řádu nevztahují, měl odlišný účel než v minulosti. Tímto účelem je zjednodušení řízení v těch případech, kdy může dojít „pouze“ k zásahům do práv méně závažné povahy; jedná se totiž o případy, kdy cizinec v České republice doposud nepobývá a nemůže tak dojít k situaci, kdy by zde musel svůj pobyt nuceně ukončit.

31. Žalobce namítá, že i přes vyloučení aplikace části druhé a třetí správního řádu bylo povinností žalovaného vyzvat jej k doplnění blanketní žádosti, a to s ohledem na poučovací zásadu dle § 4 odst. 2 správního řádu (tj. v části první tohoto předpisu). Tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

32. Samotný § 180e odst. 3 zákona o pobytu cizinců obsahuje náležitosti žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza. V řízení o žádosti dle § 180e tohoto zákona se neuplatní § 37 odst. 3 či § 45 odst. 2 správního řádu (viz § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Dovození povinnosti vyzvat k doplnění by tak bylo možné toliko ze samotného § 4 odst. 2 správního řádu, dle kterého „[s]právní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je–li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.“ S odkazem na toto obecné ustanovení zakotvující pro postupy správních orgánů poučovací povinnost, žalobce dovozuje nutnost obdobného postupu, jakým by měly dané orgány postupovat v řízeních, pro která není část druhá a třetí správního řádu vyloučena. Uvedenému požadavku však nelze přitakat.

33. Poučovací zásada je v § 4 odst. 2 správního řádu obsažena pro uplatňování v kompletním systému veřejné správy. Vzhledem ke značné šíři veřejné správy a rovněž nepřeberné paletě řízení, která jsou jednotlivými správními orgány vedena, však nemůže tato zásada dojít ve všech případech stejně širokého uplatnění. V projednávané věci nelze dle krajského soudu dovodit ani s odkazem na další základní zásady činnosti správních orgánů povinnost vyzvat žadatele k doplnění jeho žádosti o nové posouzení důvodů dle § 180e zákona o pobytu cizinců. Ostatně i citované znění důvodové zprávy k § 168 zákona o pobytu cizinců nenasvědčuje tomu, že by měly být práva žalobce, resp. procesní povinnosti žalovaného dovozovány extenzivním výkladem základních zásad činnosti správních orgánů obsažených v části první správního řádu. Řízení o žádosti o udělení krátkodobého víza včetně nového posouzení důvodů jeho neudělení (které představuje speciální řádný opravný prostředek v případě neudělení krátkodobého víza), je méně formální než správní řízení podle části druhé a třetí správního řádu.

34. Je potřeba připomenout, že § 180e zákona o pobytu cizinců spojuje s podáním žádosti začátek plynutí lhůt, které musí správní orgány respektovat. Správní orgán, u kterého byla žádost podána, ji má dle § 180e odst. 4 tohoto zákona postoupit do 5 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu posouzení, pokud této žádosti sám nevyhoví. Zároveň, dle odstavce 9 téhož paragrafu má příslušný orgán o výsledku nového posouzení informovat cizince v případě krátkodobého víza ve lhůtě do 30, resp. 60 dnů od doručení žádosti. V případě, kdy by správní orgány byly povinny postupovat v intencích žalobní argumentace, si lze jen obtížně představit dodržení obou těchto lhůt. Pokud již správní orgán, u kterého byla žádost podána, má mít možnost žádost sám kladně vyřídit, pak z povahy věci musí být seznámen s důvody takové žádosti. S ohledem na lhůtu 5 dnů pro postoupení žádosti není na případné odstraňování jejích vad v podstatě žádný prostor. Obdobně to pak platí i v případě řízení před žalovaným; v případě doručování výzvy k odstranění vad totiž žalovaný navíc musel počítat s možnými obtížemi při jejím doručování do zahraničí u žadatelů nezastoupených advokátem. Je proto na žalobci, aby přímo v podané žádosti uvedl, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Žádost ostatně nemusel podat bezprostředně, nýbrž v zákonné lhůtě 15 dnů ode dne doručení sdělení o neudělení víza. Nic mu tedy nebránilo příslušné důvody žádosti v této lhůtě řádně formulovat.

