60 A 5/2023– 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. K., narozen X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Zdeňkem Burdou sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. OOSČ 6/2023 OOSC 1/2023, čj. KUJI 14464/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Pelhřimov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 12. 2022, čj. Mp/OVVD/1424/2022–20 D–358/22, shledal žalobce vinným ve společném řízení dle § 88 odst. 1 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), ze spáchání přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) a dle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), jichž se žalobce dopustil z nevědomé nedbalosti. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 16. 7. 2022 v 05:13 hod. na silnici I. třídy č. 34, za odbočkou na obec Služátky, ve směru od obce Pelhřimov na obec Humpolec, při řízení motorového vozidla tovární značky Mercedes–Benz GL450 4Matic, RZ X, mu byla naměřena silničním rychloměrem Ramer10 C rychlost 181 km/h (po odečtu možné odchylky) v místě, kde je povolena nejvyšší rychlost 90 km/h. Následně žalobce na rovném úseku náhle a bezdůvodně zastavil, čímž ohrozil za ním jedoucí vozidla, konkrétně služební vozidlo Dopravního inspektorátu Pelhřimov v civilním provedení. Při silniční kontrole žalobce nepředložil na výzvu svůj řidičský průkaz a zelenou kartu. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 9 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na území České republiky na dobu 8 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 29. 3. 2023 žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 18. 4. 2023, čj. 32 A 10/2023–25, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně trpí vadou nepřezkoumatelnosti, nezákonnosti a nicotnosti.

5. Žalobce předně namítl, že řízení před správním orgánem prvního stupně a odvolací řízení trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Skutkový stav věci nebyl dle žalobce dostatečně zjištěn. S odkazem na judikaturní závěry zopakoval, že správní orgány mají povinnost vypořádat námitky účastníků řízení. Žalobce mimo jiné citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, čj. 8 Afs 267/2017–38, ze kterých plyne, že „[n]epřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene–li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat“. Konkrétně uvedl, že správní orgány nedostatečně odůvodnily, proč nedošlo k odečtu bodů v bodovém hodnocení žalobce, nerozlišovaly mezi dosaženým počtem bodů a tím, kolik bodů mu bylo odečteno a neodůvodnily, k jakým polehčujícím a přitěžujícím okolnostem přihlédly při ukládání sankce.

6. K procesnímu postupu správních orgánů žalobce uvedl, že mu nebylo umožněno seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí a nebyl vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, dále mu nebylo dáno na vědomí ve smyslu judikatury, k jakému datu hodlá správní orgán vydat rozhodnutí ve věci, čímž byl zkrácen na svých právech (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 správního řádu). K tomu žalobce poukázal na komentářovou literaturu a dále na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, čj. 7 A 112/2002–36, č. 303/2004 Sb. NSS, ze dne 17. 12. 2003, čj. 5 A 152/2002–41, ze dne 23. 3. 2011, čj. 8 As 40/2010–59, a ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 As 106/2015–33, nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04, a rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, čj. 15 Ca 258/2008–55, č. 2664/2012 Sb. NSS). Nakonec uvedl, že byl zkrácen na svých právech, neboť mu byla odepřena možnost účastnit se ústního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007).

7. Žalobce namítl, že skutek, za který byl shledán vinným se nestal, není ani přestupkem nebo správním deliktem. Žalobce nesouhlasil s tím, co je mu kladeno za vinu. Upozornil na možnost skutkového omylu, když se mohl domnívat, že jedná a řídí v souladu se zákonem o silničním provozu. Uvedl, že správní orgány mají povinnost dle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné okolnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010–63) s tím, že pokud v řízení existuje pochybnost o skutečném průběhu řízení, je nutné ctít zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Současně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, týkající se zásady presumpce neviny, ze kterého princip „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ vyplývá. K provedeným důkazům uvedl, že úřední záznam není důkazem ve smyslu správního řádu a nebyla doložena žádná videodokumentace prokazující, že se žalobce dopustil protiprávního jednání.

8. Dále namítl, že chybí prokázání subjektivní stránky přestupku, nebylo vysvětleno, jak byla naplněna materiální stránka přestupku (srov. § 5 zákona o přestupcích), absentuje i prokázání objektivní stránky přestupku. K objektivní stránce přestupku žalobce doplnil, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda k protiprávnímu jednání došlo na pozemní komunikaci, přitom konkrétní označení komunikace musí být číselným označením uvedeno ve výroku rozhodnutí. Popis místa, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, označil za nedostačující. K námitce o absenci materiálního znaku přestupku odkázal na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008–45, č. 2011/2010 Sb. NSS, s tím, že správní orgán musí prokazovat společenskou nebezpečnost posuzovaného přestupkového jednání (konkrétně uvedl způsob provedení, následky, vnější okolnosti, osobu pachatele, míru zavinění a pohnutku) a zjišťovat, jaký právem chráněný zájem byl porušen či ohrožen, příp. v jaké intenzitě. Žalobce se domnívá, že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla intenzity společenské nebezpečnosti přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, když zákon nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy vozidla, která by způsobila naplnění materiální stránky citovaného přestupku. Správní orgány přitom mají zkoumat jak formální, tak materiální znak přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, čj. 7 As 18/2004–48). Správní orgány proto měly řízení zastavit pro absenci materiálního znaku přestupku.

9. Žalobce namítl, že není doložen výsledek provedeného testu přístroje Dräger 7510 s negativním výsledkem. Uvedl, že měření rychlosti pomocí silničního radarového rychloměru Ramer10 C neproběhlo dle zákonných podmínek a není platné, jelikož tento přístroj nebyl řádně ověřen (srov. § 9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 14. 7. 2000, č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření; dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.“). Rychlost jízdy žalobcova vozidla tak byla změřena neověřeným rychloměrem. Dle žalobce je sporné, zda společnost RAMET, a. s., splňuje podmínky autorizovaného metrologického střediska s oprávněním ověřovat stanovená měřidla.

