60 A 4/2023–26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Květou Pechouškovou se sídlem Na Sadech 2033/21, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. OPZU–správ. 5703/2023/paho1 SO, čj. KUJCK 14892/2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. OPZU–správ. 5703/2023/paho1 SO, čj. KUJCK 14892/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. SO/7631/2022, čj. 2776, 2777/2022 SK, shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se měl dopustit tím, že jel jako řidič vozidla Škoda Superb, reg. značky X, s přívěsem Pongratz, reg. značky X, dne 23. 3. 2022 v 16:20 hodin po silnici III. třídy č. 14613 ve směru od Vranína na obec Slavošovice, když na křižovatce se silnicí III/1469 nedbal zvýšené opatrnosti a začal odbočovat vlevo v okamžiku, kdy byl již předjížděn vozidlem Audi, reg. značky X řidiče P. T.. Následně došlo ke střetu levé přední části vozidla Škoda Superb a pravé boční části vozidla Audi. Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob, požití alkoholu nebylo zjištěno, technická závada jako příčina nehody nebyla ohledáním zjištěna ani účastníky uplatněna. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil.

I. Shrnutí žaloby

3. Žalobce v podané žalobě vznesl námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Uvedl, že se správní orgány nezabývaly časovými souvislostmi předmětné dopravní nehody. Správní orgány opomenuly závěry Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, čj. 2 As 66/2016–32), ze kterých plyne, že správní orgány musí posuzovat, zda řidič měl z objektivních důvodů dostatek času ke splnění povinností, které mu ukládá § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dodal, že se správní orgány nezabývaly, jakou rychlostí se vozidlo Audi v době střetu s jeho vozidlem pohybovalo. Zopakoval, že situaci za vozidlem opakovaně kontroloval, přitom skutečnost, že situaci neověřil těsně před zahájením manévru, nelze ve světle citované judikatury považovat bez dalšího za naplnění skutkové podstaty daného přestupku, když se též v dostupném časovém prostoru musel věnovat situaci před sebou a samotnému manévru. Namítl, že správní orgány bez dalšího odmítly jeho tvrzení, že situaci za vozidlem naposledy zkontroloval 5 metrů před křižovatkou. I přes konzistentnost jeho výpovědi po celou dobu správního řízení, oproti výpovědi řidiče vozidla Audi, označily správní orgány žalobcovu výpověď za nedůvěryhodnou.

4. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se s námitkami žalobce neztotožňuje. Setrval na svém závěru a odkázal na napadené rozhodnutí.

6. Žalovaný konstatoval, že z poškození obou vozidel jasně vyplývá, že vozidlo Audi muselo být bezprostředně před nehodou vedle žalobcova vozidla a při souběžné jízdě došlo k vybočení žalobcova vozidla vlevo, a tím k přímému kontaktu přední části odbočujícího žalobcova vozidla s bokem projíždějícího vozidla Audi.

7. Žalovaný zopakoval, že žalobce měl dostatek času přesvědčit se, zda není předjížděn, neboť se jednalo o rovný úsek cesty a již 150–200 metrů před křižovatkou dal znamení a začal zpomalovat. Dle tvrzení žalovaného žalobce poté, co dal znamení o změně směru jízdy, již situaci za sebou nesledoval. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, čj. 3 As 102/2018–29, s tím, že časové a rozhledové podmínky byly pro žalobce zcela dostatečné k odvrácení dopravní nehody. Žalobcovo tvrzení, že zkontroloval 5 metrů před křižovatkou, zda není předjížděn, žalovaný považuje za nedůvěryhodné, neboť ze způsobu poškození obou vozidel plyne, že v tu dobu byla obě vozidla skoro vedle sebe, a kdyby si žalobce bezprostředně před tím, než začal otáčet, ověřil, zda není předjížděn, musel by vidět předjíždějící vozidlo Audi. Žalobce však, jak plyne z jeho výpovědi, sledoval pouze místo, kam odbočoval a protisměrný pruh, tímto nedbal zvýšené opatrnosti dle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu.

8. Žalovaný dále upozornil, že žalobce měl k dispozici kamerový záznam nehodového děje, avšak předložil pouze část záznamu, kdy jeho vozidlo již po nehodě stojí. Tím sám sebe zkrátil o možnost na podloženou obhajobu.

9. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Shrnutí repliky

10. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného v souvislosti s nepředložením celého kamerového záznamu uvedl, že jeho právem je být i v přestupkovém řízení pasivní a ponechat prokázání viny či neviny v gesci žalovaného (zároveň je nutné dodat, že žalobce sám posoudil, že z kamerového záznamu ohledně průběhu vzniku nehodového děje nelze nic zjistit).

11. Správní orgán prvního stupně provedl v dané věci následující důkazy: vyjádření žalobce, vyjádření P. T., videozáznam z kamery ze žalobcova vozidla po dopravní nehodě, podklady Policie ČR (oznámení o přestupku, protokol o nehodě v silničním provozu, úřední záznam, náčrtek, plán a fotografickou dokumentaci). K závěru o vzniku skutkového děje dochází jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný, na základě vyjádření pana P. T. (který se de facto ve věci vyjadřoval prostřednictvím své zmocněnkyně, tudíž nikoli osobně) a pak na základě fotografií z policejního spisu.

12. Takovéto dokazování považuje žalobce za nedostatečné. P.T. byl ve věci též obviněn z přestupku, a tudíž na jeho podání vysvětlení je nutno nahlížet z úhlu toho, že ve věci nemusel mít zájem pravdivě vypovídat. Fotografie je nepřímým důkazem a jiný důkaz, který byl ve věci zajištěn, není dalším nepřímým důkazem proti žalobci. Dle žalobce tak správní orgány stanovily vinu žalobce pouze na základě jedno nepřímého důkazu, který si ještě vykládají tak, aby zapadl do jejich představy vzniku nehodového děje. Analýza střetu vozidel ze strany žalovaného, bez zjištění dalších skutečností (jako právě zjištění rychlosti v daném případě), pouze na základě fotografií, které si bez dalších důkazů žalovaný vykládá dle svých představ, je ukázkovým příkladem porušení zásady in dubio pro reo.

13. Žalobce v této souvislosti poukázal na zásadu zákazu tzv. deformace důkazu a související nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97. Ani zásadu rychlosti řízení pak dle žalobce nelze nadřadit zásadě materiální pravdy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, čj. 5 As 22/2004–52).

IV. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

15. Žaloba je důvodná.

16. V předmětné věci je především sporné, zda žalobce svým jednáním porušil § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, tj. zda při odbočování na křižovatce nedbal zvýšené opatrnosti, když nezkontroloval, zda není předjížděn. Žalobní argumentace je vystavěna v podstatě na jediné námitce, dle níž žalobce odkazuje na nedostatečná skutková zjištění. Krajský soud proto posoudil, zda správní orgány shromáždily dostatečné podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že závěry v napadeném rozhodnutí nejsou dostatečně důkazně podloženy.

17. Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že „[p]ři odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.“ Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že se po řidiči požaduje současné splnění několika povinností. Řidič je povinen před samotným odbočením dát znamení o změně směru jízdy (povinnost první), současně při samotném manévru odbočování musí dbát zvýšené opatrnosti (povinnost druhá) a počínat si tak, aby neohrozil za ním jedoucí řidiče (povinnost třetí).

18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2016, čj. 2 As 66/2016–62, v této souvislosti uvedl, že „manévr odbočení vlevo na křižovatce je složitým úkolem, který klade na odbočujícího řidiče zvýšené nároky. Kromě znamení o změně směru jízdy musí řidič dbát zvýšené opatrnosti a nesmí ohrozit ostatní řidiče. Tato povinnost v sobě zahrnuje několik úkonů. Předně se řidič musí přesvědčit o protijedoucích vozidlech, aby se vyvaroval případné čelní srážky. Dále má řidič přiměřeně upravit svou rychlost, aby mohl bezpečně odbočit, jak učinila i stěžovatelka, což v sobě zahrnuje nutnost kontroly vozidel bezprostředně jedoucích za odbočujícím řidičem. Poslední povinností je povinnost kontroly levého jízdního pruhu, aby se řidič ujistil, že není nikým předjížděn. K provedení těchto povinností je objektivně vyžadován určitý minimální čas. Správní orgány i soudy tak musí v konkrétních případech posuzovat, zdali ke splnění všech těchto úkonů má řidič z objektivních důvodů dostatek času. […] Pokud tedy za odbočujícím vozidlem zahájí jiné vozidlo předjížděcí manévr, lze dovodit, že při tak složitém úkonu, jakým je odbočování vlevo, nelze po odbočujícím řidiči spravedlivě požadovat, aby stačil zareagovat, pokud by měl před odbočením neúměrně krátký časový okamžik, ve kterém by sice měl teoretickou možnost předjíždějící vozidlo zpozorovat, avšak v praxi by to mohl být zrovna ten časový úsek, v němž sleduje situaci v protisměru. Správní orgány i soudy jsou proto povinny pečlivě zkoumat a objasnit, po jak dlouhou dobu měl odbočující řidič možnost předjíždějící vozidlo spatřit, a na tomto podkladě rozhodnout, zdali se jednalo o dostatečně dlouhý čas, po který mohl řidič adekvátním způsobem zareagovat“ (důraz doplněn).

19. Z uvedeného lze dovodit mimořádný význam časového průběhu nehody, či přesněji časového úseku, během něhož se řidič (obviněný z přestupku) rozhoduje a zjišťuje, zda může provést odbočovací manévr. Podstatné je, že i když řidič vozidla při předjíždění splní svoje povinnosti, musí se přesto před zahájením vybočení vlevo přesvědčit, zda jej někdo (byť protiprávně) nepředjíždí. Rozhodující přitom je, zda takový řidič mohl v konkrétním případě pohledem do zpětného zrcátka zjistit, že jej již předjíždí jiné vozidlo. Stěžejní otázkou je tak posouzení reakční doby řidiče.

20. Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný vycházel především z oznámení o přestupku, úředního záznamu o nehodě ze dne 24. 3. 2022 a fotografické dokumentace, které jsou součástí správního spisu.

21. Z oznámení o přestupku a souvisejícího úředního záznamu o nehodě (č. l. 1 a 5 spisu správního orgánu prvního stupně) plyne, že žalobce jel ve směru od obce Vranín na obec Slavošovice a na křižovatce směrem do Libína chtěl odbočit doleva. Jel pomalu s ohledem na přívěs, když začal odbočovat, došlo ke střetu s předjíždějícím vozidlem Audi.

22. Z protokolu o nehodě (čl. l. 3 spisu správního orgánu prvního stupně) plyne, že hmotná škoda na obou vozidlech byla odhadnuta na 180 000 Kč. K dopravní nehodě došlo na rovném přehledném úseku v denní dobu, kdy bylo nepravděpodobné oslnění řidičů sluncem, a to rovněž s pohledem na směr jízdy. Poškození a poloha vozidel byly zdokumentovány fotograficky. Jak vyplývá z fotodokumentace, vozidlo Audi bylo poškozeno po celé pravé straně od předního nárazníku až po zadní. Současně žalobcovo vozidlo bylo poškozeno na levé přední straně. Součástí spisu je i plánek místa dopravní nehody.

23. Žalobce v průběhu správního řízení uváděl, že v úseku 150–200 metrů před křižovatkou měl světla o změně směru jízdy zapnutá. Podle úředního záznamu o nehodě (č. l. 5 spisu správního orgánu prvního stupně) žalobce na místě nehody uvedl, že „blinkr dával ve velké vzdálenosti před křižovatkou cca 150 metrů“. Tento zapnul ve chvíli, kdy za ním jedoucí vozidlo Audi ještě nedávalo žádné znamení o změně směru jízdy, ani směr jízdy nijak nezměnilo, tj. vozidlo Audi zřejmě zahájilo manévr předjíždění někdy v úseku cca 150–200 metrů před křižovatkou. Současně řidič vozidla Audi bezprostředně po dopravní nehodě uváděl, že neví, zda mělo žalobcovo vozidlo zapnutý blinkr, protože se na něj nedíval (srov. úřední záznam o nehodě). Následně řidič vozidla Audi (prostřednictvím své zmocněnkyně) ve výpovědi uvedl, že dal znamení o změně směru jízdy vlevo a zahájil předjíždějící manévr, přičemž v tu chvíli vozidlo žalobce nedávalo znamení o změně směru jízdy vlevo. K otázce zapnutí směrových světel jsou tedy k dispozici pouze rozporná vyjádření žalobce a řidiče vozidla Audi.

24. Žalovaný z mechanismu poškození obou vozidel učinil skutkový závěr, že žalobce se pohyboval relativně malou rychlostí a při samotném manévru odbočení byl žalobce předjížděn vozidlem Audi, což svědčí o tom, že žalobce bezprostředně před odbočovacím manévrem nezkontroloval, zda není předjížděn. Žalovaný uvedl, že s ohledem na relativně malý rozsah poškození žalobcova vozidla a mechanismus poškození (v jednom bodě vozidla), nelze učinit závěr, že žalobcovo vozidlo bylo v době předjíždění natočeno přes komunikaci.

