60 A 5/2024–31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: F. P., narozen dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. OPZU–správ. 22829/2024/paho1 SO2, čj. KUJCK 23675/2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. OPZU–správ. 22829/2024/paho1 SO2, čj. KUJCK 23675/2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 8. 1. 2024, sp. zn. Spr.přest. 6846/23/Skl, čj. SO/23366/2023, shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 30. 6. 2023 kolem 16:10 hodin, na dálnici D3, na 124. km ve směru jízdy na České Budějovice mimo obec, řídil motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, přičemž mu byla naměřena silničním rychloměrem rychlost jízdy 136 km/h, po odečtení možné odchylky (+/– 3 %) 131 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy na dálnici, v místě, kde je dopravní značkou B20a omezena nejvyšší dovolená rychlost jízdy na 100 km/h, a to nejméně o 31 km/h, čímž porušil § 4 písm. c), 18 odst. 3 a 6 zákona o silničním provozu. Za uvedený přestupek správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 22. 4. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné.

5. Předně namítá, že přestupkové jednání nebylo prokázáno. Následně uvádí citaci své odvolací námitky, kde se, stručně řečeno, ohradil proti tomu, že předmětnému vozidlu byla naměřena rychlost 131 km/h na dálnici D3, kde je stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h. To vypovídá o bagatelním překročení nejvyšší povolené rychlosti o pouhý 1 km/h, což není pro společnost nijak nebezpečné. Absentuje zde tedy materiální znak a v daném případě se vůbec nejedná o přestupek. Žalobce proto navrhl zastavení řízení, neboť přestupek se nestal, resp. nebyl prokázán. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí (z něhož žalobce opět cituje) oponuje tím, že v měřeném úseku byla rychlost snížena místní úpravou provozu právě s ohledem na bezpečnost a plynulost provozu, kterou žalobce nerespektoval. Materiální znak přestupku byl dle žalovaného naplněn, žalobce překročil v daném úseku rychlost jízdy nejméně o 31 km/h.

6. Žalobce opět zdůrazňuje, že jel rychlostí 131 km/h na dálnici D3, kde je (obecnou právní úpravou) stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h, přičemž v daném místě rychlost místní úpravou (dopravní značkou) nikterak snížena nebyla. Uvedené správní orgány neprokázaly, resp. neprovedly ani neoznačily žádný důkaz, z něhož by něco takového vyplývalo.

7. Podkladem pro vydání rozhodnutí je záznam o přestupku s fotografií z měření rychlosti. Na fotografii jsou zaznamenána dvě vozidla jedoucí na stejné úrovni po pozemní komunikaci o třech jízdních pruzích. Na fotografii se nenachází žádné dopravní omezení (např. zúžení jízdních pruhů, stavební práce apod.), jež by vyžadovalo snížení rychlosti na 100 km/h. Nenachází se zde ani žádná dopravní značka, a to ani ze zadního pohledu, která by v daném místě omezovala nejvyšší povolenou rychlost.

8. Nebylo tedy prokázáno, že by v daném místě byla snížena nejvyšší povolená rychlost pod zákonem obecně stanovenou hodnotu 130 km/h. I pokud by toto prokázáno bylo, pak nebylo nijak prokázáno, že se vozidlo v době změření rychlosti nacházelo v úseku platnosti takového hypotetického snížení maximální povolené rychlosti.

9. Žalovaný rovněž neoznačil konkrétní podklad či důkaz (krom obecného tvrzení o snížení rychlosti místní úpravou), z něhož při svém rozhodování vycházel, žalobcovu odvolací argumentaci nikterak nevypořádal, potažmo nevyvrátil, pouze ji značil za nedůvodnou, aniž by ozřejmil důvody oné nedůvodnosti. Takový postup žalovaného zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce následně parafrázuje závěry vyslovené v tomto ohledu Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 18. 1. 2011, čj. 2 As 45/2010–68, č. 2518/2012 Sb. NSS) či Krajským soud v Brně (rozsudek ze dne 3. 3. 2022, čj. 34 A 39/2019–26).