10. Rovněž žalobce namítl, že sankce je zcela nepřiměřená, když správní orgány měly přihlédnout zejména k polehčujícím okolnostem dle § 39 zákona o přestupcích. Dle jeho názoru mu byl v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelně uložen správní trest, aniž by správní orgán hodnotil zákonem stanovená kritéria (přihlédnutí k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, za nichž byl přestupek spáchán, přihlédnutí ke způsobu jeho spáchání, následku, pohnutkám a k osobě pachatele). Správní orgán podle žalobcova názoru blíže neobjasnil, jak přihlédl k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Žalobce v této souvislosti namítl rovněž nicotnost rozhodnutí správních orgánů.

11. Odkaz správního orgánu prvního stupně na dříve uložené pokuty představuje dle žalobce zakázané dvojí trestání.

12. Žalobce brojil proti jednání zasahujících policistů, neboť ze spisového materiálu neplyne zákonné poučení žalobce ze strany zasahujících policistů. Namítl, že nebylo ve správním řízení jasně objasněno, proč zasahující policisté žalobce kontrolovali, tj. jaké zákonné předpoklady dle § 42 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, žalobce svým jednáním naplnil. Poukázal i na skutečnost, že právě zasahujících hlídka iniciovala spáchání přestupku, neboť žalobce nutila ke zvyšování rychlosti vozidla (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010, čj. 2 As 41/2010–77). Žalobce se domníval, že mělo jít o přepadení, či obdobné jiné nekalé praktiky jeho konkurence.

13. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobní námitky nejsou důvodné. Tyto námitky jsou totožné s námitkami odvolacími. Žalovaný proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Podstatný obsah spisu

16. Správní orgán prvního stupně obdržel dne 16. 8. 2022 úřední záznam a oznámení Policie České republiky o přestupku. Dne 30. 8. 2022 vyhotovil příkaz ve věci, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků specifikovaných v odstavci 1. tohoto rozsudku. Proti příkazu podal žalobce včasný odpor. Žalobcův zmocněnec dne 12. 9. 2022 nahlédl do správního spisu a pořídil fotokopie. Správní orgán prvního stupně pokračoval v řízení a předvolal žalobce k ústnímu jednání nejprve na den 4. 10. 2022 (z jednání se žalobce omluvil ze zdravotních důvodů), následně na den 7. 11. 2022 (z tohoto jednání se žalobce rovněž omluvil z důvodu akutního ošetření u zubního lékaře) a nakonec na den 5. 12. 2022. Žalobce zaslal dne 4. 12. 2022 v 21:02 hod. omluvu z jednání z důvodů náhlé zdravotní indispozice a hospitalizace, současně doložil propouštěcí zprávu z Nemocnice Havlíčkův Brod, kde byl hospitalizován ve dnech od 29. 11. 2022 do 2. 12. 2022. Absenci na jednání odůvodnil nutností kontroly u obvodního lékaře v Praze po náhlé hospitalizaci dne 5. 12. 2022. Dne 6. 12. 2022 v 17:59 hod. doručil žalobce správnímu orgánu prvního stupně lékařskou zprávu o ošetření v rámci plánované kontroly zdravotního stavu ze dne 5. 12. 2022, bez bližšího časového určení této kontroly. Žalobci nebyla vystavena pracovní neschopnost, byla mu určena medikace, dohodou stanoven režim a rozsah vycházek a byla naplánovala kontrola. Omluvu z ústního jednání dne 5. 12. 2022 správní orgán prvního stupně neakceptoval, neboť blíže časově neurčená návštěva u obvodního lékaře dne 5. 12. 2022 není důvodem pro nedostavení se na ústní jednání. Ústní jednání dne 5. 12. 2022 konal správní orgán prvního stupně v nepřítomnosti žalobce dle § 80 odst. 4 zákona o přestupcích.

17. V rámci ústního jednání byly provedeny důkazy, z nichž vyplývají pro věc tyto podstatné skutečnosti: * Z úředního záznamu policejní hlídky Dopravního inspektorátu Pelhřimov ze dne 18. 7. 2022 plyne, že dne 16. 7. 2022 prováděla hlídka dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu v obci Pelhřimov v ulici Nádražní, kdy si policisté povšimli rychle jedoucího vozidla tovární značky Mercedes–Benz, černé barvy, RZ X, s označením TAXI na střeše vozidla. Hlídka ve vozidle v civilním provedení pronásledovala vozidlo, které se následně napojilo na silnici I/34, ve směru Humpolec (maximální dovolená rychlost mimo obec činila 90 km/h), kde byla zaměřena na rovném úseku měřicím přístrojem Ramer10 C, u odbočky na obec Služátky, rychlost vozidla 187 km/h, po odečtu 181 km/h. Řidič pokračoval v jízdě a směrem na Humpolec po předjetí jiného vozidla náhle snížil rychlost až do úplného zastavení, aniž by takový manévr situace na silnici vyžadovala. Hlídka po zapnutí světelného signálu s nápisem „Policie následujte mě“ a poté nápisem „Stop“ navedla vozidlo na nejbližší bezpečné místo a provedla kontrolu, při které řidič, identifikovaný jako žalobce, nepředložil na výzvu řidičský průkaz a zelenou kartu. Měřící zařízení bylo nastaveno v souladu s návodem k obsluze a k jeho užívání byla hlídka proškolena. Žalobce odmítl podepsat oznámení přestupku. * Ze záznamu o přestupku vozidla RZ X, který byl pořízen silničním rychloměrem Ramer10 C, výrobního čísla 16/0254, dne 16. 7. 2022 v 5:13 hod (číslo snímku z měřiče 4487) plyne, že předmětné vozidlo v uvedeném čase jelo rychlostí 187 km/h. Součástí spisu je i ověřovací list, č. 026/22, vydaný dne 3. 2. 2022 autorizovaným metrologickým střediskem RAMET, ze kterého plyne, že silniční rychloměr Ramer10 C splňuje všechny zákonné požadavky a lze ho používat k měření rychlosti do 2. 2. 2023. * Součástí spisového materiálu je i videozáznam pořízený přední kamerou služebního vozidla hlídky dne 16. 7. 2022 na silnici I/34 ve směru od Pelhřimova na Humpolec, v jehož závěru dochází u pronásledovaného vozidla k intenzivnímu brždění, kdy pneumatiky produkují kouř, až do zastavení vozidla. V tuto chvíli policejní hlídka vybočuje vlevo ve snaze zabránit střetu s předmětným vozidlem Mercedes–Benz. Součástí spisu je i úřední záznam o ohledání místa přestupku ze dne 27. 7. 2022, dle kterého byla zaznamenána brzdná stopa od levých kol v délce 46,77 metru a brzdná stopa pravých kol v délce 44,77 m. Součástí spisu je i pořízená fotodokumentace z místa přestupku. * Z evidenční karty bylo zjištěno, že žalobce má 14 záznamů. Aktuální stav bodového hodnocení byl 3 body.

V. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

19. Žaloba není důvodná.

20. Krajský soud musí na úvod konstatovat, že žalobce heslovitě uplatnil řadu námitek, které nemají návaznost na žádná skutková tvrzení. Kvalita žaloby v podstatě předurčuje kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004–54). Ve vztahu k těm námitkám, které žalobce ponechal pouze v obecné rovině a neuvedl k nim konkrétnější právní argumentaci, bude proto i odůvodnění tohoto rozsudku obecné.

21. Zároveň nelze přehlédnout, že žaloba je i přes formální dělení do nadepsaných bloků koncipována poněkud chaoticky, což znesnadňuje její uchopení. Je proto třeba uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013–19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008–130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a obdobně též například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012–50, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013–30, a ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013–50). Ve světle výše uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení žalobních námitek. V.A K námitce nicotnosti 22. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nicotnosti napadeného rozhodnutí.

23. Žalobce uvedl, že správní orgán prvního stupně při stanovení výše pokuty hodnotil i v minulosti uložený správní trest, přitom takový postup je dle žalobce stižen vadou nicotnosti, neboť nelze připustit dvojí trestání. Nicotnost má dále zakládat údajná vnitřní rozpornost plynoucí z toho, že zasahující policisté měli jednání žalobce sami iniciovat.

24. Žalobce přikládá institutu nicotnosti význam, jaký dle ustálené judikatury správních soudů nemá. V této souvislosti lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001–96, dle něhož „[v]ady, které způsobují nicotnost, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoliv však pouhý nedostatek funkční příslušnosti), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu).“ Tedy „nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami (příklady viz výše), že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povinnosti subjektů.“ 25. Žádná ze žalobcem uvedených výtek takovéto intenzity zcela jednoznačně nedosahuje. Mohou tedy zakládat „pouhou“ nezákonnost, nicméně ani k tomu v nynější věci nedošlo (viz níže). V.B K námitkám nepřezkoumatelnosti 26. Dále se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

27. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013 25).

28. K žalobcově námitce o nedostatečném vypořádání se s odvolacími námitkami je nutno podotknout, že žalobce výslovně nekonkretizoval, kterých námitek se uvedené pochybení mělo týkat. Krajský soud k tomu proto ve stejné míře obecnosti pouze uvádí, že takovéto pochybení neshledal. Žalovaný na straně 2 svého rozhodnutí stručně předestřel okruhy odvolacích námitek, které se do značné míry obsahově kryjí s podanou žalobou. Na stranách 4 až 7 pak žalovaný tyto námitky jednotlivě vypořádal.

29. Žalobce dále spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tom, že správní orgány nedostatečně odůvodnily, proč nedošlo k odečtu bodů v bodovém hodnocení žalobce, nerozlišovaly mezi dosaženým počtem bodů a tím, kolik bodů mu bylo odečteno, dále neodůvodnily, k jakým polehčujícím a přitěžujícím okolnostem přihlédly při ukládání sankce. Ani těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil.

30. Žalovaný výslovně uvedl, že „jako polehčující okolnost zohlednil výše uvedenou míru zavinění, a to jako nedbalost nevědomou, a 3 body v evidenční kartě řidiče“ (strana 6 napadeného rozhodnutí). Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný nijak nezaměnil počet již dosažených bodů a to, kolik bodů žalobci bylo odečteno. Jako polehčující okolnost při ukládání trestu totiž uvedl relativně malý počet aktuálně evidovaných bodů. Stejně tuto skutečnost hodnotil i správní orgán prvního stupně na straně 8 svého rozhodnutí.

31. K námitce údajného neodůvodnění polehčujících a přitěžujících okolností krajský soud předně poznamenává, že § 37 až § 40 zákona o přestupcích obsahují toliko demonstrativní výčet kritérií, která mohou mít vliv na určení druhu správního trestu a jeho výměry. Na odůvodnění výše uložené sankce ve věcech dopravních přestupků přitom není na místě klást přemrštěné nároky.

32. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 17. 6. 2020, čj. 1 As 80/2020–36, uvedl, že „že kritéria vyjmenovaná v § 37, resp. 38 zákona o přestupcích jsou demonstrativní (srov. užité slovo „zejména“), není tedy třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich, jak se domáhá stěžovatel (např. řešení otázky délky doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele, by bylo v případě jednorázového přestupku zjevně neúčelné). Účelem uvedených ustanovení je dát správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná.“ K tomu Nejvyšší správní soud dodal, „že trestání za přestupky tohoto typu (skutkově naprosto jednoznačné) má být v zásadě rutinní, časově nenáročnou záležitostí, která předpokládá rychlé a efektivní vyřešení celé věci. Toho jistě není možno dosáhnout nepřiměřeným zvyšováním požadavků na odůvodňování výše uložené sankce, které by snad mělo spočívat v zohledňování technického stavu vozidla a komunikace a které by správní orgán s největší pravděpodobností nebyl schopen učinit bez znaleckého posudku.“ Tyto závěry lze obdobně aplikovat i v nynějším případě.

