60 A 9/2024– 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: T. M., narozen dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Mojmírem Přívarou se sídlem Kovářská 1253/4, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. OPZU–správ. 73787/2024/paho1 SO2, čj. KUJCK 79558/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. VV41/2024/11757/Př–2024/260, čj. MUPI/2024/32605, shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 10. 2. 2024 v 15:00 hodin na pozemní komunikaci č. I/20, v obci Písek, řídil motorové vozidlo značky Volkswagen, registrační značky X, ačkoli nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Za uvedený přestupek správní orgán prvního stupně žalobci uložil pokutu ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců od právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím doplnil do výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přesnější vymezení místa spáchání přestupku „ve směru jízdy na Prahu, kde byl na sjezdové větvi, směr k ul. Pražská, ‚U Robinsona‘, zastaven a kontrolován“ a ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 5. 8. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce úvodem namítl, že reálně nevěděl, že řidičské oprávnění ztratil, přičemž žalovaný se s jeho argumentací nevypořádal v dostatečném rozsahu a jeho rozhodnutí je nezákonné.

5. Žalobce předestřel argumentaci související s tím, že spáchání přestupku řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění staví správní orgány na tom, že v jiném předcházejícím správním řízení vydal Městský úřad Jindřichův Hradec vůči žalobci příkaz ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 7127/2023, čj. DOP/64772/23/Kp–69570/23, kterým žalobci uložil trest zákazu činnosti v délce jednoho měsíce. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že mu tento příkaz nebyl řádně doručen, jelikož nebyly splněny podmínky pro fikci doručení.

6. Žalobce v odvolání namítal, že nebyly naplněny zákonné znaky odpovědnosti za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, neboť zavinění z nedbalosti podle § 15 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), vyžaduje, aby pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Žalovaný dovodil nevědomou nedbalost z toho, že žalobce nepřebíral zásilky na adrese trvalého pobytu a nezajistil jiný způsob doručování podle § 19 správního řádu, ač věděl, že se dopustil přestupku, který nebyl na místě vyřešen. Žalobce však namítá, že takový výklad je extenzivní a překračuje rozumné požadavky na recipienta veřejné moci. Uvádí, že běžný účastník silničního provozu by nepředpokládal, že za překročení rychlosti o 20 km/h může být uložen zákaz činnosti mimo rámec bodového systému. Příkaz byl navíc prvním úkonem v řízení, a donedávna převládající doktrína dovozovala, že u takového úkonu nelze aplikovat fikci doručení. Žalobce tvrdí, že fikce doručení může mít důsledky pouze pro vydání příkazu, nikoliv pro posouzení zavinění v jiném přestupkovém řízení, kde je rozhodující skutečný stav vědomosti, nikoliv stav fingovaný.

7. Žalobce dále uvádí, že o příkazu nevěděl, nemohl tedy vykonat uložený zákaz činnosti, neodevzdal řidičský průkaz a nemohl požádat o jeho vrácení. V den vytýkaného skutku již uplynulo dvacet dní od ukončení zákazu činnosti, aniž by žalobce věděl, že řidičské oprávnění pozbyl. O příkazu se dozvěděl až 10. 2. 2024 od policistů. Tato nevědomost podle něj vylučuje naplnění subjektivní stránky přestupku.

8. K otázce materiálního znaku žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2012, čj. 5 As 106/2011–77, a ze dne 9. 8. 2012, čj. 9 As 34/2012–28, podle nichž při naplnění formálních znaků bývá zpravidla naplněn i znak materiální. Správní orgán prvního stupně dovodil, že materiální stránku není třeba explicitně řešit. Žalobce však tvrdí, že tento případ není běžný a že nelze automaticky předpokládat společenskou škodlivost. Upozorňuje, že jako profesionální řidič nepředstavoval reálné riziko pro ostatní účastníky provozu. Žalovaný se s těmito námitkami nevypořádal a pouze konstatoval, že nejsou dány žádné zvláštní okolnosti.