10. Napadené rozhodnutí dle žalobce dále postrádá náležitosti ve smyslu § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012–45 a rovněž cituje z rozsudku Krajského soudu v Praze (ze dne 28. 7. 2014, čj. 47 A 32/2012). Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené. V nyní posuzované věci není z napadeného rozhodnutí zřejmé, jak se žalovaný vypořádal se žalobcovými odvolacími námitkami. Žalovaný je vždy povinen každou z odvolacích námitek vypořádat, a pokud jim nepřisvědčil, tak toto přezkoumatelným a srozumitelným způsobem v rozhodnutí odůvodnit. Žalobce se opětovně dovolává, resp. cituje z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 16. 2. 2021, čj. 44 A 43/2019–38, ve skutečnosti se ovšem jedná o rozsudek Krajského soudu v Praze, pozn. soudu).

11. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření označil žalobcovy námitky za nedůvodné. Uvedl, že trvá na závěrech učiněných v napadeném rozhodnutí, kde jsou obsaženy všechny úvahy, včetně hodnocení podkladů. Z podkladů řízení jednoznačně plyne, že žalobce se dopustil přestupkového jednání tak, jak je mu kladeno za vinu (k čemuž žalovaný odkazuje na podrobnosti ohledně snímku z měření a jeho náležitostí).

13. Důkaz o snížení rychlosti v místě měření, tj. svislé dopravní značení, byl řádně označen a je doložen jak z oznámení přestupku (resp. souvisejícího úředního záznamu), z oznámení přestupku sepsaného na místě, tak i ze samotného záznamu z radaru (rychlostní limit 100 km/h). Není pravdou, že by správní orgány vycházely toliko z úředního záznamu. Pokud se žalobce domníval, že příslušné značení omezující rychlost na místě absentuje, mohl se k tomu vyjádřit již na místě policistům, potažmo správnímu orgánu, aby toto zpochybnění mohlo být prověřeno nad rámec doložených podkladů. V opačném případě se jedná toliko o nepodložené tvrzení, které nemůže zpochybnit výpovědní hodnotu podkladů rozhodnutí. Nelze po policistech spravedlivě žádat, aby v každém případě preventivně pořizovali fotografie dopravního značení (zejména v případě, kdy žalobce zpětně nedoložil absenci dopravního značení, resp. snížení rychlosti v místě měření). Není rovněž pravdou, že se správní orgány při hodnocení podkladů touto otázkou nezabývaly.

14. Žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky dne 2. 8. 2018, čj. 8 As 161/2017–44, a ze dne 2. 3. 2022, čj. 6 As 9/2021–36) dodává, že záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla, ověřovací list rychloměru a údaje o rychlosti postačují k prokázání spáchání přestupku žalobcem v situaci, kdy neexistují silné indicie tyto zpochybňující. Tomu v nynější věci nic nenasvědčuje. Zapovězené je toliko použití úředního záznamu samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, čj. 4 As 209/2014–86); v nynější věci byl záznam užit společně se snímkem z měřicího zařízení, oznámením přestupku a fotografickou dokumentací na místě. O osobě řidiče nevznikly v řízení žádné pochybnosti. Měření proběhlo standardně, bezchybně, proškolenou osobou, ověřeným měřičem, doplnění dokazování nebylo třeba. Existenci svislé dopravní značky omezující rychlost jízdy by sice bylo nad rámce možné doplnit výslechem zasahujících policistů, pro ten však nebyly důvody, neboť skutkový stav byl prokázán dostatečně (žalovaný k tomu cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, čj. 7 As 332/2016–44). Nad rámce žalovaný dodává, že v daném místě se nyní nachází oboustranná čerpací stanice, rychlost v místě byla snížena z důvodu probíhající stavby.