33. Žalovaný i správní orgán prvního stupně své úvahy stran polehčujících a přitěžujících okolností řádně dostatečně vyložili (strany 5 a 6 žalobou napadeného s strana 8 prvoinstančního rozhodnutí). Správní orgány vysvětlily, že k tíži žalobce zohlednily, že přestupky byly spáchány aktivním jednáním, bylo spácháno více přestupků a žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 91 km/h, tj. podstatně nad spodní hranicí určenou pro daný přestupek. Dále pak přihlédly k tomu, že žalobce má v kartě řidiče celkem 14 záznamů, přičemž poslední se týkal stejných přestupků. K polehčujícím okolnostem správní orgány uvedly, že byla prokázána nevědomá nedbalost a aktuální stav bodového hodnocení činil 3 body. Jakkoli si lze samozřejmě vždy představit odůvodnění košatější, kritéria přezkoumatelnosti naplňuje. V.C K námitce porušení práva žalobce zúčastnit se ústního jednání 34. Nedůvodná je rovněž námitka, dle níž správní orgány zkrátily žalobce na jeho právech, když bylo ústní jednání provedeno bez jeho účasti.

35. Dle § 80 odst. 4 zákona o přestupcích platí, že „[k] ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu.“ 36. Podmínky náležité omluvy shrnul Nejvyšší správní soud například již v rozsudku ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013–23, následovně: „Aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1) Obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí. Z toho pohledu nebude náležitá např. omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2) V omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví např. omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3) Důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat.“ Tyto závěry jsou zcela aplikovatelné i v kontextu aktuální právní úpravy.

37. Důležitými důvody může být například hospitalizace nebo jiné skutečnosti prokazatelně zamezující pohybu osoby, a tedy znemožňující dostavit se na místo nařízeného jednání. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012–32, dle něhož „[l]ékařská zpráva, která nezakazuje cestování ani nepředepisuje klid na lůžku, nemůže být považovaná za řádnou omluvu, která opravňuje stěžovatele nedostavit se ke správnímu řízení.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, čj. 4 As 4/2007–3, pak dále vyplývá, že „hodnocení toho, zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod, přísluší správnímu orgánu. Jedná se o jeho zákonem svěřené diskreční oprávnění. Toto hodnocení provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení.“ 38. Poslední termín ústního jednání správní orgán prvního stupně nařídil na den 5. 12. 2022 v 9:00 hod. Do datové schránky správního orgánu byla doručena omluva žalobce dne 4. 12. 2022 ve 21:02 hod. Žalobce sdělil, že byl náhle hospitalizován od 29. 11. 2022 do 2. 12. 2022, přitom se z důvodu kontroly u obvodního lékaře v Praze dne 5. 12. 2022 nemůže účastnit ústního jednání. K tomu doložil propouštějící zprávu. Následně dne 7. 12. 2022 doručil lékařskou zprávu obvodního lékaře, z níž však neplyne, kdy kontrola proběhla. Tuto omluvu správní orgán prvního stupně neakceptoval pro její nedůvodnost.

39. Krajský soud konstatuje, že žalobce zjevně nesplnil svoji povinnost oznámit omluvu bez zbytečného odkladu, jakmile mu to okolnosti dovolovaly, neboť byl z nemocnice propuštěn dne 2. 12. 2022 ráno (na propouštěcí zprávě je uveden čas jejího tisku 7:21 hod.) a již v tu chvíli musel předpokládat, že se nebude schopen ústního jednání zúčastnit. Samotná propouštěcí zpráva totiž hovoří o tom, že se má žalobce dostavit na kontrolu v pondělí 5. 12. 2022. Žalobce tak měl v průběhu pátku 2. 12. 2022 dostatek času k tomu, aby správní orgán prvního stupně kontaktoval, ať již telefonicky či písemně. Přesto tak učinil až den před nařízeným jednáním ve večerních hodinách.

40. Současně předložená lékařská zpráva nedokládá, že se žalobce nemohl dostavit k ústnímu jednání dne 5. 12. 2022, neboť neobsahuje časový údaj, kdy kontrola skutečně proběhla. Jednání bylo nařízeno na 9:00 hod. Pokud by se návštěva lékaře uskutečnila například až v odpoledních hodinách, je snadno představitelné, že se žalobce k jednání v Pelhřimově mohl z Prahy dostavit. Pracovní neschopnost mu vystavena nebyla a z lékařské zprávy není ani zřejmé, že by byl upoután na lůžko. Z ničeho navíc neplyne, že by žalobce byl na kontrolu objednán na konkrétní čas. Svůj harmonogram tedy evidentně mohl ústnímu jednání přizpůsobit.

41. Žalobce tak nesplnil ani podmínku včasnosti omluvy, ani podmínku jejího řádného doložení. Na splnění obou těchto podmínek je zapotřebí dbát tím spíše, že se žalobce z jednání omlouval opakovaně (celkem třikrát). Správní orgán prvního stupně proto nepochybil, pokud ve věci dne 5. 12. 2022 jednal v nepřítomnosti žalobce. V.D K námitce neumožnění vyjádřit se k podkladům rozhodnutí 42. Námitka porušení práva žalobce na vyjádření se k podkladům rozhodnutí není rovněž důvodná.

43. Dle § 36 odst. 3 věty před středníkem správního řádu platí, že „není–li stanoveno jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.“ 44. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 23. 12. 2013, čj. 8 As 54/2013–29, uvedl následující: „V předvolání k ústnímu jednání ze dne 16. 1. 2012 magistrát poučil žalobce, že bude mít možnost u ústního jednání uplatnit svá procesní práva, mimo jiné také právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Toto poučení bylo dostatečné pro zachování práva účastníka řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu, protože po skončení ústního jednání magistrát žádné další podklady do spisu nezařadil. Za této situace nebylo povinností magistrátu, aby žalobce znovu samostatně vyzval k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Byť k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo až poté, kdy správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Účel § 36 odst. 3 správního řádu tím byl naplněn (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009–65, č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, čj. 3 As 12/2012–21)“ (srov. též například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 9 As 69/2015–20, ze dne 7. 4. 2016, čj. 9 As 240/2015–58, a ze dne 9. 6. 2016, čj. 6 As 79/2016–24).

45. Podstatné okolnosti posuzované věci se od citovaného rozsudku nijak neliší. Ve všech předvoláních k ústnímu jednání byl žalobce poučen mimo jiné o tom, že má před vydáním rozhodnutí ve věci možnost vyjádřit se k jeho podkladům, že bude mít právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu jsou kladeny za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Po skončení ústního jednání (5. 12. 2022) správní orgán prvního stupně žádné další podklady rozhodnutí neopatřoval. Žalobcův zmocněnec se se správním spisem seznámil již dne 12. 9. 2022, žalobce tak měl dostatek času se k podkladům vyjádřit. Krajský soud proto neměl důvod se od citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlit.

46. Krajský soud k tomu dále pouze poznamenává, že domáhal–li se žalobce sdělení data, kdy správní orgán prvního stupně hodlá své rozhodnutí vydat, pak tento požadavek nemá oporu v platné právní úpravě. Ostatně žalobce ani neuvádí, z čeho ji dovozuje. V.E K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci 47. Nedůvodné jsou též námitky, dle nichž správní orgány údajně nedostatečně zjistily skutkový stav věci.

48. V nynější věci správní orgány vycházely při zjištění skutkového stavu nejen z úředního záznamu, ale i z dalších podkladů jako oznámení přestupku, výstupu z rychloměru, ověřovacího listu rychloměru, úředního záznamu o ohledání místa přestupku, videozáznamu a fotodokumentace.

49. Co se týká konkrétních námitek k provedeným důkazům, krajský soud v prvé řadě neshledal důvodnou námitku nepoužitelnosti úředního záznamu. Úřední záznam je podkladem pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 50 správního řádu a jako k takovému k němu může správní orgán přiměřeně přihlížet (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013, čj. 4 As 17/2012–36 nebo ze dne 25. 3. 2015, čj. 8 As 152/2014–30). Podstatné je, že se nejedná o jediný podklad rozhodnutí, z něhož by správní orgány vycházely. Žalobce přitom klíčové skutečnosti plynoucí z úředního záznamu policie ani relevantním způsobem nezpochybnil. Výslovně neuvedl, že by kontrolované vozidlo neřídil (naopak svou obranu staví na tom, že ujížděl před domnělými „lupiči“ a vozidlo náhle zastavil kvůli zvěři na silnici), a konkrétně nenamítl ani nesprávnost jiných tam uvedených údajů. Skutečnost, že žalobce není jakožto řidič vozidla zachycen přímo na videozáznamu, proto není pro posouzení věci podstatná a pochybnost o skutečném průběhu přestupkového jednání nevyvolává.

50. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že měření neproběhlo dle zákonných podmínek, jelikož přístroj Ramer10 C nebyl ověřen. K tomu krajský soud předně uvádí, že ve správním spisu je založen záznam o přestupku (číslo snímku měřice 4487) a kopie ověřovacího listu č. 026/22 ze dne 3. 2. 2022 použitého měřícího zařízení vystaveného autorizovaným metrologickým střediskem. Z ověřovacího listu jednoznačně plyne, že silniční rychloměr Ramer10 C byl ověřen jako stanovené měřidlo a splňuje zákonné požadavky s dobou platnosti do 2. 2. 2023 (k přestupku došlo dne 16. 7. 2022, tj. ověření bylo platné).

51. Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, čj. 4 As 33/2019–46, konstatoval, že „ověřovací list je veřejnou listinou a ani v souzeném případě z ničeho nevyplývá, že by daný rychloměr vlastnosti, jež ověřovací list potvrzuje, neměl. Stěžovatel nic takového netvrdí a nelze ani seznat, že by autorizované metrologické středisko při ověřování daného rychloměru postupovalo vadně, a tudíž byla vyvrácena pravost a věcná správnost toho, co uvedená veřejná listina potvrzuje. Nelze tudíž dojít k jinému závěru, než že samotná skutečnost, že ověření provedl výrobce rychloměru, nemůže být důvodem pro závěr o neplatnosti ověřovacího listu“ (důraz doplněn). Již z toho je patrné, že uvedená žalobní námitka opřená o údajný (a blíže nespecifikovaný) finanční zájem společnosti RAMET nemůže být důvodná.

52. Pro úplnost pak krajský soud navíc z webových stránek Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ) ověřil, že společnost RAMET má autorizaci v souladu s § 9 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb. [dostupné na: https://aplikace.unmz.cz/urad/data_ams_1.asp?cd=488&typ=r].

53. K otázce správnosti měření lze poukázat například na rozsudek ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013–60, v němž Nejvyšší správní soud kromě jiného uvedl, „že pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze“. Proto ani případná absence osvědčení o proškolení policistů ve správním spisu bez dalšího neznamená, že by měření proběhlo nezákonně. „Správní soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 18/2011–54). Podstatné je, že předmětný silniční radarový rychloměr Ramer10 C byl ověřen autorizovaným metrologickým střediskem, z čehož plyne závěr, že měřicí zařízení bylo schopné správně změřit rychlost vozidla.