35. Žalobce ve prospěch nutnosti výzvy k doplnění jím podané blanketní žádosti argumentoval odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, čj. 2 As 99/2010–67, ze kterého citoval část poznámky soudu, že „povinnost správního orgánu vyzvat podatele k odstranění vad je spjata s uplatněním zásady poučovací.“ Žalobce však uvedenou citaci vytrhl z kontextu, neboť již z následující věty je patrné, z jakých důvodů Nejvyšší správní soud shledal porušení zákonných pravidel, pokud správní orgán ani stěžovatele k odstranění vad odvolání nevyzval. Nejvyšší správní soud totiž na uvedené bezprostředně navázal, že „[p]okud se na odvolací řízení subsidiárně použijí ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu (§ 93 odst. 1 správního řádu), potom konkrétním vyjádřením obecné zásady poučovací je povinnost správního orgánu poučit účastníka řízení o následcích neodstranění nedostatků podání ve lhůtě (přiměřeně) stanovené pro jejich odstranění (viz § 45 odst. 2 správního řádu).“ Jelikož v případě žádostí o nové posouzení se na rozdíl od odvolání neuplatní § 37 odst. 3 ani § 45 odst. 2 správního řádu, nelze vhledem k absenci konkrétního vyjádření obecné poučovací zásady z daného rozsudku dovozovat oprávněnost žalobcových námitek.

36. Judikatura správních soudů dovodila z § 4 odst. 2 správního řádu dvě podmínky, při jejichž splnění je nezbytné vyhovět poučovací povinnosti; konkrétně je–li to potřebné (i) vzhledem k povaze úkonu a (ii) osobním poměrům dotčené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2015, čj. 9 As 27/2015–59). Vzhledem k povaze úkonu a na věc dopadající právní úpravě nelze považovat výzvu k doplnění blanketní žádosti dle § 180e zákona o pobytu cizinců za potřebné poučení, které by nezbytně z poučovací povinnosti plynulo.

37. Za naplnění obecné poučovací povinnosti § 4 odst. 2 správního řádu totiž krajský soud považuje již to, že ZÚ Tunis závěrem svého rozhodnutí poučil žalobce o možných opravných prostředcích (dokonce i o možnosti následného podání správní žaloby k soudu), jakož i o konkrétních náležitostech žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza. Výslovně pak žalobce poučil i o tom, že žádost musí kromě obecných náležitostí obsahovat též „v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo.“ Žalobce si tedy musel být této skutečnosti vědom.

38. Podpůrně lze odkázat též na to, že ani v případě, kdy ustanovení zakotvující základní zásadu činnosti správních orgánů přímo odkazuje na určité zákonné ustanovení z části druhé nebo třetí správního řádu (srov. § 6 odst. 1 správního řádu), není v případě vyloučení daných částí tohoto zákona dle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ze strany správních soudů užití odkazovaného ustanovení připouštěno. Například Městský soud v Praze v usnesení ze dne 16. 12. 2020, čj. 15 A 96/2020–210, konstatoval, že „podle zmíněného ustanovení zákona o pobytu cizinců se ustanovení části druhé správního řádu (poznámka soudu: § 80 je součástí části druhé správního řádu, která nese název ‚Obecná ustanovení o správním řízení‘) nevztahuje mj. na řízení o udělení víza k pobytu nad 90 dnů podle § 30 zákona o pobytu cizinců.“ V.B K námitce nevyčkání vydání rozhodnutí po žalobcem stanovené lhůtě k doplnění žádosti 39. Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda byl žalovaný vázán lhůtou, kterou žalobce v rámci své žádosti stanovil. Ani této žalobní argumentaci nepřisvědčil.

40. V případě uplatnění tzv. blanketního podání obecně platí, že je k jeho meritornímu posouzení nezbytně nutné doplnění, pokud to povaha věci nevylučuje. Lze (i při vědomí shora již nastíněné odlišnosti právní úpravy) poukázat například na odvolání, kdy v případě absence odvolacích námitek v podaném odvolání odvolatel současně požádá o stanovení lhůty k doplnění odvolání. V takovém případě je správní orgán povinen lhůtu k doplnění stanovit (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, ze dne 14. 2. 2008, čj. 54 Ca 1/2008–30, č. 1578/2008 Sb. NSS). Uvedený přístup vychází v případě odvolání z § 37 odst. 3 za použití § 93 odst. 1 správního řádu, ve spojení s § 39 odst. 1 správního řádu, dle kterého správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je–li to zapotřebí. Ani za situace, kdy odvolatel uvede lhůtu, v rámci které hodlá odvolací důvody doplnit, se na povinnosti správního orgánu vyzvat odvolatele k doplnění jeho odvolání nic nemění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, čj. 1 As 4/2009–53). Nelze tedy dovodit, že by správní orgán byl vázán lhůtou, kterou si odvolatel v rámci svého blanketního odvolání určil.

41. Uvedený závěr přitom platí obdobně i pro nyní posuzovanou věc (a to i při vyloučení části druhé a třetí správního řádu). Na rozdíl od právní úpravy odvolání však v případě žádosti o nové posouzení důvodů dle § 180e zákona o pobytu cizinců nelze dovodit nutnost výzvy k odstranění vad podání.

42. Již z povahy uplatňování pravomoci správních orgánů je zřejmé, že je to právě správní orgán, který může účastníkům v intencích právní úpravy autoritativně zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti, a to v hmotněprávní i procesní rovině. Závěr, dle něhož by adresát takového správněprávního působení měl možnost stanovit si pro správní orgán závaznou lhůtu, ve které by své blanketní podání doplnil, by vedl k absurdním závěrům a popření nastíněných principů. Žalobce se v podstatě domáhá vyššího procesního standardu, než jaký je zakotven dokonce i v (na věc nedopadající) části druhé a třetí správního řádu.

43. Lze uvést, že tento závěr obecně vzato nebrání správnímu orgánu žadatele vyrozumět o tom, že nebude vyčkávat uplynutí celé lhůty, kterou žalobce uvedl, příp. mu stanovit lhůtu jinou. Nelze však dovozovat, že by opačný postup představoval v případě žádosti dle § 180e zákona o pobytu cizinců podstatnou vadu řízení, pro kterou by mělo být žalobou napadené rozhodnutí zrušeno, neboť takovou povinnost zákon správnímu orgánu neukládá. Z týchž důvodů nelze postup správního orgánu považovat za porušení § 4 odst. 4 či § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu.

44. Žalobce dále vyzdvihl význam možnosti nahlédnutí do spisu v dané věci, a to mimo jiné s ohledem na to, že v tomto řízení nedochází k seznámení se s podklady dle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce však měl možnost požádat o kopii vízového spisu (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 28. 4. 2021, čj. 52 A 53/2020–70, bod 20 odůvodnění). Namítá–li žalobce vysokou nákladnost takového postupu, lze upozornit na skutečnost, že převážnou část spisu tvoří podklady, které správnímu orgánu poskytl sám žalobce. Jeho právní zástupce tak mohl mít k dispozici tyto podklady přímo od svého klienta. Nebylo by tedy nutné činit kopii celého spisu, ale postačovalo by pořízení toliko kopií ostatních podkladů, což by v konečném důsledku nepředstavovalo nijak nepřiměřeně nákladný proces. V.C K námitce týkající nedostatečného odůvodnění závěru o účelovosti sňatku žalobce 45. Důvodná je naopak námitka nedostatečného odůvodnění závěru o účelovosti sňatku žalobce.

46. Krajský soud poznamenává, že bylo povinností žalovaného ve svém rozhodnutí vyložit důvody, pro které žalobcovu žádost zamítl (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, čj. 45 A 102/2016–23, č. 3755/2018 Sb. NSS). Je proto třeba korigovat závěr žalovaného, který tyto důvody dle svých slov uvedl pouze z jakési „procesní opatrnosti“. Účelovost manželství uzavřeného mezi žalobcem a českou občankou byla klíčovým důvodem, pro který ZÚ Tunis žalobcovu žádost zamítl. Je proto samozřejmé, že se touto otázkou musel zabývat i žalovaný, a to bez ohledu na blanketní povahu podané žádosti. Podle § 180e odst. 6 věty první zákona o pobytu cizinců totiž „[m]inisterstvo zahraničních věcí posuzuje soulad důvodů neudělení krátkodobého víza, zrušení platnosti krátkodobého víza nebo prohlášení krátkodobého víza za neplatné, o kterých rozhodl zastupitelský úřad, s důvody stanovenými přímo použitelným právním předpisem Evropské unie.“ Přímo použitelným předpisem, na který odkazuje zákon o pobytu cizinců, je v tomto případě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vízový kodex EU“).

47. Jediným důvodem zamítnutí žádosti žalobce o udělení krátkodobého víza rodinného příslušníka občana České republiky v posuzovaném případě bylo zjištění ZÚ Tunis, že manželství žalobce bylo uzavřeno toliko s účelem získání víza pro pobyt v Schengenském prostoru. Otázku účelových sňatků vízový kodex EU přímo neupravuje, je však třeba mít na zřeteli, že samotný obsah vízového kodexu je modifikován směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) a dále též přímo samotným zákonem o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců vychází z práva Evropské unie a provádí též směrnici 2004/38/ES. Je přitom nutné vycházet z eurokonformního výkladu příslušných ustanovení. Zákon i zmiňovaná směrnice reflektují možnou existenci účelových sňatků.

48. Dle čl. 35 věty první směrnice 2004/38/ES „[č]lenské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků.“ Na zmiňované ustanovení navazuje zákon o pobytu cizinců, jehož § 20 odst. 5 písm. e) stanoví, že dle něhož se cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana Evropské unie a sám není občanem Evropské unie a hodlá doprovázet občana Evropské unie na území nebo následovat občana Evropské unie, který na území pobývá, krátkodobé vízum neudělí, jestliže „se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“.

49. Judikatura správních soudů přitom považuje za vhodné přihlížet i k právně nezávazným aktům orgánů Evropské unie, tj. k tzv. soft law (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, čj. 7 Azs 326/2017–21, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, čj. 43 A 48/2019–47). Při posuzování účelovosti sňatku bývá zdůrazňována mj. rezoluce Rady ze dne 4. 12. 1997, 97/C 382/01, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství (dále jen jako „rezoluce Rady 97/C 382/01“) či sdělení Komise č. COM (2014) 604, jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU.

50. Mezi indikativní kritéria svědčící o účelovosti sňatku jsou řazeny zejména následující skutečnosti: není udržováno manželské soužití; chybí společné přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství; manželé se nikdy před sňatkem neviděli; manželé se neshodnou při uvádění svých osobních údajů, důležitých osobních informací či informací o průběhu prvé schůzky; manželé nehovoří společným jazykem; sňatku předcházelo předání finanční částky; některý z manželů v minulosti uzavřel účelový sňatek nebo se dopustil porušení předpisů o pobytu (srov. článek 2 rezoluce Rady 97/C 382/01).

51. V této souvislosti platí, že účelovost manželství je povinen prokazovat správní orgán, jehož rozhodnutím dochází k omezení práv podle směrnice 2004/38/ES (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, čj. 1 As 58/2013–43, a ze dne 9. 12. 2015, čj. 4 Azs 228/2015–40).

52. Krajský soud v Praze k tomu ve shora citovaném rozsudku čj. 43 A 48/2019–47 přiléhavě uvedl, že „[p]rokazování účelovosti proto musí být nutně založeno na zjištění okolností provázejících seznámení manželů, jejich svatbu a následný život (srov. body 22 a 27 rozsudku NSS ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 – 43). Je však třeba mít na paměti, že naplnění těchto tzv. indikativních kritérií nutně nevede k automatickému závěru, že manželství je účelové, ale má správní orgán vést k tomu, aby sám podnikl další kroky, které by jeho podezření vyvrátily nebo potvrdily. Zjištěné skutečnosti je nutno posuzovat ve svém souhrnu a důkladně zhodnotit i ty, které svědčí ve prospěch řádného úmyslu manželů; v opačném případě správní orgán zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností (srov. body 28 a 29 rozsudku NSS ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017 – 21 a tam citovanou judikaturu, či bod 20 rozsudku NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 Azs 355/2016 – 62).“ 53. Ze shora uvedených důvodů musel zdejší soud přezkoumat, zda žalovaný řádně posoudil naplnění indikativních kritérií vypovídajících dle ZÚ Tunis o účelovosti sňatku žalobce. Krajský soud dospěl k závěru, že požadavku na řádné přezkoumání naplnění těchto kritérií žalovaný nedostál.

54. Z rozhodnutí ZÚ Tunis se podává, že manželství žalobce je nutno i nadále považovat za účelové, a to s odůvodněním, že se žalobce s manželkou seznámil ještě za trvání jejího předchozího manželství. Svatba žalobce s jeho manželkou přitom proběhla ani ne půl roku po nabytí právní moci rozvodového rozsudku. ZÚ Tunis uvedl, že je s podivem, že po rozpadu velmi krátce trvajícího manželství s panem B. se manželka s velmi krátkým časovým odstupem vdala znovu za Tunisana. Dále uvedl, že je žalobce bratranec manžela její kamarádky, na jejíž popud se seznámili, což potvrzuje domněnku ZÚ Tunis, že tak bylo učiněno záměrně, aby žalobce získal vstup do Schengenského prostoru jako rodinný příslušník. Ve zbytku rozhodnutí obsahuje pouze popis skutkového stavu věci.

55. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil k zamítacím důvodům také velmi stroze. Zmínil přitom, že žalobce nikdy necestoval do EU, že jde již o třetí žádost žalobce o vízum (přičemž mu předchozí byly zamítnuty), jazykovou bariéru mezi manželi, předchozí sňatek manželky žalobce s mužem z Tuniska, který vyústil v rozvod z důvodu jeho násilného chování, seznámení v době trvání předchozího manželství manželky žalobce a následný sňatek v krátké době po rozvodu a podivné okolnosti seznámení manželů. Uvedené skutečnosti žalovaný ve shodě se správním orgánem prvního stupně shledal dostatečné pro o účelovosti manželství žalobce. Oproti tomu, žalovaný mezi skutečnostmi svědčící ve prospěch žalobce uvedl pouze fakt, že se manželka osobně s žalobcem setkávala a trávila čas s rodinou a přáteli žalobce, jakož i to, že žalobce znal osobně dceru své manželky.

56. Dle zdejšího soudu však uvedené skutečnosti nelze považovat za řádné přezkoumání naplnění indikativních kritérií. Správní orgány v daném případě nezhodnotily dostatečným způsobem všechny skutečnosti, které vyplývají ze správního spisu, resp. je nehodnotily přezkoumatelným způsobem.

