60 A 8/2023–29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: JUDr. V. Š., narozen dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Petrem Doležalem se sídlem Mazovská 476/2, 181 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. OPZU–správ. 62344/2023/pevac SO 6, čj. KUJCK 76713/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. VV41/2023/19826/Př–2023/184, čj. MUPI/2023/29103. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nevědomé nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu), kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 2. 2023 v čase 10:12 hodin při řízení automobilu tovární značky Peugeot, reg. zn. X, na silnici č. I/10, ve směru od Písku směrem na České Budějovice, mimo obec na tzv. „Semické křižovatce“, dle silničního laserového rychloměru TruCam II, překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec stanovenou svislou dopravní značkou na 70 km/h o 22 km/h (po odečtení tolerance rychloměru). Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

II. Shrnutí žaloby

2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce dne 15. 8. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

3. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť nebyla žalovaným přesvědčivě vypořádána námitka týkající se důkazního deficitu, na který žalobce v odvolání upozorňoval. Uvedl, že správní orgány neprokázaly existenci dopravního značení omezujícího nejvyšší dovolenou rychlosti na 70 km/h. Sdělil, že správní orgány vycházely pouze z úředního záznamu a oznámení o přestupku, přitom tyto podklady nemohou dle judikatury sloužit jako důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008–115, č. 1856/2009 Sb. NSS; ze dne 14. 3. 2019, čj. 3 As 231/2017–49, a ze dne 6. 5. 2015, čj. 6 As 239/2014–39).

4. Žalobce namítal, že skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí, nebyl řádně prokázán. Tento svůj závěr žalobce odůvodnil nedostatečným vymezením místa spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014–53, a ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015–42). Uvedl, že tzv. „Semická křižovatka“ není obecně známa, proto nemohla být uvedena ve výroku prvostupňového rozhodnutí (k otázce omezené obecné známosti místních označení srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, čj. 4 As 28/2010–56).

5. Žalobce zpochybnil snímky z rychloměru. Konstatoval, že se vedle měřeného vozidla nemohl nacházet žádný billboard a měřený úsek je ve skutečnosti praktický rovný, avšak na snímku se nachází billboard a vozidlo je zachyceno při průjezdu relativně ostrou zatáčkou. Dále uvedl, že mezi měřicím zařízením a údajnou polohou měřeného vozidla se nenacházely žádné dopravní značky, přičemž na snímku z rychloměru jsou dopravní značky zachyceny. Brojil proti tvrzení správních orgánů, že se policista při měření nacházel mimo komunikaci a doložil printscreen fotografie místa, kde se mělo nacházet měřicí zařízení, z něhož plyne, že se v daném místě nacházel kopec a je tak nevěrohodné, že by se tam provádělo měření. Proto lze mít za prokázané, že vozidlo nebylo změřeno v místě uvedeném ve výroku prvostupňového rozhodnutí.

6. Nakonec žalobce namítal, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, nýbrž seděl vedle řidiče jako spolujezdec, přičemž řidič následně zastavil, vystoupil a v řízení pokračoval žalobce. Nerozporoval, že vozidlo řídil, když bylo zastaveno policejní hlídkou. Uvedl, že místo, kde bylo vozidlo zastaveno, je vzdáleno od místa měření cca tři a půl kilometry od místa, kde došlo ke spáchání přestupku. Rovněž nelze bez dalšího přisvědčit tvrzení policistů, že udržovali s vozidlem vizuální kontakt, když toto plyne jen z úředního záznamu, který nemůže sloužit jako důkaz. Rovněž žalobce nemusel nést důkazní břemeno, když žádný důkaz nezpochybnil, neboť úřední záznam není důkazem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013–35). Doplnil, že nebyl povinen ihned při silniční kontrole zpochybnit totožnost řidiče (srov. rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015–47).

7. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ze shromážděných důkazů jednoznačně vyplývá, že žalobce se výše uvedeného jednání dopustil.

9. Žalovaný upozornil, že žalobce absenci dopravní značky na místě žádným způsobem nenamítal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 As 220/2015–47), přičemž předmětná dopravní značka je součástí trvalého dopravního značení, jak plyne ze správního spisu, což lze ověřit navíc z veřejně dostupné mapové aplikace (mapy.cz). Žalovaný doložil printscreeny z mapové aplikace (celkem 6 kusů). Z doložených printscreenů plyne, že se jedná o trvalé dopravní značení, které se nachází podél komunikace, po které se předmětné vozidlo pohybovalo. Žalovaný upozornil na přesunutí důkazního břemene na žalobce, pokud zpochybňuje existenci dopravní značky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013–35).

10. Žalovaný dále uvedl, že místo spáchání přestupku bylo zjištěno a vymezeno ve výroku dostatečně, neboť již označení čísla komunikace, katastrálního území obce a směr jízdy je dostatečné dle relevantní judikatury. Správní orgán prvního stupně navíc místo upřesnil jedinou křižovatkou, která se nachází na předmětné silnici č. I/20. Co se týká pochybností ohledně snímků z rychloměru, tak žalovaný doložil printscreen z webové aplikace (mapy.cz) z místa, kde se nacházelo měřicí zařízení, zobrazující pohled na tzv. „Semickou křižovatku“ ve směru na Písek, odkud přijíždělo vozidlo žalobce. Z dalších printscreenů plyne, že po posunutí se od místa, kde se nacházelo měřící zařízení na místo, kde bylo předmětné vozidlo v době měření (199,8 metrů), se podél komunikace nacházela tři souvislá dopravní značení, odpovídá výstupu z měření. Doplnil, že tvrzení žalobce o možné manipulaci s důkazy ze strany policejního orgánu je nepodložené a tudíž nedůvodné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, čj. 5 As 43/2019–22).

11. Nakonec žalovaný uvedl, že po zjištění překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo předmětné vozidlo pronásledováno za neustálého vizuálního kontaktu a následně při dopravní kontrole byl ztotožněn žalobce jako řidič předmětného vozidla, přičemž se ve vozidle nacházel sám. Totožnost žalobce rovněž dokládají fotografie, které jsou součástí spisové dokumentace.

12. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

14. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti 15. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž této námitce nevyhověl.

16. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Z rozhodnutí správního orgánu tedy musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25).

17. Žalobce tvrzenou nepřezkoumatelnost dovozoval ze skutečnosti, že žalovaný nereflektoval na absenci důkazů osvědčujících existenci dopravní značky o snížení maximální dovolené rychlosti. Krajský soud k tomu odkazuje na napadené rozhodnutí (srov. strana 6 a 7 napadeného rozhodnutí), dle kterého se žalovaný v samostatné části „III. B K námitce neprůkazného omezení nejvyšší dovolené rychlosti“ s touto námitkou žalobce dostatečně podrobně vypořádal. Z odůvodnění je zřejmé, že žalovaný vycházel z úředního záznamu, oznámení o přestupku, z fotografií a ze skutečnosti, že žalobce neexistenci dopravní značky nenamítal ihned na místě, přičemž své závěry podložil odkazy na judikaturní závěry. Krajskému soud je tak zřejmé, o jaké listiny žalovaný opřel své rozhodovací důvody, resp. které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí a je tak zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. IV.B K námitce prokázání umístění dopravní značky 18. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce tvrdil, že nebylo dostatečně prokázáno, že v úseku měření byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 70 km/h, neboť správní orgány vycházely pouze ze záznamu o přestupku a úředního záznamu. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

19. Krajský soud předesílá, že pro prokázání překročení maximální dovolené rychlosti zpravidla stačí vycházet z oznámení přestupku, záznamu o přestupku obsahujícího fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření, ověřovacího listu silničního radarového rychloměru a osvědčení o proškolení strážníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 83/2015–56). Tato kombinace podkladů totiž v zásadě poskytne dostatečné množství informací k tomu, aby správní orgán dostál požadavkům § 3 správního řádu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Záznam z měřicího zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla přitom povětšinou slouží jako podstatný důkaz o vině z přestupku na úseku rychlé jízdy. Pro dokreslení situace využívají správní orgány úřední záznamy a oznámení přestupku. Fotografie měřeného vozidla ovšem musí být kvalitní, aby mohla být použita jako důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2016, čj. 6 As 144/2016–36).

20. V předmětné věci vycházely správní orgány kromě oznámení přestupku a úředního záznamu zejména z výstupní fotodokumentace rychloměru (založeny na č. l. 1 až 7 správního spisu). Součástí správního spisu je ověřovací list rychloměru a podklad prokazující proškolení obou policistů (oba podklady jsou založeny na č. l. 8 a 9 správního spisu). Takový postup nelze v souladu s ustálenou judikaturou považovat a priori za nedostatečný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 18/2011 a ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013–35). Nelze proto přisvědčit žalobci, že správní orgány vycházely pouze z úředního záznamu a záznamu o přestupku.

21. V nynějším řízení nevyvstaly ohledně věrohodnosti pořízených podkladů či nestrannosti policistů provádějících měření rychlosti žádné pochybnosti, které by odůvodňovaly potřebu doplnění dokazování o místní šetření nebo svědecké výpovědi. Podklady, které jsou součástí spisu, bez důvodných pochybností prokazují omezení nejvyšší dovolené rychlosti a jsou dle výše citovaného judikatury dostatečné k prokázání překročení maximální dovolené rychlosti, pokud nebudou důvodně zpochybněny.

22. Lze tak souhlasit se žalobcem, že důkazní břemeno tíží správní orgány, avšak pokud správní orgány opatří takovou sadu podkladů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný (žalobce) se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného (žalobce) z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. V daném případě žalobce po dobu správního řízení, rovněž jako při silniční kontrole, zůstal pasivní a nerozporoval existenci dopravní značky omezující nejvyšší dovolenou rychlost, což navozuje dojem účelovosti předmětné námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 As 220/2015–47). Žalobce nepředložil žádnou alternativu či rozumný důvod, ze které by bylo možné dovozovat pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, tj. existenci dopravního značení omezujícího nejvyšší dovolenou rychlost. První námitka žalobce je proto nedůvodná. IV.C K námitce prokázání místa spáchání přestupku 23. Další žalobní námitkou žalobce rozporoval, že nebylo dostatečně určitě vymezeno místo spáchání přestupku v prvostupňovém rozhodnutí. Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil.

24. Podle judikatury je nezbytné postavit v rozhodnutí najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006–73, č. 1546/2008 Sb. NSS).

25. Podstatný je i závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014–39, dle kterého „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.“ 26. V prvostupňovém rozhodnutí je místo protiprávního jednání vymezeno takto: „na pozemní komunikaci č. I/20, katastrální území obce Semice v místě tzv. ‚Semické křižovatky‘, ve směru jízdy na obec České Budějovice“. Dále je ve výroku uveden přesný čas jednání, tovární značka vozidla i jeho registrační značka, stejně jako naměřená rychlost. Z ničeho neplyne, že by se snad na pozemní komunikaci č. I/20 v blízkosti obce Semice nacházela jiná křižovatka, kterou by bylo možné s místem měření zaměnit. Ze spisu jsou pak zřejmé GPS souřadnice umístění měřicího zařízení. Ze záznamu o přestupku plyne, že se vozidlo v okamžik měření nacházelo cca 200 metrů před předmětnou křižovatkou (tzv. Semickou křižovatkou), kde stálo měřicí zařízení. Z výstupní fotodokumentace rychloměru (snímek rychloměru založen na č. l. 4 správního spisu) krajský soud ověřil, že bylo zachyceno vozidlo reg. zn. 4AM 5909, které bylo následně pronásledováno policejní hlídkou. Vizuálně identické vozidlo bylo zastaveno a jako řidič byl identifikován žalobce, což plyne z fotografií pořízených policejní hlídkou (fotografie založeny na č. l. 5 a 6 správního spisu). Z výstupní fotodokumentaci dále plyne, že v době měření vozidla žalobce se vedle silnice č. 20/I nacházela tři souvislá dopravní značení. Krajský soud má vymezení přestupku za dostatečně určité, neboť je skutek ve výroku prvostupňového rozhodnutí popsán dostatečně určitě, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem.

27. Co se týká žalobcem vznesených pochybností ohledně místa měření, tak tyto žalobce v řízení před soudem doložil jediným printscreenem, který navíc zobrazuje pohled mimo předmětnou silnici (založen na č. l. 12 soudního spisu), po které se mělo žalobcovo vozidlo pohybovat (směr na západ, přičemž vozidlo jelo ze severu). Pozice samotných policistů není relevantní, důležité je pro posouzení věci umístění měřicího zařízení, které je vymezeno GPS souřadnicemi v úředním záznamu. Uvedeným printscreenem obrazovky tak nebylo zapotřebí provádět dokazování.

28. Žalobce tvrdí, že v místě měření je silnice zcela rovná, avšak toto relevantním způsobem nedoložil. Určité zakřivení vozovky je totiž patrné i z širokoúhlých fotografii přiložených k odvolání. Relevantní srovnání těchto fotografií se snímkem z měření však není bez dalšího možné, neboť objektiv měřicího zařízení musel mít z povahy věci mnohem delší ohniskovou vzdálenost, aby skrze něj mohlo měřicí zařízení v použitelné kvalitě vyfotografovat relativně vzdálený objekt (vozidlo vzdálené cca 200 m). Rozdílná ohnisková vzdálenost použitých objektivů má pak samozřejmě značný dopad na podobu vyobrazené scény a může vést k řadě rozličných zkreslení (včetně zdánlivého zvýraznění zakřivení či zobrazení zdánlivých vzdáleností jednotlivých objektů na fotografii, a to jak vůči fotoaparátu, tak i vůči sobě navzájem), což si ostatně v dnešní době může snadno vyzkoušet majitel takřka jakéhokoli chytrého telefonu s možností fotografování.

29. Ze žalobcem předložených fotografií (snímků obrazovky) proto z pohledu krajského soudu bez dalšího neplynou skutečnosti, které z nich žalobce dovozuje. Nedokládají pak ani údajně chybějící „billboard“ (patrně se jednalo spíše o orientační dopravní značení) či dopravní značky. Nutno totiž podotknout, že z nich není ani zcela patrné, zda zachycují celý relevantní úsek vozovky.

30. Žalobce navíc neuvedl, na základě čeho implicite dovozuje, že by policisté zcela svévolně a účelově prováděli jakési montáže fotografií, falzifikovali místo měření jedoucího vozidla apod. Bez uvedení rozumných důvodů zakládajících pochybnosti o provedeném měření se takové tvrzení žalobce jeví jako ničím nepodložené a spekulativní. S ohledem na výše uvedené krajský soud nepřisvědčil ani námitce o nedostatečném zjištění místa měření a námitkám souvisejícím s provedeným měřením. IV.D K námitce prokázání totožnosti řidiče 31. Co se týká poslední námitky, tak prvostupňové rozhodnutí stejně tak jako rozhodnutí napadené žalobou v otázce totožnosti řidiče vozidla v době spáchaní přestupku vycházely z podkladů obsažených ve správním spisu. Zejména se jedná o oznámení o přestupku, ze kterého bylo krajským soudem zjištěno, že obsahuje údaje o nejvyšší povolené rychlosti na silnici a údaje o rychlosti naměřené vozidlu v době spáchání přestupku. Z oznámení se dále podává, že po pronásledování (za neustálého vizuálního dohledu) vozidla při silniční kontrole byl žalobce ztotožněn jako řidič vozidla. O pravdivosti tohoto údaje není rozumný důvod pochybovat. Nelze opomenout, že v době prováděné silniční kontroly byl žalobce ve vozidle sám.

32. Rovněž nelze pominout, že žalobce začal zpochybňovat závěr o tom, že to byl on, kdo přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti spáchal, až v průběhu odvolacího řízení, přičemž mu byla před správním orgánem prvního stupně poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, jíž nevyužil a zůstal pasivní. Lze sice souhlasit se žalobcem, že může své námitky uplatnit až v podané žalobě, přesto spolu s ostatními skutečnostmi, především při absenci jakýchkoliv dalších důkazů odůvodňující pochybnosti ohledně totožnosti řidiče, se krajskému soudu následná argumentace žalobce o tom, že došlo v průběhu jízdy k záměně řidičů, jeví jako účelová, vedená toliko snahou vyhnout se postihu za spáchání přestupku. To platí tím spíše, že žalobce v daném ohledu setrval pouze u obecného tvrzení bez jakékoli bližší konkretizace toho, jakým způsobem mělo k výměně řidičů mezi provedeným měřením a zastavením vozidla proběhnout (například kde k ní mělo dojít, popřípadě z jakého důvodu apod.). Jinými slovy žalobce nenabízí žádnou relevantní (tj. rozumně myslitelnou) alternativu skutkového děje.

33. Krajský soud na základě shora popsaného výčtu důkazů provedených ve správním řízení dospěl ve shodě se správními orgány k totožnému závěru o jednoznačné identifikaci řidiče, kterým byl v době spáchání přestupku žalobce.

V. Závěr a náklady řízení

34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti IV.B K námitce prokázání umístění dopravní značky IV.C K námitce prokázání místa spáchání přestupku IV.D K námitce prokázání totožnosti řidiče V. Závěr a náklady řízení