60 A 7/2024– 24

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: P. P. zastoupen advokátem JUDr. Emilem Flegelem sídlem K Chaloupkám 3170/2, 106 00 Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. OPZU–správ. 58190/2024/vemar SO, čj. KUJCK 59073/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. VV41/2024/11765/Př–2024/262, čj. MUPI/2024/18074, shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 29. 1. 2024 v 10:34 hodin na pozemní komunikaci č. I/20, v katastrálním území obce Semice, v místě tzv. „Semické křižovatky“, ve směru jízdy na České Budějovice, řídil motorové vozidlo značky Hyundai, RZ X, přičemž překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec minimálně o 29 km/h. V úseku, na kterém je nejvyšší dovolená rychlost stanovena místní úpravou svislou dopravní značkou B20a (tj. nejvyšší dovolená rychlost) na 70 km/h, byla výše uvedenému motorovému vozidlu rychloměrem TruCam II zadokumentována rychlost 103 km/h, po odečtení maximální možné odchylky rychloměru (± 3%) tedy nejnižší možná rychlost v okamžiku měření 99 km/h. Za uvedený přestupek správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 3 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 10. 6. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně namítá, že v posuzované věci nebylo správními orgány prokázáno místo měření. K tomu v žalobě cituje ze své odvolací námitky (zpochybňující označení „Semická křižovatka“ jako neoficiální název srozumitelný jen omezenému počtu osob s tím, že na dané pozemní komunikaci se jistě nachází více křižovatek) a následně z napadeného rozhodnutí (nejedná se o specifické místní označení, nýbrž označení místa, kde se nachází jediná křižovatka na silnici č. I/20 v katastrálním území obce Semice, pročež místo spáchání přestupku nelze zaměnit s místem jiným).

5. Žalobce v této souvislosti namítá, že teprve žalovaným (a nikoli správním orgánem prvního stupně) bylo objasněno, kde se má nacházet místo označené jako „Semická křižovatka“. Nicméně i v případě, že se na silnici č. I/20 v katastrálním území obce Semice nachází jediná křižovatka, je určení místa spáchání přestupku ve výroku prvoinstančního rozhodnutí „na pozemní komunikaci č. I/20, katastrální území obce Semice, v místě tzv. „Semické křižovatky“, ve směru jízdy na obec České Budějovice“ nedostatečné, neboť nespecifikuje, kde přesně mělo k měření rychlosti dojít, tedy zda přímo na křižovatce, před ní či za ní a v jaké vzdálenosti. V návaznosti na uvedené nebylo nijak prokázáno, že v daném místě byla rychlost snížena dopravním značením B20a na 70 km/h, ani kde se takové případné značení mělo nacházet a zda se žalobcovo vozidlo v době měření rychlosti nacházelo v úseku platnosti takového dopravního značení.

6. Druhou žalobní námitkou tedy žalobce vytýká, že pokud není jasné, v jakém konkrétním místě došlo k měření rychlosti, pak nelze ani postavit najisto, jaká byla stanovena nejvyšší povolená rychlost v místě měření, potažmo na základě jaké právní úpravy či dopravního značení.

7. Žalobce opět cituje z napadeného rozhodnutí s tím, že žalovaný tvrdí, že v místě spáchání přestupku je nejvyšší povolená rychlost snížena dopravním značením B20a na 70 km/h. To však správní orgány v daném řízení nijak neprokázaly, resp. neprovedly ani neoznačily žádný důkaz, z něhož by něco takového vyplývalo.

8. V posuzované věci je stěžejním podkladem rozhodnutí „záznam o přestupku“ s fotografií z měření rychlosti. Na fotografii jsou zaznamenána dvě vozidla jedoucí po pozemní komunikaci, ale nenachází se tam žádná dopravní značka omezující v daném místě nejvyšší povolenou rychlost, a to ani ze zadního pohledu.

9. Vozidlo, na němž se nachází záměrný kříž, není současně nijak individuálně identifikovatelné, neboť vzhledem k nízké kvalitě fotografie lze rozlišit maximálně to, že se jedná o osobní vozidlo tmavé barvy, ovšem z fotografie nelze určit ani jeho tovární značku a typ, natož číslo registrační značky. Na další fotografii se sice nachází vozidlo registrační značky X, nejedná se však již o fotografii z měření rychlosti, neboť se na vozidle nenachází záměrný kříž. Obě fotografie byly prokazatelně pořízeny v jiném čase a místě, neboť pozadí za oběma fotografiemi jsou zcela odlišná, stejně tak vodorovné dopravní značení na pozemní komunikaci a úhel postavení vozidel. Největší fotografie v záznamu nepředstavuje pouze zvětšený výřez fotografie z měření rychlosti, ale zcela jinou fotografii. V řízení před správními orgány tak vůbec nebylo prokázáno, že došlo ke změření rychlosti žalobcova vozidla (RZ X), správní orgány v tomto ohledu pouze spekulují.

10. Především však nebylo prokázáno, že v místě, na němž se nachází měřené vozidlo na fotografii, byla snížena nejvyšší povolená rychlost pod zákonem obecně stanovenou hodnotu 90 km/h. I pokud by toto prokázáno bylo, pak nebylo nikterak prokázáno, že se vozidlo v době změření rychlosti nacházelo v úseku platnosti takového hypotetického snížení maximální povolené rychlosti.

11. Žalovaný navíc neuvedl konkrétní podklad či důkaz, z něhož při svém rozhodování vycházel, současně nevypořádal ani nevyvrátil žalobcovu odvolací argumentaci. Žalovaný toliko uvedl, že rychlost v daném místě byla snížena místní úpravou provozu, ačkoliv správní orgány nepředložily v průběhu celého správního řízení pro takové tvrzení žádný důkaz. To samo o sobě zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ve stručnosti uvedl, že se se žalobními námitkami neztotožňuje. Ve správním řízení byl skutkový stav zjištěn dostatečně, tedy jak osoba přestupce, tak čas i místo spáchání přestupku. Žalovaný se zabýval všemi uplatněnými odvolacími námitkami i skutečnostmi, které vyšly najevo (k čemuž odkazuje na napadené rozhodnutí) s tím, že žalobce usiluje toliko o vyvinění se z prokázaného přestupkového jednání. Žalovaný trvá na zákonnosti napadeného rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně zjistil skutkový stav dostatečně pro rozhodnutí o tom, že se žalobce dopustil vytýkaného přestupkového jednání.

14. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti 17. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

18. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Z rozhodnutí správního orgánu tedy musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

19. Původ nepřezkoumatelnosti žalobce spatřuje v tom, že žalovaný neuvedl konkrétní podklad či důkaz, z něhož při svém rozhodování vycházel, současně nevypořádal ani nevyvrátil žalobcovu odvolací argumentaci. Žalovaný toliko uvedl, že rychlost v daném místě byla snížena místní úpravou provozu, ačkoliv správní orgány nepředložily v průběhu celého správního řízení pro takové tvrzení žádný důkaz.

20. Napadené rozhodnutí shora nastíněné požadavky vyslovené Nejvyšším správním soudem naplňuje, neboť žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně) označil podklady, z nichž vycházel [oznámení přestupku, oznámení o dopravním přestupku sepsané na místě (které žalobce odmítl podepsat), úřední záznam sepsaný policistou provádějícím kontrolu, záznam o přestupku pořízený měřicím zařízením, evidenční karta řidiče, fotodokumentace předmětného vozidla, doklady o proškolení policistů k obsluze rychloměru, ověřovací list rychloměru]. Rovněž není pravdou, že by žalovaný nevypořádal žalobcovu odvolací argumentaci. Žalobce podal dne 12. 4. 2024 blanketní odvolání doplněné dne 7. 5. 2024. Odvolacími námitkami zpochybnil způsob vymezení místa spáchání přestupku („Semická křižovatka“), nedostatek shromážděných podkladů pro vydání rozhodnutí i nezpůsobilost těchto podkladů přestupek prokázat, neprokázání spáchání přestupkového jednání žalobcem (potažmo jím řízeným vozidlem pro nečitelnost registrační značky vozidla). Dále se vymezil proti tomu, že na snímku z rychloměru jsou zachycena dvě vozidla, aniž by bylo zřejmé, které z nich bylo měřeno rychloměrem. Vytkl správnímu orgánu prvního stupně neprovedení dokazování a absenci vyhodnocení důkazů, resp. přezkoumatelného odůvodnění jím učiněných závěrů. Žalobce dále v odvolání zpochybnil zjištěný skutkový stav, resp. namítl porušení zásady materiální pravdy z důvodu pochybností ohledně toho, jakému z vozidel na snímku z rychloměru byla měřena rychlost, odkázal rovněž na nutnost aplikovat v pochybnostech zásadu „in dubio pro reo“.

21. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, žalobcovy námitky byly žalovaným vypořádány (viz str. 4–6 napadeného rozhodnutí) ve smyslu zákonné úpravy, resp. ve smyslu shora citovaného judikaturního závěru Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí přezkoumatelným způsobem ozřejmuje, proč žalovaný považuje žalobcovy námitky za liché, z jakých podkladů vycházel (viz shora uvedené) i o jakou právní úpravu se opírá. Žalovaný adekvátně vypořádal veškerou žalobcovu odvolací argumentaci; skutečnost, že ji neakceptoval, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezakládá. IV.B K námitce nedostatečného vymezení a neprokázání místa spáchání přestupku 22. Další žalobní námitkou žalobce rozporoval, že nebylo dostatečně určitě vymezeno místo spáchání přestupku v prvostupňovém rozhodnutí. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil.

23. Podle judikatury správních soudů je nezbytné postavit v rozhodnutí najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006–73, č. 1546/2008 Sb. NSS).

24. Podstatný je i závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014–39, dle kterého „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.“ 25. V prvostupňovém rozhodnutí je místo protiprávního jednání vymezeno takto: „na pozemní komunikaci č. I/20, katastrální území obce Semice v místě tzv. ‚Semické křižovatky‘, ve směru jízdy na obec České Budějovice“. Dále je ve výroku uveden přesný čas přestupkového jednání, tovární značka vozidla i jeho registrační značka, stejně jako naměřená rychlost. Z ničeho neplyne, že by se snad na pozemní komunikaci č. I/20 v blízkosti obce Semice nacházela jiná křižovatka, kterou by bylo možné s místem měření zaměnit. Ze spisu jsou pak zřejmé GPS souřadnice umístění měřicího zařízení. Krajský soud má vymezení přestupku za dostatečně určité, neboť je skutek ve výroku prvostupňového rozhodnutí popsán tak, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem.

26. Současně soud připomíná, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je nutno považovat za jeden celek. Pokud tedy odvolací správní orgán doplní úvahy správního orgánu prvního stupně (což sám žalobce připouští, že žalovaný učinil), nelze mu takový postup vytýkat.

27. Co se týká žalobcem vznesených pochybností ohledně místa měření, tak tyto žalobce v řízení před soudem ničím nepodložil. Umístění měřicího zařízení je jednoznačně vymezeno GPS souřadnicemi ve výstupu z měření obsaženého ve správním spisu, a lze je tedy snadno lokalizovat takřka přímo v místě křižovatky (například použitím veřejně dostupných mapových serverů jako mapy.cz či maps.google.com). Jelikož záznam z měření zachycuje žalobcovo vozidlo zepředu, je evidentní, že se v té chvíli nacházelo před křižovatkou (kde ostatně zpravidla dopravní značený v podobných místech rychlostní limit snižuje, což je nepochybně známo každému řidiči). Ani z fotografií obsažených v záznamu měření není patrno, že by se křižovatka nacházela již za vozidlem, resp. že by ji měřené vozidlo již minulo. Správní spis tedy obsahuje dostatečný podklad pro určení místa měření rychlosti žalobcova vozidla. IV.C K námitce neprokázání umístění dopravní značky 28. Krajský soud se dále zabýval žalobcovou námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, že v úseku měření byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 70 km/h. Tato námitka není důvodná.

29. Krajský soud předesílá, že pro prokázání překročení maximální dovolené rychlosti zpravidla stačí vycházet z oznámení přestupku, záznamu o přestupku obsahujícího fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření, ověřovacího listu silničního radarového rychloměru a osvědčení o proškolení strážníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 83/2015–56). Tato kombinace podkladů totiž v zásadě poskytne dostatečné množství informací k tomu, aby správní orgán dostál požadavkům § 3 správního řádu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Záznam z měřicího zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla přitom povětšinou slouží jako podstatný důkaz o vině o spáchání přestupku překročení povolené rychlosti jízdy. Pro dokreslení situace využívají správní orgány úřední záznamy a oznámení přestupku. Fotografie měřeného vozidla ovšem musí být kvalitní, aby mohla být použita jako důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2016, čj. 6 As 144/2016–36).

30. V nynější věci vycházely správní orgány kromě oznámení přestupku a úředního záznamu zejména z výstupní fotodokumentace rychloměru. Součástí správního spisu je ověřovací list rychloměru a podklad prokazující proškolení obou policistů. Takový postup nelze v souladu s ustálenou judikaturou považovat a priori za nedostatečný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 18/2011 a ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013–35).

31. V nynějším řízení nevyvstaly ohledně věrohodnosti pořízených podkladů či nestrannosti policistů provádějících měření rychlosti žádné pochybnosti, které by odůvodňovaly potřebu doplnění dokazování. Žalobce totiž po dobu správního řízení, rovněž jako při silniční kontrole, zůstal v této souvislosti zcela pasivní a existenci dopravní značky omezující nejvyšší dovolenou rychlost nijak nerozporoval, což navozuje dojem účelovosti předmětné žalobní námitky (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 As 220/2015–47). Pokud by žalobce v průběhu správního řízení takovouto námitku vznesl, musely by se jí správní orgány zabývat a případně provést další důkazy, avšak k tomu v nynější věci nedošlo. Nelze jim proto v této situaci vytýkat nedostatky provedeného dokazování. IV.D K námitce nedostatečné identifikace měřeného vozidla ve výstupu z měření 32. Žalobce dále zpochybnil identifikaci měřeného vozidla s tím, že ze záznamu z rychloměru vzhledem k nízké kvalitě fotografie nelze určit ani jeho tovární značku a typ, natož číslo registrační značky. Žalobce v podstatě zpochybňuje tři fotografie měřeného vozidla zaznamenané na výstupu z rychloměru, neboť pouze na jedné je na měřeném vozidle záměrný kříž. Dle žalobce byly pořízeny v jiném čase a místě (odlišné pozadí za vozidlem), nebylo tedy prokázáno, že došlo ke změření rychlosti žalobcova vozidla.

33. K tomu soud uvádí, že výstup z rychloměru je standardizovaný (takováto listina s týmiž náležitostmi se nachází v každém spisu v obdobných věcech). Zpravidla tak obsahuje tři snímky měřeného vozidla: jeden ze samotného okamžiku měření, dále následně pořízený bližší detail vozidla a výřez zachycující registrační značku. V nynější věci pouze na fotografii se záměrným křížem registrační značka skutečně není zcela čitelná. Krajskému soudu však nevznikly žádné pochybnosti o tom, že na všech snímcích se nachází jedno a to samé vozidlo. O tom totiž svědčí barva a tvar samotného vozidla i specifický tvar předních světel. Následně totéž vozidlo včetně registrační značky zachycuje i fotodokumentace pořízená policisty po zastavení vozidla. Tyto podklady ve svém souhrnu vylučují, že by na jednom výstupu z rychloměru byly fotografie různých vozidel pořízené ve zcela jiném čase a místě.

34. Žalobcova argumentace v podstatě předpokládá, že policisté zcela svévolně a účelově prováděli jakési montáže fotografií obsažených v záznamu z měření. Pro takový závěr však v nynější věci neexistuje žádný rozumný důvod. Krajský soud například v rozsudku ze dne 18. 12. 2023, čj. 64 A 10/2023–35, uvedl, že záznam z měření „je přímým výstupem z použitého měřícího zařízení TruCam II. Jde o záznam generovaný programem, který tvoří příslušenství rychloměru a se kterým nelze nijak manipulovat. Tento záznam pak je v nezměnitelné podobě uložen na příslušeném uložišti měřiče a odtud přenášen na pracoviště, kde se ukládá prostřednictvím programu, který je rovněž příslušenstvím rychloměru.“ Ve vztahu k podobné námitce tehdejšího žalobce pak krajský soud uvedl, že „tvrzená možnost manipulace se snímky již z tohoto důvodu není opodstatněná, ledaže by existovala indicie natolik významná, že by v tomto ohledu zakládala pochybnosti, lze si představit např. vzájemné osobní neshody mezi policistou a žalobcem. Krajský soud však v této souvislosti nenalezl jakékoli indicie, které by nasvědčovaly zaujatosti policistů či jiných osob, a dalších skutečností, které by mohly mít vliv na věrohodnost použitého důkazu – záznamu o naměřené rychlosti.“ To platí i v nynějším případě.

35. Rychloměr měří v jeden okamžik z povahy věci pouze jedno vozidlo, na němž je umístěn záměrný kříž. Nejvyšší správní soud k tomu například v usnesení ze dne 8. 8. 2023, čj. 4 As 310/2021–35, uvedl, že „[z]áměrný kříž sám o sobě nepředstavuje bod, který snímá rychlost vozidla. Označuje však záměrný bod (tj. místo dopadu měřicího laserového svazku) zobrazený na snímku pořízeném při měření rychlosti.“ Policisté obsluhující rychloměr jsou k této činnosti proškoleni. Nevznikla tak ani pochybnost o tom, že by snad rychloměr neměřil právě žalobcovo vozidlo.

V. Závěr a náklady řízení

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

38. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.