57. Žalovaný se nijak blíže nevyjádřil k doloženým cestám manželky žalobce do Tuniska, které proběhly ve dnech 14. 7. 2018, 17. 8. 2018, 26. 9. – 8. 10. 2018, měsíční návštěvě ve dnech 4. 1. – 4. 2. 2019, a návštěvám ve dnech 26. 6. – 24. 7. 2019, ve dnech 7. 2. – 18. 2. 2020, 17. 7. – 3. 8. 2020 a ve dnech 23. 9. – 1. 10. 2020. Žalovaný sice uznal, že manželka žalobce se s ním osobně setkávala, je však třeba také uvést, že do Tuniska s ní cestovala též její dcera. Uvedené však žalovaný přešel prostým konstatováním, že žalobce znal osobně dceru své manželky. V kontextu obsahu správního spisu je takovéto hodnocení nedostatečné. Uvedenou stručnou noticku žalovaného nelze akceptovat, pokud to byl právě žalovaný, kdo požadoval tyto podklady ze strany žalobce doplnit (srov. zápis o zasedání komise žalovaného ze dne 11. 12. 2020). Zmiňovaný postup žalovaného je v rozporu s požadavkem na předvídatelnost postupu správních orgánů. Doloží–li žadatel požadované podklady, pak musí žalovaný dostatečným způsobem vysvětlit, proč ani tyto podklady k vyhovění žádosti nepostačují. Vedle samotných návštěv manželky pak i skutečnost, že za žalobcem cestovala právě i dcera manželky žalobce, hovoří v jeho prospěch. K takovému cestování totiž bylo třeba zařídit mj. individuální vzdělávací plán dceři manželky žalobce, což pro období ledna 2019 bylo v řízení prokázáno.

58. Žalovaný také zdůraznil jazykovou bariéru mezi manželi. Jak plyne z žalobcem připojených přepisů komunikace, manželé se dorozumívají anglicky. Přestože lze připustit, že úroveň komunikace je pouze základní a převažují v ní vyznání lásky, nelze z ní dovozovat, že by se manželé nebyli schopni dorozumět. Ostatně z podaného vysvětlení manželky žalobce zřetelně plyne, že jí jsou o žalobci a jeho rodině známy takové informace, které určitou míru vzájemného porozumění nepochybně vyžadují. Pokud žalovaný tuto otázku blíže nikterak nezkoumal, pak je jeho závěr o neschopnosti manželů vzájemně se dorozumět zkratkovitý a nedostatečně zdůvodněný. Obsah spisu totiž nasvědčuje spíše závěru opačnému.

59. Žalovaný se také zcela vůbec nevypořádal s tím, že na svatbě manželů byla přítomná matka manželky žalobce, jakož ani s tím, že manželka žalobce se osobně zná s rodiči a sourozenci žalobce, o kterých je schopna uvádět jejich osobní údaje, což plyne z jejího podání vysvětlení. Rovněž žalobce zná matku své manželky.

60. Některé ze shora zmíněných faktorů podle obsahu správního spisu hovoří ve prospěch závěru o neúčelovosti manželství, a je proto namístě, aby žalovaný příslušná kritéria posoudil důsledněji.

61. Jelikož jsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, krajský soud se pro nadbytečnost zbylými žalobními námitkami zpochybňujícími zákonnost rozhodnutí žalovaného již nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

62. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí bez nařízení jednání zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je právním názorem vysloveným v tomto rozsudku v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

63. V dalším řízení se žalovaný zaměří na posouzení všech zjištěných okolností svědčících ve prospěch i neprospěch závěru o účelovosti manželství. Žalovaný přitom zohlední podklady, které žalobce v řízení předložil právě na jeho popud. V případě potřeby žalovaný doplní spis o další důkazy. Nebude–li možné bez pochyb prokázat účelovost manželství, bude nutno učinit závěr, že se o účelové manželství nejedná (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, čj. 4 Azs 228/2015–40).

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s.

65. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, a nemá proto na náhradu nákladů řízení právo.

66. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 3 × 3 100 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky) a paušální náhradou hotových výdajů 3 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 10 200 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 12 342 Kč. Celkem jde tedy o částku 15 342 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí repliky žalobce V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nevyzvání k odstranění vad žádosti V.B K námitce nevyčkání vydání rozhodnutí po žalobcem stanovené lhůtě k doplnění žádosti V.C K námitce týkající nedostatečného odůvodnění závěru o účelovosti sňatku žalobce VI. Závěr a náklady řízení