25. Krajský soud předně zdůrazňuje, že se ze správního spisu podává, že v průběhu skutkového děje zůstalo neobjasněno, zda žalobce ve vzdálenosti 150–200 metrů před křižovatkou dal znamení o změně směru jízdy zapnutím levých směrových světel či nikoli. Žalovaný nakonec uvedl, že pro věc stejně nebylo podstatné, zda bylo spuštěno znamení o změně směru jízdy, neboť to nebylo natolik významné pro posouzení odpovědnosti žalobce, když spuštěný blinkr nemůže automaticky zprostit žalobce povinnosti neodbočovat, když je již předjížděn. Krajský soud k těmto závěrům žalovaného uvádí, že s ohledem na princip omezení důvěry bylo bez významu to, že řidič vozidla Audi započal žalobce předjíždět již v době, kdy žalobce dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Případná protiprávnost jednání řidiče vozidla Audi proto nemůže být omluvou pro nedostatek rozumné obezřetnosti v jednání žalobce, a tím žalobce vyvinit (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, čj. 2 As 67/2011–89). Přesto to neplatí absolutně a výjimkou z takového pravidla by mohlo být např. extrémně, excesivně rychlá jízda předjíždějícího vozidla, neboť ta by mohla významně ovlivnit dobu, kterou měl řidič odbočujícího vozidla na reakci. V předmětné věci se přitom žalovaný rychlostí předjíždějícího vozidla Audi nezabýval.

26. Žalovaný dále přisvědčil závěru správního orgánu prvního stupně a označil výpověď žalobce o tom, že zkontroloval situaci za sebou naposledy 5 metrů před křižovatkou, za nedůvěryhodnou s tím, že pokud by tak učinil, musel by si určitě všimnout, že je předjížděn, neboť ke střetu vozidel došlo, když byla téměř vedle sebe. Žalovaný uvedl, že žalobce bezprostředně před křižovatkou sledoval jenom místo, kam odbočoval a protisměrný pruh, nikoliv provoz za sebou či vedle sebe. K tomu krajský soud uvádí, že učiněný závěr nemůže obstát, aniž by se správní orgány zabývaly dalšími okolnostmi, tj. zejména rychlostí předjíždějícího vozidla, momentu začátku předjíždějícího manévru či tím, zda mohl žalobce o vozidle Audi do započetí předjížděcího manévru za sebou vůbec vědět (s ohledem na to, že vezl přívěs s rozměrným nákladem a mezi jeho a předjíždějícím vozidlem se navíc mělo nacházet vozidlo další).

27. K momentu začátku předjíždějícího manévru žalovaný odkázal na výpověď řidiče Audi a uvedl, že „na daném místě [aniž by toto místo nějak specifikoval] započal [řidič vozidla Audi] předjíždět před ním pomalu jedoucí vozidlo, první z vozidel, vozidlo odvolatele, táhlo přívěs. Při předjíždění nejelo nic proti, žádné z vozidel neodbočovalo vlevo, úsek byl rovný a přehledný. Když byl se svým vozidlem vedle vozidla odvolatele tento odbočil vlevo, a tím došlo ke střetu.“ Žalovaný též uvedl, že „není možné určit místo, kde řidič vozidla Audi započal předjíždět, nelze exaktně určit vzájemnou polohu odvolatele a poškozeného, ale vznik a deformace samotného poškození dávají dostatečný pohled na situaci, kdy vozidla byla při odbočení vedle sebe“.

28. Lze shrnout, že žalovaný předně vycházel ze způsobu poškození vozidel, z něhož učinil skutkový závěr, že žalobce začal odbočovat v okamžiku, kdy byl předjížděn. K časovému aspektu žalovaný uvedl, že se jednalo o rovný úsek komunikace, proto měl žalobce dostatek času přesvědčit se o tom, zda není předjížděn. Uvedl, že i možná protiprávnost jednání řidiče vozidla Audi (začal předjíždět, když měl žalobce zapnuté znamení) nemůže žalobce zprostit odpovědnosti, neboť „časové a rozhledové podmínky pro něho byly zcela dostatečné pro odvrácení střetu s předjíždějícím vozidlem“ (srov. strana 4 napadaného rozhodnutí). Žalovaný uvedl, že časový prostor pro kontrolu, zda žalobce není předjížděn, byl proto dostatečný.

29. Krajský soud z výše uvedeného dospěl k závěru, že v projednávaném případě zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit spolehlivý závěr o tom, v jaké míře žalobce jednal obezřetně při provádění odbočovacího manévru. Výše uvedená skutková zjištění ani samostatně ani v souhrnu nevylučují, že by žalobce (ne)kontroloval situaci za sebou či vedle sebe, ani z nich nevyplývá, že měl dostatek času k zabránění střetu dvou vozidel.