15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí žalobcovy repliky

16. Žalobce replikou v reakci na vyjádření žalovaného k žalobě zopakoval, že oznámení přestupku, úřední záznam ani záznam z rychloměru nejsou důkazy o tom, že v místě byla, jakkoliv omezena rychlost dopravním značením, resp. že se žalobcovo vozidlo v okamžiku změření rychlosti v takto rychlostně regulovaném úseku nacházelo. K tomu žalobce opět rozsáhle cituje z judikatury (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2018, čj. 73 A 74/2017–37). Ohrazuje se rovněž proti tomu, že mu žalovaný vytkl nedoložení neexistence dopravního značení omezujícího nejvyšší povolenou rychlost. Dle žalobce takový požadavek správního orgánu představuje nepřípustné obracení důkazního břemene. Pokud správní orgány tvrdí, že žalobce spáchal přestupek nerespektováním konkrétního dopravního značení, pak jsou povinny takovou skutečnost prokázat, přičemž obviněný z přestupku naopak nemá povinnost se vyviňovat a prokazovat, že se přestupku nedopustil. Žalovaný dle žalobce popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, čj. 3 Azs 35/2006–104, č. 951/2006 Sb. NSS), když po žalobci požaduje, aby prokázal neexistenci dopravního značení.

17. Pokud dle žalovaného sice bylo možné ve věci vyslechnout jako svědky policisty s tím, že by obsah jejich výpovědi toliko potvrdil pravdivost toho, co policista zapsal v dané chvíli do oznámení přestupku, pak se na straně žalovaného jedná o nepřípustné předjímání obsahu neprovedené svědecké výpovědi. Taková argumentace je nepřípustná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 80/2010–97).

V. Právní hodnocení krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

19. Žaloba je důvodná.

20. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

21. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Z rozhodnutí správního orgánu tedy musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

22. Původ nepřezkoumatelnosti žalobce spatřuje v tom, že žalovaný neoznačil konkrétní podklad či důkaz (krom obecného tvrzení o snížení rychlosti místní úpravou), z něhož při svém rozhodování vycházel, nevypořádal žalobcovu odvolací argumentaci, pouze ji značil za nedůvodnou, bez precizace důvodů oné nedůvodnosti.

23. Napadené rozhodnutí shora nastíněné požadavky vyslovené Nejvyšším správním soudem naplňuje, neboť žalovaný označil podklady, z nichž vycházel (oznámení přestupku sepsané na místě, zaslání oznámení přestupku a související úřední záznam, záznam z rychloměru, fotodokumentace; viz str. 2–3 napadeného rozhodnutí). Rovněž není pravdou, že by žalovaný nevypořádal žalobcovu odvolací argumentaci, resp. že by ji bez dalšího označil za nedůvodnou. Žalobce podal dne 26. 1. 2024 blanketní odvolání, doplněné dne 12. 2. 2024 prakticky o jeden krátký odstavec, jímž ve stručnosti shrnul, že rychlost 131 km/h byla jím řízenému vozidlu naměřena na dálnici D3 v místě, kde je povolena rychlost 130 km/h. Jedná se proto o přestupek bagatelní, resp. o přestupkové jednání se vůbec nejedná, neboť zde absentuje materiální znak přestupku, žalobcovo jednání nebylo pro společnost nikterak nebezpečné. Žalobce požádal o zastavení přestupkového řízení s tím, že se přestupek nestal, resp. nebyl mu vůbec prokázán. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, žalobcovy námitky, byť srozumitelně definované, nicméně velmi stručné, byly žalovaným vypořádány (viz str. 3–4 napadeného rozhodnutí) ve smyslu zákonné úpravy, resp. ve smyslu shora citovaného judikaturního závěru Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí přezkoumatelným způsobem ozřejmuje, proč žalovaný považuje žalobcovu námitku za lichou, z jakých podkladů vycházel i o jakou právní úpravu se opírá.

24. Skutečnost, že krajský soud shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným, však ničeho nevypovídá o jeho souladnosti se zákonem, kterou žalobce rovněž zpochybnil.