54. O bezchybném fungování rychloměru svědčí mj. již pořízení snímku a změření rychlosti vozidla. Ke schopnosti radarového měřicího zařízení vyhodnotit měření jako chybně provedené se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil. Konkrétně ve vztahu k měřicímu zařízení Ramer10 C Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, čj. 6 As 40/2017–32, uvedl, že po provedení samotného měření „[n]ásleduje ověření výsledku měření, tedy znovu se kontroluje další průběh signálu po změření rychlosti, a pokud by se o více než stanovenou chybu odlišoval, je měření anulováno, jinak je považováno za správné.“ Obdobné závěry Nejvyšší správní soud vyslovil také ve vztahu k dalším měřicímu zařízení typu Ramer (srov. například rozsudek ze dne 27. 4. 2016, čj. 7 As 10/2016–47). Je tedy zřejmé, že byla–li změřená rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána (a měření nebylo anulováno), lze dovodit, že je možno měření považovat za správné a souladné s návodem k obsluze (není proto ani nezbytné, aby návod k obsluze byl založen ve správním spisu).

55. Ke zpochybnění výsledku měření musí současně existovat konkrétní skutkové důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2015, čj. 2 As 202/2014–50). Takové důvody v nyní projednávané věci žalobce neuvedl. Snímek pořízený rychloměrem obsahuje zcela zřetelnou fotografii zadní části motorového vozidla a fotografii detailů registrační značky vozidla, jakož i naměřenou rychlost a další údaje. Vozidlo se na snímku nachází v místě záměrného kříže. Ze snímku rovněž plyne, že v okolí předmětného vozidla nebyly žádné objekty, které by mohly zkreslit naměřenou rychlost, příp. vést k reflexi a nesprávnému změření žalobcovy rychlosti. Mimo jiné v okamžik pořízení snímku se předmětné vozidlo pohybovalo po rovné trase bez zatáček.

56. Pro prokázání nejvyšší dovolené rychlosti je z výše uvedeného zcela dostačující, pokud spisový materiál obsahuje oznámení přestupku policie, záznam z měřicího zařízení a platný ověřovací list k měřicímu zařízení. Uvedené podklady poskytují jednoznačný závěr, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti o překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem.

57. Co se týká přestupku spočívajícím v náhlém zastavení vozidla, lze zcela odkázat především na pořízený videozáznam, na němž je průběh přestupkového jednání jednoznačně zachycen. Z videozáznamu není patrný žádný důvod, pro který by žalobce musel vozidlo prudce zastavit a ohrozit tím další vozidla. Pokud by tak žalobce skutečně učinil kvůli (žalobcem blíže nespecifikované) lesní zvěři, jak tvrdí, pak by na záznamu musela být alespoň částečně vidět. Když ne přímo na vozovce – pokud by byla v kritický moment zakrytá pronásledovaným vozidlem – tak přinejmenším na jejím okraji či v její blízkosti krátce poté. Žádnou zvěř videozáznam nezachycuje ani poté, co vozidlo policejní hlídky pronásledované vozidlo objelo.

58. Ke zbylým přestupkům lze uvést, že ani sám žalobce nerozporoval, že na výzvu nepředložil požadované doklady.

59. Krajský soud shledal námitku ohledně nedoložení testu provedeného přístrojem Dräger 7510 do spisu irelevantní, neboť žalobcovo přestupkového řízení se netýká výsledku dechové zkoušky za účelem zjištění, zda nebyl žalobce ovlivněn alkoholem. Není proto žádný důvod, proč by takovýto podklad musel být ve správním spisu založen.

60. Důvod k postupu dle zásady in dubio pro reo krajský soud neshledal, neboť v dané věci žádné (rozumné) pochybnosti nevznikly. Podklady správních rozhodnutí jsou přesvědčivé, věrohodné a poskytující dostatečný podklad o skutkovém stavu ve vztahu ke všem posuzovaným přestupkům. V.F K námitce nenaplnění znaků přestupků 61. Nedůvodné jsou též námitky zpochybňující naplnění znaků posuzovaných přestupků. Předně krajský soud v této souvislosti konstatuje, že tyto námitky žalobce uplatnil pouze v typizované podobě, aniž by měly z větší části návaznost na nynější případ.

62. Subjektivní stránkou přestupku se správní orgán prvního stupně zabýval na straně 8 odůvodnění rozhodnutí, přičemž s jeho závěry se žalovaný zcela shoduje (srov. stranu 6 napadeného rozhodnutí). Všechny přestupky žalobce spáchal z nevědomé nedbalosti, neboť při řízení vozidla nevěděl, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům jako řidič vědět měl a mohl.

63. Nutno podotknout, že přinejmenším tento „nejnižší“ typ zavinění plyne v případě posuzovaných přestupků z povahy věci. Žalobce coby řidič motorového vozidla musí znát pravidla silničního provozu sloužící k zajištění jeho bezpečnosti a plynulosti, jakož i to, jaké doklady musí mít při řízení vozidla u sebe. Pokud tato pravidla přesto porušil, pak lze vždy předpokládat minimálně to, že o možném porušení chráněného zájmu nevěděl, přestože to coby držitel řidičského oprávnění jednoznačně vědět měl a mohl. Není zřejmé, jaké konkrétní dokazování či úvahy by správní orgány měly v této souvislosti provádět. Podrobnější zdůvodnění, a popřípadě též dokazování, by bylo namístě tehdy, pokud by správní orgány nabyly dojmu, že zavinění žalobce mělo povahu nedbalosti vědomé nebo dokonce úmyslu.

64. Správní orgány bezpochyby prokázaly i objektivní stránku přestupku, a to především na základě snímku pořízeného rychloměrem a videozáznamu. Z obsahu spisu plyne, že se žalobce dopustil přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti na pozemní komunikaci silnici I/34 ve směru Humpolec u odbočky na obec Služátky. Následného náhlého zastavení a nepředložení potřebných dokladů se žalobce dopustil na stejné silnici směrem na obec Humpolec, toto potvrzuje i pořízený videozáznam. Přičemž žalobce netvrdil opak či jiné skutečnosti. Z jeho vyjádření ani z logiky věci není vůbec zřejmé, kudy jinudy by měl žalobce jet. Místo spáchání přestupku bylo dostatečně určitě ve výroku rozhodnutí vymezeno odkazem na silnici I. třídy č. 34, konkrétní směr (od obce Pelhřimov na obec Humpolec) a nejbližší přilehlý orientační bod (za odbočkou na obec Služátky). Takovéto vymezení ve spojení s časem spáchání přestupku je dostatečné (označena názvem silnice a číselným označením). Námitka žalobce týkající se místa přestupku proto neobstojí.

65. Žalobce rovněž namítl, že není zřejmé, jestli se nemohlo jednat o skutkový omyl, tuto úvahu však nijak blíže nerozvedl a ani v řízení před správním orgánem prvního stupně neuvedl nic, co mohlo svědčit důvodnosti této námitky. Nutno ovšem podoktnout, že ani skutkový omyl nemá obecně vzato vliv na odpovědnost za přestupek spáchaný z nedbalosti (§ 16 zákona o přestupcích).

66. Pokud jde o námitku zpochybňující naplnění materiální stránky daného přestupku, ani tu krajský soud neshledal důvodnou. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně dovodila, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008–45, č. 2011/2010 Sb. NSS, ve vztahu k novému zákonu o přestupcích též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, čj. 9 As 173/2020–32, body 57–58). To platí především u ohrožovacích přestupků, jak je tomu rovněž v posuzované věci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, čj. 6 As 187/2016–23, bod 20). Překročení maximální povolené rychlosti je takovým běžně se vyskytujícím případem přestupku, u kterého formální a materiální stránka typicky splývá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, čj. 2 As 212/2020–26, bod 35). Je přitom bez významu, že nedošlo k újmě na zdraví či majetku osob ani k přímému ohrožení osob nebo majetku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 As 284/2018–38, bod 26). Nelze opomenout i skutečnost, že náhlým zastavením vozidla žalobce ohrozil za ním jedoucí služební vozidlo Dopravního inspektorátu Pelhřimov, které muselo za účelem zabránění střetu vozidel vybočit vlevo. Vznik škody tak byl velmi pravděpodobný. Náhlé zastavení potvrzuje i zaznamenána brzdná stopa od levých kol v délce 46,77 metru a brzdná stopa pravých kol v délce 44,77 metru v úředním záznam o ohledání místa přestupku. Přestupky spočívající v nepředložení dokladů taktéž patří k těm, kde se formální a materiální stránka v zásadě překrývají (žalobce neuvedl nic, proč by tomu tak v nynější věci být nemělo).

67. Správní orgány se materiální stránkou výslovně zabývat nemusí, typicky pokud je naplnění materiální stránky nepochybné (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013–28, body 34–37). Přesto se správní orgány i materiální stránkou přestupku zabývaly, když uváděly, že svým jednáním žalobce porušil podmínky pro zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu.

68. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 91 km/h. Byť se tak stalo na silnici mimo obec, jedná se o velmi významné překročení rychlosti, které mohlo mít fatální následky. Řidič přitom nemůže nikdy zcela vyloučit, že se přes jeho maximální možnou bdělost neobjeví náhle překážka v jízdě (ať již v podobě osob či zvířat nebo jiného hmotného předmětu). Rovněž nelze pominout ani skutečnost, že ostatní účastníci silničního provozu spoléhají na to, že ostatní řidiči se budou řídit stanovenými pravidly silničního provozu tak, jako oni, a že tomu přizpůsobují i své vlastní chování na silnici (s tím souvisí tzv. princip omezené důvěry, k němu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 183/2012–50). K ochraně bezpečnosti silničního provozu proto zákon o silničním provozu jasně stanoví na silnicích mimo obec rychlostní limit na 90 km/h, nelze proto přisvědčit ani námitce žalobce, že zákon nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy vozidla, která by způsobila naplnění materiální stránky citovaného přestupku. Krajský soud tak má materiální stránku přestupku ve shodě se správními orgány za naplněnou, popsaným jednáním byl významným způsobem ohrožen zájem společnosti na dodržování nejvyšší povolené rychlosti vozidla stanovené zákonem o silničním provozu. V.G K námitce nepřiměřené výše sankce 69. Krajský soud jako nedůvodnou vyhodnotil též námitku nepřiměřené výše uložené sankce. Žalobce namítl, že správní orgány nevyjádřily vliv jednotlivých hodnocených kritérií na výši uložené sankce, přitom k tomu obecně odkázal na polehčující okolnosti (srov. § 39 zákona o přestupcích).

70. Krajský soud považuje za nutné nejprve zdůraznit, že stanovení konkrétní výše pokuty se odehrává v rovině správního uvážení. Nejvyšší správní soud k tomu například v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012–36, č. 2671/2012 Sb. NSS, shrnul, že „[z] judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.); oba dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Používání výrazu ‚přiměřenost uložené pokuty‘ v této souvislosti je však do jisté míry nepřesné, neboť soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti jen v rámci posuzování individualizace trestu, tj. v situaci, kdy je správní soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Ani v takovém případě ale pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepřiměřenost, ale je nutné, aby nepřiměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená.“ 71. Jak již krajský uvedl soud výše, odůvodnění rozhodnutí správních orgánů týkající se uložení sankce vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Lze proto pouze shrnout, že z jejich odůvodnění se jednoznačně podává, že správní orgány shledaly jak polehčující, tak přitěžující okolnosti, které srozumitelně formulovaly a zasadily do kontextu svých rozhodnutí. Výši ukládaného trestu pak správní orgány odůvodnily především s přihlédnutím k povaze a závažnosti přestupku. Výše uložené pokuty byla stanovena blíže k horní hranici rozsahu správního trestu s odkazem na spáchání více přestupků a výrazné překročení povolené rychlosti. Současně byl správní trest zákazu činnosti uložen nad spodní hranicí zákonného rozpětí, a to s ohledem na skutečnost, že tento správní trest byl žalobci již v minulosti uložen v délce 6 měsíců.

72. S ohledem na mimořádnou závažnost přestupkového jednání (žalobce řídil vozidlo více než dvojnásobnou rychlostí, než kterou právní úprava na silnicích I. třídy mimo obec připouští a dokonce o 50 km/h více než je povoleno na dálnici) i poměrně bohatou přestupkovou minulost žalobce tak krajský soud nehodnotí uloženou sankci jako nepřiměřenou. Lze přitom dodat, že v kontextu aktuálního znění zákona o silničním provozu (pokuta 7 000 Kč do 25 000 Kč a zákaz činnosti od 6 do 18 měsíců) by se dokonce jednalo o sankci velmi mírnou. To však samozřejmě důvod ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí nepředstavuje.

73. Krajský soud dále poznamenává, že žalobce nenamítl, že by pro něj měla mít uložená sankce likvidační účinek. Tím spíše nic takového ani nedokládal.

74. Nedůvodná je pak též související námitka porušení zákazu dvojího trestání. Dle § 40 písm. c) zákona o přestupcích je totiž opakované páchání přestupků přitěžující okolností. Správní orgán prvního stupně z evidenční karty žalobce zjistil, že žalobce byl dříve potrestán za stejné přestupky a při hodnocení osoby pachatele toto zhodnotil jako přitěžující okolnost. O dvojí potrestání by se jednalo tehdy, pokud by správní orgán prvního stupně ve věci provedl dvojí potrestání za jednu věc, tj. v rozporu se zásadou ne bis in idem (nelze rozhodovat dvakrát o téže věci). Dle krajského soudu není zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že ve věci bylo provedeno dvojí potrestání za jednu věc, neboť v dané věci (ve vztahu k nyní posuzovaným přestupkovým jednáním) bylo vydáno jediné rozhodnutí. Žalobce přitom ani nespecifikuje, jaké jiné rozhodnutí by mělo zakládat překážku věci pravomocně rozhodnuté.

75. Měl–li snad žalobce na mysli porušení zásady dvojího přičítání, pak ani k němu v posuzované věci nedošlo, jelikož opakované spáchání přestupků není znakem skutkové podstaty žádného z přestupků, jichž se žalobce dopustil (nemá tedy vliv na výrok o vině). Je tedy přípustné hodnotit recidivu coby přitěžující okolnost v rámci stanovení výše sankce. V.H K námitkám týkajícím se jednání zasahujících policistů 76. Žalobce namítl absenci zákonného poučení ze strany zasahujících policistů. Tato námitka je nedůvodná, neboť se netýká předmětu řízení. Tím je rozhodnutí žalovaného vydané v návaznosti na provedené správní řízení zahájené příkazem ze dne 30. 8. 2022 (coby prvním úkonem). Žalobci se veškerých potřebných poučení v rámci tohoto řízení dostalo (viz například přípis nazvaný „Nařízení ústního jednání v přestupkové věci obviněného“ ze dne 6. 9. 2022).

77. Rovněž je bez významu žalobcův odkaz na absenci zákonných důvodů k zastavení a prohlídce vozidla dle § 42 zákona o Policii České republiky. Žalobce zcela přehlíží, že obecné oprávnění zastavit vozidlo plyne policii z § 79 zákona o silničním provozu. Dle § 79a téhož zákona pak je policie za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích oprávněna měřit rychlost vozidel. Dle § 6 odst. 8 citovaného zákona je řidič povinen na výzvu policisty předložit ke kontrole doklady, které má (resp. v době kontroly dle tehdejší úpravy měl) mít u sebe. Policie může taktéž provést kontrolu technického stavu vozidla (§ 6 odst. 10 a § 6a zákona o silničním provozu).

78. Nedůvodná je dále i námitka, dle níž přestupkové jednání iniciovali zasahující policisté. Nic takového totiž z obsahu spisu neplyne. Žalobce se hájí tím, že se obával možného přepadení, jelikož měl být již v minulosti údajně cílem takového jednání ze strany jeho konkurence. Toto tvrzení považuje krajský soud za nevěrohodné.

79. Žalobce také vůbec nespecifikoval, kdy, kde, popřípadě kým měl být dříve údajně přepaden. Není pak ani zřejmé, jakým způsobem by se případní lupiči měli dozvědět o tom, kdy a kudy žalobce pojede. Konečně z výpisu ze žalobcovy evidenční karty řidiče je patrno, že se žalobce překročení povolené rychlosti dopouštěl v minulosti opakovaně, a to i překročení velmi významného (poukázat lze zejména na přestupky spáchané dne 10. 8. 2010, kdy řídil vozidlo rychlostí 122 km/h, a dne 14. 10. 2017, kdy řídil vozidlo rychlostí 141 km/h, a to v obou případech v místě s maximální rychlostí 90 km/h). Žalobci byl také již za jím spáchané přestupky opakovaně uložen zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel.

80. Stěží pak lze policejní hlídku vinit z iniciování přestupků spočívajících v nepředložení požadovaných dokladů či bezdůvodném zastavení vozidla.

VI. Závěr a náklady řízení

81. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

82. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Podstatný obsah spisu V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nicotnosti V.B K námitkám nepřezkoumatelnosti V.C K námitce porušení práva žalobce zúčastnit se ústního jednání V.D K námitce neumožnění vyjádřit se k podkladům rozhodnutí V.E K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci V.F K námitce nenaplnění znaků přestupků V.G K námitce nepřiměřené výše sankce V.H K námitkám týkajícím se jednání zasahujících policistů VI. Závěr a náklady řízení