9. Žalobce dále namítá, že nebylo přihlédnuto ke změně právní úpravy účinné od 1. 1. 2024 (zákon č. 271/2023 Sb.), která odstranila možnost uložit zákaz činnosti za opakované překročení rychlosti. Původní zákaz řízení byl uložen právě z důvodu opakování přestupku, přičemž žalobce překročil rychlost o 1 km/h nad hranici, která by již zákaz neumožňovala. Podle nové právní úpravy by za toto jednání zákaz činnosti uložen být nemohl [viz § 125c odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o silničním provozu, ve znění do 31. 12. 2023 a od 1. 1. 2024]. Žalobce se odvolává na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2021, čj. 8 As 43/2019–40, č. 4162/2021 Sb. NSS, který připouští retroaktivitu příznivějšího zákona i po nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu. Tvrdí, že zánik právního titulu pro původní zákaz řízení snižuje společenskou škodlivost následného jednání.

10. V neposlední řadě žalobce namítá, že správní orgány nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, jako je neobvyklý sled událostí, absence vědomosti o zákazu činnosti, změna právní úpravy, kontrola policií po uplynutí zákazu činnosti, a poukazuje na nesrovnalosti v odůvodnění rozhodnutí. Prvoinstanční orgán uvedl, že žádné polehčující okolnosti nejsou známy, zatímco odvolací orgán konstatoval, že tvrzení o polehčujících okolnostech není důvodné. Žalobce přiznal chybu v podcenění významu údaje o trvalém pobytu, ale tvrdí, že nemůže nést řadu dalších tíživých důsledků. Navrhoval snížení trestu podle § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu a § 44 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Poukázal na medializovanou kauzu lékaře, kterému byl za opakovanou jízdu pod vlivem alkoholu uložen zákaz činnosti ve stejné výši. Odvolací orgán argumentaci odmítl s poukazem na 25 přestupků v evidenční kartě řidiče, aniž by rozebral jejich povahu či časové rozložení. Žalobce považuje takový přístup za formalistický a nedostatečně odůvodněný.

11. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby krajský soud přistoupil k moderaci trestu, aby upustil od uložení trestu zákazu činnosti a pokutu snížil na 5 000 Kč.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že námitky nepovažuje v žádné části za důvodné. Setrval na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, kde jsou podle něj obsaženy veškeré správní úvahy včetně hodnocení podkladů. Skutkový stav považuje za dostatečně zjištěný na základě spisového materiálu postoupeného Policií České republiky. Tvrzení žalobce o nesprávném doručování příkazu Městského úřadu Jindřichův Hradec a nemožnosti aplikace fikce doručení žalovaný odmítl s odkazem na doručenku, z níž vyplývá, že příkaz nabyl právní moci dne 21. 12. 2023.

13. Posouzení nyní hodnoceného jednání se podle žalovaného děje ve světle pravomocného příkazu, který nebyl dosud žádným správním orgánem ani soudem zrušen. Žalovaný neshledal důvody pro stanovení opatrovníka. V jednání žalobce lze podle něj nalézt minimálně nevědomou nedbalost. Stejně tak odmítl námitky týkající se absence materiální stránky přestupku i absence zavinění, přičemž odkázal na bod Ad.3 rozhodnutí.

14. Za zcela dostatečné žalovaný považuje i odůvodnění správních trestů, které byly uloženy na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Nebyly shledány důvody pro snížení pokuty ani pro zkrácení zákazu činnosti. Žalovaný poukázal na výpis z evidence řidičů, z něhož vyplývá, že žalobce má záznam o 25 přestupcích, což podle něj svědčí o sklonech k nekázni v silničním provozu. Jednotlivé přestupky však nebyly blíže hodnoceny ani jednotlivě kladeny k tíži žalobce, a proto žalovaný považuje takovéto hodnocení za přiléhavé.

15. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí doplnění žaloby

16. Žalobce v doplnění žaloby ze dne 29. 1. 2025 reagoval na skutečnost, že krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, čj. 61 A 30/2024–24, zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti spočívající v nevydání rozhodnutí po podání odporu v přestupkovém řízení vedeném pod sp. zn. 7127/2023. Argumentaci týkající se fikce doručení příkazu žalobce označil nadále za bezpředmětnou. Na zbývajících námitkách však žalobce trvá.

V. Právní hodnocení krajského soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

18. Žaloba není důvodná.

19. S ohledem na žalobcovo doplnění žaloby ze dne 29. 1. 2025 nebylo zapotřebí se zabývat námitkou nesplnění podmínek fikce doručení příkazu v dřívější přestupkové věci. Tuto argumentaci krajský soud již vypořádal v rozsudku ze dne 19. 12. 2024, čj. 61 A 30/2024–24, na který lze v této souvislosti pouze odkázat. Nadále je zapotřebí vycházet z toho, že příkaz ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 7127/2023, čj. DOP/64772/23/Kp–69570/23, je pravomocný. Mezi účastníky řízení tak vlastně již není spor o tom, že žalobce o řidičské oprávnění na základě tohoto příkazu skutečně přišel a o jeho vrácení následně nezažádal. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti 20. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

21. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Z rozhodnutí správního orgánu tedy musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

22. Jako námitku nepřezkoumatelnosti krajský soud vyhodnotil argumentaci, dle které se žalovaný nevypořádal s otázkou naplnění materiální stránky přestupku. Tato námitka není důvodná.

23. Žalovaný k tomu na straně 4 svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „v této části odkazuje na stranu č. 3 napadeného rozhodnutí, kde se tímto správní orgán také zabýval a naplnění materiální stránky vyhodnotil. Ve věci nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, které by naplnění materiální stránky přestupku vylučovaly.“ Dále dodal, že „[n]ebezpečnost v této věci pro společnost je dána v samotném jednání, jak je uvedeno výše, nikoliv v příp. způsobeném přímém následku, který nenastal.“ Jedná se o hodnocení stručné, avšak z pohledu přezkoumatelnosti dostačující. Žalovaný jednoduše nepovažoval žalobcem uváděné skutečnosti za významné, a to s ohledem na ohrožovací charakter posuzovaného přestupku, u něhož není zapotřebí způsobení škodlivého následku.

24. Žalobce jako nedostatečně odůvodněné označil rozhodnutí žalovaného v otázce navrhovaného snížení uloženého trestu. Takovouto vadu však krajský soud neshledal.

25. Žalovaný v tomto ohledu uvedl, že „[p]ro snížení pokuty dle § 44 zákona o přestupcích nebyly shledány důvody. Stejně tak nebyly shledány důvody pro zkrácení uloženého zákazu činnosti, a to jednak z důvodu neshledání dostatečných důvodů pro zkrácení trestu. Naopak, odvolací správní orgán dodává, že právě záznam o 25 přestupcích, které má odvolatel zapsané v evidenční kartě řidiče, znemožňují jakékoliv další snížení uložených správních trestů.“ S ohledem na zákonné podmínky pro snížení uložené pokuty a zákazu řízení pod zákonem stanovenou dolní hranici, považuje krajský soud takovéto hodnocení za zcela dostatečné (podrobněji viz část V.E tohoto rozsudku). V.B K námitce chybějícího zavinění 26. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle které v posuzované věci chybí na straně žalobce jakékoli zavinění.

27. Správní orgány posoudily žalobcovo jednání zcela přiléhavě jakožto nevědomou nedbalost, tedy že „nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl“ [§ 15 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích].

28. Žalobce se v této souvislosti opírá o to, že nevěděl o doručení příkazu ze dne 29. 11. 2023, kterým Městský úřad Jindřichův Hradec žalobci uložil trest zákazu činnosti v délce jednoho měsíce. Tato skutečnost však jde zcela k jeho tíži.

29. Krajský soud ve shora citovaném rozsudku čj. 61 A 30/2024–24 vyložil, že správní orgán žalobci příkaz doručoval zcela správně na adresu jeho trvalého pobytu, jelikož žalobce neměl zřízenu datovou schránku ani adresu pro doručování v evidenci obyvatel. Samotné „[ž]alobcovo tvrzení, že na dané adrese nemá schránku, neboť tam již nebydlí, a nemá ani přístup k prostoru schránek, důvodnost žaloby nezakládá. S variantou, že adresát nemá na adrese pro doručování poštovní schránku (ať již z jakéhokoli důvodu) výše citovaná právní úprava výslovně počítá, neboť umožňuje zanechat oznámení o uložení včetně poučení na jiném vhodném místě. Že by se na adrese doručování takovéto vhodné místo vůbec nenacházelo, žalobce neuvedl. Za běžných podmínek ostatně takováto možnost není příliš pravděpodobná. Oznámení včetně poučení lze například i upevnit na domovní dveře (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2021, čj. 7 Azs 132/2021–31). V těchto případech není možné vhodit zásilku po uplynutí úložní doby do schránky adresáta, a tak nezbývá, než ji vrátit odesílateli (tomu odpovídá též zaškrtnutí políčka ‚adresát je na uvedené adrese neznámý‘).“ 30. Je–li pravda, že se žalobce s obsahem uvedeného příkazu neseznámil, jedná se zcela o důsledek jeho vlastního pochybení, což ostatně sám připouští. Takovéto pochybení pak samozřejmě nemůže vést k tomu, že by měl být žalobce do budoucna imunní vůči účinkům příkazu, včetně pravomocně uloženého zákazu činnosti. V opačném případě by se jednalo o jednoduchý návod k tomu, jak se přestupkové odpovědnosti zcela vyhnout.

31. Pokud by žalobce řádně nahlásil změnu trvalého pobytu, k nynější situaci by nedošlo. Lze tak jednoznačně uzavřít, že žalobce o porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu „vědět měl a mohl“.

32. Je taktéž nutné jednoznačně odmítnout žalobcovu argumentaci, dle které běžný účastník silničního provozu by nepředpokládal, že za překročení rychlosti o 20 km/h může být uložen zákaz činnosti mimo rámec bodového systému. Stále totiž platí zásada, dle které neznalost zákona neomlouvá (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, čj. 1 As 205/2016–60). V.C K námitce chybějící materiální stránky přestupku 33. Pokud jde o námitku zpochybňující naplnění materiální stránky daného přestupku, ani tu krajský soud neshledal důvodnou.

34. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně dovodila, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008–45, č. 2011/2010 Sb. NSS, ve vztahu k novému zákonu o přestupcích též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, čj. 9 As 173/2020–32, č. 4093/2020 Sb. NSS, body 57–58). To platí především u ohrožovacích přestupků, jak je tomu rovněž v posuzované věci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, čj. 6 As 187/2016–23, bod 20).

35. Společenská škodlivost řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění je obecně vzato vysoká, o čemž svědčí i to, že za tento přestupek lze uložit pokutu až 75 000 Kč a zákaz řízení až na tři roky. Mít potřebné řidičské oprávnění je zcela základní povinností řidiče motorového vozidla příslušné skupiny. To platí pro každého řidiče a tím spíše pro řidiče profesionála. Byl to přitom žalobce sám, kdo svou liknavostí zapříčinil to, že o ztrátě řidičského oprávnění (patrně) nevěděl. Bylo by zcela nesmyslné, aby žalobce z tohoto pochybení jakkoli těžil a zákazu řízení se fakticky vyhnul. V.D K námitce nepřihlédnutí k pozdějšímu příznivějšímu zákonu 36. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřihlédnutí k pozdějšímu příznivějšímu zákonu.

37. Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne 5. 8. 2025, čj. 8 As 158/2024–97, shrnul, „že podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější (shodně § 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele se promítá i do řízení před správními soudy. Nejen správní orgán, ale i správní soud je povinen zohlednit změnu právní úpravy, která nabyla účinnosti po právní moci rozhodnutí o přestupku a která je zároveň pro pachatele příznivější (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013–46, č. 3528/2017 Sb. NSS). Jde o jednu z výjimek z pravidla dle § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož krajský soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud je povinen zohlednit jak skutečnost, že došlo k dekriminalizaci jednání, za něž byl pachatel potrestán, tak i mírnější trestnost protiprávního jednání (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002–27, č. 461/2005 Sb. NSS). Hlavním kritériem je celkový výsledek z hlediska trestnosti. Ten se hodnotí podle toho, jakého výsledku by se dosáhlo při aplikaci původní či novelizované právní úpravy, vždy s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu (nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2021, čj. 8 As 43/2019–40, č. 4162/2021 Sb. NSS).“ 38. Žalobce vychází z toho, že dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2024 by žalobci nemohl být uložen trest zákazu činnosti pro opakované překročení rychlosti v době dvanácti po sobě jdoucích měsíců, jak se stalo příkazem ze dne 29. 11. 2023. To však nic nemění na tom, že žalobce na základě uvedeného pravomocného příkazu řidičské oprávnění před nabytím účinnosti nové právní úpravy skutečně pozbyl, neboť se jedná o zákonný důsledek uložení trestu zákazu činnosti [§ 94a odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. Samotný příkaz ze dne 29. 11. 2023 přitom není předmětem nynějšího řízení, a nelze jej tedy přezkoumávat.

39. Pokud pozdější právní úprava pro případy opakovaného překračování nejvyšší dovolené rychlosti trest zákazu činnosti již nestanovila, pak důsledkem této pozdější (a pro žalobce příznivější) úpravy není fikce, že by žalobci nebyl trest zákazu činnosti nikdy udělen. Výkladem ve prospěch žalobce lze dovodit nanejvýš to, že od 1. 1. 2024 došlo k jeho zkrácení, pokud v té době ještě trval. Podstatné však je, že žalobce o navrácení řidičského oprávnění nepožádal, a tedy jej zpět nenabyl. K navrácení řidičského oprávnění totiž nedochází automaticky, ale pouze na žádost (§ 102 zákona o silničním provozu). Na posouzení přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění tak uvedená změna právní úpravy nemá žádný vliv.

40. Krajský soud také nesouhlasí s žalobcovým tvrzením, že „[z]měnou právní úpravy tak zákonodárce jednoznačně demonstroval zánik společenské škodlivosti situace, od níž však nyní Městský úřad Písek a žalovaný v podstatě odvozují důvod pro uložení zákazu řízení v délce 18 měsíců.“ 41. Dle důvodové zprávy k novele č. 271/2023 Sb. (sněmovní tisk č. 366/0, volební období 2021–2025) bylo podstatnou změnou „rozšíření okruhu přestupků, které lze projednat příkazem na místě. Konkrétně se jedná zejména o některé přestupky spočívající v porušení pravidel silničního provozu, u kterých se v současné době při jejich druhém spáchání v jednom roce ukládá zákaz činnosti a nelze je tedy projednat příkazem na místě. Navrhuje se tyto přestupky vyjmout z okruhu přestupků, za které se ukládá zákaz činnosti, a umožnit jejich projednání příkazem na místě. Důrazný postih recidivy bude u těchto přestupků zajištěn prostřednictvím bodového systému, kdy bodové ohodnocení těchto přestupků bude nastaveno tak, aby po opakovaném spáchání takového přestupku řidič dosáhl maximální hranice bodového hodnocení a na rok pozbyl oprávnění k řízení motorových vozidel“ (důraz doplněn). Z uvedeného v žádném případě neplyne, že by zákonodárce považoval opakované překračování nejvyšší dovolené rychlosti za méně nebezpečné. Postihování těchto případů formou ztráty řidičského oprávnění nadále probíhá skrze bodový systém a právní úprava nyní umožňuje tyto přestupky řešit pružněji příkazem na místě. V.E K námitce nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem a nesprávné výše trestu 42. Nedůvodné jsou též námitky týkající se údajného nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem a nesprávné výše trestu.

43. Pokud jde o údajné nezohlednění polehčujících okolností, pak nelze přehlédnout, že správní orgán prvního stupně žalobci uložil pokutu a zákaz činnosti na samé dolní hranici zákonného rozpětí [§ 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu]. V podstatě již z tohoto důvodu nemůže být námitka nezohlednění polehčujících okolností úspěšná. Stanovení výše ukládaného trestu se odehrává v rovině správního uvážení, do něhož správní soudy nemohou zasahovat libovolně, nýbrž jen v případech překročení zákonem stanovených mezí.

44. Žalovaný k tomu ve svém rozhodnutí konstatoval, že „[v]e věci bylo ve prospěch pachatele, tedy jako polehčující okolnost, shledáno, že se daného jednání dopustil z nedbalosti a že se k danému jednání doznal a projevil nad ním lítost. Stejně tak byla hodnocena tvrzená ztráta zaměstnání, kdy je odvolatel řidičem z povolání, hodnocena jako polehčující, a odůvodňující uložení pokuty na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Žádné významné přitěžující okolnosti nebyly nalezeny. Tvrzení, že správní orgán neshledal žádné polehčující okolnosti není důvodná.“ Takřka totožně věc posoudil i správní orgán prvního stupně na straně 4 svého rozhodnutí (doznání, projevená lítost, možná ztráta zaměstnání). Těmto úvahám nemá krajský soud co vytknout.

45. K žalobcem požadovanému snížení uložených trestů pod zákonnou dolní hranici lze přistoupit pouze v zákonem stanovených případech.

46. K mimořádnému snížení pokuty lze dle § 44 odst. 1 zákona o přestupcích přistoupit tehdy, pokud „a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.“ 47. V posuzované věci se nejednalo o pokus přestupku.

48. Žalobce taktéž neuvedl žádné skutečnosti nasvědčující nepřiměřené přísnosti pokuty s ohledem na jeho osobní poměry. Samotná skutečnost, že je žalobce řidičem z povolání, v tomto ohledu nemůže postačovat, neboť pak by bylo nutné přistoupit k mimořádnému snížení pokuty v podstatě u všech profesionálních řidičů. Jednalo by se o absurdní situaci, neboť naopak právě od nich lze důvodně požadovat důsledné dodržování dopravních předpisů.

49. Konečně se žalobce přestupkem nesnažil odvrátil útok nebo jiné nebezpečí.

50. Jediný myslitelný důvod pro mimořádné snížení pokuty by tak mohl být důvod uvedený pod písmenem a) citovaného ustanovení. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaný měl podrobněji rozebrat povahu jednotlivých přestupků v rámci žalobcovy bohaté přestupkové minulosti. Nicméně i jejich samotný počet má v daném kontextu nepochybně značnou výpovědní hodnotu. Žalobce neuvedl žádné (natož přesvědčivé) důvody, proč by právě v jeho případě bylo možné důvodně očekávat, že i při nižší výměře pokuty lze jeho dosáhnout jeho nápravy. Početná recidiva je naopak významným ukazatelem, že tomu tak není.

51. Podle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu pak lze zákaz činnosti uložit na dobu kratší, než je její dolní zákonná hranice, pouze „jestliže by byl zákaz činnosti uložený na této hranici vzhledem k poměrům řidiče nepřiměřeně přísný“. Platí tak totéž, co krajský soud uvedl již v souvislosti s výměrou pokuty, tj. že žalobce neuvedl dostatečný důvod, proč by trest byl s ohledem na jeho poměry nepřiměřeně přísný. V.F K návrhu na moderaci uložených trestů 52. Krajský soud se dále zabýval návrhem žalobce na moderaci uložených trestů, přičemž dospěl k závěru, že pro tento postup nejsou splněny zákonné podmínky.

53. Dle § 78 odst. 2 s. ř. s. platí, že „[r]ozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě“ (důraz doplněn).

54. Nejvyšší správní soud k tomu například v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 71/2010–97, č. 2209/2011 Sb. NSS, uvedl, že „moderační právo má místo pouze tam, kde je postih za spáchaný správní delikt zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 – 48, publikovaný pod č. 560/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012–23, č. 2672/2012 Sb. NSS, k tomu dále doplnil, že „[s]myslem a účelem moderace totiž není hledání ‚ideální‘ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce.“ 55. Stanovení výše pokuty je výrazem diskrečního oprávnění správního orgánu, do nějž mohou správní soudy formou tzv. moderace zasahovat pouze výjimečně, a to tehdy, pokud by uložená sankce byla zjevně nepřiměřená. Krajský soud neshledal, že by správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaný, při stanovení výše pokuty jakkoli vybočili ze zákonných mezí, resp. že by snad nedostáli požadavkům individualizace trestu. V této souvislosti dostatečně hodnotili příslušná kritéria. Nadto již skutečnost, že správní orgány žalobci vyměřily pokutu a zákaz činnosti na samotné dolní hranici maximální zákonné sazby, je významným – byť ne jediným – indikátorem toho, že uložená sankce zjevně nepřiměřená není (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2019, čj. 5 Afs 186/2019–26).

VI. Závěr a náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

58. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě procesně úspěšného žalovaného nevyšlo najevo, že by vynaložil náklady nad rámec své běžné činnosti, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí doplnění žaloby V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nepřezkoumatelnosti V.B K námitce chybějícího zavinění V.C K námitce chybějící materiální stránky přestupku V.D K námitce nepřihlédnutí k pozdějšímu příznivějšímu zákonu V.E K námitce nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem a nesprávné výše trestu V.F K návrhu na moderaci uložených trestů VI. Závěr a náklady řízení