30. Z pohledu krajského soudu je pak zcela zásadní především to, že se žalovaný nezabýval časovým úsekem, který žalobce měl pro splnění všech zákonných povinností, a pouze odkázal na skutečnost, že trasa byla přehledná a rovná. Nezabýval se rychlostí předmětných vozidel, příp. okamžikem, kdy vozidlo Audi začalo předjíždět a v jaké vzdálenosti od křižovatky tak učinilo. Žalovaný odkazoval také na skutečnost, že vozidla byla při střetu téměř vedle sebe. Přitom toto naopak může svědčit ve prospěch žalobce, neboť tato skutečnost může odpovídat velmi krátké reakční době, kterou měl žalobce k dispozici. Jak plyne z obsahu správního spisu, vozidlo Audi mělo před sebou ještě jedno vozidlo, před kterým jelo vozidlo žalobce s přívěsem. Nikdo nerozporuje, že přejíždějící manévr se uskutečnil někde v trase 150–200 metrů před křižovatkou a křižovatkou samotnou. Z toho je zřejmé, že předjíždějící vozidlo muselo na relativně krátké trase předjet dvě vozidla a přívěs, což předpokládá zvýšenou rychlost vozidla Audi. S ohledem na tuto skutečnost, mohla být reakční doba žalobce skutečně nepatrná (v řádu sekund). Žalovaný též nezohlednil, že žalobce měl přívěs a jeho viditelnost mohla být zcela logicky snížena. Skutkové zjištění žalovaného o tom, že rovný a přehledný úsek komunikace dává žalobci dostatečnou dobu na kontrolu situace za sebou (resp. vedle sebe), není dle krajského soudu s ohledem na shora uvedené dostatečně podložené.

31. Žalovaný měl přihlédnout i k dalším okolnostem, jako kolona aut, přívěs, rychlost pohybujících se vozidel, okamžik zahájení předjíždějícího manévru (reakční doba bude jiná v návaznosti na to, zda řidič vozidla Audi započal předjížděcí manévr v úseku 100 metrů před křižovatkou či 50 metrů před křižovatkou atd.). V intencích citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu nelze bez dalšího rozhodnout o žalobcově vině, aniž by se správní orgány zabývaly časovými souvislostmi, příp. odhadem reakční doby žalobce coby řidiče. Z výše uvedeného nebyl zjištěn skutkový stav věci dostatečně k tomu, aby žalovaný učinil závěr, že žalobce měl dostatečný časový prostor ke zjištění, zda není předjížděn.

32. Je třeba zdůraznit, že žalobci nelze v přestupkovém řízení klást jakkoli k tíži nepředložení kompletního kamerového záznamu dopravní nehody. Jedná se o řízení svou povahou trestní, v němž obviněný není tím, kdo musí prokazovat svou nevinu. Jsou to výhradně správní orgány, kdo musí pro závěr o vině prokázat opak, tj. že to byl žalobce, kdo se vytýkaného přestupkového jednání dopustil.

V. Závěr a náklady řízení

33. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b)] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení se žalovaný bude zabývat otázkou reakční doby žalobce. Pro prokázání skutku je zapotřebí vzít v úvahu další shora uvedené (popřípadě i další zjištěné) okolnosti, jako např. rychlost vozidel, stanovit časový úsek, po který předmětné vozidlo Audi předjíždělo vozidlo žalobce (od okamžiku, kdy vybočilo z pravého jízdním pruhu). Je zapotřebí zjistit, kdy objektivně mohl žalobce s ohledem na přívěs zaregistrovat předjíždějící vozidlo. V úvahu připadá i zpracování znaleckého posudku, který by mohl mimo jiné objasnit, zda poškození vozidel odpovídá rychlostem uváděným oběma účastníky nehody. Pokud takovéto dokazování nepovede bez důvodných pochybností k závěru, že žalobce měl dostatečný čas reagovat na předjíždějící vozidlo a pouze v důsledku nesplnění svých povinností tak neučinil, nezbude než vycházet ze zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a řízení o přestupku zastavit.

34. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

35. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě ve výši 3 × 3 100 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a sepsání repliky) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 3 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 200 Kč. Jelikož je zástupkyně žalobce, resp. advokátní kancelář, v níž působí, plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 12 342 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 15 342 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

36. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci I. Shrnutí žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Shrnutí repliky IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení