60 A 6/2019 - 61

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: V. T. D., narozen bytem zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Fialou se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2019, sp. zn. ODSH 114932/2018/pevac SO 3, čj. KUJCK 79285/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 25. 7. 2018 vydal Městský úřad Vimperk (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutí, sp. zn. 2143/2018, čj. MUVPK-OD 24680/18-SVECH, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 1. 3. 2018 v 15:15 hodin řídil na silnici I. třídy č. 4, poblíž autobusové zastávky, v uzavřené části obce Hliniště, motorové vozidlo VW Golf, černé barvy, VIN: X, na němž v rozporu s jiným právním předpisem nebyla umístěna tabulka registrační značky, neboť na předmětném vozidle byla umístěna již neplatná německá převozní registrační značka se žlutým pruhem č. x (D) s pozbytou dobou platnosti ke dni 25. 2. 2018. Tímto žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu v návaznosti na § 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemní komunikaci (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel“).

2. Správní orgán prvního stupně na základě výše uvedeného uložil žalobci pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Mimoto žalobci rovněž uložil povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

3. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný upřesnil výrok správního orgánu prvního stupně a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 24. 7. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Dle žalobce jsou rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného rozhodnutí nezákonná, nesprávná a nepřezkoumatelná. Žalovaný dle žalobce porušil povinnosti správního orgánu a jeho rozhodnutí odporuje požadavkům dle § 68 odst. 3 správního řádu.

6. Žalobce byl přesvědčen, že správní orgány opomněly zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy. Dále správní orgány porušily § 2 až § 8 správního řádu.

II. A Neprokázání spáchání přestupku

7. S odkazem na § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu, žalobce namítl, že správní orgány neprokázaly spáchání přestupku, který je žalobci kladen za vinu. Dle žalobce správní orgány porušily zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu, umocněnou v § 50 odst. 1 správního řádu a porušily zásadu in dubio pro reo deklarovanou v § 69 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“). Správní orgány jsou povinny prokázat vinu obviněného (žalobce). V případě pochybností je správní orgán povinen rozhodnout ve prospěch obviněného a nikoliv v jeho neprospěch. Žalobce přitom po celou dobu přestupkového řízení kategoricky popíral, že by se uvedeného přestupku dopustil, tedy že by řídil vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem nebyla umístěna tabulka státní poznávací značky.

8. Jednou ze základních skutkových okolností, které vůbec nebyly objasněny, je otázka naplnění objektivní stránky skutkové podstaty, tedy zda žalobce skutečně v provozu na pozemních komunikacích řídil vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem nebyla umístěna tabulka státní poznávací značky. Správní orgány však zcela nezákonně, nesprávně a nepřezkoumatelně dovodily, že není pochybnosti o tom, že žalobce dne 1. 3. 2018 řídil předmětné vozidlo. Dle žalobce přestupkový spis neobsahuje žádný listinný důkaz, který by tuto skutečnost prokazoval. Žalobce dále upozornil, že dle ustálené judikatury správních soudů, nelze úřední záznam ze silniční kontroly považovat za důkazní prostředek (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 27/2008-67, dle kterého jsou možnosti použití úředního záznamu k dokazování velmi přesně vymezeny.

9. Žalobce dále uvedl, že správní orgány pochybily, jelikož neprovedly výslech zasahujících policistů a ani se o tento výslech nepokusily. V přestupkovém spise jsou pouze fotografie vozidla, vedle nějž stojí blíže neurčená osoba. Fotografie tak rozhodně neprokazují, že by žalobce předmětné vozidlo řídil.

II. B Nesprávná kvalifikace skutku

10. Žalobce namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Byť je žalobce přesvědčen, že popsaný skutek není přestupkem, pokud by přestupkem byl, pak jej žalovaný měl posoudit spíše jako přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť popsaným jednáním mělo dojít k porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu v návaznosti na § 38b odst. 1 písm. b) zákona o podmínkách provozu vozidel.

II. C Nenaplnění formálního znaku přestupku

11. Dle žalobce skutek, jenž mu je kladen za vinu, nenaplňuje formální znak přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu. Dle tohoto ustanovení se osoba dopustí přestupku, jestliže není na vozidle umístěna tabulka státní poznávací značky, nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena. Jelikož byla dle popisu správního orgánu na vozidle umístěná německá převozní značka (prošlá), nemohlo se jednat ani o řízení vozidla, na němž není umístěna tabulka registrační značky, ani o řízení vozidla, na němž je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena. Dle žalobce správní orgán nepřípustně rozšířil skutkovou podstatu, když konstatoval, že na vozidlo je nutné pohlížet v tomto případě, jako by žádnou registrační značku nemělo. Žalovaný tak porušil zásadu nullum crimen sine lege scripta, jež vyplývá z čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv [žalobce má patrně na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“)].

II. D Nenaplnění materiálního znaku přestupku

12. Dále dle žalobce přestupek nenaplňuje materiální znak přestupku. Přestupkem je totiž společensky škodlivý protiprávní čin. Žalobce je přesvědčen, že skutek tak, jak je vymezil správní orgán, rozhodně nedosahuje minimálního stupně společenské škodlivosti a nejedná se tak o přestupek. Žalobce měl dne 1. 3. 2018 řídit vozidlo, na němž byla umístěna německá převozní registrační značka s pozbytou platností ke dni 25. 2. 2018. Jelikož tato převozní značka byla přidělena konkrétnímu vozidlu, nebyla žádným způsobem znemožněna identifikace předmětného vozidla. Vozidlo navíc mělo být již dne 25. 2. 2018 řádně přihlášeno na registru vozidel. Za normálních okolností, by správní orgán prvního stupně přidělil provozovateli vozidla registrační značku bezodkladně přímo na místě, avšak pouze z důvodu, že se jednalo o registrační značku na přání, došlo k předání tabulek s registrační značkou později. K otázce materiální stránky a jejího posouzení odkázal žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudky ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS, ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011-52 a ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, a ze dne 21. 9. 2012, čj. 1 As 118/2012-23, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, č. 43/1996 Sb. NS. Žalobce podotknul, že mezi správním orgánem tvrzeným uplynutím platnosti německé převozní značky a dnem, kdy mělo dojít k vytýkanému skutku, uběhly pouze 3 celé dny a několik hodin. Žalobce je tak přesvědčen, že správním orgánem popsané jednání nedosahuje minimální potřebné intenzity společenské škodlivosti. Správní orgány se s argumentací žalobce opřenou o judikaturu vůbec nevypořádaly a zcela nesprávně v odůvodnění rozhodnutí dovodily naplnění materiálního znaku přestupku údajným naplněním znaku formálního. V pasážích týkajících se materiální stránky je žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

13. Žalobce odmítl úvahy žalovaného, jimiž žalovaný zpochybnil argumentaci žalobce, dle které absenci materiálního znaku přestupku lze logicky dovodit také ze skutečnosti, že za údajné úmyslné spáchání identického přestupku správní orgán uložil v příkazu stejný trest, jako za nevědomou nedbalost. Jestliže tedy stejný skutek byl jakožto úmyslný potrestán na samé spodní zákonné hranici trestní sazby, pak je logické a zřejmé, že překvalifikování zavinění z úmyslného na nejnižší možnou formu nedbalosti nevědomé musí prolomit spodní hranici společenské škodlivosti daného jednání. Žalované rozhodnutí je v tomto ohledu zcela nepřezkoumatelné, neboť otázka zavinění nevypovídá nic o pohnutce, jak žalovaný nesprávně dovozuje.

II. E Porušení zásady presumpce neviny

14. Žalobce dále namítl, že správní orgány porušily zásadu presumpce neviny zakotvenou v § 69 odst. 2 větě první přestupkového zákona, neboť si v rozporu s touto zásadou učinily závěr o vině a stanovily trest ještě před vydáním samotného rozhodnutí, a to v protokolu o ústním jednání ze dne 21. 5. 2018, kdy fakticky došlo k rozhodnutí o vině a trestu. Nejenže tak porušily zásadu presumpce neviny, ale popřely i principy správního řízení. Postupem žalovaného, který vyslovil vinu a stanovil trest ještě před tím, než vyčkal na vyjádření obviněného (žalobce), došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy. Žalobce byl tímto postupem zároveň připraven o možnost vyjádřit se k podkladům. S touto námitkou se žalovaný vypořádal nesprávně, vnitřně rozporně a v části týkající se prolomení zásady presumpce neviny je žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné.

II. F Nevypořádání námitky podjatosti

15. Žalobce namítl porušení § 14 odst. 2 správního řádu. V rámci svého vyjádření ze dne 16. 7. 2018 vznesl námitku podjatosti úřední osoby. S touto námitkou se správní orgán nevypořádal, ačkoliv žalobce námitku podjatosti uplatnil včas. O námitce podjatosti však nebylo ani do dne podání žaloby rozhodnuto. Žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 7 A 192/2000-76, a ze dne 21. 12. 2016, čj. 1 As 303/2016-64, dle kterých rozhodnutí o námitce podjatosti musí předcházet rozhodnutí ve věci samé. II. G Porušení § 36 odst. 3 správního řádu 16. Žalovaný porušil práva žalobce vyplývající z § 36 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí vznesené argumenty a námitky dostatečně nevypořádal, a na některé vůbec nereagoval.

II. H Splnění podmínek pro upuštění od uložení trestu

17. Žalobce konstatoval, že v případě prokázání viny by v jeho případě byly splněny podmínky pro upuštění od uložení správního trestu dle § 43 odst. 2 přestupkového zákona a správní orgány pochybily, když navzdory splnění podmínek a návrhu žalobce ve věci neaplikovaly toto ustanovení a od uložení správního trestu neupustily. Žalobce je přesvědčen, že ve věci je potřeba aplikovat dle zásady lex posterior derogat legi priori § 43 odst. 2 přestupkového zákona, jakožto normu pozdější, a to tím spíše, když aplikace pozdějšího zákona je ku prospěchu obviněného. Dle názoru žalobce norma obsažená v § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu není normou speciální ve vztahu k § 43 odst. 2 přestupkového zákona, jak uvádí žalovaný.

II. I Návrh na upuštění od trestu zákazu činnosti

18. Žalobce navrhl, aby krajský soud dle § 65 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 43 odst. 2 přestupkového zákona upustil od uložení správního trestu zákazu řízení motorových vozidel. Pokud by soud byl toho názoru, že aplikaci výše uvedených ustanovení brání § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu, navrhl žalobce soudu podání návrhu Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na zrušení § 125c odst. 9 věty druhé zákona o silničním provozu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.

II. J Neprovedení záznamu o oprávněné úřední osobě

19. Žalobce dále namítl porušení § 15 odst. 4 správního řádu, neboť správní orgán prvního stupně neprovedl do spisu záznam o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou. Přestože na tento fakt žalobce upozornil, správní orgán prvního stupně nikterak vadu neodstranil a záznam ani dodatečně neprovedl. S argumentem žalovaného, že z obsahu jednotlivých písemností je úřední osoba zřejmá, žalobce nesouhlasí a takovýto postup žalovaného považuje za libovůli. II. K Porušení § 16 odst. 2 správního řádu 20. Žalobce v neposlední řadě namítl porušení § 16 správního řádu. Žalobce v případě listin, které nejsou vyhotoveny v českém jazyce, případně nejsou do českého jazyka přeloženy, nemůže vědět, o jaké listiny se jedná, neboť se nemohl seznámit s jejich obsahem. Dle názoru žalobce není rozhodné, zda se v případě cizojazyčných listin jednalo o úřední dokumenty. Jakékoli listiny, včetně cizozemských veřejných listin, je dle názoru žalobce nutné přeložit do českého jazyka.

II. L Neveřejné ústní jednání

21. Dle žalobce nebylo dále naplněno jeho právo na veřejné projednání věci, vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve věci sice proběhlo dne 9. 7. 2018 ústní jednání o přestupku, které však nesplňuje požadavky na veřejné projednání věci, neboť ústní jednání proběhlo neveřejně.

II. M Změna výroku rozhodnutí žalovaným bez možnosti odvolání

22. Žalobce závěrem namítl porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalovaný změnil část výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalobci tak vznikla újma z důvodu nemožnosti se odvolat proti této změně.

II. N žalobní návrh

23. Žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného pro nesprávnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost zrušil.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

24. Žalovaný ve svém vyjádření odmítl tvrzení žalobce, že v rámci správního řízení nebylo žalobci prokázáno spáchání přestupku. Žalovaný neměl pochyb o tom, že předmětné vozidlo řídil žalobce, jelikož tato skutečnost vyplývá z písemných podkladů předložených policejním orgánem. Tuto skutečnost potvrzuje nejen protokol o přestupku, ale i pořízená fotodokumentace. Navíc podpis žalobce na protokolu se shoduje s podpisem žalobce na dalších dokumentech.

25. K námitce žalobce, dle které přestupek žalobce žalovaný nesprávně kvalifikoval, odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015, čj. 9 As 230/2014-37.

26. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že skutek kladený žalobci za vinu nenaplňuje formální znak přestupku dle §125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu. Převozní značku (navíc neplatnou) nelze považovat za registrační značku vozidla.

27. Dle žalovaného žalobce naplnil i materiální znak přestupku. K tomuto žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 30. 9. 2015, čj. 1 As 200/2015-37, a ze dne 30. 7. 2015, čj. 9 As 230/2014-37. K uvedeným rozsudkům žalovaný dodal, že společenskou škodlivost skutku potvrzuje i výše správních trestů, kterou stanovuje zákon o silničním provozu u pokuty v rozmezí 5 000 až 10 000 Kč a u zákazu činnosti od 6 měsíců do 1 roku. Je tak zřejmé, že řízení vozidla bez registrační značky spadá vždy do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v provozu na pozemních komunikacích.

28. K porušení zásady presumpce neviny žalovaný uvedl, že tato zásada stanoví, že na obviněného se pohlíží až do právní moci rozhodnutí jako na nevinného. V praxi to znamená, že i ten kdo je momentálně obviněn z nějakého přestupku, by neměl být nikým předem odsuzován. Tuto zásadu však nelze vnímat v tak extenzivním pojetí, jak žalobce namítá. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně po provedení ústního jednání a provedení dokazování dospěl k závěru, že žalobci byla vina prokázána a dokonce stanovil ze zjištěných skutečností výši správních trestů, není porušení zásady presumpce neviny.

29. Žalovaný odmítl námitku žalobce, že došlo k porušení § 14 odst. 2 správního řádu, jelikož správní orgán nevypořádal žalobcem vznesenou námitku podjatosti úřední osoby. Z vyjádření žalobce o pochybnostech o nepodjatosti oprávněné úřední osob v důsledku žalobcem tvrzeného nerespektování zásady presumpce neviny, nelze dovozovat podání námitky podjatosti vůči oprávněné úřední osobě. Navíc nebyla žalobcova „pochybnost“ způsobena zjištěním, že by oprávněná úřední osoba měla poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, ale faktem, že nesouhlasil s postupem správního orgánu.

30. K porušení žalobcových práv vyplývajících z § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že žalobci poskytl možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Ze spisového materiálu vyplývá i to, že žalobce svá práva prostřednictvím svého zástupce uplatňoval.

31. Žalovaný se neztotožnil s námitkou žalobce, dle které splnil podmínky pro upuštění od uložení správního trestu dle § 43 odst. 2 přestupkového zákona. Žalovaný k tomu uvedl, že při rozhodování o přestupku žalobce nemohl využít § 43 odst. 2 přestupkového zákona, neboť dle § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu nelze upustit při rozhodování o přestupcích dle zákona o provozu na pozemních komunikacích od uložení správních trestů. Žalobce upozornil, že nelze užít žalobcem navrhovanou zásadu lex posterior derogat legi priori, ale je nutné vycházet ze zásady lex specialis derogat legi generali, neboť zákon o pozemních komunikacích je zvláštní právní úpravou a má přednost před užitím normy obecné, jíž je přestupkový zákon.

32. K neprovedení záznamu o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou dle § 15 odst. 4 správního řádu, žalovaný uvedl, v praxi je takovýto záznam pořizován například sepsáním záznamu s uvedením identifikace věci a identifikace úřední osoby. Tento záznam může však mít i formu například razítka, do kterého je vepsáno příjmení oprávněné úřední osoby určené jejím nadřízeným. Již na doručeném oznámení o přestupku je uvedeno identifikační číslo spisu a zkratka příjmení oprávněné úřední osoby. Je tak zřejmé, že po přidělení věci oprávněné úřední osobě správní orgán ihned vyznačil, jaká úřední osoba je odpovědná za vedení spisu. Na žádost žalobce správní orgán dne 25. 7. 2018 zaslal žalobci sdělení o oprávněné úřední osobě, jež předmětné řízení vedla a o jejích nadřízených.

33. Žalovaný odmítl i námitku žalobce, že došlo k porušení § 16 správního řádu. Ačkoliv žalobce neuvedl, o jaké listiny (s jejichž obsahem se nemohl v důsledku jejich cizojazyčnosti seznámit) se jedná, je zřejmé, že jde o listiny na č. l. 6-9 správního spisu. Tyto listiny byly součástí oznámení o přestupku a jedná se o kopie osvědčení o registraci vozidla. Jde o standardizované mezinárodní formuláře osvědčení o registraci a osvědčení o evidenci vozidla, které obsahují technická data o vozidle a nacionále vlastníků vozidla. Navíc v záhlaví těchto dokumentů je označení i v českém jazyce.

34. K námitce odepření práva na veřejné projednání věci, žalovaný uvedl, že v řízení proběhlo ústní jednání v souladu s § 80 zákona o přestupcích. Prvního ústního jednání se žalobce nezúčastnil a z tohoto se omluvil. Správní orgán prvního stupně vyhověl omluvě žalobce a nařídil další ústní jednání, kterého se zúčastnil i žalobcův zástupce. Ústní jednání proběhlo v souladu se zákonem o přestupcích.

35. K porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl ustanovení zákona o podmínkách provozu vozidel, která žalobce porušil. Žalovaný pouze doplnil výrokovou část, přičemž vycházel z odůvodnění předmětného rozhodnutí a podkladů obsažených ve správním spisu. Žalovaný tak vycházel z § 36 odst. 3 správního řádu, dle kterého „je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění“, což žalovaný také učinil. Žalovaný neupřel žalobci možnost odvolat se, jelikož doplněním výroku žalovaný neuložil žalobci žádnou novou povinnost ani nedoplnil nové skutečnosti.

36. Závěrem žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

37. V replice ze dne 9. 9. 2019 žalobce uvedl, že žalovaný ve svém vyjádření pouze v obecné rovině odmítl konkrétní námitky vznesené žalobcem. Nepřinesl však žádnou novou relevantní argumentaci, jež by zpochybňovala důvodnost žalobních námitek. Žalovaný pouze deklaroval dodržení zákonného postupu a odkázal na žalované rozhodnutí.

38. Dle žalobce vyjádření žalovaného nezpochybnilo důvodnost podané žaloby a skutečnost, že žalované rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné a nepřiměřeně přísné.

39. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány nepřihlédly ke konkrétním okolnostem případu a aplikovaly zákon přepjatě formalisticky. Zároveň oba správní orgány svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a rozhodnutím chybí individualizace a jsou nepřiměřeně přísná a formalistická.

IV. Průběh jednání

40. Při jednání konaném dne 10. 2. 2020 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích, přičemž nevznesli žádné návrhy na dokazování. Žalovaný uvedl, že v případě procesního úspěchu nepožaduje náhradu nákladů řízení.

V. Právní hodnocení krajského soudu

41. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

42. Žaloba není důvodná.

43. Podstatou žalobní argumentace je žalobcovo přesvědčení, dle něhož jsou rozhodnutí správních orgánů nezákonná, nesprávná, nepřiměřeně přísná a nepřezkoumatelná.

44. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

45. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

46. Dle názoru krajského soudu žalobou napadené rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Jelikož žalobce uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti v souvislosti s větším množstvím žalobních námitek, vypořádal krajský soud jednotlivé námitky nepřezkoumatelnosti konkrétněji ve vazbě na ostatní námitky níže.

V. A K námitce neprokázání spáchání přestupku

47. Námitce neprokázání spáchání přestupku krajský soud nepřisvědčil.

48. Ze správního spisu je zřejmé, že dne 1. 3. 2018 v 15:15 hodin řídil žalobce na silnici I/4 v obci Hliniště, okres Prachatice, osobní automobil tovární značky VW Golf, na kterém byla umístěna převozní registrační značka Spolkové republiky Německo se žlutým pruhem číslo X a s vyznačenou platností do 25. 2. 2018. Správní spis zároveň obsahuje fotodokumentaci policejní kontroly, ze které je zřejmé, kde hlídka žalobce kontrolovala (zastávka v obci Hliniště), o jaké vozidlo jde (vyfoceno je celé vozidlo, převozní registrační značka s vyznačenou platností do 25. 2. 2018) a dále je u vozidla vyfocen řidič vozidla – žalobce. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným také v tom, že podpis žalobce na oznámení přestupku a na dalších listinách ve správním spise, jako například na odporu ze dne 13. 4. 2018 či plné moci ze dne 3. 7. 2018, jsou zcela totožné. S ohledem na uvedené pak krajský soud nemá nejmenší důvod pochybovat o tom, že na fotografiích ze silniční kontroly je zachycen právě žalobce a že to byl právě on, kdo řídil vozidlo předtím, než jej policejní hlídka zastavila ke kontrole.

49. Samotná skutečnost, že žalobce až v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí (nikoli tedy po celou dobu řízení, jak žalobce sugeruje) kategoricky odmítl, že by předmětné vozidlo řídil, nemění nic na faktu, že spis obsahuje fotodokumentaci a oznámení přestupku, jež obsahuje žalobcův podpis. Námitka žalobce, dle níž správní spis neobsahuje listinné důkazy o spáchání skutku, je tak lichá, neboť mimo listinných důkazů, obsahuje správní spis i fotodokumentaci na CD disku, jenž je součástí spisu, stejně jako ostatní listinné podklady. Z uvedeného vyplývá, že spáchání přestupku žalobcem bylo správními orgány dostatečně prokázáno a rozhodnutí obsahují podrobný popis nejen policejní kontroly, ale i následného postupu správních orgánů. Krajský soud proto nepovažuje odůvodnění správních orgánů v této části odůvodnění ani za nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce.

50. K námitce žalobce týkající se neprovedení výslechu zasahujících policistů žalovaný přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, čj. 4 As 96/2018-45, ve kterém se jmenovaný soud sice zabýval podklady pro rozhodnutí ve věci přestupku týkajícího se překročení nejvyšší dovolené rychlosti, nicméně závěry v tomto rozsudku jsou aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl, že „předmětný záznam o měření rychlosti je spolu s ostatními podklady (oznámení o dopravním přestupku, úřední záznam) dostatečný k prokázání skutečnosti, že se stěžovatel jako řidič měřeného vozidla dopustil projednávaného přestupku spočívajícího v překročení rychlostního limitu. Požadavek stěžovatele na doplnění dokazování pro Nejvyšší soud shledává neopodstatněný a nedůvodný.“ 51. Obdobně lze v nyní projednávané věci nahlížet též na záznam o přestupku ze dne 1. 3. 2018, potažmo oznámení o přestupku a úřední záznam ze dne 3. 3. 2018, které jsou obsaženy ve správním spisu. Veškeré listiny, jakož i přiložená fotodokumentace ve svém souhrnu představují dostatečný podklad pro závěr, že žalobce vozidlo označené německou převozní registrační značkou s propadlou platností v čas kontroly skutečně řídil. Správní orgány tudíž neměly důvod provádět výslech zasahujících policistů, neboť tento by nemohl přinést žádné nové zjištění. Z obsahu spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by vzbuzovala rozumnou pochybnost o tom, že skutek, který je žalobci kladen za vinu, proběhl přesně tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Za této situace nebylo namístě přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo, tj. rozhodnout ve skutkových pochybnostech v žalobcův prospěch.

V. B K námitce nesprávné kvalifikace skutku a nenaplnění formálního znaku přestupku

52. Nedůvodná je též námitka nesprávné kvalifikace skutku, jakož i námitka nenaplnění formálního znaku přestupku.

53. Dle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním provozu se „[f]yzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky (dále jen ‚registrační značka‘) nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena“.

54. Dle § 6 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel „[s]ilniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo provozované na pozemních komunikacích musí být zapsáno v registru silničních vozidel, pokud má osoba, která ho provozuje, na území České republiky a) trvalý pobyt, dlouhodobý pobyt nebo, jedná-li se o občana jiného členského státu, přechodný pobyt v délce alespoň 6 měsíců v kalendářním roce, nebo jí byl udělen azyl, b) sídlo, jedná-li se o právnickou osobu, nebo c) odštěpný závod, jedná-li se o zahraniční právnickou osobu.“ 55. V této souvislosti lze poukázat na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 230/2014-37, v němž jmenovaný soud řešil skutkově obdobnou věc. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že „[z] jazykového výkladu § 6 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel neplyne, jak tvrdí krajský soud, že státní poznávací značkou může být i italská převozní poznávací značka. Toto ustanovení (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 239/2013 Sb.) stanoví, že ‚[k]aždý, kdo hodlá provozovat na území České republiky silniční motorové vozidlo a přípojné vozidlo, je povinen tato vozidla přihlásit k registraci na předepsaném tiskopisu u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, s výjimkou osob, jejichž pobyt na území České republiky netrvá déle než 185 dnů v příslušném kalendářním roce. Ustanovení tedy upravuje obecnou povinnost přihlásit k registraci u českého úřadu vozidlo zde provozované; o případných různých typech a různých proveniencích poznávacích značek se tu nic neříká. […] Registrační značkou získanou v českém registračním řízení žalobcovo vozidlo vybaveno nebylo; jeho jednání proto naplnilo skutkovou podstatu § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním provozu. Pro věc není podstatné, že dočasná převozní značka odpovídala údajům v (cizozemském) technickém průkazu vozidla: to totiž nic neměnilo na skutečnosti, že vozidlo nebylo registrováno v České republice, ač registrováno být mělo, a nebylo vybaveno českou registrační značkou, která by umožňovala jeho bezproblémovou identifikaci v českém registru vozidel.“ Jakkoli se uvedený závěr vztahoval k § 6 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel ve znění do 31. 12. 2014, lze jej beze zbytku aplikovat i ve vztahu k úpravě aktuální, neboť podstata citovaného ustanovení přes formální odlišnost zůstala beze změny.

56. Na vozidlo s neplatnou poznávací značkou (byť převozní) je tak třeba nahlížet jako na vozidlo bez registrační značky. Jelikož vozidlo žalobce vybaveno registrační značkou získanou v českém registračním řízení nebylo, naplnil žalobce skutkovou podstatu v § 125c odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Podstatný není ani fakt, že žalobce již měl zažádáno o novou registrační značku a kdyby nechtěl registrační značku na přání, tak by mu hned dne 23. 2. 2018 správní orgán vydal českou registrační značku vozidla. Rozhodné je, že dne 1. 3. 2018 vozidlo žalobce opatřeno českou registrační značkou nebylo.

57. S touto námitkou souvisí i námitka žalobce, dle které jednání žalobce nesplňuje formální znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu. Krajský soud také v této souvislosti odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 230/2014-37, dle kterého je jednání žalobce podřaditelné pod § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu, neboť na vozidlo s neplatnou německou převozní značkou je zapotřebí nahlížet jako na vozidlo bez registrační značky. Argumentace žalobce, dle které správní orgány nepřípustně v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege scripta rozšířily skutkovou podstatu, tak není přiléhavá.

V. C K námitce nenaplnění materiálního znaku přestupku

58. Námitku nenaplnění materiálního znaku přestupku krajský soud shledal taktéž nedůvodnou.

59. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Nejvyšší správní soud však současně stanovil, že „z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiální znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, čj. 1 As 118/2012-23; srov. též dřívější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS).

60. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů je třeba dodržet alespoň minimální standard nadefinování zájmu společnosti, který je zákonem chráněn, tj. objektu přestupku, v souvislosti s jeho porušením nebo ohrožením na základě protizákonného jednání obviněného. Konkretizace objektu přestupku je důležitá nejen z pohledu přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, ale též pro obranu obviněného, neboť pokud správní orgány nevymezí chráněný zájem, jenž měl být porušen či ohrožen, stanou se možností obrany naprosto abstraktními (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, čj. 6 As 132/2017-16).

61. Dle komentářové literatury přitom objekt přestupku dle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním provozu „v obou dílčích variantách skutkové podstaty spočívá v zajištění identifikovatelnosti vozidel užívaných v provozu na pozemních komunikacích, která je podstatná především k případnému zjištění totožnosti provozovatele vozidla, jež může mít význam například v oblasti odpovědnosti za škodu či v oblasti odpovědnosti za veřejnoprávní delikty. Nejde tedy zdaleka jen o výkon veřejné moci, ale i o ochranu v oblasti soukromoprávních vztahů“ (Bušta, P. a Kněžínek J. Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, cit. dle ASPI). S tímto závěrem se krajský soud zcela ztotožňuje.

62. Z uvedeného vyplývá, že je nutné posoudit, zda se správní orgány zabývaly naplněním materiálních znaků přestupku ve vztahu k příslušnému chráněnému zájmu. Jak správní orgán prvního stupně (str. 6 rozhodnutí), tak žalovaný (str. 4 a násl. žalovaného rozhodnutí) se ve svých rozhodnutích materiálními znaky přestupku zabývali řádně. Tam uvedené vypořádání námitky nenaplnění materiálního znaku přestupku přitom krajský soud považuje nejen za zcela přezkoumatelné, ale též za věcně správné.

63. Správní orgány shodně dovozují nebezpečnost (škodlivost) skutku – stručně řečeno – nejen z faktu, že se jedná o speciální skutkovou podstatu přestupku, ale taktéž z toho, že není v zájmu společnosti, aby v provozu na pozemních komunikacích docházelo ze strany účastníků k porušování pravidel silničního provozu.

64. Krajský soud souladně se závěry správních orgánů uvádí, že již samotný fakt, že žalobce řídil vozidlo, které provozuje v České republice, a jež bylo opatřeno pouze převozní registrační značkou, které již uplynula doba platnosti, je v daném ohledu dostatečně společensky škodlivým. Klíčová je totiž skutečnost, že žalobce svým jednáním pro případ kontroly znemožnil ztotožnění vozidla v registru vozidel České republiky (srov. opět shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 230/2014-37). Skutečnost, že v době, kdy byl žalobce zastaven policejní hlídkou, již probíhal proces registrace, který se ovšem časově protáhl, jelikož žalobce místo běžné registrační značky zažádal o přidělení registrační značky na přání, nemůže na posouzení materiální stránky přestupku ničeho změnit. Z týchž důvodů je bez významu i relativně krátká přechodná doba, která vznikla mezi uplynutím platnosti převozní registrační značky umístěné na vozidle a dnem vydání české registrační značky. O naplnění materiální stránky přestupku nevypovídá nic ani skutečnost, že správní orgán prvního stupně překvalifikoval v průběhu řízení způsob zavinění z úmyslu na nedbalost.

65. Krajský soud tudíž neshledal, že by v nyní projednávané věci nastaly takové skutečnosti, které by naplnění materiální stránky přestupku jakkoli oslabovaly; za této situace je materiální znak přestupku ve shodě se shora citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu naplněn již samotným naplněním znaku formálního.

V. D K námitce porušení zásady presumpce neviny

66. Taktéž námitka porušení zásady presumpce neviny je nepřípadná.

67. Princip presumpce neviny je zakotven v čl. 40 odst. 2 Listiny a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno ohledně spáchání trestného činu konkrétní osobou. Ústavní soud například v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, mimo jiné shrnul, že „[v]e své rozhodovací praxi týkající se presumpce neviny se Ústavní soud často opírá o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).“ Obdobně lze samozřejmě nahlížet i na rozhodování o přestupcích ze strany správních orgánů.

68. Žalobcův závěr, že správní orgány porušily zásadu presumpce neviny tím, že si v rozporu s touto zásadou učinily závěr o vině a stanovily trest ještě před vydáním samotného rozhodnutí, a to v protokolu ze dne 21. 5. 2018, je však lichý.

69. Předně nelze přehlédnout skutečnost, že žalobce se ústního jednání konaného dne 21. 5. 2018 přes řádné předvolání nezúčastnil pro údajnou zdravotní indispozici (omluvu z jednání doručil správnímu orgánu až 23. 5. 2018, přičemž jím tvrzené zdravotní obtíže nikterak nedoložil). Správnímu orgánu prvního stupně tudíž v době, kdy ústní jednání proběhlo, nezbývalo nic jiného, než vycházet z podkladů obsažených ve správním spisu. Totéž ostatně platí i o ústním jednání konaném dne 9. 7. 2018, při němž žalobce odmítl vypovídat a jeho zástupce pouze požádal o stanovení lhůty deset dnů pro vyjádření a doplnění důkazních návrhů.

70. Krajský soud nespatřuje nic závadného na tom, pokud správní orgán rozhodující o přestupku v protokolu o ústním jednání vyjádří, jakým způsobem věc hodnotí s ohledem na podklady, které má pro své rozhodování v danou chvíli k dispozici. To nic nemění na tom, že žalobce měl po celou dobu správního řízení možnost předkládat argumentaci a důkazní návrhy ve svůj prospěch. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně žalobce seznámil se svým procesním postojem ještě před vydáním rozhodnutí žalobci, naopak bránila překvapivosti jeho rozhodnutí a umožnila žalobci na vývoj řízení adekvátně reagovat. Skutečnost, že se žalobci názor správního orgánu prvního stupně nepodařilo zvrátit, porušení zásady presumpce neviny nepředstavuje.

71. Žalobce měl po celou dobu řízení dostatek možností uplatňovat svá procesní práva, vznášet relevantní námitky a návrhy na doplnění dokazování. Krajský soud proto nepřisvědčil ani námitce údajného porušení žalobcova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

72. Zároveň krajský soud považuje rozhodnutí žalovaného v části týkající se presumpce neviny za zcela přezkoumatelné. Žalovaný srozumitelně vyložil, že považuje žalobcův výklad této zásady za příliš extenzivní, neboť ta se v řízení o přestupku projevuje především tím, že až do doby právní moci rozhodnutí může obviněný uplatňovat svá práva, hájit se a označovat důkazy o své nevině.

V. E K námitce nevypořádání námitky podjatosti

73. Krajský soud shledal námitku žalobce týkající se nevypořádání se správního orgánu s námitkou podjatosti za bezdůvodnou.

74. Ve vyjádření žalobce ze dne 16. 7. 2018 žalobce namítl porušení svých procesních práv a uvedl následující: „Toto zkrácení procesních práv obviněného a především výše namítnuté porušení zásady presumpce neviny tak vedou obviněného k pochybnostem o nepodjatosti oprávněné úřední osoby.“ 75. Krajský soud totožně s žalovaným dospěl k závěru, že výše uvedené nelze považovat za řádně uplatněnou námitku podjatosti úřední osoby, a to tím spíše, že byl žalobce již v průběhu správního řízení zastoupen advokátem. Z uvedené citace v žádném případě nevyplývá, že by snad žalobce přímo namítal podjatost oprávněné úřední osoby ve smyslu § 14 správního řádu, dle něhož „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen ‚úřední osoba‘), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.“ Žalobce nikterak nenamítá podjatost úřední osoby z důvodu jejího vztahu k věci či účastníkům řízení, ale pouze vyjadřuje nesouhlas se způsobem vedení řízení a se závěry z řízení vzešlými. V. F K námitce porušení § 36 odst. 3 správního řádu 76. Nedůvodná je též námitka údajného porušení § 36 odst. 3 správního řádu.

77. Dle § 36 odst. 3 věty první správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ 78. Například v usnesení Ústavní soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 58/2000, se ve vztahu k právu účastníka vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k jeho podkladům uvádí: „[z]ásadám spravedlivého procesu, jak vyplývají z Listiny (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před správním orgánem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost správního orgánu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale pokud jim nevyhoví, také ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.“ 79. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce měl v průběhu řízení možnost se se s podklady seznámit a i měl možnost se k podkladům vyjádřit. Tuto možnost měl jak při ústním jednání dne 21. 5. 2018, na něž se však kvůli údajné (nedoložené) zdravotní indispozici nedostavil, tak také při ústním jednání dne 9. 7. 2018, jehož se zúčastnil spolu se svým zástupcem. Mimo uvedené se žalobce dne 16. 7. 2018 k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřil písemně a toto své podání ještě následně dne 18. 7. 2018 doplnil. Ani jedno vyjádření neobsahovalo nové návrhy na provedení dokazování. Krajský soud se tudíž s námitkou žalobce, týkající se nemožnosti seznámit se s podklady rozhodnutí neztotožnil.

80. Namítá-li žalobce v této souvislosti zcela obecně, že se se správní orgány s některými jeho argumenty nevypořádaly, pak krajský soud k tomu ve stejné míře obecnosti pouze uvádí, že takovéto pochybení správních orgánů neshledal.

V. G K námitce splnění podmínek pro upuštění od uložení trestu a návrh na upuštění od trestu zákazu činnosti

81. Dle § 125c odst. 9 zákona o silničním provozu „[z]a přestupek podle odstavců 1 až 4 nelze uložit napomenutí. Od uložení správního trestu podle odstavců 5 a 6 nelze v rozhodnutí o přestupku upustit“ (důraz doplněn).

82. Dle § 43 odst. 2 přestupkového zákona „[o]d uložení správního trestu lze též upustit, jestliže vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k jeho nápravě.“ 83. Správní orgán při ukládání správních trestů musí respektovat odlišnosti stanovené jinými zákony (než je přestupkový zákon), které možnost upuštění od uložení správního trestu mohou vylučovat, a které jsou tak vůči ustanovení § 43 přestupkového zákona ustanoveními speciálními (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 6 As 48/2007-58, a ze dne 12. 5. 2011, čj. 9 As 76/2010-76; jakkoli se tato rozhodnutí týkají dřívější úpravy přestupků, lze v nich obsažené závěry aplikovat i ve vztahu k aktuálním přestupkovému zákonu, které taktéž stanoví obecná pravidla odpovědnosti za přestupky a přestupkového řízení). Krajský soud se tak ztotožnil s argumentem žalovaného, dle něhož je zákon o silničním provozu ve vztahu k přestupkovému zákonu úpravou speciální, tudíž má přednost před aplikací § 43 odst. 2 přestupkového zákona.

84. Žalobce přitom pomíjí, že kolizní pravidla v případě rozporu konkrétních ustanovení právních předpisů mají vůči sobě navzájem hierarchický vztah. Na pomyslném vrcholu stojí zásada lex superior derogat inferiori (silnější zákon ruší slabší), která se uplatní v případě předpisů různé právní síly (například ústavní zákon vůči zákonu, zákon vůči nařízení vlády apod.). Jedná-li se o právní předpisy téže právní síly, uplatní se v případě jejich rozporu zásada lex specialis derogat generali (zvláštní zákon ruší obecný). V tomto případě se právní předpis s užším (specifičtějším či konkrétnějším) předmětem právní úpravy aplikuje před úpravou obecnější (méně konkrétní, stanovující pouze obecná pravidla v dané oblasti). Až teprve nelze-li odlišit právní předpisy z pohledu jejich právní síly, ani míry jejich obecnosti, uplatní se třetí pravidlo, dle kterého lex posterior derogat priori (pozdější zákon ruší dřívější). Tato posloupnost plyne ze samotné povahy hierarchicky a věcně systematicky uspořádaného právního řádu. Nelze tak například připustit, aby pozdější zákon, „rušil“ dřívější zákon ústavní, nebo – jak v nyní projednávané věci požaduje žalobce – aby pozdější obecný zákon v aplikační rovině derogoval dřívější zvláštní úpravu, která na rozdíl od úpravy obecné zohledňuje a zároveň vytváří specifika užší oblasti práva.

85. Vyměření sankce zohledňující individuální okolnosti věci pak umožňují § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu, které stanoví rozmezí pokuty od 5 000 Kč do 10 000 Kč a uložení zákazu činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. K návrhu žalobce na podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení § 125c odst. 9 věty druhé zákona o silničním provozu proto krajský soud uvádí, že k postupu dle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu neshledal důvod.

86. Jelikož správní orgán prvního stupně stanovil výši pokuty a délku zákazu činnosti při samé dolní hranici zákonné sazby, krajský soud neshledal, že by se jednalo o trest uložený „ve zjevně nepřiměřené výši“ ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Návrhu na moderaci uloženého trestu proto nevyhověl. S ohledem na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, čj. 8 As 34/2013-38, č. 3172/2015 Sb. NSS, v tomto ohledu krajský soud nerozhodoval samostatným výrokem.

V. H K námitce neprovedení záznamu o oprávněné úřední osobě

87. Důvodná není ani námitka neprovedení záznamu o oprávněné úřední osobě.

88. K nesdělení informací o oprávněné úřední osobě se vyjadřoval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, čj. 7 As 339/2018-37, ve kterém dospěl k závěru, že „[n]esdělení této informace je sice procesním pochybením, nicméně samo o sobě není natolik závažné, aby založilo nezákonnost rozhodnutí.“ Krajský soud nemá důvod se od právního názoru Nejvyššího správního soudu v nyní projednávané věci jakkoli odchýlit. Pro doplnění krajský soud dodává, že žalovaný na dotaz žalobci informaci o oprávněných úředních osobách přípisem ze dne 27. 7. 2018 sdělil. V. I K námitce porušení § 16 odst. 2 správního řádu 89. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení § 16 odst. 2 správního řádu spočívající v nepořízení překladů cizojazyčných listin založených ve spisu.

90. Ustanovení § 16 odst. 2 správního řádu stanoví, že „[p]ísemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad nevyžaduje. Takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.“ 91. Otázkou provádění důkazů cizojazyčnými listinami se zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 14. 4. 2015, čj. 9 As 12/2014-60, č. 3239/2015 Sb. NSS, dovodil, že není nutné, aby byl správní orgán vždy pořídil překlad cizojazyčné listiny, pokud správní orgán a účastníci jejímu obsahu rozumí a není-li o obsahu listiny sporu.

92. K tomu krajský soud uvádí, že zmiňovanými listinami jsou „Osvědčení o registraci – Část I.“ a „Osvědčení o registraci – Část II.“ (obě listiny v německém jazyce jsou založeny ve správním spisu). V obou případech se přitom jedná o listiny, kterými musel z povahy věci disponovat i sám žalobce, neboť se vztahují k jeho vozidlu a musel je předložit spolu s žádostí o registraci v registru vozidel České republiky. Argument žalobce, dle kterého se nemohl s obsahem listin seznámit, neboť správní orgán neopatřil jejich překlad do českého jazyka, je již z tohoto důvodu zcela lichý. V případě uvedených listin jsou jejich obsahem na první pohled pouze technické parametry a registrační údaje vozidla, jakož i identifikační údaje předchozího majitele a žalobce. Klíčová je však především skutečnost, že pro účely posouzení věci tyto listiny nedokládají nic jiného, než že platnost německé převozní registrační značky skončila 25. 2. 2018. Tato skutečnost ovšem vyplývá nejen ze značky samotné, neboť je na ní uvedené datum vyznačeno (to je patrno z přiložené fotodokumentace), ale není ani mezi účastníky řízení sporná. Nepořízení překladu uvedených cizojazyčných listin tudíž v žádném případě nemůže zakládat nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

V. J K námitce neveřejného ústního jednání

93. Nedůvodná je též námitka neveřejnosti ústního jednání o přestupku.

94. Ve správní řízení, včetně řízení o přestupcích, panuje obecně zásada písemnosti a neveřejnosti. To vyplývá z § 49 odst. 2 věty první správního řádu, dle které „[ú]stní jednání je neveřejné, pokud zákon nestanoví nebo správní orgán neurčí, že jednání nebo jeho část jsou veřejné.“ Dle § 49 odst. 3 věty první správního řádu pak „[j]estliže účastník uvedený v § 27 odst. 1 navrhne, aby ústní jednání bylo veřejné, správní orgán mu vyhoví, pokud tím nemůže být způsobena újma ostatním účastníkům.“ 95. Správní řád tak zakotvuje tři situace, ve kterých se veřejné jednání koná. Prvním případem je, že zákon stanoví veřejnost jednání. To v daném případě stanoveno není, neboť přestupkový zákon ani zákon o silničním provozu speciální úpravu veřejnosti jednání neobsahují; obecně je tedy nutné vycházet ze zásady neveřejnosti. Druhou situací je, že správní orgán určí, že jednání nebo jeho část je veřejné. To se v daném případě dle spisové dokumentace nestalo. Poslední možností je, že účastník uvedený v § 27 odst. 1 správního řádu navrhne, aby ústní jednání bylo veřejné, za současného splnění podmínky, že tím nemůže být způsobena újma ostatním účastníkům. Žalobce však veřejné projednání věci nenavrhl. Správní orgán prvního stupně tudíž návrhu žalobce nemohl vyhovět, neboť zde žádný návrh nebyl. To, že ve věci proběhla dvě ústní jednání, která ovšem nebyla veřejná, tak krajský soud považuje za zcela souladné se zákonem.

96. Žalobcův odkaz na čl. 6 Úmluvy je v této souvislosti zcela nepřiléhavý, neboť toto ustanovení stanoví právo na veřejné ústní jednání v trestních věcech (potažmo ve věcech správního trestání) před soudy. K naplněním tohoto práva tak došlo prostřednictvím ústního jednání konaného před krajským soudem dne 10. 2. 2020. Krajský soud proto neshledal, že by byl žalobce v této souvislosti na svých právech jakkoli zkrácen.

V. K námitce změny výroku rozhodnutí bez možnosti odvolání

97. Žalobce závěrem namítl porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť žalovaný změnil část výroku rozhodnutí; žalobci tak vznikla újma z důvodu nemožnosti se odvolat proti této změně. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil.

98. Dle § 90 odst. 1 písm. c) věty první a druhé správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, „napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se“.

99. Obecně platí, že by změna rozhodnutí měla být odvolacím orgánem preferována před zrušením rozhodnutí a vrácením k novému projednání. Omezující podmínkou, kdy změnu nelze provést, je pak dle citovaného ustanovení situace, kdy by změnou rozhodnutí některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Vyloučeno ovšem není například upřesnění napadeného výroku rozhodnutí, jehož obsah zůstává v kontextu jeho odůvodnění nezměněn (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, čj. 8 As 6/2013-33).

100. Jelikož v daném případě nedošlo ke změně v neprospěch žalobce, nýbrž pouze k upřesnění výroku a doplnění příslušných odkazů na zákonná ustanovení, které nemělo žádný vliv na žalobcova práva a povinnosti, nelze dovodit, že by odepřením možnosti odvolání hrozila žalobci jakékoli újma, tím méně újma znemožňující postup dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Nelze přehlédnout, že citované ustanovení přestavuje především jedno z vyjádření zásady procesní ekonomie prostupující správním řízením (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 As 32/2008-40).

VI. Závěr a náklady řízení

101. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

102. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení žalovaný při ústním jednání ostatně ani nepožadoval. Z těchto důvodů mu ji krajský soud nepřiznal.

Poučení