25. Důvodná je totiž žalobní námitka, že žalobci nebylo přestupkové jednání vůbec prokázáno.

26. Žalobce namítl, že k takovému jednání ani nedošlo, neboť v měřeném úseku byla povolena rychlost 130 km/h, přičemž žalobci byla rychloměrem naměřena rychlost 131 km/h. Uvedené dle žalobce ukazuje na chybějící materiální znak přestupkového jednání.

27. Žalobcova argumentace je v podstatě založena na přesvědčení (v němž se zásadně rozchází se správními orgány), že v místě měření nebyla místní úpravou (dopravní značkou) snížena rychlost na 100 km/h, tedy zpochybňuje samotnou existenci a umístění takového rychlost omezujícího dopravního značení v místě měření. Dle žalobce správní orgány umístění tohoto dopravního značení neprokázaly, resp. neprovedly ani neoznačily žádný důkaz, z něhož by něco takového vyplývalo.

28. Jak se podává ze správního spisu, potažmo z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalobou napadeného rozhodnutí, mezi z hlediska uplatněné žalobní námitky relevantní podklady lze řadit fotodokumentaci, tj. 3 fotografie z místa kontroly, kde je zachyceno již odstavené žalobcovo vozidlo z pohledu zezadu, následně spolu s policejním vozem zepředu a na poslední fotografii je zachycen žalobce spolu se zasahujícím policistou, kterak společně stojí u zadní části policejního vozu (patrně úkon sepisování přestupku, pozn. soudu). Dále se jedná o záznam o přestupku ze dne 30. 6. 2023 (tj. výstup z rychloměru), obsahující tři snímky žalobcem řízeného vozidla v okamžiku měření (žalobcem námitkově nezpochybněno), kde je zaznamenána rychlost vozidla 136 km/h (nicméně prvostupňové i napadené rozhodnutí, stejně jako žalobce, uvádějí po odečtení možné odchylky rychloměru rychlost 131 km/h). K dalším podkladům patří úřední záznam ze dne 30. 6. 2023 a oznámení přestupku z téhož dne (tiskopis ručně vyplněný zasahujícím policistou na místě poté, co žalobce uvedl, že s přestupkem nesouhlasí; žalobce se do oznámení nevyjádřil a rovněž je odmítl podepsat).

29. Součástí správního spisu je rovněž DVD nosič, na němž je nahrán videozáznam pořízený policejní hlídkou a mapující patrně místo měřeného úseku (sekvence v délce trvání 2 minut a 15 vteřin). Ze záznamu je zřejmé, že po obou stranách vozovky (dva jízdní pruhy směrem od Veselí nad Lužnicí na České Budějovice) je umístěno přenosné dopravní značení (B 20a) stanovující nejvyšší dovolenou rychlost na 100 km/h. Dle informací zjistitelných z nosiče DVD byl ovšem tento záznam pořízen dne 3. 7. 2023, tedy až tři dny poté, co se měl žalobce dopustit přestupkového jednání. Jedná se přitom o jediný podklad, z něhož je patrné, že v měřeném úseku skutečně byla (dočasným) dopravním značením omezena nejvyšší povolená rychlost na 100 km/h. Ostatní výše jmenované podklady rozhodnutí, jak ostatně žalobce namítá, nedokládají, že by byla v daném úseku bylo jakékoli dopravní značení omezující rychlost na 100 km/h umístěno.

30. Jak soud uvedl výše, žalobce v odvolání zpochybnil (velmi stručně, nicméně srozumitelně a jednoznačně) existenci dopravního značení omezujícího rychlost v měřeném úseku rychlost na 100 km/h, když uvedl, že v místě byla stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h. Nejednalo se tedy o nekonkrétní námitku, ale o zpochybnění rychlostního limitu v místě měřeného úseku. Z podkladů doložených ve spisovém materiálu, vyjma výše popsaných jednostranných úkonů policie (výstup z rychloměru, oznámení přestupku, úřední záznam), správní spis neobsahuje žádný relevantní podklad, z něhož by byla patrná maximální povolená rychlost v místě měření v době spáchání vytýkaného přestupkového jednání. Záznam obsažený na DVD nosiči není pro řízení použitelným podkladem, neboť jeho datace pochází až ze dne 3. 7. 2023, a tedy nedokládá stav dopravního značení v době, kdy se měl žalobce dopustit daného přestupkového jednání. Jelikož jsou dopravní značky zachycené na záznamu přenosné, nelze bez dalšího předpokládat, že se v místě nacházely i v době přestupkového jednání, které správní orgány kladou žalobci za vinu.

31. K tomu lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, čj. 2 As 74/2018–38, dle něhož „[z]jištění existence značky v obci na základě místního šetření by samo o sobě značilo pouze aktuální situaci v místě, již to by však mohlo vést k vyvolání pochyb ohledně zjištěného skutkového stavu. A ve spojení s dotazem na příslušný silniční úřad, zda v rozhodnou dobu bylo na daném místě stěžovatelem zmiňované dopravní značení umístěno, by mohlo poskytnout relevantní podklad pro zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ačkoliv stěžovatel tvrdil existenci dopravního značení B20a až v odvolacím správním řízení, jednalo se o relevantní tvrzení, a proto je měl vzít žalovaný v potaz. Pokud by bylo pravdivé, mohlo by zásadním způsobem změnit náhled na právní kvalifikaci stěžovatelova jednání, jež se – zjednodušeně řečeno – odvíjí od toho, jak moc (o kolik km/h) měl stěžovatel v místě platný rychlostní limit překročit. Správní orgán je povinen zjistit skutečný stav věci bez důvodných pochybností a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí.“ V principu se jednalo o případ obdobný nyní posuzované věci (byť v nynějším správním řízení nebyly prováděny výpovědi policistů), a tudíž i nyní aplikovatelný. Žalovaný měl vzít v potaz žalobcovu odvolací námitku zpochybňující rychlostní limit v daném úseku a zjistit, zda se předmětné dopravní značení nacházelo v místě též v rozhodnou dobu, nikoli o 3 dny později, jak dokládá záznam na DVD nosiči. Žalovaný však postupoval zcela opačně, tedy na řádné zjištění skutkového stavu v tomto ohledu rezignoval. Takovou vadu však procesně nemůže zhojit ani dostatek jiných podkladů (popsáno výše), které existenci předmětného dopravního značení předpokládají (dle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z důvodu prací na silnici), avšak nedokládají.

32. Žalobcem rovněž namítnou absenci materiálního znaku přestupku (tj. zda zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti), nelze hodnotit za situace, kdy není dostatečně zjištěn skutkový stav. Pokud není postavena najisto nejvyšší povolená rychlost v měřeném úseku, není možné učinit úsudek o tom, zda žalobce svým jednáním porušil či ohrozil jakýkoli zájem společnosti. Stejně tak je za této situace nadbytečné, potažmo nemožné, k žalobcově námitce posuzovat, zda se jeho vozidlo nacházelo v okamžiku změření rychloměrem skutečně v úseku, kde měla být dopravním značením regulována (tj. snížena na 100 km/h) nejvyšší povolená rychlost.

33. Nad rámec řečeného soud k žalobcově námitce dodává, že u napadeného rozhodnutí neshledal absenci náležitostí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, resp. § 89 odst. 2 správního řádu (to by se totiž v rozsahu namítaném žalobcem promítlo do přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou soud již hodnotil shora).

VI. Závěr a náklady řízení

34. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

35. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

36. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 3 × 3 100 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby a sepsání repliky) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, a paušální náhradou hotových výdajů 3 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 200 Kč. Jelikož je žalobcův zástupce, resp. advokátní kancelář, jíž je členem, plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 12 342 Kč. Celkové žalobcovy náklady řízení tedy činí 15 342 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

37. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí žalobcovy repliky V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení