60 Ad 14/2024– 106

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: M.B., narozená dne bytem zastoupená advokátkou Mgr. Terezou Bártovou, LL.M. se sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2024, sp. zn. SZ/MPSV–2020/136104–913, čj. MPSV–2024/182028–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2024, sp. zn. SZ/MPSV 2020/136104–913, čj. MPSV 2024/182028–913, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení a procesní vývoj věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) zahájil dne 30. 4. 2020 z moci úřední opětovné posouzení nároku žalobkyně na příspěvek na péči a jeho výše. Žalobkyně dle posudkových lékařů trpí těžkou farmakorezistentní nonlezionální epilepsií (pravostranná krurální se sekundární generalizací; frekvence záchvatů 5–7krát denně).

2. Dne 26. 5. 2020 provedl správní orgán prvního stupně sociální šetření formou dotazníku (z důvodu prevence v rámci onemocnění Covid–19), při kterém zjišťoval schopnost samostatného života žalobkyně v přirozeném sociálním prostředí, včetně schopnosti žalobkyně zvládat základní životní potřeby vymezené v § 9 odst. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

3. Dle výsledku sociálního šetření je žalobkyně schopna samostatného stoje a postaví se sama. Je mobilní, ale sama nikam nechodí, neboť trpí záchvaty, které vyvolává jakékoliv převýšení (překážka, schody, obrubníky apod.). Má problémy i ve volném prostoru, kde se nemá čeho chytit. Celý den je doma. Při delším stoji na jednom místě se jí motá hlava a dochází i k pádům. Ujde cca 200 metrů, ale trasu má předem naplánovanou tak, aby se mohla něčeho chytit. Při nastupování a vystupování z dopravních prostředků má problém s převýšením na schodech a dochází k epileptickému záchvatu, někdy ji i autobus přivře do dveří, pročež dopravními prostředky nikdy nejezdí sama. Žalobkyně je orientovaná místem, zrakem, sluchem, osobami a časem, zvládá komunikovat verbálně i písemně a obsluhuje mobilní telefon. Obědy vaří známá nebo manžel žalobkyně. Další osoba jídlo naservíruje a u stolu se žalobkyně nají sama. Jídlo je naporcované, neboť žalobkyně při záchvatu není schopna manipulovat s nožem a dochází k pořezání. Manžel pro žalobkyni stravu i ohřívá. Teplé nápoje připravuje každé ráno manžel, pitný režim pak dodržuje žalobkyně sama. Kuchyňské spotřebiče neobsluhuje, neboť se již stalo, že si žalobkyně spálila kus oblečení od hořáku plynu. Žalobkyně se obleče a obuje samostatně vsedě. Je schopna si i vybrat oblečení. Malou hygienu žalobkyně zvládne sama v koupelně, opláchne si obličej, vyčistí si zuby a učeše se. Velká hygiena probíhá ve vaně, přičemž do vany i ven z vany jí pomáhá další osoba. Při sprchování musí být přítomna další osoba, neboť dochází k pádům ve vaně i při vylézání z vany. Stříhání nehtů a holení zajišťuje další osoba. Na toaletu si žalobkyně dojde samostatně. Žalobkyně je schopna sama dodržovat léčebný režim, nicméně k lékaři ji vozí další osoba. Žalobkyně pobírá invalidní důchod, který je zasílán na společný účet s manželem; hodnotu peněz rozezná. Žalobkyně nezvládá péči o domácnost, neboť nakupuje pouze v doprovodu další osoby, popřípadě zvládne vyřídit osobní věci na úřadech a doprovodit děti do školy. Ostatní záležitosti musí zajišťovat manžel. Žalobkyně je vdaná a žije s manželem a 2 společnými dětmi v bytovém domě. Ve volném čase sleduje televizi, počítač nebo se učí s dětmi.

4. Dne 28. 5. 2020 provedla Okresní správa sociálního zabezpečení Jindřichův Hradec posouzení zdravotního stavu žalobkyně, při kterém vycházela ze zdravotnické dokumentace ošetřujícího lékaře MUDr. K. ze dne 26. 9. 2019, z dalších nálezů odborných lékařů a výsledku provedeného sociálního šetření ze dne 26. 5. 2020. Okresní správa sociálního zabezpečení Jindřichův Hradec dospěla uvedla, že žalobkyně je osobou, která se dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách, považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni (lehká závislost). Za nezvládnuté základní životní potřeby označila stravování, osobní aktivity a péči o domácnost.

5. Na základě výše uvedeného posouzení správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. SZ/113131/2012/AIS–SSL, čj. 4784/2020/DAC, přiznal žalobkyni od července 2020 příspěvek na péči ve výši 880 Kč.

6. Žalobkyně s výsledkem posouzení zdravotního stavu okresní správnou sociálního zabezpečení nesouhlasila a dne 19. 6. 2020 podala odvolání.

7. Žalovaný si za účelem posouzení stupně závislosti žalobkyně na péči jiné fyzické osoby vyžádal posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise“) v Brně, která ve svém posudku ze dne 22. 10. 2020 uvedla, že žalobkyně nezvládá pouze dvě základní životní potřeby, a to osobní aktivity a péči o domácnost. Žalobkyně na základě uvedeného není osobou závislou na pomoci jiné osoby.

8. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2020 změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2020 tak, že žalobkyni od listopadu 2020 příspěvek na péči odňal.

9. Toto rozhodnutí však následně zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, čj. 60 Ad 1/2021–25, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v otázce zvládání základní životní potřeby mobility a tělesné hygieny.

10. V následujícím řízení žalovaný nechal dne 6. 5. 2021 provést nové sociální šetření, jehož závěry se v podstatě shodují s dřívějšími (viz shora odstavec 3 tohoto rozsudku).

11. Žalovaný dále nechal vyhotovit nové posudky a jejich doplnění, a to u posudkové komise v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2021, 1. 6. 2021 a 27. 9. 2021 a dále srovnávací posudek posudkové komise v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2022. Lze ve stručnosti shrnout, že v otázce zvládání základní životní potřeby mobility se všechny posudky shodují v tom, že rozhodující je funkční dopad postižení pohybového aparátu, přičemž pouhý preventivní dohled či kontrola se za nezvládání této základní životní potřeby nepovažují. Obdobné stanovisko posudkové komise vyjádřily i ve vztahu k základní životní potřebě hygieny.

12. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. SZ/MPSV–2020/136104–913, čj. MPSV 2022/36994–913, změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2020 tak, že žalobkyni příspěvek na péči odňal od března 2022.

13. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2023, čj. 60 Ad 7/2022–47, rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2022 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, avšak závěry žalovaného i posudkových komisí vztahující se k otázce samotného (ne)zvládání některých základních životních potřeb jsou rozporné s právní úpravou, neboť vycházejí z nesprávného výkladu zákonných a podzákonných institutů. Krajský soud dále na základě obsahu spisu uzavřel, že žalobkyně vedle základních životních potřeb osobní aktivity a péče o domácnost nezvládá též potřeby mobility a tělesné hygieny.

14. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením neztotožnil a rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, čj. 5 Ads 8/2023–25, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

15. Nejvyšší správní soud vychází „z premisy, že posouzení zdravotního stavu posuzované osoby je věcí odborně medicínskou; soud k ní nemá potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, jimž tyto znalosti svědčí, aby se o těchto otázkách vyslovily […] Soud však není oprávněn si sám vytvořit úsudek o tom, zda posuzovaná osoba zvládá základní životní potřebu či nikoliv, potažmo o stupni závislosti posuzované osoby“. Přitom platí, že „ani správní orgány nejsou kompetentní k přezkumu odborně lékařských závěrů posudků, neboť k tomu nemají odborné lékařské znalosti; to je však nezbavuje povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti; nenaplnění těchto požadavků je vadou řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ Tyto úvahy vedly Nejvyšší správní soud k tomu, že rozsudek krajského soudu zrušil.

16. Vedle toho Nejvyšší správní soud uvedl, že posudkový orgán je „povinen hodnotit funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost osoby zvládat základní životní potřeby. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je hodnocení funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojmově širší než hodnocení pouhých fyzických schopností posuzované osoby zvládat určitou aktivitu, potažmo základní životní potřebu. Je však třeba dodat, že při hodnocení zvládání jednotlivých aktivit vymezených v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. bude nutné klást důraz na jiné schopnosti posuzované osoby (viz § 1 odst. 3 téže vyhlášky), a to s ohledem na projevy a další aspekty daného onemocnění ve vztahu k povaze hodnocené aktivity. Proto nelze učinit jednoznačný a paušální závěr o tom, že pro posuzování základní životní schopnosti mobilita a tělesná hygiena jsou prioritní toliko fyzické predispozice posuzované osoby. Tento závěr nelze dovodit ani ze zákona o sociálních službách ani z prováděcí vyhlášky.“ Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále akcentoval důležitost hodnocení konkrétních okolností každého posuzovaného případu.

17. Nejvyšší správní soud dovodil, že „osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I, jestliže ke zvládání určitého počtu základních životních potřeb vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, a to z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pokud je onemocnění žalobkyně takového charakteru, že není schopná jistě predikovat, zda se záchvat dostaví, či ne, ani v jaké intenzitě, přičemž s ohledem na četnost záchvatů (v dané věci 5–7krát denně) je pravděpodobnost vysoká, může být vhodné se činnostem, při nichž dochází k záchvatům a konsekventně k poraněním předem vyvarovat, nebo je vykonávat pod dohledem jiné osoby. Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu proto nelze a priori říci, že nutnost preventivního opatření (dohled či pomoc) je pro posouzení závislosti zcela a bez dalšího nepodstatné. Ostatně, jak vyplývá z dikce § 8 odst. 2 in fine zákona o sociálních službách, zákonodárce počítá s formou pomoci spočívající toliko v dohledu nad posuzovanou osobou, což lze považovat za formu preventivního opatření.“ 18. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „potřeba dohledu, pomoci či péče jiné fyzické osoby musí vycházet z objektivně zjištěného zdravotního stavu a musí být reálná s ohledem na onemocnění žalobkyně. Jinak řečeno, potřeba asistence při zvládání základních životních potřeb nesmí být výsledkem subjektivního hodnocení, ale musí mít objektivně lékařské zdůvodnění. Soudu však nepřísluší hodnotit, zda tyto obavy reflektují objektivní zdravotní stav žalobkyně. Kvalifikovaným arbitrem je pouze příslušný posudkový orgán, který má povinnost se námitkami a tvrzeními žalobkyně zabývat, své závěry dostatečně odůvodnit a vyvrátit pochybnosti o tom, zda mají její obavy s ohledem na povahu jejího onemocnění reálný základ, nebo zda se jedná o její subjektivní hodnocení“.

19. Pro posouzení věci je významné též konstatování Nejvyššího správního soudu, dle kterého „pro závěr o tom, že posuzovaná osoba nezvládá určitou základní životní potřebu postačí, pokud nezvládá jednu z aktivit, jež vyhláška č. 505/2006 Sb. stanoví pro příslušnou základní životní potřebu v příloze č. 1. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019–71, nebo ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Ads 271/2018–34). Opačný přístup by měl představovat výjimku z uvedeného pravidla a posudkový orgán by v takovém případě měl přesvědčivě vysvětlit své úvahy a uvést konkrétní okolnosti, které ho k takovému závěru vedly. […] Nejvyšší správní soud proto apeluje na striktní výklad § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., neboť v opačném případě by mohl být popřen úmysl zákonodárce prostřednictvím základních kritérií, která mají svůj předobraz ve zvládání všedních životních situací, zjistit stupeň soběstačnosti a samostatnosti posuzované osoby.“ 20. Závěrem Nejvyšší správní soud dodal, že v případě snížení příspěvku musí být součástí rozhodnutí správního orgánu rovněž úvahy vysvětlující právě aplikaci § 14 odst. 4 o sociálních službách, tedy odpovídající vysvětlení změny skutečností rozhodných pro určení výše příspěvku (to platí i v případě, že důvodem snížení byla změna příslušné metodiky).

21. Na okraj krajský soud poznamenává, že žalovaný v době probíhajícího řízení před Nejvyšším správním soudem vydal rozhodnutí ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. SZ/MPSV–2020/136104–913, čj. MPSV–2023/102313–913, jímž znovu změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2020 tak, že žalobkyni od března 2022 příspěvek na péči odňal. Žalovaný před vydáním uvedeného rozhodnutí nechal zpracovat posudek posudkové komise v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2023, dle něhož žalobkyně nezvládá základní životní potřebu osobní aktivity a péče o domácnost. Toto rozhodnut však krajský soud následně zrušil rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, čj. 60 Ad 10/2023–46. Původní rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2022 totiž v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu „obživlo“, což mělo za následek, že rozhodnutí ze dne 11. 5. 2023 bylo druhým pravomocným rozhodnutím v téže věci. Došlo tak k porušení zákazu dvojího projednání téže věci (jakkoli jej žalovaný nezavinil, neboť se jednalo o důsledek skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek).

22. Krajský soud v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil i rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2022 rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, čj. 60 Ad 7/2022–78. V něm krajský soud ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu vymezil následující teze, z nichž je zapotřebí vycházet: „* Paušálně neplatí, že pro posuzování základní životní schopnosti mobilita a tělesná hygiena jsou prioritní pouze fyzické predispozice posuzované osoby. * Nelze a priori říci, že nutnost preventivního opatření (dohled či pomoc) je pro posouzení závislosti zcela a bez dalšího nepodstatná (srov. § 8 odst. 2 in fine zákona o sociálních službách). Potřeba dohledu, pomoci či péče jiné fyzické osoby musí vycházet z objektivně zjištěného zdravotního stavu a musí být reálná s ohledem na shora popsané onemocnění žalobkyně. * Nezvládání, byť jediné z aktivit uvedených v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, vede k závěru o nezvládání příslušné základní životní potřeby jako takové. Opačný přístup lze uplatnit jen zcela výjimečně a je zapotřebí jej přesvědčivě odůvodnit. * Posudková komise musí řádně zdůvodnit změnu posudkového hodnocení, tj. jaké konkrétní důvody vedly ke snížení příspěvku na péči dle § 14 odst. 4 zákona o sociálních službách.“ 23. Dále krajský soud uvedl, „že žalovaný i posudková komise vycházeli při hodnocení zvládání uvedených potřeb v podstatě výhradně z fyzických dispozic žalobkyně (u potřeby tělesné hygieny okrajově zmínili též dispozice duševní). Nijak tedy v daném ohledu nezohlednili specifickou povahu žalobkynina zdravotního postižení spočívajícího v relativně častých záchvatových stavech různé intenzity.“ 24. Žalovaný nechal dále vyhotovit další posudek posudkové komise v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2024. Posudková komise opět uzavřela, že žalobkyně nezvládá základní životní potřebu osobní aktivity a péče o domácnost.

25. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím znovu změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 11. 6. 2020 tak, že žalobkyni příspěvek na péči odňal od března 2022.

II. Shrnutí žaloby

26. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně dne 13. 10. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

27. Žalobkyně nejprve stručně shrnula procesní vývoj věci. Přestože žalovaný tvrdí, že nový posudek ze dne 24. 7. 2024 je zcela v souladu s předchozími posudky i s požadavky vyplývajícími z rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, postupuje i nadále ve všech klíčových bodech v rozporu s těmito rozsudky i příslušnými právními předpisy.

28. Ze strany žalovaného dochází k ignorování závaznosti soudních rozhodnutí, což vyplývá i z posudků posudkových komisí ze dne 5. 4. 2023 a ze dne 24. 7. 2024, kde posudkové komise názor krajského soudu zpochybňují. Tím žalovaný popírá právní řád České republiky a principy vyplývající Ústavy.

29. Posudková komise přitom zásadně změnila hodnocení – z pěti nezvládaných základních životních potřeb uznala pouze dvě, aniž by změnu řádně odůvodnila. Důvodem, proč žalobkyně údajně nepotřebuje pomoc, je například to, že v minulosti nebyla hospitalizována kvůli péči o děti. Z toho se pak dovozuje její plná soběstačnost, což zcela ignoruje zmínky ve zdravotní dokumentaci o neschopnosti pečovat nejen o děti, ale ani o sebe. Závažné úrazy, včetně popálenin a zlomenin vzniklých při epileptických záchvatech, jsou v posudku označeny za „nevýznamné“.

30. Výrok komise, že místo přidržení jinou osobou jistě postačí vysoké chodítko, je nejen nepodložený, ale i lidsky neakceptovatelný. Navíc nový posudek ignoruje rozpory mezi jednotlivými dokumenty – zdravotními záznamy, vyjádřeními posuzované osoby i výstupy sociálního šetření. Sám posudek je vnitřně rozporný: potřeby jako osobní aktivita nebo péče o domácnost jsou uznány jako nezvládané kvůli riziku zranění, ale jiné – obdobně rizikové – potřeby uznány nejsou.

31. Ačkoli žalovaný tvrdí, že se řádně vypořádal se všemi námitkami dle § 36 správního řádu, v praxi některé zcela ignoruje, jiné formálně „vypořádává“ obsahem, který s námitkou nijak nesouvisí. Například námitky týkající se konkrétních nezákonností v posudcích či nedostatečné lhůty pro vyjádření k podkladům rozhodnutí byly opakovaně přehlíženy, přestože žalobkyně na jejich nedostatečnost opakovaně upozorňovala.

32. Žalovaný stanovuje minimální pětidenní lhůty pro vyjádření účastníka, přičemž na své vlastní úkony, včetně zpracování posudků, si přiděluje až 120 dní. Tento nerovný přístup, deklarovaný jako „zachování rovnosti účastníků řízení“, je podle žalobkyně zjevně účelový a směřuje k tomu, aby sporné potřeby nebyly uznány, a tím nebyl přiznán příspěvek na péči. Posudky pak často pouze opakují informace ze spisu, aniž by se skutečně zabývaly posouzením zvládání základních životních potřeb ve smyslu zákona o sociálních službách a prováděcích předpisů.

33. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

34. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že záchvatovité onemocnění nezakládá posudkově medicínské důvody k uznání neschopnosti zvládat základní životní potřeby mobility a tělesné hygieny.

35. U základní životní potřeby mobility se hodnotí schopnost se samostatně v přirozeném prostředí pohybovat, žalobkyně má fyzické, smyslové a duševní předpoklady se pohybovat v rámci přirozeného sociálního prostředí v požadovaném rozsahu samostatně. Dle posudkové komise se po domácnosti pohybuje samostatně, žádné úrazy v důsledku pádů objektivizovány nebyly. Zvládala péči o děti (nutná dopomoc při péči o děti v rámci domácího prostředí byla uváděna pouze v kojeneckém období). K zabránění pádům lze zvolit nějakou vhodnou pomůcku (např. vysoké chodítko či chodítko, na které se lze posadit). Za neschopnost zvládání základní životní potřeby považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i při využití zbylého potenciálu a dostupných pomůcek nelze zvládnout základní životní potřeby v přijatelném standardu.

36. Dohledem se rozumí forma podpory, kdy osoba se zdravotním postižením realizuje základní životní potřeby (či jednotlivé aktivity) pouze za přítomnosti jiné fyzické osoby, která klienta vede, motivuje a kontroluje. U žalobkyně se o tuto specifickou formu dohledu nejedná.

37. Žádné významnější úrazy z důvodu epilepsie nebyly doloženy. Dle posudkové komise i při hodnocení posudkových kritérií ve věci průkazu osoby se zdravotním postižením se popisované obtíže hodnotí jako stav odpovídající přiznání průkazu označeného symbolem TP, tj. „bez průvodce“.

38. K základní životní potřebě tělesná hygiena žalovaný uvedl, že žalobkyně má fyzické, smyslové a duševní předpoklady zvládat ji v požadovaném rozsahu v rámci přirozeného sociálního prostředí samostatně. Žalobkyniny obtíže lze řešit uzpůsobením přirozeného prostředí, hygienického zařízení (sprchování se v sedě ve sprchovém koutě, event. sprchování se v sedě ve vaně).

39. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ads 104/2012–40, č. 2982/2014 Sb. NSS, podle něhož mohou být metodické pokyny správních úřadů považovány za pramen uznávané právní praxe, pokud nejsou v rozporu se zákonem. Za takový pramen označuje i instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016 k posuzování zdravotního stavu pro účely zákona o sociálních službách. Podle této instrukce zahrnuje schopnost tělesné hygieny možnost samostatného použití hygienického zařízení (umyvadlo, sprcha, vana), včetně manipulace s baterií a přípravy lázně, a to i s využitím běžných pomůcek (madla, sedátka). Neschopnost této potřeby nelze uznat, pokud je osoba schopna činnost vykonat s těmito pomůckami a vyžaduje jen preventivní přítomnost druhé osoby kvůli riziku pádu. Stejný přístup lze aplikovat i na mobilitu v dopravních prostředcích.

40. K namítanému nevypořádání se se všemi námitkami žalovaný odkázal na dikci § 36 odst. 1 a 3 správního řádu. Dále uvedl, že žalobkyně dne 30. 7. 2024 obdržela prostřednictvím datové schránky vyrozumění, kterým byla seznámena s možností vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k nashromážděným podkladům ve věci, a to ve lhůtě do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto vyrozumění. Dne 1. 8. 2024 obdržel žalovaný od žalobkyně podání nazvané „1. Žádost o informace ze spisu a vyjádření k podkladům rozhodnutí“ a „2. Lhůta k prostudování zaslaných dokumentů a podání námitek, vyjádření návrhů na doplnění dokazování“.

41. Žalovaný požadované skutečnosti ze spisové dokumentace žalobkyni zaslal současně s usnesením o určení nové lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí v délce 5 pracovních dnů ode dne doručení usnesení. Žalovaný obdržel dne 12. 8. 2024 od žalobkyně podání, ve kterém se vyjadřuje k usnesení o stanovení lhůty pro vyjádření a k novému posudku posudkové komise. Žalovaný se tímto podáním zabýval v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že neobsahuje žádné nové skutečnosti týkající se zdravotního stavu žalobkyně a jeho funkčních důsledků, a dále, že lhůtu 5 dnů pro vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí o odvolání stanovil s přihlédnutím k rozhodnutí ze dne 30. 10. 2023, čj. MPSV–2023/92672–513/4, o zamítnutí rozkladu proti usnesení ze dne 19. 4. 2023, čj. MPSV–2023/86988–913.

42. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

43. Účastníci řízení při jednání konaném dne 28. 4. 2025 setrvali na svých procesních stanoviscích i shora uvedené argumentaci.

44. Krajský soud při jednání provedl důkaz znaleckým posudkem ze dne 7. 3. 2025, č. 134/54/2025, který na základě ustanovení usnesením krajského soudu ze dne 9. 1. 2025, čj. 60 Ad 14/2024–36, vyhotovil znalec MUDr. J. K., MBA. Jelikož písemné vyhotovení znaleckého posudku bylo značně podrobné, avšak zároveň zcela srozumitelné, nepovažoval krajský soud za nutné provést výslech znalce. S tímto postupem ostatně účastníci řízení vyslovili k dotazu krajského soudu souhlas. Za této situace považuje krajský soud písemný posudek za dostačující (srov. § 127 odst. 1 věta poslední o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

45. Úkolem znalce bylo vypracovat znalecký posudek za účelem komplexního zjištění a posouzení zdravotního stavu žalobkyně ve smyslu posouzení a zhodnocení jejích zdravotních postižení a jejich společného dopadu na její schopnost zvládat jednotlivé základní životní potřeby (na kolik základních životních potřeb postižení žalobkyně dopadá) ve smyslu § 9 zákona o sociálních službách.

46. Znalec v posudku nejprve podrobně shrnul dosavadní posudková řízení od roku 2010 a dále předestřel výčet podkladů, které považoval za relevantní.

47. Znalec popsal charakteristiku epilepsie i to, jak se u žalobkyně projevuje. Rozhodující příčinou žalobkynina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je „těžká, nekompenzovaná, farmakorezistentní, nonlezionální forma epilepsie se sekundární generalizací, zcela refrakterní na léčbu v průměrné frekvenci 7–10 ‚malých‘ fokálních záchvatů denně, při kterých dochází k tonicko klonickým křečím (záškubům) v oblasti bérce pravé dolní končetiny, často s jacksonským šířením[*] do celé pravé dolní končetiny. Někdy se záchvat projeví i na obou dolních končetinách. Přitom dochází k oslabení a podlomení postižené končetiny, ztrátě rovnováhy, občas provázené pádem, někdy dojde i drobným poranění. Záchvaty se objevují i v noci, způsobují poruchy spánku. Cca 3–4x do měsíce má záchvat generalizovaný charakter (‚velký záchvat‘) s nekontrolovatelnými záškuby celého těla s poruchou vědomí a následnou déletrvající zmateností a dezorientací. Denní záchvaty přicházejí náhle a nekontrolovatelně bez vnějšího stimulu, někdy i vnějším podnětem, např. při chůzi přes překážku, chůzí po nerovném terénu, ze schodů apod. Možnosti farmakologické léčby jsou prakticky vyčerpané, neurochirurgické řešení se jeví ze strany neurologů neindikované. Prakticky je trvale přítomna dekompenzace epilepsie. Její součástí jsou psychiatrické poruchy s lehkým deficitem kognitivních mozkových funkcí (mentální subnormou) provázenou afektivní poruchou (středně těžkou až těžkou depresivní fází s úzkostnou složkou). Žalobkyně je frustrována pocitem bezvýchodnosti situace. Trvalý třes obou rukou snižuje schopnosti jemné motoriky horních končetin. Denní aktivity jsou těžce omezeny. Z hlediska poklesu pracovní schopnosti je žalobkyně posouzena orgány správy sociálního zabezpečení jako osoba invalidní ve III. stupni s 80% poklesem pracovní schopnosti.“ 48. Znalec uvedl, že žalobkyně není schopna zvládat v plném rozsahu základní životní potřeby: mobility, stravování, tělesné hygieny, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost; celkem tedy 6 základních životních potřeb.

49. Znalec se dále vyjádřil k tomu, proč dospěl k odlišnému posouzení oproti posudkovým komisím. Tuto část znaleckého posudku považuje krajský soud za vhodné reprodukovat v plném znění, neboť je pro posouzení věci zcela zásadní: „Žalobkyně je letos 45letá žena, od 15 let věku trpí těžkou formou epilepsie s každodenními záchvaty typu ‚petit mal‘ a několikrát do měsíce záchvaty typu ‚grand mal‘. Důsledkem mnohaleté epilepsie jsou poruchy hrubé i jemné motoriky, porucha rovnováhy s pády a častými úrazy. Epilepsie je provázena mentálním kognitivním postižením s poruchou soustředění a pozornosti a středně těžkou depresivní fází s úzkostnou složkou s chronickým únavovým syndromem. Je invalidní ve III. stupni, není schopna žádné výdělečné činnosti. Léčebné možnosti jsou prakticky vyčerpány, prognóza onemocnění není dobrá, předpokladem je spíše progrese poklesu funkčních schopnosti. Celkově zdravotní stav žalobkyně v důsledku těžké epilepsie s psychickým doprovodem vede k těžké biopsychosociální stigmatizaci a k vyloučení z normálního života se všemi důsledky. Nebylo úkolem znalec provést revizní nebo srovnávací posudek k provedeným výše citovaným posudkům posudkových komisí MPSV ČR v Brně, Českých Budějovicích a Hradci Králové. Diskrepance posudkových závěrů těchto komisí se znalcovými závěry logicky vede k otázce, jak je možné, že výsledky jsou tak rozdílné? Je to tím, že posudkové komise MPSV dopady DNZS na míru závislosti žalobkyně značně podhodnotily nebo znalec naopak tyto dopady značně nadhodnotil? Znalec v zájmu vysvětlení odlišnosti v závěrech rozhodných pro určení výše příspěvku na péči objasní příčiny vzájemně rozporných závěrů. Z platné právní úpravy § 8 zákona č. 108/2006 Sb., vyplývá, že osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby, jestliže ke zvládání určitého počtu základních životních potřeb vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Rozdílné závěry mezi posudkem znalce a výše citovanými posudky posudkových komisí MPSV ČR spočívají v odlišném výkladu termínu potřebný dohled jiné fyzické osoby. Znalec na rozdíl od posudkových komisí PK MPSV chápe pojem dohled v právním smyslu jako aktivitu pečující osoby, bez které by nebyla posuzovaná osoba v důsledku DNZS schopna buď zvládnout příslušný úkon základní životní potřeby nebo by byl příslušný úkon konaný posuzovanou osobou zdraví či život ohrožující. Žalobkyně má nepředvídatelné epileptické záchvaty několikrát za den. To se musí samozřejmě promítnou do nutnosti dohledu nad některými aktivitami žalobkyně jinou fyzickou osobou. Není možno předpovídat, kdy dojde u žalobkyně k ztrátě rovnováhy, k pádu, ztrátě vědomí s rizikem ohrožení vlastní osoby či jiných přítomných osob nebo vzniku mimořádné situace (např. požárem). Dohled nad užíváním léků je nutný z důvodu zajištění léčebného režimu, bez kterého by onemocnění mohlo dojít k fatálním koncům. Dalším důvodem rozdílnosti mezi posudky posudkových komisí MPSV a posudkem znalce je rozdíl mezi chápáním stupně funkční poruchy. Působí–li souběžně více poruch, které nejsou samy o sobě na úrovni poruchy těžké nebo úplné, může být výsledný efekt spolupůsobení těchto poruch na úrovni poruchy těžké či úplné. Různé poruchy funkčních schopností daného jedince vyplývající z dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se mohou vzájemně prolínat, doplňovat, kumulovat a potencovat své negativní účinky na schopnost posuzované osoby samostatně vykonávat stanovené úkony základních životních potřeb v potřebném standardu a každodennosti. Jde o posudkový princip kumulativních a synergických efektů různých poruch při posuzování funkčních schopností posuzované osoby. V případě žalobkyně spolupůsobí známky tělesného a mentálního postižení v důsledku těžké epilepsie, resp. každodenních nepředvídatelných epileptických záchvatů různé intenzity. Stupeň postižení daného onemocnění žalobkyně znalec posuzuje z odborných lékařských zpráv metodikou převzatou z MKF – Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví dle WHO, která stanovuje hodnotící kritéria pro lehké, středně těžké, těžké nebo úplné postižení vztažené ke schopnosti posuzované osoby samostatně konat specifikované úkony ZŽP. Velmi důležité při posuzovaní je opírat se o nálezy a poznatky ze sociálních šetření, které znalec považuje za rovnocenné odborným lékařským nálezům, neboť na vlastní oči a cílenými dotazy mohou zkušené a v oboru často vysokoškolsky vzdělané sociální pracovnice posoudit stupeň funkčních poruch sledovaného jedince. Nic na tom nemění ta skutečnost, že v případě žalobkyně proběhla některá ze jmenovaných sociálních šetření z důvodu covidové pandemie dotazníkovou formou“ (důraz doplněn).

50. Součástí znaleckého posudku jsou též záznamy ze sociálního šetření ze dne 7. 3. 2017, ze dne 28. 2. 2020, ze dne 26. 5. 2020 a ze dne 18. 12. 2020 a dále instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016.

51. K dotazu soudu účastníci řízení shodně uvedli, že žádné důkazní návrhy nevznáší.

V. Právní hodnocení krajského soudu

52. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

53. Žaloba je důvodná. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti 54. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která by v případě důvodnosti byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Této námitce nepřisvědčil.

55. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

56. Žalobou napadené rozhodnutí takto vymezeným kritériím přezkoumatelnosti odpovídá. Žalovaný zcela konkrétně popsal, z jakých skutečností vycházel a jak věc posoudil. Namítá–li žalobkyně nepřezkoumatelnost v souvislosti s námitkami týkajícími se konkrétních nezákonností v posudcích či nedostatečné lhůty pro vyjádření k podkladům rozhodnutí, pak těmto námitkám se žalovaný věnoval na straně 18 žalobou napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že žalobkyně s odůvodněním žalovaného nesouhlasí, nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí nezakládá. Nepřezkoumatelnost nelze zpravidla spojovat s otázkou správnosti rozhodnutí správního orgánu. V.B K námitkám týkajícím se posouzení stupně žalobkyniny závislosti na pomoci jiné fyzické osoby 57. Krajský soud naopak přisvědčil námitkám zpochybňujícím správnost posouzení stupně žalobkyniny závislosti na pomoci jiné fyzické osoby.

58. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.

59. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách „[o]soba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby“ (důraz doplněn).

60. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách).

61. Dle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách dále „[p]ři hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 62. Dle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách „[p]ro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“ 63. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách „[p]ři posuzování stupně závislosti osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.“ Ze stejných podkladů při posuzování vychází i posudková komise.

64. Dle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, platí, že „[p]okud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 65. Jak plyne ze shora uvedeného, obsahem správního spisu jsou posudky posudkových komisí, které shledaly, že žalobkyně nezvládá pouze dvě základní životní potřeby, a to potřebu osobní aktivity a péče o domácnost. Tento závěr je však v příkrém rozporu se znaleckým posudkem, který nechal vyhotovit krajský soud. Je tedy nezbytné posoudit, kterému z těchto podkladů lze přiznat větší váhu.

66. Žalovaný v této souvislosti na straně 20 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, „že v daném případě je zcela na místě čerpat i z metodických pokynů, jak umožňuje i NSS ve svém rozsudku zn. 3 Ads 104/2012–40, ze dne 03.10.2013, kdy judikoval, že mohou být metodické pokyny coby interní (v určitých případech též normativní) akty správních úřadů za předpokladu, že nejsou v rozporu se zákonem, pramenem uznávané právní praxe, která může poskytovat oporu pro rozhodování v jednotlivých případech a správní soudy mohou takovou ustálenou správní praxi využít při přezkumu správních aktů. Za takovýto pramen uznávané právní praxe lze nesporně považovat Instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016 (Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů), která nebyla zcela jistě vydána v rozporu s platnými právními předpisy. Dle této Instrukce se schopností použít hygienické zařízení rozumí použít umyvadlo, vanu/sprchový kout, manipulovat s baterií, připravit si lázeň. Za neschopnost tělesné hygieny nelze pokládat stav, kdy osoba je schopna umývat se, osprchovat se, učesat se nebo pečovat o ústní hygienu za pomoci různých pomůcek, jako např. přidržovacích madel v koupelně, sedátku u umyvadla nebo ve vaně apod. Za neschopnost tělesné hygieny se nepovažuje preventivní přítomnost druhé osoby z důvodu posílení jistoty a vyloučení případného rizika pádu. Toto lze zcela jistě aplikovat i na dílčí aktivitu posuzované základní životní potřeby mobilita – nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových a používat je. V tomto případě jde o preventivní opatření při zabránění pádu, nikoliv o funkční omezení dopravní prostředky používat.“ 67. Žalovaný tak v podstatě přebírá závěry posudkových komisí (viz například strana 5 posudku posudkové komise v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2023 a strany 11 a 12 posudku posudkové komise v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2024). Posudkové komise důsledně, až tvrdošíjně setrvávají na stanovisku, že v žalobkynině případě nelze preventivní dohled jiné osoby jakkoli zohlednit. Vychází přitom z instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, která v bodu F. písm. b) v souvislosti s posuzováním zvládání základní životní potřeby tělesné hygieny stanoví, že „[z]a neschopnost tělesné hygieny se nepovažuje preventivní přítomnost druhé osoby z důvodu posílení jistoty a vyloučení případného rizika pádu.“ Toto pravidlo pak aplikují i na posuzování zvládání základní životní potřeby mobility.

68. Krajský soud nezpochybňuje, že metodické pokyny mají ve správní praxi své místo. Žalovaný k tomu přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ads 104/2012–40, č. 2982/2014 Sb. NSS, dle něhož „metodické pokyny coby interní (v určitých případech též normativní) akty správních úřadů mohou být za předpokladu, že nejsou v rozporu se zákonem, pramenem uznávané správní praxe, která může poskytovat oporu pro rozhodování v jednotlivých případech a správní soudy mohou takovou ustálenou správní praxi využít při přezkumu správních aktů (viz k tomu zejména rozsudek ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 – 251, přístupný na www.nssoud.cz, publikováno pod č. Sb. NSS 1383/2007)“ (důraz doplněn). Z uvedeného je jednoznačně patrno, že metodické pokyny nestojí nad zákonem a nesmí být se zákonnou úpravou v rozporu. V opačném případě z nich jednoduše nelze v konkrétní věci vycházet.

69. Shora citovaný § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách přitom jednoznačně stanoví, že jednou z podmínek naplnění stupně závislosti je i to, že posuzovaná osoba „vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby“ (důraz doplněn). Krajský soud opět připomíná a zdůrazňuje, že i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 14. 11. 2023, čj. 5 Ads 8/2023–25, uvedl, že dle jeho přesvědčení „nelze a priori říci, že nutnost preventivního opatření (dohled či pomoc) je pro posouzení závislosti zcela a bez dalšího nepodstatné. Ostatně, jak vyplývá z dikce § 8 odst. 2 in fine zákona o sociálních službách, zákonodárce počítá s formou pomoci spočívající toliko v dohledu nad posuzovanou osobou, což lze považovat za formu preventivního opatření.“ 70. Posudkové komise i žalovaný výslovnou dikci zákona i citované závěry Nejvyššího správního soudu nadále ignorují, jelikož kladou důraz výhradně na fyzické schopnosti žalobkyně a jakoukoli formu preventivního dohledu odmítají brát v úvahu. Krajský soud považuje takový postup za neodůvodněný a právně nepřijatelný, neboť přiznává metodickému pokynu větší váhu, než jakou připouští zákonný rámec. Pravidlo týkající se preventivního dohledu navíc posudkové komise i žalovaný aplikovali nejen na základní životní potřebu tělesné hygieny, kde jej metodický pokyn výslovně stanoví, ale i na potřebu mobility. Tedy nejenže použili pravidlo, které je v rozporu se zákonnou úpravou připouštějící pomoc jiné osoby i formou dohledu, ale ještě jej za použití analogie (tedy bez výslovné opory v metodickém pokynu) nemístně rozšiřovaly. Tento přístup vykazuje znaky svévole, která je v právním státě nepřípustná.

71. Přesvědčivosti posudků posudkových komisí ubírá také to, že z důvodu striktní aplikace uvedeného pravidla obsaženého v metodickém pokynu, vůbec nezohlednily aspekt bezpečnosti při vykonávání jednotlivých dílčích aktivit.

72. Naproti tomu znalec v otázce významu preventivního dohledu zvolil východisko, které je se zákonem i posledně citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zcela v souladu. Chápe totiž „pojem dohled v právním smyslu jako aktivitu pečující osoby, bez které by nebyla posuzovaná osoba v důsledku DNZS schopna buď zvládnout příslušný úkon základní životní potřeby nebo by byl příslušný úkon konaný posuzovanou osobou zdraví či život ohrožující.“ To dovedeno do důsledků znamená, že žalobkyně nezvládá nejen dvě základní životní potřeby, jejichž nezvládnutí uznaly i posudkové komise (osobní aktivity a péče o domácnost), ale též další čtyři základní životní potřeby (mobilita, stravování, tělesná hygiena, péče o zdraví), což odpovídá stupni II závislosti (středně těžká závislost).

73. Závěr znalce je tak z pohledu krajského soudu zcela jednoznačně přesvědčivější. Znalec srozumitelně popsal dopady žalobkynina zdravotního postižení do jejího života i to, proč je preventivní dohled jiné osoby při některých dílčích aktivitách nezbytný v zájmu žalobkyniny bezpečnosti (zabránění zraněním). Zohlednil také souhrnný efekt veškerých žalobkyniných zdravotních postižení (vedle těžké, farmakorezistentní, nonlezionální, fokální epilepsie žalobkyně trpí též organickým psychosyndromem s lehkým deficitem kognitivních funkcí, středně těžkou depresivní fází s chronickým únavovým syndromem, anxiosním syndromem s insomnií, třesem obou rukou a hypothyreózou na substituci).

74. Krajský soud proto považuje za prokázané, že žalobkyně je osobou starší 18 let, která nezvládá šest základních životních potřeb, a je tedy dle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o sociálních službách závislá na pomoci jiné fyzické osoby v druhém stupni závislosti (středně těžká závislost).

75. Zbylými žalobními námitkami se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

76. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.); důkazy provedené v řízení před soudem přitom žalovaný zahrne mezi podklady pro nové rozhodnutí (§ 78 odst. 6 s. ř. s.).

77. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

78. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokátky za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 4 620 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a účast na jednání před soudem) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od 1. 1. 2025, a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 140 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně. Krajský soud k tomu pouze podotýká, že žalobkynina zástupkyně soudu ve stanovené lhůtě nezaslala při jednání avizované vyčíslení nákladů. Krajský soud proto výši nákladů určil na základě obsahu spisu.

79. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení a procesní vývoj věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Průběh jednání V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nepřezkoumatelnosti V.B K námitkám týkajícím se posouzení stupně žalobkyniny závislosti na pomoci jiné fyzické osoby VI. Závěr a náklady řízení